ARMÁDY A HISTORIE

El-Alamejn

Ke konci léta roku 1942 všichni cítili, že brzy dojde k velkému střetu. Vojska Osy u El-Alamejnu se opevnila ve vzdálenosti sotva několik tisíc metrů od britských linií. Den po dni, od srpna do října , se k El-Alamejnu přesouvaly posily: Jedenačtyřicet tisíc vojáků, osmset děl, přes tisíc tanků včetně tří set nových třicetišestitunových shermanů, které Roosevelt slíbil Churchillovi po pádu Tobrúku. Velitelé tanků spojovali se shermany obrovské naděje. Vyzbrojeny kanony ráže 75 mm, disponovaly větší palebnou silou než tanky Osy, s výjimkou Pz IV, vybaveného novým kanonem s dlouhou hlavní, ale těch nyní Rommel neměl více než třicet. ...

Během několika dnů od svého příjezdu 13. srpna generálporučík Montgomery (již nazývaný Monty) zapůsobil tak, že vojáci opět získali sebedůvěru. Po neúspěšném pokusu Rommela rozbít 8. armádu a dostat se až do Káhiry a Alexandrie 30. srpna si osmá armáda uvědomila, že má vůdce, který dokáže bojovat s "Pouštním lišákem" jako rovný s rovným.
  Montgomery hodlal zaútočit ze severu. Nepřítele chtěl však přesvědčit, že hlavní útok přijde z jihu, proto na oklamání protivníka vznikly tři falešné pluky těžkého dělostřelectva ze dřeva a plachtoviny. Začala výstavba falešného ropovodu, stavební práce naplánovali takovým způsobem, aby nepřítel nečekal útok před dokončením ropovodu.
  Pro uskutečnění útoku Montgomery zvolil noc 23. října. Výcvik vojsk měl do té doby skončit a úplněk by pomohl ženistům vyčistit průchody přes gigantická minová pole před Rommelovými pozicemi. během osmi hodin do svítání měli ženisté deaktivovat miny a pěchota s tanky projít tímto polem.
  Když nastala hodina H, 8. armáda měla nad armádou nepřítele převahu 2:1 téměř v každém ohledu. Poměr sil u pěchoty ve srovnání s vojsky Osy činil 195 tisíc ku 104 tisícům, u tanků 1029 ku 496. Britové disponovali také dvojnásobnou převahou u protitankového a polního dělostřelectva. Navíc vojiska Osy trpěla také stálými nedostatky v zásobování.
  Problémy, které trápily vojiska Osy, se prohlubovaly - Rommel onemocněl. Kvůli žaludečním a střevním potížím opustil frontu a odjel se zotavit do Rakouska. Jeho funkci převzal Georg Stumme, vysokým tlakem trpící korpulentní veterán bojů v Rusku. Nikdo z Britů však nepovažoval budoucí boj za snadný.
  V noci 23. října bylo na straně spojenců vše připraveno. Sedm kilometrů odtud neměl Stumme ani potuchy, že brzy dojde k útoku. Němci čekali útok na jihu teprve začátkem listopadu. Chyběl mu benzín pro pět set tanků, které měly podporovat pěchotu podél linie Alamejn, dlouhé čtyřiašedesát kilometrů.
  V 21.30 se ve výši ozvalo tiché dunění: od východu přilétaly britské bombardéry. Na zemi, podél celé britské linie fronty, velitelé dělostřeleckých baterií sledovali pomalu se pohybující ručičky hodinek.
  Ve 21.40 zazněl rozkaz "Pal!" Devět set děl zaznělo ohlušujícím řevem a celá fronta vzplála. Po celé linii Osy zavládl zmatek. Důstojníci německé 164. divize zrovna popíjeli se svým velitelem, generálem Karlem Lungershausenem, ve velkém bunkru, sloužícím jako taktické velitelské stanoviště.
  Snad nejvíce zmaten byl Summe. Během několika sekund od zahájení dělostřelecké přípravy výbuchy roztrhaly jeho spojovací linky na kusy. Velitel zůstal odříznut od všech divizí. Rozhodl se vyrazit na linii fronty. Ráno spolu se svým štábním důstojníkem plukovníkem Büchtingem a řidičem odjel do první linie.
  Stummeho auto se znenadání ocitlo ve smršti střel. Smrtelně raněný Büchting klesl dopředu. Řidič zaneprázdněný kličkováním nemohl zpozorovat, že se Stumme zvedá ze sedadla. Postižen smrtelným infarktem se marně snažil vystoupit z auta a upadl do bezvědomí.

Vojska Osy zůstala na nějakou dobu bez velitele - a bitva trvala teprve několik hodin. Motgomeryho pěchota vyrazila brzy po zahájení dělostřelecké přípravy. Ženisté od samého začátku dělali nelidskou práci. Přestože během dělostřelecké přípravy explodovaly tisíce min,odstranění všech bylo zcela nereálné. Ženisté se snažili pouze vyčistit několik průjezdů o šířce sedmi metrů, jimiž by mohly projet dva tanky vedle sebe.
  Příliš malé množství detektorů min způsobilo, že tempo útoku se zpomalilo. Útočící armádu prodírající se minovými poli přitlačila palba k zemi. Přes mohutnou dělostřeleckou přípravu zůstala většina obranných pozic Osy nedotčena. Po celé ráno 24. října se ženisté posouvali metr za metrem a tankové oddíly čekaly za jejich zády.

V noci z 24. na 25. říjen došlo k tomu, co později Montgomery nazval "opravdovou krizí v bitvě". Na jeho rozkaz tanky vyrazily pod ochranou tmy kupředu. Kolem desáté večer série německých pum zasáhla několik náklaďáků se zásobami. V namáčknuté koloně začínaly náklaďáky jeden za druhým hořet a brzy clona plamenů z pětadvaceti aut osvětlila tmu. Plameny posloužily jako orientační body a polní dělostřelectvo, dokonce i jednotlivá letadla začaly zasypávat tanky vražednou sprškou střel a pum. Pětadvacátého října ve 3.30 si Montgomery vyslechl výhrady generálporučíka Lumsdena, že operace by měla být přerušena. Těch několik tanků, které překročily hřeben Miteirya, opevněný bod odporu na obranné linii Osy ležící jedenáct kilometrů jižně od pobřeží, by mělo ustoupit ještě před svítáním. Montgomery zavrtěl hlavou. jeho plán musí být uskutečněn až do konce - ústup je vyloučen.
  Pětadvacátého října se Rommel vrátil letadlem na frontu. těsně po příjezdu se Rommel dozvěděl od generála Rittera von Thomy to nejhorší. Zbývalo jim palivo ani ne na tři dny bojů.
  Během prvních hodin bojů vojska Osy znemožnila rozhodné prolomení obranné linie, ale Montgomery ničil Rommelovy oddíly jednotlivě. Patnáctá tanková divize, na níž padla celá tíha útoku na severu, přišla o osmdesát osm ze sto devatenácti tanků. Rommel sice dělal zoufalé pokusy o obnovení původní linie. Morálka němců a Italů prudce klesala. Samotný Rommel pociťoval narůstající napětí.
  Montgomery byl také zneklidněn, plán který připravil, měl vést k vítězství nad Rommelem, ale třetího dne bitvy stále jeho vojska ještě nedošla k cílům, jichž měla původně dosáhnout po osmi hodinách boje. Do té doby nejvíce postoupila na severu, kde australská 9. divize prolomila větší část osmikilometrové zóny minového pole a obranných pozic a v současné chvíli směřovala podél pobřeží na severozápad. Začal stahovat z první linie unavené Novozélanďany, aby jim dopřál odpočinek a doplnil jejich počty - právě oni měli provést novou ofenzívu.
  Rommel, jenž si velmi dobře uvědomoval problém vzniklý z územních zisků Australanů, přivedl do boje 90. lehkou divizi (která se nalézala v záloze) a 21. tankovou divizi přesunul asi o padesát kilometrů z jižního na severní úsek fronty. Bylo to rozhodnutí, jehož následky mohly být neodvratné: pokud by nastala nutnost přesunout tanky zpět na jih, pak by nedostatek paliva takový manévr neumožnil. Nemohl si ale dovolit starat se o takovou eventualitu - musel zastavit britský útok na severu.
  Montgomery, když se dozvěděl, že Rommel přemísťuje elitní jednotky na sever, rozhodl se soustředit své aktivity osm kilometrů dále na jih. Útok měl provést XXX. sbor v čele s velmi zkušenou novozélandskou 2. pěší divizí.
  Operace pod krycím názvem "Supercharge" měla překonat všechny dosavadní boje. Druhého listopadu v jednu hodinu v noci zahájilo 360 děl současně palbu na minové pole za hřebenem Miteyra. Pěchota dosáhla svých cílů před 5.50. Tanky projely jejími šiky, ale opozdily se o půl hodiny oproti původnímu plánu. Rommel, upozorněný dělostřeleckou přípravou, stačil přesunout na ohrožený úsek protitankové kanony, ještě nebezpečnější než polní dělostřelectvo, jež Britové čekali na tomto místě. Část tanků se však probila a německé baterie byly rozdrceny. Ztráty na obou stranách byly vysoké. Během hodiny bylo zničeno 70 britských tanků. Bitva zuřila po celý den. Navečer měl Rommel už jenom pětatřicet německých tanků. Zbylo mu ještě asi sto italských tanků, ale ukázalo se, že jsou v boji naprosto nepoužitelné. Rommel se musel smířit s jasnou skutečností: jeho tanková armáda utrpěla definitivní porážku. Rozkázal, aby se jednotky postupně stahovaly z fronty. Druhý den však přišel Hitlerův rozkaz: "V situaci, do které jste se dostal, je nutno postupovat rozhodně, nevzdávat se ani metru země, použít v boji všechna děla a všechny vojáky .... Rommel, zvyklý na absolutní poslušnost se zdráhal neuposlechnout vůdcova rozkazu, i když mu připadal šílený. Zarmoucen přikázal pokračovat v ústupu na západ, aby "zachránil, to co se ještě dá". Přišel asi o 32 000 vojáků, přes 7 000 děl a minimálně 450 tanků. Den na to Hitler schválil ústup.
  Mnozí britští velitelé s hořkostí počítali ztráty: během dvanácti dnů činily 13 500 padlých, raněných a pohřešovaných vojáků. Ale Montgomery byl šťasten, prohlásil: " Byla to skvělá bitva. Úplné a absolutní vítězství."

mapa bitvy
Zdroj: Válka v poušti