ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 1. 8. 2014 10:00 Napsal PhDr. Alois Matuška
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: OSOBNOSTI

Otakar Jaroš

ROKU 1912 SE NARODIL OTAKAR JAROŠ, POZDĚJŠÍ VOJÁK HRDINA: Statečně padl při obraně ukrajinského Sokolova dne 8. března 1943.

Pocházel z města Louny, prožil si vojenskou kariéru

Kapitán Otakar Jaroš, československý důstojník a velitel, účastník protinacistického odboje, Hrdina Sovětského svazu, náleží mezi legendy našeho zahraničního odboje a významné armádní osobnosti z období 2. světové války. Otakar se narodil 1. srpna 1912, tedy před 102 lety, v chudé rodině strojvůdce a topiče c. k. státních drah v severočeských Lounech. Když bylo malému Otakarovi devět měsíců, přeložili jeho otce Františka Jaroše služebně do Mělníka. Dětství a obecnou školu prožil už v Mělníku, kde zejména rád sportoval a aktivně působil v organizaci Sokol a ve skautu. Navštěvoval tam také gymnázium, studium však nedokončil. Poté hned navštěvoval a úspěšně absolvoval Vyšší elektrotechnickou školu v Praze.

Nastoupil vojenskou službu u telegrafního praporu v Trnavě a jeho vojenská kariéra tímto započala roku 1933, kdy absolvoval poddůstojnickou školu, později pak školu pro záložní důstojníky v Turnově. Dne 1. září 1936 nastoupil Otakar Jaroš dobrovolně do další činné vojenské služby. Už v hodnosti podporučíka od roku 1937 studoval Vojenskou akademii v Hranicích. Po jejím absolvování do roku 1939 působil jako důstojník z povolání, byl zástupcem velitele telegrafní roty u telegrafního praporu 4, ve slovenském Prešově, pak také velitelem čety.

Po německé okupaci ČSR utekl do Polska a pak do SSSR

Důstojník Otakar Jaroš se nikdy nesmířil s německou okupací a zabráním naší republiky. A zejména proto, že byl po Mnichovu 1938 demobilizován (krátce tehdy působil jako poštovní úředník v Náchodě – na budově pošty na náměstí v Náchodě má i pamětní desku, kterou mu odhalil po válce sám generál Ludvík Svoboda), tak hned v létě roku 1939 (12. srpna) utekl do Polska, kde pak je 24. srpna prezentován v Bronowicích  a jako velitel telegrafní roty vstoupil do formující se čs. jednotky v Krakově pod vedením podplukovníka Ludvíka Svobody. V bronowickém táboře se zformovala čsl. jednotka, která se v síle kolem 700 mužů odsunula na východ do výcvikového tábora Skobilevského u města Lešná. V Polsku tak vznikly naše první  v zahraniční se formující  vojenské jednotky (Český a slovenský legion v Polsku – zřízen dekretem prezidenta Mošcického dne 3. 9. 1939). Po zářijovém přepadení Polska Německem a také Sovětským svazem, a po jeho rozdělení, resp. po připojení jeho východních částí k Sovětskému svazu, se dostal 17. září 1939 do sovětského zajetí. Tam byl ale stejně jako desítek mnoho dalších vojáků internován v táboře sovětské NKVD v ruských klášterních městech Suzdalu a Oranki. Důvodem bylo to, že na příchozí cizince a vojáky v té době Sovětský svaz, tehdy dohodový spojenec Hitlerova Německa, pohlížel a choval se k nim jako k nepřátelům. Tehdy se už zdálo, že jeho ambicím bránit svojí vlast a porazit fašistické okupanty, je nadobro konec.

Podílel se na formování čsl. jednotek v Buzuluku

Pak ovšem přišlo německé přepadení také Sovětského svazu (22. června 1941) a situace se radikálně změnila. Otakar Jaroš spolu s dalšími čs. vojáky a důstojníky byl převelen a nastoupil do výcvikového tábora formujících se čsl. jednotek v Buzuluku. Oficiálním dnem vzniku čsl. samostatného praporu se stal 15. červenec 1942, početně prapor čítal 968 osob a velitel byl pplk. Ludvík Svoboda. Tam byl už tehdy nadporučík Otakar Jaroš prezentován dne 7. února 1942 a stal se velitelem 1. pěší roty 1. čsl. samostatného polního praporu v SSSR. Od 1. září 1942 se stal důstojníkem z povolání. Během celého roku 1942 se jako zkušený instruktor a velitel poddůstojnické školy intenzivně podílel na náročném výcviku a na formování 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku. Stal se nadporučíkem a měl velení nad 1. pěší rotou. Charakteristické tehdy nejen jemu bylo to, že jako prvorepublikovému důstojníkovi mu vadily snahy o jakékoliv politické (tehdy zejména komunistické) ovlivňování a vedení jednotky, neměl zrovna rád politruky a zejména pak bolševické propagátory. Ve chvílích volna tam velmi rád fotografoval a mnohé z jeho snímků, které pochází právě z prvního působiště z Buzuluku, byly právě jeho dílem. Naše československá bojová jednotka z Buzuluku, posílená především stovkami dobrovolníků Rusínů z československé Podkarpatské Rusi, také ale propuštěných ze sovětských koncentračních táborů, ale i volyňských Čechů, se postupně rozrostla na 1. čs. samostatnou brigádu. Voják a velitel Otakar Jaroš byl členem tzv. oranské skupiny (podle internování v lágru Oranki). Nejen tato skupina se zúčastnila mnoha těžkých bojů při osvobozování Ukrajiny - bitev u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerekve.

Osudnou se kpt. Jarošovi stala bitva o ukrajinské Sokolovo, kde také padl

Po odeslání československé jednotky na frontu zapojila se rovněž jeho 1. rota do bojů proti německým záškodníkům. Do bojů zasáhl se svojí rotou, v rámci jednotek Rudé armády, poprvé 8. března 1943 u obce Sokolovo na Ukrajině. Bitva probíhala tak, že  Čechoslováci bránili 15-ti kilometrový úsek podél řeky Mže proti útoku německého pluku. Němcům se nepodařilo dostat za linii řeky Mže, Čechoslováci tehdy splnili svůj úkol, což mělo velký ohlas doma v Protektorátu, ale také v zemích protifašistické koalice. Čsl. jednotka, označovaná od 3. března jako "Obranný úsek Svoboda", bránila obec před útokem německého wehrmachtu a útvary tankových divizí Waffen-SS (6. tanková divize)  ve dnech 4. - 11. března.

Velitel praporu pplk. Ludvík Svoboda tedy rozhodl, že se jedna rota přesune před řeku Mžu, kde zaujme ve vesnici Sokolovo vysunuté obranné postavení. K tomuto úkolu se přihlásil velitel první roty nadporučík Otakar Jaroš. Vesnice byla dobře opevněna, k posílení obrany byly Jarošovi přiděleny jen 2 sovětské protitankové kanóny. Tady se nadporučík Jaroš jako velitel vyznamenal při hrdinné a statečné obraně města. Nakonec tady v Sokolově, přímo v místě své první větší bitvy, neustoupil a 8. března 1943  v bojích u sokolovského kostela, v řeži s nepřátelskou německou přesilou padl. Dostal zásah v okamžiku, kdy se chystal hodit na německý tank protitankový granát. Jiné zprávy hovoří o tom, že Jaroš byl zraněný a přejel ho německý transportér. Po setmění prudké boje ustaly, ústup čs. vojáků ze Sokolova probíhal pak celou noc. Stanovenou obrannou linii na řece Mža tehdy 1. československý polní prapor nakonec udržel až do 13. března, kdy byl pod hrozbou německého obklíčení z pozice stažen. Výsledky bojů o Sokolovo byly pro obě strany hrozné, na naší straně padlo 86 mužů, dalších 56 vojáků bylo zraněno, rota přišla o oba protitankové kanony, o mnoho kulometů a minometů. Vojenský historik Karel Richtr uvádí jako ztráty na straně německého protivníka 300 až 400 vojáků, celkem 19 tanků, 5 samohybných děl  a 6 obrněných transportérů (podle historika PhDr. Jiřího Fidlera zničených německých tanků bylo ale o mnoho méně, odkazuje přitom na údaje zahraniční odborné literatury). 

Československo se k hrdinům z Buzuluku nechovalo vždy stejně

Za statečnost v tomto tažení u Sokolova byli nejvyšším sovětským vojenským vyznamenáním - titulem Hrdina Sovětského svazu - dekorováni a oceněni i tři další českoslovenští vojáci – poručík Antonín Sochor, podporučík Josef Buršík a podporučík Richard Tesařík. Jejich osudy po "vítězném únoru" 1948 byly ale příznačné tehdejší nevděčné poválečné a poúnorové době. Josef Buršík byl hned roku  1949 odsouzen k 10 letům vězení a  ztrátě všech vyznamenání (mimo Řádu Hrdiny SSSR). Pak mu byly za troufalé odvolání přidány ještě 4 roky navíc. Ve věznici na Mírové onemocněl a po nutném převozu do nemocnice v Olomouci se mu podařilo uprchnout. Následovala emigrace na Západ, zemřel v USA roku 2002. Antonín Sochor  se zase dostal do konfliktu s brigádním generálem Bedřichem Reicinem (tehdy náměstek ministra obrany L. Svobody, roku 1951 zatčen a za údajnou protistátní činnost dne 3. 12. 1952 za Čepičky popraven) a poté roku 1950 velmi záhadně zahynul ve vojenském výcvikovém prostoru poblíž Milovic. A tak jen Richard Tesařík  vstoupil posléze do KSČ a byl zpočátku pověřen vysokými vojenskými funkcemi, když se ale dostal do konfliktu s tehdejšími veliteli, tak byl často přeřazován, dokonce i krátce uvězněn. Až nakonec byl roku 1959 degradován a vyhozen z armády. Zemřel v zapomnění v roce 1967. 

Poúnorová ČSLA životní osudy některých hrdinů zneužila

A tak je ironií, že Jarošova památka, podobně jako třeba památka na kapitána Jána Nálepku-Repkina, mohla být i v minulých socialistických desetiletích uctívána, snad zejména protože oni padli. Slovák, Ján Nálepka (1912 - 16. 11. 1943) byl československý důstojník a  partyzánský velitel, původně povoláním učitel. Za války byl dislokován (v červnu 1941) jako důstojník armády Slovenského státu na východní frontu v rámci  Zajišťovací divize, a roku 1942 působil ve funkci náčelníka štábu 101. pluku Žytomyrské oblasti. Při přesunu svého pluku do Jelska (květen 1943) pak s částí své jednotky dezertoval k sovětským partyzánům pod velením generála A. N. Saburova a stal se tak velitelem 1. čsl. partyzánského oddílu v Sovětském svazu - uváděl se partyzánským jménem Repkin. Padl při bojích o železniční stanici města Ovruč, zbytek jeho partyzánského oddílu poté vstoupil do čs. vojenské jednotky v SSSR. S koncem války, dne 2. května 1945 byl kapitánovi Nálepkovi-Repkinovi udělen jako jedinému Slovákovi titul Hrdina Sovětského svazu (in memoriam).  Teprve nedávno, dne 7. 5. 2004 byl in memoriam povýšen slovenským prezidentem do hodnosti brigádního generála.

Se jmény těchto i dalších hrdinů Svobodovců bývalý režim dosti neférově a falešně nakládal, oba uvedení hrdinové byli navíc vydáváni za jakési příznivce komunismu (viz film O. Vávry „Sokolovo“). Přestože o jejich negativních až kverulantských postojích k politickému vedení důstojníků a vojáků se vědělo už za války, stejně jako i po osvobození, a navíc nikdy s komunisty a politruky neměli nic společného. V tehdejším komunistickém panteonu našich válečných hrdinů tak bylo dáno právě kpt. Otakaru Jarošovi jedno z předních míst.  Stranická propaganda ho prezentovala jako hrdinného vojáka a zapáleného komunistu. A to přesto, že Jaroš nikdy  komunistou nebyl. Stejně tak Ján Nálepka byl uváděn jako příkladný komunistický hrdina, ale ani on nikdy komunistou nebyl. Nadchnul se pro myšlenky slovanské vzájemnosti a v roce 1930 se stal delegátem I. všeslovanského kongresu středoškolského studentstva v Bělehradě. Tyto ideje byly také hlavním motivem pro jeho přechod k ukrajinským partyzánům během Velké vlastenecké války. Ostatní stateční bojovníci z východní fronty a také Hrdinové SSSR už tak oslavováni nebyli. Takto to načas platilo dokonce i o veliteli československé buzulucké jednotky, statečném vojákovi a Hrdinovi SSSR, generálu Ludvíku Svobodovi. Nakonec ale i on, tehdy už coby komunista a poúnorový ministr obrany, poté na nějakou dobu odstavený do ústraní, a později od roku 1969 dokonce i jako prezident ČSSR, měl svůj vojenský osud těžký a plný zvratů a překvapení.

Připravil: PhDr. Alois Matuška

(použito: Vojenské osobnosti československého odboje 1939 -1945, MO ČR, Avis, texty vojenských historiků, internetové stránky s tématikou historie vojenství)

Doporučuji ze stránek Vojenského historického ústavu Praha a stránek - iDnes.cz:

TÉMA SOKOLOVO: prohlédněte si fotogalerii zachycující cestu z Buzuluku až na ukrajinská bojiště  (vojenské informace + 23 historických snímků)
Sokolovo, odvrácená tvář legendy. O čem se 70 let příliš nemluvilo  (+ 27 fotografií)

 

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.března 1848 – Druhá pražská petice císaři. Nesla zhruba stejné požadavky jako ta první (?19.3.). Císař odpověděl tzv. Kabinetním listem (?8.4.1848), kde uznával některé ústupky.

29.března 1941 byla zařazena do stavu Royal Navy letadlová loď HMS Victorious.

Poslední komentáře

přidal komentář v AGS-17 Plamja
U této zbraně jsem sloužil,jako střelec čtyřikrát za 5 a jednou za 4,ohodnocen při střelbách ostrými.Jo jo kde jsou ty č...
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
mozna si na mne pamatuješ
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
v roce 1973 jsem take byl na kurzu OT65 v Jihlave kasarna 25 unora pak zbytek vojny v caslavi
odpověděl na komentář #4803 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Pán se nejspíše přepsal. Měl na mysli pro "ně"
odpověděl na komentář #4800 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Zdravím,říkáte to dobře, zajímalo by mě ale, proč máte raději Ukrajinu nad ČR.Ne že bych nesouhlasil, jen mě zajímají va...