Kdo je online

Právě přítomno: 131 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

DOKUMENT '68: Jsme s vámi, buďte s námi! (EN subtitles)
Dneska jsem narazil na zajímavý článek vztahující se k srpnové okupaci. Nevím, kde ho zde umístit, tak ho připojím k tom...
Případní zájemci se o něm mohou dozvědět více v knize Petr Zenkl: politik a člověk od nakladatelství Mladá fronta. Tady...
Slovensko má nově už čtyři vrtulníky UH-60M Black Hawk.
Výroba C-17 Globemaster III byla ukončena na konci roku 2015. Americké letectvo jich má ve službě nyní 222 ks.

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno 12. 7. 2018 21:08 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: VÁLKY, KONFLIKTY, BITVY Zobrazeno: 498

Regia Marina proti USA: Mussoliniho ponorky u amerických břehů

Leonardo Da Vinci

Leonardo Da Vinci patřící do třídy Macroni

Italské ponorky se za druhé světové války úspěšně zapojily do bitvy o Atlantik, a dokonce byl rozpracován plán útoku proti přístavu New York.

Píše se počátek roku 1943. Ve světě zuří válka, ve které bojují i Spojené státy americké, avšak město New York může klidně spát. Tady přece žádný německý útok nehrozí. Najednou se noc roztrhne šokujícím duněním podvodních explozí, několik zakotvených lodí se potápí a bortí se přístavní jeřáb. Potápěči, kteří odvážnou operaci provedli, opět nepozorovaně mizí ve tmě. Na jejich uniformách však nejsou hákové kříže, nýbrž zlatočervené koruny. Nejspíš tušíte, že tyto věty patří do alternativní historie, neboť žádný italský útok proti New Yorku neproběhl, avšak málo známým faktem je, že Italové jej opravdu vážně plánovali. A měli důvod si věřit, jelikož jejich ponorky si v bitvě o Atlantik vedly překvapivě dobře a nijak se nebály operovat i poblíž amerických břehů a potápět tam nákladní plavidla.

Pořád variabilní hodnocení Italů

Výkony ozbrojených sil fašistické Itálie ve druhé světové válce jsou většinou hodnoceny dosti nevalně. Italové bývají považováni za zbabělce s neschopnými veliteli a tragikomicky špatnou technikou. Je nutno přiznat, že na tom je leccos pravdy, avšak současně by bylo nespravedlivé to úplně zobecňovat, neboť některé jednotky obstály s velkou ctí. Jako příklad může posloužit tanková divize Ariete, jež v severní Africe podala skvělé výkony, zvláště pokud člověk vezme v úvahu, že polovina italských tanků se v kterékoliv chvíli nalézala v opravě. Ale pokud by se měla vybrat jediná složka, která si dlouhodobě vedla výborně a příkladně, nesporně by to bylo italské ponorkové loďstvo. Hrálo vysoce důležitou roli zejména v úvodní fázi bitvy o Atlantik a později si získali obrovský respekt italští žabí muži. Navíc je třeba zdůraznit, že to často byli Italové, kteří stáli u zrodu moderní ponorkové techniky a taktiky. Dosti silně se to projevilo na samém začátku druhé světové války, do níž Itálie vstupovala se 107 ponorkami, takže měla po Sovětském svazu druhou nejpočetnější ponorkovou flotilu světa a měla vůbec nejvíce velkých oceánských ponorek. Německý admirál Dönitz tvrdil svému „Vůdci“, že k porážce Británie se musí nasadit asi 300 ponorek, Kriegsmarine jich však v září 1939 reálně vlastnila jen necelých šedesát (z čehož jen asi polovina patřila mezi oceánské). Po porážce Francie v roce 1940 tudíž nastala paradoxní situace, kdy Němci kontrolovali francouzské pobřeží, Kriegsmarine však na válku proti Británii jaksi postrádala ponorky. Němci se proto obrátili na své spojence a vznesli žádost, aby Italové zahájili operace v Atlantiku. Ti sice s něčím podobným moc nepočítali, ale žádosti z Berlína vyhověli. V Bordeaux tak bylo zřízeno atlantické velení BETASOM, v jehož čele stál admirál Angelo Parona. Italové zahájili oceánské hlídkování již v létě 1940, ale jejich kooperace s Kriegsmarine neprobíhala zrovna optimálně.

Spory o taktiku i o lehké ženštiny

Dobrácký Parona a agresivní Dönitz si totiž příliš „nesedli“, ale problémy se neomezily jenom na nejvyšší velení. Němci měli sklony hledět na Italy svrchu, což však kontrastovalo s faktem, že Mussoliniho podmořská flotila na počátku vlastnila vyspělejší techniku než německá. Itálie měla oceánské ponorky s velmi dlouhým dosahem (mj. třídy Pietro Calvi, Guglielmo Marconi nebo Marcello) a vysoce účinnými torpédy značky Whitehead, zatímco nespolehlivost torpéd, jež tehdy vlastnila Kriegsmarine, byla téměř příslovečná. Němci se leckdy posmívali italským ponorkám kvůli nápadně mohutným věžím, ovšem to vycházelo z odlišného pojetí taktiky, při čemž se dá konstatovat, že ta italská byla vyspělejší. Němci tehdy preferovali hladinové útoky a pak rychlé ponoření (takže jejich „U-booty“ musely mít menší, a proto méně nápadné věže), kdežto Italové dávali přednost útokům pod hladinou, na což potřebovali výkonné periskopy, a proto stavěli ponorky s velkými věžemi. Mnozí starší němečtí a italští důstojníci k sobě někdy chovali odpor, který měl kořeny už v první světové válce (v níž Italové a Němci bojovali proti sobě), a docházelo též k častým rvačkám mezi námořníky Regia Marina a Kriegsmarine, které se většinou týkaly přízně francouzských prostitutek. Bez ohledu na to však Italové vyráželi do bouřlivých vod Atlantiku a napadali konvoje, které z Ameriky mířily do Velké Británie. Když USA v prosinci 1941 vstoupily do války, vyrazily ponorky Osy k americkým břehům. Němci, jejichž oceánská flotila se rozrůstala, operovali spíše na severu, které italské ponorky, které se víc hodily pro nasazení v teplých mořích, dostaly na starost horký Karibik. Snažily se napadat hlavně tankery, jež vozily ropu z jihoamerických rafinérií. Mezi nejúspěšnější italské ponorky na tomto válčišti patřily Pietro Calvi, Giuseppe Finzi, Luigi Torelli a Enrico Tazzoli. Poslední uvedená bylo celkově druhou nejúspěšnější ponorkou Regia Marina v celé válce, protože se jí podařilo potopit spojenecká plavidla o výtlaku 96 650 tun.

Console Generale Liuzzi

Spuštění na vodu ponorky Console Generale Liuzzi  patřící do třídy Liuzzi (rok 1939)

„Mušketýři Atlantiku“ u Baham

Na prvním místě se ovšem naprosto bezkonkurenčně nalézá ponorka Leonardo da Vinci (viz titulní fotka), která si připsala „skóre“ v hodnotě 120 243 tun, díky čemuž byla rovněž nejúspěšnější neněmeckou ponorkou celé války. Není tedy asi překvapivé, že její kapitán Gianfranco Gazzana-Priaroggia byl také nejúspěšnějším italským ponorkovým velitelem. Ponorka Leonardo da Vinci vyrazila na jedenáct hlídkových plaveb, z nichž poslední se jí stala osudnou, a tudíž nedošlo ani na dva hodně nezvyklé úkoly, pro něž se s tímto plavidlem počítalo a které budou zmíněny dále. Teď se však ještě krátce věnujme muži, jenž takříkajíc přinesl italskou ponorkovou válku přímo na dohled od USA. Jmenoval se Carlo Fecia di Cossato a velel ponorce Enrico Tazzoli, která dne 11. února 1942 vyrazila z Bordeaux směrem na západ. Na této plavbě bylo potopeno šest lodí, z nichž jedna (loď Cygnet) šla ke dnu poblíž Baham, takže vlastně na dohled od USA, ačkoliv americké noviny tehdy sebevědomě přesvědčovaly své čtenáře, že se žádná italská ponorka na jejich „zadní dvorek“ nedostane. Cossatovy mise přinutily USA změnit názor, což se odráželo mj. ve zvýšené aktivitě hlídkových letadel PB4Y Privateer, jak se jmenovala námořní varianta slavného bombardéru B-24 Liberator. Tyto stroje mimochodem vzlétaly i z ostrova Ascension v jižním Atlantiku a také ze základen v Brazílii, což bylo tehdy přísně utajovanou skutečností, protože Brazílie formálně vstoupila do války proti Ose až 22. srpna 1942. Když se ještě krátce vrátíme k Cossatovi, mělo by se hodně zdůraznit, že patřil mezi důstojníky „staré školy“, kteří se maximálně snažili dodržovat válečné zákony. Námořní válka byla vždycky velice krutá, ale italské podmořské flotile je nutno přičíst ke cti, že ze všech námořních sil druhé světové války postupovala asi „nejčistším“ způsobem. Navzdory neomezené ponorkové válce si tedy Italové zachovali čest a získali přezdívku „mušketýři Atlantiku“.

Borgheseho nekonvenční nápady

Zmínka o Brazílii nebyla náhodná, jelikož právě její flotila měla být cílem jedné z oněch dvou plánovaných operací ponorky Leonardo da Vinci. Zpravodajské služby Osy totiž dobře věděly o skutečnosti, že Brazílie svou tehdejší neutralitu porušuje, takže velení Regia Marina zahájilo práce na plánu útoku proti brazilským válečným lodím v přístavu Rio de Janeiro. Nejdříve byl chystán úder podobný legendární operaci německého velitele Günthera Priena proti britskému přístavu Scapa Flow, tedy průnik obrannými liniemi a pak torpédový útok na nic netušící lodě kotvící v Riu. Ponorka Leonardo da Vinci to měla provést někdy v létě 1942, ovšem akce byla několikrát odložena a nakonec zcela zrušena, ovšem poslední podoba plánu už vypadala jinak. Zmíněná ponorka totiž v červenci 1942 absolvovala přestavbu na nosič miniponorek a měla se podílet nejen na útoku proti Riu, ale i proti přístavům na východním pobřeží USA. Přestože to na první pohled vypadá jako další nereálný produkt Mussoliniho velikášství, ve skutečnosti se jednalo o naprosto vážně míněnou operaci, pro niž měli Italové zřejmě i lepší předpoklady než kdokoliv jiný. Byli to oni, kdo za první světové války vytvořil první „lidská torpéda“ pro akce žabích mužů, kteří pak potopili rakousko-uherskou bitevní loď Viribus Unitis. Je ovšem nutné zdůraznit, že nešlo o sebevražedné zbraně ve stylu japonských torpéd Kaiten. Pro Italy to byly jen prostředky pro dopravu potápěčů a přísavných min. Právě tak dosáhli i největšího úspěchu za druhé světové války, když v prosinci 1941 zaútočili na britské bitevní lodě v Alexandrii. Za touto akcí stál kníže Junio Valerio Borghese, nekonvenční a nesporně odvážný, ale stále velmi kontroverzní důstojník z X. flotily MAS (Decima Flottiglia Motoscafi Armati Siluranti), elitní jednotky pro speciální námořní operace. Kromě „lidských torpéd“ používala rovněž hladinové výbušné čluny MTM a pobřežní miniponorky tříd CA a CB.

Potápěči, torpéda a hydroplány

Dosud není příliš známým faktem, že Italové nasadili tato plavidla i v Černém moři, kde vedli úspěšné operace proti sovětskému loďstvu a napadli i přístav Sevastopol. Kníže Borghese pak rozpracoval plány na útok proti Riu a proti přístavům v USA, z nichž prioritním cílem měl být New York. Do přední části trupu ponorky Leonardo da Vinci byla zastavěna jakási „kolébka“, v níž měla spočívat 10 metrů dlouhá miniponorka CA, jež měla pod hladinou výtlak 16,4 tuny a dosahovala rychlosti 5 uzlů. Do přístavu měla přepravit několik potápěčů, kteří by rozmístili přísavné miny na trupy kotvících lodí a na přístavní zařízení. Pro New York plánoval kníže 28 náloží o hmotnosti mezi 20 a 100 kg, což naznačuje, že ničivý účinek by nebyl veliký, avšak o psychologickém efektu na nic netušící Američany pochybovat nelze. Borghese také navrhoval útoky na přístavy v Jižní Africe, ale přípravy se protahovaly. Potom přišla fatální rána, jelikož ponorka Leonardo da Vinci byla 24. května 1943 potopena, jenže Borghese plánoval dál. Jeho pozornost si získal obří plovákový hydroplán CANT Z.511, který měl dolet více než 4500 km. Dva letouny tedy měly odstartovat z Bordeaux, dvakrát doplnit palivo z německých ponorek a dopravit k New Yorku čtyři „lidská torpéda“ SLC, známá pod přezdívkou „Maiale“ („Prase“). Útok se nacvičoval a měl proběhnout v červnu, oba letouny Z.511 však poškodil britský nálet, v červenci byl svržen Mussolini a Itálie se rozhodla změnit strany. Borghese jako přesvědčený fašista sice zachoval věrnost „Ducemu“ a většina jeho X. flotily pokračovala v operacích proti Spojencům, většina italského loďstva se však přiklonila na stranu krále a strávila zbytek války v přístavech. Itálie se v každém případě velice významně podílela na vývoji techniky a taktiky podmořského boje v oceánech i u pobřeží, za což zaplatila ztrátou 88 ponorek. Pokud byste se o toto téma zajímali podrobněji, pak vřele doporučujeme jedinou knihu o italských ponorkách v češtině, a to publikaci nazvanou Mussoliniho žraloci.

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 15. června 2018


Reklama:


Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Anketa

Souhlasíte se snahou EU připravit občany o právo vlastnit legálně držené zbraně?

Ne - 98.2%
Ano - 1.3%
Nevím - 0.2%
Je mi to jedno - 0.3%

Celkem hlasovalo: 1476
Hlasování skončilo v: 31 pro 2017 - 00:00

Dnešní den v historii

20.října 1740 zemřel Karel VI., český král v letech 1723 –1740