ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 6. 5. 2019 11:42 Napsal Michal Kroužek
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: OSOBNOSTI

František Melichar

Prvorepublikový generál a legionář, který prošel srbskou, ruskou, soluňskou, západní i italskou frontu. Účastník prvního i druhého odboje. Jeden z mála, kteří se za komunismu dočkali zaslouženého vojenského pohřbu.

František Melichar se narodil 31. srpna 1899 v Mladé Vožici do rodiny Kováře Antonína Melichara. Antonín Melichar byl už jednou ženatý. S první manželkou měl tři děti, po její smrti se v srpnu 1886 podruhé oženil a to s Annou Pudilovou, dcerou kováře z Ratibořských Hor. Po narození Františka se rodina odstěhovala do Ratibořských Hor, kde si pronajala statek. Ten později zakoupili. Rodina se postupně rozrostla na 15 dětí. V rodině byl František vychováván panslovansky.

Po ukončení obecné školy nastoupil František Melichar v září 1900 ke studiu na českém státním reálném gymnáziu v Táboře. 15. července 1908 úspěšně složil maturitní zkoušku. Po prázdninách šel se svým starším bratrem Antonínem v Jindřichově Hradci k odvodu. Neudělal to z loajality k Rakousko-Uhersku, ale ve snaze mít vojnu co nejdříve za sebou. 1. října 1908 nastoupil jako jednoroční dobrovolník pěchoty a byl zařazen k Infanterie-Regiment Nr. 75 v Praze. Tam absolvoval školu pro záložní důstojníky. 30. září 1909 byl vyřazen v hodnosti Kadett in der reserve.

Poté nastoupil jako prodejce umělých hnojiv ve firmě Řepka v Praze. Do jara 1912 navštěvoval večerní kurz obchodní akademie. Následně byl zaměstnán v účtárně firmy chmel v Praze na Vinohradech. V Praze se rozšířil jeho zájem zvláště o balkánské Slovany. Ve volném čase se učil srbštinu a na jaře 1914 odešel za prací do Srbského království. Od dubna 1914 působil jako bankovní úředník v srbském Požarevaci, zde se nacházela početná česká komunita.

1. světová válka

Po vypuknutí války byl jako občan nepřátelského státu deportován do internačního tábora. V něm požádal o srbské občanství a přihlásil se do srbské armády. Po šesti týdnech mu bylo vyhověno. Občanství Srbského království mu bylo uděleno 22. září 1915. Poté byl odeslán jako nižší vojenský úředník do Makedonie. Zde pracoval u vojenské správy. Jeho rodina v Rakousko-Uhersku byla umístěna pod policejní dohled. 14. května 1915 byl povýšen na podporučíka.

Když se Bulharsko přidalo mezi nepřátele Srbska, tak se Melichar dobrovolně přihlásil na frontu a stal se velitelem 16. puku. Ten ustupoval od hranice směrem na západ, Jeho rota pak byla využita jako pořádková při evakuaci Skopje. Už 15. října 1915 byl zraněn v boji u Kočane, Bulharská kulka mu roztříštila kost v pravé ruce pod ramenem. Tím skončila jeho bojová činnost na srbské frontě. Za ní byl vyznamenán zlatou medailí Milana Obiliće.

Ústup

Po zranění putoval (tehdy už jako poručík) do srbské polní nemocnice v Prištině. Postup nepřátel ale přinutil Srby ustoupit na albánské území. Pro Františka Melichara byla situace o to těžší, že mu v případě zajetí hrozila poprava.

Když se dostal k Jaderskému moři, tak se mu podařilo nalodit na italskou loď, která ho odvezla do Brindisi, zde pak přestoupil na francouzskou nemocniční loď. Ta převezla raněné srbské vojáky do tuniské Bizerty. Tam dorazili v listopadu. Do konce dubna pobýval v několika tuniských nemocnicích, kde se zhotavoval ze zranění a náročného ústupu. V květu 1916 by ustanoven v hodnoti poručíka velitelem oddílu rekonvalescentů v pevnosti Casbah. Ten se přesunul do srbského výcvikového tábora v tuniském městě Lazouaz a odtud pak na soluňskou frontu. V červenci 1916 byl vyznamenán 4. stupněm srbského Orděna Karadjordjeve zvezdě. V Řecku ale nezůstal dlouho a ani se nedostal na frontu.

Rusko

Důvodem bylo, že se přihlásil do srbského armádního sboru v Rusku. Tomu chybělo velké množství důstojníků. Cesta do Ruska nebyla jednoduchá. Cestoval přes Středozemní moře do Bizerty, pak do jižní Francie, přes Marseille a Paříž, až do Velké Británie, kde putoval přes Londýn do přístavu Newcastle. Tam obdržel ruský pas s falešným jménem a dále cestoval přes Norsko a Švédsko. Cestou se seznámil se srbským plukovníkem Miladinovićem. S ním cestoval až do Oděsy. Plukovník Miladinović byl jmenován velitelem 7. dobravolskeg puku a Melichara jmenoval svým pobočníkem. Jmenování do této funkce nesrba v tak nízké hodnosti bylo dost netypické. Miladinoviće k tomu vedly Melicharovi zkušenosti a tak éto, že část nižších důstojníků byla z řad českých dobrovolníků, takže Melichar měl výhodu ve znalosti srbštiny i češtiny. Mimo to zvládal i ruštiny a německy. V roce 1917 byl vyznamenán srbskou medailí Albanska spomenica.

Rozklad srbského sboru

Obdobně jako československé jednotky v Rusku i srbský sbor narážel n problémy pomalu se hroutícího carského Ruska. Ani ruská ofenziva a vstup Rumunska na stranu dohody situaci nezlepšili. Srbská dobrovolnická divize bojovala statečně, ale i přesto musela ustupoval. Po odsunu do Oděsy na odpočinek byla svědkem rozpadu týlu, panoval nedostatek všeho potřebného a chaos, což vedlo k demoralizaci jednotek. Frustrace vojáků vedla i ke kladení viny na bedra příslušníků jiných národností ,takže čeští příslušníci začali srbský sbor opouštět a přecházet k československým jednotkám. František Melichar se jim snažil pomoci při přeložení, ale sám jako srbský občan musel zůstat. Rozpad ruské armády se stal počátkem konce i srbského sboru, který byl rozložený bolševickou propagandou, ztrátou nadějí v Rusko i spory mezi Srby a Chorvaty.

Po rozpadu sboru dostali dobrovolníci svolení k přesunu na soluňskou frontu přes Francii. S nimi se tam dostal také Melichar a to 31 prosince 1917. Počátkem roku 1918 byl pověřen uzavřením písemností srbské dobrovolnické divize a poté požádal o propuštění ze srbské armády. Na jaře 1918 byl Melichar jmenován styčným důstojníkem u srbské soluňské armády pro záležitosti českých dobrovolníků. Jejich odchodu už Srbsko přestávalo bránit. Důvodem bylo, že v listopadu 1917 vznikla ve Francii oficiálně československá armáda. Už v dubnu 1918 vypravil první transport českých dobrovolníků do jižní Francie a sám vyrazil s druhým transportem. Srbskou armádu opustil v 3. května 1918 a byl vyznamenán 4. stupněm srbského Orděna bělog orla. 4. května 1918 byl ustanoven velitelem druhého transportu Čechů ze srbské armády.

Západní a italská fronta

Po příchodu do jihofrancouzského městečka Cognac byl jmenován do hodnosti podporučíka československých legií a krátce poté byl odeslán od kurzu pro záložní důstojníky École militaire při vojenské škole v Saint.Maixent. Do kurzu byl zařazen k 1. červnu 1918. Po návratu z kurzu byl koncem července zařazen do 21. střeleckého pluku jako zástupce velitele 9. roty. Tou dobou byl pluk na frontě v Alsasku. Příchod důstojníků ze srbské armády přinesl i problémy, protože podle plukovního rozkazu 21. září byli povýšeni většinou původní důstojníci a nově příchozí ze Srbska se toho nedočkali, i když by si ho vzhledem k délce své služby zasloužilo.

Problém řešila i Československá národní rada ta rozhodla o přeložení části důstojníků do Itálie. Zatím co ve Francii měla československá armáda nadbytek nižších důstojníků, tak v Itálii bylo k dispozici hodně vojáků, ale jen málo nižších důstojníků co by jim velelo. František Melichar se dobrovolně přihlásil k převelení na italskou frontu a tak opět změnil působiště. Převelení důstojníci putovali do 35. československého pluku, který byl založený v září 1918 z rozhodnutí italského ministerstva války a budoval se ve Folignu. Nasazen měl být už v říjnu. Melichar dostal velení 3. roty 35. střeleckého pluku.

Pluk se ještě stihnul přesunout k frontě kam dorazil 20. října, ale na frontu už se vzhledem ke konci Rakouska-Uherska nedostal a byl stažen do Padovy, kde se vytvářel československý sbor. 35. střelecký pluk pak byl začleněn do nové 6. střelecké divize. František Melichar se stal 29. listopadu velitelem II. praporu 35. střeleckého pluku a 30. listopadu byl povýšen na kapitána. 8. prosince 1918 provedly československé legie v Padově slavnostní přísahu Československu. - Této přísahy se účastnil i italský král Vittorio Emmanuel III. Ten si po přehlídce pozval nejzasloužilejší důstojníky a vojáky k rozhovoru. Zajímal se i o Františka Melichara. O týden později navštívil 6. střeleckou divizi Tomáš G. Masaryk, který se přes Itálii vracel do Československa.

Zpět v Československu

Legionáře po návratu z Itálie, ale nečekal odpočinek, ale přesun na jižní Moravu a v lednu pak přesun na východ. V druhém lednovém týdnu byl uvolněn na krátkou návštěvu rodičů do Ratibořických Hor. Poté co Poláci zaútočili na československé Těšínsko, musel zasahovat i 35. střelecký pluk, aby byly zachovány československé hranice. Melichar dorazil na frontu ke svému pluku, když se chystal k protiútoku. Převzal velení skupiny, která po něm nesla označení Melicharova skupina. Skládala se ze tří praporů 35. pluku. Dále k ní patřily dvě baterie. Jmenovitě baterie domácího vojska Plzeň 19 a legionářská baterie 4/6. Skupina se nacházela jižně od Těšína a patřila k 2. pěší brigádě pod velením Jindřicha Hanáka. Se svojí skupinou pak podnikl 30. ledna útok, který šel hladce vzhledem k tomu, že se v úseku skupiny z počátku nenacházel nepřítel. K pokračování útoku další den už nedošlo, protože Ministerstvo národní obrany další operace zastavilo. Porot plukovník Šnejdárek nabídl polskému plukovníku Latinikovi příměří, které začalo platit od 31. ledna 1918 02:00 hod. O měsíc později byl Melichar povýšen na majora a později obdržel i Československý válečný kříž.

Boje o Slovensko

27. února 1919 zahájil 35. střelecký pluk přesun zpět na Slovensko. To už se ale schylovalo ke střetu s Maďarskem, kde došlo k bolševickému převratu, a nová vláda si nárokovala celé území Uherska. Také se chtěla spojit s Rudou armádou překročením Karpat. Cílem československých jednotek byl postup na demarkační čáru dle rozhodnutí dohodových mocností z 15. února 1919. V době zahájení přesunu na Slovensko už působil Melichar jako zástupce velitele pluku. 28. února byl povýšen na majora.

V květnu 1919 zaútočila skupina vedená italským generálem Attilou Zinconem na Miskolc. Podpořit je v tom měli rumunské jednotky. Maďaři ale nejprve odrazili Rumuny a poté i zaútočili na československou skupinu. Té se vydal na pomoc 35. střelecký pluk, který byl ale také zatlačen. Od 1. června 1919 byly vyšší italští důstojníci ve velení pluků, brigád a divizi nahrazeni francouzskými. velení 6. střelecké divize převzal generál Rémy-Alphonse Chabord. Melicharovi ale zůstalo velení 35. střeleckého pluku. Divize pak bránila úsek jižně od Košic.

Maďarská rudá armáda proti ní nasadila dvě divize a jednu brigádu, takže museli Čechoslováci zase ustupovat a vydat Košice i Prešov. Melicharův pluk byl doplněn slovenským praporem, ale mužstvo bylo nespolehlivé a odmítlo bojovat. Když se pokusilo ustoupit, tak ho byl nucen odzbrojit. V druhé červnové dekádě se zastavil československý ústup a další týdne podnikly československé jednotky protiútok směřující na Košice a Prešov. K finálnímu úderu už nedošlo, protože se Maďarsko na nátlak dohodových mocností začalo stahovat. Československé jednotky tak začali postupovat na demarkační čáru, aby jí zajistily.

Melichar zůstal na Slovensku až do září a během té doby se dostal do sporu s francouzských velitelem divize. Ten ho káral za podle Melichara malicherné nedostatky. Nakonec mu odvětil: „Nezapomínejte, že jste v Československu a nekomandujete Marokány!“. Za to ho generál potrestal 30ti dny vězení, resp. Melichar dostal takový výměr trestu ve francouzštině, ale vrátil ho s tím, že žádá o vydání výměry v úředním jazyce. Incident nakonec vyzněl do ztracena a František Melichar opustil pluk v září 1919 v hodnosti podplukovníka.

Mírová služba

V červnu 1919 obdržel Československý válečný kříž. 31. srpna 1919 se stal velitelem 35. střeleckého pluku legií. 1. září 1919 byl povýšen na podplukovníka. V září 1919 odjel františek Melichar do Bělehradu jako oficiální vojenský přidělenec pro Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od roku 1922 také jako přidělenec pro Království řecké. V červnu 1922 byl vyznamenán komturským křížem rumunského Ordinul Coroana Romaniei. 31. prosince 1923 byl povýšen na plukovníka. V roce 1924 byl vyznamenán 3. stupněm řeckého Vasilikon Tagma tu Sotiros. V dubnu 1925 byl vyznamenán 3. stupněm srbského Orděna bělog orla s meči.

V roce 1925 se vrátil na vlastní žádost do Československa. Po deseti letech cestování chtěl založit rodinu a usadit se. K 1. květnu 1925 byl jmenován zástupcem velitele Pěšího pluku 28. Tento pluk sídlil v Praze a patřil mezi elitní. 1. října 1925 se stal velitelem Pěšího pluku 9 Karla Havlíčka Borovského v Mostě. Šlo o pluk s legionářskou tradicí z Ruska. Předtím velel rotě francouzských legií a praporu italských legií. Na přelomu roku 1926/1927 absolvoval Kurz pro vyšší velitele. 24. července 1927 byl vyznamenán komturským křížem polského Orderu obrodzenia Polski.

Na podzim 1927 se seznámil s Ludmilo Bergmanovou, dcerou senátora za agrární stranu. Tu si pak vzal 18. února 1928. 14. listopadu 1928 se jim narodil syn Zdeněk a v říjnu 1931 dcera Danuše. Rodina si zakoupila vilku v Zachvažanech u mostu. Tu ala později z důvodu převelení prodali. Od 1.srpna 1929 působil plukovník Melichar jako zástupce velitele Pěší brigády 2 v Chomutově. 1. října se pak stal jejím velitelem. Brigádě podléhal Pěší pluk 9 Karla Havlíčka Borovského v Mostě a Pěší pluk 46 v Chomutově. 1. října 1930 byl přeložen na severní Moravu a stal se velitelem Pěší brigády 16 v Místku. Pod tuto brigádu spadali Pěší pluk 8 Slezský v Místku a Pěší pluk 40 ve Valašském Meziříčí.

V březnu 1931 byl povýšen na brigádního generála. 1. října 1931 se mu narodila dcera Danuše. 15. června 1933 se stal velitelem Pěší brigády 3 v Plzni tvořené Pěším plukem 18 a Pěším plukem 35 Foligno. V Plzni si pronajali velký byt. Od roku 1935 vedl Pěchotní učiliště v Milovicích. V říjnu 1935 proběhla reorganizace československé armády, po ní se stal velitelem Pěší divize 3 v Litoměřicích a to od 15. listopadu 1935. Toto jmenování nebylo přímým důsledkem reorganizace, ale přesuny na velitelských pozicích po úmrtí generála Kopala. 1. července 1936 byl František Melichar povýšen na divizního generála. V roce 1937 byl vyznamenán 3.stupněm jugoslávského Orděna bělog orla a v roce 1938 pak 2. stupněm jugoslávského Orděna Karadjordjeve zvezdě.

Sudetská krize a 2. světová válka

Za sudetské krize se Pěší divize 3 skládala z Pěšího pluku 2 Jiřího z Poděbrad, Pěšího pluku 42, Pěšího pluku 44 a Dělostřeleckého pluku 3. Po vyhlášení mobilizace se stal Melichar velitelem Hraniční oblasti 33, ta měla počátkem října 1938 sílu asi 16 000 mužů. Odstoupení pohraničí zasáhlo vážně Melicharovu rodinu i divizi. Velitelství se muselo urychleně přesunout z Litoměřic do Poděbrad, Melicharovi přišli o svůj byt, jeho tchán přišel o celý statek a navíc byl několik týdnů vězněn. 27. října 1938 byl ustanoven velitelem Pěší divize 3 v Poděbradech. Melicharovi se usadili v Kolíně, po okupaci zbytku ČSR opustil armádu a žil pod dozorem německých bezpečnostních složek, proto se nemohl zapojit do organizace Obrana národa. Od jara 1941 spolupracoval se skupinou generála Pavlíka. Tuto skupinu rozbilo gestapo začátkem léta 1943. Zatčený byl i brigádní generál Antonín Pavlík. Tomu se povedlo v kolínském vězení odzbrojit ostrahu a padl v boji, takže se Gestapu nepodařilo získat žádné informace a začalo provádět namátkové zatýkání.

To 26. srpna 1943 postihlo i Františka Melichara. Byl umístěn ve vyšetřovací vazbě v Kutné Hoře, vinu se jim nepodařilo prokázat, ale i tak putoval 1. února 1944 do koncentračního tábora Terezín. Tam byl od února 1944 do prosince 1944. Část této doby byl na cele spolu s bývalým ministrem zahraničních věcí, prof. dr. Kamilem Kroftou. 12. prosince 1944 si ho převzalo pražské gestapo kvůli výslechům a v Praze byl zadržovaný až do květnového povstání, kdy byl 5. května osvobozen povstalci. 6. května 1945 se hlásil u generála Karla Kultvašra, velitele Pražského povstání. Ten ho však kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu odmítl pověřit velení. Melichar se přesto vrátil na Pankrác a až do 8. května bojoval jako jeden z místních velitelů barikád. 9. května večer se vrátil do Kolína ke své rodině. Prožité útrapy se podepsali na jeho zdraví a několik týdnů byl nemocný. Za svoji odbojovou činnost byl vyznamenán Válečným křížem.

Po válce

V červnu 1945 se hlásil na Ministerstvu národním obrany avšak ne kvůli nástupu do armády, ale se žádostí o pensionování ze zdravotních důvodů. 1. července 1945 byl povolán do činné služby. Zdraví však nebylo hlavní důvod, ale šlo i poznání situace v nové československé armádě. Byl zařazen k velitelství Pěší divize 12v Litoměřicích, ale tato funkce byla jen formální. Už 1. září 1945 odešel na vlastní žádost ze zdravotních důvodů do výslužby. Tou dobou mu bylo 56 let. Plánoval se věnovat s rodinou zemědělství na statku v Židovnicích, který zdědila jeho manželka po rodičích.

Netrvalo dlouho a část polností jim byla odebrána. Na jařae1948 došlo k rozdělení budov a na podzim přišli o další pozemky. Zbývalo jim pak 24 hektarů. O ty pak přišli počátkem 50. let Takto se odvděčil komunistický režim účastníkovi prvního a druhého odboje, československému generálovi, který nikdy nezradil svojí vlast. Od větších represí ho asi uchránilo jeho formální členství v komunistické straně. Do ní byl převedený v červnu 1948 jako člen sociální demokracie (to té vstoupil v říjnu 1945) po jejím sloučení s komunisty. A také to že nebyl v ruských legiích.

Nakonec jim zbyla jen vilka po manželčiných rodičích. Oproti jiným legionářům tedy dožil relativně v poklidu, zůstala mu i penze. Věnoval se sepisováním historie kovářského rodu Melicharů a také dějin městečka Ratibořské Hory. Zemřel 23. června 1975 po několikatýdenním pobytu v lounské nemocnici. Vojenská posádka v Lounech mu uspořádala vojenský pohřeb se všemi vojenskými poctami, což byla v případě bývalého legionáře vzácnost.

Seznam vyznamenání převzatý z Wikipedie:

Medaile za chrabrost Miloše Obiliče, zlatá, 1915 (Srbské království)
Řád Hvězdy Karadjordevičů, IV. třída, 1916 (Srbské království)
Pamětní medaile na pochod Albánií, 1916, (království SHS)
Řád bílého orla, IV. třída s meči, 1918 (Srbské království)
Československý válečný kříž 1914-1918, 1919
Československá revoluční medaile, 1919
Řád rumunské koruny, III. třída, 1922 (Rumunské království)
Československá medaile Vítězství, 1922
Pamětní medaile na válku 1914-1918, 1923 (Francie)
Řád Spasitele, III. třída, 1924 (Řecko)
Medaile za vojenské zásluhy, 1925 (Srbské království)
Řád svatého Sávy, II. třída, 1925 (Srbské království)
Řád Polonia Restituta, III. třída, 1927 (Polsko)
Řád čestné legie, V. třída – rytíř, 1928 (Francie)
Pamětní válečná medaile 1915-1918, 1928 (Italské království)
Pamětní medaile na válku 1914-1918, 1918 (království SHS)
Řád bílého orla, III. třída, 1929 (Jugoslávské království)
Řád bílého orla, III. třída s meči, 1937 (Jugoslávské království)
Řád Hvězdy Karadjordevičů, II. třída, 1938 (Jugoslávské království)
Pamětní odznak Čs. dobrovolce z let 1918-1919, 1945
Československý válečný kříž 1939, 1945
Pamětní medaile 21. střeleckého pluku terronského, 1948
Pamětní medaile 35. pěšího pluku „Foligno“, 1948

Díla:

Boj o Drinu v září a říjnu r. 1914 (1937)

Zdroje:

FIDLER, Jiří. Generálové legionáři. Brno: Books, 1999. Jota - Military. ISBN 80-7242-043-7.

František Melichar. In: Wikipedia: the free encyclopedia[online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2019-01-05]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Melichar

Boj o Drinu v září a říjnu r. 1914. Databáze knih[online]. 2019 [cit. 2019-01-05]. Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/knihy/boj-o-drinu-v-zari-a-rijnu-r-1914-388412

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.března 1941 byla zařazena do stavu Royal Navy letadlová loď HMS Victorious.

29.března 1848 – Druhá pražská petice císaři. Nesla zhruba stejné požadavky jako ta první (?19.3.). Císař odpověděl tzv. Kabinetním listem (?8.4.1848), kde uznával některé ústupky.

Poslední komentáře

přidal komentář v AGS-17 Plamja
U této zbraně jsem sloužil,jako střelec čtyřikrát za 5 a jednou za 4,ohodnocen při střelbách ostrými.Jo jo kde jsou ty č...
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
mozna si na mne pamatuješ
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
v roce 1973 jsem take byl na kurzu OT65 v Jihlave kasarna 25 unora pak zbytek vojny v caslavi
odpověděl na komentář #4803 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Pán se nejspíše přepsal. Měl na mysli pro "ně"
odpověděl na komentář #4800 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Zdravím,říkáte to dobře, zajímalo by mě ale, proč máte raději Ukrajinu nad ČR.Ne že bych nesouhlasil, jen mě zajímají va...