POZEMNÍ TECHNIKA

Duel: T-26 vs. PzKpfw I: Tanky křtěné španělským ohněm

T-26 republikánských jednotek

Nedávno jsme si připomněli propuknutí občanské války ve Španělsku, která bývá leckdy označována za jakousi „předehru“ či „zkušebnu“ druhé světové války. Je to však značně zavádějící tvrzení, což lze ukázat mj. na výsledcích tanků, neboť nové obrněnce většinou nesplnily očekávání armád SSSR i zemí Osy.

Tanky uvedla na scénu první světová válka, v níž ale zůstal jejich význam hodně omezený. Po skončení konfliktu pak řada zemí význam tanků podcenila a vydala se cestami, které se někdy ukázaly jako zavádějící, ne-li rovnou chybné. Omylů se však dopouštěly i země, které tankům přikládaly velkou důležitost, a to Německo a Sovětský svaz. Všem zkrátka chyběly zkušenosti a teprve se formovala správná taktika pro nasazení tanků a jejich spolupráci s pěchotou. Právě proto Berlín a Moskva přivítaly vypuknutí občanské války ve Španělsku, protože jim nabízela možnost vyzkoušet novou techniku a taktické postupy, ale reálné výsledky využití obrněnců u nacionalistů i republikánů zůstávají značně kontroverzní.

Období „módy“ malých tančíků

Meziválečná léta zpočátku přála hlavně tančíkům a lehkým tankům, které chránil pouze tenký pancíř a jejichž výzbroj tvořily kulomety „puškové“ ráže. Důvodem pro to byl nemalý úspěch francouzského lehkého vozidla Renault FT, kterému se dobře vedlo v závěrečných ofenzívách „Velké války“ a které bylo i nejrozšířenějším tankem prvních poválečných let. V řadě států se objevily jeho kopie, avšak důležitou výjimku představovali Britové. Tamní zbrojovka Vickers přišla se sérií tančíků Carden-Loyd, které postrádaly věž a nesly výzbroj v čele korby, a tak se mohly chlubit velice nízkou siluetou. Také tato koncepce se pak dočkala produkce v zahraničí a mezi její kopie a deriváty se řadil mj. československý TK vz. 33, sovětský T-27 nebo italský CV 3/33. Většina států tehdy prostě soudila, že ideálním útočným prostředkem budou „hejna“ malých tančíků, která nepřítele takříkajíc „převálcují“ svým počtem, což se několikrát stalo za první světové války, když Renaulty útočily na pozice Němců. Plánovači ale někdy zapomínali na značné ztráty francouzských obrněnců, za nimiž stálo zejména pěchotní dělostřelectvo, což se poté odrazilo ve vývoji speciálních protitankových kanonů. Převažující důraz na lehké typy bylo možno pozorovat též ve španělské armádě, kde se mezi nejhlasitější propagátory tankové techniky řadil (což dosud není příliš známým faktem) jistý Francisco Franco. Když v červenci 1936 propukla občanská válka, nalézal se ovšem ve Španělsku jenom velice malý počet tanků, a to většinou velmi zastaralých, jelikož většina pocházela ještě z první světové války. Výrazná převaha kusů navíc patřila do výzbroje republikánů, Francovi nacionalisté však už brzy získali pomoc z Itálie. Jejich tančíky CV 3/33 a CV 3/35 se pak na podzim 1936 zapojily do ofenzívy proti Madridu, kde ale narazily na nečekaně silného soupeře.

Fiat-Ansaldo CV-35 nebo L3/35 vystavený ve španělském muzeu Museo de Unidades Acorazadas de El Goloso

Sovětská kopie britského designu

Nacionalisté se sice těšili podpoře Hitlerova Německa i Mussoliniho Itálie, jenže i republikáni záhy získali silného spojence, a to Sovětský svaz. V říjnu 1936 tak dorazil sovětský kontinent, jehož součástí byly i lehké tanky T-26. Toto vozidlo také čerpalo z „módy“ lehkých obrněnců, ovšem přece jen už nešlo o kompaktní tančík. Základ pro „šestadvacítku“ tvořil britský design Vickers 6-Ton Tank, vyvinutý primárně pro vývoz a nabízený v několika obměnách. Sovětská armáda si vybrala verzi A, jíž se říkalo také „čistič zákopů“ a která nesla dvě samostatné věže, každou s jedním kulometem. Moskva tedy koupila licenční práva a v roce 1931 začala sériová produkce kopie britského tanku pod názvem T-26, která se od originálu lišila prakticky jenom tím, že na místa kulometů Vickers přišly sovětské zbraně DT. Už v následujícím roce však byl arzenál tanku dramaticky posílen, když se do jedné věže zabudoval 37mm kanon. Postupně se ale ukazovalo, že tank se dvěma věžemi je zbytečně komplikovaný, takže v roce 1933 vznikla varianta pouze s jednou věží, jenže zato nesoucí kanon ráže 45 mm. Ani ten ovšem nebyl plně sovětskou konstrukcí, protože se jednalo vlastně o zvětšenou verzi německého protitankového kanonu Rheinmetall ráže 37 mm. Následovaly další úpravy, zejména zesilování pancéřování a vylepšování zaměřovače, ale to všechno zvyšovalo hmotnost vozidla, takže se pak používaly i silnější motory. V polovině 30. let se T-26 stal nejpočetnějším typem tanku armády SSSR, ale současně začínaly být zjevné limity jeho konstrukce. Navzdory zesílení pancíře totiž zůstávala „šestadvacítka“ značně zranitelná, což se poprvé projevilo právě ve Španělsku. Jiná vada měla původ v nedostatečné vyspělosti sovětského průmyslu, kvůli čemuž byla řada exemplářů T-26 takřka „zmetková“ a vykazovala velice nízkou provozní spolehlivost. Přesto byl nástup tohoto tanku na straně španělských republikánů dosti působivý.

Republikánský T-26

Vozidla německého kontingentu

Navzdory všem nedostatkům totiž měl na své straně jasnou převahu v ničivé síle, protože jeho 45mm kanon mohl likvidovat tančíky nacionalistů na vzdálenost až jednoho kilometru, kdežto kulomety italských tančíků mu nemohly ublížit. T-26 tedy významně přispěly k tomu, že byla zastavena podzimní ofenzíva nacionalistů na Madrid. Ani Francova armáda ovšem nezahálela a její tankisté se už cvičili v zacházení s dalším vozidlem, které bylo mnohem pokročilejší než italské tančíky. Třetí říše totiž vyslala do Španělska nejen slavnou vzdušnou Legii Condor, ale také obrněnou jednotku s lehkými tanky PzKpfw I. V několika várkách dorazilo 122 kusů, jež zahrnovaly bojová vozidla Ausf. A a Ausf. B a velitelské obrněnce Panzerbefehlswagen I. Pro nacionalisty se jednalo o velmi důležitý příspěvek, přestože sami Němci se do bojů zapojovali velmi omezeně a spíše se soustředili na výcvik španělských tankistů. PzKpfw I sice také patřil do oné „módní vlny“ velmi lehkých vozidel, ale od většiny tančíků se zásadně lišil tím, že měl plnohodnotnou otáčivou věž. V té se nalézala dvojice 7,92mm kulometů MG 13, jež se ve své době daly pokládat za možná nejlepší zbraně svého druhu na světě. Němci pro ně dodávali též protipancéřové střelivo, které na vzdálenost 120 až 150 m dokázalo prostřelit pancíř T-26, byť sovětský tank se svým kanonem měl pochopitelně nadále převahu. Španělé se to tedy pokusili vyřešit provizorní montáží italského 20mm kanonu Breda Modello 1935. Palebná síla tak sice vzrostla, ovšem nutnost zaměřovat průzorem vyříznutým v pancíři vedla Němce k označování této improvizace za „tank smrti“, a proto vznikly jen čtyři exempláře. Hlavní zbraní povstalců k ničení republikánských obrněnců se tedy staly pěchotní protitankové kanony PaK 36 kalibru 37 mm, jež si v roce 1937 připsaly desítky zničených tanků.

PzKpfw I (SdKfz 101) Ausf. B ve španělském muzeu Museo de Unidades Acorazadas de El Goloso

Akce tanků v letech 1937 a 1938

Právě protitankové kanony se velkou měrou podílely na zastavení republikánského postupu na řece Jarama. Sovětští tankisté utrpěli těžké ztráty, takže ze SSSR dorazily další T-26 i obrněné automobily. Kromě bojového nasazení probíhalo také školení republikánských tankistů, avšak v této snaze neměli sovětští poradci zdaleka takové úspěchy jako němečtí a italští instruktoři u tankistů Francových sil. Selhávala také koordinace s pěchotou, což se projevilo např. v bitvě o město Brunete v červenci 1937, kde přišly i další ztráty tanků T-26. Ne všechny ale byly zcela zničeny a v průběhu roku přibývalo „šestadvacítek“ ve službách nacionalistů, jimž se podařilo ukořistit tolik republikánských tanků, že z nich mohli nakonec vytvořit i samostatné jednotky. Jejich příslušníkům se říkalo „Rusas“ („Rusové“), kdežto vojáci obsluhující italské a německé obrněnce byli známí jako „Negrillos“ („Černí“, to podle barvy čepic německých tankistů). Do Španělska dorazily na podzim 1937 nové posily pro republikány, které zahrnovaly i nový tank BT-5. Vycházel z konstrukce amerického inženýra Christieho a sázel zejména na rychlost, jež mohla ještě vzrůst za situace, když tank „shodil“ pásy a jezdil jen na kolech. Tanky BT-5 byly použity v operaci na řece Ebro, která trvala od července do listopadu 1938, a tak byla vlastně i nejdelší jednotlivou bitvou v celé válce. Skončila debaklem republikánů, jejichž jednotky sice disponovaly větším počtem kvalitnějších tanků, ovšem těžký terén nasazení obrněnců nepřál a favorizoval nacionalistickou obranu a její protitankové kanony. Opět selhávala také kooperace tanků s pěchotou. Francovi vojáci ukořistili i další tanky sovětské výroby, které potom použili v posledních bojích v Katalánsku i při závěrečném postupu na Madrid. Tanky nacionalistů tak mohly v březnu 1939 vjet do španělského hlavního města.

BT-5

Zhodnocení a poučení

Při porovnání sovětského T-26 s německým PzKpfw I vyplývá, že první tank jasně dominoval po stránce palebné síly. Republikáni tak mohli své nacionalistické protivníky ničit na mnohem větší vzdálenost než naopak, byť tento handicap aspoň částečně vyrovnávala větší pohyblivost německého obrněnce. Ten nabízel vyšší rychlost i dojezd, možná ještě důležitější ovšem bylo, že nad svým soupeřem jednoznačně vyhrával z hlediska spolehlivosti. Sovětský T-26 byl totiž notoricky poruchový, navíc SSSR posílal náhradní díly jen hodně sporadicky, a proto se nelze divit, že republikáni sice obdrželi celkově okolo 300 sovětských tanků, nikdy však nedokázali současně poslat do boje více než stovku. Dokonce i italské obrněnce, které si za druhé světové války získaly špatnou pověst kvůli takřka příslovečné poruchovosti, na tom byly ve Španělsku lépe než sovětské T-26. Nacionalisté tedy disponovali daleko nižším počtem tanků, které byly i „papírově“ vesměs slabší než obrněnce republikánů, díky větší spolehlivosti je však dokázali nasazovat daleko účinněji. Současně je ale třeba zdůraznit jeden nesmírně důležitý fakt, a sice to, že obvykle uváděný popis španělské občanské války jako „zkušebny pro Blitzkrieg“ prostě neodpovídá skutečnosti. Už sám malý počet slabě vyzbrojených tanků neumožňoval aplikovat poučky o tancích jako „hrotu“ útoku. Tankisté všech národností postrádali zkušenosti a chyběl náročnější taktický výcvik, protože správná taktika nasazení tanků i jejich spolupráce s pěšáky se teprve rodila. Španělsko ale přineslo důležité poučení z hlediska technického vývoje, neboť se jasně ukázalo, že dosavadní konstrukce tanků nevyhovují. Bylo zjevné, že vozidla musí mít výkonné kanony a silnější pancíř, aby mohla odolat protitankovým kanonům, na jejichž konto připadlo nejvíce zničených vozidel. Vývoj a modernizace německých středních tanků PzKpfw III a IV i požadavky na nový sovětský tank (z něhož se poté stal T-34) tedy významně čerpaly ze zkušeností, které pocházely z krvavého španělského bojiště.

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války, Praha 2004
Steven J. Zaloga: Spanish Civil War Tanks: The Proving Ground for Blitzkrieg, Oxford 2010
Panzernet.net, Wikipedia.org

Publikace: Válka Revue 1/2017