Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 8

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Tady je zajímavý článek týkající se počátku nového kola zbrojení u nás. Militarizace ekonomiky z počátku padesátých let...
Korona pořád trápí námořnictvo. Navy Sends Replacement Sailors to USS Essex After Crew Members Catch COVID-19 https://w...
Gray Fox - Komentář v BTR-60
Inside a BTR-60 Communications Vehicle
Německo v listopadu objednalo 38 nových letounů Eurofighter.

NÁMOŘNÍ TECHNIKA

Zveřejněno: 28. 11. 2020 17:37 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: NÁMOŘNÍ TECHNIKA Kategorie: BITEVNÍ LODĚ

HMS Iron Duke vs. SMS König: Dreadnoughty v bitvě u Jutska

HMS Iron Duke (1912)

HMS Iron Duke (1912)

Brzy si připomeneme 101. výročí největší námořní bitvy první světové války. U Jutska si loďstva Velké Británie a Německa poprvé vyzkoušela nasazení velkých skupin bitevních lodí a bitevních křižníků. Boj však paradoxně neskončil podle představ ani jedné z flotil, takže dosud trvají diskuse, kdo tehdy vlastně vyhrál.

Od nové generace bitevních lodí, jimž se (podle té vůbec první z nich) říkalo dreadnoughty, si Britové slibovali naprostý zvrat v námořním válčení. Jejich technologický průlom ale nezůstal bez odpovědi největšího rivala, tedy císařského Německa, které záhy zahájilo stavbu vlastních plavidel této kategorie. Námořní závody ve zbrojení se poté poněkud paradoxně staly i jednou z příčin propuknutí „Velké války“, ale ono očekávané velké střetnutí skupin obrněných kolosů přišlo až v květnu 1916, kdy se hladinové síly Royal Navy a Kaiserliche Marine utkaly v bitvě u Jutska (německé zdroje ji označují jako bitvu u Skagerraku), kde bojovalo téměř šest desítek velkých bitevních plavidel. Britové měli výraznou početní převahu, jenže výsledek bitvy tomu příliš neodpovídal, ačkoli svého cíle nedosáhli ani Němci.

Opravdu revoluční válečné lodě

Dekáda před první světovou válkou znamenala mj. největší závody v námořním zbrojení, jaké svět poznal. Za jejich propuknutí lze považovat 2. říjen 1905, kdy Britové začali stavět bitevní loď HMS Dreadnought, jedno z nejpřevratnějších plavidel v dějinách. Jako první plavidlo měl Dreadnought koncepci výzbroje „all-big-gun“, což znamenalo, že primární baterii těžkých děl (v jeho případě deset ráže 12 palců, tedy 305 mm) doplňovaly už pouze zbraně kalibru 76 mm a chyběly dříve běžné kanony ráže nad 100 mm. Hlavní příčinou byl vývoj systémů pro řízení palby, díky nimž se dalo (a oprávněně) předpokládat, že se boj povede na větší vzdálenost než dříve. Prioritu proto měly zbraně největších ráží, zatímco ty menší ztrácely význam, jelikož na očekávané vzdálenosti námořních soubojů by byly nepoužitelné. Druhý zlom se týkal pohonu, jelikož Dreadnought již neměl klasické parní stroje, nýbrž daleko účinnější parní turbíny.

Jeho stavbu se podařilo zvládnout v rekordním termínu, protože do služby vstoupil v prosinci 1906. Propůjčil název celé kategorii lodí podobné konstrukce, zatímco všechny starší bitevníky (tzv. pre-dreadnoughty) se během krátké doby staly zastaralými. Britské námořnictvo ale nehodlalo usnout na vavřínech a zadávalo další plavidla. Dreadnought byl fakticky prototypem, na jehož bázi se od roku 1906 stavěla tříčlenná třída Bellerophon se shodnou výzbrojí. Základní design zůstal stejný také u následující tříčlenné třídy St Vincent, ovšem u té současně došlo ke změně v palebné síle, protože hlavně 12palcových děl se prodloužily ze 45 na 50 násobků ráže. Další plavidlo HMS Neptune s jiným rozmístěním věží zůstalo jen ojedinělým experimentem a poté vznikly dvě lodě třídy Colossus, u kterých bylo použito silnější pancéřování. Royal Navy však právě v té době dospělo k názoru, že 12palcová děla již nestačí a je třeba zvýšit kalibr, což byl podnět, na jehož bázi začaly vznikat tzv. super-dreadnoughty.

HMS Dreadnought (1906)

HMS Dreadnought (1906)

Bitevníky se zbraněmi větší ráže

První z nich reprezentovala třída Orion, jejíž čtveřice lodí nesla po pěti věžích s dvojicemi děl ráže 13,5 palce, tj. 343 mm. Na rozdíl od předchozích tříd byly všechny věže v jedné linii, což znamenalo schopnost pálit do boku všemi deseti zbraněmi. Stavba probíhala od roku 1909, ale již od roku 1911 se dodávaly lodě další třídy King George V. Vznikly rovněž čtyři exempláře, které se od třídy Orion lišily zejména použitím výkonnější varianty 13,5palcových děl. Tentýž základní design se opakoval také u třídy Iron Duke, jež ovšem současně přinášela také několik zlepšení. Pancéřování zesílilo a zvýšil se počet děl střední ráže, protože filozofie „all-big-gun“ se ve své původní „ryzí“ podobě ukázala trochu krátkozraká, neboť lodím pak chyběly zbraně pro ochranu před torpédoborci na kratší vzdálenosti. Plavidlo HMS Iron Duke sloužilo v bitvě u Jutska jako vlajková loď, z níž velel admirál Jellicoe.

HMS Iron Duke (1912)

HMS Iron Duke (1912)

Pokrok se ale nezastavil a Royal Navy požadovalo další zvýšení kalibru děl, a tudíž se roku 1912 začala stavět první loď z pětičlenné třídy Queen Elizabeth. Její výzbroj tvořilo osm 15palcových (381mm) děl a změnila se rovněž pohonná soustava, protože dosud se k vyhřívání kotlů užívala kombinace uhlí a mazutu, avšak počínaje touto třídou se přecházelo na čistě mazutový pohon. Zvýšila se tak max. rychlost, jež dříve činila nejvýše 21 uzlů, ale u třídy Queen Elizabeth narostla až na 24 uzlů. Poslední třídu, jež zasáhla do „Velké války“, představovala Revenge (někdy nazývaná také Royal Sovereign) s pěticí dostavěných lodí (další dvě se změnily na bitevní křižníky a jedna byla zrušena), které nesly opět osm 15palcových zbraní, ovšem nedosahovaly takové rychlosti. Když v srpnu 1914 vypukla válka, mohla se Royal Navy pochlubit 22 dreadnoughty ve službě (a dalších třináct se stavělo), krom nichž vlastnila desítku bitevních křižníků a 40 pre-dreadnoughtů, takže celkově mohla proti Němcům vyslat okolo sedmdesáti bitevníků.

HMS Queen Elizabeth (1913)

HMS Queen Elizabeth (1913)

Přesnosti a nevýhody Německa

Válečné střetnutí mezi Velkou Británií a Německem se v obou zemích pokládalo za prakticky nevyhnutelné, takže se zajisté nelze divit, že na HMS Dreadnought muselo reagovat i císařské námořnictvo. Stavba revoluční britské lodě však znamenala velké překvapení a Němci byli od první chvíle v nevýhodě, protože většinou jen odpovídali na změny u svého hlavního soupeře. Paradoxně však tato nová situace znamenala pro vilémovské Německo i jakési plus, jelikož se tím vlastně „nuloval“ dosavadní náskok Royal Navy v pre-dreadnoughtech, a tak nové závody v námořním zbrojení stavěly obě země na (téměř) stejnou pozici. Přesto ovšem stavba prvního německého bitevníku nové koncepce začala až v červnu 1907. Šlo o loď SMS Nassau, jež pak měla ještě tři sesterská plavidla. Od britské konkurence se ale v mnohém odlišovala. Němci se totiž (a ze svého pohledu celkem rozumně) domnívali, že námořní boje budou probíhat hlavně v Severním moři, kde špatná viditelnost omezuje efektivitu největších děl, a tak na své bitevní lodě nenamontovali děla tak velkých ráží jako Britové. Třída Nassau tedy měla dvanáct zbraní ráže 11 palců (280 mm), kromě nichž dostala i velký počet kanonů ráže 150 a 88 mm, protože Němci nechtěli (na rozdíl od Britů) zanedbávat sekundární výzbroj. Také kladli větší důraz na ochranu, jež zahrnovala nejen ocelový pancíř nad hladinou, ale i přepážky proti torpédům pod hladinou. Naopak slabinu Němců představoval fakt, že dosud neměli efektivní turbíny, a proto do svých prvních dreadnoughtů pořád montovali klasické parní stroje. Po třídě Nassau vznikly čtyři lodě třídy Helgoland, jež využívaly v podstatě stejnou základní koncepci, avšak přešlo se u nich ke zbraním ráže 12 palců. Stejně jako u lodí třídy Nassau se nalézala v šesti věžích, a to v jedné na přídi, jedné na zádi a dvou dvojicích po stranách nástavby, a proto maximální salvu do každého boku mohlo vypálit maximálně osm zbraní.

SMS Nassau

SMS Nassau

Pokusy a snahy stáhnout náskok

To se změnilo u následující třídy Kaiser, jež měla dvě z pěti věží usazené na nástavbě, ale toto řešení se v praxi příliš neosvědčilo. Němci nadále zaostávali z hlediska ráže děl, jelikož dosud měli jen 12palcové zbraně, avšak alespoň konečně dopracovali do fáze praktické použitelnosti parní turbíny, jež tedy třída Kaiser jako první německá třída bitevních lodí měla. Pro loď SMS Prinzregent Luitpold této třídy se plánovalo originální řešení pohonu, neboť vedle turbín měla dostat obrovský diesel o výkonu 15 000 koní, jenže ten nikdy nebyl dodán, takže tato loď byla nakonec podstatně pomalejší než její čtyři sestry. Zvláštnost představovalo také plavidlo SMS Friedrich der Grosse, jež bylo zvoleno pro úlohu vlajkové lodě, a proto dostalo nápadně velký přední stožár. Předposlední třídou německých bitevních lodí „Velké války“ se stala čtyřčlenná třída König, jež se začala stavět v roce 1911. V době bitvy u Jutska šlo o nejlepší bitevní lodě, jaké Němci měli k dispozici. Dosud disponovaly deseti 12palcovými zbraněmi, ale pětice věží se konečně nacházela v jediné linii, což (stejně jako u britské třídy Orion) umožnilo vypálit ze všech zbraní do boku, a to bez potíží, které provázelo asymetrické řešení třídy Kaiser (které se podobalo tomu, co zkoušeli Britové na HMS Neptune).

SMS Friedrich der Große

SMS Friedrich der Große

Poslední německou třídou se pak stala třída super-dreadnoughtů Bayern, z jejích čtyř plánovaných exemplářů byly ovšem dokončeny jen dva, z nichž každý se mohl chlubit osmi děly ráže 15 palců. Celkově tudíž Němci postavili devatenáct bitevních lodí a sedm bitevních křižníků nové generace, kromě nichž provozovali i dvě desítky pre-dreadnoughtů, takže oproti Britům měli prakticky poloviční sílu (byť na jejich straně stál naopak vyšší počet výborných torpédoborců). Navíc nedokázali stavět lodě zdaleka tak rychle jako Britové, jejichž loděnicím to zpravidla zabralo něco přes rok, kdežto průměrný německý dreadnought se obvykle stavěl dva až tři roky.

SMS Bayern

SMS Bayern

Parametry bitevních lodí třídy Iron Duke
Posádka: 1102 důstojníků a mužstva
Standardní výtlak: 25 000 tun
Plný výtlak: 29 500 tun
Celková délka: 189,8 m
Celková šířka: 27,4 m
Plný ponor: 9,98 m
Výkon turbín: 22 000 kW
Max. rychlost: 21 uzlů
Max. pancíř: pás 205 mm, věže 279 mm, paluba 64 mm
Max. dosah: 14 000 námořních mil (26 000 km) při 10 uzlech
Děla: 10×343 mm, 12×152 mm, 3×76 mm
Torpédomety: 4×533 mm

Parametry bitevních lodí třídy König
Posádka: 1300 důstojníků a mužstva
Standardní výtlak: 25 796 tun
Plný výtlak: 28 600 tun
Celková délka: 175,4 m
Celková šířka: 29,5 m
Plný ponor: 9,19 m
Výkon turbín: 22 800 kW
Max. rychlost: 21 uzlů
Max. pancíř: pás 365 mm, věže 305 mm, paluba 30 mm
Max. dosah: 8000 námořních mil (15 000 km) při 12 uzlech
Děla: 10×305 mm, 14×150 mm, 10×88 mm
Torpédomety: 4×500 mm

Měření sil

Zjednodušeně lze říci, že Britové u svých lodí dávali na první místo primární výzbroj, jíž bylo u jejich dreadnoughtů podřízeno všechno, a to včetně pancíře. Německý přístup se vyznačoval větší vyvážeností, protože německé lodě sice téměř až do konce války zaostávaly za britskými z hlediska ráže děl (než přišla třída Bayern), byly však výrazně lépe pancéřované a nesly lepší sestavu sekundární výzbroje. Děla střední ráže totiž nebyla zase tak zbytečná, jak se domníval britský admirál John Fisher, hlavní zastánce filozofie „all-big-gun“. Odlišnostem v konstrukci odpovídaly také různé taktiky. Britové měli strach z německých ponorek a torpéd a domnívali se (chybně), že německé ponorky budou operovat v těsné součinnosti s hladinovými loděmi, a tudíž Royal Navy sázela na palbu na co největší vzdálenosti. Ve skutečnosti i německá taktika stála na lodních dělech, avšak německý admirál Scheer hodlal kromě bitevních lodí a křižníků intenzivně nasadit také vynikající německé torpédoborce. Reálné i domnělé použití torpéd pak hrálo důležitou roli u Jutska. Navzdory své převaze Britové utrpěli zhruba dvakrát vyšší ztráty než Němci z hlediska výtlaku lodí i počtu mužů, a tak lze asi říci, že Němci dosáhli taktického vítězství. Britskou Home Fleet ale zničit nedokázali a císařovy hladinové lodě zůstaly de facto uzavřeny v Baltském moři, což znamenalo strategický úspěch Britů. Německo se proto vrátilo k neomezené ponorkové válce, jež poté zásadně přispěla k zapojení USA do války. Ačkoliv se tedy německý přístup ke stavbě bitevních lodí projevil v bitvě u Jutska jako o trochu lepší, její důsledky nakonec přispěly k porážce císařského Německa.

HMS Iron Duke (1912)

HMS Iron Duke - kresba

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Novotný, F.: Veleobři oceánů – Bitevní lodi a křižníky ve faktech i legendách, Praha 2003
Stille, M.: British Dreadnought vs German Dreadnought: Jutland 1916, Oxford 2010
Royal Navy, Válka.cz, Wikipedia.org

Publikace: Extra Válka – I. světová 6/2017

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.ledna 1852 zemřel obrozenec, spisovatel a básník Jan Kollár

24.ledna 1891 zemřel německý polní maršál Walter Model

24.ledna 1915 zvítězili Britové v bitvě u Dogger Banku. Němci přišli o pancéřový křižník SMS Blücher zatímco britský svaz neztratil žádnou loď.

24.ledna 1888 se narodil československý generál Jan Syrový

Translate