ARMÁDY A HISTORIE

Ukrajina: Nelehké budování národní armády

Před několika lety se jen málo zemí objevovalo ve zpravodajství tak často jako Ukrajina. Situace na východě se sice od dob těžkých bojů výrazně uklidnila, avšak zůstává napjatá a Kyjev se usilovně snaží modernizovat svou armádu při případ nové eskalace. To nabízí šanci jak pro domácí firmy, tak pro český průmysl.

Prognózu, že klasické mezistátní války o sporné území s masivním nasazením pěchoty, tanků, dělostřelectva a jiných tradičních druhů vojsk patří minulosti, dramaticky smetly události z let 2014 a 2015. Na východě Ukrajiny probíhaly těžké bitvy mezi vládními silami na straně jedné a separatistickými a ruskými vojsky na straně druhé. Faktickým vítězem se stala druhá strana, neboť Kyjev nedokázal vojensky porazit „lidové republiky“ na Donbasu, které se proto chlubí nezávislostí, byť ve skutečnosti je samozřejmě ovládá Kreml. Napětí na hranici rozhodně není zanedbatelné a takřka kdykoliv by se mohly opět rozhořet další boje. Ukrajinská armáda na ně chce být připravena, ale neustále zápasí s problémy.

Dlouhá a tragická historie

Historie Ukrajiny představuje skutečně velmi dlouhý, komplikovaný a zajímavý, ale mnohdy i tragický příběh, neboť o její území stovky let bojovaly nejrůznější velmoci a národy. Samotný ukrajinský národ se také rodil poměrně složitě a do určité míry lze říci, že tento proces dodnes nebyl úplně dokončen. Ostatně již definice toho, kdo vlastně jsou Ukrajinci, leží i v základech pořád trvajících konfliktů, ale rozbor nuancí tohoto sporu samozřejmě přesahuje rámec tohoto článku. Chybí také prostor na detailní popis neklidného politického života Ukrajiny, a proto se omezíme na shrnutí nejzákladnějších faktů. Ukrajina deklarovala samostatnost 24. srpna 1991 a prvním prezidentem byl zvolen Leonid Kravčuk. Země prodělala těžkou ekonomickou krizi, ale potenciálně ještě vážnější problém znamenalo zhoršování vztahů s Ruskem, jelikož značná část obyvatel zvláště na východě státu se z čistě národnostního hlediska pokládá spíše za Rusy než za Ukrajince, takže tenze ve vztazích s Moskvou nese nelibě. Právě tato skutečnost se pak znovu a znovu připomínala ve formě výsledků prezidentských i parlamentních voleb, neboť ty zpravidla končily těsným vítězstvím jednoho ze dvou táborů, zatímco v tom druhém narůstala nespokojenost a frustrace.

Přesně to vedlo i k tzv. oranžové revoluci, jež roku 2005 dostala do prezidentského křesla prozápadního Viktora Juščenka, a podobné důvody měly i kontroverzní události, jež v roce 2014 vedly ke svržení proruského prezidenta Janukovyče a které vstoupily do dějin jako „Euromajdan“. Nedlouho poté proběhla anexe Krymu a potom propuknutí války na východě země, do níž na straně dvou „lidových republik“ zasáhla ruská intervenční vojska. Těžké boje trvaly s přestávkami až do léta 2015 a i po jejich skončení dochází k přestřelkám a dalším incidentům. Západní média mají tendenci z celého konfliktu obviňovat výlučně Rusko, v zájmu spravedlnosti je však třeba konstatovat, že ke konfliktu nepochybně výrazně přispěli i ukrajinští oligarchové a krajně pravicoví nacionalisté.

T-64BM

Potenciál versus skutečnost

Ty druhé jmenované totiž vláda musela žádat o pomoc, když se ukázalo, že schopnosti řadové ukrajinské armády se propadly na skutečně tristní úroveň, což ovšem byla ze značné části vina těch prvních uvedených. Na celém stavu se nesporně výrazně podepsala i katastrofální úroveň korupce, která ovlivnila i armádní zakázky, platy vojáků, výcvik apod. Paradoxní ovšem je, že právě ukrajinští oligarchové posléze na celém konfliktu vydělali ještě více, neboť samozřejmě dosud mohou mohutně těžit z procesu modernizace ukrajinské armády, který však právě kvůli jejich zájmům provázejí velké problémy. Většinu ukrajinské výzbroje stále představují zbraně pocházející ze sovětských časů, ačkoliv u některých se uskutečňují modernizace a postupně se zavádějí i zcela nové vzory.

Nepochybným faktem je, že na Ukrajině se pořád nalézá rozsáhlý vědecko-technický a výrobní potenciál, jenž by tamější armádě dokázal (alespoň hypoteticky) zajistit kvalitní zbraně, jenže kvůli všudypřítomné korupci, šlendriánu a nedostatečné kontrole kvality se to v praxi prostě příliš nedaří. Ukrajina čerpá i ze zahraniční pomoci, neboť západní země jí dodávají některé moderní typy výzbroje, avšak to zcela jistě nestačí. Kromě technické stránky totiž logicky hraje vysoce důležitou roli i personál. Na Ukrajině stále existuje povinná vojenská služba v trvání dvou let, ale ochota mladých Ukrajinců k ní nastupovat většinou není právě vzorová, takže roste tlak na vybudování plně profesionální armády. Standardní služební zbraně tvoří typy ze sovětských časů jako útočná puška AK-74, pistole PM či kulomet PK, ale postupně nabíhá produkce nových typů, jako je puška Fort-221, což je licenční kopie izraelské zbraně Tavor TAR-21, která by se výhledově mohla stát i novým základním typem pušky. Od Izraele pochází též některé další typy techniky, ale židovský stát zachovává opatrnost, protože na Ukrajině dosud existuje i silný antisemitismus.

TAR-21

Převaha sovětských zbraní

Pozemní armáda přešla na brigádní strukturu, a proto její hlavní manévrové síly dnes obsahují tři obrněné brigády, devět mechanizovaných brigád, dvojici horských brigád, pět brigád lehké pěchoty a sedm dělostřeleckých a raketových brigád. Další podpůrné a pomocné jednotky pak mají vesměs velikost pluků. Ve výzbroji obrněných útvarů dominuje starý, ovšem potenciálně stále užitečný tank T-64, převážně ve verzi T-64BV, avšak ve službě se nacházejí i hloubkově modernizovaná vozidla T-64BM Bulat. Kromě asi 720 „čtyřiašedesátek“ se provozuje zhruba stovka T-72 různých verzí, 28 tanků T-80BV a šest relativně moderních obrněnců T-84 Oplot, kdežto dalších cca 1200 různých tanků čeká ve skladech. K průzkumu slouží pásové obrněnce BRM-1K a kolové vozy BRDM-2. V kategorii pásových bojových vozidel pěchoty převládají staré obrněnce BMP-1 a BMP-2 (celkem více než tisíc kusů), podobně rovněž mezi kolovými transportéry převažují staré sovětské BTR-60, BTR-70 a BTR-80 (celkem přes 300 kusů).

T-80BV

Jen menšina připadá na novější typy ukrajinské výroby, jako jsou kolová vozidla BTR-3 a BTR-4, u nichž navíc působí problémy nízká kvalita výroby. V armádě slouží též výsadkové obrněnce jako BMD-1, BMD-2 a BTR-D. Dodávají se i nové kolové obrněné automobily, zejména typy řady Kozak. Pro ničení tanků slouží široké spektrum řízených raket vesměs ze sovětských dob jako Šturm, Fagot a Konkurs, ale armáda již získala i nové domácí rakety Stugna-P a Korsar a zejména americké systémy FGM-148 Javelin. Disponuje též asi 500 taženými kanony MT-12. Dělostřelectvo také tvoří v naprosté většině staré sovětské typy, zejména samohybné houfnice 2S1 Gvozdika, 2S3 Akacia, 2S7 Pion či 2S19 Msta-S (celkem zhruba 565 kusů), různá tažená děla (asi 515 kusů) a raketomety Grad, Smerč a Uragan (celkem asi 350 kusů). Kromě toho se ve službě nalézá okolo 340 různých minometů a asi 90 taktických balistických raket Točka-U. Protivzdušnou obranu tvoří kanony ráže 23 a 57 mm, hybridní komplexy Tunguska a raketové komplety Strela-10, Osa-AKM, Tor-M a S-300V.

BTR-4

Letectvo, PVO a výsadkáři

Součástí pozemních sil jsou i útvary vrtulníků, které užívají asi 35 bitevních Mi-24 a přibližně 23 dopravních Mi-8. Vojákům pomáhají též malé bezpilotní průzkumné letouny, mj. izraelské BirdEye-400, americké RQ-11 Raven a jednoduché drony domácí výroby jako Furia, PD-1 či Leleka-100. Vzdušné síly coby samostatná složka provozují celkem asi 125 bojových letounů, jež obsahují zhruba 37 stíhaček MiG-29, 34 letounů Su-27, cca 23 bombardérů Su-24M/MR a 31 bitevních Su-25. Některé ze strojů prodělaly omezené lokální modernizace, avšak je takřka jisté, že reálně se v provozu nalézá jen menšina uvedených počtů. Dopravní letectvo obsahuje pět velkých letadel Il-76, jedno střední An-70, tři An-24, okolo dvaceti An-26 a jeden Tu-134. Průzkum provádějí tři letouny An-30, kdežto výcvik se odehrává na 31 strojích L-39 Albatros. Vrtulníkové jednotky provozují 14 velitelských helikoptér Mi-9 a 32 transportních strojů Mi-8 a Mi-2.

L-39

Důležitou posilu představují turecká bezpilotní bojová letadla Bayraktar TB2, kterých bylo zatím pořízeno 12 kusů, počítá se však s daleko většími počty a výhledově i s výrobou na Ukrajině. Do struktury vzdušných sil patří též protivzdušná obrana státu, jež používá výkonné raketové systémy 9K37M Buk a S-300P/PT/PS. Samostatnou složku tvoří výsadkové síly, jež čítají kolem 8000 mužů v pěti brigádách. Do jejich výbavy patří mj. stovka obrněnců BMD-1, BMD-2 a BTR-D, přes 150 kolových obrněných transportérů a různé dělostřelecké komplexy, jež zahrnují i asi 40 samohybných minometů 2S9 Nona-S ráže 120 mm. Kromě již zmíněného nákupu dalších bojových dronů řadí ukrajinské letectvo mezi největší priority pořízení nových bojových letounů. Občas se vyskytují spekulace o typu JAS-39 Gripen nebo o koupi nějakých zánovních F-16, ale nad těmito plány se stále vznáší velké otazníky kvůli finanční nákladnosti i kvůli značné politické citlivosti takového obchodu.

Bayraktar TB2

Plány modernizace loďstva

Ukrajinské námořnictvo představuje na papíře poměrně impozantní sílu, jenže podobně jako u dalších složek vypadá realita (zatím) jinak. Vlajkovou lodí je fregata Hetman Sahajdačnij, jež spadá do sovětské třídy Projekt 1135.1 Něrej neboli Krivak-III. Základní podoba těchto fregat sloužila k protiponorkovému boji, jenže „trojky“ měly jen hlídkovou roli a původně se stavěly pro pohraniční síly, a tudíž Hetman Sahajdačnij postrádá řízené rakety. Nese jen 100mm dělo, dva 30mm kanony, torpéda a vrhače hlubinných náloží. Ukrajina používá také několik starých sovětských člunů, např. raketový člun Priluki (Projekt 1400M Grif) se střelami P-15 Termit či hlídkový člun Skadovsk (Projekt 206MR Vichr). Obdobný původ mají i minolovky, pomocné či výsadkové lodě. Ukrajina ale provozuje i moderní hlídkové čluny, z nichž dva dodaly USA, kde byly postaveny jako třída Island, zatímco na Ukrajině nesou názvy Slovjansk a Starobilsk. Jejich výzbroj zahrnuje 25mm kanon a dva 12,7mm kulomety.

Hetman Sahajdačnyj

Jestliže je ale ukrajinská flotila na něco skutečně hrdá, pak jsou to určitě dělové hlídkové čluny domácí výroby Projekt 58155 Gjurza-M, jichž se aktuálně plaví sedm, osmý se staví a výhledově se mluví snad až o dvaceti. Každá z lodí nese dálkově ovládanou zbraňovou stranici KAU-30M, na které se nalézá 30mm kanon, 30mm granátomet, 7,62mm kulomet a dvě řízené střely Barier. Z lodí domácí stavby si zaslouží zmínku ještě útočné výsadkové čluny Projekt 58155 Kentavr, které představují určité deriváty třídy Gjurza-M; nyní slouží dva kusy, třetí se staví a celkem se počítá nejméně s osmi loděmi. Námořní letectvo provozuje převážně helikoptéry Ka-27 a Mi-17 a do jeho struktur se řadí též dvě brigády námořní pěchoty s celkem asi 2000 muži a několika desítkami obrněných vozidel. Námořnictvo čekají i velké posily, jelikož Kyjev jedná s USA o dalších člunech třídy Island, dokonce se mluvilo o fregatách třídy Oliver Hazard Perry, ale nejdůležitější akvizicí se stanou moderní turecké korvety třídy Ada MILGEM.

U175 Berdiansk

Šance pro české zbrojovky

Turecko se v posledních letech začlenilo mezi hlavní obchodní partnery Ukrajiny, což logicky souvisí s pozicí obou států na opačných březích Černého moře a logicky též s jejich napjatými vztahy s Ruskem. Obě země si nesporně mohou vzájemně mnoho nabídnout, jelikož navzdory výše popsaným problémům disponuje Ukrajina řadou technologií, o které Turecko jeví zájem, což se týká mj. motorů pro letadla a řízené rakety. Právě posledně zmíněný obor patří mezi ty, kde Ukrajina neskrývá ambice, neboť již oficiálně zařadila do služby protilodní řízenou střelu Neptun (zřejmě vzdáleně příbuznou ruskému typu 3M24 Uran) a pracuje i na balistické raketě Hrim-2 (Grom-2), jež se má stát protějškem ruského typu Iskander. Posledně zmíněný projekt financuje Saúdská Arábie, jež proto pravděpodobně bude i prvním zahraničním zákazníkem, a exportního klienta již údajně našel i Neptun, který hodlá koupit Indonésie. Ukrajině se na trhu daří také např. s protitankovými řízenými raketami a ještě nedávno si dobře vedly též nákladní vozy automobilky KrAZ, která patřila mezi nejslavnější ukrajinské značky. Potkala ji ale série problémů, po nichž firma zkrachovala, což postavilo vojáky před velký problém, jelikož chybí nejen nákladní auta, ale i šasi pro zbraňové systémy. V těžké situaci se nalézá i dělostřelectvo, jež potřebuje moderní zbraně a munici, ale domácí projekty (např. 155mm houfnice Bogdana) nabírají zpoždění. Zejména proto se v posledních měsících začala výrazně rozvíjet spolupráce s Českem, resp. se skupinou Czechoslovak Group, jež získala kontrakt na 152mm samohybné houfnice DANA-M2. Vedou se rozhovory i o dodávkách automobilů a podvozků Tatra, jež by mohly nastoupit na místo výrobků firmy KrAZ. Tyto procesy naznačují, že ukrajinská armáda počítá s novou eskalací situace na východě země, a tudíž nelze vyloučit, že by se české zbraně mohly zapojit i do dalšího kola konfliktu o Donbas.

Publikace: Extra Válka – Zbraně 4/2021

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Kolektiv: The Military Balance 2020, New York 2020
MO Ukrajiny, ATM, Janes.com, ArmadniNoviny.cz, Wikipedia.org