Žhavé nebe nad Československem. Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989

(Brzkovský, M. a Šafařík, J.: Žhavé nebe nad Československem. Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989. Praha, Euromedia Group 2021, 232 s., 359 Kč)

Jména Marka Brzkovského a Jana Šafaříka jsou nesporně dobře známá všem fandům českého vojenského letectví. Právě tito dva experti se rozhodli pro komplexní zpracování tématu, které představuje důležitou součást našich dějin, ale někdy bývá opomíjeno ve prospěch akcí našich pilotů na frontách druhé světové války. Publikace Žhavé nebe nad Československem má za cíl podrobně zmapovat letecké boje našich stíhačů nad naším územím, a sice od vzniku nezávislé republiky až do přelomu 80. a 90. let. Československo totiž muselo hned na začátku bojovat o slovenské území s Maďarskem a na konci 30. let došlo k řadě incidentů s německými letouny. Nasazení letounů samozřejmě tvořilo i část osvobozovacích bojů v letech 1944 a 1945, ovšem stěžejní část knihy se týká údobí studené války.

Stíhače tanků v Bundeswehru: Pásoví lovci z éry studené války

Kanonenjagdpanzer

V období konfrontace mezi Západem a Východem se mezi vysoce rozšířené kategorie vozidel řadily i tzv. stíhače tanků, které v podstatě navazovaly na koncepce z druhé světové války. Šlo vesměs o kompaktní a pohyblivá vozidla, jež nosila výkonné kanony nebo protitankové řízené střely a sloužila speciálně k destrukci tanků nepřítele. Několik takových zavedl i Bundeswehr, kde tyto stroje nesly oficiální označení Jagdpanzer.

Duel: M-46 vs. G5: Dělostřelecké souboje na jihu Afriky

M-46

Trvající význam dělostřelectva jednoznačně dokazují i nynější válečné konflikty, a proto pokračují snahy o prodlužování dostřelu. Mezi jakési etalony tohoto náročného oboru se řadí jihoafrická 155mm houfnice G5, která byla kdysi vytvořena jako efektivní odpověď na sovětský polní kanon M-46 kalibru 130 mm.

Na jihu černého kontinentu téměř čtvrt století probíhala řada konfliktů, jejichž intenzita sahala od malých přestřelek po regulérní bitvy tanků a dělostřelectva. Na jedné straně zpravidla stály síly Jihoafrické republiky a jejích spojenců, proti nimž bojovaly armády a nestátní organizace, jež se většinou těšily podpoře východního bloku. Jihoafričané se díky tomu zapletli i do války v Angole, kde jejich stárnoucí dělostřelectvo muselo vzdorovat mj. výkonným kanonům M-46 kubánských expedičních vojsk. Jihoafrický průmysl se proto pustil do konstrukce nového děla s delším dostřelem a dosáhl opravdu spektakulárního úspěchu, neboť výsledná houfnice G5 se ve svém oboru zařadila na absolutní světovou špičku.

Portugalsko: Stále respektovaná bývalá velmoc

Forças Armadas

Portugalsko se v posledních měsících často používá jako příklad státu, který vynikajícím způsobem zvládl očkovací kampaň. V jejím vedení totiž stanul admirál námořnictva, jež se v Portugalsku těší velkému respektu, s čímž ovšem poněkud kontrastuje fakt, že země částečně zaostává v modernizaci ozbrojených sil.

Z hlediska rozlohy, počtu obyvatel i životní úrovně se Portugalsko dost podobá Česku, ovšem významný rozdíl spočívá v tom, že Portugalci tradičně chovají podstatně větší důvěru ke státu a jeho institucím. Možná se v tom stále odráží minulost bývalého koloniálního impéria, jemuž vládl benevolentní a skromný diktátor António de Oliveira Salazar. Navzdory kontroverznímu odkazu své éry je často pokládán za největšího Portugalce všech dob, což v roce 2007 ukázala i celonárodní anketa. Mezi hlavní charakteristiky jeho vlády patřil boj za udržení kolonií, jenž sice dle očekávání neuspěl, je ovšem velice příznačné, že Lisabon s většinou bývalých kolonií nadále těsně spolupracuje, což se projevilo mj. tím, že do některých poslal mírové síly, jejichž výkony se dočkaly pozitivních hodnocení. Mírové operace v Angole a Guinei-Bissau pak byly dokonce porovnávány s operacemi globálních mocností, což naznačuje, že se malá, ale vysoce efektivní portugalská armáda těší značnému respektu.

Knoller C.II: Letoun, který měl zůstat na zemi

Technická úroveň letecké techniky Rakouska-Uherska bývá někdy terčem posměšků. To je sice velmi zjednodušující a občas i přímo nespravedlivé, avšak u víceúčelového letadla Knoller C.II to plně odpovídá realitě. Tento stroj se totiž vůbec nepovedl a zakončil svou službu jako pozemní pomůcka pro mechaniky.

Knoller C.II v Národním technickém muzeu v Praze

Kategorie stíhacích, bombardovacích či průzkumných letounů, jak je známe dnes, v počátcích existence vojenského letectva neexistovaly. Naprostá většina letounů byla univerzální a jejich předpokládaným hlavním posláním byl průzkum, ale dokázaly také omezeně napadat pozemní cíle, popř. se příležitostně utkat ve vzdušném souboji s letounem nepřítele. Typickou ukázkou takového univerzálního letounu měl být rakousko-uherský Knoller C.II, avšak naneštěstí záhy vyšlo najevo, že v tomto letounu jsou obsaženy elementární konstrukční chyby, které ho dělají nebezpečným spíše pro vlastní osádku než pro nepřítele.

Duel: Fletcher vs. Akizuki: Noční bitvy torpédoborců

USS Fletcher (DD-445) v roce 1942

V době propuknutí bojů v Tichomoří disponovali Američané a Japonci velkými flotilami torpédoborců, ovšem každá ze zemí vnímala jejich roli jinak. Na počátku se těšili zřejmé výhodě Japonci, jejichž lodě vyhrály několik střetnutí u Šalamounových ostrovů, ale pak se převaha postupně dostala na stranu US Navy.

Není vzácný názor, že Japonsko disponovalo v letech 1941 a 1942 asi nejlepšími torpédoborci na světě. Rychlé a dobře vyzbrojené lodě s dlouhým dosahem měly zajišťovat hlavně oslabení hladinových sil Američanů, jejichž námořnictvo nejdříve pojímalo torpédoborce zejména jako obranné a průzkumné nástroje. Ve prospěch Japonců hrály i výtečně vycvičené posádky, které dobře zvládaly noční boje, kdežto „esem“ na straně Američanů byly radiolokátory. Jak se tedy torpédoborce obou mocností osvědčily ve velkých bitvách?