ARMÁDY A HISTORIE

Bitva v Bubjanském průlivu: Zkáza iráckého válečného námořnictva

Válka v Perském zálivu v roce 1991 bývá často zužována na leteckou kampaň a pozemní bitvy, avšak ve skutečnosti se bojovalo i na moři. Největší střet přišel na přelomu ledna a února 1991, ovšem tzv. bitva v Bubjanském průlivu byla spíše masakrem, protože irácké lodě neměly proti koaličním silám žádnou šanci.

Ostrov Bubjan

Jak známo, nemalá část iráckého letectva se zachránila útěkem do Íránu, jenž pak mohl zavést do služby řadu bojových letadel sovětské výroby. Trochu méně známým faktem však je, že se o něco podobného pokoušelo také irácké válečné námořnictvo a že tento pokus vedl k největší námořní bitvě celého konfliktu. Byl to však boj zcela jednostranný, jelikož irácké lodě se staly terčem útoků koaličních letounů, vrtulníků a plavidel, takže naprostá většina byla zničena a do Íránu se nakonec dostala jenom trojice poškozených lodí.

Potenciál Husajnova loďstva

Ve srovnání s pozemními a leteckými silami bylo irácké námořnictvo spíše „chudý příbuzný“, čemuž se při pohledu na mapu Iráku nelze moc divit. Saddám Husajn sice získal od SSSR i od západních zemí určitý počet vcelku moderních plavidel včetně fregaty a raketových člunů, ale Irák zaznamenal veliké ztráty v 80. letech v boji se zkušenějším a lépe vyzbrojeným loďstvem nepřátelského Íránu. Odpovědí se měla stát akvizice dalších plavidel zejména z Itálie, avšak ta již nebyla dodána kvůli Husajnovu rozhodnutí zahájit v srpnu 1990 invazi do Kuvajtu. Iráčané si však nemuseli na moři vystačit s tím, co již měli, protože řadu moderních plavidel ukořistili také námořnictvu rychle obsazeného Kuvajtu. Jednalo se hlavně o hlídkový člun třídy FPB-57 a pětici raketových člunů TNC-45 s protilodními střelami Exocet.

BAP Carvajal (FM 51) patřící mezi fregaty Lupo. Čtyři si objednal Irák.

Na počátku roku 1991 mohl Irák počítat s celkem zhruba sedmdesáti loděmi, mezi nimiž bylo též patnáct raketových člunů a tucet výsadkových plavidel. Stav důstojníků a mužstva se pohyboval kolem 5000 osob, bylo však zřejmé, že v přímé konfrontaci s koaličními námořnictvy nemá Irák šanci. Sáhlo se proto k postupu, který se osvědčil už v konfliktu s Íránem, a sice k masivnímu zaminování Perského zálivu. Irácké miny tak poškodily řadu koaličních lodí, kdežto vzdušné síly koaličních zemí se pustily do „lovu“ na irácká plavidla. Kromě minonosek působily značné obavy právě raketové korvety a čluny, jež by dovedly ohrozit i velké lodě. Několik iráckých lodí bylo tedy zasaženo v přístavu Umm Qasr a u okupovaného kuvajtského ostrova Qaruh, největší boje se však měly odehrát v průlivu u ostrova Bubjan. Stojí možná za zmínku, že sám Irák měl jen 25 km dlouhé pobřeží, avšak po obsazení Kuvajtu získal dalších 180 km.

Mapa Iráku

Pokus o obojživelný výsadek

Nebylo velkým tajemstvím, že obsazení malého emirátu měl být pouze začátek a že Husajn se chtěl stát i vládcem Saúdské Arábie. 29. ledna 1991 proto irácké jednotky překročily hranici a zaútočily na saúdské město Khafji, o které se další dva dny bojovalo. Kromě pozemní operace hodlali Iráčané uskutečnit i podpůrný obojživelný výsadek, který mělo (podle různých zdrojů) zajistit zhruba patnáct až sedmnáct lodí, mezi nimi výsadkové lodě Projekt 773 Polnočnyj, jež byly postaveny v Polsku, a různé hlídkové či raketové čluny. Několik menších lodí snad stihlo vysadit malé počty mužů na pobřeží, ovšem celá operace už byla zjištěna i koaličním velením, takže na nebi se brzy objevily útočné letouny Jaguar britského letectva, jež vzlétly z Bahrajnu. Následné letecké útoky potopily dvě až tři lodě (včetně jednoho velkého plavidla Polnočnyj) a zbytek iráckých plavidel se obrátil na útěk do přístavu Kuwait City.

M1038 High-Mobility Multipurpose Wheeled Vehicle (HMMWV) v Kuvajtu, 1991

Koaliční velení se nejprve bránilo útokům na tento přístav, protože se bálo vedlejších škod a ztrát, ovšem dokonce i sami Kuvajťané tvrdili, že tyto nálety se provést musí. Americká a britská letadla tak odstartovala a díky laserem naváděným pumám zničila deset lodí s iráckou vlajkou. Irácké námořnictvo poté propadlo panice a velení se rozhodlo uskutečnit zoufalý pokus o útěk do Íránu, na který se dne 30. ledna 1991 vydalo cca 22 plavidel. Vedle nejméně dvou lodí třídy Polnočnyj se pokoušelo uniknout i několik raketových člunů TNC-45 a Projekt 205 Moskit (nazývaných též třída Osa) a hlídkové čluny Projekt 1400M Grif (třída Žuk), několik minonosek a minolovek a další lodě různého druhu. Jejich snaha ale samozřejmě nezůstala utajena koaličním silám, a tak se od 30. ledna do 2. února staly cíli námořních i vzdušných útoků.

Likvidování iráckých plavidel

Většina se odehrála v Bubjanském průlivu u zmíněného ostrova, podle čehož poté dostala tato „bitva“ i název, byť prakticky šlo spíše o sérii jednostranných úderů, proti nimž se Iráčané ani nedokázali efektivně bránit. Britové tam vyslali palubní vrtulníky Westland Sea Lynx z trojice torpédoborců Type 42 (a to HMS Gloucester, HMS Cardiff a HMS Manchester) a dvou fregat Type 22 (a sice HMS London a HMS Brazen) a tyto helikoptéry začaly vypouštět svoje střely Sea Skua. Průběžně se vracely na svá plavidla, kde doplňovaly palivo a rakety, aby se posléze vracely do oblasti bojů. Pět vrtulníků odpálilo asi 25 raket, z nichž nejméně 18 zasáhlo. Vedle toho se do akce zapojily stroje A-6 Intruder a F/A-18 Hornet amerického námořnictva, britské letouny Jaguar a kanadské CF-18 Hornet.

HMS Gloucester (D96)

Útočily hlavně na velká plavidla, na která shazovaly laserem naváděné pumy, ale stroje Hornet použily i svoje 20mm kanony Vulcan proti menším lodím. Iráčané neměli prakticky žádnou šanci a sami koaliční letci o celé akci hovořili i jako o „bubjanském střílení krocanů“ („Bubiyan turkey shooting“). Z přibližně 22 lodí, jež se snažily o únik, se do Íránu dostaly jen dvě poškozené, a to jeden hlídkový člun a jedna výsadková loď (a později se to podařilo ještě jednomu plavidlu). Vrtulníky s raketami Sea Skua zničily patrně 14 iráckých lodí a ostatní si připsaly proudové letouny. Z původních asi sedmdesáti lodí, jimiž Husajn disponoval na začátku války, zbývala už méně než polovina, a brzy jich okolo patnácti zničilo plavidlo USS BB-64 Wisconsin při střelbě na přístav Khawr al-Mufattah jako poslední lodě v historii, které v boji potopila bitevní loď. Irácké válečné námořnictvo prakticky zaniklo a již nikdy nemělo pro kohokoli představovat hrozbu.

Polnocny-C patřící Libyi. Dvě takové ztratil Irák v průběhu této bitvy

Protilodní raketa Sea Skua

Hlavním nástrojem britského námořnictva proti iráckým plavidlům byly palubní vrtulníky Sea Lynx vyzbrojené řízenými střelami Sea Skua. Tato zbraň byla vyvíjena od roku 1972 zejména proti sovětským raketovým korvetám Projekt 1234 Ovod (známým i jako třída Nanuchka), jež znamenaly hrozbu i pro velké lodě Royal Navy. To proto žádalo vrtulníkovou raketu, která by ve spojení s rychlostí vrtulníků Sea Lynx dokázala sovětské korvety zlikvidovat na bezpečnou vzdálenost. Společnost BAC tak zkonstruovala střelu o hmotnosti 145 kg (z toho 30 kg tvořila hlavice), s rychlostí Mach 0,8 a doletem okolo 25 km.

Sea Skua

K navádění slouží poloaktivní radarový systém, který směruje střelu na cíl ozářený radarem GEC-Ferranti Seaspray I, který se nachází na palubě vrtulníku Sea Lynx, jenž dokáže současně nést až čtyři rakety. Sea Skua byla přijata do služby v roce 1982 a záhy se uplatnila v konfliktu o Falklandy, ale největších úspěchů bylo dosaženo během ledna a února 1991 proti iráckému loďstvu, protože v této válce si rakety Sea Skua připsaly nejméně čtrnáct potopených a několik poškozených lodí. Střela se pořád dodává a kromě Royal Navy slouží v loďstvech osmi dalších zemí.

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Moderní vojenské zbraně, Praha 2004
Alastair Finlan: Royal Navy in the Falklands Conflict and the Gulf War, Londýn 2004
Doug Richardson: Weapons of the Gulf War, New York 1991

Publikace: Válka Revue 9/2017