POZEMNÍ TECHNIKA

Strach má jméno Flak: Obávané německé protiletadlové kanony

8.8 cm FlaK 37

Německý protiletadlový kanon ráže 88 mm, známý jako „osmaosmdesátka“, se jistě řadí mezi nejznámější zbraně Třetí říše. Ve skutečnosti však tato účinná a obávaná děla tvořila jen jeden prvek propracované soustavy protivzdušné obrany, kam patřily i zbraně menších a větších ráží na různých platformách. Společně se označovaly termínem Flak (Flugabwehrkanone, občas je psán i v podobě FlaK) a představují důkaz velké technické vyspělosti Německa, z níž po válce mohly významně těžit zbrojní průmysly vítězných států.

Nová generace protiletadlových děl

Přestože Versailleská mírová smlouva uvalila na Německo výrazná omezení ohledně vývoje a výroby vojenské techniky, činnost řady zbrojních firem ve skutečnosti pokračovala. Týkalo se to rovněž dvou největších producentů děl, a sice značek Krupp a Rheinmetall-Borsig, jež onen zákaz efektivně obešly přesunutím svých laboratoří a závodů za hranice. První se tedy brzy po válce přestěhovala do Švédska, zatímco druhá fungovala z větší části ve Švýcarsku, avšak obě stále pracovaly též na tajných objednávkách pro armádu Německa. Ta již na přelomu 20. a 30. let zahájila skryté zbrojení, a proto nástup nacistů k moci v roce 1933 znamenal „jen“ to, že se tento proces odehrával se stále menším utajováním.

Solothurn ST-5

V každém případě se ale německá armáda od počátku zajímala o protiletadlové kanony a (na rozdíl od armád většiny jiných zemí) chtěla mít promyšlenou soustavu zbraní od malorážových rychlopalných kanonů po těžká děla, která budou střílet i na výškové bombardéry. Protivzdušná obrana spadala do podřízenosti Říšského ministerstva letectví, neboť většina německých protivzdušných útvarů představovala formálně součást Luftwaffe, ale své slovo měla také pozemní armáda, která posléze zavedla samohybné verze kanonů řady Flak. Bylo však příznačné, že vývoj a výrobu těchto zbraní provázely četné kompetenční a konkurenční spory řady firem, institucí a velitelství, což se pochopitelně hodně negativně podepisovalo na efektivitě těchto programů.

7,5 cm luftvärnskanon m/29

Rychlopalné kanony kalibru 20 mm

Mezi první protiletadlové kanony německé armády náležel Flak 30 ráže 20 mm, jenž pocházel od značky Rheinmetall-Borsig a sériově se vyráběl od roku 1935. Využíval pohon zákluzem a byl hodnocen jako velice složitý, navíc ho provázely potíže s nabíjením, ale jinak šlo o účinný a na svou dobu poměrně vyspělý prostředek. Kanon se přesouval na dvoukolové tažené lafetě, z níž se dal sejmout a posadit na zem, ale běžně se střílelo i přímo „z kol“. Součástí zbraně byl i špičkový reflektorový zaměřovač, později doplněný i stereoskopickým dálkoměrem, ale jeho použití bylo v bojových podmínkách dosti nepraktické.

2 cm Flak 30

S tím, jak rostla rychlost letadel, zbraň ztrácela svoji původní účinnost, a proto německá armáda na konci 30. let zadala požadavek na nový kanon stejné ráže s vyšší kadencí. Kontrakt tentokrát získala firma Mauser, která využila jiný funkční princip, a zbraň dostala jméno Flak 38. Do výzbroje se dostala v roce 1940 a byla vybavena týmž příslušenstvím jako předchozí typ, avšak postupně probíhalo zjednodušování a příliš složité prvky (jako mj. zmíněný dálkoměr) se přestaly používat. Kromě základní podoby vzniklo také „čtyřče“ Flakvierling 38, tzn. instalace čtveřice kanonů na jedné lafetě, která byla zpravidla chráněna pancéřovým štítem. Jednalo se o vysoce účinný zbraňový systém, na jehož konto padly stovky sestřelených spojeneckých letounů. Dočkal se montáže na různé platformy včetně mnoha válečných plavidel nebo obrněných vlaků.

Schnellboot s protiletadlovým kanonem 2 cm Flak 38‎

Vylepšování kanonů kalibru 37 mm

O stupeň výš stál kanon ráže 37 mm, jehož první sériový model nesl jméno Flak 18. Dodávala jej firma Rheinmetall-Borsig, ovšem jen poměrně krátkou dobu v polovině 30. let, neboť šlo o značně problematickou zbraň. Dvoukolová lafeta byla příliš těžká, nebylo možno rychle měnit odměr a funkční mechanismus pronásledovaly časté poruchy. Jeho střelivo se ale ukázalo jako účinné, a tudíž si německá armáda objednala nový kanon stejné ráže. Vyráběl se od roku 1936 pod názvem Flak 36, a přestože převzal základní konstrukci svého problémového předchůdce, vyznačoval se řadou nových rysů. Byl proto podstatně jednodušší z hlediska výroby i obsluhy, což ovšem poněkud pokazila další verze Flak 37, která měla velice komplikovaný zaměřovač. Ten byl (stejně jako u 20mm zbraní) poháněný hodinovým strojem, ovšem toto řešení se proti rychlým letounům v malých výškách příliš neosvědčilo.

3,7 cm FlaK 37

37mm kanony Flak 36 a Flak 37 byly vyráběny až do konce války, v roce 1943 je však doplnil kanon Flak 43 shodné ráže. Pocházel opět od firmy Rheinmetall-Borsig, ale jeho zařazení zpozdil vleklý spor s firmou Krupp, která o tento kontrakt velmi stála. Flak 43 využíval odběr prachových plynů z hlavně, byl podstatně jednodušší a nabízel vyšší kadenci, ačkoliv byl při dopravě trochu těžkopádný. Nejvýkonnější variantu reprezentoval Flakzwilling 43 s dvojicí kanonů. Také 37mm kanony se montovaly na různé platformy včetně vlaků a byly vysoce efektivní, avšak (naštěstí pro Spojence) jich nikdy nebyl k dispozici takový počet, jaký Třetí říše potřebovala.

3.7 cm Flak 43 Zwilling v severní Francii

Trápení se zbraní pro střední výšky

Přestože kanony ráže 20 a 37 mm měly velký teoretický výškový dostřel, v praxi se používaly obvykle jen proti cílům ve výšce do 1500 m. Proti letadlům ve větších výškách už totiž nebyly dostatečně účinné, kdežto pásmo efektivního dostřelu těžkých kanonů ráže 88 mm začínalo až zhruba na 3000 m. Stroje pohybující se mezi těmito úrovněmi proto znamenaly pro německou protivzdušnou obranu skutečně zásadní problém. Snažila se jej řešit zadáním na kanon střední ráže, avšak ten se ukázal být hodně tvrdým oříškem i pro zkušenou firmu Rheinmetall-Borsig. Kanon měl ráži 50 mm a do výzbroje vstoupil roku 1941 pod jménem Flak 41, ale vyrobilo se pouze několik desítek exemplářů, jelikož zbraň se v praxi neosvědčila. Munice byla vzhledem k ráži málo výkonná, mechanismus nastavení náměru a odměru pracoval pomalu a lafeta měla příliš velkou hmotnost.

5 cm FlaK 41

Posléze tedy bylo rozhodnuto vyvinout 55mm kanon s krycím názvem Gerät 58, ale ten nikdy nepřekročil fázi prototypu. V případě kanonů střední ráže však stojí za zmínku, že Němci testovali i tehdy mimořádně progresivní metodu zlepšení jejich účinnosti, a sice integrovaný zbraňový komplet se šesti kanony, radarem a centrálním počítačem, jenž měl automaticky řídit palbu. Tehdejší technologie na takový úkol evidentně nestačily, ale německé výsledky po válce zřejmě využil SSSR, protože se zdá, že sovětský kanon S-60 ráže 57 mm se zrodil v podstatě jako další aplikace německého výzkumu.

Zrod legendární „osmaosmdesátky“

Pokud se nějaká zbraň stala symbolem německé protivzdušné obrany, určitě to byl kanon ráže 88 mm. První takovou protiletadlovou zbraň vlastnili Němci už za první světové války, kdy se označovala jako Flak 16, vůbec první dělo ráže 88 mm však vzniklo ve firmě Krupp už v roce 1875, byť tehdy šlo o námořní kanon. Protiletadlová zbraň měla delší hlaveň a vedle produkce v podniku Krupp se vyráběla též u firmy Erhardt, pozdější součásti firmy Rheinmetall-Borsig. Po první světové válce to byl ale znovu Krupp, kdo sehrál ústřední roli při vývoji nového děla velké ráže proti vzdušným cílům, ačkoliv tak musel učinit v zahraničí. Ke spolupráci si vybral prestižní švédskou firmu Bofors a nejprve se věnoval zbrani ráže 75 mm, ale německá armáda (která program tajně financovala) usoudila, že výkony nepostačují.

8.8 cm Flak 16

Požadovala proto „návrat“ k osvědčenému kalibru 88 mm, takže Krupp začal pracovat na zcela novém kanonu, a když se v roce 1933 dostali nacisté k moci, mohl se v Essenu začít sériově vyrábět kanon Flak 18 ráže 88 mm. Od první chvíle bylo zřejmé, že jde o skutečně vynikající zbraň. Měl poloautomatický klínový závěr, který se samočinně otvíral a vyhazoval prázdné nábojnice, což umožnilo na tak těžkou zbraň pozoruhodně vysokou kadenci. Křížová lafeta se nalézala na taženém podvozku, který měl čtyři kola a umožňoval rychlý přesun a zaujetí bojové pozice. „Osmaosmdesátka“ si tedy získala respekt, ovšem Krupp neusínal na vavřínech, protože výkony letadel pořád rostly, a proto se pracovalo na modernějších dělech této ráže.

8.8 cm FlaK 18

Další rozvoj kanonů kalibru 88 mm

Brzy se tak začala vyrábět zdokonalená podoba Flak 36, která se vyznačovala hlavní složenou ze tří částí, což dovolovalo snazší výměnu. Poté se připojil ještě model Flak 37, jenž měl jinak řešený zaměřovací mechanismus a odlišnou lafetu, takže byl vhodnější pro stacionární pozice. Obrovskou výhodu však představoval fakt, že všechny tři Kruppovy kanony kalibru 88 mm se vyráběly na jedné součástkové bázi, takže většina součástí byla zaměnitelná, což pochopitelně výrazně usnadňovalo údržbu a opravy. V praxi tedy byly někdy k vidění též různé kombinace, např. kanony Flak 18 na lafetě z modelu Flak 37. Kanony se objevily na různých platformách, mezi něž patřily i železniční vagony.

8,8 cm Flak 37

Kromě této trojice od firmy Krupp existoval navíc kanon ráže 88 mm od firmy Rheinmetall-Borsig, nesoucí název Flak 41. Německá armáda chtěla typ s výrazně vyššími výkony, a ačkoliv jich nový kanon „papírově“ opravdu dosáhl, nikdy se ani zdaleka nepřiblížil důležitosti Kruppových děl. Byl výrobně velmi komplikovaný, při provozu poruchový a náročný na údržbu, takže se nikdy nedodával ve velkých počtech. Ještě lze dodat, že se 88mm protiletadlové kanony velmi osvědčily také v úloze protitankových zbraní, jelikož jejich vysoká úsťová rychlost jim dovolovala ničit těžce pancéřované sovětské a britské tanky, proti nimž byly jiné německé zbraně bezmocné. 88mm kanony řady Flak se tak následně staly i základem pro 88mm dělo v legendárním tanku Tiger.

8,8 cm Flak 41

Největší kanony ráže 105 a 128 mm

Už v době zavádění 88mm kanonu Flak 18 se předpokládalo, že bude potřeba i zbraň s vyšším výkonem. Armáda proto znovu oslovila firmy Krupp a Rheinmetall-Borsig, tentokrát s žádostí o návrh zbraně ráže 105 mm. Vyhrála druhá z nich, která v podstatě pouze zvětšila kanon ráže 88 mm a vyráběla kanon s označením Flak 38. Dostal mechanicky poháněné nabíjecí zařízení, zatímco systém pro nastavení náměru a odměru se ovládal elektricky, záhy se však v produkci přešlo na provedení Flak 39, které bylo již kompletně elektrifikované; výkonově byly oba tyto kanony shodné

10.5 cm FlaK 38

Jednalo se o dosti složité a těžké zbraně, jež se evidentně nehodily pro použití na bojišti, a tak se uplatňovaly převážně v rámci protivzdušné obrany německých měst, ovšem jejich parametry nebyly tak dobré, jak se očekávalo. Vůbec nejsilnějším typem řady Flak, jenž se dostal do výzbroje, byl Flak 40 kalibru 128 mm. Nabízel opravdu působivé výkony, byť šlo o složité a drahé monstrum, které se muselo velmi komplikovaně dopravovat na osmikolovém podvozku. 128mm kanony proto obvykle měly statická palebná postavení, popř. se montovaly na speciální železniční vagony. V počtu několika desítek kusů bylo navíc dodáno „dvojče“, tj. 128mm dvojkanon Flakzwilling 40. Tyto komplety se montovaly na velké protiletadlové věže v Berlíně, Hamburku a Vídni. Ve stádiu prototypu zůstal Flak ráže 150 mm, který měl pálit do výšky 18 000 m, a plánoval se dokonce i 240mm Flak.

12.8 cm FlaK 40

Zbraně na polopásových podvozcích

Takováto monstra se však již jevila jako hodně nepraktická, a proto páteř protivzdušné obrany tvořily kanony ráže 20, 37 a 88 mm. Jak již bylo uvedeno, standardní provedení všech modelů se nacházela na lafetách se dvěma nebo čtyřmi koly. Pro tažení se obvykle užívaly polopásové tahače, kterých Německo vyrábělo šest základních typů s označením SdKfz 6, 7, 8, 9, 10 a 11. Nejmenší z nich utáhl zátěž zhruba 3 tuny, zatímco nejtěžší si mohl poradit s nákladem o váze až 28 tun, což stačilo i na těžká děla. Vedle toho se však všechny tahače této řady staly rovněž základem pro samohybné protiletadlové zbraně, německy Flak-Selbstfahrlafetten.

Většinou se nejednalo o nikterak komplikované konstrukce, nýbrž o prosté připevnění lafety s kanonem na ložnou plochu polopásového vozidla. Na lehké tahače se takto montovaly kanony ráže 20 a 37 mm, kdežto na středních už bývala k vidění i 20mm „čtyřčata“ Flakvierling 38 a na těžkých se objevily i kanony kalibru 88 mm. Na některé „polopásy“ se instalovalo i pancéřování, protože se od nich očekávala také účast v pozemních bojích. Malorážové Flaky se totiž osvědčily jako efektivní zbraň pro podporu pěchoty, kdežto ty ráže 88 mm představovaly skvělé protitankové zbraně. Stále hlasitěji však zněl také názor, že pro instalaci protiletadlových zbraní by se měly využít i tankové podvozky. A tak vznikly samohybné protiletadlové kanony na čistě pásových podvozcích, pro něž se potom vžilo označení Flakpanzer.

Sd.Kfz.6/2 - 3.7cm Flak 36 auf Selbstfahrlafette

Obrněná vozidla z řady Flakpanzer

Jako první to byl Flakpanzer I, jenž nesl 20mm kanon Flak 38 na šasi tančíku PzKpfw I, příliš se však neosvědčil. Stejnou zbraň nesl také Flakpanzer 38(t), postavený na bázi lehkého tanku PzKpfw 38(t), tedy původně československého vozidla LT vz. 38 (více o něm v čísle 3/2016). Ten již odváděl daleko lepší služby, ale německá armáda chtěla ještě výkonnější prostředky, a sice se „čtyřčaty“ ráže 20 mm a s kanony ráže 37 mm. Postupně proto vznikly tři Flakpanzery na podvozku středního tanku PzKpfw IV. První z nich se objevil v roce 1943 a nesl přezdívku „Möbelwagen“ (Stěhovací vůz) podle tvaru hranaté nástavby, která měla sklopné bočnice a ve které byl umístěný 37mm kanon.

Flakpanzer 38(t)

Toto řešení se ovšem ukázalo jako nepraktické, a proto se na podzim 1944 začaly vyrábět jiné dva obrněnce, jež už měly kanony umístěné v plně otáčivých věžích. Flakpanzer Wirbelwind nesl 20mm „čtyřče“ a ve věži vozidla Flakpanzer Ostwind byl instalován 37mm kanon Flak 43. Naštěstí pro Spojence se ale těchto skutečně velice účinných prostředků vyrobilo jen několik stovek. Na konci války se zkoušel ještě pokročilejší typ, který již měl plně uzavřenou věž, podle jejíhož tvaru dostal název Kugelblitz (Kulový blesk) a v níž nesl dva 30mm letecké kanony MK 103. Plánovala se i řada dalších typů, ale Němci již stačili postavit jenom prototyp vozidla Coelian, což byl podvozek tanku PzKpfw V Panther s věží se dvěma 37mm kanony. Ambiciózními německými programy se však určitě inspirovaly některé samohybné protiletadlové kanony z éry studené války.

Flakpanzer IV "Wirbelwind"

Lukáš Visingr

Publikace: Střelecká revue 4/2019