LETECKÁ TECHNIKA

Strategické bombardéry studené války: Vzdušná složka odstrašujícího arzenálu

Vickers Valiant

V zahraničních rubrikách se občas objeví zpráva, že se americký strategický bombardér přiblížil k ruským hranicím, popř. také hrozba od Ruska, že by mohlo vyslat naopak své bombardéry na americký kontinent. Obě jaderné supervelmoci totiž stále přikládají této kategorii letecké techniky mimořádný význam.

Historie strategických bombardérů se táhne do hluboké minulosti, jelikož poprvé se tento druh letounů objevil již během první světové války. Nálety na nepřátelský týl na počátku prováděly spíše vzducholodě, ale na obou stranách posléze zvítězily stroje s pevným křídlem, na které se sázelo i během meziválečné éry. Druhá světová válka prokázala schopnosti bombardérů, jenže upozornila i na jejich limity, jelikož nálety samy o sobě nedokázaly zlomit Velkou Británii ani Třetí říši. Závěr největšího konfliktu v dějinách lidstva pak ukázal strategický bombardér jako nosič kvalitativně nové zbraně, totiž atomové pumy. Právě přeprava těchto nástrojů zkázy pak představovala a dodnes představuje základní poslání strategických bombardérů, ačkoli většina typů může nést i širokou škálu konvenčních zbraní.

Počátky amerických gigantů

První jaderné bomby shodily na Japonsko slavné stroje Boeing B-29 Superfortress, jež se poté staly rovněž základem strategického letectva USA v prvních letech studené války. První vzory atomových zbraní byly velmi rozměrné a těžké, takže k jejich dopravě nad území nepřítele byl třeba skutečně výkonný letoun s velkou nosností. Na B-29 tedy navázala jeho vylepšená verze B-50, avšak na přelomu 40. a 50. let vstoupil do služby daleko větší stroj, a sice Convair B-36 Peacemaker, který poháněla šestice motorů s tlačnými vrtulemi (a u pozdějších variant navíc i čtyři pomocné proudové motory). Při rozpětí 70 m a maximální startovní hmotnosti 185 tun to byl největší sériově vyráběný pístový letoun v dějinách a mohl nosit výzbroj o váze až 39 tun, resp. více, než kolik vážilo prázdné letadlo B-29! Ve své době vzbuzoval úžas, ale záhy vyšly najevo také jeho limity, resp. limity vrtulového pohonu.

B-29 Superfortress

„Mírotvůrce“ tedy představoval spíše jen relikt již skončené éry a američtí konstruktéři se zaměřili na čistě proudový pohon. Prvním reaktivním letadlem, jež sloužilo v roli proudového bombardéru, se stal North American B-45 Tornado, ale jeho služba (podobně jako činnost B-36) trvala poměrně krátce, jen kolem deseti let, protože v roce 1951 byl zaveden šestimotorový Boeing B-47 Stratojet, který reprezentoval páteř americké odstrašující síly až do přelomu 50. a 60. let. Projevil se též jako vynikající stroj pro fotografický a elektronický průzkum, takže službu definitivně opustil až v roce 1977. Jeho nástupcem se stal téměř příslovečně odolný B-52 Stratofortress, jenž vstoupil do služby v roce 1955 a dosud v ní zůstává jako jedna z nejzdařilejších konstrukcí letadel všech dob. Jeho max. hmotnost činí okolo 220 tun, z čehož 31 tun může tvořit výzbroj, a osm motorů zajišťuje max. rychlost přes 1000 km/h a akční rádius 14 000 km.

Boeing B-47 Stratojet

Nastupují nadzvukové stroje

Ze stejné éry jako gigantický B-52 pochází též podstatně menší Douglas A-3 Skywarrior, jenž vznikl pro operace z palub letadlových lodí. V roli bombardéru se uplatnil jen omezeně, avšak stejně jako B-47 se ukázal být skvělou platformou pro jiné úlohy, zejména vzdušné tankování, průzkum a elektronický boj. V roli palubního strategického bombardéru jej nahradil typ North American A-5 Vigilante, jenže i ten se tímto způsobem užíval jen krátce, protože sloužil spíše jako průzkumný. US Navy se pak strategických bombardérů prakticky vzdalo, ale Vigilante si zasluhuje zmínku díky faktu, že už patřil do další generaci bombardérů, a to mezi nadzvukové stroje. Tamtéž spadal i Convair B-58 Hustler, který US Air Force přijalo do služby roku 1960. Čtyřmotorový stroj, který dosahoval rychlosti Mach 2, byl zamýšlen jako náhrada B-47, avšak v tomto smyslu neuspěl, protože se ukázal jako značně komplikovaný a poruchový, a proto ve službě vydržel jen deset let.

Douglas A-3 Skywarrior

Neúspěchem skončil i ambiciózní projekt letadla North American XB-70 Valkyrie, které mělo dosahovat rychlosti až Mach 3, jenže jeho vývoj byl zastaven. Na tom se podílely obrovské finanční náklady, technická složitost a především nástup úplně nové koncepce zbraní, totiž mezikontinentálních balistických raket. Bombardéry tedy pozbyly svou roli klíčových nosičů nukleárních zbraní a přesunuly se do úlohy pomocného, byť stále hodně významného prvku odstrašujících sil. Strategické letectvo pak zavedlo do služby stroj General Dynamics FB-111A, tedy speciální verzi taktického bombardéru F-111 Aardvark, a pracovalo se na novém výškovém bombardéru Rockwell B-1 Lancer, jenž měl (podobně jako FB-111A) měnitelnou geometrii křídla. Do služby ale nakonec vstoupila přepracovaná verze B-1B, která byla vyvinuta naopak pro průniky v malých výškách.

F-111C australského letectva

Letouny inženýra Tupoleva

Pokud se o amerických a britských bombardovacích náletech na Třetí říši hodně ví a debatuje, obdobné sovětské operace představují daleko méně známé téma. SSSR ale svá dálková letadla nasazoval opakovaně a poměrně účinně, ačkoliv samozřejmě v měřítku podstatně menším než západní Spojenci. Každopádně se i sovětské vedení utvrdilo v přesvědčení o významu těžkých bombardérů a počítalo s nimi pro dopravu jaderných zbraní. Vhodná konstrukce však chyběla, takže slavný inženýr A. N. Tupolev dostal od Josifa Stalina příkaz okamžitě zkopírovat letoun B-29, jelikož SSSR disponoval několika exempláři, které na jeho území nouzově přistály. Tak vznikl typ Tu-4, v kódu NATO známý jako Bull. Samozřejmě se jednalo jen o dočasné řešení, ale Sovětský svaz se pak vydal poněkud jinou cestou než USA, protože při vývoji bombardéru další generace vsadil na turbovrtulový pohon.

Tupolev Tu-4

Výsledkem se stal Tu-95, běžně označovaný též jako „Medvěd“, jelikož v systému NATO dostal kód Bear. K pohonu obrovského stroje slouží čtyři turbovrtulové motory, jež pohánějí protiběžné vrtule. Letoun díky nim dosahuje rychlosti až 925 km/h, dopraví 15 tun výzbroje a nabízí dolet 15 000 km, avšak také stojí za zmínku, že údajně jde o nejhlučnější letadlo všech dob. Kromě své primární úlohy nosiče pum či řízených­ raket se využívá též coby námořní průzkumný prostředek (verze Tu-142). Do služby byl přijat v roce 1956 a podobně jako B-52 stále spolehlivě slouží. Kancelář Tupolev posléze vyvinula i menší proudový bombardér Tu-16 (západní kód Badger), který se také projevil jako vynikající víceúčelová platforma např. pro tankování, námořní průzkum či elektronický boj. Konkurenci letadel kanceláře Tupolev představovaly výsledky práce konstruktéra V. M. Mjasiščeva, jenže ty se nikdy nesetkaly s nějakými velkými úspěchy.

Tu-95MS

Novější sovětské bombardéry

Jeho proudový stroj M-4 Molot (kód Bison) vstoupil do služby v roce 1956 jako letadlo, které mělo zajišťovat útoky na významné cíle v USA, provázela jej však řada potíží. Pro řadě úprav vznikla nová varianta zvaná 3M, ale ani ta nesplnila očekávání, takže většina letadel se potom přestavěla na pomocné (zejména tankovací) stroje. Jenom ve fázi prototypu zůstal ambiciózní, jenže problémový nadzvukový letoun M-50, jenž obdržel kód Bounder a vzbudil velké obavy, protože se samozřejmě nevědělo, že se nedostal do sériové výroby. Velice podobně tomu bylo i s dalším nadzvukovým strojem Suchoj T-4 (někdy se užívá i název Su-100), jenž také zůstal ve fázi testů. Nadále tak dominovala letadla kanceláře Tupolev, která koncem 50. let vytvořila typ Tu-22, první nadzvukový bombardér, který v SSSR postoupil do sériové produkce.

Tu-22

Dostal západní kód Blinder a také vyvolával značný strach, sovětské letectvo jej však pokládalo spíše za zklamání. Jeho výkony totiž neodpovídaly skutečnému strategickému bombardéru, protože nabízel akční rádius méně než 5000 km, a navíc se dosti obtížně ovládal. Pracovalo se však na jeho nástupci s měnitelnou geometrií křídla, který původně začínal jako modernizace Tu-22, a tudíž nese název Tu-22M (kód Backfire), byť jde prakticky o úplně nové letadlo. Do služby se dostal v roce 1972 a varianta Tu-22M3 pořád slouží, ačkoliv oficiálně nepatří mezi strategické bombardéry. Jedná se ale spíše o politické rozhodnutí, jelikož se díky tomu nepočítá do limitů odzbrojovacích dohod. Tu-22M se nachází na spodní hranici této kategorie, zatímco na špičku patří obrovský Tu-160 (kód Blackjack), který vypadá trochu podobně jako B-1B, ale je daleko větší a výkonnější. Max. hmotnost činí 275 tun (z toho až 45 tun tvoří výzbroj), stroj dosahuje rychlosti Mach 2 a jeho dolet činí přes 12 000 km.

Tu-22M3

Stroje od Britů a Francouzů

Do vývoje strategických bombardérů se pochopitelně pustily také další státy. Stranou nemohli zůstat Britové, kteří již během druhé světové války rozpracovali program bombardéru Vickers Valiant. Do služby se dostal roku 1955 jako první z „véčkových“ letounů, jak se běžně nazývá trojice britských bombardérů z údobí studené války. Valiant užíval zcela konvenční řešení, ale o druhém stroji Avro Vulcan se to rozhodně říci nedalo. Šlo o bezocasý letoun s křídlem tvaru delta, jenž dosahoval těsně podzvukové rychlosti a přepravil téměř 10 tun bomb. Do služby se dostal roku 1956 a o dva roky později se přidal ještě třetí „véčkový“ bombardér Handley Page Victor, který se vyznačoval křídlem s charakteristickým srpovým půdorysem a velice zvláštně řešenou přídí trupu.

Avro Vulcan

Určitě největší oblibě z trojice se těšil Vulcan, který prodělal též zajímavé „ostré“ válečné nasazení, protože na jaře 1982 provedly tyto stroje (za podpory letounů Victor v úloze tankerů) sedm pumových náletů na argentinské síly na Falklandách. Britové také měli v plánu zavést do služby nadzvukový bombardér, ovšem slibný stroj BAC TSR.2 zůstal pouze ve stádiu prototypu. Výčet evropských strategických bombardérů zakončuje francouzský stroj Dassault Mirage IV, který vstoupil do služby v roce 1964 a vypadal v podstatě jako obří verze stíhaček řady Mirage s delta-křídlem. Obě západoevropské nukleární velmoci své bombardéry vyřadily, kdežto USA stále provozují letadla B-52H a B-1B a vedle nich novější „neviditelné“ letouny Northrop B-2A Spirit. V Rusku létají typy Tu-22M3, Tu-95MS a Tu-160 a Čína užívá stroje série Xian H-6, jak se jmenuje zcela přepracovaná varianta Tu-16. Všechny tři mocnosti však už vyvíjejí i nové bombardéry (B-21 Raider, PAK DA Poslannik a H-20), což prokazuje, že se s touto kategorií letecké techniky nadále počítá.

Northrop Grumman B-21 Raider

Lukáš Visingr

Literatura, zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Moderní vojenské zbraně, Praha 2004
Válka.cz, Wikipedia.org

Publikace: Válka Revue 4/2022