Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 5

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Škoda že létajícím člunům už odzvonilo. Dovedl bych si je představit na severu Kanady, v Norsku apod.
Tady je web o dezinformacích týkajících se Ukrajiny #UkraineFacts By the International Fact-checking Network Signatories...
Škoda, že takových lidí jako Patton a Winston Churchill nebylo na straně spojenců víc a s větším vlivem. Ti si uvědomova...
Jen aby vláda nepadla kvůli ekonomickým problémům. Babiš by se rád ujal moci.
Válka výrazně ovlivňuje ČR nejen doma ale i na mezinárodní scéně. Nejprve slavná výprava do Kyjeva a nyní se zvažuje, že...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 20. 3. 2022 16:26 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: ARMÁDY SVĚTA

Turecké novinky: Portfolio staronové islámské velmoci

Polsko v květnu 2021 oznámilo, že zakoupí 24 tureckých bojových dronů Bayraktar TB2. Stalo se tedy další zemí, která se rozhodla získat prostředek, jenž zřejmě nejvíce symbolizuje vzestup Turecka mezi významné dodavatele vojenské techniky. Zbrojní průmysl reprezentuje v plánech prezidenta Erdogana důležitý faktor, neboť má Ankaře zabezpečit nezávislost na zahraničních dodavatelích a současně napomáhat v získávání vlivu.

Bayraktar TB2

Bayraktar TB2

Turecká republika si zajisté nemůže stěžovat na nedostatek zájmu médií, spíše naopak, jelikož patří mezi země, o nichž se mluví nejvíce. Často se zmiňuje jako jedna z velmocí na vzestupu, což ovšem není dáno jen geopolitickými faktory, ale též ambicemi prezidenta Erdogana, který se snaží propojit (pan)turecký nacionalismus a politický islám, zjevně s cílem vybudovat něco jako moderní obdobu někdejší osmanské říše. Tyto plány tedy směřují především na státy, kde převažuje turkická (a)nebo muslimská populace, rozhodně se ovšem neomezuje jen na ně, což ukazují mj. kontrakty s Maďarskem či Polskem, protože i tyto země se nově zařadily mezi klienty tureckého zbrojního průmyslu.

Problematický člen NATO

Cesta Turecka mezi respektované velmoci nebyla snadná ani rychlá, protože ještě v 70. letech 20. století šlo o značně chudou a zaostalou zemi. Ostatně též proto mnoho Turků odcházelo za prací do zahraničí, což pak vytvořilo základ emigrantských komunit zejména v Německu, kde tyto tuto levnou pracovní sílu zpočátku vítali. Německo také tradičně náleželo mezi významné dodavatele vojenské techniky do Turecka, což platilo rovněž o USA či Velké Británii, ačkoliv se musí zdůraznit, že zdaleka ne vždy šlo o nejnovější typy. Turecko mělo a dosud má druhou nejpočetnější armádu v NATO, a proto ochotně odebíralo takřka cokoli funkčního, aby mohlo tyto síly vyzbrojit. Ankara tudíž mnohdy sloužila spíše jako „odkladiště“ starších zbraní, které jiné státy již vyřazovaly. Jiným paradoxem je skutečnost, že turecké zbrojení vždy motivovalo také soupeření s Řeckem, tedy dalším členem Aliance, kterou to zákonitě stále oslabuje.

M48 Patton

M48 Patton v tureckých službách

Sama strategická pozice Turecka, která dovoluje mj. přístup k Černému moři, Kavkazu či Střednímu Východu, však znamená obrovskou výhodu, díky které v NATO zůstává, ačkoliv se řadí mezi problematické členy. Západní státy si cení Turecka též jako odběratele vojenské techniky, byť tento faktor slábne s tím, jak v této staronové muslimské velmoci sílí domácí zbrojní průmysl. Ten vznikl již za osmanských dob, za studené války však dlouho prováděl jen licenční výrobu (např. útočných pušek G3 či vozů Land Rover), ale jeho technologická úroveň neustále rostla, což souviselo s tím, jak se rozvíjela celá ekonomika a také vzdělávací systém, jelikož Turecko se dnes může pochlubit několika vcelku kvalitními univerzitami. V zemi nyní funguje několik prestižních firem, které se zabývají vývojem a výrobou vojenské techniky, např. BMC, FNSS, Otokar, Aselsan, Roketsan, TAI nebo Baykar Makina.

Otokar Cobra

Otokar Cobra

Napjaté vztahy s Moskvou

Spolupracují i se zahraničními partnery, jejichž výběr se ale neomezuje pouze na státy NATO, jelikož Turecko získalo i např. technologie z Číny a v posledních letech velmi těsně kooperuje s Ukrajinou. Právě tam směřují masivní turecké investice, neboť vliv na Ukrajině reprezentuje pro Ankaru možnost posílit kontrolu nad Černým mořem a zároveň omezit vliv Ruska. Ačkoli se občas mluví o určitém sblížení s Moskvou, jež symbolizují dodávky systémů S-400 Triumf do Turecka, z čistě geopolitického hlediska je zjevné, že Rusko a Turecko představují soupeře a v dlouhodobém měřítku je jejich konfrontace prakticky nevyhnutelná. To ostatně naznačují i události v oblastech, které Rusko vnímá jaké své tradiční sféry vlivu, ale do nichž se postupně šíří turecký vliv, což se týká především Střední Asie, Kavkazu, Balkánu a Středního Východu.

Moskva a Ankara se opakovaně ocitly na opačných stranách konfliktů a jejich vztahy lze dnes popsat jako „partnerství protivníků“, protože obě země zpravidla uzavírají dohody o rozdělení vlivu, např. na severu Sýrie, v Libyi či Náhorním Karabachu. To vše jsou koneckonců i místa, kde svoje schopnosti demonstroval současný „klenot“ turecké exportní nabídky, a sice bojový dron Bayraktar TB2 od firmy Baykar Makina. Ta se prosadila i navzdory skutečnosti, že jinak má v letecké technice takříkajíc monopol většinově státní společnost TAI (Turkish Aerospace Industries). Úspěchu firmy Baykar Makina však nepochybně napomohl fakt, že pro tureckého prezidenta Erdogana jde takřka o rodinnou záležitost, protože konstruktér Selcuk Bayraktar si vzal jeho dceru. Rodina Bayraktarů se také dlouho hlásí ke konzervativní formě islámu, jež se v někdejším sekulárním Turecku netěšila velké politické podpoře, ale dominance Erdoganovy strany AKP představuje jasnou převahu tohoto směru.

Otokar APV

Otokar APV v Ázerbájdžánu

Úspěchy dronů Bayraktar

Rozhodně však nelze říci, že by Bayraktarovy drony vděčily za své úspěchy jenom rodinným, politickým a náboženským konexím. Ty pravděpodobně sehrály roli spíše na počátku, kdy šlo o prosazení těchto dronů do turecké armády, jenže na světovém trhu si tyto stroje vedou dobře především díky svým reálným bojovým výsledkům. Čerstvé analýzy např. naznačují, že útoky prostředků Bayraktar TB2 ve službách Ázerbájdžánu mohly v loňské válce způsobit možná až 69 % ztrát arménské vojenské techniky. Samozřejmě se jednalo o dost specifickou situaci, mj. proto, že Arménie postrádala vhodné obranné prostředky, takže toto číslo nelze generalizovat, zároveň však nelze pochybovat, že Bayraktar TB2 představuje velice efektivní konstrukci, jež zjevně nabízí vynikající poměr bojových schopností a ceny. Především díky tomu dnes boduje na mezinárodním trhu, jelikož kromě dvou faktických „satelitů“ Ankary (tedy Ázerbájdžánu a libyjské Vlády národní shody) jej už používá Katar a Ukrajina, objednávky podepsalo Maroko a Polsko a hlásí se další zájemci, např. Kazachstán, Srbsko, Bulharsko nebo Maďarsko.

Bayraktar TB2

Bayraktar TB2

Firma Baykar Machina navíc pokračuje ve vývoji, protože v závěrečné fázi testů se nalézá větší dron Akinci, který pohánějí dva ukrajinské turbovrtulové motory Ivčenko-Progress AI-450T. Letos by měly turecké vzdušné síly získat první sériový exemplář. Pracuje se též na dronu Bayraktar TB3, který má vzlétat z paluby právě stavěné obojživelné výsadkové lodě TCG Anadolu. Měl by používat domácí motor firmy TEI, jenž se zřejmě bude výhledově uplatňovat též v dronech provedení TB2, jež zatím užívaly rakouské agregáty Rotax. Prodeje těchto motorů do Turecka ale byly zastaveny, takže se musí nalézt náhradní řešení. Podobně je tomu i se senzory, jelikož Kanada zakázala dodávky produktů své firmy Wescam, a proto drony Bayraktar TB2 nejspíše přejdou na domácí senzorové bloky Aselsan CATS.

Bayraktar Akıncı

Bayraktar Akıncı

Spektrum zbraní pro drony

V oboru bezpilotních strojů se ale angažuje také firma TAI, která už vyrobila prostředky Anka a Aksungur. Menší typ Anka se dá označit za přibližný protějšek amerického letadla Predator, zatímco větší Aksungur zhruba odpovídá Reaperu, byť na rozdíl od něj má dva motory. Stroje Anka již byly nasazeny nad Sýrií a Libyí a kromě tureckého letectva a námořnictva je používá i četnictvo a zpravodajská služba. Prvním zahraničním klientem se stane Tunisko, zájem však jeví mj. i Pákistán. Do fáze sériové výroby nedávno vstoupil větší dron Aksungur, jenž by měl dopravit zátěž 750 kg, kdežto Baykar Akinci zvládne až 1350 kg. Oba tyto typy mají nosit jak zbraně vyvinuté pro pilotovaná letadla, tak speciální munici pro drony, především zbraně řady MAM značky Roketsan.

TAI Aksungur

TAI Aksungur

Dron Bayraktar TB2 standardně používá munici MAM-C a MAM-L, vlastně malé naváděné bomby o váze 6,5 kg, resp. 22 kg, jež mohou doklouzat na dálku 8 km. Testy prodělává nová puma MAM-T, jež při shození z dronu nabízí dosah 30 km, ale pokud ji shodí rychlejší proudový stroj, max. dosah může činit až 80 km. Z některých tureckých dronů lze vypouštět též malé laserem naváděné rakety Roketsan Cirit ráže 70 mm nebo protitankové řízené rakety UMTAS. Pro větší drony Akinci a Aksungur jsou k dispozici rovněž různé větší naváděné pumy a dron Akinci má být údajně schopen vypouštět i střely s plochou dráhou letu SOM-J (dolet 185 km) a SOM-A/B (250 km) či rakety vzduch-vzduch. Poměrně málo se totiž ví, že Turecko vyvíjí též domácí protiletadlové rakety, a sice typ krátkého dosahu Bozdogan a raketu Gökdogan se středním dosahem (údajně 65 km). Je ale hodně příznačné, že se nedávno objevil rovněž další typ Akdogan, jak se označuje malá raketa vzduch-vzduch, kterou by měly turecké drony používat proti nepřátelským dronům.

Roketsan Cirit

Roketsan Cirit

Programy společnosti TAI

Společnost TAI každopádně v Turecku jednoznačně dominuje v oboru pilotovaných letounů a vrtulníků. Své schopnosti vybudovala především díky licenční výrobě řady zahraničních typů, především stíhačů F-16 a dále např. cvičných letadel SF.260 či helikoptér AS 532 Cougar. Do současného portfolia firmy TAI spadá mj. podíl na výrobě transportního letounu A400M nebo výroba vrtulníků S-70 Black Hawk pod názvem T-70, ovšem z výroby bojového letounu F-35 bylo Turecko vyloučeno kvůli nákupu ruských komplexů S-400. Mezi vlastní projekty TAI se dnes řadí zejména projekt stíhačky 5. generace TF-X, na němž se podílí i firma BAE Systems. První start se očekává v roce 2025, ale otazník se zatím vznáší nad motory, protože není jasné, kdo je bude vyrábět. Ve hře jsou mj. deriváty agregátů Rolls-Royce a General Electric, ovšem zájem o zapojení jeví i Rusové a dlouhodobý cíl Turků představuje vlastní agregát, avšak není žádným tajemstvím, že domácí vývoj výkonného proudového motoru představuje mimořádně nákladnou a zdlouhavou záležitost s nejistým výsledkem.

TAI TF-X

TAI TF-X

TAI dodává i cvičný a lehký bojový letoun s turbovrtulovým motorem Hürkus a pracuje na proudovém cvičném letadle Hürjet. Do výrobního programu firmy náleží i vrtulníky, především lehký bitevník T129 ATAK, jenž byl vyvinut jako varianta stroje AgustaWestland A129. Od originálu se odlišuje zejména použitím tureckých senzorů a zbraní. Stávající stroje se nyní modernizují na verzi T129B s rozšířenými schopnostmi a výhledově se počítá i s domácími motory, což může dovolit i realizaci dodávek do Pákistánu, kterou nyní blokuje zákaz USA vyvézt americké motory LHTEC T800. Prvním zahraničním uživatelem T129 se tak stanou Filipíny a dalším může být Katar. Jako zajímavost lze dodat, že Turci již provedli upgrade minimálně jednoho katarského vrtulníku AH-1 Cobra, který obdržel turecký senzorový blok a rakety Cirit.

T129 ATAK

T129 ATAK

Firmy Aselsan a Roketsan

Vrtulník T129 však pro tureckou armádu i společnost TAI představuje spíš přechodné řešení a zdroj zkušeností, protože dlouhodobým cílem je domácí konstrukce bitevníku, který je znám i jako ATAK-2. Mělo by jít o stroj výrazně větší a výkonnější, který má vážit asi 10 tun (kdežto hmotnost T129 je poloviční) a má nést např. milimetrový radiolokátor. Dříve se pro něj někdy užívalo označení T629, podle aktuálních zpráv však nese označení T130. Název T629 přísluší naprosto jinému stroji, a to bezpilotnímu vrtulníku s elektrickým pohonem, jehož prototyp byl představen v únoru 2021 a jenž má sloužit především na lodích. Dalším typem vrtulníku firmy TAI je lehký víceúčelový T625 Gökbey, jehož prototyp vzlétl v září 2018 a jenž by měl zastat vojenské i civilní role.

T625 Gökbey

T625 Gökbey

Na projektech tureckých letounů a vrtulníků se významně podílejí také značky Aselsan a Roketsan, které vyrábějí nejrůznější elektronické a zbraňové systémy. Jedná se ostatně o dominantní producenty tureckých raketových zbraní, a to nejen leteckých. Kromě letecké výzbroje patří do portfolia značky Roketsan mj. široké spektrum dělostřeleckých raket a rovněž balistické střely Yildirim a Bora/Khan, jejichž technologie byly získány z Číny. Roketsan vyrobil také protilodní řízenou střelu Atmaca, jež by měla na palubách tureckých válečných plavidel postupně nahradit americké zbraně Harpoon, a pracuje na menší protilodní střele MSASM. Poměrně málo se zatím ví o programu Gezgin, ze kterého má vzejít námořní střela s plochou dráhou letu a doletem přes 1000 km. Údajně by mělo jít o ekvivalent amerického Tomahawku nebo ruského Kalibru. Střelu má pohánět ukrajinský proudový motor Ivčenko-Progress AI-35 a očekává se, že turecké hladinové lodě a ponorky se střelami Gezgin budou sloužit k odstrašování Ruska v Černém moři.

TCG Fatih (F-242)

TCG Fatih (F-242)

Altay a další turecké tanky

Aktivity zbrojovek Aselsan a Roketsan však sahají i do sektoru obrněných vozidel, protože od nich pochází mnoho subsystémů nových či modernizovaných obrněnců turecké armády. Týká se to i projektu, jenž pro Ankaru nepochybně představuje mimořádně prestižní záležitost, totiž tanku Altay. Nejde o produkt čistě domácího vývoje, neboť Altay výrazně čerpá z technologií jihokorejského tanku K2 Black Panther, od něhož se ovšem současně v mnohém liší. Hlavním dodavatelem projektu je společnost Otokar, zatímco sériovou výrobu má zajistit podnik BMC. Začátek sériové výroby se ovšem stále odkládá, mj. kvůli otázce motorů a převodovek, jelikož tank by měl zpočátku užívat motory MTU a převodovky RENK, jejichž export však Německo zablokovalo. Společnost BMC tedy intenzivně pracuje na domácím dieselovém motoru Batu a produkce tanků Altay by údajně mohla začít letos.

Altay T1

Altay T1

Ono zpoždění ale názorně dokládá mj. fakt, že v lednu 2021 podnik BMC představil „hybridní“ tank, jenž používá věž tanku Altay na šasi modernizovaného německého vozidla Leopard 2A4. Ostatně právě modernizace Leopardů je i jedním z důležitých programů turecké armády, na němž se podílí i firma Roketsan, jež dodává dynamickou ochranu T1. Dlouhodobý cíl pak představuje montáž nové sady senzorů od firmy Aselsan a systému aktivní ochrany Akkor téhož výrobce. Zbrojovka Aselsan už totiž navázala kooperaci s Ukrajinou a použila její ochranný systém Zaslon jako základ svého systému Pulat, který užívají modernizované tanky M60TM nasazené v Sýrii. Jedná se však pouze o dočasné řešení, zatímco definitivním řešením má být právě komplet Akkor, jímž bude vybaven také obrněnec Altay. Společnost Aselsan tento svůj výrobek prezentovala i na novém bojovém vozidle pěchoty, které dostalo jméno Korhan.

Platformy Tulpar a Kaplan

Obrněnec Aselsan Korhan se představil v roce 2017 a obohatil už tak velmi rozsáhlé spektrum tureckých obrněných vozidel. Jeho perspektivy jsou ale dost nejasné a nelze vyloučit, že firma Aselsan jej zhotovila jenom coby demonstrátor pro prvek, jemuž zjevně přisuzuje daleko větší význam, a to pro věžový modul bez osádky, jenž také nese název Korhan. V modulu se nalézá kanon ráže 35 mm s možností volit mezi více druhy munice (včetně programovatelné). Modul je osazen i špičkovou sadou senzorů a vyznačuje se otevřenou architekturou, díky které do něj lze přidávat další subsystémy dle přání uživatele. Od firmy Aselsan pochází též věžový modul Nefer, který tvoří ústřední součást modernizačního programu bojových vozidel pěchoty FNSS ACV-15, známých také pod tureckým označením ZMA-15. Plánuje se modernizace 133 kusů, ale i v tomto případě jde o dočasné řešení, než bude v dostatečném počtu zavedeno zcela nové bojové vozidlo pěchoty Tulpar společnosti Otokar.

ACV-300 v Malajsii

ACV-300 v Malajsii (jde o variantu ACV-15

Ta jej vyvinula jako logický doplněk tanku Altay, a ačkoliv šlo původně o její soukromou iniciativu, očekává se, že turecká armáda koupí až 400 exemplářů. Konkurenci pro typ Tulpar reprezentuje vozidlo Kaplan firmy FNSS, které již existuje v několika variantách s různou výzbrojí. Mezi jeho verze patří i lehký tank Kaplan MT alias Harimau, jenž byl vytvořen pro Indonésii. Společnost FNSS si ale připisuje úspěchy i doma, jak dokládá mj. smlouva na 27 plovoucích obrněných vozidel ZAHA, jež mají sloužit na palubě lodě Anadolu. Kontrakt zahrnuje 23 obrněnců pro přepravu výsadku (každý dopraví až 21 vyzbrojených mužů), dva velitelské a dva vyprošťovací. Největší domácí úspěch značky FNSS ovšem nepochybně představuje vítězství ve výběrovém řízení turecké armády na novou kolovou obrněnou platformu, Její typ Pars porazil vozidlo Otokar Arma a typ HEMA Endustri Anafarta, jenž vznikl jako derivát designu Patria AMV.

Kaplan MT / Harimau

Kaplan MT v Indonésii

Objednávky obrněnců Pars

Ostatně ani vozidlo FNSS Pars není čistě tureckého původu, protože původně jde o konstrukci navrženou americkou firmou GPV. Turecká společnost ale tento design výrazně rozpracovala, a proto vznikla rozsáhlá „rodina“ obrněnců zahrnující verze se čtyřmi, šesti, osmi, a dokonce i deseti koly. V této chvíli existuje objednávka na celkově 248 vozidel řady Pars, která zahrnuje 55 osmikolových vozidel (a sice 45 senzorových, pět pro CBRN průzkum a pět bojových), 57 šestikolových obrněnců (a to 30 velitelských, 15 kusů s radiolokátory a 12 vozidel v odolnější verzi Pars III pro zvláštní jednotky) a konečně 136 čtyřkolových. Všechny obrněnce se čtyřmi koly mají sloužit jako stíhače tanků, resp. nosiče protitankových raket Roketsan UMTAS alias Mizrak-U s dostřelem 8000 m. Každé vozidlo nese čtyřnásobné odpalovací zařízení, ačkoli již byl představen i modul pro osm raket, v němž lze použít i rakety OMTAS čili Mizrak-O, které nabízejí poloviční dosah.

PARS III 6X6

PARS III 6X6

Střely UMTAS představují též výzbroj části pásových stíhačů tanků, které využívají pásovou platformu FNSS Kaplan. Vozidlo zvané Kaplan-10 STA bylo nejprve objednáno ve 184 kusech (z toho 120 s raketami UMTAS a 64 se střelami Kornet-E), ale tento počet byl nedávno zvýšen na 208 vozidel. Na mezinárodním trhu ale kupodivu zabodoval také poražený typ Otokar Arma, který už získal několik úspěchů (mj. v Bahrajnu) a prodělal i testy v Kazachstánu. V sektoru osmikolových obrněnců se zjevně chce angažovat též značka BMC, která v lednu 2021 prezentovala vlastní vozidlo TTZ, které bylo vybaveno věží Korhan. Právě firmy Otokar a BMC ostatně dodávají turecké armádě též hlavní typy čtyřkolových obrněnců, a to vozidla Otokar Cobra a BMC Kirpi, které už také dosáhly mnoha exportních úspěchů. Do nabídky přibyl přepracovaný typ Cobra II a objevila se nová verze typu Kirpi s manipulačním ramenem pro pyrotechnické a odminovací činnosti.

BMC Kirpi

BMC Kirpi

Také protivzdušná obrana

Společnost BMC vyrábí také samohybné houfnice T-155 Firtina ráže 155 mm, které vycházejí z jihokorejské konstrukce K9 Thunder. V lednu 2021 se představilo modernizované provedení Firtina II, jež se vyznačuje především novým systémem řízení palby a zvýšenou odolností. Do tureckých dělostřeleckých jednotek patří kromě houfnic a již zmíněných raketometů i systémy pro lokalizování nepřátelských pozic, tzn. dělostřelecké radiolokátory, které pocházejí vesměs od firmy Aselsan. Jedná se mj. o velký typ STR či o menší radar Serhat, jenž je určen zejména k detekci minometné palby. Určitě nepřekvapí, že společnosti Aselsan a Roketsan jsou rovněž dominantními tureckými aktéry v oblasti protivzdušné obrany. Aselsan vyrábí mj. přehledový radar Kalkan a výkonný radiolokátor EIRS s elektronickým směrováním paprsku, jenž by měl zvládnout též zachycování nízko létajících a obtížně zjistitelných cílů. Obě zmíněné firmy pak spolupracují v rozsáhlém programu Hisar, ze kterého má vzejít „rodina“ raketových kompletů protivzdušné obrany.

Nejmenší Hisar-A na pásovém podvozku ACV-15 nabízí max. dosah asi 15 km, prostřední Hisar-O na podvozku Mercedes-Benz Zetros má mít dostřel zhruba 25 km a největší Hisar-U (nově nazývaný též Siper) na podvozku MAN má být schopen zasáhnout cíle vzdálené přes 100 km. První dva komplety užívají povelové a koncové infračervené navádění, u druhého se však již plánuje i verze Hisar-RF s radiolokačním naváděním a stejný princip má využívat Hisar-U. Komplex Hisar-A byl zaveden do výzbroje v loňském roce (a byl rozmístěn na severu Sýrie) a letos by měl přibýt typ Hisar-O. Společnost Aselsan patří i mezi dodavatele systémů elektronického boje, z nichž zřejmě nejznámější je Koral alias Kara SOJ, který slouží pro rušení nepřátelských radarů. Tutéž roli má i nový typ Redet II, zatímco systém Milkar 3a3 se užívá k rušení komunikace v pásmech VHF a UHF.

Hisar-A

Hisar-A

Působivý pokrok průmyslu

Evoluce komplexů pro elektronický boj demonstruje, že se zbrojní průmysl Turecké republiky pouští i do technologicky opravdu náročných kategorií techniky, jimž se obvykle věnují pouze nejvyspělejší státy světa. Dokazuje to též existence robotického bojového vozidla, o kterém se v médiích nepřesně hovoří jako o „mini-tanku“. Pochází od společnosti Aselsan, užívá pásový podvozek, coby výzbroj nese jeden kulomet a již v letošním roce má postoupit do fáze sériové produkce. Turecko se věnuje i vývoji energetických zbraní, mezi něž patří mj. komplet ALKA od firmy Roketsan. Systém o výkonu 50 kW spojuje laser a mikrovlnný zářič a je konstruován zejména pro likvidaci dronů. Už se vyskytla též pozoruhodná zpráva, že 4. srpna 2019 v Libyi sestřelil bezpilotní letoun Wing Loong II patřící Libyjské národní armádě (resp. fakticky spíše Emirátům, které LNA podporují). Pokud by se tato zpráva zakládala na pravdě, šlo by o první případ v dějinách, kdy laserová zbraň v reálném boji sestřelila vzdušný cíl.

Turecko zkouší též elektromagnetická děla, tzv. railguny. Velkou pozornost vzbudily i zprávy o vesmírných plánech Ankary, která hodlá v roce 2023 vypustit domácí nosnou raketu (nejspíše vyrobenou ve spolupráci s Ukrajinou), která by následně měla sloužit k vynesení sondy mířící k Měsíci. Turecko sice nemá vhodnou geografickou polohu pro vybudování kosmodromu, ale chce jej postavit v Somálsku, kde ostatně už nyní provozuje velkou vojenskou základnu. Turci masivně investují též v dalších zemích Afriky a Střední Asie, které se zařazují mezi zákazníky tureckého zbrojního průmyslu. Ten nepochybně zaznamenal působivý pokrok a stal se i velmi účinným nástrojem ambiciózní politiky prezidenta Erdogana. Bez ohledu na politickou rovinu tedy platí, že s tureckými zbraněmi se musí počítat.

T-122 Sakarya

T-122 Sakarya

Související články:

Turecké bojové drony: Bezpilotní zbraně nového sultána

Lukáš Visingr

Publikace: ATM 7/2021

 

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

21.května 1315 se narodila Jitka Lucemburská, starší sestra Karla IV. V roce 1332 se stala manželkou Jana II. z Valois, řečeného Dobrý, pozdějšího francouzského krále.

21.května 1918 se vzbouřili čeští vojáci náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády v Rumburku. Obsadili kasárna a město. Poté se rozhodli táhnout na Českou Lípu, aby se mohli spojit s vojáky královéhradeckého 18. pěšího pluku. Armáda však pochodující jednotky rozprášila.

Translate