ARMÁDY A HISTORIE

Pobaltské republiky: Tři trpaslíci proti medvědovi

Ruská agrese proti Ukrajině pochopitelně ovlivňuje i bezpečnostní situaci členů NATO a EU včetně tří pobaltských republik, které dlouhodobě považují Rusko za hlavní hrozbu. Jejich vlastní obranné kapacity sice rozhodně nejsou zanedbatelné, jenže navzdory tomu se bez rozsáhlé podpory od spojenců neobejdou.

Průzkumné vozidlo CVR(T) lotyšské armády

Pětice stíhaček JAS-39 Gripen s českými výsostnými znaky se 1. dubna vydala do Pobaltí, jež představuje jednu z hlavních „horkých zón“ soudobé Evropy. Narušování vzdušného prostoru ze strany Ruské federace je prakticky na denním pořádku, pobaltské republiky však postrádají nadzvukové letectvo, které by mohlo podobným akcím bránit, takže jim tuto ochranu zajišťují vzdušné síly spojenců z NATO. Již posedmé tak přišla řada na české piloty, a to právě v době, kdy na nedaleké Ukrajině zuří válka. Proto nepřekvapuje, že pobaltské republiky náleží i mezi důležité dodavatele materiální pomoci, jelikož jejich obyvatelé chápou, že ukrajinský boj proti ruské agresi značně přispívá k udržení bezpečnosti Pobaltí, které by se v případě (hypotetické) ruské vojenské invaze dalo jen velmi obtížně ubránit.

Dlouhá cesta k nezávislosti

Strategická poloha Pobaltí zákonitě přitahovala zájem mnoha velmocí, a proto se o toto území nejednou vedly války zejména mezi německými státy, Polskem a Ruskem. Zajisté nejslavnější historickou éru reprezentuje rozmach středověké Litvy, která se sama stala regionální velmocí a válčila s Němci, Rusy či Mongoly. Posléze vznikla Polsko-litevská unie, která s přestávkami existovala do 18. století, kdy padla za oběť opakovaným dělením Polska. Pobaltí se tudíž stalo součástí carského impéria a trojice zemí získala samostatnost po první světové válce, ačkoli se o jejich teritoria opět vedly boje, jichž se zúčastnili mj. Němci, bolševici a místní nacionalisté.

Vyhlášení deklarace nezávislosti v Pärnu

Nezávislá existence tří republik vydržela do roku 1940, kdy Sovětský svaz na základě dohody s Třetí říší jejich území okupoval a změnil je ve tři svazové republiky. Proti okupaci byl veden partyzánský boj, část nacionalistů posléze spolupracovala s nacistickým Německem a podílela se na válečných zločinech, což dodnes představuje nesmírně kontroverzní téma. Po válce byly pobaltské republiky opět začleněny do SSSR, takže skutečnou samostatnost získaly až po jeho rozpadu, ale na jejich území se dosud nacházejí početné ruské menšiny. V roce 2004 se trojice republik stala členy NATO a EU a jejich obranná politika je úzce propojena s Aliancí, protože jejich armády postrádají řadu významných kapacit, a tudíž se jejich obrana prakticky neobejde bez trvalého angažmá vojáků silnějších zemí NATO.

Nejlepší pobaltské obrněnce

Estonsko má z trojice pobaltských republik nejmenší profesionální ozbrojené síly, ale zároveň se může chlubit nejpočetnějšími zálohami, protože dosud udržuje povinnou vojenskou službu. Základní služební zbraň představuje útočná puška LMT R-20 Rahe, jedna z mnoha odvozenin designu AR-15, a dosluhují pušky IMI Galil a Ak 4 (jak se jmenuje švédská verze zbraně G3). Estonská pozemní manévrová vojska čítají jednu mechanizovanou brigádu, jednu pěší brigádu a čtyři pěší prapory teritoriální obrany. V oné mechanizované brigádě slouží též nejvýkonnější obrněnce, které pobaltské republiky vůbec vlastní, a to 44 pásových bojových vozidel pěchoty CV9035EE s kanony ráže 35 mm.

CV90 Estonska

Estonci je koupili od Nizozemí a mají také další exempláře z Norska, které ale zatím čekají na přestavbu a zařazení do služby. Estonská armáda používá i celkově 136 šestikolových obrněných transportérů Sisu XA-180 a XA-188. Její dělostřelectvo nedávno získalo šest špičkových samohybných houfnic K9 Thunder ráže 155 mm, jež dodává Jižní Korea (celkem se počítá s 24 exempláři). Vedle nich se používají též 155mm tažená děla FH-70, staré 122mm houfnice D-30 a více než 120 minometů ráže 81 a 120 mm. Pro boj proti tankům slouží zejména řízené rakety Javelin, Milan či Spike-LR, dále pancéřovky Carl Gustaf či 90mm bezzákluzová děla švédské výroby Pvpj 1110, zatímco o protivzdušnou obranu vojsk se starají přenosné rakety Mistral a dvojkanony ZU-23.

Estonský voják

Také technika české výroby

Za zmínku nepochybně stojí, že si Estonsko pořídilo i český pasivní sledovací systém Věra-E. S estonskými výsostnými znaky létají dva proudové cvičné letouny L-39C Albatros, jež slouží pro pokročilý výcvik estonských a lotyšských pilotů a rovněž ke školení leteckých návodčích. Tyto letouny však formálně nepředstavují majetek estonského státu, jelikož je vlastní lotyšská soukromá firma KS Avia. Estonsko vlastní dvojici lehkých dopravních letadel M-28 Skytruck a stejný počet lehkých vrtulníků R-44 Raven II. S modro-černo-bílou vlajkou se plaví jen čtyři lodě, z nichž největší je plavidlo Wambola, původně dánská loď třídy Lindormen, která slouží jako minonoska a velitelská jednotka. Zbývající tři estonské lodě mají jména Admiral Cowan, Sakala a Ugandi a jedná se o minolovky, které vznikly v rámci britské třídy Sandown.

Estonský letoun Aero L-39C

Značné posílení námořních obranných schopností ale přinesou izraelsko-singapurské protilodní rakety Sea Spear, jež vycházejí z podařené izraelské konstrukce Gabriel a jejichž nákup byl avizován v říjnu 2021. Vedle pozemních, leteckých a námořních útvarů má Estonsko navíc tři formálně samostatné složky ozbrojených sil, a sice jednotky pro speciální operace, logistické jednotky a „kybernetické válečníky“. Ti posledně uvedení se těší velké prestiži a v NATO údajně patří na špičku, protože mají i velké zkušenosti z boje proti ruským hackerům. V Estonsku působí také světově uznávaný výrobce vojenských robotů Milrem.

Nové transportéry pro Litvu

Zdaleka nejpočetnější ozbrojené síly v Pobaltí existují v Litvě, která současně patří do nepříliš početné skupiny zemí, jež obnovily již zrušenou povinnou vojenskou službu. Litva tak učinila v roce 2015 v důsledku ruských akcí na Ukrajině. Litevské pozemní síly zahrnují dvě brigády, a sice jednu mechanizovanou a jednu motorizovanou, několik menších podpůrných jednotek a kromě toho šest jednotek teritoriální obrany, z nichž každá odpovídá přibližně pěšímu praporu a jež čítají celkově 5650 mužů aktivních záloh. Jako standardní zbraň se používá útočná puška Heckler & Koch G36 z Německa a shodný původ má také nový páteřní typ obrněného vozidla litevské armády. Ta si totiž vybrala německý osmikolový transportér Boxer, jenž dostal místní název Vilkas. Nyní slouží asi 30 kusů, celkem je objednáno 91 kusů různých variant a zvažuje se dalších 120 obrněnců.

Boxer

Stále jezdí také staré pásové transportéry M113A1 a M577 a Litva si pořídila též americké obrněné automobily Oshkosh JLTV. Arzenál dělostřelectva obsahuje 16 německých samohybných houfnic PzH 2000 kalibru 155 mm, zastaralé tažené houfnice M101 ráže 105 mm a tažené i samohybné minomety ráže 120 mm. Pro ničení tanků se užívají řízené rakety Javelin a pancéřovky Carl Gustaf, kdežto jako prostředky protivzdušné obrany vojsk se uplatňují polské přenosné protiletadlové střely Grom.

Grom

Nejpočetnější vzdušné síly

Také po stránce stavů vzdušných sil reprezentuje Litva jasnou pobaltskou „jedničku“, protože její znaky nosí celkem tucet letounů a vrtulníků. Provozuje tři dopravní letouny C-27J Spartan (které se často objevují i v Ostravě na Dnech NATO), dvojici strojů L-410 Turbolet a k tomu i jedno lehké letadlo Cessna 172RG. Soupis litevských helikoptér obsahuje tři střední Mi-8 a tři lehké AS 365 N3 Dauphin. Šestice vrtulníků se využívá nejen v transportní úloze, ale též jako prostředky pro pátrací a záchranné operace. Litevské vzdušné síly zahrnují také protivzdušnou obranu státu, jež disponuje zejména čtyřmi komplexy NASAMS III s deriváty leteckých raket AMRAAM.

Let L-410UVP Turbolet litevského letectva

Kromě nich se uplatňují přenosné střely Stinger a RBS-70 a Litva si pořídila také výkonné radiolokátory Saab Giraffe Mk IV či EADS TRML-3D. Litevské loďstvo užívá čtyři hlídková plavidla třídy Žemaitis, která pocházejí z Dánska a coby hlavní výzbroj nesou kanon ráže 76 mm. S litevskou vlajkou se plaví rovněž jedna minonoska norské třídy Vidar a dvojice minolovek britské třídy Hunt a soupis zakončuje jedna logistická loď. Podobně jako v případě Estonska také v Litvě platí, že existují i další formálně samostatné složky ozbrojených sil, a to dokonce hned čtyři. Konkrétně jde o skupinu vojsk pro speciální operace, velitelství logistické podpory, velitelství výcviku a doktríny a prapor vojenské policie, mezi jehož povinnosti spadá např. ostraha vojenských zón nebo vojenské dopravy.

Litevští a lotyšstí speciálové

Akvizice lehkých obrněnců

V Lotyšsku byla povinná vojenská služba zrušena, takže armáda je sama o sobě profesionální, ovšem k těmto vojákům se musí připočítat ještě přes 11 000 příslušníků Národní gardy. Stejně jako v Litvě se v roli primární služební zbraně uplatňuje německá puška G36. Manévrové síly zahrnují jednu pěší brigádu, kromě které do lotyšské armády spadá i prapor vojenské policie a skupina sil pro speciální operace. Zmíněná Národní garda, která má fakticky charakter aktivní zálohy, zahrnuje čtyři pěší brigády. Lotyšsko jako jediná z pobaltských republik vlastní tanky, jenže jejich reálná bojová hodnota je mizivá, protože se jedná pouze o trojici zcela zastaralých vozidel T-55 určených k výcviku.

Lotyšské pozemní jednotky

Hlavní typ pásového obrněnce představuje britský CVR(T), který slouží v počtu 123 kusů různých provedení, z nichž nejdůležitější je FV107 Scimitar pro dopravu a palebnou podporu pěchoty. Lotyši přebírají další exempláře, jichž by nakonec měly být více než dvě stovky. Další novou platformu představuje šestikolový obrněnec Patria a také v tomto případě se plánuje zhruba 200 kusů. Dělostřelectvo používá 47 samohybných houfnic M109A5Ö ráže 155 mm, ve skladech se nalézají dvě desítky 100mm tažených kanonů K-53 a arzenál doplňuje pět desítek minometů ráže 81 a 120 mm. Ničení tanků zajišťují řízené rakety Spike-LR. pancéřovky Carl Gustaf a děla Pvpj 1110.

SPIKE v Lotyšsku

Lodě pod lotyšskou vlajkou

Lotyšské vzdušné síly provozují čtveřici starých dvouplošníků An-2, stejný počet přepravních helikoptér Mi-17 a dva lehké vrtulníky PZL Mi-2. Do sestavy této složky spadá i protivzdušná obrana státu, která používá přenosné rakety FIM-92 Stinger a RBS-70 a tažené kanony Bofors L/70 ráže 40 mm. Roli přehledového radiolokátoru zastává komplet Saab Giraffe. Lotyšsko se může pochlubit nejpočetnějším námořnictvem ze všech tří pobaltských republik, jelikož samo o sobě vlastní jedenáct plavidel a dalších šest lodí spadá pod Pobřežní stráž, která funguje pod velením námořnictva. Pod vlajkou lotyšského loďstva se tedy plaví pět hlídkových člunů třídy Skrunda, které patří mezi katamarany, takže se vyznačují konstrukcí se dvěma trupy; původně je navrhli Němci, ale stavbu částečně zajistily lotyšské loděnice.

KA-07 Ausma (Autor: Jevgēnijs Šlihto)

Do sestavy námořnictva patří i jedna minonoska norské třídy Vidar, čtyři nizozemské minolovky třídy Tripartite a jedna loď jménem Varonis, která zastává velitelské, hydrografické a logistické úkoly. Zmíněná Pobřežní stráž pak reprezentuje flotilu čítající jeden finský hlídkový člun Astra a pět starších švédských člunů třídy KBV 236. Na tomto místě se hodí zdůraznit, že lodě pobaltských republik mnohdy působí i v „mezinárodní“ eskadře BALTRON, která vznikla již v roce 1998. Každý ze tří států do ní poskytuje jednu až dvě lodě, takže sestava eskadry se průběžně mění, avšak její základní poslání stále tvoří kladení a likvidace námořních min.

Úvahy o stíhacím letectvu

Těsná kooperace pobaltských republik se ale samozřejmě neomezuje pouze na loďstvo, neboť tuto trojici malých států pojí prakticky stejné bezpečnostní zájmy, resp. obavy z ambicí Ruska v regionu. Toto vnímání hrozeb ještě posiluje fakt, že se v Pobaltí navíc nachází ruská exkláva Kaliningrad s obrovskou koncentrací ruských vojenských jednotek. Další rizikový faktor tvoří ruskojazyčné menšiny v pobaltských republikách, jež by se mohly stát i základem jakési „páté kolony“, resp. záminkou pro ozbrojenou akci Moskvy. Trojice malých republik tak musí těsně spolupracovat a současně v mnoha ohledech spoléhat na pomoc NATO.

Nejpalčivější je právě ona absence nadzvukového letectva, ačkoliv se příležitostně vynořuje nápad, aby tyto tři země vybudovaly např. jednu společnou bojovou letku se stroji F-16 nebo Gripen. V současné době se takové návrhy zřejmě objeví znovu, protože válka na Ukrajině dramaticky zvyšuje vnímání ruské hrozby. Také proto všechny tři pobaltské republiky poskytly bojující Ukrajině rozsáhlou materiální pomoc; armády dodaly mj. rakety Javelin a Stinger a houfnice ráže 122 mm, ale do této podpory se zapojili i prostí občané, kteří poslali své osobní zbraně či automobily. Estonci, Litevci a Lotyši si totiž velice naléhavě uvědomují, že pokud by Rusko na Ukrajině uspělo, na řadu by zřejmě záhy přišly právě tři pobaltské republiky.

Polovojenské síly pobaltských republik

Vzhledem ke geografické pozici a bezpečnostní situaci pobaltských republik nepřekvapuje, že disponují poměrně silnými pohraničními strážemi, které podléhají jejich ministerstvům vnitra. Estonští pohraničníci provozují šest hlídkových člunů a tři další lodě a s jejich znaky operují i dvě letadla Beech King Air a Cessna 172 a tři vrtulníky AW139. Litevské pohraniční síly, jež mají stav asi 3550 mužů, používají tři hlídkové čluny a dvě výsadkové lodě, dále jeden letoun Cessna 172 a pětici vrtulníků BK-117, H120 a H135.

Pod vlajkou lotyšských pohraničníků se plaví tři hlídkové čluny a jejich znaky nosí čtyři lehké vrtulníky Bell 206B a AW109E Power. Jednoznačně nejpočetnější polovojenskou složku v Pobaltí však představuje tzv. Litevská unie střelců, státem organizovaná domobrana se skutečně dlouhou a pestrou historií. Nyní sdružuje více než 10 000 dospělých, ale má také mládežnickou složku. Zabývá se i různými kulturními a sportovními aktivitami, ale její nejdůležitější poslání tvoří příprava na ozbrojený odpor proti agresi, při čemž „střelci“ úzce spolupracují s armádou.

Litevská unie střelců 

Lukáš Visingr

Literatura, zdroje:
Kolektiv: The Military Balance 2022, New York 2022
ATM, Janes.com, Wikipedia.org

Publikace: Extra Válka – Zbraně 6/2022