Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 46

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 15. 4. 2013 10:19 Napsal Pavel Sláma
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: JEDNOTKY

Ruský balkánský sbor

Velitel:

M.F. Skorodumo 12.9.1941 – 15.9.1941
Boris A. Štejfon 15.9.1941 – 30.4.1945
Anatolij I. Rogožin 30.4.1945 – 5.1945

Na podzim 1943 Oberstleutnant Luftwaffe Holters začal formovat jednotku ruských dobrovolníků připravenou k boji po boku Němců. Ta byla vytvořena v 10.1943 v táboře v Suvalki, kde již v 6.1941, brzy po německém útoku na SSSR, se za podpory německých úřadů pokusil neúspěšně zformovat a poslat na východní frontu jednotku ruských dobrovolníků bývalý náčelník sovětské mise v Jugoslávii generálmajor M.F. Skorodumov. Později, na ochranu emigrantských rodin proti partyzánům v Srbsku, navrhl generál Skorodumov vytvořit z emigrantů policejní jednotky k boji proti partyzánům, s čímž Němci souhlasili. Ale 12.9.1941 vyhlásil Skorodumov neočekávaně zformování samostatného ruského sboru a vyhlásil mobilizaci všech mužů ve věku 18 až 55 let. S touto iniciativou však německé úřady nesouhlasili a tak byl 14.9. Skorodumov zatčen Gestapem. Nicméně byl za podpory místního vojenského velitelství sbor zformován, ale byl pojmenován jako Ruská bezpečnostní skupina a sloužil v administrativě a ekonomii k podpoře vedoucího obchodu a průmyslu v Srbsku SS-Gruppenführer Neuhasena.

Velitelem sboru se stal generálporučík B.A. Steifon. Hlavní část sboru se skládal z důstojníků, vojáků a kozáků ruské armády generálporučíka P.N. Wrangela, která se stáhla v letech 1921-1922 do Jugoslávie a Bulharska. 10 % dobrovolníků byla mládež ruských emigrantů. Byl poslán i dopis k ruským menšinám do jiných zemí – Německa, protektorátu, Polska, Francie, Řecka a Itálie, ačkoliv zapojení dobrovolníků z těchto zemí nebylo pravděpodobné. V 9.1943 byl sbor rozšířen z dobrovolníků ruské populace z Bukoviny, Besarábie a Oděsy. Z tohoto kontingentu, který tvořil poloviny sboru, byly zformovány dva nové pluky. Dalšími dobrovolníky byli zajatci z východní fronty. Celkem prošlo touto jednotkou během války 17.000 mužů. V 11.1941 byl zformován 1. pluk a 19.11.1941 byl přesunut z Bělehradu do Losnice, 2. pluk byl zformován v 1.1942 a 3. pluk z mužů, kteří přišli z Bulharska v 5.1942. 29.4.1942 začalo formování 4. pluku. Každý pluk byl složen z 12 rot, seskupených do 3 praporů (družina). V 11.1942 bylo v jednotce 6.000 mužů včetně 2.000 kozáků. 30.11.1942 byla ruská skupina speciálním rozkazem začleněna do struktury Wehrmacht a přejmenována na Ruský bezpečností sbor. Jednotka byla reorganizována, 4. pluk byl rozpuštěn a všichni kozáci byli soustředěni do jednoho pluku (1. kozácký). V 9.1943 bylo v jednotce 4.800 mužů a v 9.1944 více než 11.000. V tuto dobu jednotka obsahovala: 5 pluků, samostatný prapor Bělehrad (strážní, dopravní a soudní rota), veterinární a spojovací rotu. Podřízeny mu byly dvě nemocnice s ruskými doktory. Každý pluk měl tři prapory a tyto čety: dělostřeleckou (2 polní děla 75 mm), protitankovou (2 - 3 protitankové kanóny 37 mm), ženijní, jezdeckou a spojovací. Pěší prapor byl složen ze 3 střeleckých rot (v každé 170 mužů, 16 lehkých a 2 těžké kulomety, 4 minomety) a čety těžkých zbraní (4 těžké kulomety a 4 minomety). Počet mužů v jednotlivých plucích byl po 2211 mužích, ve zbývajících jednotkách 2183 mužů. Štáb sboru byl spojen s německým štábem, v plucích a praporech byli němečtí styční důstojníci a v rotách a četách němečtí instruktoři. Původně byla struktura a bojová taktika sboru dle ruské imperiální armády, po příchodu bývalých sovětských důstojníků se modifikovala dle Rudé armády. Se začleněním do Wehrmacht se měnila dle potřeby Němců. Velitelem štábu byl ruský velkoprinc Konstantin Konstantinovič. Základní úlohou sboru byla ochrana komunikací a dalších vojensko-ekonomických základen. Operačně byly jednotky sboru podřízeny: 1. a 2. pluk německé 704. Infanterie Division a 3. pluk bulharským okupačním jednotkám. Od začátku roku 1944 se část sboru zúčastnila ofenzívy proti Titovým partyzánům na srbsko-chorvatské hranici a na podzim bojů proti partyzánům a vojákům sovětské 57. armády. Během těchto bojů byly vytvořeny jednotky operující pod ruským velením – 1. kozácký a 4. a 5. pluk. Německá kapitulace zastihla sbor ve Slovinsku. Plukovník A.I. Rogožin, který nahradil 30.4.1945 B.A. Steifona, který padl, nekapituloval do rukou sovětských jednotek nebo Titových partyzánů, ale prorazil se cestu do Rakouska, kde se 12.5.1945 vzdal u Klagenfurtu s 4.500 muži Angličanům.

Poručík dělostřelectva Ruského strážního sboru v roce 1942 Kulometník ze 4. nebo 5. pluku
Poručík dělostřelectva Ruského strážního sboru v roce 1942. První uniformy sboru byly původně jugoslávské s předělaným límcem. Ale od roku 1942 začala výroba vlastních uniforem. Byly nošeny československé přilby s bílým křížem (Opolčenski Krest). Kulometník ze 4. nebo 5. pluku 1944-1945. Nošeny byly italské uniformy s německými insigniemi.

Nárameníky Ruského strážního sboru Svatojiřský kříž pro důstojníky a vojáky vyznamenané po 2.1917
Nárameníky Ruského strážního sboru patří kornelovi kozáckých jednotek, poručíkovi jezdectva a vojínu pěchoty. Vojáci a důstojníci bývalé ruské Imperiální armády nosili své poslední hodnosti, což byly ale většinou jen čestné hodnosti. Svatojiřský kříž pro důstojníky a vojáky vyznamenané po 2.1917.

5. setnina 4. pluku Ruského strážního sboru, Bělehrad 5. setnina 4. pluku Ruského strážního sboru, Bělehrad, 8.1942. Většina důstojníků a vojáků má tmavě hnědé uniformy. Límcové výložky poddůstojníků jsou lemovány stříbrně.

Junkeři 1. pluku na jejich prvním válečném tažení v oblasti Banja KovylačaJunkeři 1. pluku na jejich prvním válečném tažení v oblasti Banja Kovylača, 11.1941. Mají jugoslávské uniformy a české helmy M1932.

15.8.1944
Štáb      Štáb  
Polní nemocnice  
Zásobovací kolona  
Lehká zásobovací kolona  
Spojovací četa  
Veterinární rota  
1. střelecký pluk            Štáb  
Spojovací četa  
Ženijní četa 3 kulomety 
Jízdní četa 1 kulomet 
Podpůrná četa 1 kulomet a 3x 37 mm kanón 
Podpůrná četa 2 kulomety a 2x 75 mm leIG 
1. prapor    1. rota 12 kulometů
2. rota 12 kulometů
3. rota 12 kulometů
Kulometná rota 4 kulomety  a 4x 120 mm minomet
2. prapor   
3. prapor   
2. střelecký pluk    
3. střelecký pluk    
4. střelecký pluk    
5. střelecký pluk    
10.10.1944
1. střelecký pluk            Štáb  
Spojovací četa  
Ženijní četa  
Jízdní četa  
1. prapor      1.rota 12 kulometů
2. rota 12 kulometů
3. rota 12 kulometů
Kulometná rota 4 kulometůy a 4x 120 mm minomet
Protitanková četa 3x 37 mm a 1 kulomet
Protitanková četa 2x 75 mm a 2 kulomety
2. prapor  
3. prapor  
2. střelecký pluk    
3. střelecký pluk    
Doplňovací rota    
Strážní rota    
Zásobovací rota    
Lehká zásobovací kolona    
Polní nemocnice    

 

Fedor Emiljevič Bredov

Fedor Emiljevič Bredov

Generálmajor Generálního štábu. Narodil se 22.4.1884 v Ivangorodě. Dokončil 1. kadetský sbor v Pavlovském vojenském učilišti (1903), ze kterého šel jako podporučík do Finského pluku. V roce 1909 dokončil Nikolajevskou akademii Generálního štábu. V letech 1909-11 velel rotě ve Finském pluku. 14.2.1912 byl jmenován pomocníkem adjutanta štábu Irkutského vojenského okruhu. Zúčastnil se první světové války jako náčelník štábu pěší divize. Byl zajat po pádu pevnosti Novogeorgijevsk. Koncem roku 1918 vstoupil do Dobrovolnické armády. Od února 1919 byl náčelníkem štábu Drozdovské divize generála Vitkovského. Byl povýšen do hodnosti plukovníka. Po jmenování generála Vitkovského velitelem 2. armádního sboru 17.8.1920 zůstal jeho náčelníkem štábu. V Gallipoli byl v roce 1921 po evakuaci náčelníkem štábu 1. pěší divize v hodnosti generálmajor. Poté odjel do Bulharska, byl vyslán do Jugoslávie a opět se vrátil do Bulharska, kde zůstal náčelníkem štábu 1.pěší divize. V Ruském sboru zaujímal následující postavení: adjutant 1. junkerského praporu, adjutant 2. praporu 2. pluku, adjutant 3. pluku, velitel 5. roty 3. pluku (od 1.3.1943), velitel 1. praporu 5. pluku (od 14.12.1944). V únoru 1945 byl raněn a vyznamenán Křížem Za vojenské zásluhy II. stupně. Po válce odjel do USA, kde zemřel 15.3.1959. 

Boris Viktorovič Gontarev

Boris Viktorovič Gontarev

Generálmajor Generálního štábu. Narodil se 18.8.1879. 22.4.1905 dokončil Oděsské pěší junkerské učiliště, v roce 1911 Imperátorskou Nikolajevskou vojenskou akademii. Od října 1911 do listopadu 1913 velel rotě v Brestském pluku. 26.11.1913 byl jmenován starším adjutantem štábu 7. kavkazské divize. Během první světové války sloužil ve štábu 12. armády. Za vojenské zásluhy byl vyznamenán Řádem sv. Vladimíra III. stupně s meči a Řádem sv. Jiří IV. stupně. Zúčastnil se občanské vály v jižním Rusku. Zde byl náčelníkem štábu generála Škura, v prosinci 1919 až březnu 1920 náčelníkem štábu Kubáňské armády. Do emigrace odešel do Jugoslávie. Poté, co byl generálem Štejfonem vytvořen Ruský sbor, stal se jeho náčelníkem štábu, poté velitelem 3. pluku. Při odchodu z údolí řeky Ibar byl velitelem bojové skupiny. Po ukončení pochodu byl vyznamenán Železným křížem II. třídy. Pro zranění byl 1.1.1945 evakuován do Vídně. Po vyléčení byl styčným důstojníkem Ruského sboru u generála Vlasova. Zemřel 27.10.1977 v Salzburgu ve věku 99 let.

Vladimír Vladimírovič Granitov

Narodil se 4.4.1915 v Petrohradu, v rodině důstojníka. Po revoluci spolu s rodiči emigroval do Jugoslávie, do Bělehradu. V letech 1933-1936 prodělal kurz na Vojenském učilišti u 4. oddělení ROVS a vojenské kurzy u generála Golovina v Bělehradu v letech 1936-42. Byl přijat do 13. granátnického pluku cara Michaila a zařazen do roty přípravy mládeže, organizované při 4. oddělení ROVS podplukovníkem Gordějevem-Zareckým. Po německé okupaci Bělehradu byl 10.4.1941 na příkaz náčelníka 4. oddělení generálporučíka I.B. Barboviče povýšen na podporučíka. Sloužil v řadách Ruského sboru od jeho založení. Zaujímal různé důstojnické hodnosti do velitele roty, byl povýšen na nadporučíka. Byl raněn a vyznamenán Železným křížem II. třídy. Po válce odešel do Mnichova a v roce 1948 do Argentiny. V roce 1960 se odstěhoval do USA.  

Anatolij Ivanovič Rogožin

Anatolij Ivanovič Rogožin

Narodil se 24.4.1893 ve stanici Červlenoj oblasti Těreckého vojska v rodině plukovníka I.P. Rogožina. V roce 1911 dokončil Vladikavkazský kadetský sbor a postoupil do Nikolajevského jezdeckého učiliště. V roce 1913 byl převelen do 1. kyzlaro-grebenského pluku, který se nacházel v sestavě ruských vojsk v Persii. 7.10. přijel do Persie. 14.10. byl jmenován nižším důstojníkem v 1. sotni pluku. 22.2.1914 byl přeložen do kulometného oddílu. 7.5. se pluk vrátil do Ruska. Koncem července s plukem v sestavě 3. kavkazské kozácké divize přijel na rusko-rakousko hranici. Od 21.8. se zúčastnil bojů na jihozápadní frontě. 6.6.1915 byl převelen k Osobní gardě Jeho Veličenstva, 4. těrecké sotni. 10.3.1916 byl převelen k 3. sotni a od března odvelen do Mogileva k službě u Hlavního velení. 5.4.1917 byl povýšen do hodnosti setník. 14.5. byla Garda reformována na Těrecký gardový kozácký divizion a Rogožin byl v 1. sotni. Divizion byl rozformován ve Vladikavkazu v květnu 1918. Během války byl vyznamenán následujícími řády: 14.12.1914 – sv. Stanislava III. stupně s meči, 27.1.1915 – sv. Anny IV. stupně, 23.4. - sv. Anny III. stupně s meči, 15.9. - sv. Stanislava II. stupně s meči a později sv. Vladimíra IV. stupně s meči. V červnu 1918 se zúčastnil povstání těreckých kozáků a bojoval s bolševiky na Grozenské a Kizljarské frontě. Byl plukovním adjutantem v Grebenském kozáckém pluku od srpna 1918 do února 1919. 6.3. byl převelen z pluku do Těreckého gardového divizionu. Byl jmenován velitelem Gardové 2. kubáňské sotni. Bojoval u Carycinu, byl těžce zraněn. V srpnu 1919 byl jmenován velitelem Gardové 1. sotně Těreckého gardového atamanského divizionu. Bojoval na Svjato-Krestovské frontě. 15.1.1920 byl povýšen do hodnosti podesaul a následující den do hodnosti esaul. Na podzim 1920 velel divizionu, se kterým byl evakuován na Krym. Bojoval s bolševiky v severní Tavrii a na Krymu v létě a na podzim 1920. Poté se s kozáckými jednotkami generálporučíka P.N. Wranglera evakuoval na ostrov Lemnos. Z Lemnosu odjel do Jugoslávie, kdebyl zástupcem velitele Kubáňského gardového kozáckého divizionu, který byl v sestavě jugoslávských pohraničních vojsk. Od roku 1937 byl velitelem divizionu. V dubnu 1941, během přepadení Jugoslávie Německem se bojů nezúčastnili. 12.9. po vydání rozkazu generála Skorodumova o formování Ruského sboru byl jedním z prvních členů a 23.10. byl jmenován v hodnosti major velitelem 3. praporu 1. pluku. Zúčastnil se všech bojů 1. pluku. V lednu 1943 se stal velitelem 1. praporu. 10.9.1943 byl povýšen do hodnosti podplukovník. 24.12. odjel se skupinou důstojníků do Bělehradu k formování 5. pluku. 15.2.1944 byl jmenován velitelem 5. pluku. 3. – 5.8. v bojích v údolí řeky Ibr velel bojové Kampfgruppe Ibr, složené z jednotek Ruského ochranného sboru a Wehrmacht. 16.9. byl povýšen do hodnosti plukovníka Wehrmacht. 26.10. byl jmenován velitelem smíšeného pluku a velel mu v bojových operacích v Bosně a v prosinci u Travniku. 28.12.1944 byl vyznamenán Železným křížem II. třídy. V těžkých bojích u Busovače v Bosně v únoru 1945 svou chladnokrevností a uměním povzbuzoval bojový duch pluku, bojujícího v obklíčení. 28.2.1945 byl vyznamenán Železným křížem I. třídy. 25.4. zahájil přesun s plukem na Záhřeb. 27.4. byl jmenován velitelem pochodové skupiny Sboru. 30.4. byl po smrti generálporučíka B.A. Štejfona jmenován velitelem Armee Gruppe E generálplukovníkem Löhrem velitelem Ruského sboru. Velel Sboru při ústupu do Rakouska. 12.5. Sbor kapituloval před 5. anglickým sborem v Klagenfurtu a rozložil se táborem u Wiktringu. Nedopustil násilnou deportaci Sboru do sovětské okupační zóny. 1.11. převedlo anglické velení sbor do civilního tábora Kellerberg. Ve stejný den reorganizoval Sbor do Svazu členů Ruského sboru, jehož předsedou byl do smrti. Začátkem 50. let odjel do USA. Zemřel 6.4.1972.

Boris Nikolajevič Šatilov

Boris Nikolajevič Šatilov

Narodil se 23.9.1891 v Kursku. Dokončil Orlovský kadetský sbor a Michajlovské dělostřelecké učiliště v roce 1912. Byl zařazen jako podporučík do 1. dělostřelecké brigády, ve které se v roce 1914 zúčastnil zahájení první světové války. Byl vyznamenán Řádem sv. Vladimíra IV. stupně s meči. Po rozbití fronty se zúčastnil dobrovolnických operací v Poltavě, Kyjevě a bojů občanské války v severní Tavriji a na Krymu. Byl raněn severně od Pěrekopu a vyznamenán Anglickým královským řádem. Do Gallipoli byl evakuován v řadách Samostatné armády, kde sloužil v jednotkách Gardového dělostřelectva. Odjel do Bulharska. V roce 1942 vstoupil v Jugoslávii do Ruského sboru a v hodnosti poručík velel 8. sotni 3. pluku a poté byl velitelem protitankových zbraní. Od roku 1944 nadporučík. Během odchodu na sever byl jmenován velitelem protitankové roty. Zúčastnil se všech bojů při postupu na Travnik a obraně Busovače, za což byl vyznamenán Železným křížem a povýšen do hodnosti kapitán. Po skončení války byl umístěn v rakouském táboře Kellerberg. Zemřel 20.3.1972 v USA.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

16.října 1306 – sňatek Rudolfa Habsburského s Eliškou Rejčkou, vdovou po českém králi Václavu II. Rudolf Habsburský se tak ve zmatené situaci po zavraždění posledního Přemyslovce dostal na český trůn. Českým králem byl od roku 1306 do roku 1307, kdy zemřel na úplavici.

16.října 1813 začala bitva u Lipska někdy označovaná jako Bitva národů.

16.října 1310 – Vznik městské radní knihy v Starém Městě v Praze (úřední kniha pražské samosprávy)