Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 64

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 9. 8. 2012 19:53 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: VÁLKY, KONFLIKTY, BITVY

Faktory války o Falklandy

Válka mezi Spojeným královstvím a Argentinou o Falklandské ostrovy, která se odehrála v roce 1982, bývá označována za jeden z nejpodivnějších válečných konfliktů vůbec. Jisté je, že její počátek a průběh ovlivnila řada nepříliš známých a nedostatečně doceněných faktorů. Rozbor několika z nich najdete v tomto textu.

Válka o Falklandy

Faktor ropy: Proč vlastně Argentina provedla invazi na Falklandy? Obvykle se tvrdí, že prezident Galtieri chtěl obnovit panství Argentiny nad těmito ostrovy (Argentina totiž britský nárok nikdy neuznala), a tak odvrátit pozornost národa od ekonomické krize a rozpoutat vlnu vlasteneckého nadšení (což se mu chvíli docela dařilo). A proč se britská vláda rozhodla pro tak tvrdou reakci? Prostě proto, že nemohla snést skutečnost, že nějaká cizí mocnost okupuje její území. Ale nebylo za tím ještě něco dalšího? Jsem sice principiálním nepřítelem teorií o spiknutí, které vidí ropu pomalu i za přepadením pošty v Pardubicích, ale v řadě pramenů se vyskytuje informace, že Falklandský šelf možná obsahuje obrovská ložiska ropy, údajně snad se stejným obsahem jako polovina ropných polí Saúdské Arábie.

Faktor impéria: Falklandské ostrovy patří k zámořským územím Spojeného království od roku 1833. Jejich obyvatelé jsou v naprosté většině britského původu a nejeví nejmenší zájem o připojení se k Argentině. Je však bohužel objektivním faktem, že Falklandy jsou od centra bývalého britského impéria poněkud daleko. Na to asi Argentina spoléhala, protože se prostě nezdálo pravděpodobné, že by britská veřejnost dovolila vládě vyslat vojáky kamsi na druhý konec světa, aby umírali za pár ostrůvků s minimálním faktickým významem. Tuto úvahu ale paradoxně podpořilo i britské ministerstvo zahraničí, které jakýmsi ne zcela jasným způsobem došlo k závěru, že Argentina má na Falklandy víceméně legitimní nárok, takže britská vláda by měla jednat o jejich pokojném předání. Naneštěstí pro Argentinu byla předsedkyní britské vlády „Železná lady“ Margaret Thatcherová, jež bez jakýchkoli okolků označila argentinskou akci za to, čím samozřejmě byla, totiž za jasnou územní agresi. Vyjádřila se v tom smyslu, že Falklandy jsou částí Velké Británie stejně jako Londýn. Výsledkem této argumentace bylo, že drtivá většina britské veřejnosti vojenskou operaci na znovudobytí ostrovů podpořila.

Faktor USA: Do nepříjemné situace se dostaly Spojené státy americké. Vláda prezidenta Reagana byla nejtěsnějším spojencem thatcherovské Británie, ovšem současně stála na straně všech jihoamerických pravicových antikomunistických vlád, Argentinu nevyjímaje. Konflikt mezi dvěma dobrými spojenci USA byl opravdu značným problémem. Američané se nejprve snažili přimět obě strany k mírovým rozhovorům, ale zcela bez úspěchu. Reagan se nakonec zachoval podle zdravého rozumu a postavil se na stranu Britů (včetně toho, že CIA jim začala předávat informace z Argentiny), avšak současně na ně tlačil, aby konflikt příliš nestupňovali, například aby neprováděli ve větším měřítku útoky na argentinskou pevninu.
 
Faktor SSSR: Pokud někomu konflikt dvou antikomunistických zemí naopak vyhovoval, pak to byl jednoznačně Sovětský svaz. CIA potvrdila, že Sověti diskrétně předávali Argentině informace o britské vojenské síle včetně družicových snímků. SSSR pochopitelně neměl příliš důvodů, aby argentinskou vojenskou juntu miloval; její postup vůči levicové opozici byl dost brutální i na jihoamerické poměry. Sověti byli také natolik soudní, aby chápali, že Argentina nemá reálnou šanci Brity porazit, ale dobře věděli, že každý neúspěch či ztráta Britů znamená podkopání pozice Spojeného království a NATO. Kromě toho měli dobrou šanci prozkoumat britskou, francouzskou, americkou a izraelskou vojenskou techniku a taktiku. A konečně také předpokládali, že po neodvratné porážce budou v Argentině následovat občanské nepokoje, prezident Galtieri bude nucen opustit funkci a vytvoří se podmínky pro socialistickou revoluci nebo alespoň pro méně antikomunistickou vládu. První dva předpoklady se splnily, zatímco třetí zůstal pouze zbožným přáním.

Faktor Francie a raket Exocet: Tento faktor patří mezi známé, avšak dosud ne adekvátně doceněné. Mezi Velkou Británií a Francií nikdy nebylo nic, co by se dalo označit za skutečně upřímné a vřelé vztahy. A na počátku 80. let se dalo hovořit v nejlepším případě o chladné korektnosti, zejména proto, že v Británii vládla silně pravicová konzervativní vláda, zatímco Francii řídil socialistický prezident Mitterand s velmi levicovou vládou, v níž dokonce seděli komunisté. To by samo o sobě až tak nevadilo, ale problém byl v tom, že francouzská firma Aérospatiale Industries vyráběla protilodní rakety Exocet. A pokud nějaká argentinská zbraň znamenala pro Brity skutečnou hrozbu, pak to byl jednoznačně Exocet.

Argentincům se podařilo pomocí těchto střel potopit britský torpédoborec HMS Sheffield a nákladní loď Atlantic Conveyor a poškodit torpédoborec HMS Glamorgan. Naštěstí pro Brity měli Exocetů jen málo, a kromě toho je mohli odpalovat jen ze stíhacích bombardérů Dassault Super Etendard, kterých také neměli nadbytek. A právě Exocetů se týkala francouzská „dvojí hra“. Sice předali Britům návod k rušení nebezpečných raket, avšak zatajili, že na argentinské základně Bahia Blanca působila skupina francouzských techniků, kteří pomáhali s integrací raket a Etendardů. Francouzský prezident o tom musel vědět, protože společnost Aérospatiale stoprocentně vlastnil stát a jejím ředitelem byl Jacques Mitterand, jeho vlastní bratr.

Situace se dále zkomplikovala, když Argentincům začaly docházet jejich zásoby Exocetů. Argentinské velení dobře vědělo, že jedinou (i když ne právě velkou) šancí je potopení nebo těžké poškození jedné ze dvou britských letadlových lodí, HMS Hermes či HMS Invincible. Nikdy se jim však nepodařilo žádnou z nich zasáhnout, i když jednou to bylo skutečně těsně; raketa byla doslova na poslední chvíli sestřelena a střepiny způsobily na Invincible jen malé škody. Argentina tedy vyvinula značné úsilí, aby získala další rakety. Měla k dispozici velké finanční částky, což majitele Exocetů lákalo. Jednu zásilku poslalo Peru, ale byla zničena ještě na peruánském území (dost pravděpodobně za přispění britské tajné služby a speciálních jednotek). Dalším možným zdrojem byla Libye, ale Jordánsko a Egypt si přály dobré vztahy arabského světa s Británií, a tak Kaddáfího požádaly, aby od prodeje upustil.
 
Co ovšem britskou vládu popudilo nejvíc, byla skutečnost, že prodeji nových Exocetů do Argentiny se principiálně nebránila ani sama Francie. Jen velice důrazný nátlak Evropského společenství tyto záměry zmařil. Firma Aérospatiale však rakety vyráběla dál a bylo možné očekávat, že některé z nich by si přece jen mohly najít cestu do Argentiny, samozřejmě nikoli oficiálně, avšak nejspíše s tichým vědomím francouzské vlády. Celou snahu Argentiny získat další Exocety popisuje v beletrizované formě výborný román Exocet od Jacka Higginse, který mohu každém zájemci o tento konflikt upřímně doporučit.

Až několik let po válce vyšlo najevo, že v případě „neoficiálního“ prodeje francouzských Exocetů do Argentiny by patrně následovala tvrdá britská reakce. Velení speciálních jednotek SAS naprosto vážně připravovalo plán, podle něhož měli muži SAS proniknout do Francie a továrnu Aérospatiale prostě vyhodit do vzduchu. Není zcela jasné, zda se tento plán dostal až do rukou Margaret Thatcherové, ale málokdo ze SAS pochybuje, že „Maggie by do toho šla“. Je ovšem těžko předvídatelné, jaká by byla reakce Francie, kdyby britské speciální jednotky zničily jeden z jejích klíčových zbrojních podniků.
O tom, jaký význam připisovala Argentina střelám Exocet, svědčí scéna, která se odehrála 25. května 1982, což je argentinský státní svátek. Toho dne raketa Exocet potopila obchodní plavidlo Atlantic Conveyor přepravující vrtulníky. Na náměstí před prezidentským palácem Casa Rosada v Buenos Aires se shromáždily tisíce Argentinců, kteří nejprve provolávali slávu své zemi a prezidentovi Galtierimu, což samozřejmě nebylo nic neobvyklého, ale pak několik minut nadšeně skandovali: „Exocet! Exocet! Exocet!“

Faktor jaderných zbraní: Po argentinské invazi na Falklandy si spousta lidí začala lámat hlavu, jak je možné, že si středně vyspělá jihoamerická země troufla poměřit síly s nukleární velmocí. Někdo pak přišel s myšlenkou, že Argentinci by možná také mohli vlastnit jaderné zbraně, buďto tajně vyvinuté, nebo zakoupené. To se nakonec ukázalo jako omyl, ale Britové asi s touto možností počítali, protože na palubách lodí jejich expedičního svazu byly umístěny jaderné zbraně. Přinejmenším na letadlových lodích se nacházely taktické nukleární pumy, jež mohly nést letouny Sea Harrier. Je otázkou, jak by Britové zareagovali na potopení jedné ze svých letadlových lodí. Přinejmenším by zřejmě maximálně usilovali o potopení argentinské letadlové lodě Veinticinco de Mayo, ale není vyloučeno, že by možná Argentině pohrozili, že v případě další eskalace konfliktu by mohli sáhnout k nukleárním zbraním. Ve vodách poblíž Argentiny se také pohybovala britská ponorka s balistickými raketami Polaris.

Faktor Chile: Vztahy Velké Británie a Chile jsou dlouhodobě více než dobré a určitě stojí za zmínku, že první chilské flotile kdysi velel britský admirál. Chile je považováno za jasně nejvíce proamerickou a proevropskou zemi celé Jižní Ameriky. Současně je tradičním rivalem Argentiny, se kterou má i územní spory, protože Argentina si dělá nároky na chilské ostrovy jižně od Ohňové země a mlsně kouká vlastně po celé Ohňové zemi. Chile má navíc ve vztahu k Argentině zásadní nevýhodu kvůli své geografické poloze – jen se podívejte na mapu.
 
V době, kdy byla ve Spojeném království u moci Margaret Thatcherová, byly vztahy obou států skutečně vynikající, protože „Železná lady“ upřímně obdivovala hlavu chilské vojenské junty, nedávno zesnulého generála Augusta Pinocheta. Nebylo třeba velké představivosti pro odhad, kam by Argentina zamířila svoje expanzní choutky, pokud by uspěla s Falklandskými ostrovy. Chilané jednoduše chápali, že by byli další na řadě, a tak měli dost dobrých důvodů všemi způsoby pomáhat Britům, zatímco velká většina ostatních jihoamerických zemí více či méně skrytě vyjadřovala podporu Argentině.

Britové jednali s Chile o možnosti využít chilské základny pro operace britských letounů, pokud by se konflikt vystupňoval a bylo by třeba začít bombardovat argentinské vnitrozemí. K tomu sice nedošlo, ale Chile přesto poskytlo Britům neocenitelnou pomoc, když souhlasilo s operacemi speciálních jednotek SAS ze svého území. Vojáci SAS poté pronikli z chilského území na vojenské základny Rio Grande a Rio Gallegos na jihu Argentiny, na nichž rozmístili elektronická zařízení schopná monitorovat letecký provoz; podle jiných zdrojů tam poškodili hlavice raket Exocet a možná i palubní systémy letounů Super Etendard.

Faktor Antarktidy: Argentinci jsou vůbec celkem expanzivní národ, takový jihoameričtí Němci, za které se ostatně sami považují; jejich vřelé vztahy s německými nacisty a posléze kvazi fašistický Perónův režim nejsou žádné náhody. Kromě nároků na Falklandské ostrovy a Ohňovou zemi trpí představou, že jim patří i Antarktický poloostrov. Málokdo si uvědomuje, že podle geologických průzkumů se v Antarktidě nacházejí (kromě jiného) největší netěžené zásoby uhlí na světě, obrovská ložiska rud všech možných kovů (včetně titanu, zlata a uranu) a rovněž zásoby ropy a zemního plynu. Podle některých názorů mělo být dobytí Falkland jen prvním krokem k operaci s cílem ovládnout část Antarktidy. Argentinské ozbrojené síly jsou jedny z mála, které mají vybavení a výcvik speciálně pro operace v Antarktidě. Zdá se vám tato myšlenka přehnaná? Přečtěte si knihu Operace Jižní pól od Jamese Cobba a velmi rychle pochopíte, že válka o Antarktidu je naprosto reálnou možností.

Napsáno v lednu 2007

Související články:

Válka o Falklandy

Přidat komentář

Lidé v této konverzaci

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.října 1576 – český král Rudolf II. Habsburský byl zvolen v Řezně německým králem

22.října 1882 se narodil Wilhelm Bodewin Johann Gustav Keitel německý polní maršál popravený 16. října 1946 za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.