Kdo je online

Přihlášení uživatelé 2
Hosté 21

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 7. 7. 2011 12:33 Napsal Edus
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: VÁLKY, KONFLIKTY, BITVY

Rusko-čečenský konflikt

 

 

ÚVOD
Rusko-čečenský konflikt, přesněji řečeno dvě války Ruské federace proti odštěpenecké Čečenské republice Ičkerija, je jednou z nejděsivějších a nejnetvornějších událostí druhé poloviny 20. století. Během nevídaně krátké doby byla jedna z velmi vyspělých oblastí bývalého Sovětského svazu doslova „vbombardována do středověku.“ Zahynuly desítky (hovoří se až o stu tisíc) tisíc civilních obyvatel, ještě větší počet jich musel opustit své domovy.

 

 

ŠTĚTINA ZPRAVODAJEM V RUSKU
Je s podivem, že Jaromír Štětina i Petra Procházková se ke své roli zahraničních zpravodajů v zemích bývalého Sovětského svazu dostali bez nadsázky náhodou, či snad řízením osudu. Jaromír Štětina podnikl hlavně v 70. letech celou řadu cest do Sovětského svazu a poznal velmi dobře rozličné podmínky panující v různých svazových republikách. Možná proto se okamžitě po listopadových událostech z roku 1989 nabídl Lidovým novinám, jako zahraniční zpravodaj v Rusku. Jako kdyby tušil, co bude v Rusku v následujících pár letech následovat, jako by čekal „rozpad poslední koloniální mocnosti světa“. Štětina sám k této volbě prohlásil: „Šel jsem na Václavské náměstí, kde tehdy sídlily Lidové noviny, a pana šéfredaktora Jiřího Rumla jsem se zeptal, jestli nechtějí reportéra v Rusku. Řekl, že ano. Sbalil jsem si ruksak a v lednu roku 1990 odletěl do Moskvy.“ Doba byla tehdy nesmírně dramatická a hektická, Štětina se snažil zachytit pokud možno všechny události borcení komunismu v Evropě, proto podával mimo jiné i zpravodajské informace z Rumunska v době, kdy byl během revoluce v roce 1989 popraven dosavadní prezident Nicolae Ceauşescu. To bylo na přelomu let 1989 a 1990. Poté už Štětina zakotvil přímo v Moskvě. Velmi aktivně procesotvával jednotlivé republiky a vyvíjel usilovnou činnost o co nejpodrobnější zachycení rozpadu Sovětského svazu, který už doslova visel ve vzduchu. Procestoval celou zemi křížem krážem a sledoval dění, ale jeho články zpočátku neměly příliš ohlasů: „On vlastně po mě nikdo zpočátku ani ty zprávy nechtěl, musíte si uvědomit, že byl rok 1990, lidi zajímal především Západ.“ Zájem o jeho zprávy se náhle zvýšil, když v létě 1991 provedl sovětský státní výbor pro mimořádný stav pokus o protiústavní puč proti Michailu Gorbačovovi. Štětina tehdy strávil v budově moskevského parlamentu – Bílého domu – několik dní a byl při tom, když Boris Nikolajevič Jelcin 21. srpna 1991 pučisty porazil. Toto datum působilo symbolicky a mělo poukázat na nový demokratický směr Ruska v 90. letech, avšak žel Bohu, nebylo tomu tak. Po těchto událostech bylo nad slunce jasné, že poslední dny Sovětského svazu jsou sečteny. Ještě téhož roku, v roce 1991, navštívil Štětina tehdejší čečensko-ingušskou svazovou republiku, kde právě začínal o samostatnost a oddělení usilovat bývalý sovětský generál čečenského původu Džochar Dudajev. V prosinci 1992 byla v Alma-atě podepsána oficiální poslední tečka za existencí Sovětského svazu, kde se sešli všichni prezidenti nástupnických zemí. Už 6. září 1992 tento historický krok udajev v Čečensku předešel tím, že na základě tehdy existující klausule sovětské ústavy (která umožňovala jakémukoliv svazku vystoupit) vyhlásil samostatnou a nezávislou Čečenskou republiku Ičkerija.

TANDEM S PETROU PROCHÁZKOVOU
Štětina se znovu vypravil do Grozného a udělal další rozhovor s Dudajevem, který v té době kandidoval na post prezidenta. Už tehdy se v Čečně dávala do pohybu vnitřní opozice silně podporovaná Rusy, která se snažila toto území, které bylo centrem průmyslu a centrem těžby ropy oslabit a umožnit její opětovné přijetí do područí Ruska. V téže době oslovil Štětina redaktora Lidových novin Zdeňka Procházku a jeho manželku Petru Procházkovou, rovněž redaktorku Lidových novin. Štětina zval především Zdeňka, Petra se v Rusku ocitla spíš „z nouze“, což bylo mimo jiné znát i na tom, že neuměla ani příliš rusky. Oba manželé Procházkovi tak nakonec přicestovali do Moskvy na začátku podzimu 1992. Jakýmsi „křestem válečných zpravodajů“ pro Petru mělo být sledování války v Abcházii, kde muslimští Abcházci vyhlásili nezávislost na gruzínské vládě prezidenta Gamsachurdie. Pro sledování pozdějšího čečenského konfliktu je dobré vědět, že v této válce sloužil i „abcházský prapor“, jednotka čečenských dobrovolníků, kteří bojovali spolu se separatisty proti Gruzínům. A co je vůbec nejzajímavější, velitelem tohoto praporu byl jistý Šamil Basajev, jehož jméno bude za několik málo let známé po celém světě. Právě s Basajevem podnikla Petra Procházková své vůbec první válečné interview. Aby bylo jasno, oficiálně se pozice, ve které se zpravodajové v Rusku nacházeli nazývala „zpravodaj v bývalých zemích Sovětského svazu“. Nejednalo se o profesi válečných zpravodajů, ale jak oba říkali: „Protože byly v těch zemích pořád nějaké války, logicky se předpokládalo, že ten zpravodaj, když už v Moskvě je, nebude jenom v Moskvě, ale pojede taky někam, kde se válčí. Samozřejmě, že nás do toho nikdo nenutil.“ Od tohoto abcházského intermezza na podzim 1992 lze sledovat pevné navázání spolupráce mezi Štětinou a Procházkovou. Situace v Čečensku se zhoršovala každým dnem a každý, kdo se zde na začátku roku 1993 ocitl, viděl všeobecné přípravy na válku. Jednak zde stále probíhaly boje s opozicí, druhak se komando ruských „specnazovců“ tajně letecky vypravilo na vojenskou základnu Chankala v Grozném s cílem zlikvidovat, či zajmout prezidenta Dudajeva. Tento plán však nebyl úspěšný – jednak kvůli zásahu čečenských bezpečnostních sil, ale také kvůli obratné rétorice generála Dudajeva.

PUČ V MOSKVĚ PROTI JELCINOVI
Situace se daly do pohybu i v samotné Moskvě a v létě 1993 se Ruská duma vzbouřila proti prezidentu Jelcinovi. Jako, kdyby se historie opakovala. Bílý dům, budova, kde byl v roce 1991 obklíčen Jelcin, se nyní stal centrem povstalecké dumy. V Bílém domě se nacházela i Petra Procházková a vysloužila si tím pověst zpravodajky, která zůstala v ostřelovaném sídle pučistů i poté, co bylo na budovu stříleno z tanků. Později prohlašovala: „V budově nešel proud a všichni zahraniční kolegové nás opustili, protože potřebovali dobít mobilní telefony, zatímco já neprotože na mobilní telefon neměla redakce Lidových novin peníze. Tak jsem tam zůstala s těmi chudými ruskými kolegy, a proto jsme se tak strašně proslavili, nás šest, kteří jsme neměli mobilní telefon.“ Je důležité zmínit, že prezident Dudajev vyjádřil Jelcinovi otevřeně podporu. Jelcin nakonec pučisty z dumy porazil, jeho oddíly vedl věrný generál Gračov. Jméno tohoto generála se bude v následujícím textu objevovat velice často, neboť to bude právě on, kdo vedl ruskou armádu k invazi do Čečenska.

PRVNÍ RUSKÁ INTERVENCE V ČEČENSKU
Rusové cítili, že je jimi vybavená a podporované čečenská opozice dost silná a 26. listopadu 1994 zahájily opoziční síly podporované ruskými tanky a letectvem útok na Groznyj. Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Během velmi krátké doby byly tyto síly rozehnány jako zajíci a byly zajaty desítky ruských vojáků, což posloužilo Dudajevovi jako neklamný důkaz ruské angažovanosti do vntřních záležitostí Čečenska. Byly-li přípravy na válku v Čečensku zjevné už dosud, od této chvíle byly ještě očividnější. Přispívala tomu i velká uskupení ruských vojsk na hranicích země, přeci jen, Čečna je maličká a tak nebylo obtížné povšimnout si kolon tanků, které se hromadily v Ingušsku a Dagestánu. V průběhu roku 1994 dochází ke kuriózní situaci – Štětina dočasně působí jako redaktor České televize a Procházková je vyzvána Lidovými novinami k ukončení zpravodajské činnosti, neboť už o ni Lidové noviny nestojí. Spolu se Štětinou tak zakládají nezávislou zpravodajskou agenturu Epicentrum, která pracuje na volné noze a své materiály nabízí dál do světa. Nikdo jim už tedy nediktuje, jak mají svou práci dělat a mohou se naplno věnovat monitorování dění v republikách bývalého Sovětského svazu, ale i v dalších oblastech světa sužovaných válečnými konflikty.

PRVNÍ RUSKO-ČEČENSKÁ VÁLKA
Samotná 1. rusko-čečenská válka (v moderním pojetí) oficiálně započala 11. prosince 1994, kdy ruské letectvo s plnou silou bombardovalo vojenské základny, letiště a také obytné budovy v Grozném, které „měly tu smůlu a byly poblíž“. Očitá čečenská svědkyně k tomu vypověděla: „Třináctého prosince před devátou večer jsem vyšla z domu. V tu chvíli začali bombardovat Chankalu – to je část města, kde byly vždy vojenské základny. Rychle jsem se vrátila do domu a najednou bomby dopadly na tři sousední paneláky. Všechno hořelo. Náš dům byl čtvrtý v řadě a já pochopila, že každou vteřinu mohou bombardovat i nás.“ V té době byli Štětina i Procházková na místě a důkladně dokumentovali ničivé následky bombardování a první velké ztráty na životech. Na vlastní kůži pocítili, když zanedlouho začali Rusové Groznyj systematicky ostřelovat dělostřelectvem a raketami. Tento barbarský čin připravil o život tisíce lidí a ještě mnohem víc připravil o střechu nad hlavou. Čečenské rodiny se snažily z větší části evakuovat své příbuzné do bezpečí na venkov, ale v případě Rusů (kterých byla ve městě většina – z 500 000 obyvatel tvořili téměř polovinu) se často nebylo kam schovat a kam utéct. Mnohdy tak ruská armáda zabíjela ruské občany, jak Procházková poznamenala: „Rusové byli tím nejžalostnějším, co jsem za svého pobytu v Čečně viděla. Ruská armáda je pokládala za místní a podle toho se k nim i chovala. Čečenci jim dávali najevo, že jsou cizí a krví spříznění s okupanty, takže jim nijak vyjímečně sympatie nevyjadřovali. Ale většinou je nechávali na pokoji a občas se s nimi z lítosti i podělili.“ Zpravodajové mohli bezprostředně vidět systematické ničení obytných bloků budov v obklíčeném městě těžkou kanonádou. Tato drtivá dělostřelecká příprava trvala až do 31. prosince 1994, kdy Rusové zahájili pozemní útok na město. Na povel ministra obrany a hlavního velitele operací, generála Gračova, se tak v noci z 31. prosince na 1. ledna 1995 vydaly ruské obrněné kolony do města směrem k prezidentskému paláci v centru města. Tato operace si později vysloužila označení „Novoroční bitva“. Stovky ruských tanků pronikly do města a bez odporu projížděly prázdnými ulicemi. „Čtyři sta tanků a obrněných transportérů vjelo do Grozného ze severu a západu. Nikdo jim nebránil. Většina posádek byli osmnáctiletí smrkáči, záklaďáci, kteří seděli v tanku asi tak počtvrté. Teprve uprostřed města, v kamenné neznámé džungli, v úzkých ulicích, kde se ani nemohli pořádně otočit, na ně na Nový rok ve dvě hodiny ráno ze všech stran zaútočili Čečenci. Za jedinou noc přišel Gračov o dva tisíce vojáků a tři sta tanků. Byla to největší tanková bitva historie, před níž blednou i železné masakry u Kurska.“ I přes další vytrvalý a tuhý odpor v ruinách kdysi výstavného a „zeleného města v předhůří Kavkazu“ byl nakonec začátkem února 1995 dobyt. Bohužel pro Gračova to však neznamenalo konec války. Naopak, povstalci se stáhli do hor a ještě více se zatvrzeli k odporu proti okupantům. V noci byly často přepadány ruské blokposty (ruský ekvivalent slova checkpoint), ruští vojáci podřezáváni, či zajímáni a jejich vozidla byla vyhazována do povětří. To vedlo v ještě větší míře k páchání zvěrstev na civilním obyvatelstvu v Čečensku. Po celé Čečně zřizovali Rusové filtrační tábory, což byly úděsné tábory mučení a smrti, kde byli shromažďováni všichni podezřelí (to jest všichni Čečenci!) muži, u kterých mohlo být podezření, že jsou spolčeni s bojeviky. Obludné metody mučení zajišťovaly velké procento úmrtí v táborech, a kdo chtěl své příbuzné z tábora dostat ven, musel jej za peníze vykoupit od Rusů. Zrovna tak lukrativní bylo pro ruské vojáky i provádění začistek, kdy byla obklíčena čečenská vesnice, pro výstrahu bylo několik lidí z aulu popraveno, či zmrzačeno a pak se v „uvolněné e vyčištěné“ vesnici provádělo rabování, vedle kterého byly tatarští kočovníci břídilové. Aby mohli Štětina s Procházkovou sledovat a monitorovat alespoň část těchto událostí, byli nuceni uchylovat se k různým lstím a trikům. Vyjímkou tak například nebylo převlékání se za čečenské civilisty, uplácení ruských důstojníků na blokpostech a ilegální průchody do zakázaných oblastí. Jedině tak mohl Štětina z venice Samaški, která byla řáděním Rusů poničena snad nejvíce, neboť zde byly zastřeleny stovky lidí a většina domů vypálena a vydrancována, jedině tak mohl dopravit dopis obyvatel Samašek z Čečenska do Rady Evropy. Jedině tím, že Procházková někdy „dělala ženskou“ aby zapůsobila na ruské oficíry a jedině tím, že Štětina „ukazoval důstojné šediny“ mohl být získán podrobný obraz o válečném dění. Jedině tím, že zapojovali do zpravodajství emoce mohli dosáhnout alespoň nějaké naděje na to, že lidé na Západě nebudou k tomuto vyhlazování lhostejní. Sám Štětina byl vždy pro osobní pohled a nikoliv pro „objektivitu za každou cenu“: „Čečencům jsem fandil a platí to dosud. Já nejsem pročečenský, mě jen vadí násilí, které se na nich páchá. Vadí mi jakékoliv násilí.“ Ani tak však nebyl zájem Západu příliš patrný, každý se snažil domluvit s Ruskem a proto musel chtě nechtě akceptovat neangažování se do čečenské otázky. První humanitární pomoc do Čečny byla dovezena v roce 1995 a to právě Jaromírem Štětinou.

ZÁVĚR PRVNÍ VÁLKY
Zoufalí Čečenci proto sáhli k na první pohled bláznivému činu – rázným úderem na ruské území donutit Rusy k jednání o míru před zraky celého světa. V roce 1996 se tak vypravilo pětadvacetičlené komando Šamila Basajeva a dalších polních velitelů přes hranice do jižního Ruska. Zde obsadili v městě Buďonnovsk městskou nemocnici a zajali stovky rukojimí. Rusové se ani nepokoušeli s bojeviky vyjednávat a zahájili bezohledný útok na budovu. Po čtyřech hodinách byli odraženi a v budově nemocnice ležely po tomto bestiálním útoku stovky mrtvých rukojimí, které rozstřílela ruská palba. Totéž se v menší míře opakovalo ještě jednou. Až poté, když byl celý svět šokován brutalitou, jaká se v Buďonnovsku odehrává, zahájili Rusové jednání s Čečenci. Požadavek Čečenců byl jediný: „Rebjata, u nás tolko odno trebovanije, davajtě – ostanovim etu vojnu.“ Ruský premiér Černomyrdin přislíbil jednání o ukončení války a Čečenci odjeli zpět domů. I této akce u Buďonnovska se účastnili štětina s Procházkovou, když se dobrovolně vydali do nemocniční budovy výměnou za propuštění části rukojimích. Buďonnovsk byl prvním teroristickým činem Čečenců, ale bylo jim slíbeno ukončení války. Další, co začali v této době Čečenci hojně praktikovat, byly únosy cizinců a jejich výměna za výkupné. Jedním z prvních takto unesených cizinců v Čečně byl i slovenský stavař Štefan Hajdina, na jehož osvobození čečenskou tajnou službou v roce 1996 měli zásluhu i Štětina a Procházková. Dne 6. srpna 1996 zahájil asi nejnadanější a nejdůvtipnější čečenský polní velitel, generál Aslanbek Ismailov (přezdíván Malý Aslanbek), prakticky neuskutečnitelnou akci. S malým počtem ozbrojenců se měl zmocnit kontrolou nad celými ruinami Grozného. Operace dostala jméno Džihád a během pár dní byly ruské přesily ve většině míst města obklíčeny a musely požádat o příměří. Jedanlo se o veliký úspěch čečenských sil. Téhož roku byl Rusy zavražděn čečenský prezident Džochar Dudajev. Nový prezident Aslan Maschadov nakonec ještě ten samý rok uzavřel s Rusy Chasavjurtskou mírovou smlouvu o ukončení války a faktickém uznání čečenské suverenity. Tak skončila první rusko-čečenská válka.

KŘEHKÉ PŘÍMĚŘÍ
Po odchodu ruských vojsk mohli zpravodajové důkladně zmapovat bývalé filtrační tábory a množství masových hrobů, které bývaly zhruba 40 metrů dlouhé a až 6 metrů hluboké. Velitel Aslan Maschadov byl v řádných volbách zvolen prezidentem Čečenské republiky Ičkerija a vše vypadalo, že Čečenci konečně dosáhli svého cíle. Pak se ale začaly objevovat časté neshody mezi vítězi. Sami Čečenci zpětně často nadávali na svou neschopnost se po válce rozumně dohodnout: „Pochopila jsem, že jsme se po vítězství nad Rusy v roce 1996 začali chovat jako malé děti. Každý chtěl pro sebe co největší výhody, hádali jsme se, kdo má větší zásluhy na vyhnání Ruské armády ze země a kdo si za to zaslouží větší dům. Je pravda, že jsme nedokázali těch pár let relativní svobody zvládnout.“ Výraz „relativní“ je zcela na místě, neboť se již ani v nejmenším nedalo hovořit o státě s pevnější centrální mocí. Jednotliví polní velitelé a klanoví vůdci měli na svých oblastech moc mnohdy tak velkou, že prezident nad nimi neměl žádnou kontrolu. Navíc se do Čečenska dostali především z Dagestánu wahhábité, ortodoxní islámisté, kteří získali jako dobrovolníci a žoldnéři ve válce velký vliv a žádali aby byl z Ičkerije vytvořen islámský stát. Je přitom dobré si uvědomit, že ještě do první války nebyli Čečenci nijak horlivými a fanatickými muslimy, ale v hrůzách války se mnozí přiklonili k radikálnímu islamismu, jako ke své opoře. Prezident Maschadov neměl žádný vliv na polní velitele jako byl Šamil Basajev, Salman Rudajev, Arbi Barajev, či Amir ibn Chattáb. Tito velitelé jednali už ke konci první války často za své zájmy a nebylo nikdy jisté, jak s nimi může být počítáno. Navíc právě mezi těmito „silnýmí hráči“ nacházeli wahábbité největší oporu v tlaku na Maschadova. Ten v pokusu o dosažení jakéhos takéhos kompromisu souhlasil s rozhodnutím, které mu později zlomilo vaz – na území Čečenska bylo zavedeno muslimské právo šarijá. To byl okamžitý signál pro Rusy, kterým ležela hořká porážka „největší armády světa od bandy otrhaných horalů“ stále v žaludku. A skvělou záminku k ruskému útoku navíc zavdal i sám Šamil Basájev, když v létě roku 1999 vedl několik tisíc svých a Chattábových mužů k nájezdu do Dagestánu, kde chtěli údajně také zavést islámský stát.

PŘEDVEČER DRUHÉ VÁLKY
Pro Rusy nemohlo být lepší a oprávněnější záminky. V Ruské politice byla celá 90. léta čečenská otázka velice bolavým místem a každý, kdo chtěl získat důvěru voličů, sliboval, že tuto otázku vyřeší. Jedním z nich byl v roce 1999 premiér a Jelcinův korunní princ Vladimír Vladimírovič Putin. Ten ve své rétorice nešetřil chlapáckými a okázalými gesty, na které průměrný Rus vždy slyšel, mimo jiné dokonce na adresu čečenské vlády (ozbrojenců) prohlásil: „Utopíme je v hajzlu.“ Tímto „mužickým“ vystupováním se ale Putinovi podařilo získat veřejné mínění na svoji stranu, a tak zatímco v první válce byla většina Rusů proti válce, obzvláště když se stále prodlužovala, ve druhé se veřejné mínění postavilo jednoznačně za Velkého Vladimíra Vladimíroviče. Jelcin byl čím dál, tím víc nemocný a skutečná moc byla už v předvečer 2. války, v roce 1999 pevně v rukou Putina. Čečenský vpád do Dagestánu (který Maschadov okamžitě odsoudil) byl jasnou záminkou k pacifikaci nebezpečného doupěte „kavkazského islámismu“.

DRUHÁ RUSKO-ČEČENSKÁ VÁLKA
A tak v září 1999 začíná 2. rusko-čečenská válka. A historie se opět opakuje, ruské letctvo opět bombarduje městské i civilní objekty. Opět umírají spousty lidí a do kolon uprchlíků je stříleno z palubních zbraní ruských helikoptér, což je mimochodem důvod, proč Čečenci obzvlášť krutě mučili a vraždili piloty ruských letadel a helikoptér – stejně jako specnazovci, omonovci, kontraktnici (vše jsou označení pro profesionální ruské vojáky z povolání a příslušníky speciálních jednotek) – neměli nikdy šanci přežít zajetí Čečenci. Ten kdo zabíjí ženy a děti za peníze zaslouží smrt. Po náletech a bombardování vstupuje ruská armáda v listopadu na samotné území Čečenské republiky Ičkerija. Do 11. listopadu bylo stanoveno ultimátum být umožněno civilistům z Grozného odejít a vyhnout se tak hrozbě ostřelování města. Šlo však spíše o prázdné sliby, neboť v minulosti nebyla tato ultimáta dodržována, a tak bylo i v následujících bojích o město poschováváno v děrách, krytech a sklepeních na 40 000 obyvatel Grozného. V něčem bylo toto tažení jiné, než byla první válka. Zatímco v první válce měli váleční zpravodajové poměrně velké možnosti a volnost v zachycování vývoje situace, za druhé války se Putin snažil (a beze zbytku se mu to povedlo) zcela odříznout Čečnu od světa, aby se pokud možno o válce nikdo ani nedozvěděl. Všichni novináři tak byli z oblasti vypovězeni, byly jim zrušeny novinářské akreditace a měli zakázáno cestovat do Čečenska. Přesto se Štětina s Procházkovou rozhodli pro velký risk. Ilegálně a na zapřenou se pokusili dostat co nejblíže válečné zóně. První se to podařilo Petře Procházkové, která v převlečení za čečenskou ženu, propašovala s sebou přes ingušskou hranici dokonce kameru a dostala se až do vesnice Samaški před Grozným, která byla stejně jako za první války opět zničena ruskou armádou. Pořídila množství surových a strašných záběrů, které si Putin rozhodně nepřál, aby svět viděl. Jaromír Štětina se přes gruzínskou hranici tajně dostal do Čečenska a s kolonou bojevických posil na pomoc obleženému Groznému absolvoval nebezpečnou a náročnou cestu přes nepřátelské území do Grozného. Podařilo se mu spolu s ostatními proniknout ruskou blokádou a vstoupit do města. Zde dokumentoval situaci a pořídil očividné důkazy o ruských zvěrstvech, natočil Groznyj zcela srovnaný se zemí a natočil i stovky padlých mladých ruských vojáků, které poslal Putin do téhle špinavé války umřít, aniž by kdokoliv z jejich rodin věděl, že se stali obětí vojenských operací. Štětina natočil i několik rozhovorů s vrchním velitelem města generálem Aslanbekem Ismailovem, zpovídal i Šamila Basajeva a některé členy čečenské vlády. Ve městě vydržel až do rozhodnutí Malého Aslanbeka k ústupu v prosinci 1999. Byl zařazen do první kolony, která se šťastně dostala z města. Druhá kolona takové štěstí neměla a v minových polích bylo zabito přes 150 čečenských bojovníků, mezi nimi výkvět čečenských velitelů – mezi nimi i sám Aslanbek Ismailov. Ismailov měl skutečně pověst slušného a čestného chlapa, což mu přiznávají i ruští civilisté, kteří v té době zůstali v Grozném: „Přiznávám, že od Čečenců se mi dostalo větší podpory než od Rusů. Nedaleko nás byl štáb slavného čečenského velitele Aslanbeka Ismailova. Jeho lidé nám pomáhali. Věděli jsme, že kdyby něco, budou nás chránit. Moc slavný člověk to byl a taky pěknej chlap. Vloni ho zabili. Spousta ženských brečela. K nám se choval vždycky slušně a moje vnučky k němu vzhlížely s obdivem.“

UKONČENÍ ZPRAVODAJSKÉ ČINNOSTI V ČEČNĚ
Dostáváme se k závěru činnosti Petry Procházkové a Jaromíra Štětiny v Čečensku. Petra Procházková ihned po druhé válce v Grozném zřídila dětský stacionář, kde se za pomoci českého občanského sdružení Berkat (v čečenštině znamená „štěstí“, „milosrdenství“) snažila věnovat svou péči dětem, které válka připravila o příbuzné. Poskytovala humanitární pomoc stovkám lidí ve zničeném Grozném a snažila se pro ně zajistit alespoň trošku snesitelnější podmínky. Na důkaz, že končí s válečným zpravodajstvím Petra odevzdala svoji novinářskou akreditaci a v Moskvě se provdala za Inguše Ibragima Zjazikova, který jí velmi pomohl s provozem Berkatu, neboť měl konexe až k prezidentovi Ingušska generálu Ruslanu Auševovi. Krátce po svatbě s Ibragimem však na Petru dolehl tlak ruské FSB (feděralna služba bezopassnosti – federální bezpečnostní služba), která Petře okamžitě zrušila její ruské vízum a vyhostila jí na pět let z Ruska. Nestihla si ani vzít své věci, v Moskvě tak zůstalo množství dokumentárního materiálu, plně vybavený byt, v Čečensku pak zůstal manžel Ibragim, který byl navíc zakrátko unesen a od té doby o něm nikdo neslyšel, a rovněž dětský stacionář Berkat. Petra Procházková pak působila především jako zpravodajka v Afghanistánu, ale i nadále se účastní chodu sdružení Berkat. V současné době pracuje jako novinářka Lidových novin na volé noze a monitoruje situaci v Rusku a východní Evropě . O čečenské problematice napsala soubor rozhovorů Aluminiová královna – rusko-čečenská válka očima žen. Jedná se o závažná svědectví, která by neměla být zapomenuta. „...Zbytky panelových domů i výstavných cihlových budov jsou fantastickými kulisami, které svědčí o totální absurditě lidského činění. To, co člověk s takovým úsilím kdysi postavil, sám převrátil v pomník násilí a brutality...“ (Petra Procházková)
Jaromír Štětina byl taktéž z Ruska vyhoštěn za své „sympatizování s bojeviky“. Čečenskou válku zachytil ve svých povídkách, které zdařile mísí prvky románové, vymyšlené, s prvky novinářskými, dokumentárními a tedy reálnými. Jeho povídky o Čečensku jsou především ve sbírkách povídek Století zázraků, Vykradači hrobů a v románu Bastardi. V současné době působí Jaromír Štětina jako člen Senátu České republiky a bojovník za dodržování lidských práv. „Dokud bude na Rudém náměstí Vladimír Ilijič, neskončí v Rusku komunismus ani to, co Dudajev nazýval rusismem – jakási podvědomá imperiálnost většiny ruských obyvatel.“ (Jaromír Štětina)
Agentura Epicentrum vyprodukovala nepřeberné množství dokumentárních záběrů, rozhovorů a fotografií, které mapují obě rusko-čečenské války. Nejsugestivnějším výsledkem společného dokumentátorského díla je dokument Čečensko – odvrácená strana světa. Vyskytjí se v něm unikátní záběry ze druhé čečenské války. Je to memento a poselství celému světu, aby napříště už nikdy nezavíral oči před bezprávím. Jinak se bude nekonečná smyčka terorismu stále opakovat.

STRUČNÝ VÝVOJ UDÁLOSTÍ V ČEČENSKU K DNEŠNÍMU DNI
Po odchodu agentury Epicentrum z Čečenska válka neskončila. Spirála násilí se otáčela a zasahovala nebývalou mírou jak povstalce, tak ruské okupační síly, nejvíce však prosté civilisty. Čečenci byli zahnáni do hor a takřka pacifikováni. Jejich řady řídly dalšími a dalšími „protiteroristickými“ akcemi Rusů, které spočívaly v bombardování rozsáhlých ploch v horách a vypalování lesů. I to byl důvod, proč mezi Čečenci bojovalo stále víc zahraničních žoldnéřů a bojovníků, kteří pocházeli většinou z arabských zemí. To je důležité mít na vědomí, neboť okamžitě po útoku teroristů na World Trade Center na Manhattanu 11. září 2001 Rusové označili za možné původce útoku čečenské „teroristy“, kteří jsou napojeni na mezinárodní islamistické teroristické sítě. Dokonce byly ruskou FSB vyhotovovány falzifikáty důkazů o těchto konexích, a tak byly například v jednom z opuštěných čečenských táborů u hranic Čečenska a Gruzie nalezeny technické výkresy Světového obchodního centra. Američané se okamžitě spojili v boji proti terorismu s Ruskem, což mělo jeden jasný efekt – nadále si již USA nemohly dovolit hledět na Čečence jako na národ, který hájí svou suverenitu a projevovat jim podporu. Svět tak k násilí na Kavkaze mlčel ještě víc, než tomu bylo v předchozích letech. To mělo takový efekt, že se z Čečenců, kterým už naprosto nikdo nevěnoval pozornost, skutečně teroristé vyvinuli. Stále častěji se uchylovali k teroristickým praktikám, brali velké množství rukojimích a žádali o nová jednání ohledně stažení okupačních sil z Čečenska. Největšími akcemi čečenských záškodníků bylo obsazení moskevského divadla Dubrovka v roce 2002 a obsazení školy v severoosetském Beslanu v roce 2004. Ani jednou nebylo jejich požadavkům o vyjednávání vyslyšeno a následná akce ruských komand usmrtila stovky rukojimí. Ani v současné době aktivita povstalců neustává, ba co víc, jejich akce nabývají na intenzitě a hrozí, že se rozšíří i do přilehlých oblastí severního Kavkazu. Po zabitých polních velitelích přicházejí další a další. Rusko stále odmítá s Čečenci vyjednávat, neboť druhou válkou skončila čečenská nezávislost a nadále jde o „integrální a nedělitelnou součást Ruska“. Svým bezohledným postupem a krutými metodami dostalo Rusko skutečné teroristy, o kterých stále mluvilo. Ani na jedné straně nelze vidět sebemenší snahy o dohodu a odpuštění, a tak se zdá, že čečenský problém bude i nastávající desetiletí stále palčivým problémem nejen Ruska, ale i celého světa.

Přidat komentář

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.září 1980 začala Irácko-íránská válka

22.září 1576 byl Rudolf II. Habsburský korunován českým králem (vládl 1576 – 1611)