Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 35

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 26. 10. 2012 13:19 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: VÁLKY, KONFLIKTY, BITVY

Co přinesla americká občanská válka

Válka mezi Spojenými státy americkými a „rebely“ z Konfederovaných států amerických, jež probíhala v letech 1861-1865, se v Evropě těší spíše menšímu zájmu. Ten se obvykle omezuje na několik klíčových historických dat (resp. největších bitev), hlubší povědomí mají zpravidla jen ti, kdo se o americkou občanskou válku aktivně zajímají, mj. členové spolků, jež pořádají i rekonstrukce bitev. Z hlediska historie vojenství je ovšem nepochybným faktem, že se jednalo o válku mimořádně důležitou. Šlo vlastně o největší ozbrojený konflikt od napoleonské éry do první světové války, a to po stránce počtu zúčastněných vojáků, rozsahu vojenských operací a hlavně technického přínosu. Stručný přehled nejvýznamnějších vynálezů, jež byly v americké občanské válce využity, přináší následující článek.

Bitva u Antietamu

Zadovky a opakovačky

Výzbroj americké armády v první polovině 19. století svou úrovní odpovídala výzbroji armád evropských států. Šlo tedy zejména o muškety s hladkou hlavní a křesadlovým zámkem, které však nebyly příliš spolehlivé a dalo se jimi účinně střílet jen proti velkým útvarům pěchoty na vzdálenost max. 200 m. Před začátkem občanské války ale došlo k zavedení trojice zásadních změn v konstrukci palných zbraní a munice. Ve 30. letech se začaly šířit perkusní zápalky, jež podstatně zvýšily spolehlivost a usnadnily nabíjení. Řada mušket pak byla upravena pro tento typ zámku. Druhou, možná ještě významnější změnu znamenalo drážkování hlavně a zároveň použití ogiválních střel, které vynalezl francouzský důstojník Claude Minié (jehož jméno poté začalo sloužit pro označování této kategorie munice). Tak vznikly tzv. puškové muškety, tedy muškety s drážkovanou hlavní; kromě výroby nových zbraní se užívaly i starší zbraně, jejichž hlavně byly dodatečně opatřeny drážkováním. Do občanské války však obě strany vstupovaly s arzenálem, v němž stále dominovaly muškety s hladkými hlavněmi, a teprve v průběhu bojů se situace postupně měnila. Ale snad nejdůležitější posun znamenal příchod pušek nabíjených zezadu, jejichž konstrukci dovolil zejména už zmíněný perkusní zámek. Zadovky umožňovaly přesnou palbu na vzdálenost přes 500 m. Je příznačné, že zadovka systému Sharps (patentoval si jej Christian Sharps v roce 1848) vlastně stála u vytvoření slova „ostrostřelec“, neboť vojáci užívající tyto tehdy převratné zbraně se nazývali „Sharps shooters“, z čehož se posléze utvořil dosud užívaný pojem „sharpshooters“. Zadovky se daly se nabíjet vleže a daleko rychleji, což poté ještě podpořil příchod prvních opakovaček, jako byla puška systému Spencer. Zhotovil ji Christopher Spencer roku 1860 a v pažbě měla trubicovou schránku na sedm nábojů. Zadovky způsobily naprostou revoluci v taktice pěchoty, jelikož soustředěná palba zadovek zvýhodnila obránce a nesmírně zvýšila zranitelnost velkých sevřených pěchotních útvarů, od nichž se pak muselo přejít k menším a pohyblivějším rojnicím.

SharpsSharps

Spencer

Spencer

Kulomet Gatling

Nástup automaticky střílejících zbraní, jejichž zničující palba masakruje útočící pěšáky, si lidé zpravidla spojují s první světovou válkou. Její „jatka v zákopech“ už však ve skutečnosti měla předobraz v podobě posledních bitev americké občanské války, kde také došlo k útokům proti složitým zákopovým liniím, které bránili předchůdci kulometů. Vynálezcem těchto zbraní byl Richard Gatling, který však nezačínal „na zelené louce“, neboť se mohl inspirovat podobnými zbraněmi belgického nebo francouzského původu. Ty byly známy pod jménem Mitrailleuse a měly pevné bloky hlavní, k nimž se přikládaly svazky nábojů, takže po každé salvě bylo třeba zbraň znovu ručně nabít. Gatling však v roce 1861 vyvinul mnohem pokročilejší systém. Jeho zbraň měla otáčivý svazek hlavní a nábojových komor, který byl zásobován municí z jakéhosi „násypníku“ (posléze jej nahradil řadový zásobník). Pro pohon celého mechanismu se užívalo otáčení klikou, což bylo samozřejmě mnohem jednodušší než opakované ruční nabíjení zbraní na principu Mitrailleuse. Kulomet Gatling se tak stal první prakticky použitelnou zbraní, která nabídla možnost opravdu nepřetržité rychlé palby. Americká armáda oficiálně zavedla Gatling do výzbroje až v roce 1866, ale již během občanské války došlo k bojovému nasazení, protože pracovníkům firmy bylo dovoleno demonstrovat jejich účinky v boji. Gatlingy měly zpravidla ráži .45, počet hlavní se pohyboval od šesti do deseti a k dopravě obvykle sloužil dvoukolový, koněm tažený podvozek. Gatlingy se hodně exportovaly a objevily se v řadě konfliktů, ovšem postupně je vytlačily plnohodnotné automatické zbraně s interním systémem pohonu, zejména kulomet Maxim. Pro zajímavost lze dodat, že i Sedmá kavalerie měla ve výbavě dva Gatlingy, ovšem generál George Custer je na tažení, které skončilo bitvou u Little Bighornu, odmítl vzít s poznámkou, že takové „nablýskané hračky“ nepotřebuje.

GatlingGatling

Drážkované dělostřelectvo

Na počátku občanské války převažovaly v dělostřelecké výbavě Severu i Jihu zbraně, které se příliš nelišily od těch, jež bojovaly v napoleonských válkách. Vesměs šlo o bronzové, zepředu nabíjené kanony s hladkými hlavněmi, které vystřelovaly litinové, výbušné a kartáčové střely. Nejrozšířenější bylo dělo jménem Napoleon (podle francouzského císaře Napoleona III., který dohlížel na jeho vývoj), které se na základě hmotnosti litinové střely obvykle označovalo jako 12liberní (5,4 kg); hlaveň měla ráži 11,74 cm. Toto dělo umožňovalo víceméně přesnou palbu na vzdálenost asi 1500 m. Dalšími hojně používanými typy byly 6liberní kanony a 12liberní a 24liberní houfnice. Americká občanská válka však byla zejména prvním konfliktem, kde bylo ve velkém měřítku použito dělostřelectvo s drážkovanými hlavněmi a nabíjením zezadu. Jeho hlavním propagátorem, konstruktérem a výrobcem v Americe byl Robert Parker Parrott, který tyto tehdy opravdu supermoderní zbraně vyráběl od počátku 60. let v širokém spektru ráží, od 10liberního polního kanonu po monstrózní 300liberní obléhací dělo, jehož hlaveň měla kalibr deset palců (254 mm). Parrottova děla měla hlavně už nikoli z bronzu, nýbrž z železné slitiny, a jejich konstrukci zpevňovaly kruhové objímky kolem hlavní, díky nimž bylo možné použít i větší prachové náplně. Děla s drážkovanými hlavněmi přinesla především dramatické zvýšení dostřelu, neboť nejlehčí 10liberní kanon dostřelil na více než 4500 m a obří 300liberní dělo na vzdálenost přes 8000 m. Výrazně se zlepšila také přesnost a rychlost palby. Parrottova děla se proto s úspěchem montovala také na lodě. Dalšími důležitým výrobcem drážkovaných děl byl Charles James, který dodával bronzové i ocelové zbraně. Kromě toho je třeba zmínit moždíře, tedy speciální dělostřelecké zbraně s krátkými silnostěnnými hlavněmi, které sloužily zejména pro obléhání pevností. Vedle samotných zbraní se zdokonalily i metody jejich dopravy, neboť kromě klasických podvozků tažených koňmi se hodně rozšířilo i umisťování děl na železniční vagóny. Jako snad nejslavnější příklad lze zmínit seveřanskou zbraň jménem Dictator, což byl 13palcový moždíř na plošinovém vagónu s pancířem.

ParrottParrottovo dělo

MoždířMoždíř

Granáty, miny a výbušniny

Jednou z řady novinek ve výzbroji armády Severu byl ruční granát, který si patentoval Robert Ketchum v roce 1861. Fakticky to byla jednoduchá výbušná nálož, jež byla opatřena perkusní zápalkou na špičce přední části. K zadní části granátu byla připojena dřevěná tyč s papírovými „kormidly“, která měla zaručit dopad granátu na špičku, aby došlo k zápalu. Celý granát proto vzhledem připomínal jakousi podivnou šipku a musel se házet vysokým obloukem, což ovšem nebylo vždy možné. Granáty existovaly v hmotnostech jedné, tří, pěti a šesti liber, ale příliš se neosvědčily. Vadila především jejich dost nízká spolehlivost; pokud totiž nedopadly přesně na špičku se zápalkou, k explozi nedošlo, takže se občas stávalo, že jižanští vojáci granát zvedli a hodili zpět na Seveřany. Armáda Jihu měla obdobnou zbraň, zvanou Rainesův granát, která se ovšem vyznačovala podobnými nedostatky. Ruční granát byl v době občanské války nesporně vysoce progresivním nápadem, avšak tehdejší úroveň techniky prostě ještě nestačila na to, aby byl opravdu způsobilý pro praktické použití. V americké občanské válce se v menším měřítku používaly také pozemní miny, ačkoliv se tehdy jednalo hlavně o improvizace. Jižané zakopali do země dělostřelecké granáty a jejich roznětky spojili s lanky nataženými nad zemí, takže při kontaktu s lankem došlo k explozi. Seveřané při obléhání měst na Jihu použili trochu odlišnou taktiku, když pod pozicemi protivníka vykopali tunely, umístili do nich pytle střelného prachu a jižanské pozice vyhodili do vzduchu. Nálož použitá při obléhání Petersburgu vážila více než 3800 kg a jejím odpálením vznikl kráter 60 m dlouhý, přes 20 m široký a 9 m hluboký, jenž je v krajině dodnes patrný. Ze zajímavých výbušných zařízení lze zmínit i „uhelné torpédo“, což byl balíček střelného prachu maskovaný jako kus uhlí. Jižanští záškodníci pak umisťovali tyto balíčky do uhelných zásob Seveřanů. Pokud se takovýto balíček dostal do kotle lokomotivy či parníku, samozřejmě došlo k explozi a poškození kotle.

granát

Železnice v mnoha rolích

Americká občanská válka bývá často nazývána „železniční válkou“, neboť tento druh dopravy sehrál skutečně zásadní úlohu. Byl to také jeden z faktorů, který pracoval ve prospěch Severu, který disponoval daleko delší a hustší železniční sítí. Prezident Abraham Lincoln navíc použil kombinaci odměn a výhrůžek vůči železničním společnostem Severu, aby je přiměl k podpoře válečného úsilí Unie, která tak mohla používat železnice k přepravě vojáků a zásob, což velmi přispělo k přesvědčivým výsledkům mnoha bitev. Velitelé totiž někdy mohli doslova přes noc mnohonásobně posílit své jednotky na bojišti, nehledě k tomu, že doprava po železnici vojáky samozřejmě nijak neunavovala, takže na rozdíl od pochodujících mužů mohli takřka okamžitě nastoupit do boje. Při delších bitvách železnice zajišťovala systematický přísun zásob a odsun raněných. Kromě toho byly na koleje umisťovány zbraně a objevily se první prostředky, které by mohly být označeny za předchůdce pozdějších obrněných vlaků. (Jako kuriozitu lze dodat, že už tehdy se objevovaly nápady na obrněná vozidla mimo železniční tratě, v podstatě jakési nesmělé úvahy o něčem, co by mohlo vést k tankům.) Další velkou výhodou Severu byl téměř jednotný systém rozchodů kol vlaků, zatímco železniční síť Jihu byla nejenom mnohem kratší a řidší, ale navíc složená z mnoha tratí s různými rozchody od konkurenčních společností, jež se leckdy nechtěly podřídit žádostem armády. O důležitosti železnice svědčí i to, jak důsledně se obě strany snažily likvidovat kapacity protivníka v tomto oboru. Seveřané i Jižané nasadili záškodníky, kteří poškozovali koleje a vlakové soupravy, a jakmile Seveřané začali obsazovat území Jihu, důkladně ničili tamní železniční síť. Uvádí se, že právě rozsáhlé nasazení železnic za občanské války hodně zapůsobilo na Prusy, kteří následně ve velkém měřítku použili vlaky během vítězné války proti Francii v letech 1870-1871.

lokomotiva

Obrněné bitevní lodě

Opravdu zásadní zlom znamenala americká občanská válka také v námořním boji. Fakticky to byl konflikt, jenž definitivně ukončil období dřevěných plachetnic a přivedl na scénu moderní bitevní lodě s parním pohonem a ocelovým pancířem. Zrodil se pojem „ironclad“, což doslova znamená něco jako „železný obrněnec“, ustálil se však jako vlastně technický termín pro nový druh válečných plavidel, která měla parní stroj, ocelové pancéřování a děla schopná odpalovat výbušnou munici. Všechny tyto prvky pochopitelně existovaly už dříve, ale teprve „ironclads“ je propojily a dosáhly převratného efektu. V Evropě se podobné lodě objevily už o několik let dříve, ale k prvnímu bojovému nasazení došlo v Americe. Jižané ukořistili fregatu Merrimack, přejmenovali ji na CSS Virginia a kompletně přestavěli. Na trupu vybudovali novou nástavbu, chráněnou ocelovými pláty a nesoucí dvanáct děl čtyř různých ráží. Toto plavidlo se pak mělo pokusit prolomit námořní blokádu Seveřanů, která znemožňovala Jižanům zahraniční obchod. Mělo se tak stát v bitvě u Hampton Roads, která začala 8. března 1862. Virginia tam zaútočila na dřevěné plachetnice Unie, dvě z nich zničila a vypadalo to, že by se Jižanům mohlo podařit blokádu prolomit. Hned následující den však Sever nasadil do boje svoji připravovanou tajnou zbraň, revoluční válečné plavidlo USS Monitor. Jeho tvůrcem byl mimořádně nadaný švédský inženýr John Ericson, jenž postavil loď zcela odlišnou od všeho, co dříve existovalo. Monitor měl velice nízký plochý trup (připomínající žehlicí prkno) a na něm otáčivou válcovou věž se dvěma 280mm kanony. Celá loď byla pochopitelně chráněna ocelovým pancířem. Monitor se 9. března 1862 střetnul s plavidlem Virginia. Ačkoli z taktického hlediska byla bitva remízou, protože obě lodě se vzájemně poškodily a stáhly se, strategicky šlo o jasné vítězství Seveřanů, protože blokáda nebyla proražena. Jižané už poté Virginii do boje nenasadili, zatímco Ericson začal konstruovat další obrněnce, větší a výkonnější než Monitor. Na konci občanské války se nacházelo ve službě nebo ve stavbě 58 amerických „ironclads“. Bitva u Hampton Roads jasně prokázala zastaralost plachet a dřevěné konstrukce a všechny vyspělé státy světa pak přešly ke stavbě „železných“ plavidel s parním pohonem.

ironclads

První útoky ponorek

První lodě schopné pohybu pod hladinou se objevily dlouho před občanskou válkou (dokonce již za americké války o nezávislost v roce 1776), avšak skutečně prakticky použitelná plavidla přišla až v 60. letech 19. století. Na rozdíl od většiny dalších technických vynálezů, ve kterých vedl spíše průmyslový Sever, se ponorky staly oblastí převahy Jižanů. Tento zdánlivý paradox byl důsledkem výše zmíněné blokády, kterou námořnictvo Unie „škrtilo“ Jih, jenž tedy hledal nástroje k proražení tohoto obklíčení. Roku 1863 zhotovil jižanský inženýr T. Stoney ponorku CSS David, která však byla poháněna parním strojem, takže nad vodu vyčníval komín. Palivo představoval černý antracit, jenž hoří bez kouře, takže se plavidlo mohlo v noci přibližovat ke svému cíli relativně nepozorovaně, i když spíše než o „pravou“ ponorku šlo vlastně o ponorný útočný člun. Výzbroj tvořilo tzv. tyčové torpédo, de facto nálož umístěná na dlouhé tyči, která byla připojena k přídi a nedaleko cíle uvolněna. 5. října 1863 zaútočila ponorka CSS David na seveřanskou loď, kterou poškodila, ale sama utrpěla škody a část posádky byla zajata. Druhou známou jižanskou ponorkou byla CSS H. L. Hunley, kterou postavil James McClintock. Měla délku kolem 12 m a uvnitř seděl kapitán a sedm mužů, jejichž základním úkolem bylo otáčení klikami, neboť ponorka měla ruční pohon; výzbroj tvořilo opět tyčové torpédo. Dne 17. února 1864 vyrazila H. L. Hunley do boje a potopila seveřanskou loď Housatonic, ale do přístavu se nevrátila a byla pohřešována až do roku 1995. Nalezl ji tým námořních archeologů, který vedl známý autor dobrodružných románů Clive Cussler; o pět let později byla ponorka vyzvednuta. O přesné příčině ztráty se dosud vede debata; možná plavidlo poškodila exploze jeho torpéda, možná byla špatně vypočítána zásoba kyslíku a posádka se udusila. Ale bez ohledu na to patří operaci konfederační ponorky H. L. Hunley velice důležité místo v dějinách válek, protože šlo o první případ, kdy ponorka zničila nepřátelské plavidlo. Pro úplnost se dá dodat, že i námořní síly Severu disponovaly ponornými plavidly (např. ponorkou Alligator), ale ta sloužila hlavně pro průzkum a odstraňování podvodních překážek.

HunleyPonorka H.L.Hunley

Balony nad bojištěm

Také balony existovaly a létaly dlouho před vypuknutím nepřátelství mezi Unií a Konfederací a byly nasazeny např. v revolučních a napoleonských válkách na přelomu 18. a 19. století. Šlo hlavně o horkovzdušné balony, které měly několik zásadních výhod proti balonům s vodíkem. Horký vzduch byl mnohem bezpečnější, zatímco vodík byl prudce výbušný. Horký vzduch se pochopitelně získával snáze než vodík (ten se musel vyrábět na tehdejší dobu hodně náročnou reakcí kyseliny sírové se železem) a horkovzdušný balon se navíc jednodušeji ovládal. Během občanské války nasadily balonové jednotky obě strany a zřejmě nebude překvapivé, že Jižané dávali přednost jednodušším horkovzdušným balonům, kdežto průmyslově vyspělý Sever měl větší množství balonů s vodíkem. Přes zmíněné slabiny má totiž vodík proti horkému vzduchu jednu velkou přednost, a to větší nosnost. Vodík může zvednout 4,5krát více než stejný objem horkého vzduchu. Balony byly především průzkumnými prostředky, které velitelům umožnily „vidět za kopec“ a udělat si lepší představu o rozložení nepřátelských sil v terénu, kromě toho se však vyskytly i občasné pokusy o jiné využití, které předznamenaly budoucnost vojenského letectva. Balony občas shazovaly propagandistické letáky a zkoušelo se i shazování výbušnin, tedy jakýsi pravzor leteckého bombardování. Další předzvěstí budoucnosti byla skutečnost, že si vzduchoplavci svoje balony občas zdobili rozmanitými osobními znaky, podobně jako to ve 20. století dělali bojoví letci se svými stroji. Pokud jde o komunikaci se zemí, posádky balonů zpočátku signalizovaly rukama či shazovaly psané vzkazy, později se však úspěšně otestovalo i telegrafní spojení. A je příznačné, že s nástupem balonů se začalo rodit rovněž protiletadlové dělostřelectvo; obě strany si samozřejmě uvědomovaly význam balonů pro protivníka, a proto byly zaznamenány první pokusy o sestřelení balonů.

Balon

Telegraf, fotografie a medicína

Další oblastí, v níž Sever projevil technickou převahu nad Jihem, byl telegraf. Občanská válka byla prvním konfliktem, ve kterém byl elektromagnetický telegraf s Morseho abecedou použit ke komunikaci v ozbrojených silách. Ostatně není divu, jelikož telegraf byl americký vynález, i když slavný Samuel Morse nebyl jeho původním autorem, protože spíše převzal a zdokonalil výsledky práce Josepha Henryho. Na začátku občanské války bylo na území USA přes 80 000 kilometrů telegrafních linek a první zprávy o vystoupení jižních států z Unie a o zahájení bojů mezi federálními a konfederačními jednotkami přišly telegraficky. Trochu groteskní je ovšem způsob, jímž firma American Telegraph Company reagovala na rozdělení země: Jednoduše se rozdělila na dvě divize, z nichž jedna působila na Severu a druhá na Jihu; každá pracovala pro „svou“ vládu. Stejně jako v případě železnic však Konfederace nikde nepřevzala kontrolu nad telegrafními linkami pro vojenské účely, a proto Unie mohla tento vynález využívat podstatně efektivněji. Pro úplnost lze také dodat, že vojenské zprávy posílané Morseho telegrafem už se začaly šifrovat. Občanská válka byla i prvním konfliktem s širokým použitím fotografie; deset let před počátkem války totiž objeven způsob výroby kopií z negativů na skleněných deskách, což otevřelo cestu k masivnímu rozšíření fotografií. Fotoaparáty tak používali špioni, posádky balonů i novináři. Objevila se dokonce i technologie, jež předznamenala pozdější mikrofilmy, a to pořizování špionážních fotek na miniaturní skleněné destičky, jejichž plocha činila jen asi dva čtvereční milimetry. A jako poslední obor, v němž občanská válka výrazně zapůsobila, se dá uvést zdravotnictví. Vznikly specializované a profesionální zdravotní sbory, etablovala se i praxe třídění raněných podle závažnosti, začala se ve velkém používat anestézie (šlo hlavně o éter a chloroform) a některé moderní léky, mj. morfium proti bolesti či chinin pro zmírňování horeček. Sever provozoval rovněž nemocniční loď Red Rover a zaměstnal na ní profesionální zdravotní sestry. Pro budoucnost mělo obrovský význam i to, že se vojenští zdravotníci začali posuzovat jinak než bojující vojáci; občanská válka tímto předznamenala současný specifický status vojenských lékařů z hlediska válečného práva.

Telegraf

Shrnutí a zhodnocení

Předcházející odstavce ukázaly, jak zásadní změny přinesla americká občanská válka v oblasti vojenské techniky. Tento přínos se poté logicky odrazil i v taktice a strategii, což se týká např. nástupu předovek a využití železnic. Není divu, že tyto změny posléze velmi ovlivnily válčení v Evropě. Někdy se uvádí opravdu dost podivný výrok, který o občanské válce pronesl slavný pruský generál Helmuth von Moltke: „Nějaké potyčky ozbrojených band mě nezajímají.“ Ale fakta jasně hovoří o tom, že tento přehlíživý postoj byla jen póza, protože Prusové (stejně jako řada dalších evropských zemí) měli v Americe řadu pozorovatelů, kteří pečlivě sledovali dění a podávali zprávy. Ostatně právě Prusové se zřejmě naučili nejvíce, což dokázali během války proti Rakousku (1866) a Francii (1870-1871) svou výraznou technickou i taktickou převahou. Revoluční byl samozřejmě vliv prvního střetu obrněných bitevních lodí, který více než cokoli jiného prokázal, že éra dřevěných plachetnic je nenávratně pryč, a do historie se nesmazatelně zapsal první úspěšný útok ponorky. Je ovšem dosti příznačné, že ve velké většině technických objevů a vynálezů dominoval Sever, na jehož straně byly mnohem větší průmyslové kapacity, což do značné míry předurčovalo konečný výsledek celého konfliktu. Jedinou nadějí Jihu bylo vtáhnout do války evropské mocnosti, zvláště Velkou Británii, která Konfederaci poskytovala určitou podporu (mj. pro ni stavěla válečné lodě) a v některých chvílích o vojenském angažmá skutečně uvažovala, nakonec se ovšem rozhodla nezapojit se. V takové situaci neměl Jih příliš šancí, přestože měl nepochybně lepší důstojnický sbor. Lze říci, že jižanský generál Lee, který byl asi nejlepším taktikem v občanské válce, po čtyři roky oddaloval víceméně nevyhnutelnou porážku Jihu. A americká občanská válka předznamenala mnohé pozdější konflikty právě tím, že vítězství slavila technická a logistická převaha Severu. Jeho ekonomický potenciál mu totiž dovolil vést dlouhý „vyčerpávací“ boj, na který Jih zkrátka neměl kapacity. Závěrem lze proto konstatovat, že americká občanská válka svým průběhem i konečným výsledkem reprezentuje cosi jako „prototyp“ moderní totální průmyslové války.

Publikace: Střelecká revue 2/2012

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

14.října 1809 muselo Rakousko uzavřít s Francií nevýhodný mír ve Vídni.V počátcích jednání Napoleon prosazoval rozdělení rakouské monarchie na tři části: českou, uherskou a rakouskou, v nichž každé by vládl samostatně habsburský princ; vyskytl se také požadavek, aby část severozápadních Čech (Litoměřicko, Žatecko, Loketsko a Chebsko) byla odstoupena Sasku. Rakousko tímto mírem ztratilo Salcbursko, Innskou čtvrť a polovinu Hausrucké čtvrti v Horních Rakousích (ve prospěch Bavorska), západní polovinu Korutan, Gorici a Gradišku, Kraňsko, rakouskou část Istrie, velkou část Chorvatska (ve prospěch Francie), Západní Halič (ve prospěch Varšavského knížectví) a západní Podolí (ve prospěch Ruska); k tomu byla uložena Rakousku vysoká válečná náhrada. Rakousko se tak stalo na tři léta vazalem Napoleona. Skončila čtvrtá koaliční válka.

14.října 1943 byla spuštěna na vodu letadlová loď USS Franklin (CV 13).

14.října 1066 proběhla bitva u Hastingsu. V ní Normané porážejí anglosaské vojsko.