Kdo je online

Přihlášení uživatelé 2
Hosté 41

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 30. 10. 2013 18:23 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: VÁLKY, KONFLIKTY, BITVY

Libanon, válka všech proti všem, která nic nevyřešila

Libanon je  unikátní konfesní mozaikou a ukázkou unikátního multikulturního pluralismu – celá staletí Libanon sloužil jako útočiště („Azylová hora“) pro četné komunity. Oficiálně je komunit 17, a každá komunita má svá privilegia . Mezi křestˇany jsou nejpočetnější maronité, tradiční spojenci Paříže. Mezi muslimy jsou nejpočetnější šíité, a poté sunnité. Pokud jde o Drúzy, vyznávají již tisíc let umírněný islám.

Dvouletá válka (75 - 77) probíhala zejména mezi křestˇany a Palestinci, protože za úpadku státní moci vůči na mezinárodní scéně stále silnější OOP, a za slabosti libanonské armády (15.000 mužů), kterou konfesní rozpory zcela rozložily, a proto zůstávala v kasárnách a neúčastnila se bojů, se falangisté cítili povoláni k vyřešení palestinského problému.

Palestinci však byli silnější, než se falangistům zdálo, měli na své straně libanonské levicové strany a drúzsko-muslimskou stranu Kamála Džumbláta/KD (z významné drúzské rodiny, která se zasloužila o nezávislost Libanonu, v roce 70 se KD postaral o nejkontroverznější prezidentské volby v historii, když na poslední chvíli svůj hlas odevzdal nikoliv vládnímu kandidátovi Sarkisovi, jehož doporučil Fujád Šehab, ale Sulejmánovi Frangie, jenž tak zvítězil o jeden hlas, KD legalizoval KS a Syrskou socialistickou nacionální stranu, za což v roce 72 dostal Leninovu cenu  ) …

1.fáze 1975 křestˇanské milice Bašíra Džámáíla vedly válku proti Drúzům

Na politickou scénu se prodíral křestˇanský radikál Bašír Džámáíl (28), jenž vedl křestˇanské milice otcovy strany Kataeb, a usiloval o politické vedení libanonských křestˇanů (poté, co si s pomocí Tsahelu a Mossadu  upevnil své vojenské postavení ).

Proto zahájil soukromou válku křestˇanských milic proti „ křestˇanským muslimům“  ( v Libanonu se takto nazývají Drúzové, třebaže Drúzové jsou muslimové žijící v horách v Izraeli, Libanonu a Sýrii, kteří za náboženství praktikují směsici islámu, křestˇanství a gnosticismu/neuznávají některé svaté texty ) …

Drúzové, které tradičně vede Pokroková strana rodiny Džumblátů (islámoprogresisté), byli nejen propalestinští, ale navíc požadovali reformu konfesionálního systému .

Muslimskokřestˇanským Drúzům, jejichž milice falangisté v létě 75 úspěšně zdevastovali, přišly na pomoc palestinské milice z táborů, které lemovaly předměstí Bejrútu …

Do bojů se zapojily i soukromé milice Kamila Šamúna „Tygři“ ( pojmenované podle prostředního jména Kamila Šamúna, které v arabštině znamená tygr) - v 10/75 proto mezi nimi libanonská armáda vytvořila tampónové zóny, mezinárodní zprostředkování Murvillovy mise Couve de  Murvilla v 11/75 bylo neúspěšné, v 12/75 se znepřátelené milice v Bejrútu již uchylovaly k těžkým dělům …

6.12.75 ( „ černá sobota „) na příkaz Bašíra Džámáíla, aby pomstil zabití 112 falangistů v jisté akci, falangisté povraždili 165 muslimských aktivistů, a to při vstupu do Bejrútu, když se sjížděli do sídla své strany – falangisté převlečeni do policejních uniforem je povraždili při kontrole identifikačních průkazů ( totéž udělaly ruské tajné služby v Grozném v 8/04) …

Pierre Džámáíl týž den odjel z pověření maronitských vůdců, kteří již měli dost vraždění, ničení, vypalování a plenění, do Damašku, a požádal Háfize Asáda, aby Palestince „ usměrnil „ ( válka již stála 7 mld lib. liber, zemi opustilo jen v prvním roce války 300.000 obyvatel, zahraniční společnosti a banky, drasticky vzrostlo nájemné, nebyla práce - hlavním konkurentem bejrútského přístavu je izraelský Haifa ) …

O tom samém jednal v Damašku 22.12.75 Rašíd Karámí …

Háfiz Asád navzdory masakru přijal vůdce falangistů.

Palestinci se domnívali, že Háfiz Asád jen „ manévruje“ , ale značně se v Asádovi přepočítali : ve skutečnosti boj křestˇanských falangistů proti Palestincům řídil Damašek, třebaže současně s falangisty manipulovali i Izraelci, kteří falangisty vyzbrojili a vycvičili, zatímco Háfiz Asád dělal, že spolupráci falangistů s Izraelci nevidí.

Háfiz Asád měnil spojence několikrát do roka, podpořil vždy prohrávající stranu, aby nebylo vítězů …

Dbal, aby se jeho spojenci nikdy nestali příliš silnými, a jejich nepřátelé příliš slabými – kromě jednoho : Jásira Arafata, kterého se snažil zlikvidovat.

2.fáze

Ve druhé fázi dvouleté války v 1/76 křestˇanské milice bojovaly s Drúzy a s palestinskými milicemi, navzájem se unášely a  masakrovaly - byl spáchán nejdříve masakr křestˇanských civilistů v Damour anebo masakr muslimských civilistů v Quarantaine ?

V každém případě tuto partii vyhráli Palestinci, kteří byli hlavními protagonisty „islámoprogresistické“ zástěrky.

Pierre Džámáíl v roce 76 vytvořil spolu s bývalým libanonským prezidentem Kamilem Šamúnem Libanonskou frontu, která v boji proti palestinským ozbrojencům sdružovala především křestˇanské strany, které spolupracovaly s izraelským Mossadem.

V 1/76 premiér Karámí podal demisi, prezidentem se stal Sulejmán Frangie z významné prosyrské křestˇanské rodiny ( řecko-ortodoxní) , ovládající křestˇanský sever.

Sýrie pak zprostředkovala ve prospěch křestˇanů dohodu o zastavení bojů, kterou se Palestinci zavázali, že budou respektovat suverenitu Libanonu.

V 2/76 parlament k národnímu usmíření přijal některé ústavní změny konfesionálního systému, proti kterým maronité dlouhodobě bojovali ( přerozdělení hlasů mezi konfesemi na základě parity, zatímco starý systém dával maronitům více hlasů, třebaže muslimů bylo 65% ) , avšak již 14.3.76  došlo k operetnímu státnímu převratu : parlament vyslovil Sulejmánu Frangie nedůvěru, když tento odmítl podat demisi – nakonec utekl z prezidentského paláce na území kontrolované falangisty, zatímco většina libanonské armády podpořila generála  Azíze Ahdaba, jenž  11.3.76 Frangieho demisi požadoval.

Málokdo v armádě zůstal věrný ústřední vládě, tisíce vojáků dezertovaly, libanonská armáda se tak rozpadla ( v libanonské armádě byl i prosyrský proud vedený levicovým poručíkem Chátibem ) ...

Křestˇanští falangisté v enklávách, které byly pod jejich kontrolou, ustavili vlastní správu, a prosazovali rozdělení Libanonu na konfederaci tří států – křestˇanské enklávy ve středním Libanonu, sunnitského státu na severu, a šíitského státu na jihu a jihovýchodě země.

Ústřední vláda v Bejrútu měla zajištˇovat jen obranu a zahraniční věci ( Paříž byla zásadně proti konfederaci).

Rok 1976 byl nejtragičtější z celé 15leté války, nepřerušené žádným příměřím.

Palestinské a drúzské milice při svém vítězném postupu do centra Bejrútu metodicky vypálily a vyrabovaly jeden obchod a úřad za druhým ( falangisté v roce 76 provedli neúspěšný atentát na Kamála Džumbláta /1917-1977/, alespoň tedy zastřelili jeho sestru a neteř, a unesli jeho jediné dítě – Walída Džumbláta *1949, kterého však propustili na žádost bývalého prezidenta Kamila Šamúna) …

Milice Kamála Džumbláta dokonce dobyly křestˇanskou svatyni na Libanonské hoře, když byly křestˇanské milice obklíčené u Koura.

Kamál Džumblát, jenž cítil vítězství na dosah ruky, však učinil velkou chybu, když veřejně prohlásil, že on pomoc Háfize Asáda nepotřebuje ( v 3/77 byl 100 m před syrským kontrolním stanovištěm rozstřílen v autě spolu se svým strážcem a řidičem, vraždu zorganizoval bratr Háfize Rifat Asád ).

Palestinští spojenci Džumbláta dokonce prohlásili, že „ cesta do Jeruzaléma vede přes křestˇanské centrum Jounieh a přes Damašek „ …

Třetí fáze

Ve třetí fázi syrské jednotky přes protesty Moskvy podpořily křestˇany, prohrávající na všech frontách, v boji proti Palestincům ( jejichž „ revoluční jiskra“ by mohla přeskočit i přes syrské hranice ) …

V 6/76 proto Háfiz Asád vyslal na  „pozvání „ libanonského prezidenta Eliase Sarkise (76-82), umírněný maronita ( protikandidáta Raymonda Eddého Damašek vetoval, protože vyžadoval odchod syrských jednotek ze země, pár dní na to byl na Eddého spáchán pokus o atentát) svoji početnou armádu do Libanonu, aby všechny milice zpacifikoval - stačilo od Washingtonu málo, a Háfiz Asád by přeběhl ( US však daly přednost Anvaru Sadatovi, protože Izraeli nečinilo potíže vrátit Sinaj, Golanské výšiny vrátit nechtěl ) …

Teprve separátní mírová dohoda mezi Egyptem a Izraelem z Camp Davidu 1977, po které bylo jasné, že Izrael Golanské výšiny nevrátí, vehnala Asáda do větší spolupráce s Moskvou/MOW, která z něho teprve v roce 1980 „dostala“ Smlouvu o přátelství a spolupráci …

Syřané zkřížili meče s Palestinci v červnu a na podzim1976, a porazili je na hlavu -  Arafat marně žádal MOW, aby Sýrii zastavila, MOW pro Arafata nehnula ani prstem.

Na scénu poté vstoupil saúdskoarabský král Fahd, jenž přesvědčil Asáda a egyptského prezidenta Sadata, jenž prostřednictvím svých agentů v Libanonu dělal pravý opak toho, co Háfiz Asád, že je rovnováha sil obnovená, a proto si oba na libanonské šachovnici  mohou „ odpočinout“  …

Iniciativu proto díky králi Fahdovi převzala Liga arabských států, která  syrský zákrok zlegalizovala v 10/76 na svém summitu v Rijádu, kdy ze syrských okupačních jednotek učinila arabské „ mírové „ sbory „  ( starý mládenec Elias Sarkis v Rijádu podepsal dohodu o " mezinárodní arabské jednotce - zelených přilbách " v Libanonu – avšak odpor maronitů nedovolil vytvořit skutečný arabský sbor, takže jej tvořili jen Syřané ) …

Syřané okupovali dvě třetiny Libanonu, zbytek soukromé milice …

Prezident Elias Sarkis se stal jako jediný člověk na světě prezidentem státu, který již neexistoval – jeho moc se omezovala jen na 400 km2 kolem prezidentského paláce ( dnes je na tom stejně afghánský prezident, vládne jen v prezidentském paláci ) .

Zahraniční politika Libanonu se omezovala jen na činnost čtyřstranného výboru (Sýrie,Egypt,Saúdská Arábie, Kuvajt), který ručil za správné fungování mezinárodního  „syrského mandátu „ jako záruku  „míru“ v zemi, a sponzoroval jej …

Když Háfiz Asád na konci roku 76 zjistil, že je libanonská fronta soudržná ve svém protisyrském postoji (  jak maronité, tak většina Drúzů, libanonští sunnité, imám Musa Sadr a jeho šíité ), rozhodl se s ní zatočit  - s výjimkou Drúzů se mu postupně podařilo rozložit všechny tyto komunity, a založit v nich prosyrská křídla , včetně u Palestinců  – u maronitů to byli křestˇané ze severu pod vedením rodiny Frangie, u šíitů to bylo po odstranění imáma Músy Sadra hnutí Amál, a u sunnitské buržoazie to bylo křídlo zastupované Sálimem Hossem.

Sálim Hoss byl mužem pevných zásad a prosyrský byl, na rozdíl od většiny libanonských politiků, po celý svůj život. Pro deník Orient-Le Jour 5.12.98 prohlásil : “ Politik je silný jen do té doby, dokud nepožaduje něco pro sebe – jakmile se mu moc zalíbí jen kvůli moci, a začne na ní být závislý, stává se jen ubožákem.“

Čtvrtá fáze (76/77)

Ani válka ani mír, jen syrské intriky, kdy syrské jednotky na jihu Libanonu podpořili prosyrské Palestince (jejichž jednotu se Asádovi tak podařilo rozštěpit ) v boji proti křestˇanům (a Izraeli).

Pokusy o národní dialog byly neúspěšné, protože válka nic nevyřešila, sporné problémy zůstaly nezodpovězené. Tzv. Libanonská  fronta, sdružující pravicové křestˇánské strany, požadovala návrat k národní formuli z roku 43 jako základně pro zahájení národního dialogu.

4.fáze skončila v 3/77 zavražděním Kamála Džumbláta před syrským kontrolním stanovištěm.

Pátá fáze   Syřané bojovali s proarafatovskými Palestinci

Hlavní překážkou řešení vnitropolitických problémů byly palestinské vojenské základny v jižním Libanonu, které si zde vedly válku s Izraelem, přičemž obě strany ignorovaly státní suverenitu Libanonu.

Izrael palestinské aktivisty vypuzoval taktikou spálené země, avšak slabému prezidentu Sarkisovi se nepodařilo vybudovat novou libanonskou armádu …

Problém palestinské přítomnosti v zemi měla vyřešit dohoda, kterou v 6/77 podepsali představitelé Libanonu, Sýrie  a OOP, kterou však maronité neuznali …

Šestá fáze:  izraelský vpád do jižního Libanonu v 3/78, a příchod OSN

Poté, co atentát palestinského komanda vyslaného z jižního Libanonu přeměněného ve vojenskou základnu radikálních palestinských vojenských frakcí, zabil 35 izraelských civilistů, Izrael v odvetu vtrhl v 3/78 do nejjižnějšího cípu Libanonu ( operace Litani), odkud po izraelském vpádu uteklo 200.000 Libanonců, na žádost libanonské vlády sem RB OSN vyslala své jednotky/ FINUL/UNIFIL.

Izraelci odešli téhož roku v červenci, ale bezpečnostní pás podél svých hranic nesvěřili do rukou vojáků OSN, ale izolované frakci vojáků pravidelné Libanonské armády, kterou platili - křestˇanským separatistickým důstojníkům ze zpravodajské služby Libanonské armády v čele s majorem Saadem Haddádem/1936-1984 údajně na rakovinu/, kteří z ní dezertovali, a kteří v 4/79 při izraelské hranici vyhlásili tzv. Svobodnou libanonskou republiku (40.000 obyvatel) v odpovědˇna rozhodnutí bejrútské vlády vyslat do této oblasti libanonskou armádu, aby zde obnovila kontrolu, když Haddád odmítl předat tuto oblast alespoň pod kontrolu vojsk OSN ( Haddádova dcera vystudovala na univerzitě v Haifa raketové inženýrství ) …

Major Haddád udržoval v izraelském pohraničí čilé obchodní styky s norskými veliteli FINUL/UNIFIL ...

Po smrti Haddáda Mossad jmenoval do čela křestˇanských Jiholibanonských milic generála ve výslužbě  Antoine Lahada, třebaže si na tuto funkci brousil zuby seržant Ibrahím Akl Hášim, jenž se od té doby snažil Lahada zničit ( v 11/88 Lahada 2x střelila do hrudníku členka KS Libanonu, muslimka, ale přežil ) ...

Seržant Ibrahim Akl Hášim dezertoval ze zpravodajské služby Libanonské armády v roce 76, a připojil se jako mnozí další dezertovaní důstojníci k falangistům.

S příslušníky milic Elieho Hobejky poté jeho skupina důstojníků založila s pomocí Mossadu jednotky Armády jižního Libanonu.

Ibrahim Akl Hášim byl majorem Sajádem Haddádem jmenován velitelem severního sektoru, a v rámci své funkce v roce 77 terorizoval šíitské obyvatelstvo v oblasti Hanine, v roce 81 se účastnil masakru muslimů v Barachite, a 1982 se spolu s Libanonskými silami účastnil masakru palestinských civilistů v táborech Sabra a Šatíla.

Od roku 96, kdy gen. Lahad  začal být vážně nemocen, izraelský Mossad připravoval jeho výměnu – jeho nástupcem se měl stát seržant Hášim, ale přestože disponoval elitní ochrankou, byl 30.1.00 zavražděn před svým domem v Debel ...

K tomuto atentátu se hrdě přihlásil Hezbolláh, a poskytl tisku i videonahrávku o celé operaci, ale šíitská Strana Boha nebyla jediná, kdo chtěl Hášima dostat –jeho smrt vyhovovala i Izraelcům, kteří tak nemuseli činit nepříjemné kompromisy v době, kdy byl odstartován mírový proces.

Mossad navíc mohl Hášima potrestat za jeho nežádoucí styky s francouzskou tajnou službou DGSE, která jej v letech 96-97 využívala k pokusům o odstranění gen. Lahada ...

Kontrolou Hášima mohla Paříž sehrát určitou roli v právě odstartovaném mírovém procesu – proto poskytla Hášimově rodině a jeho nejbližším důstojníkům francouzské pasy ...

Křestˇanské Jiholibanonské milice nepřežily odchod izraelských jednotek v 5/00 – gen. Antoine Lahad musel z jižního Libanonu prchnout do Izraele, protože Paříž mu neposkytla politický azyl ( byl vojenským tribunálem v Bejrútu odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti za velezradu), třebaže v Paříži žila jeho rodina.

V Tel Avivu poté provozoval libanonskou restauraci.

Sedmá fáze: obnovení bojů mezi křestˇanskými milicemi 78-82

V maronitském táboře se prohloubily konflikty mezi stoupenci Kamila Šamúna (národními liberály) a falangisty Pierra Džámáíla na jedné straně, kteří  oba otevřeně prosazovali spolupráci s Izraelem proti Sýrii a Palestincům, a  prosyrského Tonyho Frangie …

11.10.78 Pierre Džámáíl Damašek veřejně odsoudil, a požadoval jeho odchod ze země.

Jím spoluzaložená Libanonská fronta se v tento den oficiálně připojila k jednotkám libanonské armády, a spolu s ní podstoupila neúspěšnou 100 dní trvající válku se syrskou armádou …

Bašír Džámáíl pod dohledem svého otce a Mossadu v roce 78 založil soukromou armádu Falangistické strany Kataeb „Libanonské síly“, do jejíhož čela se postavil, a jejíž vojenské milice vycvičili izraelští specialisté, aby bojovaly proti milicím Jásira Arafata.

Když si takto Bašír Džámáíl vylepšil vojenskou pozici, nechal zavraždit  křestˇanské vůdce, kteří jej neuznali  – Tonyho Frangie, Danyho Šamúna, a neúspěšně Raymonda Eddého, kterého Bašír dlouho považoval za mrtvého poté, co na něho poslal vraha, ale Raymond Eddé se objevil na veřejnosti, a prohlásil, že „ zemře, až bude chtít Bůh, a ne, kdy bude chtít Bašír Džámáíl či Háfiz Asád “  …

13.6.78 falangistický velitel Bašíra Džámáíla Šamir Geagea (26letý lékař, jenž prošel vojenským výcvikem v Izraeli) vedl komando, které  přepadlo v jeho rodinném sídle Tonyho Frangie, a spolu s ním postřílelo jeho manželku a všechny děti (nejmladší byla tříletá dcera).

Rodina Frangie je významná maronitská rodina s baštou na severu Libanonu příbuzensky spojená s rodinným klanem Háfize Asáda …

Bašír Džámáíl chtěl z křestˇanského území, které se svými přístavy, celními poplatky a daněmi představovalo samostatnou  „osvobozenou“ zónu, dobýt celý Libanon.

Bašír byl pod zástěrkou kulturního pluralismu stoupencem decentralizovaného federativního Libanonu … .

V 8/78 v Libyi při své oficiální návštěvě podivně zmizel libanonský charismatický imám Músa Sadr, šéf libanonských šíitů , jenž neměl dobré vztahy s Háfizem Asádem.

Z jeho hnutí Vyděděnců poté syrští agenti v době bojů mezi sunnitskými a šíitskými milicemi vytvořili prosyrské hnutí Amal …

Músa Sadr založil v jižním Libanonu Hnutí vyděděnců/ hnutí chudých šíitů, kteří měli bojovat proti libanonskému systému velkých feudálních vlastníků ( boj proti nespravedlnosti a utrpení je pro šíitský islám charakteristický) , ale později ve svých kázáních vyzýval k vzájemnému  konfesnímu usmíření a k toleranci – jeho kázáními byla v roce 69 dovršena právní emancipace šíitů vůči sunnitskému islámu ( dříve se šíité mohli vyjadřovat leda tak v levicových politických organizacích ) …

Libanonský imám Músa Sadr byl tak prvním šíitským duchovním, kterému se podařilo prosadit své politické cíle …

26.4.79 po přijetí campdavidské separátní mírové smlouvy s Izraelem, Libanon přerušil  diplomatické styky s Egyptem.

Pierre Džámáíl přežil několik atentátů, nejzávažnější byl na něj spáchán  5.6.79.

1980

23.2. 80 byla  při neúspěšném atentátu na Bašíra Džámáíla zabita jeho dcera.

V 9/80  vypukly boje co do rozsahu a prudkosti srovnatelné  s nejstrašnějšími dny občanské války, tentokrát mezi dvěma nejvlivnějšími křestˇanskými pravicovými stranami Falangistickou stranou (Kataeb) Pierra Džámáíla a  Národní liberální stranou Kamila Šamúna, které v minulosti sjednocovala myšlenka rozštěpení Libanonu do konfederace a vytvoření maronitského státu, ale Dany Šamún zásadně nesouhlasil s jakoukoliv okupací Libanonu – ani syrskou , ani izraelskou ( na rozdíl od svého otce Kamila, jenž 1982 dokázal s Izraelci spolupracovat ) …

Falangisté v překvapivém úderu milice Kamila Šamúna zcela rozprášily.

Posílení falangisté se nyní pustili do bojů s Libanonskou armádou, zatímco Dany Šamún odešel z politiky do ústraní až do roku 83, kdy nahradil otce ve vedení Národní liberální strany, a po jeho smrti v roce 87 se stal předsedou Libanonské fronty sdružující nacionalistické, převážně křestˇanské strany.

Veškeré pokusy vytvořit vládu národní jednoty se nedařily, takže se střídala jedna vláda za druhou, kdy Damašek oficiálně vyhlásil, že se rozhodl „ na žádost libanonské vlády“  dočasně odložit odchod svých jednotek …

1981

Na jaře se milice falangistů střetly s jednotkou Arabských sil, protože chtěly dobýt město Zahlé, a včlenit jej pod sféru svého vlivu.

Na straně Arabských sil bojovaly syrské vrtulníky, falangisty podpořil svým letectvem Izrael.

V tomto okamžiku hrozilo, že se Damašek a Tel Aviv do sebe přímo pustí, ale situaci zachránil Washington, který mezi nimi urychleně vyjednal dohodu o zastavení palby ...

4.9.81 byl v Bejrútu syrskými agenty zavražděn francouzský velvyslanec Louis Delamare (1921), a poté v  Bejrútu vybuchlo pět zaparkovaných vozidel celkem o síle100 kgTNT, 225 mrtvých, 83 zraněných.

K dalším atentátům proti francouzským budovám se přihlásila neznámá teroristická arménská skupina.

V 12/81 se 81letý Kamil Šamún vydal s mladším synem Danym do Jeruzaléma, aby požádali Menachema Begina jménem svým a falangistů o intervenci izraelských jednotek – žádali, aby Izrael rozmístil v Libanonu svoji armádu, a donutil Palestince, aby odešli z Bejrútu a jeho předměstí.

Bašír  Džámáíl  se pokusil o další neúspěšný atentát na  Raymonda Eddého, jenž posléze odjel do pařížského exilu.

1982

Háfiz Asád se za to, že mu Washington i Izrael daly najevo, že Golanské výšiny  zpět nedostane, mstil rozdmýcháváním teroru v Libanonu rozeštváváním všech zdejších komunit, a vyzbrojováním palestinských a islámistických hnutí, která ostřelovala sever Izraele.

23.2. 82 vybuchly v Bejrútu dvě auta plně naložená výbušninou, 13 mrtvých

15.4. 82 byli v Bejrútu zastřeleni dva francouzští diplomaté , 24.5. před francouzskou ambasádou vybuchlo vozidlo napěchované výbušninou, 11 mrtvých

26.5. přijel do Bejrútu francouzský premiér  Mauroy

4.6. 82 bylo v Evropě palestinskými komandy spácháno šest atentátů proti izraelským cílům, mj. proti třem izraelským velvyslancům.

Menachem Begin vyslyšel žádosti libanonských křestˇanů, a 6.6. 82 izraelská armáda v operaci Mír v Galileji pod vedením ministra obrany Ariela Šarona překročila linie hlídané jednotkami FINUL (40 km od severních izraelských hranic) …

Se svoji technickou převahou v několika dnech převálcovala všechny palestinské aktivisty v táborech i syrskou armádu, a valila se k Bejrútu, kde s pomocí milic falangistů Bašíra Džámáíla obklíčila půlmiliónový muslimský západní Bejrút, ve kterém si Jásir Arafat zřídil hlavní štáb, a začala jej nálety (Izraelci použili i  tříštivé pumy a fosforové rakety) srovnávat se zemí poté, co 18.6. vyzvala palestinské aktivisty, aby z Bejrútu odzbrojeni odešli, a tito odmítli ( zároveň  Izrael vyzval syrskou armádu, aby odešla z Libanonu ) .

Nutno podotknout, že arafatovci neměli kam odejít - žádná arabská země je nechtěla přijmout, Sýrie je oficiálně odmítla přijmout  15.7., načež 18.7. dostali další izraelské ultimátum, aby z Bejrútu odešli .

Háfiz Asád nechal Arafata a jeho muže bez pomoci, takže tito byli nakonec z Bejrútu 30.8.82 evakuováni mezinárodní jednotkou OSN …

Arafat se poté se svými věrnými odsunul do Tuniska, zatímco protiarafatovské křídlo zůstalo v Damašku .

1.8. 82 Izraelci dobyli bejrútské letiště.

18.8.82  po 70denním obléhání bylo po dlouhém vyjednávání US emisara Philipa Habiba s bejrútskou vládou dohodnuto, že do Bejrútu budou vyslány francouzské, italské a US jednotky, aby dohlédly na evakuaci arafatovců.

Evakuace 15.000 Arafatových mužů proběhla ve dnech 22.8.-3.9.( 600.000 Palestinců však nadále zůstalo v Libanonu v táborech) …

Jejich těžké vojenské techniky, kterou zde po evakuaci Palestinci zanechali, se zmocnili falangisté - hodila se jim pro boj s Drúzy ze severu ( baštou lib. Drúzů je malebná historická oblast Šúf s hl.m. Damour pod západními svahy pohoří Libanonské hory), se kterými se falangisté střetli již za bombardování západního Bejrútu …

Bilance operace Mír v Galileji : největší ztráty utrpěla syrská armáda, která byla rozdrcena, aniž se na něco zmohla.

Syřané v důsledku izraelských náletů přišli o 300 kusů ruských tanků T62, o raketové odpalovací rampy nainstalované sovětskými instruktory v údolí Bikáa, a o 85 kusů stíhaček Mig, které jim Izraelci sestřelili v bojích …

Izraelci měli 274 mrtvých, 23 nezvěstných, 1 Izraelec upadl do zajetí  - Izraelci zajali 5.000 palestinských bojovníků a 149 syrských vojáků .

Izraelci dosadili do funkce prezidenta 23.8. 82 Bašíra Džámáíla, jenž na oplátku podepsal s Izraelci dohody obsahující významné ústupky z libanonské státní suverenity ve prospěch vlády Menachema Begina - jednou z těchto dohod byla dohoda s Arielem Šaronem a Rafaelem Ajtanem o pronásledování palestinských vojenských aktivistů v Libanonu …

Háfiz Asád nechal Bašíra Džámáíla zavraždit o 3 týdny později pár dní před jeho inaugurací do funkce prezidenta  - zemřel 14. 9. 82 (35) při bombovém atentátu (200 kgTNT, 60 mrtvých falangistů ) v hlavním sídle falangistů.

K atentátu se nikdo nepřihlásil, proto byl alespoň zatčen Tanios Habíb Chartúmí, člen Syrské národní a sociální strany, zapřisáhlý nepřítel Izraelců a falangistů, jenž obvinění rozhodně odmítl ( v té době kolovala i verze, že atentát provedli Izraelci, kterým se Bašír začal vymykat z rukou ) .

Dva dny po zavraždění Bašíra se Izraelci a falangisté pomstili, a v noci ze 16 na 17.září za přihlížení izraelských jednotek, které falangisty do táborů Sabra a Šatíla na bejrútském předměstí vpustili, falangisté zmasakrovali příbuzné (ženy, děti, staré lidi ) palestinských aktivistů ( odhady se různí, zhruba 1.300 lidí) …

Pozdější izraelské vyšetřování podílu izraelských vojsk na tomto masakru uvádí, že izraelské jednotky stály u vchodů do táborů, a nejen falangisty vpustily dovnitř, ale dokonce i odpalovaly světelné signály, aby falangisté na vraždění  „ lépe viděli“ …

Izraelská vyšetřovací komise označila Hobejku za hlavního aktéra masakru, jenž nařídil zabít všechny ženy a děti.

1982 Elie Hobejka zorganizoval únos obchodníka Tamraze Charlese Chalukiho a čtyř íránských diplomatů, a nařídil jejich popravy.

V 11/82 Walíd Džumblát na základě vnitřních neshod rozpustil Lidové Národní hnutí seskupující 13 muslimských stran ( včetně KS) .

Osmá fáze : Horská válka 83-84 a "obrození" šíitů

1983

Prezidentskou funkci převzal po Bašírovi jeho starší bratr Amín Džámáíl, jenž se politicky neprojevoval – nebyl členem žádných milic, jen poslancem za Falangistickou stranu v parlamentu, takže jeho vláda znamenala konec extrémistické taktiky Falangistické strany.

Znamenal naději, a proto se do země vrátili mnozí emigranti, a s nimi i peníze na obnovu země.

Finanční pomoc na obnovu infrastruktury země a národní armády nabídly US.

Byla podepsána dohoda o ukončení bojů, a o odchodu izraelských jednotek ze země s tím, že simultánně odejdou z Libanonu Palestinci a syrská armáda …

Situace však nebyla tak růžová, do hry v této fázi vstoupili sešikovaní islámisté, šíitské fundamentalistické hnutí Amál a Hezbolláh, a syrské jednotky, které v masívním počtu napochodovaly do údolí Bikáa  ( již v 11/82 Hezbolláh vyslal sebevražednické teroristické komando proti hlavnímu štábu Izraelců v Tir, 70 mrtvých ) ...

31.3.83 Amín Džámáíl podepsal rozpuštění jednotky Arabského sboru.

18.4.83 atentát proti budově US velvyslanectví v Bejrútu zabil 63 lidí, zranil 100.

V 5/83 se do Libanonu inkognito vrátil Jásir Arafat s jednotkou svých bojovníků, a účastnil se bojů na straně protisyrských muslimských frakcí, ale v 12/83 byl donucen Libanon pod dohledem OSN opustit, když jeho muže syrská armáda obklíčila v přístavu Tripoli, a zajala 4.000 z nich ...

Libanon okupovaly dvě cizí armády - izraelská a syrská,  na jihu byl stále loutkový „ Svobodný Libanon“ , na Syřany okupovaném severu proti sobě bojovaly prosyrské a protisyrské skupiny, na jihu pod izraelskou kontrolou bojovali proti sobě falangisté a Drúzové, Palestinci a Izraelci, na území libanonskou vládou kontrolovaném ve středu Libanonu proti sobě bojovaly nejrůznější znepřátelené milice ( např. západní Bejrút kontrolovaly šíitské milice – postup prosyrských šíitských milic zastavil 1983 Michel Ajún se svojí 8.brigádou ve vesnici Suk al – Gharb, a byl za to povýšen na generála).

Hlavním dilematem Amína Džámáíla bylo uspokojit požadavky muslimů, aniž by kvůli tomu přišel o podporu ze své vlastní křestˇanské komunity – za jeho vlády se však v ničem nepostoupilo,třebaže se snažil obnovit státní moc nad libanonským územím.

Syřané, kteří s ním na dva roky uzavřeli tiché příměří ( současně proti němu sponzorovali opozici tvořenou S. Frangie, W.Džumblátem a R.Karamé ), jej po dvou letech vypověděli ( v 9/83 Amín Džámáíl napsal Asádovi dopis, ve kterém jej žádal, aby stáhl syrské jednotky z Libanonu) …

17.5.83 Džámáíl na nátlak Washingtonu podepsal „mírovou“ smlouvu s Izraelem , v září napsal výše zmíněný dopis Asádovi, a v 2/84 Amín vyslal jednotky libanonské armády proti šíitským milicím v západním Bejrútu, který dobyl  prosyrský blok šíitských vojenských milic Amál, aby v něm obnovil autoritu státu, nicméně dosáhl jen nového rozkolu v armádě podle náboženského vyznání …

Mezitím se jeho otec Pierre Džámáíl v 11/83 neúspěšně snažil dojednat v Ženevě a v 3/84 v Lausanne s Háfizem Asádem nějaký modus vivendi, který by vedl k ukončení občanské války, a k odchodu syrských jednotek z Libanonu.

Spojený prosyrský blok šíitských vojenských milic Amál a levicových stran Amína Džámáíla přiměl, aby 7.3.84 smlouvu s Izraelem zrušil, načež 1.5.84 byla v Bejrútu vytvořena vláda národní jednoty ...

V 3/84 Amín jmenoval nového premiéra sunnitu Rašída Karamé, do kterého vkládal naděje,že se mu podaří jednotlivé libanonské frakce (Drúz Walíd Džumblát, Kamil Šamún, Pierre Džámáíl, a šíita Nabih Berri ) usmířit.

V 8/84 probíhaly hustě neprůhledné boje v Tripolisu nejen mezi islámisty proíránskými (Hnutí islámského sjednocení, Hezbolláh) a prosyrskými (Amal, jehož spojencem je rodina Džumblátů) ,mezi šíity a sunnity, ale i mezi jednotlivými šíitskými a sunnitskými frakcemi navzájem ( půtky Damaškem umně rozdmýchávané), a mezi milicemi Alávitů a palestinskými milicemi, a sympatizanty Národní socialistické strany Sýrie.

Výbuch nálože v Tripolisu usmrtil 105 lidí.

26.9.84 byl spáchán další atentát proti US ambasádě (24 mrtvých) a 21.12.84 proti drúzské škole (5 mrtvých) .

V 8/84 Amínovi zemřel vlivný otec Pierre Džámáíl (79), takže Falangistická strana jej přestala brát jako vůdce, a vymkla se mu z kontroly.

Elie Hobejka, Šamir Geagea a Karim Pakraduni si vynutili demisi synovce Amína Džámáíla Fujáda abú Nádira z funkce velitele Libanonských sil, a tuto funkci si poté uzurpoval Elie Hobejka.

Falangistickou stranu tak ovládli její dva velitelé -  Šamir Geagea  a Elie Hobejka, masoví vrazi ze Sabry a Šatíly ( 9/82).

Elie Hobejka byl falangistou od 16 let, kdy odešel ze školy. Jeho rodinu a snoubenku zavraždily palestinské milice OOP v masakru v křestˇanském Damour v roce 76 .

Poté, co se spolu se Šamirem Geageaem podílel na vraždě Tonyho Frangie a jeho rodiny v 6/78, byl povýšen na jednoho z velitelů falangistů. Vždy při sobě nosil revolver, nůž a ruční granát.

Prvním nařízením Hobejky ve funkci velitele Libanonských sil bylo zlikvidovat  expremiéra Sálima Hosse, ale bombový atentát se nezdařil.

Rovněž se nezdařil jím nařízený bombový útok na poslance Mustafa Sáda v roce 85, který Mustafovi zabil dceru, ale jeho samotného „jen“ zmrzačil.

Nezdařil se ani jím nařízený bombový útok, kterým se chtěl zavděčit CIA, na Mohamada Husajna Fadlaláha, při kterém zahynulo 80 lidí - CIA si přála cílenou vraždu bez masakru, takže s Hobejkou okamžitě přerušila veškeré kontakty.

V 6/85 Izrael dokončil svůj odchod z Libanonu „ po etapách „, ponechal si ale tampónovou zónu na jihu (na svých severních hranicích), kterou kontroloval spolu s libanonským gen. Antoinem Lahadem, jenž velel separatistické Armádě jižního Libanonu ...

Horská válka mezi falangisty/+ Lib.armádou a Drúzy/+ šíitskými milicemi Amál

Oblast pohoří Šúfu, obývaná Drúzy a maronity, až doposud ušetřená občanské války, se stala bojištěm mezi falangisty a Drúzy poté, co vzájemné represálie ( vyhlazené vesnice, rozbořené kostely ) vyústily do náboženských vášní, ale vyslání Libanonské armády do hor Drúzové odmítli z obavy, aby se nepřidala na stranu falangistů.

Když bejrútská vláda přesto pohrozila, že armádu vyšle, Walíd Džumblát nechal bombardovat bejrútské letiště a pozice libanonské armády v Bejrútu ...

Když se jednotky Tsahelu, které pomáhaly falangistům, z pohoří Šúf stáhly, Libanonská armáda se v boji proti Drúzům a šíitským milicím Amál přidala na stranu falangistů .

Drúzové, kterým bojovou techniku dodával Kreml, boje vyhrávali, takže tisíce maronitských rodin odcházely do exilu ze strachu z masakrů.

Washington, jehož jednotky byly v Libanonu v rámci mnohonárodnostního mezinárodního sboru vedle Francouzů, Britů a Italů, zasáhnul – nejprve bombardoval pozice Drúzů v horách, a poté s nimi vyjednal příměří .

V 11/84 se poté konala neúspěšná usmiřovací konference v Ženevě, zprostředkovaná US a Saúdskou Arábií ...

1984 Renesance libanonských šíitů, nejchudších obyvatel Libanonu

Na mezinárodní mírové sbory bylo v roce 83 spácháno mnoho sebevražednických útoků, které zabily 256 příslušníků US námořní pěchoty, a 56 francouzských vojáků, takže v 2/84 mezinárodní jednotka z Bejrútu neslavně odešla, až na Francouze, kteří v počtu 2.000 mužů zůstali ...

Ze sebevražednických atentátů byla vždycky obviněna tehdy malá proíránská šíitská stranička Hezbolláh/Strana Boha, ale její šéf všechna obvinění popřel s tím, že atentáty provedl daleko větší a radikálnější Islámský džihád ...  

Ze šíitů žijících ponejvíce na jihu Libanonu a v údolí Bikáa, učinily nájezdy izraelské armády uprchlíky, kteří jako Palestinci hledali spásu na předměstích Bejrútu.

Chudé šíity doposud ignorovali jak sunnité, tak křestˇané, takže z  „jejich“ občanské války byli vyloučeni ...

Avšak íránští vývozci islámské revoluce je vyhledávali, cvičili je, a vštěpovali jim do hlavy nenávist, takže brzy začal Hezbolláh dominovat na teroristické scéně, zejména svými únosci cizinců, jejichž exodus z Bejrútu vyprovokoval.

Nicméně nejrůznější islámistické frakce své akce nejen nekoordinovaly, ale tvrdě si konkurovaly, a i vůči sobě používaly pravidlo „oko za oko „ , proto také Lidový islámistický kongres /Islámistická internacionála, který vznikl v Chartúmu z iniciativy dr.Hasana Turábího, se zmítal ve sporech jednotlivých frakcí, které jeho činnost blokovaly ( také na něj bylo uvaleno „politické a finanční “ embargo ze strany Washingtonu a Káhiry, což islámisté označili za historickou chybu Mubarakovy vlády ) ...

Konkurenční frakce šíitů :

®proíránský Hezbolláh ( jeho vedení jako jediné z islámistů navázalo politické kontakty s křestˇanskými politiky, a od začátku bojovalo jak proti izraelské, tak proti syrské okupaci) – Hezbolláh převzal od  paralyzované libanonské armády celé břemeno boje za vyhnání Izraelců z jižního Libanonu, a počínal si velmi dobře.

Šéfem Hezbolláhu byl do roku 92 šejk Abás Músáví, od roku 92 Sajíd Hasan Nasralláh - pochází z devíti dětí šíitského hokynáře, velmi umírněného muslima.

Občanská válka rodinu donutila, aby se z Bejrútu přestěhovala na jih Libanonu, kde Sajíd Nasralláh vstoupil do milic Amálu, jehož šéf šejk Abás Músáví jej poslal studovat šíitský islám do iráckého Nadžafu, ale odkud jej Saddám Husajn jako radikála vypověděl. Z Amálu přestoupil spolu se šejkem Músávím do radikálnějšího proíránského Hezbolláhu, jehož šéfem se Músáví stal.

* prosyrský Amal ( vzešlý z Hnutí vyděděnců imáma Musy Sadra, poté co byl Damaškem 1978 zavražděn v Libyi), vedený prosyrským advokátem Nabih Berri ( nejvyšším ajatolláhem libanonských šíitů byl proíránský Mohamad Mehdi Chamsedín, jenž v 3/85 vyhlásil džihád proti Izraelcům), Amál politicky velmi taktizuje, jeho vztahy s arabistickými hnutími jsou dodnes nejednoznačné a pokrytecké.

                                              proíránské Hnutí za islámské sjednocení (MUI) šejka Sajída Šabane

                                              skupina šejka Subi Tufajliho

                                              skupina abú Mahdžána

Devátá fáze 85 – 87 islámistické atentáty a únosy proíránského Hezbolláhu a  prosyrského Amálu

1985

16.2. počátek stahování „ po etapách “ izraelské armády z Libanonu za prudkých bojů s Hezbolláhem a Amálem Nabího Berri,,jehož spojencem v Bejrútu byla prosyrská Pokroková strana Džumblátů.

Po celý únor a březen docházelo k jednomu islámistickému atentátu za druhým ,celkem při nich v únoru zahynulo 37 lidí, 12 lidí zahynulo 4. 3. v šíitské mešitě, před kterou vybuchl automobil naložený výbušninami, 8.3. v Bejrútu vybuchlo několik výbušninou plně naložených automobilů s celkovým počtem 72 mrtvých.

K únosům Hezbolláhu se připojovaly únosy ze strany Libanonských sil, které režíroval Šamir Geagea, a to zejména proti křestˇanským „ disidentům“  …

19.2. byl na jihu Libanonu šíitskou gerilou zavražděn francouzský pozorovatel z mezinárodních jednotek, a 12 izraelských vojáků, následovaly represálie Izraelců. Odchod izraelských jednotek způsobil exodus křestˇanů z jižního Libanonu, taktéž dezertovala třetina milic Haddádovy křestˇanské  „armády“.

V 5/85 podali Palestinci žalobu proti Arielu Šaronovi a generálu Amosi Jaronovi u belgického soudu (tehdy v Belgii platil zákon o univerzální příslušnosti belgických soudů u nepromlčitelných zločinů , později byl z technických důvodů změněn ) za masakr civilistů v táborech Sabra a Šatíla.

21.5. bombový atentát v křestˇanské čtvrti v Bejrútu zabil 55 lidí.

27.8. bombový atentát v Bejrútu zabil 54 lidí.

30.9. byli uneseni 4 sovětští diplomaté, tři z nich byli  2.10. osvobozeni.

19.11. Izrael sestřelil dvě syrské stíhačky Mig nad Libanonem, znovu se rozhořely boje mezi milicemi v Bejrútu, tzv. válka praporů.

V 12/85 byla v Damašku uzavřena nová dohoda o příměří mezi 28 libanonskými milicemi, a zároveň dohoda stanovovala syrské „poručenství“ , čili  spolupráci bejrútské vlády s Damaškem ve věcech zpravodajství, bezpečnosti a zahraniční politiky …

1986

15.1. Šamir Geagea odstranil stranickým pučem Hobejku z velení Libanonských sil, protože Hobejka podepsal  pod dohledem Sýrie tripartitní dohodu s prosyrským Walídem Džumblátem a prosyrským Nabí Berrim.

Hobejka uprchl do Damašku, vrátil se 1989 jako veřejně a trvale  prosyrský…

Elieho Karamé Džámáíla vystřídal ve funkci šéfa strany falangistů Georges Saadé, jenž později přijal dohody z Taifu – šéfem falangistů byl až do roku 98 .

21.1. bombový výbuch v Bejrútu zabil 30 lidí, 10.4. 11 lidí.

Po US bombardování Libye byli popraveni 3 britští rukojmí držení v Libanonu, a v září byli zabiti 3 francouzští pozorovatelé z jednotek OSN FINUL, např. plukovník Gouttiere.

Od prosince prosyrské šíitské milice hnutí Amal obléhaly palestinské tábory v Libanonu.

1987

7.1. byl spáchán neúspěšný bombový atentát na Kamila Šamúna seniora.

V únoru umírněný prezident Amín Džámáíl navštívil Paříž.

5.4. podal demisi premiér Rašíd Karamé z významné sunnitské rodiny, a 1.6. byl za podivných okolností Rašíd Karamé zavražděn poté, co v jeho soukromém vrtulníku Puma vybuchla bomba (Rašíd Karamé přežil atentát již v roce 44 , za jeho vraždu byl v roce 99 usvědčen Šamir Geagea, jemuž však byl rozsudek smrti později změněn na doživotí, a po stažení syrských jednotek z Libanonu byl v rámci širšího usmíření křestˇ anské komunity omilostněn ) …

Po Karamém nastoupil jako prozaimní ad interim premiér Sálim Hoss, jenž se v roce 88 postavil jako principiálně prosyrský proti jmenování premiérem generála Ajúna .

20.6. byl v Bejrútu unesen syn libanonského ministra Adel Ali Osseirane spolu s US novinářem Charlesem Grassem.

15.7. bombový atentát v Tripolisu zabil 75 lidí.

7.8. zemřel bývalý premiér Kamil Šamún ve věku 87 let.

24.9. byl v Bejrútu zavražděn jezuita profesor André Masse.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.září 1980 začala Irácko-íránská válka

22.září 1576 byl Rudolf II. Habsburský korunován českým králem (vládl 1576 – 1611)