Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 62

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 5. 7. 2015 10:00 Napsal Servác Heller
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: VÁLKY, KONFLIKTY, BITVY

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - VIII. Bitva u Králové Hradce 3.část

Boj o les Svíb

Pruská divise generála Franseckého (7.) postoupila skoro zároveň s divisí Hornovou za Bystřici. Zahajovací palbou dělostřelectva sedmé divise vzňaly se Benátky a hořící vesnice obsazena rychle předním vojem divise. O půl deváté hodině dorazila také hlavní síla divise k Benátkám a rozložila se — i s následující za ní reservou — v prohlubině na severní straně vsi. Fransecký rozvinul tu svoji divisi v táhlý šik na Bystřici: 13. brigádu na levo proti Máslovědům, čtyři prapory 14 brigády na pravo proti lesu.

Proti této pruské divisi stály z počátku na rakouské straně jenom Brandensteinova brigáda od 4. armádního sboru. Tato brigáda zaujala, když byl její přední voj z Benátek ustoupil, tyto posice: druhý prapor velkého knížate Michala v lese Svíb u, pět setnin 27. praporu myslivců a jeden prapor od pluku Michalova u Hořiněvsi, jádro pak (4 prapory a 4 děla) kolmo k silnici mezi Máslovědy a Nedělištěm, nedaleko jihovýchodního výběžku Máslověd. Čtyři děla brigádní batterie vyjela na Máslovědské návrší, na křižovatce na západ od vesnice. Poloviční škadrona husarů (od pluku prince Bedřicha Karla) je kryla.

Jakmile ze zpráv přední stráže se ukázalo, že nepřítel na Svíb a Máslovědy zároveň udeřiti hodlá, vyslal generálmajor Brandenstein ještě dva prapory (oba třetí prapory od pluků velkého knížete Michala a arcivévody Viléma) ke Svíbu, v jehož severozápadní části již vedle druhého praporu velkého knížete Michala ještě dva prapory od pluku arcivévody Jindřicha (brigády Appianovy) stály; druhá polovice brigádní batterie přidružila se k bojující už první polovině a zahájila palbu. Dva prapory pluku arcivévody Viléma zůstaly jakožto reserva na tábořišti.

Kdežto jádro 7. pruské divise u Benátek strategicky se rozkládalo, udeřily po půl 9. hodině čtyři pruské prapory útočně na Svíb.

Les Svíb je tvaru docela nepravidelného. Od západu na východ je asi 2000 kroků dlouhý a průměrně asi 1000 kroků široký. On pokrývá táhlý vrch, kterýž asi uprostřed dostupuje úrovně všech okolních dominujících bodů, pak ale jednak k Bystřici, jednak k Máslovědům úzkým, nepravidelným hřbetem se sklání. Spád na jih jest celkem mírnější, než na sever; oba pak sklony jsou prorvány roklinami. Na východní straně nejvyššího bodu, směrem k posici rakouského vojska, pozůstával les z nízkého dorostu; staré kmeny byly pokáceny a na sta sáhových hranic štěpinového dřeva, z nich kolem sestavených, poskytovalo vojsku více úkrytu, než les sám. Západní polovice lesa (směrem k Bystřici) sestávala ze silných stromů jehličnatých i listnatých. Východní okraj této smíšené části lesa vinul se zrovna přes nejvyšší. bod vrchu směrem od východu na sever. Toť celkem obraz lesa, kterýž se proslulým stal zuřivými boji, jež v něm byly svedeny. Tisíce udatných mužů v něm padlo a les je nyní prostoupen četnými pomníky, u nichž žádný chodec bolestným pocitům se neubrání.

»Být jednotně vedeny a míti určitý úkol, aby na místě setrvaly,« — praví úřadní zpráva rakouského generálního štábu — »byly by prapory v lese umístěné prvnímu nepřátelskému návalu odolaly; avšak jako císařské vojsko v této válce vůbec málo kdy mělo štěstí určitých disposic boje, nedostávalo se těchto i zde.«

Pruské prapory čtrnácté brigády divise generála Franseckého hrnuly se asi touž dobou, co Sadová byla dobyta, od Benátek k lesu Svibu a dorazily téměř beze ztrát k jeho okraji. Ale sotva že byly s různých stran do lesa vnikly, začal se na ně řítit déšť rakouských kulí z pušek myslivců, kteří ponejvíce z úkrytů stříleli. Zároveň začaly na jiných místech děsně pustošit těžké střely z rakouských děl. Avšak navzdor tomu vytlačila pruská pěchota rakouské myslivce z lesa a usadila se v něm přese všechnu zkázu chrlící kanonádu rakouskou.

Zpráva rakouského generálního štábu vysvětluje tento úspěch pruské pěchoty tím, že generalmajor Appiano, kterýž měl posléz nařízeno, aby na Chlumu postavení zaujal, pevně se domníval, že les Svíb, asi 2500 kroků od Chlumu vzdálený, do jeho obvodu již nespadá a že tudíž oba dva prapory pluku arcivévody Jindřicha z lesa dříve odvolal, než pruská pěchota k útoku na les se odhodlala, tak že se jenom jediný rakouský prapor (2. prapor pluku Michalova) v lese nalézal, když pruské prapory na něj útočit počaly. Oba 3. prapory pluků Michalova a Vilémova od brigády Brandensteiriovy byly ještě na cestě a takž bylo prý Prusům snadno vniknouti do lesa a to do nejvyšší a nejporostlejší jeho části.

Tím časem pak, co čtrnáctá brigáda pruská v lese bojovala a zabravši jej z valné části, se strašnými ztrátami v něm se držela, hnala třináctá pruská brigáda, podporována u Benátek postavenými batteriemi Franseckého, třikráte za sebou prudce na posici 2. rakouského sboru u Máslověd, Avšak útok za útokem ztroskotal se o rakouskou přesilu. Jakmile jeden útok byl odražen, obrátily rakouské batterie u Máslověd, naproti Svíbu postavené, svou palbu na les, tak že meškající tam pruské prapory ob čas také v bocích a v týle vražedným ohněm rakouským byly potírány.

Plné dvě hodiny — od 9. do 11. — držely se pruské prapory ve Svíbu, na jehož severovýchodních výběžcích také čásť 13. brigády se byla usadila. Po celou tu dobu bojovalo se zuřivě o jeho držení. Generalmajor Appiano uzřev, že prapory divise Franseckého rakouský prapor z lesa tlačí, vrátil oba odtamtud odvolané prapory nazpět ke Svíbu a připojil k nim ještě čtyři setniny 4. praporu myslivců. Avšak útok do lesa vnikající pěchoty byl marný; po krátkém krutém zápasu musily rakouské oddíly zase ven z lesa a nepřítel se v něm pevně usadil.

Také části brigády Brandensteinovy a Fleischhackrovy hnaly od východu na les útokem, ale bez úspěchu. Generalmajor Brandenstein vyslal ke Svíbu dva prapory pluku Vilémova a jednu setninu myslivců. Avšak pruský generallieutenant Fransecký posunul rychle do lesa dva prapory třinácté brigády a toto čerstvé vojsko, jehož vražedná rychlá palba rakouské útočníky šmahem porážela, zmařilo poslední úsilí Brandensteinovy brigády.

Také u lesního výběžku proti Máslovědům, kdež se byly oba prapory pluku Michalova se třetím praporem pluku arcivévody Viléma zase postavily, rozzuřil se krutý boj, ve kterémž generalmajor Brandenstein těžce raněn padl. Zároveň s dotčeným již útokem obou praporů pluku Michalova vnikl do jihovýchodního cípu lesa 13. prapor myslivců od brigády Fleischhackrovy a pronikl za krutého boje dosti hluboko do něho, ale neudržel se v něm a čásť pruského vojska vyrazila i z lesa a obsadila několik dvorců v Čistovsi.

Prudký a bezúspěšný dosavadní zápas o Svíb přivábil hlavní voj čtvrtého armádního sboru rakouského. Sbor tento seřaďoval se již kolem půl desáté hodiny k útoku na Svíb. Tu však raněn byv, musil býti z bojiště odnesen jeho velitel, hrabě Festetič a velení převzal podmaršálek Mollinary. Ihned vyslána Fleischhackrova brigade na Čistoves a také brigádám arcivévody Josefa a Poeckhově, kteréž se od Máslověd k Hořiněvsi rozvinovaly, nařízeno, aby postoupily na západ ke Svíbu.

Kolem desáté hodiny zahájen rakouský útok prudkou palbou, před kterouž Prusové nemnoho do vnitř lesa ustoupili. Fleischhackrova brigáda, jež po 10. hodině na Čistoves udeřila, zahnala sice pruské oddíly nazpět do lesa, avšak nebyla s to za nimi do vnitř vtrhnouti. Brigáda Poeckhova pronikla sice na severovýchodním konci Svíbu do lesa a postupovala, majíc plukovníka Poeckha v čele, odhodlaně ku předu, ale byla po neobyčejně parném a krvavém boji, v němž její velitel Poeckh sám padl a s ním téměř všichni štábní důstojníci, novou posilou pruského vojska zase z lesa vytlačena, tak že Svíb o 11. hodině zase docela byl v moci pruské.

V tomto nad míru rozhořčeném lesním boji nastal prodlením času veliký zmatek; pruské i rakouské prapory byly na všechny strany rozházeny; velké oddíly obou stran přebíhaly kolem sebe a bojovaly pestře mezi sebou smíšeny. Boj skončil, jak už pověděno, ústupem rakouského vojska na všech stranách.

Teď bylo na čase, zůstaviti Svíb jeho osudu a vzdáti se nadobro jeho držení. Jak už praveno, prostírá se polovina lesa v nížině a dělostřelectvo, rozestavené na výšinách u Chlumu nebo Máslověd, mohlo tuto čásť, ba i hořejší partie lesa tak ovládati, že by pobyt v nich nepřátelskému vojsku byl velmi obtížným býval. Jižní strana lesa jest přes 2500 kroků vzdálena od výšiny Chlumu, jeho pak k Máslovědům čelící východní strana, kteráž sice jenom asi 700 kroků od místa vzdálena jest, pozůstávala většinou toliko z mlází, tak že nepřítel v lese tom zahnízděný rakouským posicím u Chlumu a Máslověd sotva se mohl státi nebezpečným. Držení Svíbu nebylo tudíž nutno a nestálo za všechny ty boje a zápasy.

A přece podniknut ještě jeden velký útok!

Nezdar tří rakouských brigád čtvrtého armádního sboru přiměl velitele druhého sboru rakouského, podmaršálka hraběte Thuna, že odeslal od svého sboru ke Svíbu brigádu Wúrtembergovu a Saffranovu.

Batterie obou brigád zahájily poslední útok na Svíb prudkou kanonádou.

Asi o půl dvanácté začaly obé brigády, jejichž vojsko z části se bylo pomísilo, útočit a vyjma 1. prapor pluku Holsteinova podařilo se všem praporům první řady obou brigád do lesa vniknouti. Pluk Meklenburgův podporoval útok svojí palbou a čtvrtý prapor pluku Hartungova následoval za pravým křídlem jakožto reserva.

Útok 1. praporu Holsteinova se nezdařil. Prapor tento musil přejíti lysinu na severovýchodní straně lesa rozloženou a dostal se při tom do nejprudšího křížového ohně umístěných tam pruských praporů.

Vojsko levého křídla dralo se přes hromady mrtvol s velikou silou a prudkostí stále ku předu. Obecný zápal strhl k útočení také pluk vévody Meklenbursko-Zvěřínského; tento připojil se k útočícím docela proti obdrženému rozkazu, ale musil se pak vrátit do své posice.

Děsné divadlo lesního boje rozvinulo se v plné hrůze a vlnilo se od stromu k stromu. Opět padaly, jako neviditelnou mocí rubány, celé řady útočníků, ale již dávaly se také řady nepřátel na rychlý ústup a zastavovaly svou prudkou palbu.

Stečení vrcholu bylo obtížno. Nepřítel srazil se tam v hustou massu a chrlil na vzhůru se ženoucí císařské vojsko neochabující déšť kulí. Toto musilo na chvíli zarazit a vévoda Wurtemberský, jehož pravé křídlo silně bylo zdecimováno, byl nucen žádati sborové velitelství o posilu.

Podmaršálek hrabě Thun nařídil na tuto žádosť, aby volné prapory brigády Thomovy na Svíb postoupily. Ale plukovník Thom mohl volně naložiti jenom s dvěma prapory a ty daly se rychle na pochod k lesu, avšak obdržely záhy rozkaz, aby místo útoku na Svíb zaujaly postavení mezi Máslovědy a Sendražicemi ku krytí ústupu druhého sboru.

V tu dobu dostalo totiž velitelství druhého sboru zprávu, že se blíží nepřáteské síly od severu.

Brigády Wurtembergova a Saffranova útočily zatím dále a obdivuhodné jejich úsilí mělo konečně úspěch: o polednách byla obě křídla nepřátelských divisí od sebe odtržena a jejich prapory rozbity. Celé pluky vtrhly do lesa a trosky statečných, na polovici srubaných pruských praporů utíkaly k Čistovsi, kdežto 13. brigáda ještě zoufale se bránila v severozápadních cípech lesa a na území mezi Hořiněvsí a Benátkami. Vítězný jásot rakouských mass zaburácel lesem a hřímavé zvuky císařské hymny budily kolem hlučnou ozvěnu. Opět byl Svíb, tento málo cenný předmět tak neslýchané krutých zápasů, v rukou císařského vojska.

Nadešla hodina poledního klidu, ve kteréž na bojišti smutný obrat se udál. Situace levého křídla pruského se pojednou docela změnila: Od východu blížili se pruští jezdci, objeli Máslovědy a klestili si dráhu k bojujícímu vojsku 13. pruské brigády — to byly přední hlídky armády korunního prince.

Dříve však, než tímto zjevem spůsobený obrat vylíčiti se pokusíme, doplníme si ještě obraz dosavadních bojů vypsáním událostí na protějším křídle, zápasem generála Herwartha z Bittenfeldu.

Labská armada dorazila po pětihodinovém téměř pochodu asi v osm hodin ráno k Nechanicům. Zde vedl přes Bystřici jediný toliko most a přes ten vedeny všechny divise labské armády. Proč generál Herwarth počet přechodů technickým vojskem rozmnožiti nedal, zůstalo nevysvětleno. Jedna divise potřebuje na přechod přes most (s děly, vozotajstvem atd.) vždy pět čtvrtí hodin až půl druhé hodiny, i musily tedy každým způsobem i když všechno šlo jako na drátku, minout čtyři hodiny, než zadní, zálohu tvořící Etzlova divise do boje zasáhnouti mohla.

Nechanice byly obsazeny vojskem saským. Sasíci byli objevením se předního voje Herwarthova patrně překvapeni a ustoupili po delší marné obraně Nechanic z místa. Ustupujíce pak, strhali sice most za sebou, jejž Prusové znovu zříditi musili, ale opomenuli zaujati obranné postavení na východním kraji poříčí, kterýž přece dělovými zářezy na obranu již připraven byl a usnadnili tím nesmírně Prusům průchod soutěskem a další rozvinutí se k boji. Sasíci ustoupili k výšinám u Probluzi a Přimu, jež byly pro rakouskou armádu silnými křídelními oporami. Zde a na táhlém hřbetu výšin směrem k Lípě spatřil pruský přední voj husté davy vojska a dlouhé řady batterií. Na útok nebylo ani pomyšlení, ježto záložní dělostřelectvo, jehož vůči takovýmto posicím postrádati lze nebylo, teprv za hlavní, zvolna ku předu postupující silou pěchoty následovalo. Uplynuly hodiny, než i jen divisní batterie k činnosti se dostaly. Do dvanácti hodin nevyšinuly se srážky na tomto křídle z obmezených rozměrů pouhých předvojových potyček a dělových přestřelek.

Území na Bystřici u Nechanic nemělo se tak lacino nepříteli zůstaviti. Rakouská armáda byla by velmi získala, kdyby se bylo saského sboru tam použilo k hájení přechodu přes Bystřici a osmý rakouský sbor kdyby se byl stáhl na vysočinu nad Přímem a Probluzi, odkudž by byl mohl účinně do boje zasahovat buď k Popovicům nebo ke Hrádku.

Hlavními body rakouských posicí v této bitvě byly Hořiněves, Lípa-Chlum a Hrádek. Na ty ukazovala sama příroda, avšak ony byly jenom v středu, jak se patřilo, na zřetel vzaty a hájeny.

Štěstím bylo ještě, že si korunní princ saský vymohl schválení, aby místo posice u Popovic obsaditi směl posici u Přímu a Probluzi neboť jinak byla by se labská armáda o hodinu dříve na výšinách u Probluze objevila, než skutečně se stalo, a postavení císařského vojska bylo by se tím ještě značně zhoršilo.

Generál Herwarth z Bittenfeldu dal svými prvními disposicemi na jevo, že chtěl ku krajnímu rakouskému křídlu přiraziti a je obejíti. Za tím účelem vyslal Cansteinovu divisi na Hrádek. Avšak tím časem (byly již asi 2 hodiny s poledne) dověděl se anebo seznal, že jest nutně třeba, by princ Bedřich Karel pokud možno brzy byl vyproštěn a že jest tedy potřebí, aby jeho, Herwarthova armáda nejkratší cestou a více čelem k nepříteli byla posunuta. Za tím účelem nařídil Cansteinově divisi, aby udeřila útokem na Horní Přím a vyslal divisi Münstrovu, jež byla právě v uzavřených řadách za Nechanicemi se objevila, na Probluz.

Münstrovy prapory provolaly hlučně »Hurá!«, rozvinuly prapory a hnuly se ku předu. Postupovaly nejdříve na Lubno, ježto na této cestě okrajem údolí před palbou rakouských děl byly chráněny. U Lubna vystoupily na vysočinu, brigády rozvinuly se do bitevního šiku a za veselých zvuků vojenské hudby stoupaly chutě na výšiny u Probluzi.

Cesta tam obnášela plnou čtvrt míle a po celou tuto cestu byli Prusové v šanc vydáni strašné palbě granátů, již na ně chrlily z fronty batterie Sasíkův, s levé strany pak batterie generála Gablenze. Avšak navzdor tomuto vražednému dešti střel urazili Prusové čtvrt mílovou onu cestu za dvacet minut a hnali tak prudce útokem na nepřátelskou posici, že nejbližší, v čele proti nim postavené batterie kvapně odjely a dva na jejich místo nastoupivší prapory rychle povaleny byly. Také čásť levá, přímo před nepřátelskou posicí, byla tímto spůsobem dobyta a pak teprve začaly zdlouhavé porůzné zápasy praporů o jednotlivá místa. Sedmi sty mrtvými a raněnými zaplatila Münstrova divise svůj zajisté slavný útočný postup přes území nepřátelským dělům docela přístupné až k místu, odkudž nepříteli viděla do očí.

Vzhledem k hrozícímu zaskočení a následkem ostrého útoku v čele povolána na rakouské straně do rozpoutaného boje reserva levého křídla, již tvořil osmý sbor armádní. Tím sesíleni byli obhájci oné silné posice aspoň na 38.000 mužů, kdežto Herwarth dosud bez 7áložní divise své, tedy jenom s oběma předními asi 26.000 mužů čítajícími divisemi operovati musil. Až skoro do 3 hodin zuřil boj o výšiny Probluzské, a teprve v tuto dobu zmocnila se Münstrova divise vesnice.

Tím časem posunula se divise Cansteinova blíže k divisi Münstrově, kdežto zvolna také divise Etzlova se přiblížila a na pravo rozvinovati se začala. Levé křídlo Sasíkův a s ním celá rakouská posice ociťovaly se vždy více a více v nebezpečí, že budou zaskočeny. Proto opuštěn byl Přím, ano se ještě o Probluz zápasilo.

Prusové sami doznávají, že rakouské a saské vojsko na levém křídle hrdinsky se bránilo. Jenom zvolna postupovala porýnská a vestfálská vojska ku předu. Četná, uměle opevněná místa musila spoustou životů zaplacena býti, saské a rakouské dělostřelectvo konalo pravou hrůzu spustošení, ale vítězného postupu Prusů nebylo lze zaraziti. Labská armáda zatlačila svého odpůrce posléz až k místům, kdež setkati se musila s rakouskými kolonami, jež byly tím časem ze středu nuceny ustoupiti. V této situaci učinen jí sice ještě odpor zoufalý, avšak přímé spojení s armádou prince Bedřicha Karla bylo přece provedeno, kdežto zároveň levé rakouské křídlo v nebezpečí se ocitlo, že bude zaskočeno a v ústupu obmezeno.

Vydáno v roce 1896

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

16.října 1813 začala bitva u Lipska někdy označovaná jako Bitva národů.

16.října 1306 – sňatek Rudolfa Habsburského s Eliškou Rejčkou, vdovou po českém králi Václavu II. Rudolf Habsburský se tak ve zmatené situaci po zavraždění posledního Přemyslovce dostal na český trůn. Českým králem byl od roku 1306 do roku 1307, kdy zemřel na úplavici.

16.října 1310 – Vznik městské radní knihy v Starém Městě v Praze (úřední kniha pražské samosprávy)