Kdo je online

Právě přítomno: 3045 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 17. 7. 2015 10:00 Napsal Servác Heller
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: VÁLKY, KONFLIKTY, BITVY

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - X. Praha za války 4.část

Tím časem doručen správě c. k. hlavní pošty tento výnos:

»Královské pruské velitelství v Praze 10. července 1866. Císařské poštovní správě v Praze. Dle vyšších rozkazů má císařská poštovní doprava ihned přestati. Ranisch v. r.« Hned na to uzamčeny všechny místnosti hlavní pošty, všeliká poštovní doprava zastavena a klíče ode všech kanceláří, v nichž nalezaly se nevypravené dosud listy a noviny, odevzdány c. k. správcem pošty přímo purkmistrovi.

Daleko větší událosť stala se tou dobou na jiném místě. U purkmistra objevil se na radnici pruský auditor nesa vyzvání, aby na nároží pražských ulic nalepen byl pruský manifest: »Obyvatelé slavného království Českého!«, aby text tohoto manifestu také novinám k uveřejnění v čele listu byl doručen, jakož aby se obec postarala o přiměřené rozšíření toho provolání. Vyjednáváno v té příčině s purkmistrem ústně. Purkmistr předložil věc městské radě a tato rozhodla, aby si vyžádal purkmistr písemného rozkazu a bude-li mu odepřen, aby moci se podrobil a také noviny k uveřejnění manifestu vyzval. Zodpovědnosť z toho kroku že přejímá městská rada sama podrobujíc se nepřátelskému násilí. Ježto pruské velitelství na uveřejnění setrvalo, objevil se ještě téhož dne na rozích a ráno v čele denních listů tento památný manifest:

»Obyvatelé slavného království Českého!

Následkem války proti našemu přání od císaře Rakouského vedené přicházíme nikoliv jako nepřátelé a dobyvatelé, nýbrž s plnou uctou pro vaše dejinná a národní práva na vaši vlasteneckou půdu.

Nikoli vojnu a spoustu, nýbrž šetrnosť a přátelství nabízíme všechněm obyvatelům bez rozdílu stavu, vyznání a národnosti.

Nedejte si od našich nepřátel a pomluvačů namluviti, že jsme snad z dobývavosti nynější válku spůsobili. Rakousko nás k boji přinutilo, ježto nás s německými vládami přepadnouti chtělo; avšak daleko jest od nás vzdálen úmysl, spravedlivým vašim tužbám po samostatnosti a volném národním vývoji odpor činiti.

Přihlížejíce k mnohým skorem nedostižitelným obětem, které na vás císařská vláda, připravujíc se k nynější válce, již vyžádala, nechceme vám další břemena ukládati a nežádáme, aby někdo proti svému přesvědčení jednal, zejmena chceme vaši svatou víru ctít a šetřit; nemůžeme však zjevného odporu strpět a úkladnou zradu přísně musíme trestati.

Jestliže nám po přátelsku přijdete vstříc, seznáte nás jakožto přátele a nikoli jakožto nepřátele.

Zvláště pak jednáte pošetile, když ze svých příbytků utíkáte, tyto pustošení vydávajíce. Moudřejší bude jednání vaše, když vojíny přátelsky uvítáte a ohledně potravin, kterých jim nutně potřebí jest, s nimi v míru pojednáte.

Vojenští velitelově nebudou pak od vás žádati více, než čeho nutně potřebují, budou váš majetek chrániti, kterýžto prchajíce, loupeži a drancování vydáváte.

Vše ostatní zůstavujeme s úplnou důvěrou Bohu Pánu zástupů! Zvítězí-li naše spravedlivá věc, pak nadejde snad také Čechům a Moravanům zase okamžik, ve kterémž by, jako Maďaři, svoje národní tužby mohli uskutečnit.

Nechť pak šťastná hvězda jejich štěstí navždy založí!

Pruské vrchní velitelství.«

V českém úřadním překladě zněl konec manifestu takto: »...nadejde Čechům a Moravanům okamžik, ve kterémž by svůj budoucí osud volně rozhodnouti mohli. — Nechť pak šťastnější hvězda tuto válku ozáří a jejich blaho napořád založí!«

Tento nápadný rozdíl zůstal nevysvětlen. Vydání manifestu »obyvatelům slavného království Českého« a jeho účinek jest jednou z nejpodivnějších událostí celé okupace. Manifest byl vytištěn v Chrudimi. Tam vtrhli Prusové dne 5. července, předvolali si tamějšího knihtiskaře a uložili mu, aby proklamaci vytiskl. Za dohledu vojáků byl pak manifest vysázen a vytištěn. Avšak v Chrudimi ho ještě Prusové nevydali, naopak: tajili celou věc tak přísně, že i sazeče jeho a tiskaře vzaly do zajetí a s průvodem šesti vojínů do Pardubic odeslali. Tam byl manifest nejprve na veřejnosť dán a pak dále po zemi rozeslán.

Čeho chtěl Bismarck tímto aktem docíliti? Nynější doba není příhodna k zevrubnějšímu vypsání upomínek, jež četba manifestu vzbuzuje v těch, kdož tehdy v Praze žili a s politickými osobnostmi se stýkali. Jenom budiž zde zaznamenáno, že čeští politikové v Praze meškající i všelikou myšlenku nějakého jednání s Prusy rozhodně odmítli. Manifest minul se v Čechách s všelikým účinkem a hrabě Bismarck nechtěje dokonalý nezdar toho pokusu na svůj řad vzíti, zapřel po válce v pruské sněmovně poslanců, že by bylo vydání manifestu jeho ideou bývalo, a prohlásil, že jej sepsal a vydal generál, kterýž byl tehda v Čechách vrchním velitelem. Rozumí se, že toto tvrzení v Čechách vzbudilo veselost; jestli kde, nesmí v Prusku armáda dělati politiku, a zde v Praze byly dobře známy návrhy, jež Bismarck českým předákům učiniti chtěl.

Loyalnost českých politiků té doby a vůbec všeho českého lidu překonala samu sebe a byla zrovna obdivuhodnou protivou toho, jak si současně vedli v Uhrách a jak si počínali politikové ve Vídni.

Zastavením všeliké železniční i poštovní vozby zaražen poslední zbytek průmyslu v Praze a práce zbavení dělníci rozmnožili povážlivou měrou bez toho již četný proletariat hlavního města. 1500 dělníků pracovalo na stráni belvederské čili letenské, kteráž se rychle v park obracela, a aby ještě více lidu práci a výživu dostalo, začaly se stavěti silnice od Belcrediovy třídy do Stromovky a u blázince.

V prodávání laciného chleba se pokračovalo. Hlavní sklad chleba byl v Mikulášském kostele na Starém městě, odtud dostávala chudinská okresní ředitelstva přiměřené množství pecnů pro svoje okresy. Nával lidu k místům, kde se chléb prodával, byl stale obrovský.
Noviny za okupace

Ve zcela zvláštní tísni ocitovaly se v první době pruské okupace pražské noviny. Jestli kdy, byly zrovna v oné pohnuté, ba lze říci veliké době, naprostou potřebou všeho lidu, ale právě tato doba rodila jim veliké, namnoze nepřekonatelné svízele. Hlavní svízeli byl v první době okupace úplný nedostatek železničního, poštovního a telegrafického spojení — noviny byly bez pravidelných, stálých pramenů. Vizme, jak o této zvláštní situaci novinářů a novin svým způsobem pojednali ve feuilletonu »Národních Listů« Vítězslav Hálek a Jan Neruda.

Hálek vypravoval dne 12. července takto svým čtenářům: Jestli jsme dosud nemohli si představiti, kterak žil Robinson Crusoe na ostrově nevím již jakém, nyní to můžeme. Vycházíme na pokraj, abychom spa.řili nějakou loď, jež by nám podala zprávy — loď nepřichází. Vycházíme na pokraj, abychom o sobě podali zprávy — nemáme komu. Mívali jsme nohy, rychlé nohy, pošty, telegrafy, železnice, to byly čerství poslové. Za den nám proběhli celou Evropu a večer jsme veděli, čím ráno započato. Tyto nohy jsou pr.o nás nyní jakoby vlastně nebyly. Drát je nám jako by pohádkou, pošty jako by středověkou legendou, a dráhy — jako by nám někdo povídal něco z tisíc a jedné noci.

Možno, že se v těchto dnech staly nejdůležitější vynálezy. Snad že v tomto okamžiku již pracuje podmořský kabel s trojnásobnou silou — my o tom nevíme. Snad že v tomto okamžení podařilo se již někomu rozluštiti všecky záhadné otázky lidské společnosti — nás je to tajno. Snad že v tomto okamžení dějí se srážky krvavé a světové důležitosti, snad že v tomto okamžení jest příměří, či snad že dokonce přináší již holubice palmu míru: my jsme vší jistoty prázdni. Z nás by mohl nyní filosof utvořiti definici toho, co jest možné. My jsme jako látka světová před stvořením světa; nevíme ještě, což nás bude a bůh nepřichází, aby řekl: »budiž světlo!«

Jsme doma a přece zase jest nám, jako bychom byli na dalekých cestách. Jsme udychtěni, upoceni, utrmáceni, zemdleni a přece nemůžeme říci: odpočiňme sobě. Jsme osiřelí, bez otce a matky, a kdybychom se ptali, kudy k nim cesta — nikdo neukáže jí, neboť jí nikdo nezná. Jsme jako nalezenec vystavený náhodě; matka jej opustila a otec se k němu nechce hlásit. Temný šerý pocit táhne se námi všemi a přece nedostává se nám síly k opravdovému smutku. I humor vystrkuje tu a tam růžky, jako: »že se mu ztratil plán«, »že ho posud hledají« atd., ale nikdo z nás nemá síly k opravdivému smíchu.

Žijeme tak jako v polosvětí; nemůžeme říci, že jest plná noc, ale nevíme také, je-li to večer aneb je-li to ráno. Může-li býti větší pochoutky pro feuilletonistu, než probírati se v nových zjevech umění a vybavovati je z poměrů všedních, vymaniti je z denních zjevů denního života? A nyní? U nás není v ten okamžik umění ani denním zjevem více, a nyní? Možno, že jde stejným krokem, snad i krokem rychlejším — my o tom nevíme. K nám nesahá ani jediný paprsek umění odjinud, aby nás rozehřál; od nás pak ni jediný nevyplyne, aby rozehřál jiné.

Zbývají nám tedy jenom denní zjevy života denního. Tu však jsme opět v kollisi. Co mi tu vidíme, jest tak málo, že se to poví několika málo slovy. Chodíme po ulicích, chodíme si pro certifikáty, jdeme do hostinců, setkáváme se s Prusy, kteří mají modré a červené uniformy, a přece zase víme, že právé v těchto zjevech odehrává se kus historie pro náš národ tak památný, jak ani my sami toho nejsme pamětníci, aniž snad za našeho žití čehosi podobného se dočkáme.

Takto máme svobodu. To jest: o Rakousku můžeme mluviti co chceme, jenom že nemáme komu. Máme i svobodu tisku, jen že nemáme komu co tisknout a ranní i odpolední listy jsou jedinými literárními zjevy. Máme i svobodu divadelní censury, jen že jest divadlo zavřeno, herci propuštěni a obecenstvo bez gusta. Suma summarum není nám tedy zle. Co nejméně pohřešujeme, jsou ošavlené a číslované zjevy naší bývalé policie. Těm dokonce přejeme všecky ty vavříny, na nichž bez starosti spočívají a do světa hledí jako ptáci nebeští a jako kvítí polní. Tyto vavříny kdyby jim měly zvadnout, pak jsme v stavu jim poslat zásobu čerstvých, aby dále spáti mohli.«

Následujícího pak dne besedoval o stavu novin Jan Neruda takto:

»My novináři vypadáme teď pěkně! Už jsme se dali jako na zbloudilé lodi na pouhou poloviční stravu a pořád ještě ubývá stravy té, ano ubývá i vody, — a to je už mnoho, když novinářům ani čisté, prázdné vody pro jich noviny se nedostává! V čem teď prát ty dějiny lidstva! Alespoň ty staré dějiny, o kterých jsme slyšeli tak asi před témdni, neboť že nepřichází nic novějšího, v tom vězí právě hlad náš a naše žízeň. Lidstvo už umí maso nasolovat a suchary sušit, umí pevnosti třeba na rok opatřit, jen novinky nedovede konservovat, aby se jich užilo v čas nouze, v době velkého žurnalistického hladu. Jak bychom teď vyráželi dna, kdyby byly novinky v soudku, jak bychom přeřezávali špagát, kdyby byly v paklikách, jak bychom jedli novinářský chléb třeba staropečený a okoralý, i drobty bychom sebrali se stolů bohatců, jen kdyby byli bohatci mezi námi! Povídá se, že prý jsou opravdu města ve světě, kam přicházejí ještě noviny a kde má redakce každý den bohatou table' ďhote. My tomu nevěříme, není to možno, nemámeť o tom pojmu!

Jsme jako ona babička, která nemohla uvěřit, že jsou lidé, kteří mají do opravdy dost peněz i na věci zbytečné.

Věřte mně, také na nás novináře je v tom trest boží. Jak hrdě jsme dřív žili v přepychu svém, jak jsme si stěžovali, že sáhové časopisy jsou ještě příliš malé, že nemůžem všechno vyprávět, co víme! Teď můžeme vyprávět všechno, nevíme ale nic. Jindy jsme si vybírali: česká a vídeňská kuchyň nám ani vždy nechutnala, i pověstná kuchyň francouzská bývala nám již fádní, málo paprikována, vínem prosákla a omáčkována, — teď bychom si vařili kávu ze žaludů, jen kdyby jich bylo. Jindy jsme soužili sazeče, ještě o půl noci musili celé tiskové sloupce vyhazovat, — teď nevyhazují, teď věru ne! Jindy jsme sypali celé mimořádné přílohy, — teď se nám i půlka hlavního listu zdá být již trochu mimořádná. Jeden časopis slibuje, že hned všechno čtenářům sdělí, jen jakmile — sám bude neco védít; druhý neví z celého širého božího světa nic než že si v některém městě svaté německé říše vypůjčili trochu peněz, z čehož sobě máme snad »příklad vzít«; třetí neví nic a neříká nic, a my, totiž já —já to přivedl nejdál, neboť já už o tom i filosofuju, že nic nevíme! »Sláva mně!« volám jen proto z plného hrdla, abych zase novou řádku vyplnil.

Jak malomocna je nyní armáda novinářů! Jakou mívala jindy moc, jak je nyní slabá, vyhladovělá, skoro tak jako bývá prý armáda, jejíž »verpflegssystem« nechává vojína třeba tři dni bez řádné stravy. Opět se osvědčil jednou zákon historický, jenž dí: »Nejdřív kráčí čas statně za časopisy, pak belhají se tyto pomalu za časem, konečně zůstanou časopisy vůbec stát.« My jsme ted v periodě belhání. Pražské časopisy, ať české ať německé, píší se teď stejně, totiž vesměs pravopisem analogickým, jenž dí: Piš jen to, co slyšíš. U Němců tomu učil Klopstock, u nás Čechů již Dobrovský, a my když nemůžem z papíru, musíme ovšem chytat ze vzduchu a psát jen to, co slyšíme. Žurnalista nemůže si nyní pomoci, on nenajde na psacím svém stolku ničeho, on nesmí ani zůstat za ním sedět, neboť:
přátelé se k němu sejdú,
pohlědna naň zas odejdú,
bolesti mu neodejmú.

On musí ven, ven do širého světa, totiž na ulici, on, moudrý augur, musí naslouchati šelestění háje, totiž ptát se lidí, »nemyslejí-li, že by se bylo snad něco státi mohlo, co by snad mohlo být skoro důležité nebo alespoň skoro zajímavé, byť i ne důležité, nebo alespoň skoro nové, byt i ne zajímavé, nebo alespoň — —, byť i ne —.«

Kdo přijde pěšky až z Košíř, má důležitosť pařížského »Moniteura«, výsadní hospody, v nichž se dostavníky sjíždějí, mají význam telegrafických štací, a kdo je osobně znám na př. s portýrem od »černého koně«, má již váhu evropského diplomata. Je tomu tak a není tomu tak, toliko je ale najisto pravda, že lidé chtějí poslouchat a my že nevíme co povídat, aniž bychom směli se snad vymluvit, že nám jazyk churaví. Neboť z fysiologie je každému, kdokoli to ví, známo, že jazyk je nejzdravější část těla a nejméně nemocem podroben, což já alespoň (k vůli nové řádce) zcela uznávám.

Ovšem, mohli bychom o ledačem psát. Na př. že se Prusové tak ledačemu rakouskému diví. Poněvadž my se ale tomu samému také divíváme, není nám to ani divno, že se diví.

Mohli bychom psát o svých chybách i o svých ctnostech v Praze, poněvadž ale dobře nevíme, nemáme-li o nějaké poznáníčko méné ctností než chyb, jsme opatrní a mlčíme raděj. Kdo mlčí, bývá interessantní; my se tedy »děláme interessantními«.

Mohli bychom také psát, jak Praha, která ovšem nikdy mnoho hluku nenadělá, jest nyní ještě mlčelivčjší. Nerozumíme ještě době své a není tedy divu, že mlčíme.

Mohli bychom atd. Jsme ale zkrátka s časopisy v době belhání, jak již praveno. Až na poslední dobu, na dobu mlčení přece nedojdem, neboť již prý otevrou se zase všechny poštovní pomůcky, žurnalistovi kyne velká budoucnosť: on dostane jíst. Jsme ale přílišní lidumilové, než aby nám šlo jenom o nás; my myslíme na své bližní a na hrůzná slova Schloezerova: »Hlup jest člověk, který novin nečte!«

Jen ať nemusíme zvěstovat o novém krveprolívání, neboť dí básník:
ty rány, jež jsou lidu zasazeny,
ty krví lidu nikdy nezhojíš.«

Dne 11. července obnovili Prusové vozbu železniční na státní dráze, prozatím arci jenom mezi Prahou a Pardubicemi. Téhož dne došel redakcí pražských denních listů tento připis: »Pánům redaktorům zde vycházejících listů!

Pánům redaktorům se tímto na paměť uvádí, že každý, kdož by jednáním nebo opomenutím pruské země nebo pruské vojsko v nebezpečí, nejistotu nebo škodu uvedl, před vojenský soud pohnán bude a nejtvrdšího trestu se nadíti musí.

Vzhledem k tomu vyzývají se, aby se v listu, jej redigují, zdrželi všelikých údajů o síle a rozložení královského pruského, v království Českém se nalezajícího vojska. V Praze, 11. července 1866. Královská pruská komandantura: Ranisch.«

Na nároží pražská pak nalepena tato vyhláška: »Dle oznámení královské pruské komandantury budou se zítra, dne 12. t. m. odpoledne o 2. hodině, na zbrojnici dále odebírati zbraně, kteréž dosud odvedeny nebyly.

Vyjmuty jsou: ke státním uniformám patřící čestné kordy c. k. úřadníků, poboční zbraně pensiovaných důstojníků a měšťanských sborů, pušky dozorců v trestnicích a posléze ty osoby, jež od komandantury zvláštní dovolení obdržely. V Praze, 11. července 1866. Dr. Bělský, purkmistr.

Odpoledne téhož dne přišel do redakcí »Národních Listů« a »Politiky« muž, kterýž opatrně se na všechny strany rozhlednuv, redaktorům odevzdal list od místodržitele, jenž tou dobou v Plzni měl sídlo. List tento musil býti do Prahy vpašován, neboť obsahoval manifest císaře Františka Josefa ze dne 10. června 1866.

Redakcím jmenovaných listů (a také asi ostatním) nastala choulostivá otázka, co s manifestem? Neotisknouti ho, bylo by neloyalní a netroufalé, otisknouti jej, bylo však velmi nebezpečno, neboť mohlo se očekávati, že pruské velitelství listy za to zastaví. Po krátké úradě usneseno v »Národních Listech« a v »Politice«, že se manifest přese všechno nebezpečí vydá ještě téhož dne ve zvláštních přílohách.

Asi o šesté hodině vyšla tato mimořádná vydání a byla za krátko docela rozebrána. Lid se o ně v pravém slova smyslu rval. Manifest zněl takto:

»Mým národům!

Velké neštěstí, jež moji severní armádu přes nejhrdinnější odpor stihlo, nebezpečí, jež tím vlasti vzniklo, svízele válečné, jež se zhoubné rozšířily přes Moje milované České království a jiné části Mé říše ještě hrozí, bolestné, nenahraditelné ztráty tolika tisíců rodin zachvěly srdcem Mým, kteréž tak otcovsky vroucně bije pro blaho Mých národů. Avšak důvěra, kterouž jsem ve svém manifestu ze dne 17. června projevil, důvěra ve Vaši neoblomnou věrnost, obětavost a odhodlanost, důvěra ve statečnost Mojí armády i v neštěstí neoblomnou, důvěra v Boha a Mé dobré, svaté právo, nezviklala se ve mně ani jediný okamžik.

Požádal jsem císaře Francouzův, aby sprostředkoval v Italii příměří. Setkal jsem se tu s největší ochotou, ba císař Napoleon nabídl se z vlastního popudu a ve šlechetném záměru učiniti přítrž dalšímu krveproléváni, že sprostředkuje také příměří s Pruskem a vyjednávání o mír.

Nabídnutí toto jsem přijal.

Jsem ochoten uzavříti mír za čestných podmínek, abych prolévání krve a hrůzám války konec učinil; avšak nikdy nesvolím k uzavření míru, kterýmž by otřeseny byly základní podmínky velmocenského postavení Mojí říše.

V tomto případě jsem k boji až do krajnosti odhodlán a souhlasu svých národů jist.

Všechno pohotově jsoucí vojsko soustřeďuje se a nařízeným odvodem, jakož i četnými dobrovolníky, jež znovu ožilý duch vlastenectví k praporům volá, doplňují se mezery ve vojště.

Rakousko bylo neštěstím krutě postiženo; však ono nepozbylo odvahy, není zlomeno!

Národové Moji!

Důvěřujte ve svého císaře!

Národové Rakouska neosvědčili se nikdy většími, než v neštěstí.

Také já chci následovati příkladu Svých předků a zářiti vám v popředí neoblomnou důvěrou v Boha, odhodlaností a vytrvalostí.

Dáno v Mém sídelním a říšském městě Vídni, dne desátého července roku tisícího, osmistého šedesátého šestého.

František Josef v. r.«

Tento manifest byl ve Vídni pozdě večer vydán, ihned místodržiteli do Plzně poslán a zde pro Čechy do tisku dán. Po loďce byly pak výtisky jeho do Prahy dopraveny a ihneď redakcím dodány.

Zvláštní přílohy »Politiky« a »Národních Listů« s císařským manifestem byly, jak už praveno, rychle rozebrány a navzdor pruskému vojsku všude veřejně čteny. Avšak vydání těchto příloh bylo by se »Politice« a »Národním Listům« málem zle vyplatilo.

Večer před desátou hodinou přišli do tiskárny »Politiky« dva pruští vojáci oznamujíce, že mají rozkaz, aby zavřeli tiskárnu a potom na komandanturu přivedli redaktora. Uzamknuvše tiskárnu odebrali se do redakce. Avšak redaktor nebyl přítomen a vojáci čekali jeho příchodu v přízemí před místnostmi tiskárny. Po desáté hodině přišel spolupracovník »Politiky«, professor Otokar Zeithammer a otázav se vojáků, čeho si přejí, dověděl se, že mají přivésti na komandanturu redaktora. Prof. Zeithammer odpověděl, že odpovědný redaktor dnes již nepřijde, že však on sám ochoten jest jíti s nimi. Na to zůstal jeden voják v domě na stráži, a s druhým odebral se prof. Zeithammer na pruské generální velitelství na Malou Stranu. Prof. Zeithammer chtěl najati vůz, ale voják k tomu nesvolil.

Před velitelstvím očekával příchozího auditor Betke. Tomuto odevzdal voják pana Zeithammera. Auditor pak pravil, že vrchní velitel již neúřaduje a že tedy sám s p. Zeithammrem promluví. Na to připomenul tomuto vyčítavě, že »Politik« vydala včerejší večerní přílohu s císařským manifestem bez svolení vojenského velitelství pruského. Prof. Zeithammer namítl, že administrace »Politiky« odeslala povinný výtisk na generální komando, že však v oddělení pro tiskové záležitosti nikoho již nebylo; že administrace poslala později ještě jednou, že tam opět nikoho nebylo, a že bylo poslovi řečeno, že před devátou hodinou jistě nikdo nepřijde a i později sotva. Administrace vykonavši takto svoji povinnost, která jí ukládá jenom, aby 3/4 hodiny před vydáním listu povinný výtisk komandantuře předložila, a nemohouc do rána čekati, že mimořádnou přílohu s manifestem vydala. Auditor však odpověděl, že před uděleným dovolením vůbec žádný list se vydati nesmí, a kdyby se i 24 hodin čekati musilo. Připomenuv pak ještě, že zná ode dávna již směr »Politiky«, oznámil professoru Zeithammrovi, že se vycházení »Politiky« tímto dnem až na další rozhodnutí vrchního velitele zakazuje. Následujícího rána dne 12. července odebrali se dva členové redakce a dr. Skrejšovský na pruskou komandanturu a tam bylo jim auditorem Betkem oznámeno, že se uveřejňování císařských projevů a rozkazů zapovídá, že však »Politika« může vycházeti, bude-li vydaných předpisů dbáti.

Odpoledne pak vykonal auditor Betke prohlídku v redakcích a administracích »Politiky« a »Národních Listů«, zabavil neprodané ještě výtisky mimořádného vydání s císařským manifestem a opakoval rozkaz, že se žádný list vůbec vydávati nesmí, dokud velitelství k tomu nedalo svolení. Asi za hodinu na to dostaly redakce tento

»Rozkaz. Všem redaktorům vycházejících zde politických listů zapovídá se tímto pod trestem zastavení uveřejniti proklamaci Jeho Veličenstva císaře rakouského ze dne 10. července t. r. V Praze, dne 12. července 1866. Král. pruské velitelství. Z nařízení Betke, polní auditor.«

Následkem tohoto zákazu zastavila se dnem 12. července »Prager Zeitung« sama, ale oznámila, že úřadní oznamovatel s výměry a výnosy c. k. úřadův i nadále bude vycházeti. — »Bohemia« císařský manifest z opatrnosti neuveřejnila.

Téhož dne navštívili Prusové hlavní celnici, avšak odtamtud byly již zavčas odvezeny všecky pokladny a Prusové nemohli tedy nic zabaviti, než trochu map, jež pro úřadní potřebu byly v kancelářích vyvěšeny.

Filiálka celního úřadu ve státním nádraží zastavila hned na počátku invase všechnu činnost, ale hlavní celní úřad pracoval dále pod zárukou pražské obchodní komory a vydával adressatům došlé zboží.

O polednách vnikli Prusové násilně do budovy monturní kommisse na Malé Straně a zabrali tam veliké zásoby: asi 40.000 párů střevíců, mnoho uniforem a plášťů, nespracovaných koží, sedel, řemenů, vlněných kazajek, tornistrů, prádla, surového plátna, polních láhví atd. Věci tyto byly, pokud jich Prusové sami potřebovati nemohli, vojákům rozdány a od těchto pak za babku prodávány. Pár střevíců nebo perek prodáván na př. za 30 krejcarů; plášf dostal se za zlatku, nové spodky za 40 krejcarů atd. Také vojenskou truhlárnu a pekárnu Prusové týmž spůsobem navštívili.

Odpoledne dostavil se městský velitel podplukovník Ranisch do vojenských nemocnic, prohlásil ošetřované tam rakouské vojáky, jakož i špitální personál za zajaté a zavázal všechny při špitálech službu konající rakouské důstojníky čestným slovem, že město neopustí. Na to ponechána jim poboční zbraň.

Dne 13. rekvirovány byly z rozkazu pruského velitelství v pražských knihkupectvích všechny mapy království českého, jaké jen byly na skladě. Místo peněz zůstaveno všude potvrzení, kolik kusů map se vzalo a v jaké ceně.

Téhož dne upravena znovu cena pruských peněz. Tolar stanoven na 1 zl. 80 kr.

Ráno a prodlením dne vydány, nalepeny na nároží ulic a dodány časopisům k uveřejnění tyto vyhlášky:

»Provolání. Obyvatelé města Prahy a jeho okolí vyzývají se tímto, aby dnes do 6. hodiny večerní u král. pruského velitelstva písemně udali veškeré ony c. k. vojíny, kteří v soukromých domech aneb v takových ústavech se zdržují, jež ze zvláštních ohledů až dosud nebyly podrobeny vojenské prohlídce. Kdož by tohoto rozkazu neuposlechl, potrestán bude přísně dle zákonů vojenských. Král. pruské velitelstvo Lianisch.«.

»Král. pruské velitelství zaslalo mi následující nařízení, abych je v obecnou známost uvedl: Některé redakce zdejší dovolily sobě včerejšího dne uveřejniti a v obecenstvu rozšířiti provolání Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa, nevyčkavše k tomu povolení se strany velitelstva. V provolání tom jest též řeč o odvodu. Velitelstvu se vidí protož nutno, k tomu zřetel obrátiti, že provedení odvodu toho i pro úřady i pro brance v zápětí svém míti bude dle zákonů vojenských nejtužší tresty. V Praze, dne 13. července 1866. Purkmistr: Dr. Bělský.«

»Poněvadž s mnohých stran vyskytují se žádosti za navrácení pobočných zbraní náležejících císařským úřadmkům, neb takovým občanům, kteří sobě k podržení jich zvláštního povolení vymohli, uvádí se tímto vedle připísu hejtmana a majora místního pana z Altroku u všeobecnou známosť, že zbraně takové zítra o 4. hodině odpolední opět vydávati se budou ve zbrojnici osobám těm, jež se prokáží legitimačním lístkem aneb zvláštním povolením. V Praze, dne 13. července 1866. Purkmistr: Dr. Bělský.*

Prusové pokračovali toho dne v domovních prohlídkách. Ráno dostavil se důstojník se čtyřmi muži do zemského domu u chrámu svatého Mikuláše na Malé straně, poručil si klíče ode všech úřadoven, prohledal pak kanceláře hlavní zemské pokladny, jakož i sklepy a půdu, ale nadarmo; všechny peníze byly již dávno odneseny. Podobné prohlídce podrobeny potom budovy c. k. místodržitelství a zemského sněmu, avšak ani zde nenašli Prusové ničeho, co by jim stálo za odnesení.

O polednách vyzván byl měšťanský sbor ostrostřelců, aby bez prodlení zase obsadil hlavní strážnici na Staroměstském náměstí. Místní velitel pruský prohlásil to za osvědčení důvěry v měšťanské sbory, ale nedovolil přece, aby jim střelná zbraň byla vrácena tvrdě, to že by mohl učiniti jenom generallieutenant Gluszczyňski.

Dnem 14. července zahájena s dovolením královského pruského velitelství poštovní jízda z Prahy přes Boleslav na Liberec a druhým směrem na Kolín, Kutnou Horu, Čáslav atd. To bylo již jakýmsi ulehčením pro pražské noviny, ale tím se jejich tísni docela ještě neodpomohlo. Redakce opatřovaly si dosud material v ten způsob, že členové jejich podnikali výlety do různých měst, jež od Prusů ještě obsazena nebyla. Tam sháněli se po vídeňských nebo cizích novinách, a skoupivše, kde jakých dostali, vraceli se s nimi do Prahy. Dále učiněna opatření, aby se jim do těchto měst (Benešova, Berouna atd.) posílaly z Vidné noviny, psaní a depeše, pro kteréž si pravidelně posílali zvláštního posla. Jakmile toto spojení zařízeno bylo, přestala největší nouze časopisů a Praha zásobována zase hojněji zprávami z říše a světa.

Rekvisice pruské každým dnem rostly. Mimo obyčejné denní stravování vojska žádány spousty sukna, koží, potřeb obuvnických, hotové obuvi, kávy, rýže, soli, piva, plátna, hřebíků, podkov, železa, mýdla atd. Dne 14. července objasnila intendance pruská městské radě dříve daný rozkaz na dodání 40.000 chlebů v ten smysl, že musí každý pecen gest liber vážit, aby jednomu muži na tři dni vystačil. Ježto požadavek tento sílu obce přemáhal, usneseno, že učiní se proti němu námitky.

S rekvisicemi rostlo a množilo se ubytování pruského vojska v soukromých domech. Velitelství odůvodňovalo to v ten smysl, že je vojsko s pobytem a stravováním v kasárnách nespokojeno, avšak tomu nebylo tak; vojsko bylo v kasárnách velmi dobře hosteno, ale velitelství nepřálo si, aby bylo jaksi pod veřejným dozorem, mnoho-li se v tu kterou dobu pruského vojska v Praze nalézá. Dále rozhodovalo také přání, aby pruské vojsko s obyvatelstvem blíže se stýkalo a takto, co by mu užitečno bylo věděti, snáze se dovídalo.

Znenáhla začal se v Praze pociťovati nedostatek kamenného uhlí. Zásoby tohoto paliva byíy vyčerpány a dovoz čerstvých nebyl možný, ježto železniční vozba stála a povozníci se báli, že jim prázdné povozy v Praze od Prusů budou na přípřež sebrány. V této vážné situaci požádal purkmistr pruské velitelství, aby vydalo rozkaz, že dovoz uhlí nesmí býti nijak rušen ani stěžován, kteréžto žádosti velitel po krátkém rozmýšlení vyhověl.

Ježto přese všechno úsilí obce Pražské počet nezaměstnaného lidu stále rostl, usnesla se městská rada, aby se zahájily některé mimořádné a ne právě nutné stavby, byť i vyžadovaly sebe větších obětí. Zvolen zvláštní výbor, jemuž uloženo, aby v čase co možná nejkratším učinil radě přiměřené návrhy. Především usneseno, že se požádá zemský výbor, aby povolená již stavba zemské porodnice a zemského nalezince co nejdříve byla uskutečněna, a že se vyzve sbor pro zbudování Národního divadla, aby stavbu co možná neprodleně zahájil.

Jak veliké bylo úsilí obce Pražské o zaměstnávání lidu, vidno z přehledu veřejných prací, jejž podaly dne 16. července »Národní Listy « vypravujíce:

»Touž dobou co obec Pražská .musela napnouti veškeré síly své, aby dostála uloženým sobě neobyčejným břemenům válečným, touž dobou učinila a činí vše, aby uleveno bylo bídě pracující třídy, aby se dělnickému lidu poskytlo zaměstnání a chleba. Kdekoliv byly nějaké projektované nechť dosti nákladné stavby obecní, ihned jsou podniknuty. A takž vidíme současně zaměstnáno k 1700 dělníků na Belvederu zřizováním silnice od Bruské brány až k restauraci belvederské, prokopáváním hráze, vyplňováním příkopů a děláním širokých cest za restaurací; upravováním cesty do Buben a pěchováním svahu belvederského nad třetím mostem, dále množství dělníků pracujících na stavbě mostu samého; neméně nádenníků a zedníků zaměstnaných kladením základů pro budovu české vyšší dívčí školy; dále hojnosť lidí nalézá výživu při stavbách v obecní plynárně pražské, kladením plynových rour a zazdíváním ramen pro svítilny obecní, a konečně vydlažďováním a kanalisováním některých ulic (zahradnické a ulice u blázince). Navzdor tomu je počet ubohých bez práce trávících dělníků ještě pořád ukrutně veliký: hlásí se prý ještě půl třetího tisice lidí o práci! Za takových okolností viděla se rada městská nucena v sobotním sezení k vážné otázce té opět zřetel obrátit a pilně uvažovat, jakým spůsobem bylo by ještě lze pracovnímu lidu práci zaopatřit.«

Ve feuilletonu téhož listu podána později, jaksi na upomínku, tato zajímavá črta z dělnického ruchu na Letné:

»Má-li které místo v nejbližším sousedství pražském vlohy, aby se stalo oblíbeným středištěm obecenstva vycházejícího za zábavou, má ji Belveder či Letná u vrchovaté míře. Tuším, že se neklamu, dím-li, že snad neuplyne ani deset let a Letná bude i nejoblíbenější vycházkou Pražanův, i skutečnou chloubou královského města. Od několika let již obrací Pražská obec k malebné této stráni svůj zřetel a co tam upraveny cesty, co tam vypěstováno zárodků k sadům a mladistvého křoví, přibývá rok od roku místu tomu navšiěvovatelů.

Jeť také vyhlídka odtamtud na Prahu rozkošná. Jen si tarn, prosím, vyjdete za rána aneb za doby večerní, jděte až nahoru k restauraci, vezměte si tam židli, sedněte si až na pokraj tamní prostory a tuším, že se nebudete ohlížeti po žádném společníku, aby Vám teprve musil vypravováním čas krátiti. Kam pohlednete, všude to k Vám mluví slovy starých pověstí, z ušlých dějů, mohutné snahy, umělé pilnosti. Toť ohromná kronika před vámi a máte-li české srdce, máte-li mysl vnímavou a ducha neponořeného v dřímotu: vy se ani nenasytíte těmi řečmi, které k vám se všech stran se tlačí ve způsobě laskavých, velebných vypravovatelů. Ať již vám vypravuje Žižkov, ať si to mlhavý Vyšehrad, nechť si to Karlův most nebo královské Hradčany, nechť si to báně a věže koupající se v lesku slunečním, aneb ten klidný tok Vltavín, v němž se všecko to odráží: vy ani za jednou, ani za víckrát nebudete těchto milených zvuků sytí.

A k tomu vám zahučí temný šumot kvapících přes jezy vln, jako by vám stvrzoval, že to skutečná mluva dávných dějů, naproti vám pak zase vřelé klapání kamenických kladiv do různých kvádrů, jako by se vám ohlašoval krok, s nímž v přítomnosti spějete dál a v tomto toku půvabné ostrovy, za vámi pak to malebné okolí severovýchodní; ať uchem nasloucháte v kteroukoliv stranu, ať oko vaše těká po městě aneb jeho okolí: vy vždycky budete míti pocit, že se vracíte z příjemné, milé cesty.

Za těchto dní zvláště mnoho lidí putuje k Letné. Nesčítáte je do set, jdeť jich tam na tisíce. Nejdou tam za tím účelem, jaký jsem právě naznačil: v oděvu chudém, prostém, ozbrojeni motykami, lopatami, rýči a jiným nářadím, jdou tam za svou prací. Ráno je uvidíte plnými zástupy tam přicházeti a večer v nepřehledných, nekonečných pásmech odtamtud se vraceti ku krbu domácímu — mladé, staré, ženy i muže. Během dne uvidíte je tam v rozličných skupinách, u každé skupiny praporeček s nápisem: »Práce nehaní člověka«. Skupin těch je všude, kamkoliv pohlednete. Dole při samé řece, na stráni, na výšině samé ve smčrech k Bruské bráně, k Bubenečskému parku, v odvětvích zase k těmto, všude lidu jako nasypáno. Tu odvážejí hlínu v kolečkách, tu kamení, tu zase vybírají kamenité částky, tu ryjí, tu kopají, tu zase upravují a těch rukou je do šesti tisícův.

To jsou dělníci, jež zaměstnává obec Pražská upravováním Letné. Řekl-li jsem dělníci, nevybral jsem pravý název, ač příhodnějšího neznám. Poznáte v řadách těch lidi, na nichž byste i jinak viděli, že to není jejich každodenním zaměstnáním. Tu kope čalouník, tam odváží na kolečku hlínu zámečník, tu ten, tu onen řemeslník a společná nesnáz lidu pracovnického svolala je zde všecky k jedné práci. Proto asi ty nápisy na praporečkách, při nichž bych si přál toliko, aby negativní jich význam změnil se v positivní, na př.: »Práce ctí člověka.«

Tak tam vypadá nyní, kde nedostatek práce a zaměstnání zahrozil životní obnovou, že v třídy ty vtrhne bída a nouze se vším vybledlým hrůzoděsným komonstvem. Těchto lidí ujala se obec Pražská.í aby je zachránila před hladem a vyrvala je zoufalosti, která jižjiž odmykala jejich dvéře. Z těchto pracovníků platí obec Pražská každému mužskému padesát kr. denně, ženským po třiceti kr. Není to ovšem příliš mnoho; ale pováž;-li se, jaké rány stihly obec Pražskou za poslední doby, musí tento příspěvek uznán býti vděčně, vezme-li se dále v úvahu šlechetný zámysl obce Pražské, vezme-li se v úvahu, že jí v těchto poměrech sotva lze činiti více, aby ubránila nouzi, jež hrozila nejblíže. Každým spůsobem ale jest tento čin obce Pražské svého druhu jediný a ať se ohledne na kteroukoliv stranu jinam, něco podobného neshledáme tuším nikde. Ani co do času nesetkáme se tak snadno s činy podobnými, vyjímajíce dobu šlechetného otce vlasti Karla, který Prahu zvětšoval a velebil, aby zachránil tisíce životů. Povážíme-li ale dále, že obec sama nenaléhá s přísností na to, aby tito pracovníci každou píď času jí zužitkovali, jest tento čin její vskutku královský jí a bude zaznamenán po všecky časy v srdcích občanstva Pražského co jeden z nejšlechetnějších.

Vydáno v roce 1896

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.července 1744 – Pruský král Fridrich II. a německý císař Karel VII. uzavřeli tzv. frankfurtskou spojeneckou smlouvu. Císař souhlasil s připojením pravého břehu Labe k Prusku za vojenskou pomoc proti Marii Terezii.