ARMÁDY A HISTORIE

Kořistní tanky v německé armádě za 1.světové války

Trochu komicky působí fakt, že tank A7V německé výroby tvořil ve výbavě tankových útvarů německé armády v první světové válce pouze menšinově zastoupený typ. V německých rukou totiž skončily velké počty vozidel spojeneckých armád, hlavně po bitvě u Cambrai v listopadu 1917. Tam se poprvé v plné síle projevil efekt britských tanků, jež přinesly Britům významný taktický úspěch, který byl však zaplacen velkými ztrátami.

Němci ukořistili přes stovku tanků Mark IV a nijak se nezdráhali přiznat, že převyšují jejich vlastní techniku. Bylo proto logické, že ukořistěné tanky nejen detailně zkoumali a testovali, ale rozhodli se je zavést i do výzbroje pod označením Beutepanzerwagen. Pro jejich provoz byly pak zformovány speciální jednotky Sturm-Panzerkraftwagen-Abteilung (Beute). Němci ale odstranili původní děla a nainstalovali do kořistních tanků 57mm kanony Maxim-Nordenfelt; britské kulomety Lewis sice ponechali, ale uzpůsobili je pro střelbu německou municí.

Takto modifikované tanky Mark IV začaly být od června 1918 nasazovány v bitvách, ovšem jejich výsledky byly (ostatně dosti podobně jako v případě tanků britské armády) proměnlivé. Situaci někdy ještě komplikoval zmatek na obou stranách; to, že Britové pokládali Beutepanzerwageny za vlastní, mohlo samozřejmě Němcům prospět, horší však bylo, že po těchto obrněncích někdy pálilo německé dělostřelectvo (což se stalo třeba v bitvě u Maison Neuve v říjnu 1918). Ke kořistním strojům Mark IV přibyly další zahraniční tanky, zejména střední britské Mark A Whippet nebo francouzské Renault FT-17 a Schneider CA.1. Na konci války tak fungovalo v německé armádě pět jednotek provozujících pouze kořistní tanky a k dispozici byly zrekonstruované obrněnce pro další dva takové útvary, zatímco jednotky vybavené typem A7V byly jen tři.

Publikace: Extra válka – I. světová 1/2013