Kdo je online

Právě přítomno: 2961 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 25. 4. 2015 10:12 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: VÁLKY, KONFLIKTY, BITVY

Tři ruské protektoráty. Zopakuje se krymský scénář?

Konflikt na východě Ukrajiny se z vojenského hlediska dostává do stavu, pro který se používá termín „zamrzlý“. Tzv. Novorusko, tedy separatisty ovládaný východ země, pak připomíná to, co se někdy označuje jako „de-facto-stát“. Jestliže tato situace přetrvá delší dobu, pak se stane z Ukrajiny nejspíše další položka v seznamu bývalých sovětských republik, které jsou v tomto problematickém stavu již od první poloviny 90. let.

Entity označované jako „de-facto-státy“ mají víceméně všechny vlastnosti samostatných států a také tak i reálně fungují, ovšem většina mezinárodního společenství je takto neuznává. Dnes nejtypičtější příklad představuje určitě Tchaj-wan, ale na území bývalého SSSR najdeme hned čtyři takové „neuznávané státy“. Všechny vznikly jako důsledky etnických konfliktů, obhájily svou faktickou nezávislost ve válkách a konflikty se staly „zamrzlými“, dění na Ukrajině však vzbuzuje obavy, že by mohly opět přejít do „horké“ fáze.

Nejbližší z těchto entit je Podněstří, které z hlediska mezinárodního práva tvoří část Moldávie. Nachází se na levém břehu řeky Dněstr a obývají ho hlavně etničtí Rusové a Ukrajinci, kdežto Moldavané jsou příbuzní Rumunům. Podněstří dnes připomíná jakýsi „sovětský skanzen“ a je nechvalně známé kvůli ilegálním obchodům se zbraněmi, jež představují převážně pozůstatky po sovětské armádě. Její vojáci v letech 1990–1992 pomáhali obhájit i faktickou samostatnost tohoto území, byť ji neuznává žádný z členů OSN.

Hned dva takové „zamrzlé“ konflikty trápí Gruzii, kde se kromě známější Jižní Osetie nachází rovněž Abcházie. Obě tato území měla dříve formálně autonomní status, jenž jim vlastně patří dosud, ale ve válkách vedených v období 1991–1993 si (opět s podporou Moskvy) vybojovala nezávislost. Přítomnost početných ruských vojsk pod hlavičkou „mírových sil“ z nich ale dělá (stejně jako z Podněstří) spíše ruské „protektoráty“.

Tento konflikt však „rozmrznul“ roku 2008, kdy se prozápadní gruzínský prezident Saakašvili pokusil o „bleskovou válku“ s cílem obnovit kontrolu nad Jižní Osetií. Tento plán však zhatila ruská intervence, takže ačkoli Gruzie měla reálnou šanci zvítězit, navzdory řadě chyb Rusů se konflikt obrátil v Saakašviliho porážku. Krátce poté Rusko (a následně i několik dalších zemí) uznalo i oficiální nezávislost republik Jižní Osetie a Abcházie.

Čtvrtý postsovětský „de-facto-stát“ představuje Náhorní Karabach, který se od tří předchozích odlišuje tím, že nejde o zónu přímých zájmů Moskvy. Území s převahou Arménů by formálně mělo patřit Ázerbájdžánu, ale po válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem v letech 1992–1994 se z něj stalo kvazi-nezávislé území, které dnes prakticky funguje už spíše jako část Arménie. Co se týče Kremlu, tomu tato napjatá situace vlastně vyhovuje, jelikož mu poskytuje ideální páku na Ázerbájdžán i Arménii podle hesla „rozděl a panuj“.

Situace okolo Náhorního Karabachu navíc možná není ani tak konflikt „zamrzlý“, ale spíše už „tající“. Přestřelky mezi arménskými a ázerbájdžánskými vojsky jsou tam na denním pořádku, občas dochází i k nasazení dělostřelectva a z obou stran zaznívají hrozby vyhlášení války. Lze soudit, že právě u Náhorního Karabachu existuje nejvyšší riziko přechodu konfliktu zpátky do „horké“ fáze, ale ani u zbývajících tří už není zanedbatelné.

Právě události na Ukrajině totiž u Podněstří a obou „gruzínských“ republik značně přispěly ke zvýšení konfliktního potenciálu. V případě Podněstří ostatně existuje bezprostřední souvislost s Ukrajinou, neboť se objevily spekulace, že by se separatisté mohli pokusit o útok po pobřeží Černého moře, aby se vytvořil pozemní koridor na Krym a následně do Podněstří. To dokonce v březnu 2014 požádalo o přijetí do Ruské federace!

Stejný požadavek vznesla i Jižní Osetie, zatímco Abcházie dává oficiálně najevo, že by chtěla zůstat opravdu samostatná. Je však vhodné znovu zdůraznit, že tato trojice „států“ představuje spíše „závislá území“ Ruska, což dokazuje nejen přítomnost ruských vojáků, ale i rozhodující důležitost ruského kapitálu či ruské pasy mnoha obyvatel. Každopádně se objevují i varování, že by Moskva mohla připravovat cosi jako opakování „krymského“ scénáře, tedy že by mohla sáhnout k úplné anexi těchto sporných území.

Přestože takový vývoj zcela vyloučit nelze, je nutno si také uvědomit širší kontext. „Zamrzlé“ konflikty byly totiž řadu let spíš potichu ignorovány a svět se s existencí „de-facto-států“ jaksi smířil, stejně tak Moskvě status quo vyhovoval. Situace se začala měnit až v posledních letech spolu s nárůstem asertivity zahraniční politiky Ruska, ale jistým dílem přispěl i postoj Západu v otázce Kosova. Situace se definitivně vyhrotila po konfliktu o Jižní Osetii v srpnu 2008, což se projevilo mj. formálním uznáním Jižní Osetie a Abcházie.

Podpora proruských separatistů na východě Ukrajiny tak do tohoto schématu výborně zapadá, jelikož v rámci ruské strategie jsou to síly, pomocí nichž může Kreml uplatňovat svůj vliv, ale přitom o nich může hovořit jako o „nezávislých“. (Nabízí se tady znepokojivá otázka, jak moc chybělo nebo chybí k tomu, aby Kreml uznal i formální nezávislost „Novoruska“.) Plná anexe území by nakonec už jen potvrzovala faktický stav.

V této chvíli se však nezdá, že by Rusko takový krok chystalo. Tak jako mu dříve vyhovovalo tiché ignorování „zamrzlých“ konfliktů, tak mu dnes vyhovuje i narůstající napětí kolem nich. Strategie tzv. hybridní války pracuje s destabilizací či rozkladem protivníka, pro což se skvěle hodí právě podpora „de-facto-států“. A proto bychom měli tyto entity pozorně sledovat, neboť jestli Kreml přistoupí k dalším fázím své strategie i v jiných zemích, mohlo by se „rozmrzání“ některého konfliktu rychle změnit v „horkou“ válku.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 22. dubna 2015

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

20.července 1937 byla zahájena stavba britské bitevní lodi HMS Anson.

20.července 1436 – Zikmund Lucemburský schválil požadavky Čechů pro jeho přijetí za krále. Česká strana požadovala: 1. přiznání větších stavovských nároků, právo nechat si zabrané královské a církevní majetky; 2. vyloučení cizinců ze zemských úřadů; 3. opětovné přidružení Moravy k zemím Koruny české.

20.července 1940 sestřeluje nadporučík W.Streib s Bf110 bombardér Whitley. Jde o první sestřel německého nočního stíhače.