Kdo je online

Právě přítomno: 2548 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 15. 7. 2017 11:25 Napsal Lukáš Visingr
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: VÁLKY, KONFLIKTY, BITVY

CSS Alabama a USS Kearsarge: Americká občanská válka v Lamanšském průlivu

Dne 19. června 1864 proběhla nedaleko francouzského pobřeží možná nejzajímavější námořní bitva celého konfliktu mezi Unií a Konfederací.

Když nad Cherbourgem toho dne vyšlo slunce, zdálo se, že to bude krásný, téměř letní den, za kterými na francouzské pobřeží stále míří tisíce turistů. A také tehdy se na pobřeží i na mnoha velkých i menších lodích opravdu tísnily zástupy lidí. 19. červen 1864 však byl ve skutečnosti vysoce výjimečným dnem, jelikož oni zvědavci nepřišli vychutnávat počasí, nýbrž cosi, co by neznalý pozorovatel zřejmě odhadoval na sportovní utkání. Ale měla to být bitva dvojice lodí, z nichž jedna náležela Unii a druhá Konfederaci.

Námořní strategie Unie a Konfederace

Střetnutí plavidel USS Kearsarge a CSS Alabama v Lamanšském průlivu představovalo jeden z kulminačních bodů námořní části občanské války. V té tvoří asi nejznámější moment bitva u Hampton Roads, kde se utkaly obrněné lodě USS Monitor a CSS Virginia (Merrimack), avšak boje se odehrávaly i na volném moři. Když občanská válka vypukla, americké námořnictvo se určitě nemohlo považovat za nějak zvláště výkonnou či obávanou sílu. Ani náhodou se nedalo srovnávat s mocí, které se těší dnes, protože „vládkyní moří“ byla samozřejmě Velká Británie. Jak Unie, tak Konfederace se tak zpočátku nemohly chlubit velkým loďstvem, ale začaly hned pracovat na nápravě. Námořní válka totiž byla pro průběh a výsledek konfliktu důležitější, než se mohlo na první pohled jevit. Pro Sever bylo zásadní uvalit na pobřeží Konfederace blokádu a zabránit styku „rebelů“ s Evropou. Jih byl však na obchodu životně závislý, takže se naopak snažil blokádu všemi silami prorážet. K tomu patřila i nepřímá strategie v podobě vedení bojů na oceánu, resp. vyhledávání a ničení obchodních lodí Severu; ten sice na námořním obchodu závislý nebyl, ale ztráty svých lodí pochopitelně nemohl ignorovat, takže proti „nájezdníkům“ pod konfederační vlajkou musel nasazovat své válečné lodě, které potom zákonitě chyběly při blokádě. Velkou výhodu Seveřanů ale představoval fakt, že měli dosud k dispozici dostatečné kapacity pro stavbu válečných lodí, kdežto Jižané v tomto smyslu výrazně zaostávali, takže se museli obrátit do zahraničí. Už zmíněná Velká Británie, která z několika důvodů podporovala snahy Konfederace, tedy pro námořnictvo „rebelů“ postavila několik válečných lodí, mezi něž patřila i výjimečně úspěšná Alabama. Ačkoli na vlnách moře strávila jen asi dva roky, stala se pro Seveřany takříkajíc „noční můrou“ a symbolem jižanské opovážlivosti, který prostě musel být nalezen a zastaven, a to třeba i u evropských břehů.

Úspěchy prvních „nájezdníků“ z Jihu

Velká Británie byla sice vázána svým zákonem z roku 1819 (tzv. Foreign Enlistment Act), dle něhož nesměla válčícím státům prodávat válečné lodě nebo poskytovat posádku. Ale jak praví klasik, kde je vůle, tam je cesta. Jelikož Londýn měl zájem na úspěších Konfederace, našly se záhy způsoby, jak zákon účinně obejít. Nic totiž nezakazovalo, aby britské loděnice stavěly na objednávku válčících mocností obchodní lodě, aby se prodávala lodní výzbroj nebo aby britští námořníci vstupovali do cizích služeb mimo britské území či výsostné vody. Právě tak získala Konfederace několik svých válečných plavidel, jež byla formálně objednána jako civilní a pak dodatečně vyzbrojena a opatřena posádkou. Náležela mezi ně i loď Alabama, kterou postavily loděnice John Laird and Sons v Birkenheadu, jenž leží na řece Mersey naproti Liverpoolu. Na vodu bylo toto plavidlo spuštěno 15. května 1862 pod krycím názvem Enrica, aby posléze dne 29. července tajně opustilo loděnice a 24. srpna bylo zavedeno do služby v Confederate States Navy. Náleželo do kategorie „commerce raider“, tedy cosi jako lovec obchodních lodí, byť se konstrukčně jednalo o dělovou šalupu (sloop-of-war). Z Azorských ostrovů, kde proběhlo její dokončení do finální válečné podoby, vyrazila Alabama na svoji dlouhou cestu, při níž stál na můstku nesporně velice schopný a zkušený kapitán Raphael Semmes (1809–1877). Narodil se v Marylandu, kde se jeho rodina věnovala pěstování tabáku, v roce 1826 vstoupil do US Navy a s úspěchem působil na fregatě Raritan ve válce s Mexikem. Po vypuknutí občanské války se rozhodl vstoupit do služeb námořnictva Konfederace, kde se již záhy ukázaly jeho schopnosti, jelikož velel vůbec prvnímu „lovci“ pod jižanskou vlajkou, plavidlu CSS Sumter. Původně šlo o obchodní plavidlo Habana, které bylo následně vyzbrojeno a kvůli kterému pozbyla Unie do ledna roku 1862 celkově osmnáct obchodních lodí.

CSS Alabama a její úchvatná anabáze

Kapitán Semmes pokračoval ve své kariéře i na palubě Alabamy, jež se od Azorských ostrovů vydala k pobřeží válčícího amerického kontinentu. A jakkoli je to absurdní, nikdy nezakotvila v žádném přístavu pod konfederační vlajkou a většinu z její 145členné posádky tvořili cizinci, resp. ponejvíce námořnici pocházející z Velké Británie. Od pobřeží Severu potom zamířila do Karibského moře a doplula až k Mexiku, následně se vrátila do Atlantiku a pokračovala na jih k pobřeží Brazílie. Přeplula jižní Atlantik, obeplula Afriku, dostala se až do Indického oceánu a poté i do jihovýchodní Asie, odkud zamířila do Malgašského průlivu (jenž leží mezi Afrikou a Madagaskarem) a opět k jihoafrickému Mysu Dobré naděje. Vrátila se k brazilským břehům a vyrazila na sever směrem k Evropě, až doplula k francouzskému přístavu Cherbourg. Při své neuvěřitelné anabázi dokázala zajmout celkem 65 obchodních plavidel s vlajkou Unie, z nichž bylo 52 zničeno, deset propuštěno za výkupné, jedno (zajaté v neutrálních vodách) propuštěno bez výkupného, jedno prodáno a jedno vyzbrojeno tak, že se změnilo na nového „nájezdníka“, jenž dostal jméno CSS Tuscaloosa. Kromě toho si Alabama připsala na konto i potopení jedné bojové lodě námořnictva Unie, a sice kolesového parního plavidla USS Hatteras, se kterým se potkala u břehů Texasu dne 11. ledna 1863. Nebylo divu, že velení námořnictva Severu zuřilo jen při zaslechnutí jména Alabama. Proti úspěšnému jižanskému „lovci“ pak vyrazilo plavidlo USS Kearsarge, dělová šalupa postavená v Portsmouthu ve státě Maine a přijatá do služeb US Navy v lednu 1862. Účastnila se již stíhání jižanské lodě CSS Sumter, která byla zablokována v Gibraltaru. Jižanský kapitán Semmes převzal velení Alabamy, zatímco na můstek Kearsarge byl jmenován nový kapitán John Ancrum Winslow (1811–1873). Došlo k tomu patrně i proto, že dobře znal svého protivníka, jelikož během předchozí důstojnické kariéry sloužil na fregatě Raritan, kde byl prvním poručíkem právě Raphael Semmes.

Období revolučních námořních změn

Dělové šalupy CSS Alabama a USS Kearsarge lze popsat jako adekvátně vyrovnané soupeře a zároveň jako příklady lodí, v nichž se mísily prvky dvou zásadně odlišných období. 19. století bylo totiž érou, kdy válečné lodě prodělaly mimořádně dramatický vývoj. Nezapomínejme, že uplynulo pouze půl století od napoleonských válek, ve kterých stály na obou stranách dřevěné plachetnice, vyzbrojené v bocích několika řadami děl, jež se nabíjela ústím a střílela zpravidla litinové koule. V onom půlstoletí ale přišla na scénu řada převratných vynálezů, které měly od základu změnit námořní válčení. Plachty proto musely ustupovat parním strojům, jež nejdříve otáčely bočními kolesy, aby posléze přišly účinnější lodní šrouby. Místo dřeva se v konstrukci stále víc používal kov, a tak nakonec vznikly celokovové obrněné lodě („ironclads“). Objevila se děla s drážkovanými hlavněmi a nabíjení zezadu dovolilo jejich umístění do věží. Vznikly i perkusní zápalky, díky nimž bylo možné vyrábět účinné výbušné střely. Alabama a Kearsarge stály vlastně někde mezi starými loděmi a „ironclads“. V jejich konstrukcích pořád převládalo dřevo, ale již bylo doplněno ocelovými výztuhami. Obě pořád měly plachty, hlavním zdrojem síly však byly dvouválcové parní stroje, na obou s výkonem asi 300 koňských sil. Pokud by se lodě plavily čistě na parní pohon, vydržely by jim zásoby uhlí jen na pár týdnů, ovšem vhodné využívání plachet pro křižování dovolovalo prodloužit tuto dobu až na několik měsíců. Pokud jde o výzbroj, Alabama nesla dvě těžká děla Blakely, jedno 8palcové hladké a druhé 7palcové drážkované, obě na čepech, jež umožňovaly otáčení a střelbu na obě strany. Na lodi Kearsarge se pak nacházela dvě podobně umístěná 11palcová děla Dahlgren a jedno 30liberní dělo firmy Parrott. Ve všech případech šlo stále o zbraně nabíjené zepředu, avšak již schopné odpalovat i výbušné střely. Obě lodě měly i 32liberní děla na čtyřkolových podvozcích (takřka stejná jako ta z napoleonských válek), Alabama šest a Kearsarge čtyři.

Gentlemanský střet u pobřeží Francie

„Papírové“ parametry však nejsou zdaleka všechno, což se mělo ukázat i v onom souboji, jenž proběhl u francouzských břehů. Plavidlo Alabama tam připlulo 11. června 1864 a jeho kapitán Semmes žádal Francouze o možnost doplnit zásoby a provést opravy, jelikož jeho loď měla za sebou dlouhé měsíce na oceánu. Situace se však od roku 1863 hodně změnila, protože už bylo takřka jisté, že z války vyjde vítězně Sever. Pragmatická podpora Konfederace ztrácela smysl, a proto si Francouzi vymýšleli všechny možné důvody, aby nedovolili to, co Semmes tak moc potřeboval. Navíc za tři dny dorazila k přístavu loď Kearsarge. Kapitán Winslow očekával, že bude následovat dlouhé čekání, jaké jižanské lodě přistižené v neutrálních přístavech většinou volily. Přesto ale poslal protivníkovi zprávu, jež vypadala jako gentlemanská výzva k souboji, a byl zřejmě překvapen, když kapitán Semmes přijal. Francouzi pak požádali oba velitele, aby se drželi ve vzdálenosti nejméně šesti mil od břehu, aby střelba z jejich děl neohrozila diváky, kteří se dostavili ve značném počtu. Dojem gentlemanského souboje podtrhovala i přítomnost francouzské válečné lodě Couronne, jež působila fakticky jako sekundant. V neděli 19. června 1864 ráno tedy Alabama zvedla kotvy a vyrazila proti Kearsarge, která čekala před přístavem. Před jedenáctou hodinou vypálila konfederační loď první rány, ale střelci Severu odpovídali a od začátku mířili podstatně lépe než „rebelové“. Námořníkům z Alabamy se sice povedl jeden pozoruhodný zásah zádě seveřanského plavidla v těsné blízkosti kormidla, ale zápalka selhala a střela neexplodovala, jinak by celý boj nejspíše skončil jinak. Nakonec se nutně projevilo to, že jižanská loď byla těžce opotřebovaná a posádka strašlivě unavená. Během hodiny Alabama utrpěla vážné poškození a začala nabírat vodu. Semmes proto nařídil spustit válečnou vlajku a vyvěsit bílou, načež Kearsarge přestala střílet. Byl konec.

Další průběh kariéry obou protivníků

V poledne se tedy nad pyšnou jižanskou lodí zavřely vody Lamanšského průlivu, jež si vzaly i životy šestnácti mužů její posádky; dalších devět mužů zahynulo přímo během bitvy a 22 bylo raněno. 41 mužů (včetně kapitána Semmese) zachránila britská parní jachta Deerhound, jedno z plavidel, z jejich palub sledovali souboj nadšení diváci, zatímco 68 jižanských námořníků se dostalo na Kearsarge jako zajatci. Ke cti kapitána Winslowa je nutno doplnit nejen to, že nijak nebránil záchranářské činnosti jachty Deerhound (ačkoli mu někteří jeho důstojníci radili, aby jachtu zastavil třeba i výstražnou palbou), ale také to, že zajaté muže z posádky Alabamy záhy propustil. Sice správně vytušil, že velení US Navy z toho nebude nadšené, zřejmě si však také spočítal, že jako oslavovaný přemožitel obávaného konfederačního „lovce“ si jednoduše může takové gentlemanské gesto dovolit. Nemýlil se, jelikož pochvaly potopení Alabamy přehlušily kritiku a Winslowa čekala v US Navy zářná kariéra, během níž se stal i admirálem a velitelem Pacifické eskadry, zatímco jeho protivník Semmes se na poraženém Jihu posléze stal učitelem a spisovatelem. Vrátíme-li se ještě do údobí občanské války, pak se po tomto duelu odehrál už pouze jediný střet velkých válečných lodí Unie a Konfederace, a to mezi plavidly CSS Florida a USS Wachusett dne 7. října 1864. Měl ale velice bizarní podobu, jelikož obě lodě se potkaly v neutrálním přístavu Bahia v Brazílii. Kapitán Unie se pokusil předstírat nehodu, při níž chtěl Floridu zničit při srážce, hazardní plán však selhal. Došlo na střelbu a jižanská loď se nakonec vzdala, ovšem Wachusett poté musel (i s taženou Floridou) prchat před brazilskými plavidly a celý incident měl ještě soudní dohru. K soudu se ostatně dostalo i téma Alabamy, jelikož USA žalovaly Londýn (kupodivu s úspěchem) za škody způsobené lodí postavenou v Británii. Vrak Alabamy byl objeven v roce 1984 na dně u Cherbourgu, kde dosud odpočívá coby připomínka jedné z posledních námořních bitev dřevěných lodí s plachtami.

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 2. února 2016

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.července 1744 – Pruský král Fridrich II. a německý císař Karel VII. uzavřeli tzv. frankfurtskou spojeneckou smlouvu. Císař souhlasil s připojením pravého břehu Labe k Prusku za vojenskou pomoc proti Marii Terezii.