Kdo je online

Přihlášení uživatelé 2
Hosté 37

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Švédsko dál razí strategii nedělat nic. Mrtvých skokově přibývá "Ve Švédsku stoupá tlak na vládu, aby zavedla přísnější ...
Z iRozhlas.cz: Tak alespoň nějaká pozitivní zpráva.
Vyšel nový A report, kde se píše o armádě i v souvislosti se současnou epidemií. http://www.mocr.army.cz/assets/multimed...
Na letadlových lodích USS Ronald Reagan a USS Theodore Roosevelt jsou námořnici nakažení virem Covid-19.
Itálie překonala hranici 100 tisíc nemocných. Za den zemřelo 812 lidí Itálie za posledních 24 hodin hlásí 4 050 nových p...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 28. 5. 2016 8:00 Napsal Karel Kramář
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Historické novinové články

Za Bedřichem Pacákem

Zdroj: Národní listy, roč. 54, č. 145, str. 1
Vydáno: 28.05.1914

Tři a dvacet let stáli jsme spolu v politickém boji. V prvních létech dobývali jsme společně ve Vídni novým, svěžím, demokratickým duchem lepší uznání pro snahy a cenění českého národa, a pak věrně, bok po boku, ani na chvíli nerozloučeni jsme bojovali přetěžký, vysilující boj za jazykovou rovnocennost českého národa. Jen jednou jsme se rozešli. A nestydím se přiznati se, že jsem tím byl do slz pohnut.

Pacák chtěl na klubu, aby dal mu svolení k demissi, k odchodu z kabinetu Beckova. Je ještě příliš brzo psáti o příčinách, nejen věcných. Já bránil se s celou lilou svého vlivu v klubu, prosil a zaklínal, aby neodcházel. Marně. Se strhujícím temperamentem, sobě vlastním, Pacák žádal klub, aby mu svobodu dal — a klub rozhodl všemi hlasy proti Maštálkovu a mému, aby demisse byla podána. To bylo jedenkrát, kdy naše přátelství přeletěl mrak — a kdybych dnes měl prodělati ještě znova těžkou tu scénu, ještě s větší houževnatostí bych hájil tehdejší svůj názor.

Ale v této episodě je celý Pacák. Jemu zdálo se, že baron Beck si více nepřeje tak neoblomně, aby v kabinetu zůstal, a za žádnou cenu nechtěl, aby musil ustoupiti nějakému nátlaku, sebe delikátnějšímu. „Já chci jíti sám, nedám se vyhoditi!“ bylo jeho zásadou, a s nepovolností sobě vlastní ji prosadil — i když se o disposicích barona Becka důkladně mýlil.

Byl houževnatý. Nepopustil. Co jednou si předsevzal, za tím šel s neochvějnou vytrvalostí. Jeho všem známá živá pohyblivost byla jen vnější. Vnitřně uměl chtít jedno, pevně a vytrvale. Ale svou temperamentní živost uplatňoval ve vyhledávání všech možných cest za jedním cílem. O všem věděl, všecko znal, a kde jaká cestička se otvírala, užil jí, aby došel tam, kam myslil, že sebevědomá česká politika dojíti musí.

Když přišel na říšskou radu, patřil k nejoblíbenějším řečníkům. Všecka jeho milá, srdečná otevřenost, řízný vtip i dobrý humor, vše to bylo v jeho řečech, a získávalo mu posluchače. A svou znalostí věci, svou upřímnou demokratičností, o které každý věděl, že je cítěna, a ne jen vnějším pozlátkem, zjednal si brzo čestné místo mezi předními řečníky sněmovny. A konečně nade vším jeho milým zjevem byla přece jen aureola dvouletého žaláře…

Od té doby ovšem, kdy věnoval všechny své síly otázce jazykové, a kdy po odchodu Englově převzal vedení českého klubu, vystupoval jako řečník daleko řidčeji, za to tím usilovnější byla jeho činnost v zákulisí. Nikdy nebylo tak jasně vidět, jak mnoho značí v politice osoba, její oblíbenost, způsob jednání jako u Pacáka. Jej měli všichni rádi — i největší odpůrci. Málo komu se podařilo jednáním tolik docíliti, jako jemu.

A jak byl prozíravý v jednání! Když dojednávali jsme jazyková nařízení za hrab. Badeniho, nechtěl Pacák druhé nařízení o povinnosti úřadníků, aby do jisté doby naučili se druhému jazyku zemskému. Předvídal bouři na německé straně a bál se o celá jazyková nařízení. Na schodech v ministerstvu vnitra nás prosil, abychom se vrátili a rozhodně prohlásili, že naprosto nechceme toho nařízení o úřadnících, o kterém se nám ostatně říkalo, že přejí si je na nejvyšších místech, aby bylo postaráno o znalost němčiny u úřadníků českých, když měla býti zavedena vnitřní čeština! My bohužel neposlechli, poněvadž jsme viděli, s jakou pevností hrab. Badeni na tomto ustanovení trval, a řekli jsme si, že na upuštění od něho je dost času až při jednání o definitivní úpravu jazykovou, která podle úmyslu Badenových měla býti hned po vydání jazykových nařízení zahájena. Jak zdravý byl tehdy instinkt Pacákův!

Za dra. Koerbra chtěli jsme, aby vnitřní úřadní jazyk český, poněvadž odpovídalo to čl. XIX. st. z. z. a zákonného ustanovení o německé vnitřní řeči není, mohl býti via facti v úřadech zaváděn. V rozhodující konferencí v bytě dra. Koerbra byli jsme všichni pro to, jen Pacák varoval a nevěřil, nemaje to za dostatečné pojištění našeho práva na vnitřní jazyk český. Dr. Koerber konečně určitě přede všemi přítomnými se zaručil, že úřadníkům nebudou činěny žádné výtky, budou-li ve vnitřní službě užívati jazyka českého — ale za nějaký čas bylo nám oznámeno, že naši soudci dostávají výtky dále, jako před tím. Od té doby přerušil jsem všechny styky s drem. Koerbrem, a začal boj, který končil jeho pádem — ale já vždy vzpomínal na obezřetnost Pacákovu. A jak znamenitým byl ministrem-krajanem! Neúmorný, do úmoru činný byl všude, kde česká věc potřebovala mocného zakročení. Žádná maličkost nebyla mu dost nedůležitá, aby se o ni nestaral. V jeho úřadě koncentroval se veškeren politický, kulturní i hospodářský život český, pokud neměl svého povolaného zástupce v osobě dra. Fořta, jako ministra obchodu. Baron Beck neměl loyálnějšího spolupracovníka — ale také ne energičtějšího a houževnatějšího, když jednalo se o hájení českých zájmů proti ostatním ministrům v kabinetě. Rostl se svými úkoly. Z temperamentního bojovníka stal se mužem opravdového státnického rozhledu, a ten, kterému navrhovali pro velezradu trest smrti, byl na konec nejoblíbenějším českým politikem na místech nejvyšších, ač ani na chvíli nepřestal stejně horoucně, stejně vášnivě milovati svůj národ — a jen svůj národ.

Na všem, čeho dosáhli jsme od devadesátých let, měl Pacák lví podíl. Zanedbal své vlastní povolání, poškodil si svou skvělou advokátní kancelář, ale měl za to zadostiučinění, že ve veškerém životě národním viděl jasné stopy své bezpříkladné činnosti. Neznal jiné touhy, než sloužiti svému národu.

S těžkým srdcem viděli jsme všichni, kteří jsme ho bez rozdílu měli tak nevýslovně rádi, jak v poslední době těžká nemoc ochromila jeho síly. Ale, ač byl už těžce nemocen, a cítil, jak zhoubně působí na jeho zdraví úmorná politická činnost, byl v poradách vyrovnávacích, zejména v jazykové „osmičce“ jedním z nejpilnějších a nejvytrvalejších. V parných dnech červencových seděl s námi celé dny v poradní síni a vytrval do konce. Nic nebylo mu těžkým, když jednalo se o jazyková práva národa českého, jichž vydobytí věnoval všecky své síly, celý svůj život.

A nyní nás navždy opustil. Stalo se, co jsme s úzkostí již dlouhou dobu očekávali. Světlou, jasnou zůstane nám jeho paměť! Byl nám tak drahým, že nikdo z nás nedovede ho vzpomenouti bez hlubokého pohnutí, bez těžké bolesti v srdci. A vděčnou paměť zachová mu celý národ! V historii zápasu českého lidu za jeho práva bude jeho jméno vždycky mezi nejprvnějšími. Až pak dosáhneme — doufejme v dozírné době — plného jazykového práva, až národ český bude mezi ostatními národy rovnocenný, plnoprávný, pak ve chvíli oprávněného zadostiučinění, budeme jeho vzpomínati, jako jednoho z těch, kteří na tom těžkém boji měli největší účast a největší zásluhy.

Nedočkal se, bohužel, konce velkého zápasu, ale český národ, který dovede být spravedlivým a vděčným alespoň k těm, kteří navždy jej opustili, nezapomene nikdy, jak velké, neocenitelné služby prokázal mu dr. Pacák. Bud země mu lehkou!

V Pešti, 25. května 1914.

Karel Kramář.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

8.dubna 1848 – Kabinetní list. Byl odpovědí na druhou pražskou petici císaři(?29.3.1848). Sliboval rovnoprávnost češtiny a němčiny ve všech odvětvích státní správy a ve školství a dále rozšíření zemského sněmu o příslušníky nižších vrstev. Požadavek spojení zemí Koruny české odkazoval na rozhodnutí budoucího sněmu.

8.dubna 1918 začal v Římě třídenní Kongres utlačovaných národností Rakousko-Uherska.

8.dubna 1922 zemřel známý německý generál a náčelník generálního štábu v letech 1.světové války Erich von Falkenhayn.