Kdo je online

Právě přítomno: 2929 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 18. 7. 2015 8:00 Napsal Karel Kramář
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Historické novinové články

Těšín

Zdroj: Národní listy, roč. 60, č. 196, str. 1
Vydáno: 18.7.1920

Prodělávali jsme těžké chvíle, když jsme před rokem v Paříži bojovali o každou píď svého státu. Spojenci neměli porozumění pro naše historické právo. Pro ně všechno bylo Rakousko a Uhry, jak jim to líčili Poláci. Ale tehdy jsme musili hájiti nejen Těšínsko, nýbrž i části Čech a jižní Moravy. Nejvyšší rada přiznala nám na konec hranice našich zemí oproti Německu i Rakousku, poněvadž historie zde mluvila zemskými hranicemi, které i Rakousko přiznávalo a musilo respektovati, ale neuznala naše historické právo na Těšínsko. Jinak by se nemohla dopustiti proti nám jedinečné a výminečné nespravedlivosti, že totiž spojeneckému národu mělo býti vzato jeho území. Byli jsme jediní, kterým se tak stalo. Není mým úmyslem rekriminovati, ale zde se pro nás až příliš bolestně ukázalo, jakou bylo osudnou chybou prohlašovati státní naše právo za zbytečnou historickou veteš! Slovensko ovšem vždycky poněkud oslabovalo naše historické nároky, ale vidíme-li, jak úspěšně Poláci užívali obou principů, i historických nároků i sebeurčení národů, nemusili jsme se i my toho valně obávat. Vidíme nyní, že nebyly zbytečnými varovné hlasy, neustupovati dobrovolně ničeho už v prvých proposicích z území, patřícího staroslavné české koruně, abychom tím neseslabovali a priori své posice na prospěch práva sebeurčení, kterého se Němci tak usilovně dovolávali. Polákům nevadilo jeden den dovolávati se Těšínska na základě Wilsonových principů, a druhý den východní Haliče s ohledem na staletou historii.

Nikdo si nedovede představiti, jak nám bylo bolestno, hájiti ve svém Těšínsku své uhelné doly, svou dráhu na Slovensko, hájiti hospodářskými důvody území, na které Poláci neměli jiných nároků, než rakouskou statistiku, která Slezáky počílala za Poláky, ač jimi nikdy býti nechtěli. My hájili ovšem své historické nároky a jestli jsme už byli nuceni pod nátlakem vůle spojenců soustřediti všechny své síly na to, abychom zachránili z Těšínska to, bez čeho jsme hospodářsky nemohli žít, pak nebyly to naše ústupky, jež bychom byli sami chtěli činiti, nýbrž hájení všeho, co se krajně uhájiti dalo. Náš rozhodný boj na konec zdál se, že neskončí pro nás porážkou. Nebýt zbytečného, a pro každého, kdo polskou mentalitu znal, už napřed bezvýsledného jednání česko-polského v Krakově, byla by věc těšínská rozhodnuta tak, že bychom byli dostali když ne celé své Těšínsko, tedy určitě všecko z něho, čeho nezbytné potřebujeme. Ale každé rozhodnutí, které by nám nebylo dávalo celého Těšínska, bylo by se stalo za našeho protestu silou moci, která nám mohla konečně i nepřiznat jiných částí českých zemí. U nás a na Těšínsku bylo by to způsobilo veliké rozhořčení. A byli bychom poraženi všichni, my i obyvatelstvo Slezska, Slezáci i Němci, byli bychom donuceni podříditi se vůli silnější, než byla moc naše. Nanejvýš bychom si byli mohli říci, že Poláci, postavivše se za ochránce Západu proti bolševickému Východu byli lepšími politiky, než jsme byli my.

Plebiscitem, který dohoda nařídila, změnily se však věci do samých základů. Dohoda přiznala obyvatelstvu Těšínska právo, aby svobodně řeklo, kam chce, k nám nebo k Polsku. A zároveň vzala na sebe povinnost zabezpečiti naprostou svobodu všem, vykonati volně, bez hrozeb, bez nátlaku, bez násilí plebiscitní právo. Této povinnosti dohoda nesplnila. Neměla dost síly, aby na malinkém území čtyřech hejtmanství ochránila obyvatelstvo od polského násilí. Už to je něco naprosto neslýchaného. Ale dohoda udělala víc: zbavila těšínský lid práva, které mu tak slavnostně dala a vzala daný slib zpět, třebas i s českým souhlasem. A to přece není správné. Dohoda ví alespoň tolk od svých komisařů, že plebiscit na Těšínsku vzbudil všechny vášně. Domorodé, usedlé obyvatelstvo bylo vydáno všem hrůzám agitace. Nyní si teprv uvědomilo, co mu hrozí, kdyby se dostalo do Polska, nyní si teprv ujasnilo svou vůli, zůstati v staletém spojení, žíti v kulturním pevném a hospodářském společenství se státem, k němuž mělo svým způsobem života nejblíž, a ke kterému i národnostně patřilo, dokud tam rakouské divide et impera nezačalo působiti. A Slezáci byli odhodláni tuto vůli uplatniti nehledě na všechny hrozby a všechno násilí. Nejvyšší rada rozhodnutím o plebiscitu rozbouřila klidné kraje, kterým ani ve snu nenapadlo, že by mohiy připadnouti k Polsku, a nyní jim bere právo, říci, že k Polsku nechtějí. Před válkou i Těšínští Poláci odříkali se myšlenky připojení k Haliči. A nyní dohoda chce obyvatelstvo spojeneckého, přátelského státu prostě předati někam, kam velká většina jeho naprosto nechce, ač mu slíbila, že se bude moci svobodně vysloviti, kam chce. Tak se může jednati s poraženým národem, ale ne s lidem, který šestistyletou historií patří k státu vítěznému, spojeneckému.

Ale ještě neodpustitelněji jednáme s ubohým lidem slezským my. Když vnucen nám plebiscit, obrátili jsme se k němu a žádali jej o věrnost naši republice. Činili jsme tak, poněvadž jsme věřili, že dohoda nemůže přejíti k dennímu pořádku přes vůli většiny tohoto lidu, třeba plebiscit měl charakter pouze informativný. Slezký lid, Slezané i Němci vyšli nám vstříc s důvěrou, která je bezpříkladná. Snášel pekelná muka od polských násilníků, dal se vraždit, znásilňovat, nebál se hrozeb a čekal na veliký den vykoupení, až by s námi mohl klidně žíti v československé republice. Jednotliví jeho vůdci dali v šanc všecko; rodiny, majetek, budoucnost. Věřili nám, že je neopustíme. A my je opustili… Obětovali jsme nejen část Těšínska, nýbrž i své dobré jméno, kus své mužné cti. Kdo nám může nyní věřiti? Proklínati nás budou všichni ti, kteří nám věřili, a naši nepřátelé budou namlouvati opuštěným Slezanům, že nám byli jen prostředkem, abychom zachránili uhlí a dráhu… A na doklad budou uváděti to strašné místo v protokolu, kde se naše chování na Těšínsku staví na roveň polskému násilnictví! Každého spravedlivého člověka přímo pálila ta strašná slova…

Být společně poražen, donucen k ústupu, není hanbou. Ale zachrániti sebe a odkopnouti věrného druha ve společném bojji, to je — mírně řečeno — úžas! K tomu nás ani dohoda, nehledě na všechnu naší věrnost a vděčnost, neměla a nesměla nutiti. Mohla nás donutiti k vzdání se naší země, kde tolik jsme trpěli, ale ne k felonii na věrných spolubojovnících za právo naší republiky na Těšínsko. Bohužel, v demokratickém našem státu zástupcové lidu nesměli promluviti. Snad smím aspoň jménem nás říci ubohým, opuštěným Slezanům na Těšínsku: Český lid Vás nezradil, neopustil a neopustí!

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

20.července 1937 byla zahájena stavba britské bitevní lodi HMS Anson.

20.července 1940 sestřeluje nadporučík W.Streib s Bf110 bombardér Whitley. Jde o první sestřel německého nočního stíhače.

20.července 1436 – Zikmund Lucemburský schválil požadavky Čechů pro jeho přijetí za krále. Česká strana požadovala: 1. přiznání větších stavovských nároků, právo nechat si zabrané královské a církevní majetky; 2. vyloučení cizinců ze zemských úřadů; 3. opětovné přidružení Moravy k zemím Koruny české.