Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 63

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 7. 4. 2015 8:00 Napsal Karel Kramář
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Historické novinové články

Před konferencí ve Strese

Vydáno: 7.4.1935

Jediným opravdovým překvapením okružní cesty anglických ministrů je otevřenost p. Hitlera, s kterou s nimi mluvil. Co jim řekl, není sice překvapením pro ty, kteří úmyslně, „v zájmu míru“ nechtěli viděti, jako angličtí pacifisté, z nichž jeden v dopisu vydavateli „Times“ došel k tomu, že Německo bylo prý úplně v právu zbrojiti, poněvadž mírová smlouva nebyla smlouvou dvojstrannou, nýbrž jednostrannou vůlí vítězovou, a vítězné moci samy neodzbrojily.

Nehledě k tomu, že to je úplná nepravda, poněvadž Francie i Anglie odzbrojily pro vlastní bezpečnost až nebezpečně, je otisknutí takové nehoráznosti v listu, jako je „Times“, přece jen vrcholem pštrosí politiky „pacifistických idealistů“, ke kterým se v ožehavé otázce německého zbrojení hlásí také předseda odzbrojovaci konference p. Henderson.

Proto je přirozeno, že otevřenost p. Hitlera působila v Anglii přece jen jinak, než si vůdce-kancléř snad představoval.

Bylo přílišným optimismem očekávati, že by aspoň Angličané, nezatížení nevyhladitelným germanofilstvím, věřili německým pohádkám o obavách před útokem — Sovětů. Tolik snad přece i v Anglii vědí, že Sovětům opravdu nenapadne útočiti, poněvadž — nehledě na jejich strach z ozbrojení mužiků — jejich cíle a metody jsou docela jiné, než touha po územních ziscích; chtějí jen vydržováním komunistické agitace v celém světě, podrýváním brannosti a vojenské síly „buržoasních“ států, soustavnou antimilitaristickou agitací a špionáží a v Asii bolševickou agitací v Číně, v Indočíně, v Indii a to velmi úspěšnou, jak se ukazuje v čínském Turkestanu — třeba by agitaci nevedli všude bolševickým socialismem, nýbrž asijským nacionalismem a agitací proti „evropským vyděračům“ bolševisovati svět, a tím přivésti k vítězství svou, ruskou bolševickou revoluci…

Ze se bolševici dokonce bojí každé války, hlavně dnes ovšem útoku německého, kombinovaného podle jejich obav spojenectvím s Japonskem, přece není pro nikoho tajemstvím, a že proto zahrnuli pana Edena „nejsrdečnějším“ pohostinstvím a nejmírumilovnějšími řečmi a sliby, v nichž je p. Litvinov mistrem, není opravdu ničím překvapujícím. Vzpomeňme jen, že tento hrdina útoku na transport carské pokladny, kterému padlo za oběť 40 lidí, a vynikající člen vůdčích kruhů bolševických, které jich mají na svědomí miliony, stal se v Ženevě nadšeně přivítaným apoštolem míru a že tudíž už věděl, jak bez obav může překypovati mírumilovností.

Není naší věci zkoumati, co si při tom anglický ministr myslil, ale jistě bylo víc než dojímavé čísti o vzájemné srdečnosti… Pan Eden ovšem snad cítil, jak Moskva, tak dobře zpravená o všem, co se ve světě děje, plně oceňuje rozhodující význam blahovolné účasti Anglie v severovýchodním paktu, v němž Sověty vidí jedinou ochranu před Německem, jehož se tak bojí. Možná také, že sami bolševici nevěřili, že by mohli p. Edena přesvědčiti o své andělské nevinnosti a hrůze před přeléváním nevinné krve — ale dojista a snad ne docela falešně počítali s účinkem své „srdečnosti“ na anglické veřejné mínění.

Mluvili posud o „buržujských“ státech s nejhlubším opovržením, a specielně Anglii podezřívali, že osnuje útok na sovětskou Rus, a najednou taková srdečnost…! Přece nečekali, aby je p. Eden přesvědčil, že něco podobného Anglii ani nenapadne — vždyť nejlépe vědí, že Angličané nepomohli ani „bílým“, ač to bylo tak lehké a ačkoli stačilo trochu nejprostší politické prozíravosti, aby viděli, jak by sobě tím navždy zajistili vděčné přátelství osvobozeného Ruska; záleželo jim především na tom, aby v Anglii i ti, kteří tak lehce dovedli zapomenouti na „Gott strafe England“, nebyli nyní překážkou vládě v aktivnější účasti na severovýchodním paktu. Rozhodně není tedy také v okázale „srdečném“ přijetí anglického ministra v Moskvě nic, co by mohlo překvapiti někoho, kdo ví, co bolševici od návštěvy p. Edena očekávali.

A co se Polska týče, zůstalo také vše při starém, jestli se ovšem nepodařilo p. Edena přesvědčiti, že zvláštní posice Polska vysvětluje, čemu tak málo lidí dovede rozuměti: že je možno míti vojenskou alianci s Francií a Rumunskem, a zároveň býti tak okázale partnerem Německa v jeho politice, a býti proti vzájemné pomoci, o které pakt mluví, třeba by se to v duchu vojenské smlouvy s Francii vlastně bez umělého výkladu o útočníkovi rozumělo samo sebou. Ale to je konečně věcí Polska, které je z historie přesvědčeno, že samo nejlépe rozumí, co je zájmem jeho budoucnosti…

Možno tedy říci, že anglická návštěva vyjasnila situaci vlastně jen Angličanům a ukázala jim, co všichni věděli, že severovýchodní pakt s klausulí o vzájemné pomoci je ve formě kolektivní smlouvy nemožností. Ale zároveň je také nyní všem jasno, že uzavření takového paktu — třeba bez Německa a Polska — je nejvážnějším zájmem Sovětů, ale ovšem také všech, kdo nezapomínají na konečné cíle hitlerovského pangermanismu.

Pro ty však je přece jen nutno, aby se pokusili přesvědčiti, jak daleko se mohou spolehnouti na Sověty a na to, že jim jde skutečně o celistvost Ruska, pokud ji ještě neztratili nebo neprodali, a že se na konec nespokojí Ruskem menším, ale — bolševickým.

Proto by opravdu bylo žádoucím, jak to také chtějí některé francouzské listy, aby se Sověty za podepsání smlouvy docela formálně zavázaly, že žádným způsobem nebudou více podporovati komunistickou agitaci protivlasteneckou a protivojenskou v zemích, které s nimi záruční smlouvu uzavrou. Bez toho by uzavření takové smlouvy pro Francii i pro nás bylo mimo všechno, co mravně zejména pro nás znamená smlouva se Sověty, ještě k tomu největší politickou lehkovážností.

Snad to ani není tak nemožné, když prý se Sověty zavázaly, zanechati veškeré agitace v Indii. Ovšem, Sověty se zavážou a komintern bude agitovati dále…

Ostatně proti německému nebezpečí by mohla býti vzájemná dohoda Francie, Itálie, Malé dohody a baltických států — kdyby ovšem Francie a Malá dohoda byly tak dobře ozbrojeny jako Itálie a byla zajištěna podpora Anglie proti každému útočnému podniku Německa — dostatečnou zárukou míru, kdyby zejména bylo také zaručeno, že by se Polsko výbojných pokusů Německa na východ nebo proti státům baltickým nijak nezúčastnilo, což konečně snad odpovídá dobře pochopeným životním zájmům polského národa.

Konference ve Strese bude tedy dojista míti význam ještě vážnější, než se původně myslilo, zejména jestli v Anglii nevyprchá dojem z návštěvy anglických ministrů v Berlíně. A také není pochybnosti, že velmi závažnou bude účast Mussoliniho s jeho malou důvěrou v pakty a s tím větší v sílu států, které jsou odhodlány hájiti se proti všem výbojným zámyslům pangermanismu, ať je to anšlus nebo Ukrajina, nebo Pobaltí.

Je to sice smutný konec víry v zázračnou moc demokracie, zejména když ji Evropa tak klidně nechala pošlapati a umučiti v Rusku, ale konečně i ty závody ve zbrojení jsou méně strašné než pomyšlení na hrůzy budoucí války…

Pacifistickým naivnostem se strašným nebezpečím pro ty, kteří se jim oddávali, je konec a doufejme jen, že není pozdě, a že připravenost a společná vůle těch, kteří válku nechtějí, mír opravdu zachrání!

Až bude možno opatřiti Keloggův pakt vážnými sankcemi, až nebude národů a států, které by chtěly cizí, až přestane býti humanita knižním heslem, platícím jen potud, pokud je to výhodné tomu, kdo ji hlásá, a až civilisované státy nebudou se smiřovati třeba s nejhorším, krvavým násilím, když myslí, že jim to prospívá, pak teprve přijde doba opravdového pacifismu a tím také konec závodů ve zbrojení.

Ale zatím je, a snad ještě dlouho zůstane odhodlání, všechno obětovati pro obranu svobody národa a vlasti a proto dokonalé vybudování vlastní branné síly nejspolehlivější záštitou míru a pokoje všech, kteří po něm opravdu touží, zejména když zrovna ti dovedou se spojiti k obraně proti každému, kdo by úmyslně, s kořistnými záměry mír chtěl porušiti!

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.října 1576 – český král Rudolf II. Habsburský byl zvolen v Řezně německým králem

22.října 1882 se narodil Wilhelm Bodewin Johann Gustav Keitel německý polní maršál popravený 16. října 1946 za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.