Kdo je online

Přihlášení uživatelé 1
Hosté 67

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Petr Kovář - Komentář v T-90
Níže je únorové video k T-90M Военная приемка. Т-90М. Прорыв
Pro zajímavost srovnání helma z 2. světové vályk vs moderní
AMERICAN RQ 4 GLOBAL HAWK VS IRAN's KHORDAD 15 - FULL ANALYSIS
Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 28. 4. 2015 8:00 Napsal Karel Kramář
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Historické novinové články

Proč jsem chtěl a chci Národní sjednocení

Zdroj: Národní listy, roč. 75, č. 117, str. 1
Vydáno: 28.4.1935

Chtěl jsem je vždycky a byl jsem myšlence všenárodní spolupráce věrně oddán i v době vnitřního odboje i v „Pětce“, která byla posledním výrazem ducha 28. října. Padla za oběť zlým silám a veřejný náš život byl čím dál tím hloub zamořen zájmovým stranictvím a povýšeným opovrhováním „zastaralým“ nacionalismem.

Nové hnutí v mládeži, v studentstvu bylo radostným příznakem nového jara našeho vlastenectví, a snahy rektora Domina o splnění universitního zákona Marešova, rozhořčení, že plnění platného zákona v našem státě mohlo vyvolati známý odpor a že toto protivení se platnému zákonu jistými kruhy našich tak zv. intelektuálů bylo mírněji posuzováno než samozřejmý projev hněvu naši mládeže nad tímto pokořujícím opovrhováním zákonnou vůlí představitelů celého národa se strany německých studentů, to musilo u všech, kdo neztratili všeho smyslu pro oprávněnou hrdost národa tak dlouho pokořovaného, vyvolati touhu po obnovení všeho, co bylo tajemstvím našeho vítězství, touhu po národním sjednocení, které by nám dalo nový život politický, hospodářský i sociální.

Po tom novém životě, nejen národním, touží všichni zklamaní v nadějích v novou svobodu; všichni v bídě a nouzi touží po novém spasení, po novém zázraku… Tím více, že není jim za všechno zklamání náhradou ani radost z nové občanské svobody, jíž mají méně než za Rakouska, ani z toho, že mají svůj stát, když se v něm nesmějí považovati za pány, nechtějí-li býti nazváni „šovinistickými kazimíry“…

Pro mohutné nacionální hnutí

Je možným zázrak, po němž každý touží? Jen jediný:

aby všichni zase přilnuli k sobě, abychom všichni zase probudili v sobě to své staré, krásné vlastenectví, jež dřímalo po válce stydlivě v hlubokém úkrytu srdcí, když mocnými našeho světa bylo jeho projevování, mluvení o něm nazýváno nechutnou frázovitostí a hlásáno, že nový člověk musí výš a šíř, v nekonečno všelidství, abychom zase v sobě probudili tu bezvýhradnou lásku k národu, která opravdu jako zázrakem dala naší mládeži nový, lepší smysl života, národní idealismus, jenž se zdál už navidy vyhoštěn z českých duší a nahrazen materialismem, jehož jsme nikdy dřív neznali jako vyznání víry českého člověka…

Úkol náš je těžký a naprosto nesplnitelný bez mohutného nacionálního hnutí, které by dalo nejen nám možnost uplatniti, co chceme na záchranu republiky, nýbrž donutilo i ostatní, aby konečně zase všechny těžké otázky byly námi všemi řešeny především se stanoviska prospěchu našeho státu, a aby stát, jeho politika a celá jeho správa byla ochráněna od všeho stranického i osobního egoismu.

Politika naivního pacifismu

Všude je nutný nový život, od zahraniční politiky počínaje. Ta je vážně spoluvinna na politice naivního pacifismu velkých slov a malých skutků v Ženevě a tím na vojenském oslabení států, které chtějí mír a které myslily, že jej chrání mlčením o zbrojení Německa a proto se mu nebránily, dokud bylo možno a lehko je překazili. Konec této nešťastné politiky, která zejména také nás vydává v nebezpečí nového pangermanismu, vyvolaný ne státnickou moudrostí, nýbrž vítězstvím Hitlerovým, je ještě žalostnější, neboť sotva kdo ze slovansky cítících Čechů a Slováků bude se dívati na hledání záchrany u Sovětů jinak, než s pocitem, který těžko lze v naši svobodné demokracii plně vyjádřiti…

Opravdu skvělý konec politiky našeho nového slovanství! Nehledě ani k tomu, že nelze za všechno to ani očekávati, že by se tímto stisknutím ruky představitelům a původcům umučení ubohého Ruska končila antimilitaristlcká a protistátní agitace našich komunistů, řízená posud i v budoucnu třetí internacionálou, kominternem, placeným i řízeným z prostředků Sovětů. Francouzský komunistický poslanec to napsal jasně, s bolševickou vyzývavostí, a naši komunisté budou moci agitovati s novým heslem, s prací pro „přítele a ochránce naší republiky“…

Základní chyby naší hospodářské politiky

Socialistický vliv na naši zahraniční politiku přinesl nám nepřízeň Itálie a Polska. Tato „vysoká“ politika, prováděná aparátem, na naše finanční možnosti neúměrně drahým, nám politicky nepřinesla nic, leda oprávněnou obavu o budoucnost, ale za to hospodářsky má valnou část viny na katastrofálním stavu našeho vývozu. Hlavní úkol naši zahraniční politiky vedle snahy po zachování míru, zmírnění nevýhod našeho vnitrozemského položení, byl úplně zanedbán; naprosto nevyužity zůstaly výhody mírových smluv, pokud jde o dopravu železniční, říční i mořskou, které se mně podařilo v Paříži vymoci a naše zahraniční politika neměla také smyslu pro svou povinnost, ve jménu nejvyšších zájmů státních přiměti agrárníky, aby upřílišněnými požadavky neznemožňovali sjednání dobrých obchodních smluv, anebo i dále jdoucím ujednáním zachovali vývoznímu našemu hospodářství aspoň část historických jeho odbytišť. Nedovedla ani včas vytvořiti z Malé dohody základ středoevropské hospodářské organisace!

Byla-li by dnes, když už je pozdě a když v tradičních zemích našeho vývozu zařídili se na vlastní výrobu, ochota k vybudování většího hospodářského celku, ukazuje to nejjasněji základní chyby naší hospodářské politiky s jejími pro nás přímo osudnými důsledky, totiž osmisty tisíci nezaměstnaných.

Pochvalné články různých listů zahraničních — ostatně jediný to téméř zřejmý účinek naší tak drahé propagandy — nejsou opravdu dostatečnou útěchou za úplný nezdar naší zahraniční politiky, politické i hospodářské, zejména měla-li býti „konstruktivní“, jak se tak často světu i nám hlásalo. Těžce neseme její důsledky a zůstane nám po té „nenahraditelné“ zahraniční politice smutná, bohužel snad trvalá památka…

Osudová otázka: téměř milion nezaměstnaných

Průmysl, který byl přes všechno neodpovědné štvaní páteří naší hospodářské politiky a který nám umožnil širokou sociální politiku, jež byla naší hrdostí, i zvýšení životní úrovně našeho dělnictva, tak vážné pro náš národ, mající všechnu příčinu viděti ve svém vyspělém, pilném dělnictvu jeden z nejvážnějších základů svého blahobytu, byl podkosen nejen světovou krisí, nýbrž hlavně také nešťastnou naší politikou zahraniční, která nedovedla oprávněné požadavky zemědělství po ochraně uvésti v soulad s nejvyššími zájmy státu.

Musíme bohužel počítati s tím, že velká část zastavených továren sotva se znova roztočí.

A tak je pro nás strašná otázka téměř milionu nezaměstnaných přímo osudovou. Vždyť tato nezaměstnanost, nemluvě ani o bídě a strádání rodin dobrých, pilných dělníka, kteří zoufale volají po práci, působí i mravně přímo rozvratně na ty, kteří si navykají nepracovat a žít z veřejných podpor.

Protisociálnost agrárně-socialistické politiky

Stamilionové náklady na nezaměstnané vyčerpávají síly poplatníků, vedou k platovým srážkám státních zaměstnanců, což zmenšuje zrovna jako dělnická nezaměstnanost kupní možnosti obyvatelstva a tím naděje aspoň na jakousi, třeba nedostatečnou náhradu za ztracený vývoz na trhu vnitřním. Tím ovšem jsou také vážně postiženi zemědělci, jimž se nemožnou politikou ochranářskou mělo pomoci. Průmyslová politika naše byla opravdu sociální, ale agrární je svými účinky přímo antisociální. Všechny ty monopoly, syndikáty, mléčná politika nejen zdražují v největší nouzi životní potřeby malého člověka, nýbrž nepomáhají ani nesčetným malým zemědělcům, nanejvýš větším, tedy podle hlavního dnešního agrárního bojovníka, zemědělským — kapitalistům.

Ovšem odpovědnost za tuto antisociální politiku nespadá jen na agrárníky, nýbrž i celou tíhou také na socialisty, kteří ji svým souhlasem umožnili, ačkoliv její zhoubné důsledky nesou především ty široké masy lidu, beztoho tak strašně stížené nezaměstnaností, jež jim daly své hlasy s důvěrou, že budou chrániti jejich zájmy, které snad jsou přece jen jiné, než zájmy jejich „mamutích podniků“ a nejen — těch…

Ale je-li tato agrárně-soclalistická politika jednou z vážných příčin dnešního úpadku našeho hospodářství, pak ji nelze také zprostiti z odpovědnosti za bezohledné oslabování hospodářské odolnosti našich živností a našeho obchodu, jejichž beztoho obtížná situace, způsobená krisí našeho hospodářství, je ještě zhoršována družstevnickou politikou těchto stran. Zdravé myšlenky družstevní se bezesporně využívá k těžkému poškozování legitimního obchodu, aniž z toho mají vždy prospěch ty vrstvy obyvatelstva, pro které byly kdysi tak sympaticky vítány. Staly se z nich víc než často výdělečné podniky, s výhodami, o nichž se obchodníkům, těžkými daněmi zatíženým, nikdy nezdálo. Nejen že jim pomáhal stát, když se octly v krisi, ale jejich daňové výhody jsou přímo křiklavou nespravedlností ve srovnání s daňovou politikou státu vůči soukromému obchodu a živnostnictvu. Všude se hledá, kde by bylo možno ještě přitížiti již přetíženým poplatníkům, jen tito privilegovaní zůstávají nedotknuti.

Sociální instituce nutno vrátit těm, pro něž byly zřízeny

Ve všem tom nemůže nám ani býti útěchou, že jsme v tak zv. vzorném státu demokratickém, zač by stálo nésti všechny ty těžké úkazy naší nové svobody.

Nemluvě ani o vázaných kandidátních listinách, které jsou už všeobecně uznávány za jednu z hlavních příčin nezdravých našich poměrů, naší vlády stran nad státem, jsou naše svoboda tisku, shromažďovací i všechny ostatní občanské svobody obmezovány víc než ve starém Rakousku, a sice dokonce na ochranu politiky vládní před kritikou plně a nezištně státu oddanou. To je neodpustitelné, zejména když všichni chceme nejrozhodnější hájení zájmů a autority státu proti každému, kdo ohrožuje jeho celistvost a samostatnost. Zvláštní naše demokracie jeví se také nejlépe v tom, že mocenské poměry v různých veřejných korporacích zájmových, na př. nemocenských pokladnách, udržují se nevykonáváním zákonem nařízených voleb, a tím se znemožňuje uspořádání poměrů na prospěch těch, pro něž byly tyto instituce utvořeny. Těmto nemožným poměrům nutno učiniti konec a vrátiti sociální instituce, které se staly příliš často zaopatřovacími ústavy pro agitačně činná straníky, opět nemocným a zestárlým, pro něž byly zřízeny a pro něž dělníci i zaměstnavatelé nesou těžké oběti.

Pravá demokracie je — pro všechny!

Bylo by možno ještě dlouho pokračovati ve vypočítávání všeho, co zavinil odklon od toho, co bylo tajemstvím našeho vítězství, i změna tradiční naší politiky slovanské ve víru a naději v přerod lidstva novou demokracií, o níž jsme tolik mluviili, ale při čemž jsme sami tak málo plnili to, co je v demokracii nejkrásnější. Vždyť právě demokracie nevylučuje vroucí vlastenectví, zrovna naopak, ono je podmínkou opravdové demokracie, má-li tato býti pokrokem pro lidstvo.

Opravdová demokracie vylučuje vládu jedné nebo druhé třídy nebo vrstvy obyvatelstva. Je pro všechny! Ale neznamená také slaboduchý pacifismus. Chce dojista mír a jen mír, nechce nic cizího, ale žádá odhodlání všech, do posledního hájiti svobody a samostatnosti, kterou národ má a chce míti.

Naše vlastenectví, které zrodilo legie i nebojácný odboj domácí, kategoricky nám přikazuje, zejména, vidíme-li, co se děje u našich sousedů, z nichž nás žádný nemiluje, abychom vypěstovali brannost národa do nejvyšší míry a možné dokonalosti, neboť vlastní síla je nejbezpečnější zárukou míru a pokoje a také vnitřní ukázněnosti, již tolik potřebujeme.

A jen budeme-li silni nejen ozbrojením, nýbrž i jednotnou, imponující vůlí hájiti národního rázu našeho státu, budeme-li imponovati vnitřní silou, jednotností a zejména nebojácností, před celým světem projevovati odhodlání, do všech důsledků prováděti požadavky národního rázu našeho státu, dovedou naše národní menšiny oceniti všechnu vůli k spravedlnosti, kterou jsme jim v ústavě i v jejím provádění prokázali.

Jen tenkrát ji ocení, neuvidí-li v ní strach a bázeň před svou silou, nýbrž opravdovou demokratickou vůli k spravedlnosti. Také hrozivé nebezpečí domácího pangermanismu nevyléčíme strachem, nýbrž mužným sebevědomím, nebojícím se spravedlnosti a pravdy, ale také ne bezohledné rozhodnosti v obhajobě nejvyšších zájmů státních. Že však zrovna špatná politika hospodářská, zejména naše nezaměstnanost, víc než si myslíme, poškozuje a ohrožuje vážnost státu v očích našich menšin, není snad zbytečno připomínati.

Nikdy tak, jako tentokráte, neměli voliči ve své moci osud a budoucnost národa! O tu jde, ne o úspěchy straniekél O to jde, dovedeme-li zadržeti politický a hospodářský úpadek, který ohrožuje samy základy naší samostatnosti a neodvislosti. Pokračovati po dnešní cestě znamená vésti národ do propasti!

Jediné, co může zachrániti, co se ještě zachrániti dá, je semknutí národa v duchu našeho krásného, starého vlastenectví, v duchu našeho boje za právo a svobodu, v duchu těch, kteří bojovali a umírali v našich legiích a v duchu našeho 28. října, konečného vítězství stoletého boje národa malého, ale velikého svou láskou k vlasti a k svobodě!

Proto chceme vítězství idejí národního sjednocení, proto chceme, aby se heslem nás všech stalo: Nic než národ, nic než náš stát!

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

16.října 1310 – Vznik městské radní knihy v Starém Městě v Praze (úřední kniha pražské samosprávy)

16.října 1813 začala bitva u Lipska někdy označovaná jako Bitva národů.

16.října 1306 – sňatek Rudolfa Habsburského s Eliškou Rejčkou, vdovou po českém králi Václavu II. Rudolf Habsburský se tak ve zmatené situaci po zavraždění posledního Přemyslovce dostal na český trůn. Českým králem byl od roku 1306 do roku 1307, kdy zemřel na úplavici.