Kdo je online

Přihlášení uživatelé 2
Hosté 68

Spřátelené weby

Poslední komentáře

U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...
Aviator - Komentář v Enfield M1917
Visualizace funkce pušky Lee Enfield:
Tady je visualizace s kompletním rozložením a znovusložením kulometu Browning M1919
Tady jsem narazil na visualizaci montáže a demontáže M16A1
Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 8. 12. 2014 8:00 Napsal Karel Kramář
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: Historické novinové články

Před rozhodnutím o dalších sankcích

Zdroj: Národní listy, roč. 75, č. 336, str. 1
Vydáno: 8.12.1935

Otázka sankcí vstupuje do kritického stadia. Sankce hospodářské, tak těžce pociťované v různých státech, zejména ve Francii, neměly jiného účinku, než zvášnivnění italského patriotismu, což vzbuzuje úctu i u těch, kteří politiky italské vůči Společnosti národů neschvalují. A to, co předvídali všichni, kteří s oprávněným skepticismem se dívali na „nový život“ Ženevy, stává se hrozivou skutečností návrhem na embargo petroleje.

Bylo by zbytečno skrývati si, že je situace na ostří nože; kdo nepatří přímo mezi fanatiky Společnosti národů nebo mezi bolševické vyznavače hesla „čím hůř, tím líp“, musí se, bohužel, obávati nejhoršího, nepodaří-li se Lavalovi nalézti přijatelné řešení — pro Itálii!

Jde o nejvážnější otázky budoucnosti, zejména — pro nás. Konečně snad je opravdu možno zaškrcením dovozu pohonných látek pro motory donutiti Itálii k míru, třeba by znamenal její ponížení. Ale mohl by to někdo svědomitý, kromě přímo groteskních ochránců míru pomocí Společnosti národů, zodpovídati před soudem dějin? Těšiti se tím, že Němci volali také „Gott strafe England“ a přece nyní vyhledávají až nápadně sblížení s Anglií, by bylo víc než nerozumné. Třeba by moderní válka, kromě snad letectví, ztratila mechanisací všecko, co měla rytířského, přece jen Anglie šla do otevřeného boje s Němci, což nepřekáží smíření i nejostřejších nepřátel, když boj je skončen. Ale donutit veliký národ, právem sebevědomý na svou historii, kulturu a na svůj patriotismus, k porážce zákazem dovozu petroleje, je sice nekrvavý, velmi „civilní“ donucovací prostředek k vynucení vzdání se boje, ale zrovna proto na to nezapomene žádný jen trochu hrdý národ. Je to ponižující ranou, která se nehojí jako rytířská rána mečem, když celý národ podle svého nejhlubšího přesvědčení nechtěl nic jiného, než co mají druzí, aniž jim kdo překážel, a bez čeho nemůže žít, má-li všude jinde dvéře zavřeny…

Je takové živelné roztrpčení 44milionového národa v zájmu světového míru? A je specielně v zájmu našem? Nevítali jsme všichni s opravdovým uspokojením sblížení francouzsko-italské jako nejbezpečnější záruku míru ve střední Evropě, jako nejspolehlivější ochranu proti revisionismu? A má ta slavná „kolektivní bezpečnost“ Společnosti národů, kterou také my chráníme bezohledným prováděním sankcí, opravdu tu cenu, jakou jí přikládají nejen angličtí fanatikové míru třeba za cenu nejstrašnější války? Není to prostě fráze, nebezpečný sebeklam všech — Neangličanů, všech, pro něž válka znamená otázku bytí a nebytí, poněvadž nejsou chráněni svou ostrovní polohou aspoň proti nejhoršímu?

Je nutno podívati se na věci střízlivě. Celá Společnost národů je krásnou, opravdu velikolepou myšlenkou, ke které však lidstvo ještě — nedozrálo. Vznikla po válce, kdy zejména Angličané měli zničením německého válečného loďstva mír na dohlednou dobu, ne-li navždy, za zajištěný a proto věřili, že se v nejkrajnějším případě dá zachrániti — sankcemi. Také proto, že přece jen myslili — koloniálně. Bylo možno mír opravdu zabezpečiti, kdyby bylo osvobozeno Rusko od bolševismu a stalo se tak nejmocnějším, rozhodujícím ochráncem míru. Ale tak daleko anglický idealismus nešel a proto byla Společnost národů aspoň „polomrtvě“ narozeným dítětem. V bolševickém Rusku poražené Německo nalezlo nejen spojence, nýbrž i možnost zbrojení, a všecky odzbrojovací snahy Společnosti národů provázené naivním pacifistickým odzbrojením vítězů, byly nejen nebezpečnou fantasii, nýbrž jistou cestou k tomu, čeho jsme svědky nyní. Pokus o důkaz životnosti Společnosti národů sankcemi proto spíš ukazuje, že by byly metody Společnosti národů v případě konfliktu evropského naprosto neúčinné.

V Evropě nejsou vítězové světové války nebezpečni míru, ani Francie, ani Anglie; a Itálie by se stala spolehlivým jeho ochráncem, kdyby se byl přenechal spor italsko-habešský diplomacii, a nepřenesl se do Společnosti národů, kde tak mnohým z imponující falangy „kolektivní bezpečnosti“ šlo o pokus poraziti víc fašism, než o Habeš i o Společnost národů. Nebezpečím pro mír je habsburská otázka, Maďarsko a Německo — Sověty zatím leda štvaním do války — druhých, aby si při tom ohřály svou komunistickou polívčičku. Velmi nebezpečnou je ovšem habsburská restaurace. A je v tom připadě jisto, že by v Ženevě pro nás byla tak jednomyslá fronta jako proti fašismu, kdybychom musili silou zabrániti tomu, co máme pro svou samostatnost za nejnebezpečnější? Myslím, že by s námi shodný italský názor na otázku Habsburků byl daleko spolehlivější pomocí, kdyby Itálie nebyla nedomyšlenou politikou sankcí přímo hnána do jiných kombinací. Jde při tom ovšem také o postavení jiných velmocí k otázce vojenského zakročení proti pokusu o restauraci Habsburků, ale o tom, myslím, je lépe nepsati. Obávám se však, že by nám sankce i Společnost národů sotva mnoho v této pro nás nejožehavější otázce pomohly.

Ale vezměme druhé nebezpečí, německo-maďarské! Není nejmenší pochybnosti — a zase to potvrzuje nedávné přednáška profesora německé válečné školy, plukovníka von Arnima — že Německo si nedovede války jinak představiti, než náhlým, nečekaným útokem mohutného letectva a motorisované útočné armády. Pomohla by tu Společnost národů zabrániti válce se svou komplikovanou procedurou? A i kdyby se Německu nepodařilo zvítěziti v krátké válce, není všecko úsilí Německa obráceno k tomu, aby bylo soběstačné a vydrželo sankce se svým přírodním bohatstvím a se svým vědecky řizeným průmyslem? A není pravděpodobno, kdyby se válka prodloužila, že by tak mnozí z té fronty „kolektivní bezpečnosti“ zůstali nejen neutrálními, nýbrž že by pokračovali v zásobování Německa, jak se tomu ve světové válce naučili? Není tu víc než jasno každému, kdo chce vidět, jak důležitou by byla okamžitě pohotová, skvěle vyzbrojená, motorisovaná a neobyčejné silným letectvem opatřená armáda italská, daleko důležitější a vážnější, než nekonečná řada členů Společnosti národů, z nichž velká většina jen v jednom je zajedno, že se totiž války, která se jí přímo netýká, za žádnou cenu účastniti nechce? Co by v takovém případě pomohla Společnost národů? Státy přímo nebo nepřímo na vítězství nebo porážce Německa zúčastněné by sankce, a to nejúčinnější, zavedly bez jakéhokoli usnesení ženevského, a ty druhé by asi tak ochotně nebyly pro sankce, kdyby šlo o Německo, třeba hitlerovské, jako byly, když šlo o pokoření Mussoliniho, když věřily, že je to zatím bez nebezpečí válečného. O významu sankcí pro Sověty s nevyčerpatelnými možnostmi Ruska, by bylo zbytečno mluviti.

Ne, protiitalské sankce nám nejsou nijakým zajištěním pro budoucno. Ostatně ani Společnost národů v nynějším svém složení. Nekonečný počet malých států mimoevropských mír v Evropě nezachrání! Proto je mým hlubokým přesvědčením, že jepovinností naší zahraniční politiky, aby v Ženevě vážně radila k opatrnosti. K tomu, aby Itálii byl umožněn čestný mír, a ne aby svou ctižádost hledala v tom, být mezi předními, kteří světový mír a naši budoucnost dnes už vážně ohrožují falešnou vírou, že dnešní Společnost národů i se svými sankcemi zabezpečí mír a s ním i naši svobodu.

Daleko lépe udělá, užije-li svého vlivu k tomu, aby Spol. národů byla zreformována a postavena na nové základy. Ukázalo se absurdním, žádati od nezúčastněných států těžké hospodářské oběti pro — Habeš. Pro mimoevropské zájmy ukládati nezúčastněným státům oběti možno jednou ve jménu porušení paktu, který zrovna k tomu nejméně byl formulován, ale sotva vícekrát. Vůbec je nepřirozenou účast ve Spol. národů nekonečné řady států, nemajících společných zájmů, a neúčast velmocí, od nichž nejvíc otázka míru a války závisí. A konečně nutno si ujasniti, že Spol. národů může míti v dnešních poměrech jen mravní vliv a jen tím působiti k zachování míru a pokoje. Pak ovšem by nesměla míti mezi svými členy státy, které s mravními zásadami civilisovaných národů nemají nic společného a jejichž účast mravní úroveň Spol. národů jen kompromituje. Myslím oviem, že pořád ještě nejbezpečnější zárukou míru je, aby každý, kdo chce porušiti mír, věděl, že nalezne bez porad o tom, kdo je útočníkem, bez řečí a deklamací dosti silný odpor, aby mu zašla chuť, útočnou válkou i třeba překvapením porušiti mír!

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

25.srpna 1920 Končí Bitva u Varšavy někdy označovaná jako Zázrak na Visle.

25.srpna 1941 byl u Messinské úžiny ponorkou HMS Triumph poškozen těžký křižník Bolzano.

25.srpna 1039 – Břetislav I. nechal převést ostatky sv. Vojtěcha z Hnězdna do Prahy

25.srpna 1756 – Prusové vpadli do Saska, čímž byla zahájena Sedmiletá válka. Pruský král chtěl získat na Rakousku Slezsko, čehož také 15.2. 1763 v Míru v Hubertsburgu dosáhl.