ARMÁDY A HISTORIE

„Československý generál o koncentračních táborech“

Autor: Rudolf Medek
Zdroj: Národní listy, roč. 74, č. 332, str. 3
Vydáno: 2.12.1934

Tak zni nadpis úvodního článku „Práva Lidu“ z 30. listopadu t. r. Napsal jej spisovatel(!) A. M. Píša. „Právo Lidu“, jak viděti, zase „hledá generála“, podobajíc se Molochu, který dávno nepozřel svou dávku. Od dob Gajdových mu asi vytrávilo.

Nuže, neznám žádného československého generála, který by komukoli hrozil „koncentračními tábory“. Spisovatel, pravím, spisovatel Rudolf Medek apostrofoval nedávno na těchto místech spisovatelský projev komunistických a levicových publicistů, projev, podle jeho míněni dokonale negramotný, plný nejotřepanějších frázi, převzatých z rubrik „Rudého Práva“. Nebudu znova rozebírati jeho bezobsažný obsah i formu, nedůstojnou českého pera. Jen si tu „věc“ opravdu všichni přečtěte, stačí to každému, kdo prošel aspoň „trivium“.

Spisovatel Rudolf Medek si „dovolil“ ve svém dopise Karlu Čapkovi ironickou a žertovnou poznámku o „koncentračních táborech“. Každý, kdo četl bez zaujetí a bez denunciačních zámyslů, pochopil její karikaturní povahu. Či má u nás na karikaturu monopol jen Adolf Hoffmeister?

A teď se stalo něco, nač má zase monopol tato země a hlavně ta její část, jež visí na levici. „Chytneme ho za slovo,“ rozhodli se auguři, „jen ať nám vysvětlí blíž a hodně jasně, jak je to s těmi klencáky. Jindřich Vodák je starý muž… atd.“ říká starostlivě Karel Čapek. A „Právo Lidu“ napíše, že „jest uvážiti, kdo výhružným tónem pronáší tato slova o koncentračním táboře na adresu československých spisovatelů“.

Kdo je to tedy? Zatím řekl pár ironických slov spisovatel, který má tu čest býti v jiném oboru své činnosti československým vojákem, nastojte! ba generálem. (Jaká krmě pro „Právo Lidu“, jež neustává „hledat generály“.) Spisovatel, který není — a jako voják ani nemůže být organisován v žádné straně a jemuž jsou jakékoli stranicko-politické štvanice úplně cizí. Že napíše občas něco, co se vždy obyčejně týká kulturních či legionářských věcí — a k tomu má plné právo — do „Národních Listů“? Otiskli by mu jeho projevy v „Rudém Právu“ anebo ve „Večerníku Českého Slova“? Uchýlil se do listu kdysi Nerudova, poněvadž v něm má volnost projevu, jako ji měl Neruda. Toť vše.

Není sám mezi československými spisovateli, kteří jsou rovněž aktivními vojáky. I oni podpisují veřejné projevy — ale ti, kteří z nich podpisují projevy tak zv. levicové, jsou oviem „šetřeni“. Za to bývají pořádány „hony na lišku“ na toho z nich, kdo se jim zda pravičákem. Karel Čapek sám před nějakým rokem „mírně“ upozorňoval vojenské úřady na činnost Jaroslava Durycha, který je podplukovníkem zdravotnictva. Za to, když kdysi Arnošt Dvořák psával úvodníky do „Rudého Práva“, nesměl nikdo ani dutnout, ačkoli Dvořák byl rovněž podplukovníkem zdravotnictva. Těchto příkladů je více. Já jsem však, jak se zdá, vyznamenáván nejhorlivěji. Už v kampani o „Plukovníka Švece“ byl to zase soc. dem. list, který doporučoval, abych buď vojákoval anebo se vůbec vzdal literární činnosti. To nechtělo carské Rusko ani na Lermontovi, Tolstém a Kuprinovi, kteří byli aktivními důstojníky i aktivními spisovateli. O jiných národech ani nemluvě. Vezměte si z toho, spisovatelé vojáci, poučení, jak by se vám vedlo, kdyby… kdybyste ovšem nemínili podpisovat polobolševické manifestace.

Pravím a opakuji to znovu, že projev Obce čs. spisovatelů je negramotný. Ozval jsem se tedy nejen proti jeho obsahu, ale i proti jeho formě. Obsah jsou bolševické a polobolševické fráze. Jeho sloh či forma daleko nedostupuje úrovně „děldopů“. A nad tím vším jsem se zastyděl. Jsi-li vůbec také spisovatel, řekl jsem sobě, jest tvojí povinností, něco k tomu říci.

Ale místo spisovatele se snaží nyní poťouchlé a denunciantské mozky vytáhnouti na scénu generála. „Teď budeme kráglovat Medka,“ šeptají si revoluční pusy po kavárnách. Nu, kráglujte si, kráglujte. Nedomnívejte se, že ze mne mocí mermo uděláte druhého Gajdu. Jsem člověk z jiného rodu a jiného duševního i morálního složení. Kdyby se vám to podařilo, vám, mezi nimiž je snad polovina komunistů, náhlých přátel demokracie, vysvléci mne z čs. uniformy a zbavit mne úřadu, jemuž jsem se po návratu ze Sibiře cele oddal, i když to byl tehdy malý „krcálek“ na mne, „sibiřského hodnostáře“ a jejž jsem pomáhal budovat k velikosti — kdyby se vám vůbec podařilo jakkoli „vzít mi tipec“, nemyslete, že mne tím oněmíte vůči fraseomanii, jíž jste propadli a vůči zákeřnostem, jimž propadáte nyní.

„Politisující generál Medek“, tak zní nadpis v dnešních „Ranních novinách“, pobočce „Práva lidu". Hu, zde je to ovšem nejhorší. Jdou na mne v parlamentě. Píše se tam také: „Litujeme hluboce, že první, kdo u nás hrozí koncentračními tábory, je legionář, aktivní generál, spisovatel Medek.“ Takto jde na mne bratr soudruh učitel Jáša, poslanec. Není nad dobrého bratra a bratr soudruh učitel Jáša, poslanec, se vůbec nestydí. Buď četl můj dopis, spíš asi nečetl, ale přes to tvrdí, že já hrozím koncentračními tábory. Všimněte si, jak „aktivní generál“ předchází spisovatele — jde-li o spisovatelský manifest. Jak důmyslné — pro kárné výbory. Dále říká poslanec už docela nestydatě: „Ale spisovatel Rudolf Medek je také aktivním generálem čs. armády. My se stydíme, že je to po Gajdovi druhý legionářský důstojník, který chce k nám zavésti surové hakenkrajclerské metody.“

Nu, a je to. Já chci prý něco u nás zavádět surového. Vzpomínám si, jak v kampani o „Plukovníka Švece“ na konec mne obvinil kterýsi zvláště vydařený bratr, že smrt Švecovu jsem vlastně zavinil já sám, poněvadž prý jsem nařídil útok na Kazaň. Je to ovšem nesmysl, jako je nesmyslem insinuace Jášova, byť byla před svou ubohostí bůh ví jak chráněna imunitou.

Nuže, jednou pro vždy: generál Medek nepolitisuje a nechce politisovat. Dovolí-li demokracie v tomto státě slovo spisovateli Medkovi, chce ho užíti tak, jak si toho přete sama demokracie: svobodně. Bude-li však určitá vrstva lidí míchat moje vojenské povinnosti záměrně, záludně a s hnusným denunciantstvím do mých literárních projevů a do mého spisovatelského úsilí, pak, promiňte, řeknu-li, že tu nemám už co mluvit s demokracií, nýbrž s pseudodemokratickou a denunciantskou luzou.