ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 28. 4. 2014 10:31 Napsal PhDr. Alois Matuška
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: OSOBNOSTI

Antonín Sochor

HRDINOVÉ O KTERÝCH SE NEMLUVILO: Bojoval v Rusku, na Dukle, po válce pomáhal Izraeli – Antonín Sochor, narozen před 100 lety.

Antonín Sochor

Narodil se v německém Lohbergu

Čech Antonín Sochor se narodil 16. června 1914 v Německu, ve vestfálském Lohbergu, jako třetí a nejmladší dítě otci Antonínovi a Anně roz. Kutnové, kam jeho rodiče odešli, stejně jako stovky dalších severočeských havířů, za prací. Když po vypuknutí první světové války otec narukoval na italskou frontu, roku 1916 se vrátila jeho matka se čtyřmi dětmi ke svým rodičům do Duchcova, kde malý Antonín vychodil obecnou školu i měšťanku. Protože se jeho otec vrátil z války jako válečný invalida a rodina trpěla nouzí, nemohl Antonín dokončit studia na Obchodní akademii v Teplicích a v roce 1933, za velké hospodářské krize, byl rád, když našel příležitostné práce na silnici, v kamenolomu nebo jako pomocný dělník v Lukešově sklárně.

Přes sport se dostal do armády

Již za studií se začal aktivně věnovat sportu v dělnické tělovýchovné jednotě Jarost, silným vlivem na něho zapůsobil i skauting, pro nějž zahořel asi ve dvanácti letech. V roce 1934 vstoupil do sociálně demokratické strany. V té době se poprvé střetl s henleinovci, kteří začali aktivně vystupovat proti české menšině v pohraničí. V říjnu 1936 nastoupil prezenční vojenskou službu v Trenčíně, kde úspěšně absolvoval v červnu 1938 poddůstojnickou školu v hodnosti četaře. Během zářijové mobilizace působil v Komárně a po mnichovské kapitulaci se rozhodl, že zůstane v armádě jako délesloužící, aby mohl bránit okleštěnou republiku.

Fingovaný Wehrmacht, pak boj proti německému fašismu

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava se vrátil do Duchcova, kde byl po konfliktu s Němci a na příkaz starosty Duchcova (Kutschera-Hasslingera) zatčen, byl převezen v květnu 1939 do Lipska, kde pak byl nedaleko Lipska internován v pracovním táboře Bitterfeldu. Měl tam pro nacistickou luftwaffe tavit hliník, ale dlouho pro fašisty neotročil. Sochor raději zničil 6 tavících pecí a pak zmizel. Navíc už předtím v továrně, kde pracoval, provedl řadu drobných sabotáží, a když začalo vyšetřování, tak podal začátkem června 1939 přihlášku do německé Wehrmacht jako dobrovolník, aby od sebe odvrátil podezření. A trik se mu vydařil, protože měl německé rodiště, byl bez problémů přijat. Prokazoval se německým rodným listem, pocházel v té době už z německých Sudet, mluvil velice dobrou němčinou, a to mu umožnilo se volně pohybovat po říši i protektorátu. Přesto, že byl gestapem sledován, podařilo se mu navázat kontakt s příslušníky odboje, kteří mu pomohli při útěku do Polska. Hranice překročil v prostoru Frýdku-Místku. V Polsku měl jasný plán, vstoupil 20. července 1939  do řad formujícího československého legionu, evidován jako 1101. příslušník. V létě 1939 byl již v Krakově, kde se hlásil u svého budoucího velitele, podplukovníka Ludvíka Svobody. Tam také v srpnu 1939 vstoupil do řad Legionu Čechů a Slováku v Polsku, kde poté působil jako výkonný rotmistr výcvikové roty.

Přísaha v polsku 1939

Sovětské zajetí, Střední východ a nakonec Buzuluk

Svoboda a vojáci

Po přepadení Polska v září 1939 padl československý legion do sovětského zajetí a jeho příslušníci byli internováni v táborech v Kamenci Podolském, Olchovicích, Jarmolincích a Orankách až do konce července 1940. Potom ze Suzdalu byla většina našich vojáků, včetně Sochora, přesunuta na Střední východ, po přepadení Sovětského svazu se Sochor dostal do Buzuluku, kde se formovaly čs. jednotky. Tam byl Sochor v únoru 1943 vybrán za velitele výcvikové čety nově se tvořícího 1. čsl. samostatného polního praporu v SSSR. Jako člen odvodové komise poznal mezi rukujícími Štěpánku Cejzlarovou, jednu z dívek československé jednotky v Sovětském svazu, se kterou se téhož roku dne 17. září oženil. O měsíc později převzal velení čety průzkumníků – samopalníků, vybavených samopalem PPŠ - 41. Na jeho bedrech stálo zavedení této nové zbraně do československého vojska, což dokázal s bravurou sobě vlastní a stal se mistrem v jejím ovládání.

Stateční samopalníci se vyznamenali u Sokolova

Kostel v Sokolově

V lednu 1943 odjel se svoji četou v sestavě 1. samostatného polního praporu na frontu, kde byl ráno 6. března 1943 pověřen vykonáním prvního bojového úkolu československé jednotky – provedení průzkumu u obce Sokolovo. Zde se velitel samopalníků  Antonín Sochor vyznamenal již při prvním bojovém křtu československé jednotky v bitvě u Sokolova. Se svou četou pronikl hořící vsí až do týla německého vojska, kde za nejprudší palby postupovali proti nepříteli. Již v tomto prvním střetnutí s nepřítelem průzkumníci pod jeho velením zneškodnili skupinu německých tankistů. Při obraně Sokolova o dva dny později, pak Sochor nejen velel, ale sám palbou ze samopalu srážel útočící německou pěchotu za tanky. V boji pokračoval i poté, co utrpěl lehké zranění ruky a teprve večer ustoupil se svými muži za řeku Mžu. Se svým zraněním byl přepraven do nemocnice v Charkově, který o několik dní později padl do německých rukou. Sochorovi se podařilo z obsazeného města uniknout a vyvést ještě dva raněné spolubojovníky. Za zručnost v boji a odvahu při záchraně raněných z Charkova byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudého praporu.

Osvobozování Kyjeva, vyznamenání za statečnost

V létě 1943 byl už v hodnosti podporučíka jmenován velitelem motorizované roty samopalníků 1. československé samostatné brigády v Jefremově. 1. září se jeho ženě narodil syn Ludvík a Sochor dostal krátkou dovolenou, aby jí mohl navštívit. Po návratu ke své jednotce se zúčastnil osvobozování Kyjeva, kde se jeho muži vyznamenali, když s podporou tanků dobyli závod "Bolševik“, zničili 3 protitanková děla, několik kulometných hnízd a zanechali ve svém sektoru 630 pobitých nepřátel. Při postupu k nádraží byla jeho rota zastavena skupinou esesáků, kteří před sebou hnali hlouček civilistů – žen s dětmi a starších lidí. Sochor sám přes zahrady pronikl za postupující „živý štít“ a dávkou ze samopalu překvapené esesáky složil. Následujícího dne jeho muži spolu s tankisty R. Tesaříka a J. Buršíka dosáhli jako první břehů Dněpru. Dne 8. listopadu se samopalníci pod jeho velením probojovali do Čerňachova, kde vyřadili obsluhy německých baterií a zmocnili se většího množství nepřátelské bojové techniky. Za tyto činy byl čerstvému poručíkovi Antonínu Sochorovi udělen druhý Československý válečný kříž 1939 a 21. prosince 1943  mu byla udělena  Zlatá hvězda Hrdiny SSSR.

Sochor

Následovaly těžké boje - Matjesa, Ruda, Bílá Cerkev, Žaškov ...

V následujícím období prožil klid se svoji rodinou a na frontu se znovu vrátil až po vánocích. Již 30. prosince 1943 vedl průzkum ve vsi Matjesa, kde vyvedl svoji jednotku z obklíčení. V následném boji o vesnici Ruda se zmocnil kulometu, ze kterého pak postřílel na dvě desítky německých vojáků. Za úspěšnou akci v prostoru Bílé Cerkve byl odměněn svým již třetím Československým válečným křížem 1939. Stejně dobře si vedl i u Žaškova v Žytomyrsko-berdyčevské operaci. V lednu 1944 pak byl podruhé lehce raněn, tentokrát do nohy. Od 13. dubna zastával poručík Sochor funkci velitele motorizovaného praporu samopalníků, který se v sestavě pěší 1. čs. samostatné brigády zúčastnil Karpatsko-dukelské operace. Nadporučík Sochor vedl své muže celých deset dnů do mnoha útoků na tzv. „Krvavou kótu“ 534, při kterém utrpěl 14. září 1944 těžké zranění. Dopadl nedaleko něho německý granát. Byl dopraven do nemocnice, kde z jeho těla lékaři vyňali 218 střepin, další tři měsíce pak strávil v léčení. Naštěstí se nestal jednou z tisíců mučednických obětí vojensky zcela nesmyslné a stalinsky zlovolné Dukelské operace. Na krátkou dobu se pak ještě vrátil na frontu, aby se poté v únoru 1945 stal učitelem důstojnické školy pro důstojníky v záloze. Před koncem války, 23. dubna 1945 se stal v hodnosti kapitána velitelem štábní roty MNO. A už jako uznávaný hrdina z východní fronty, štábní kapitán Antonín Sochor se konečně setkal v prvních poválečných dnech s rodiči a se svými sourozenci.

Po válce zůstal u armády ve velitelských funkcích

V bojích proti fašismu a za osvobození získal celkem 18 vysokých vyznamenání, mezi sovětskými řády mu nechybí ani Zlatá hvězda Hrdiny SSSR a Řád bílého lva, hned vedle vyznamenání jugoslávského, rumunského i polského. Od dubna pak již v hodnosti štábního kapitána velel štábní rotě ministra národní obrany. Roku 1946 se stal čestným občanem města Duchcova. Po válce byl přijat do armády jako důstojník z povolání a vyslán na Vysokou školu válečnou (30.10.1945 - 15.7.1947). Po jejím ukončení v létě 1947 byl v hodnosti majora pěchoty převeden na štáb velitelství 1. divize v Praze k 1. oddělení. V červenci 1948 se stal důstojníkem Generálního štábu. To jsou ale také jedny z mála ověřitelných faktů, protože jeho poválečný život probíhal v hlubokém utajení. V té době se jeho ženě narodila dcera Eva. Sochor byl sice přesvědčeným komunistou, který přesto často se špatným rozhodnutím svých velitelů nesouhlasil a navíc  toho hodně věděl i ze zákulisí armády. Třeba o generálu Bedřichu Reicinovi, že byl agentem NKVD a že ve své horlivosti se osobně podílel na likvidaci německých a židovských civilistů. Je paradox tehdejší doby, že Reicin nebyl obviněn z porušování zákonů při výkonu svých armádních i stranických funkcí, ale později jako jeden ze spolupachatelů "protistátního spikleneckého centra", byl pak odsouzen k trestu smrti a popraven vlastně 2 roky po záhadné smrti Sochora (popraven 3. 12. 1952).

Střelecký výcvik

Podíl na výcviku izraelské armády

Zapojení naší armády a výcviky začaly už v prostoru Libavá u Hranic na Moravě, ale i na jiných místech. Během přísně tajné akce nazvané „Důvěrné Izrael“ proudily také do Palestiny ruční zbraně, munice, ale i stíhací letouny Avia S-199 či Spitfire. Během jara a léta 1948 se také rozběhly výcvikové kurzy pilotů i pozemního vojska, výcvik parašutistů, které proběhly ve Stráži pod Ralskem. Frekventanty kursů tehdy byli mladí Židé z Československa, Maďarska či dobrovolníci z Izraele. Už v červnu 1948 začal také výcvik specialistů hlavně pro tankové vojsko, který probíhal v Dědicích u Vyškova na čs. tancích předválečného typu LT-38. Zde se zhruba 50 účastníků učilo řízení tanku, vedení operací a také prošli výukou střelby. Až do listopadu 1989 byly pečlivě utajovány osobní zásluhy majora  Antonína Sochora, jako člena stavovské skupiny důstojníků generálního štábu, na vybudování izraelské armády. Ve Stráži pod Ralskem byl jako velitel čs. jednotky na pomoc Izraeli v srpnu 1948 pověřen tajným výcvikem speciálních dobrovolných jednotek HAGANA. Během několikaměsíční přípravy, nejdříve ve vojenském výcvikovém prostoru Milovice, ale i Libavá, vybudoval major Sochor jako instruktor dvě perfektně vycvičené brigády, s nimiž pak odletěl do Izraele, kde ještě krátce působil ve funkci poradce operační správy izraelské armády.   Výcvikový tábor dobrovolníků pro Izraelskou armádu ale ukončil svoji činnost v listopadu 1948. Cíl československých komunistů, aby prostřednictvím jednotky měli svůj vliv ve vojenských složkách v Izraeli, se tehdy ale splnit nepodařilo. Zkušenosti absolventů se však promítly do další existence a budování izraelské armády. Mnozí z dobrovolníků se pak vyznamenali v dalších bojích, které vedl Izrael s okolními státy.(Pozn. - Průběh a podrobnosti čs. vojenské pomoci Izraeli na konci 40. let, Jak probíhal výcvik vojáků pro Izrael v Československu 1948?)

Pěchotní učiliště a záhadné úmrtí při autonehodě

Ostatně v pozadí celé pomoci Izraeli byla snaha SSSR a jejího vůdce Stalina získat důležitý vliv na Blízkém Východě (což se nezdařilo, proto také přestala být pomoc Izraeli ze strany československého vedení podporována). V roce 1949 dopadly první izraelské demokratické volby o dost jinak, než si to malovali moskevští soudruzi, takže major Sochor byl odvolán domů. Jeho letadlo Dakota se ale nad Středozemním mořem stalo terčem neúspěšného pokusu o sestřel neznámou stíhačkou – poškozený stroj tehdy jen se štěstím přistál na Maltě. Celou válku a boje na východní frontě statečný velitel Antonín Sochor přežil, ale jeho podíl na vybudování obranyschopnosti nového státu Izraele ho stál podle všeho asi život. Prokázány jsou 4 atentátní útoky neznámých iniciátorů na něho, tři přežil, čtvrtý bohužel ne. Takže po rozchodu s židovským státem ho komunistická vláda odvolala zpět do Československa, kde byl v září 1949 jmenován profesorem pěchotního učiliště v Milovicích u Prahy a současně velitelem školy středních velitelů. 1. července 1950 byl povýšen do hodnosti plukovníka. Z té doby už pak jsou jenom různá svědectví o tom, že Sochor se jednou vrátil domů ze služební cesty nesmírně rozrušen a od té doby si brával na své cesty mimo obligátní pistoli vždycky i svůj samopal. Absolvoval i několik silničních karambolů a při tom posledním, kdy do jeho vozu najel náklaďák, přišel o život. Havárie nebyla nikdy vysvětlena. Bylo to možná tak, že v polovině srpna, když se vracel z vojenského cvičení v prostoru Ralsko - Kuřivody, utrpěl plukovník Antonín Sochor za dosud nevyjasněných okolností těžké zranění při automobilové nehodě, možná ale šlo o atentát a vraždu. Autonehoda to byla poměrně zvláštní. Srazila se totiž dvě auta ve vojenském prostoru. Osobní auto značky Tudor, v němž jel Sochor, a neosvětlené nákladní auto TATRA 111, v němž prý jeli parašutisté. Byla to jediná dvě auta široko daleko. „Já si pamatuji, že Tudor byl nabouraný z pravé strany,“ vzpomíná syn Antonína Sochora Ludvík, kterému v době smrti otce bylo sedm let. Právě na pravé straně seděl jeho otec. Byl pochopitelně těžce zraněný. Následkům nehody Sochor podlehl ve tři hodiny ráno v nemocnici v Jablonném v Podještědí dne 16. srpna 1950, zemřel v pouhých 36 letech.

Pohřeb Sochora

O pět dní později, 21. srpna bylo tělo plukovníka Antonína Sochora zpopelněno ve strašnickém krematoriu v Praze. Třikrát unikl organizovaným atentátům, počtvrté se atentát zdařil. Jeho bratr Karel, řada pamětníků, také spolubojovníků Antonína Sochora i historiků uvádí, že například mohlo jít o zorganizovanou akcí lidé kolem fanatického komunisty generála Bedřicha Reicina, který stál v čele vojenského zpravodajství a Sochor o něm hodně věděl. A právě na organizaci akce k záchraně Sochorova života se totiž podílel i tento Bedřich Reicin. Navíc dlouhá léta známý svou nenávistí právě ke vojákům, členům tzv. Orancké skupiny - kam patřil právě také Antonín Sochor. A uznávaný, významný neurochirurg MUDr. Škvařil byl tímto Reicinem prý kontaktován až záměrně pozdě, kdy už nedokázal lékař těžce raněnému Sochorovi pomoci. Řidič Sochorova auta byl odsouzen, brzy však propuštěn a ještě před koncem roku 1950 utekl do zahraničí neznámo kam.

Ostatky v Památníku na Žižkově, od roku 1994 v Dobříši

Památník v Ralsku

Do roku 1955 byla urna s jeho ostatky uložena v památníku, vybudovaném na místě tragické události v Hamru na Jezeře. Dne 6. října 1955 pak byla pietně uložena v kolumbáriu v Národním památníku na Žižkově. Téhož dne byl plukovník Antonín Sochor prezidentem  Zápotockým také posmrtně "in memoriam" povýšen do hodnosti generálmajora. Antonín Sochor byl vyznamenán celkem osmi řády a 15 vyznamenáními od pěti států. Jeho busta byla umístěna na čestném pohřebišti u Dukelského památníku. Po Žižkově byly dalším místem uložení jeho urny Olšanské hřbitovy v Praze, kde byl dán do společného hrobu významných komunistů. Odtud ji pak ze společného hrobu 22. června 1994 nechal vyzvednout jeho syn Ludvík (sám někdejší velitel divize a důstojník generálního štábu Armády České republiky) a uložit ostatky do rodinné hrobky v Dobříši, a to vedle ostatků jeho ženy Štěpánky Sochorové, která zemřela 4. května 1994. O generálu Sochorovi vyšla kniha Statečný život a tajemná smrt podplukovníka Sochora. Pojednává i o tom, že tento nesmírně statečný muž, který prošel východní frontou se Svobodovci, byl také vlastně interbrigadistou sui generis, a možná proto byl i úmyslně  zavražděn. Památník Antonína Sochora byl vybudován na místě jeho nehody ve vojenském prostoru Ralsko. Jeden z pomníků s pamětní deskou generálu Sochorovi byl instalován i v Jirkově před kulturním domem, jeho busta se nachází také před Základní školou v Duchcově. Podle sdělení vnučky Antonína Sochora, obdržel její dědeček, tj. generál Sochor, po roce 1990 ještě izraelské vyznamenání "Za podporu vzniku státu Izrael" (Pozn. - in forum.valka,cz).

Použité zdroje: Kolektiv autorů: Vojenské osobnosti československého odboje 1939 - 1945, Kožnar, Richter: Nepřítel na dosah, Kolektiv autorů: Směr Praha (in server - forum.valka.cz), Koukal Pavel, regionální historik a památkář: Kdo byl Antonín Sochor? (in - Duchcovské noviny 7/2004), server MO ČR (www.army.cz), server Panzernet.net

Připravil: PhDr. Alois Matuška

(psáno pro - Matuškův blog, http://www.moje-nazory.estranky.cz/)

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.března 1941 byla zařazena do stavu Royal Navy letadlová loď HMS Victorious.

29.března 1848 – Druhá pražská petice císaři. Nesla zhruba stejné požadavky jako ta první (?19.3.). Císař odpověděl tzv. Kabinetním listem (?8.4.1848), kde uznával některé ústupky.

Poslední komentáře

přidal komentář v AGS-17 Plamja
U této zbraně jsem sloužil,jako střelec čtyřikrát za 5 a jednou za 4,ohodnocen při střelbách ostrými.Jo jo kde jsou ty č...
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
mozna si na mne pamatuješ
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
v roce 1973 jsem take byl na kurzu OT65 v Jihlave kasarna 25 unora pak zbytek vojny v caslavi
odpověděl na komentář #4803 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Pán se nejspíše přepsal. Měl na mysli pro "ně"
odpověděl na komentář #4800 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Zdravím,říkáte to dobře, zajímalo by mě ale, proč máte raději Ukrajinu nad ČR.Ne že bych nesouhlasil, jen mě zajímají va...