ARMÁDY A HISTORIE

Wernher von Braun a jeho podíl na holocaustu

Operace Paperclip byla částečně oficiálně odtajněna až v roce 73, kdy Project 63 skončil, třebaže poprvé se o ní US veřejnost dozvěděla již v 2/58, kdy Time Magazine ze 17.2.58 uveřejnil slavný článek o Wernheru von Braunovi s názvem I Reach for the Stars ( poté koloval veřejný vtip, že von Braun měl svůj životopis Ich greife  nach den Sternen / I Reach for the Stars opatřit dovětkem A někdy trefím  Londýn /And sometimes I hit LON ) . V článku se mj. hovořilo „ o jiskrném Braunovi, který dal „ Německu“ raketu V-2, a Spojeným státům první satelitní družici …“

O Wernhera von Brauna /WvB měli Američané největší zájem, takže WvB a jeho tým šesti inženýrů (Erich W.Neubert,Theodor A.Poppel,August Schultze, Eberhard F.M.Rees, Wilhelm Jungert,Walter Schwidetzky)  byli v prvním letadle, které v 9/45 do US ilegálně dovezlo první skupinu Hitlerových vědců, aby pro US pracovali na raketové základně White Sands. Do konce roku 45 bylo do US převezeno prvních 127 Hitlerových vědců ( mj. Walter Dornberger, Ernst R.G.Eckert, Alexander Lippisch, Arthur Rudolph) .

Posledních 94 Hitlerových vědců  dorazilo v roce 59 …

WvB, ze kterého média učinila „izolovaného“ génia raketového inženýrství,  svůj raketový výzkum odstartoval jako parazit na práci skutečného zakladatele kosmonautiky rakouského ( naturalizovaného německého) fyzika Hermanna Obertha, který, na rozdíl od  WvB, po žádných zádech nevyšplhal , a neobětoval své kariéře cokoliv.

Spolu s ním byli zakladateli kosmonautiky Rus Konstantin Ciolkovskij a Američan Robert Goddard – všichni tři dospěli ke svým závěrům zcela samostatně.

Oberth se narodil v rodině zámožného fyzika v rakouskouherském městě Sibiu . V mládí jeho nejoblíbenějším spisovatelem  byl Jules Verne a jeho Cesta na Měsíc a Kolem Měsíce, které znal nazpamětˇ. Pod vlivem těchto knih zkonstruoval ve 14 letech prvé makety raket, přičemž od samého počátku věděl, že musí být několikastupňové.

1912(18) začal na přání otce studovat medicínu v Mnichově, ale zkušenost z fronty, kde byl těžce zraněn, jej utvrdila v přesvědčení, že lékařem být nechce.

Zranění jej vyvrhlo z bitevní vřavy a poskytlo mu čas věnovat se raketám. Prováděl experimenty  se simulací stavu beztíže a vyhotovil podrobný plán konstrukce dalekonosné rakety s tekutým pohonem, který jeho velící důstojník zaslal rakouskouherskému ministerstvu války, které mu jej vrátilo zpět jako fantasmagorii …

Po válce zůstal v Německu ( jeho rodné město patřilo již pod Rumunsko) ,a začal studovat na univerzitě v Heidelbergu fyziku.

1922 (28) byla jeho doktorská disertační práce, založena na jeho konstrukci dalekonosné rakety, posouzena jako „utopie“ … Oberth přesto 92 stránek z této práce nechal vytisknout na vlastní náklady jako Die Rakete zu den  Planetenraumen/By Rocket into Planetary Space (1923), kterou 1929 rozšířil o dalších 429 stránek pod názvem Wege zur Raumschiffahrt/Ways to Spaceflight. Kniha matematicky vysvětlovala , jak rakety mohou dosáhnout rychlosti, která jim umožní vymanit se z gravitačního pole Země a  předpověděla o 30 let  elektrický pohon a vývoj iontových raket …

Teprve po publikování své knihy  se dozvěděl o teoriích Ciolkovského a Goddarda, a vyměnil si s nimi korespondenci, v níž uznal jejich prvenství ohledně kosmických rovnic.

Za svoje rozšířené vydání knihy z roku 1929 obdržel  cenu Roberta Esnaulta-Pelterie-André Hirsche v hodnotě 10.000 franků, ze kterých financoval svůj výzkum raketových motorů na tekutá paliva.

Žádnou jinou dizertační práci záměrně již nenapsal :“ Řekl jsem si, že jim prakticky dokážu, že jsem větší vědec než kterýkoliv doktor s titulem.“

O tehdejším německém školském systému Oberth prohlásil, že „ se podobá automobilu, který má silná zadní světla,která dostatečně osvětlují minulost, ale budoucnost se s nimi vidět nedá .“

1928 –1929  pracoval v Berlíně jako vědecký poradce pro natáčení filmu  Frau im Mond /The Woman in the Moon,které natočilo studio Universum Film  s režisérem Fritzem Langem. Oberth při natáčení při jednom experimentu  trvale přestal vidět na levé oko .

1929 (35) se oženil s Tilli Hummelovou, se kterou měl čtyři děti ( z nichž dvě ,syn a dcera, mu za války zemřely – dcera při výbuchu továrny na tekutý kyslík, kde pracovala, v 8/44 ).

Doktorský titul nakonec dostal o pár let později – za stejnou dizertační práci , ale od zcela jiného profesora : titul mu udělil profesor Augustin Maior z Univerzity v rumunské Kljuži, a 1931 obdržel patent na raketový motor s tekutým pohonem – od rumunského Patentového úřadu …

Hermann Oberth byl členem civilní amatérské skupiny raketových nadšenců při berlínském Technickém institutu Verein fur Raumschiffahrt (VfR), jejímž členem byl i Werner von Braun/WvB, a která zásadně čerpala z jeho knihy .

Zatímco mladý WvB si již v roce 32 jistil kariéru u NSDAP a  v roce 33 u SS , hráč na volné noze Oberth se 1938 raději odstěhoval do Vídně,kam se v témže roce přestěhovala ze Sibiu jeho rodina, a kde pracoval na vídeňské Technické univerzitě / Technische Hochschule, a následně na Technische Hochschule  v Dráždˇanech .

Aby mohl pracovat pro tým WvB, který si jej vyžádal, nacisté Oberthovi udělili 1940 německé občanství, aniž o to žádal, a převedli jej 1941 do Braunova týmu na raketové základně v Peenemünde , poté v roce 43 byl převeden na WASAG komplex u Wittenbergu, kde pracoval na protileteckých střelách na tuhá paliva .

V roce 48 (54) Oberth odešel pracovat na jeden rok do Švýcarska jako nezávislý raketový poradce ,a poté v roce 50 pracoval jako poradce italského námořnictva pro protiletecké řízené střely na pevná paliva . 1953 Oberth vydal knihu Menschen im Weltraum/Man in Space, ve které popisoval své nápady  na téma v kosmu umístěného teleskopu, kosmické stanice, elektrické vesmírné lodi a o skafandrech.

V letech 55 -57 pracoval pro WvB v Huntsville v Alabamě, mj. vypracoval studii  Vývoj vesmírné technologie v příštích 10 letech .

1958 publikoval své představy o vesmírném vozidle,lunochodu , lunárním katapultu, kradmých letounech a vrtulnících, a 1959 publikoval filozofickou úvahu Stoff und Leben/Materiál a život, v níž vystoupil proti ideologii materialismu.

1960 odešel do US jako nezávislý raketový poradce při konstrukci rakety Atlas pro firmu Convair.

Světová energetická krize z roku 73 ( 79) jej inspirovala, aby hledal náhradní zdroje energie, včetně větrné elektrárny využívající trysek.

S přibývajícím věkem se ve svých knihách  začal stále více zabývat abstraktnějšími filozofickými otázkami, napsal např. Slabikář pro ty,kteří by chtěli vládnout.

Zemřel v 95 letech v 12/89 , mj. je po něm pojmenovaný jeden kráter na Měsíci.

WERNHER  Magnus Maxmilian Freiherr VON BRAUN (svobodný pán aneb baron)

vedl pro US armádu program mezikontinentálních raketových střel ICBM, je nazýván „otcem“  US vesmírného programu .

Poté, co se jeho rodné městečko Wirsitz stalo 1920 (8) na základě versailleské mírové smlouvy součástí Polska, se jeho rodina spolu s dalšími německými rodinami  usadila v Berlíně.

Zálibu pro astronomii objevil když mu matka dala k jeho prvnímu luteránskému přijímání dalekohled – díky tomu se začal vášnivě zajímat o vesmír , ale matematika a fyzika mu vůbec nešla. Teprve, když si jako 11letý přečetl knížku průkopníka kosmonautiky Hermanna Obertha  Die Rakete zu den Planetenraumen (1923), se začal o tyto školní předměty zajímat.

Jako 12letý způsobil výtržnost a materiální škodu, když odpálil v podobě vláčku řadu rachejtlí – skončil na místní policejní stanici.

Od roku 1930(18) studoval na berlínském Technickém institutu, kde se připojil k Oberthově civilní amatérské společnosti Verein fur Raumschiffahrt /VfR, a splnil se mu tak sen – stal se asistentem  Obertha při testování raketových motorů na tekutý pohon. První takovou „soukromou“ raketu s názvem Kegelduse Oberth  s pomocí studentů z Berlínské univerzity,mj. s pomocí WvB, úspěšně odpálil 7.5.1931 u Berlína … Ve VfR se WvB seznámil s Arturem Rudolphem.

V roce 34 WvB získal doktorát z fyziky v oboru kosmického inženýrství, ale ještě v době studií 1932(20) mu o 17 let starší kpt. dělostřelectva ing. Walter Dornberger, jenž měl u armády na starosti raketový výzkum, výměnou za to, že se  WvB stal civilním zaměstnancem Reichswehru (meziválečná něm. armáda ) , zařídil armádní vědecké stipendium a možnost pracovat  na armádní testovací raketové základně raket na pevný pohon v Kummersdorfu ,kde sloužil i Dornberger, třebaže z pohledu Versailleské mírové smlouvy byla jeho pracovní náplň , opatřit německé armádě rakety, na štíru s legalitou …

Spolu s WvB Dornberger nabral pro armádní výzkum dalšího mladíka, momentálně nezaměstnaného Rudolpha, který mu předvedl svůj raketový motor, na který jezdil Heylandtův „raketový“ automobil .

Hitler po nástupu k moci civilní raketový výzkum zakázal, takže společnost VfR zanikla.

V 12/ 34 (22) WvB z ostrova Borkum úspěšně odpálil dvě rakety A2 (Max+Moritz), které vystoupily do výšky 2.2 a 3.5 km  …

WvB byl pak v 6/35 oficiálně pověřen takovou raketu vyvíjet ve spolupráci s Luftwaffe ( projekt A4 alias V2 ), a byla mu vybudována speciální raketová odpalovací základna u vesnice Peenemünde u Baltského moře ( místo doporučila jeho matka, že prý zde jeho otec střílel kachny). Dornberger se stal vojenským velitelem této základny, a WvB v 5/37 jejím technickým ředitelem. Třebaže tato raketa V2 na tekutý pohon s jednou tunovou hlavicí s doletem 75 km, schopná vyvinout nadzvukovou rychlost, byla od základu postavena na raketě Hermanna Obertha, Oberth do týmu přizván nebyl …

Podle německých archívů WvB (20) vstoupil do NSDAP zcela dobrovolně jako 20letý univerzitní student již 1.12.1932 (ještě předtím, než se Hitler v 1/33 stal Reichskanzler) , zatímco jeho US dokumentace tvrdí, že do NSDAP vstoupil až 12.11. 37,.  Již v roce 33 vstoupil do jezdecké školy SS (Schutzstaffel) , a od  1.5. 1940 (28) až do konce války byl důstojníkem SS …

WvB  k tomu po válce uvedl ( reformation.org/wernher-von-braun)  :“ Moje práce mi byla vším – Hitler civilní výzkum zakázal a vojenský výzkum šlo provádět jen v rámci NSDAP . 1.5.40 mě vyhledal v mé kanceláři  v Peenemünde  SS Standartenführer (pluk.) Miller,  a sdělil mně, že Reichsführer SS Heinrich Himmler jej poslal, aby mě přiměl vstoupit do Schwarze Orden /SS .

Okamžitě jsem telefonoval svému vojenskému nadřízenému  generálmajorovi W. Dornbergerovi, který mně řekl, že chci-li ve výzkumu pokračovat, nic jiného mně nezbývá …  Tak jsem přihlášku Millerovi podepsal .“

Tvrzení WvB je však velmi nepravděpodobné, protože v roce 1940 vedení SS ještě o raketovou testovací základnu v Peenemünde neprojevovalo vůbec žádný zájem, a neexistuje žádný jiný  důkaz, že by nacistické Německo  vůbec někdy nutilo lidi jako byl  WvB ke vstupu do NSDAP, natož do SS …

Podle Rainera Eisfelda a jeho životopisné studie o WvB, Dr. Space  (+ The Journal of Military History z 10/06 + Michael Neufeld : Von Braun, Dreamer of Space, Engineer of War ) WvB na otázku ,proč vstoupil do SS odpověděl :

“  Otázka zněla : bude to pro mne prospěšné nebo ne ?“

V organizační džungli nacistického režimu členství v SS představovalo obrovské kariérní možnosti.

WvB tvrdil, že se do politiky nepletl (20.8.41 na audienci u Hitlera klábosil o počasí) a uniformu SS měl na sobě jen jednou ( , ale Himmler jej povýšil třikrát , naposledy v 6/43 - začínal  jako  Untersturmführer  (podporučík) a skončil jako SS Sturmbannführer (major) SS …

Bez ohledu na „ šarm „ von Brauna nepřesvědčený Hitler schválil sériovou výrobu „Braunových“ raket A4(V2) pod názvem „ zbraň pomsty“ , aby chrlily bomby na Londýn , až v 11/42, poté, co v 10/42 dvě testovací rakety A4 úspěšně odstartovaly a uletěly  85 a 190 km  (předtím se jejich start 3x nezdařil) ….

Německý průmysl nebyl připraven na dlouhou válku, na jaře 1943 se v něm již projevoval citelný nedostatek vědeckých a kvalifikovaných sil , které byly proto narychlo stahovány z bojových jednotek zpět do týla …

Tito vědečtí pracovníci, matematici a technici,  byli z fronty stahováni na základě  seznamu  ing. Wernera Osenberga z Hannoverské univerzity , který šéfoval  vojenskému vědeckému výzkumu . Tento zmuchlaný  seznam, který  spojenci použili  pro operaci Paperclip,  našel v 3/45 v záchodové míse  jeden polský laboratorní technik .

Když program na jaře 43 neměl dostatek kvalifikovaných pracovních sil , SS generál ing. Hans Kammler, proslulý svojí krutostí, jenž měl na starosti stavby koncentračních táborů, vědeckých tajných zařízení,a stavby pro nejrůznější Hitlerovy tajné zbraně ( Messerschmitty Me 262 a V2 ), navrhl  použít jako pracovní sílu pro Peenemünde kvalifikované „otroky“ z koncentráků, což WvB + hlavní inženýr projektu výroby V2 Arthur Rudolph, schválili ( V2 rocket.com), a 2.6.43 WvB oficiálně o otroky zažádal, a 8.7.43 tuto žádost přednesl Hitlerovi osobně …

Po britském bombardování Peenemünde  17.8.43 v operaci Hydra byl Kammler pověřen, aby všechny základny a továrny přestěhoval do podzemí ( testovaly se v Polsku ) – tak vznikl Mittelwerk a podzemní koncentrační tábor Mittelbau-Dora, který týmu von Brauna  zajištˇoval otrockou pracovní sílu .

Při stavbě těchto podzemních základen a raket zahynuly desetitisíce „otroků“  z Buchenwaldu (Poláci, Francouzi, Srbové, ale i  uvěznění Němci či Italové ), kteří byli převedeni do podzemního koncentráku Mittelbau-Dora .

WvB bez nejmenších výčitek svědomí vrchovatě využíval otrockou práci, kterou mu nacistický režim poskytl, jen aby si splnil svůj sen .

Navzdory uchovaným zprávám a dokumentům (15.8.44 WvB napsal v dopise Albínu Sawatzkému, řediteli projektu výroby raket V2, „že si z Buchenwaldu osobně vybírá kvalifikované vězně“ )  WvB mnoho let urputně zapíral, že by někdy vkročil do továrny Mitttelwerk, kde se vyhlazovalo prací, či do přilehlého koncentráku Mittelbau-Dora.

Až v 60.letech WvB přiznal, že „ továrnu v Mittelwerk mnohokrát navštívil , a že podmínky,ve kterých zde lidi pracovali byly „ odpuzující „,  a že si byl vědom, že  tito zubožení lidé v této továrně na špatné zacházení umírali .“ (history.msfc.nasa/vonbraun) „

Tuto otrockou práci denodenně viděli vědci z Braunova týmu,jako sám WvB ,a také to, jak byli vězni dozorci brutálně týráni a ten, kdo již nemohl, byl v nejlepším případě zastřelen. WvB , ani jiní vědci z jeho týmu, proti týrání vězňů, krutosti a brutalitě  nikdy nevznesli námitky, třebaže prof. WvB kolem vyčerpaných „koster“  pravidelně procházel v uličkách tak těsně , „ že se nás tělem dotýkal, ale byli jsme pro něho jen vzduch“ uvedl přímý svědek Adam Cabala.

„ Profesora WvB a lidi z jeho týmu nevzrušovali ani hromady mrtvol, kolem nichž procházeli, kam dozorci házeli mrtvé či položivé, kteří již nemohli pracovat …“

(Angela Fiedermann a spol. Das Konzentrationslager Mittelbau-Dora, BER 93).

Fiktivní legenda, vytvořená po válce US armádou a Hitlerovými vědci, o výzkumu odděleného od nacionálního socialismu, v praxi neexistovala.

Že si von Braun  a jeho tým nikdy žádné výčitky nedělal, dokumentují četné fotografie z té doby – WvB a jeho raketoví inženýři se na těchto fotografiích zúčastnují  nacistických mejdanů s arogantními a sebevědomými úsměvy od ucha k uchu, na hrudi nacistická vyznamenání, v ruce skleničky ….

Dokonce i na fotografiích pořízených v den, kdy se vzdali Američanům, mají ty samé arogantní úsměvy, bez jediného záchvěvu svědomí vůči utrpení živých bytostí, které využívali pro svůj výzkum ,či bez jediného náznaku pokání za režim, kterému sloužili .

Od 10/43 byl WvB a jeho spolupracovníci Riedel a Grottrup na udání mladé zubařky  „sledováni“ SD,která o nich ve své zprávě napsala, že všichni tři vyjádřili zklamání, že místo vesmírné lodě staví bojovou raketu, a že válka neprobíhá pro Německo dobře ( „poraženecký postoj“) …

V 2/44 pozval Himmler, šéf SS, von Brauna, důstojníka SS, do hlavního štábu SS ve Východním Prusku v Hochwaldu.

Himmler chtěl rozšířit mocenské postavení SS i na kontrolu zbrojních programů, především výroby raket V2, a to prostřednictvím Kammlera, svého oddaného stoupence, proto na WvB požadoval, aby s Kammlerem více spolupracoval.

WvB po válce tvrdil, že Himmlerovi odpověděl, že problémy s výrobou V2 jsou jen technického rázu, a že je přesvědčen, že je brzy s pomocí Dornbergera vyřeší.

Poté, co WvB nadále preferoval Dornbergera před Kammlerem, Himmler Brauna označil za „komunistického sympatizanta, který sabotuje výrobu raket U2“ .

Nic netušící WvB byl poté Gestapem, za asistence Kammlera, zatčen 14 či 22.března 1944 ,a  na 14 dní vsazen do vězení Gestapa ve Štětíně .

Existují tři verze jeho zatčení, jednu z nich popisuje  francouzský historik André Sellier, který přežil v pracovní vyhlazovací tábor Mittelbau-Dora u Nordhausenu.

Jeho propuštění vymohl Dornberger přes berlínský abwehr, který zburcoval Alberta Speera, říšského ministra pro munici a válečnou výrobu, který musel přemluvit Hitlera, aby Himmler von Brauna propustil, a práce na V2 mohly pokračovat …

V roce 44 Himmler po červencovém spiknutí generálů proti Hitlerovi snadno Hitlera přemluvil,aby veškerý dozor nad projektem V2 svěřil pod přímou kontrolu SS, takže 6.8.44  byl voják Walter Dornberger nahrazen ve funkci ředitele Kammlerem ,který svými nekompetentními  příkazy vyvolal v projektu naprostý chaos – nicméně za Kammlerem stál i maršál letectva Hermann Göring .

7.9.44 první z objednaných raket , přejmenovaných na V2 (Vergeltungswaffe / Retaliation Weapon) , byla úspěšně vystřelena na Londýn, čímž byla prokázána jejich „životaschopnost“  …

Waltera Dornbergera se ujal ministr Albert Speer, a zaměstnal jej na svém ministerstvu válečné technologie v oddělení vývoje protileteckých řízených střel.

31.1.45 bylo evakuováno Peenemünde.

3.4.45  gen. Kammler Dornbergerovi nařídil, aby 500 vědců Braunova týmu pod eskortou SD  přemístil do  Oberjochu u Hindelangu, kde  WvB strávil poslední měsíc války, při automobilové nehodě si ještě stačil zlomit ruku .

3.4.45  končí jakékoliv stopy po ing. Kammlerovi – Kammler záhadně zmizel, nikdo neví kam …

V 5/45 byla bolševická armáda asi 160 km od Peenemünde . Vhledem k pověstné reputaci bolševiků se WvB a jeho tým oprávněně obávali, aby neskončili v konstrukční kanceláři na Sibiři, proto se rozhodli dostat se vlastními silami k Američanům .

Jeden z kolegů WvB prohlásil :“ Rusů jsme se panicky báli, Francouze jsme nenáviděli, Britové si nás nemohli dovolit, tak nám zbyli jen Američané … „

Podle svých životopisců měl WvB podobné vysvětlení :“ Moje vlast prohrála dvě světové války,  tentokrát chci stát na straně vítězů …“ . Braunova nacistická vlast byla v ruinách, Braunův projekt stál životy 20.000 vězňů, ale WvB jako mytologický pták Fénix povstal z popele a odletěl, podle vlastních slov,  „s čistým svědomím“ do zámoří vyvíjet rakety pro US armádu s tím, že „ je jen vědcem, který zbraně vyvíjí, ale vůči nikomu nepoužívá „ … Jak stojí v jedné US písničce satirika Toma Lehrera  z roku 65  , „ hlavně aby rakety vzlétly, na koho spadnou mě již nezajímá , říká WvB … „ .

Aby se tým WvB k Američanům dostal , Dornberger použil falešné doklady k ukradení SS vlaku, a s tímto vlakem, „naloženým“  500 vědci, 2.5.45 projel až k US liniím, kde se „ s nadhledem“  US vojákům  44. divize vzdali  …

Ujeli v pravý čas, protože Himmler vydal jednotkám SS příkaz  vyhodit koncentrák Dora i s vězni , s německými inženýry a s veškerou raketovou dokumentací do povětří …

WvB s Dornbergerem však podstatnou část dokumentace ( 14 tun ) zachránili.

Klíčovým mužem při záchraně této dokumentace byl Bernard Tessmann, jenž v Peenemünde dohlížel na výrobu a testování raketových motorů, a po bombardování Peenemünde Brity v 8/43 dohlížel na stavbu podzemních raketových továren V2 v Ebensee v Rakousku (projekt Zemen).

Koncem března/45 WvB nařídil svému tajemníkovi  Dieter Huzelovi, a Tessmannovi,, aby 14 tun dokumentace ukryli na bezpečném místě před jednotkami SS. Tessmann a Huzel ji nechali naložit na tři nákladní auta a odvezli ji do nedalekého pohoří Harz do opuštěného rudného dolu u vesnice Dornten u Bad Sachsa, kam byly dotaženy vlečnou lokomotivou a složeny v bývalém skladišti střelného prachu.

Také US velení vyslalo do Peenemünde a Nordhausenu komando, aby zachránilo rakety V2 , než je jednotky SS vyhodí do povětří. Američané si tak odvezli přes 300 železničních vagónů raket V2 a jejich součástí. Bohatě se dostalo se i na Brity a bolševiky …

(Tessmann, na rozdíl od WvB a Rudolpha, se svou minulostí neměl v US žádné problémy, a až do konce svého života (zemřel v roce 98/86) byl zástupcem šéfa NASA pro zkušební projekty …) .;

20.6.45  US ministr zahraničí Cordell Hull povolil příjezd WvB a jeho týmu 500 vědců a techniků  do US …

Prvních sedm inženýrů v čele s WvB dorazilo na leteckou základnu New Castle Army Air Base, jižně od Wilmingtonu, Delaware 20.9.1945 ( z Německa odletěli 18.9.45) . Odtud odletěli do Bostonu, a byli dopraveni do sídla vojenské rozvědky ve Fort Strong v Boston Harbour, kde probíhaly výslechy.

Později byli převezeni do Aberdeen Proving Ground v Mariland (až na WvB), aby zde roztřídili dokumentaci z Peenemünde, a mohli pokračovat ve svém raketovém výzkumu.

Nakonec byl WvB a jeho tým převezen v 10/45 do voj. vědeckého střediska ve Fort Bliss v Texasu, rozlehlé armádní základně , severně od El Paso. Zde proškolovali vojenský,průmyslový a univerzitní personál v oboru raketové techniky a řízených střel, a složili rakety V2, které byly z Německa převezeny do White Sands Proving Grounds v Novém Mexiku, kde 16.4.46 úspěšně předvedli start rakety V2, načež bylo dovoleno, aby k nim dorazily jejich rodiny,z nichž některé  US komanda musela posbírat i v sovětské okupační zóně …

Ještě k případu generála SS ing. Hans Kammlera, který vstoupil do NSDAP v roce 32 a zastával řadu administrativních funkcí na ministerstvu letectva.

V roce 40 vstoupil do SS jako hlavní inženýr pro stavbu plynových pecí a krematorií ve vyhlazovacích KL (zprvu zplyněná těla jen zahrabávali do masových hrobů, ale z těchto hrobů vycházel strašlivý zápach, takže Židé v přijíždějících  transportech ze zápachu, a z poznání, co s nimi bude, zešíleli již v dobytčích vagónech a páchali v nich  hromadné sebevraždy, či po vystoupení z nich se masově vrhali na elektrické dráty, a odtrhávat je mrtvé od drátů bylo „pracné“ ,či zešílení běhali se strašlivým řevem kolem budovy, a „ztěžovali“ SSmanům práci, proto vedle plynových pecí „museli“ nacisté ještě postavit krematoria , ale protože zplynění jedné „ várky “ trvalo minimálně 40 minut, a druhá  „várka“ v podobě zástupu před plynovou komorou nahých (i v mínus 20 stupňových mrazech) na smrt vyděšených lidí ,kteří z komor slyšeli hrůzostrašné řvaní a panické bouchání na dveře svých zplyňovaných příbuzných, zatímco na ně dopadaly rány holí ukrajinských dozorců , dostávala ze smrtelného strachu průjem ( koridor k plynové komoře byl z každé „várky“ zcela pokálený) , SSmani,proto později, aby si usnadnili průběh věcí, celý prostor od kolejí vlaků až po plynovou komoru nechali vyzdobit jako tranzitní nádražní halu , aby se lidé z přijíždějících transportů nevyplašili.

Ukrajinští dozorci (z řad kolaborantů, kteří bojovali proti bolševikům) nosili ve vyhlazovacích táborech německé uniformy, a dozírali na denodenní běžné záležitosti (běžné týrání) , něco jiného byla „kápa“ z vlastních řad z přijíždějících transportů : vybírali se z mladých mužů a žen, které však  museli dokázat, že se na kápa hodí , např. museli na místě ubít holí vlastní maminku apod. Tato kápa čistila plynové komory, odnášela zplyněná těla do krematorií, a čistila výkaly v koridorech. Maximálně však přežili dva /tři dny – pak je nahnali do plynu, a vybrali si nová kápa z nového transportu.

V roce 43 ing. Hans Kammler dostal od Himmlera rozkaz, aby srovnal ze zemí varšavské ghetto, poté , co povstání v něm bylo krvavě potlačeno.

Kammler v 4/45 navždy zmizel – někteří tvrdí,že byl zastřelen svým zástupcem, který měl „ své“ rozkazy od Himmlera, že nikdo z raketového projektu nesmí padnout do rukou nepřítele, jiná verze tvrdí, že byl zabit v okolí Prahy.

V každém případě ke všem verzím chybí Kammlerovo tělo,které se nenašlo.

Proto kolují spekulace, že byl rovněž tajně převezen do US, kde pracoval jako inženýr na  supertajných aspektech přísně utajované antigravitační technologie  , ale  této verzi odporuje tvrzení Dornbergera, že „ nebyl ani dobrý voják, ani dobrý inženýr „ , ...

Záhady však přetrvávají : existují důkazy, že v závěrečných dnech války Kammler z Říše letadlem vyvezl velké množství tajného materiálu a tajných prototypů  - tyto důkazy uvádí kniha Nicka Cooka Honba za bodem nula /The Hunt for Zero Point- Inside the Classified World of Antigravity Technology .

Velmi podivné je, že v oficiální literatuře o norimberském procesu byly vymazány všechny zmínky o Kammlerovi, třebaže v roce 45 byl třetím nejdůležitějším mužem v nacistické hierarchii …

Jeho jméno je uvedeno jen jednou – nepřímo se o něm zmiňuje Dornberger během procesů s nacistickými zločinci, které proběhly s Kammlerovými podřízenými – např. v 12/57 v německém Arnsbergu .

Generálmajora ing. Waltera  Dornbergera, který se společně s WvB vzdal Američanům , si brzy vyžádali Britové jako válečného zločince,  který odpálil rakety A4(V2) na Londýn. V britském zajateckém táboře strávil 2 roky, od 1/46 byl v zajateckém táboře na Island Farm Special Camp 11 , kde byl, pro svoji aroganci a neochotu cokoliv  pro zajateckou komunitu učinit, nejnenáviděnějším vězněm, takže jej Britové museli před německými spoluvězni hlídat, aby se procesu vůbec dožil.  Gen. von Rundstedt, jenž byl  ve stejném táboře, s ním ostentativně nikdy nepromluvil ani slovo .

Na nátlak Američanů (byl osobním přítelem WvB ) jej proces z roku 47 zprostil viny , protože se vymluvil na to, že odpálení raket nenařídil on, ale nezvěstný Kammler  …. Poté byl předán Američanům, pro které pracoval nejprve jako konzultant pro firmu Bell Aircraft, poté v NASA na projektu Dyna Soar : Dornbergerova raketa, která dosáhla rychlosti 3.500 mil za hodinu, byla základem pro US Shuttle program …

1952 vydal Paměti o V2,1965 odešel do důchodu.

Ve Fort Bliss Braunův tým začal pracovat pro US ministerstvo války/obrany na vojenském a kosmickém využití víceúčelových raket,které by na oběžnou dráhu a za oběžnou dráhu Země dostaly těžké náklady.

Protože nikdo z nich nesměl bez vojenského doprovodu Fort Bliss opustit, Braunův tým si přezdíval PoPs/Prisoners of Peace.

V roce 46 WvB (34) požádal v dopise svoji 18náctiletou sestřenici Maria von Quistorp, zda by se za něho neprovdala. Dostal povolení na krátkou cestu pod dohledem do Německa, kde se 1.3.47 oženil, měli tři děti, Iris 12/48, Margrit 5/52, a Peter 6/60 .

1950 byl von Braun a jeho tým převezen do Huntsville v Alabamě, kde strávili 20 let.

V letech 50 – 56  WvB vedl vojenský raketový výzkum  v Redstone Arsenal, jehož výsledkem byla Redstone rocket.

1952  WvB publikoval v časopise Collier´s Weekly řadu významných článků s titulem Man Will Conquer Space Soon  - o kosmické vesmírné stanici obíhající ve výšce 1.730 km, a otáčející se, aby zajištˇovala umělou gravitaci, která bude základnou pro výzkum Měsíce.

Tyto články zásadně ovlivnily US veřejné mínění ve prospěch kosmického výzkumu – k popularizaci kosmických letů WvB také spolupracoval s Walt Disney (je s ním na fotografii z roku 54, v 3/55 Disney Show : Muž na Měsíci – Hitlerovy raketové inženýry zamlada ovlivnil něm. film  Frau im Mond/Slečna na Měsíci z ateliérů UFA) .

V 4/55 se WvB stal naturalizovaným Američanem, a stal se  ředitelem Oddělení výzkumu a vývoje Armádního střediska pro řízené vojenské rakety.

Von Braunův tým zde vyvinul  modernější verzi Redstone rakety – Jupiter C, která úspěšně vynesla  31.1.58 na oběžnou dráhu první západní družici Explorer 1, kterou se zrodil US kosmický program …

Do této doby výsledky práce Braunova týmu byly frustrující – jeho ruský konkurent Sergej Korolev  (1906-1966 ), letecký inženýr z kyjevského Polytechnického institutu, si udržoval zřejmý náskok :  se svým týmem několika  desítek Hitlerových raketových inženýrů vyprojektoval několik zbrusu nových raketových modelů, a uháněl vpřed s družicovým programem Sputnik.

US vláda se v podstatě o výzkum Braunova týmu až do 4.10.57, kdy bolševici vypustili do vesmíru první družici Sputnik I, vůbec nezajímala, a povolila jen velmi skromný raketový program …

Teprve vypuštění bolševické družice US vládu vyburcovalo ze „spánku“.

Poslední kapkou byl neúspěšný pokus US námořnictva postavit raketu (nespolehlivý Vanguard) ,která by také Washingtonu vynesla družici do vesmíru.

Proto v 7.58 byla zřízena NASA (a o jeden den později byla úspěšně odpálena 50. Braunova Redstone raketa z Johnstonova atolu v jižním Pacifiku jako součást operace Hardtack) .

1960 NASA otevřela Marshall Space Flight Center v Huntsville v Alabamě ,  převedla sem WvB z Redstone Arsenal, a jmenovala WvB  jeho prvním ředitelem (od 7/60 do 2/70 ) .

Mezi Moskvou a Washingtonem vypuklo „kosmické šílenství“ , které vyvrcholilo v roce 61, a opadlo po údajné procházce dvou , a následně více Američanů, po Měsíci ….

12.4.61 Jurij Gagarin údajně obletěl Zemi, 15-19.4.61 neúspěšný pokus CIA o svržení Fidela Castra (Pig Bay Invasion), 20.4.61 se JFK ve svém památném projevu v Kongresu zavázal „ nasměrovat veškeré finanční, průmyslové a intelektuální síly národa na kosmický program, aby US dohnaly a předběhly nebezpečně expandující sovětský kosmický program ... „ .

5.5.61 vyletěl v raketě Freedom7 (Merkury Project) Alan Shepard, jehož start WvB plánoval již na 10/60, poté na 6.3.61 (proto bolševici, kterým testovací piloti z oběžné dráhy s raketami neustále padali, neměli na vybranou, a 12.4.61 oznámili, že Gagarin Zemi nejen obletěl, ale i úspěšně v dýňovém poli, kde měl přichystané občerstvení od kolchozníků a vrtulník od ÚV Strany, přistál … ) .

25.5.61 JFK Urbi et Orbi /národu a světu  slavnostně přislíbil, že US „sice nebyly první na oběžné dráze Země, ale budou první na Měsíci … „., načež 27.10.61  WvB vypustil raketu Saturn I na její panenský let .

V 1/63 se WvB stal čestným doktorem berlínské Technické univerzity.

Sen WvB o přistání na Měsíci se údajně uskutečnil , když jeho raketa Saturn V údajně vynesla posádku Apolla 11 na historickou osmidenní misi na Měsíc (20.7.69 Armstrong + Aldrin na Měsíci v době, kdy US nejen finančně krvácely ve Vietnamu ) . Braunovy rakety v rámci programu Apollo  údajně umožnily šesti týmům kosmonautů doletět na Měsíc, a WvB tvrdil, že jeho raketa Saturn V donese posádku i na Mars , s misí na Mars počítal v 80.letech …

V roce 1970 se WvB s rodinou přestěhoval z Huntsvillu do Washingtonu ve funkci zástupce šéfa NASA pro plánování , ale  to již mezi WvB a  vedením NASA otevřeně propukly letité spory  … ( Artur Rudolph, který za mlada  ve firmě Heylandt Works vyvinul bezpečnější verzi raketového motoru  Maxe Valiera, jemuž amatérský motor explodoval a zabil jej, motor, který poté dr. Heylandt s úspěchem předváděl na výstavách ve svém „ raketovém“ automobilu, a pozdější šéfkonstruktér nosné rakety Saturn V,  jenž dal US armádě i řízené střely Pershing, byl poslán  v 64 letech do důchodu 4 měsíce po US procházce na Měsíci, vzápětí dostal infarkt a skončil s trojitým bypassem …) .

Třebaže program Apollo historicky zazářil údajným přistáním na Měsíci, byl  tento program v 6/72  Richardem Nixonem neslavně zlikvidován , když tento rozhodl, že NASA bude pracovat jen na raketoplánech, zatímco WvB  si o procházce na Marsu může nechat jen zdát.

Zklamaný, popuzený a z NASA v roce 72 vypuzený 60letý WvB neodešel do důchodu, jak mu bylo naznačeno, ale stal se viceprezidentem soukromé firmy Fairchild Industries v Germantown v Maryland, kde pomáhal založit Národní kosmický institut , a přednášel na US univerzitách.

V roce 73 se WvB ,nejpřísněji střežený člověk v US, dozvěděl, že má rakovinu, a navzdory léčení a operaci (v roce 75) nemoc postupovala.

V roce 76 se WvB , navzdory „přátelským radám „ , aby s aktivní prací již přestal, stal vědeckým poradcem Lutze Kaysera a členem ředitelské rady firmy Daimler-Benz , v 12/76  se však kvůli prudkému zhoršení svého zdravotního stavu musel vzdát všech funkcí …

V 6/77 po úraze začal vnitřně krvácet, krátce nato v nedožitých 65 letech zemřel v Alexandrii ve Virginii, kde je skromně pohřben v Ivy Hill Cemetery.

Zemřel jako „nechtěný“ a  z hlediska US bezpečnosti  „jako ten, co hodně ví“ , stejně jako jeho konkurent Korolev …

Jeho životopisci Anders a Eisfeld končí jeho životopis slovy, že „ ani vynálezy, které lidstvo postrčily o jeden krok dopředu, ani přistání na Měsíci či jinde, neospravedlňují bezohledné upřednostňování vlastních představ na úkor osudů jiných, tj. podílení se na masovém vyhlazování lidí, kterého se WvB v koncentračním táboře Mittelbau-Dora účastnil, protože podle svých životopisců 2.6.43 oficiálně zažádal o přidělení vězňů z koncentračních táborů pro potřeby raketového výzkumu v Peenemünde, a 8.7.43 o tomtéž jednal s Hitlerem …

Existují dokumenty, že WvB navštívil  Mittelbau-Dora Nordhausen  přinejmenším 25.1.44 a 6.5.44, kdy jednal s Dornbergerem , Rudolphem a Albinem Sawatzkim o „dodávce“ dalších 1.800 kvalifikovaných francouzských dělníků, kteří měli být dovezeni  z policejních razií z Francie  …

Převzato z blogu autorky na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.