Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 15

Spřátelené weby

Poslední komentáře

V hospodě v Newcastlu sedí německý tirák a rýpe, jak jsou britští řidiči pomalí. „Já naložím náklad v Hamburku, projedu ...
Major vede svou jednotku na cvičení. Najednou vyplivne vysílačka a jednotka je bez spojení. Major skočí do džípu a přiká...
Turecké F-100 Super Sabre si zabojovali při invazi na Kypr.
Gray Fox - Komentář v Su-27 Flanker
V úterý 22. září ruská stíhačka Su-35 sestřelila kanonem při cvičení Su-30. Přesná příčina proč k tomu došlo není zatím ...
V Československu po válce také vyvíjeli plamenomety. Inspiraci nalezli z německých vzorů i sovětských a amerických.

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 11. 5. 2010 20:58 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: OSOBNOSTI

Sergej Ejzenštejn ve službách sociální demokracie a Stalina

Autobiografické poznámky vydané 1972 v PAR, články filmového historika Ronalda Bergana, Dominique Fernandez : Eisenstein z roku 75 . Narodil se 1898 v Rize, zemřel v 2/1948 (50) v Moskvě na následky infarktu …  Jeho otec, zámožný, uznávaný a talentovaný architekt v Rize , byl po otci zpola  německý Žid, matka byla údajně Švédka, rodiče Ejzenštejnova otce jsou opředeni otazníky, matka,rozená Koněcká, pocházela z petrohradské prosperující „paroplavební“  rodiny, v roce 1905 manžela opustila a přestěhovala se i se synem k rodičům do Petrohradu, kam se v roce 1910 přestěhoval i otec, téhož roku se rozvedli , a matka Ejzenštejna se  odstěhovala na nějakou dobu do Paříže, 12letý syn zůstal s otcem  …

 Třebaže Ejzenštejn tvrdil, že má v sobě jen osminu židovských předků, byl všeobecně považován za  „Žida „ německého původu,mluvil plynně německy, včetně židovské němčiny Jiddiš, francouzsky, anglicky a rusky  …

Riga se svojí početnou židovskou obcí měla jen jednu synagogu, ale  na rozdíl od Ukrajiny a Ruska, se pogromy na Židy v Lotyšsku nekonaly, třebaže etnické pnutí bylo znatelné.

Ejzenštejn píše, že „ve škole panovala výrazná nacionalistická nenávist mezi etniky, „ já , třebaže jsem mluvil lépe německy než rusky, jsem podle nich patřil mezi ruské kolony, které nenáviděli nejen etničtí Lotyši, ale i potomci německých kolonů …“ .

Rusové však Ejzenštejna za Rusa nepovažovali, již kvůli jeho příjmení, proto si např. Denis Kaufman, jenž pocházel z polského území, které připadlo Rusku, změnil jméno na Dziga Vertov …

Pogromy v Lotyšsku začaly až s příchodem nacistů , mj. i z důvodu, že mezi bolševiky, kteří pobaltské země v roce 1940 obsadili, bylo mnoho Židů …

Jeden z největších pogromů na Židy v Oděse, kde Židé tvořili 30% obyvatel, byl rozpoután  právě za „revoluce“ v roce 1905, Ejzenštejn  na pogrom upozorňuje  v Křižníku Potěmkin, v němž jeden „buržoust“ křičí „Pověste Židy!“ , načež „proletáři“ se na „buržousta“  zlobně vrhnou …

Ejzenštejn chtěl tento hrůzný pogrom zdokumentovat v samostatném filmu podle povídky Babela z roku 24 (Babel pocházel z rodiny židovského maloobchodníka, protižidovský pogrom v Oděse z roku 1905, kdy mu bylo 11 let,  z rodiny přežil jako jediný , když jej ve skříni na několik dnů ukryla křestˇanská rodina) .

Scénář  k filmu napsali společně, ale bolševici o něj neměli zájem ( Babel ovlivnil i  další scénu v Křižníku Potěmkin  -  záběr “ sen“ z oděských schodů se poprvé objevil v jeho scénáři k filmu Židovské štěstí z roku 24 ) .

Zatímco Izaak Babel byl v roce 39 zatčen (viz Otazníky kolem ukrajinských nacionalistů)  a v 3/41 popraven v moskevském vězení Butyrka (zda Ejzenštejn proti popravě svého přítele protestoval, není známo) , Ejzenštejn se svým položidovstvím neměl potíže .Talentovaní režiséři židovského původu, které Stalin potřeboval pro bolševickou propagandu, přežili (mj. Vertov, Romm, Trauberg, Room, Kozincev, Rošal, Zarkhi, Heifitz ) , maximálně byli obviněni z kosmopolitismu , protože mluvili  několika evropskými jazyky ( Ejzenštejn byl v 7/41 vyzván, aby za sovětské Židy promluvil do rozhlasového vysílání pro Ameriku)  …

Kosmopolitismus Židů byl problém i v Rize, v níž polovina obyvatel mluvila německy lépe než rusky .

Oba rodiče byli povahově naprosto rozdílní, matka byla bohémský umělecký typ, otec s knírem císaře Viléma strohý nekompromisní pedantský tyran, a Ejzenštejn byl jejich obětí … Oba dva přispěli k tomu, že se  podstatně odlišoval od svých vrstevníků .

Matka jej hýčkala ,a k hněvu svého otce nosil aristokratický culík, když matka otce opustila,  otec jej jako 12letého , nechal ostříhat dohola … Matka měla v manželství několik milostných pletek, a Ejzenštejn se s oblibou domýšlel, že Otec není jeho pravý otec …

Někteří tvrdí, že trpěl oidipovským komplexem, kontroverzní láskou k matce a nenávistí k otci, jenž jej střídavě šikanoval a ignoroval, a vysvětlují tím i jeho údajnou,,jím samotným nepřímo naznačovanou, homosexuální orientaci .

Když začal režírovat filmy, byl s matkou v neustálém kontaktu, a přiměl jí, aby se z Petrohradu přestěhovala k němu do MOW , kde žila až do své smrti v roce 46, zemřel 18 měsíců po ní .

„Matka byla směšně excentrická, ale kultivovaná, pěstovala ve mne zájem o umění, fascinovalo nás antické divadlo, sama napsala několik nepublikovaných románů, a vyvolala u mne čtenářskou vášeň, do svých 13 let jsem přečetl veškerou klasiku nejen v ruštině, ale i ve francouzštině (měl francouzskou vychovatelku) a v angličtině, a ze všech knih jsem si dělal pečlivé výpisky (zhltl  i všechny matčiny tajně poschovávané „milostné“ knihy) . Matčin prastrýc gen. Botovskij byl prezidentem ruského Olympijského výboru, a psal povídky do časopisů .

Knihy v mém porevolučním jednopokojovém bytě jsou všude, nejen na policích, ale i na stole, sedím mezi nimi, na nich , i pod nimi …“ . Potvrdil to i jeho přítel, britský filmař Ivor Montagu, jenž jej v roce 33 navštívil :“ Brodil se v knihách po kotníky, knihu, kterou potřeboval, nikdy nenašel, proto si musel kupovat další výtisk …“.

„Otec uctíval jen peníze, vzbuzoval ve mně odpor a vzpouru …“ , píše Ejzenštejn ve svém deníku .

Ve filmech mu otec, jenž zemřel 1920 v berlínském exilu, sloužil jako vzor pro jeho odpuzující obtloustlé  „buržoazní“ typy ve filmu Stávka, či  za vzor bezcitného kulaka s dvojitou bradou v Generální linii … Karikaturoval je s výraznou osobní záští, např.  diktátorského „ demokrata „   Kerenského ve filmu 10 dní,které otřásly světem/Říjen  jako mechanického páva na klíček, v témže filmu kamera s gogolovskou satirou přejíždí  jednoho generála „knoflík po knoflíku“, od napomádovaných vlasů po nablýskané holínky (jeho otec měl 40 párů luxusních kožených bot) …

 „ Pohrdal jsem otcovým kýčovitým architektonickým stylem, byl typickým představitelem  „ moderního“ umění , ale když k nám přišla návštěva, musel jsem papouškovat, jak jsou jeho stavby krásné … „ ( Papouškoval, jak přiznal,  i vůči „císaři“ Stalinovi, jenž také vyžadoval chvalozpěvy , s tím rozdílem, že  jakékoliv mlčení v přítomnosti  Stalina mohlo skončit popravou mlčícího, mlčení Stalin považoval za zpupnost – ze Stalinovy tyranie se  Ejzenštejn  osvobodil až druhým dílem Ivana Hrozného z roku 46, ve kterém se Stalin rozzuřeně poznal, vzápětí zemřela Ejzenštejnova matka  …

Jeho otec postavil v Rize přes 50 moderních domů, tři z nich se staly svoji nápaditostí turistickou atrakcí, a vůbec nevypadají na to, že je postavil „  ultra-tmář a tupec“, jak Ejzenštejn svého otce nazýval, zatímco Stalinovy betonové „krabice “ Ejzenštejn  ve svém deníku nekomentoval …

Některé antické sochy na domech svého otce s gustem ironizoval ve svých filmech, jeden antický vousatec se přesně podobá jeho Ivanu Hroznému , taktéž groteskní fresky v tomto filmu, vzpínající se sochy rozzuřených lvů v Křižníku Potěmkin, na jednotlivé sošky rozložená a převrácená dutá socha Alexandra III, symbolizující pád carismu z 2/1917 („ a tím moje  vysvobození z otcovy tyranie“, komentoval Ejzenštejn)  v úvodu Října, či procesí bohů kolem barokního Krista v Říjnu, či masky mrtvých ve filmu Atˇžije Mexiko …

„Jednu zálibu jsem  měl s otcem přesto společnou – cirkusové klauny, třebaže s podstatným rozdílem : miloval jsem všechny varianty klaunů pro jejich svobodu projevu, pro jejich oproštění se od formálního chování ,zatímco můj otec , příslušník horních vrstev",  na ně rozšafně jako na blby shlížel svrchu  …“

Ejzenštejn se cítil být klaunem celý život,  nejdřív poklonkoval otci, poté Stalinovi, a proto se klauni v nejrůznějších formách  promítají ve všech jeho filmech, nejvýrazněji v 2. díle Ivana IV Hrozného …

Jeho nejoblíbenějším byl slavný francouzský mim 19.stol. Jean-Gaspard  Deburau (vlastním jménem Jan Kašpar Dvořák, narozený v českém Kolíně ),jehož plakát mu visel na zdi,  a jeho nejmilejší zahraniční přítel Charlie Chaplin, o kterém v roce 43 do svého deníku napsal , že  „svým bezstarostným smíchem úspěšně zabíjí realitu, která  je mnohdy šílenější než jeho nejšílenější groteska …“ . .

O své babičce z matčiny strany tvrdil, že byla typem podnikatelky Gorkého Vassy Železnovy, která raději spáchá zločin, jen aby ochránila čest rodiny a rodinné firmy, protože babička po smrti svého manžela rodinný podnik také vedla, zatímco jedinou matkou, která má větší roli v jeho filmech , je monstrózní Eufrosinia Starickaja, teta Ivana IV, která na trůn vražednými  metodami prosazuje svého syna Vladimíra, třebaže ten o trůn nestojí  …

Ejzenštejn tvrdil, že se stal  „přesvědčeným marxistou“, ale do svého deníku si poznamenal :“ Začal jsem podporovat sociální revoluce nikoliv proto, že jsem se trápil nad denodenním bojem o přežití nemajetných vrstev, ale z pomsty k otci, pro jeho primitivní tyranii a despotismus kapitalisty, kdy takoví jako on, jejichž jedinou vášní bylo vydělávat na úkor druhých,  byli opěrnými pilíři despota nejvyššího  …  Pobuřovalo mne, že tito  primitivní omezenci i ve 20.století určovali, co je a co není v chování, v umění, či ve filozofii  dovoleno , a pokrytecky odkazovali na mravní zásady Tolstého  … „ .

Otci přiznal jen jednu zásluhu : v jeho knihovně jako hoch objevil díla francouzských osvícenců, i Historii francouzské revoluce od Augusta Migneta,  asi proto, že otec byl ctitelem Napoleona ( ve filmu Říjen  „diktátor demokrat“ Kerenský civí na bustu Napoleona …) .  Revolucemi, zejména francouzskou revolucí, Ejzenštejn, jak přiznal,  „žil“  :

“ Vzrušovali mne osobnosti jako Marat a Robespierre, gilotina, popravčí čety ve Versailles . Bydlel jsem sice v Rize a mluvil německy, žil jsem však ve francouzské historii, v dílech Viktora Huga, žil jsem v revoluční atmosféře pařížské Komuny ,k níž jsem byl přitahován silným romantickým poutem …“ .

Prvý film ve svém životě shlédl s matkou právě v Paříži.

1915(17) začal v Petrohradu studovat architekturu, když v 2/1917 car Mikuláš II abdikoval, 19letý Ejzenštejn myslel jen na jedno :“ Škoda, že nemáme v Petrohradě gilotinu, neexistence gilotiny ubere historii na šarmu  … „ .

Naivní zromantičtˇování krvavých revolucí v důsledku Ejzenštejnových romantických pohledů na revoluce a sociální křivdy kukátkem Viktora Huga a Alexandra Dumase, je vidět na mnoha scénách filmu Říjen, který glorifikuje bolševiky a  jejich puč z října 1917 .

V roce 1917 (19) bolševici potřebovali umělce-propagandisty, zejména malíře a karikaturisty, kteří negramotnou většinu ruského národa lákali do bolševických tenat, proto s gustem maloval rudé prapory a  propagandisticky velmi úspěšné sarkastické plakáty ironizující „ buržousty“ (karikatury kreslil od svých 12 let, „osvobozovaly jej „ )   …

V roce 1918 (20) odešel ze studií, odmítl odjet do berlínského exilu společně s otcem s tím, že „ věří v ideje revoluce „, a dobrovolně odjel s Rudou armádou jako technik na frontu, u jejíhož 18. regimentu v roce 1919 založil divadelní skupinu …

Divadlu se jako režisér naplno věnoval od roku 1920, navštěvoval kurzy dramaturgie, z vášně k japonskému divadlu studoval japonštinu  …

V 4/23 natočil svůj první film , pětiminutovou burlesku Deník Glumova/Jarní úsměv , jehož promítání doplňovalo divadelní hru Ostrovského I chytrák se spálí v jeho režii ( divadlo ProletKult, které od roku 23 řídil ) …

Režíroval mnoho dalších představení, ale nevynesly mu takovou pozornost, jakou  očekával, proto se s některými kolegy svého souboru (Grigorijem Alexandrovem) vrhl na film , a spolupracoval s osobnostmi jako byl Dziga Vertov („ v té době nás bral vážně jen Ejzenštejn“ ) , Lev Kulešov, Leonid Obolenský aj. …

V témže roce v časopise Fronta levicových umělců vydal svůj manifest nového filmového jazyka  – „montáže dominantních atrakcí“ / „šokových prvků“  pro  razantní upoutání pozornosti diváka ,které vytvářejí iluze (lodˇnabírající na rychlosti, když ve skutečnosti stojí, největší efekt mají v němých filmech), kterým oponoval tradiční („buržoazní“ ) divadelní dramaturgii  …

Ejzenštejnovy filmy měly diváka emocionálně převálcovat (4.dimenze filmu), záběry se musely odvíjet v „srdečním „ rytmu,  „zmrazené“ záběry ve vyhrocených situacích ( např. bitva na zamrzlém Čudském jezeře) měly na diváka působit nejen psychologicky, ale i „fyziologicky“ , neměly působit jako „buržoazní“ filmy na oko, ale divák je měl prožívat, podle jeho vlastních slov, jako ránu pěstí do oka  …

 „Zmrazené“ záběry podrobných , ale vypovídajících detailů, divákům poskytují dojem, že jsou přímými účastníky příběhu, např. pohled brýlemi palubního lékaře, , tzv. princip pars pro toto/ část místo celku   ….

V roce 42 Ejzenštejn zdůraznil , že „ si dobře uvědomuje, že  svůj zájem soustředˇuje jen na jisté aspekty kompozice na úkor jiných,  ale že úmyslně dává přednost této nerovnáze před klasickou rigiditou, která rovnoměrně vyvažuje všechny aspekty, avšak že to vůbec neznamená, jak by se nějaký idiot mohl domnívat, že v jeho dílech je audiovizuální nadřazenost formy na úkor obsahu … „  ( Vertov , zaměřený na zpravodajství, mu vytýkal, že „ si pěstuje umění pro umění, protože  kvůli formě/umění upustil od obsahu …“, zatímco Ejzenštejn, zaměřený na antické divadlo, mu na to odpověděl, že „ proletáři nemají čas rozmýšlet o obsahu „ … ) .

Proletářská kinematografie, v níž filmovými idoly byly „pokrokové“ masy , každopádně nový filmový jazyk k účelům propagandy vyžadovala.

Ejzenštejn, pod palbou bolševických filmařů pro lpění na detailech místo na socialistickém realismu, vertikální montáže stavěl do protikladu k  „ buržoazním“ lineárním formám klasického  vyprávění …  I jeho bolševičtí sponzoři chtěli, aby epizody filmu přímočaře ukazovaly , jak se proletářské uvědomění z prostého pudu ekonomické nespokojenosti vyvíjí v uvědoměle organizovanou proletářskou revoluci  (Stávka, Říjen) …

Ejzenštejn obdivoval rakouského režiséra  Fritze Langeho ( Vrah mezi námi, Dr.Mabuse, der Spieler/Gambler, jenž se snaží získat moc nad lidmi pomocí hypnózy) , jenž skončil jako US občan, protože jednak odmítl nabídku Goebbelse stát se šéfem nacistického filmu , a jednak 2.díl filmu Dr. Mabuse z roku 33 byl plný narážek na NSDAP, takže jej Goebbels zakázal .

1924 Ejzenštejn vytvořil ruskou verzi Dr. Mabuse, načež kontaktoval státní  Goskino, a nabídl se, že natočí cyklus sedmi filmů  o revoluci …

Bylo mu svěřeno natočení jeho prvního dlouhometrážního filmu Stávka (82 min.) o podniku z roku 1912 , v němž panují kruté pracovní podmínky, a  tajná policie a zaměstnavatelé se snaží vystopovat „odboráře“ , kteří nabádají ke stávce , která začne poté, co je jeden dělník falešně obviněn z krádeže , načež se oběsí …

Na tomto filmu poprvé spolupracoval se svým dlouholetým kameramanem Eduardem Tissé, film Stávka v roce 25 vyhrál první cenu  na umělecké výstavě v PAR …

V 1/24 zemřel Lenin, izolovaný „ v zajetí „  Stalina, kterému cestu k moci usnadnila trockistická opozice …

Křižník Potěmkin/Broněnosec Potˇomkin (70min., obsahuje 1.346 záběrů, zatímco běžný 90minutový film té doby jich měl 600), němý film natočený Ejzenštejnem během 5 měsíců  převážně v Oděse 1925 , měl premiéru v 12/25 .

V cenzurou seškrtané verzi ( poté, co Trockij upadl v nemilost, úvod k filmu, který napsal, byl  nahrazen citátem Lenina ) byl v kinech Moskvy a Leningradu promítaný od 1/26 .

Podle propagandy komisariátu kultury měl film u sovětského proletariátu triumfální úspěch, jiní tvrdí, že kinosály zely prázdnotou, a úspěch měl naopak v „kapitalistickém“  Berlíně, kde jeho distributor pověřil  Edmunda Meisela, aby původní nic neříkající hudbu Krjukova  nahradil vlastní skladbou, se kterou mu Ejzenštejn, jenž do Berlína k tomuto účelu dorazil, radil.

Ejzenštejn  trval na tom, aby hudba nebyla jen doprovodná, ale aby jisté záběry zdůrazňovala , což marxisticky nazýval dialektickou montáží .

Právě Meiselova hudba k filmu však tehdejší vládní elitu výmarské republiky znepokojila , německá cenzura film sice napotřetí pustila, ale znepřístupnila jej pro mladistvé z důvodu „škodlivosti pro intelektuální vývoj“ , a vystřihla záběr brutálního kozáka ,, , ministerstvo války film zakázalo pro německé vojáky, a z filmu vystřihlo záběr, jak námořníci hází do vody důstojníka .

Meiselovu doprovodnou hudbu však cenzura zakázala pro celou Výmarskou republiku …

Skladba se poté někde u cenzorů údajně ztratila ,takže  k filmu byla pouštěna nejrůznější hudba , premiéru měl film v BER v 4/26 .Skladba se v Berlíně našla až v roce 05 u příležitosti filmového festivalu  (Ronald Bergan , The Guardian z 18.2.05, podotýká, že navzdory tvrzení, že na festivalu byla promítána nezcenzurovaná verze, žádné nové scény, kromě opět vloženého projevu Trockého, nezaznamenal )  …

Francie až do roku 53 film zakázala  s tím, že vyzývá námořníky ke vzpouře , a spálila každou kopii, která se cenzorům dostala do ruky ( premiéru v PAR měl nicméně v 11/26  pro členy Filmového klubu, a poté jej do 10/28, kdy byla z moci úřední rozpuštěna, jen pro zvané promítala společnost Přátelé Spartaka ) . Ze stejných důvodů byl film zakázán v US a v UK (do roku 54, promítal se jen v londýnských filmových klubech), v Japonsku do roku 59, a v Itálii byl zakázán až do roku 1960  …

Nízkorozpočtová Iluze revoluce vyrobená Ejzenštejnem za 5 měsíců byla tudíž tak dokonalá, že na mnoho desetiletí vyvolávala zděšení a šediny vojenských a  policejních cenzur mnoha států …

Vedle původní verze z roku 25, existovala ozvučená verze z roku  30, z roku 50, verze z roku 76 s hudbou Šostakoviče …

Strana si film opožděně objednala k 20.výročí nepodařené revoluce z roku 1905 ,k níž impulsem bylo propouštění dělníků v petrohradských továrnách počátkem ledna , a pochod skupiny dělníků (9.1.1905) směrem k Zimnímu paláci s úmyslem předat seznam „patriarchálních“ požadavků/stížností proti zaměstnavatelům , samotnému carovi.

Pokojné demonstrace se zúčastnily i ženy a děti, mnohé nesly portréty cara a obrázky svatých .

Zatímco Mikuláš II dlel mimo palác, jeden z arcivévodů vydal kozákům carské gardy rozkaz zahájit na průvod palbu  (Krvavá neděle, kozáci, které tak obdivuje Putin, postříleli přes 1.000 dělníků, na 2.000 zranili), takže v 2/1905 aktivisté z řad ruských „robotniků“ , kteří surfovali na porážce carovy armády proti Japonsku, vyšli do ulic …

Stávky se šířily, třebaže car v 4/1905 slíbil vytvoření ústavodárného shromáždění (dumy), i oficiální dělnické komise, které by zkoumaly oprávněnost dělnických požadavků, a k 10/1905 nabyly dramatických rozměrů : stávky železničářů ochromily hospodářství a vyvolaly paniku ve vládě … Stávkovali i zaměstnanci pošt a jiných veřejných služeb. Nebyla elektřina, nevycházely noviny.

Organizátoři stávek politicky přitvrdili, a požadovali parlamentní monarchii místo samoděržaví, všeobecné hlasovací právo, svobodu shromaždˇování, propuštění politických vězňů …

V 11/1905 se vláda vzchopila a podnikla v Petrohradu protiútok: pozatýkala všechny aktivisty ze stávkových výborů / dělnických rad, tzv.  „sověty „, a dělníci/zaměstnanci, kteří odmítali zahájit práci, o práci přišli .

Roli ústředního petrohradského sovětu však převzal moskevský sovět menševiků a bolševiků , vytvořený sociální demokracií v 11/1905, který vyhlásil generální stávku, 8.000 dělníků začalo v MOW stavět barikády, bouřily se vojenské jednotky, podněcované aktivisty s kontakty na sociální demokracii.

8.12.1905 vláda pozatýkala i moskevský sovět , a nespolehlivou moskevskou posádku nahradila carskými gardami z Petrohradu, které 18.12. 1905 barikády zlikvidovaly.

Carské vládě to stejně nepomohlo, v době vypuknutí 1.sv.v. bolševici v tajných petrohradských a moskevských odborech a výborech již drtivě převládali, a čekali na svoji příležitost.

Pro točení filmu Křižník Potěmkin Ejzenštejna vybral lidový komisař osvěty filozof a publicista Lunačarskij (zemřel v 12/33/58) , a akademický malíř Kazimír Malevič (zemřel v roce 35 (57).

Protože měl Ejzenštejn na natáčení jen 4-5 měsíců , odhodil  scénář ambiciózní kroniky revoluce , a  zaměřil se na monografii jedné události - 11denní vzpouru na křižníku z 6/1905 , kotvícím před Oděsou ( zánovní křižník,který se vrátil z války proti Japoncům, nechal car přejmenovat, v 4/1917 byl znovu přejmenován na Potěmkin, aby v 5/1917 dostal nové jméno Bojovník za svobodu, v 4/1919 jej v Sevastopolu intervenční vojska nenávratně poškodila , v roce 22 byl definitivně zničen, a Ejzenštejn si musel vystačit s těžkopádnou voj. lodí 12 apoštolů  ) …

V mikrosvětě na „svém“ křižníku Ejzenštejn předvedl  „třídní“ protipóly ruské společnosti , prosté, chrabré námořníky a cynické, kruté důstojníky, z nichž všichni budou posádkou, která se po zastřelení Vakulinčaka ( „ Celé Rusko se bouří, na co čekáme, chcete být poslední ?“ , zkažené maso bylo pro Vakulinčaka  poslední kapkou , „ ani pes by to nežral“ ) ,  pod vedením Matjučenka, jenž udržuje kontakt s oděskými dělníky,  .„uvědoměle“ zorganizuje do „revolučního výboru“ , zastřeleni, včetně doktora majora Smirnova, jenž shnilé maso prohlásí za nezávadné – „ nejsou to červy, jen neškodné mrtvé muší larvy „ …

Velitel Golikov nechá všechny nastoupit, a vyzývá ty, kteří jsou loajální, aby vystoupili z řady , většina námořníků se ani nehne, hrozí jim oběšením, poté, rozzuřený a uražený na svém majestátu,  vyhrožuje okamžitým zastřelením,  a nechává přinést plachtu, kterou hází na ty, kteří mají být popraveni ,zatímco pop pokrytecky vyzývá Boha, aby vzpupné námořníky přivedl k rozumu  .

Matjučenko sklání hlavu, ale Vakulinčak v okamžiku, kdy se prvý důstojník chystá dát povel k palbě, zakřičí kouzelnou formulku :“ Bratři, na koho to střílíte ?!“ , a ozbrojená garda odmítne námořníky, kteří boršč nesnědli, zastřelit, první důstojník však Vakulinčaka zasáhne  …

O rekonstrukci skutečné události nejde, Ejzenštejn se sice v historii inspiroval, ale historii zcela přepsal, zejména si vymyslel konec …

Potěmkin se vrací do Oděsy, pohřeb Vakulinčuka, vystaveného v docích, se mění v občanské nepokoje ( „ Pomstíme se, zemřel za nás za všechny, smrt tyranu, pryč se samoděržavím, matky, bratři,  budˇme jednotní, nenecháme nikoho, aby nás rozdělil“ , zatímco buržousti v davu křičí : „ Smrt Židům, lynčujte Židy ! „ ).

Delegace oděských sociál demokratů na vzbouřeném křižníku pronáší stejná demagogická hesla  „ Musíme  třídnímu nepříteli zasadit rozhodný úder dnes, kdy se bouří všichni pracující Ruska …“ .

Všichni obyvatelé Oděsy se po schodišti Richelieu hrnou do přístavu, aby náhle objevené třídní „bratrství“  podpořili : starci, matky, dívky, děti …

Následuje Ejzenštejnův  „slavný“ masakr civilistů  na oděských schodech , v odvetu za masakr následují dvě rány z děla na oděský štáb carských sil ,které křižník vypálil . Poté se námořníci po vášnivých diskusích rozhodnou, že se nezapojí do pouličních bojů, ale že vyplují vstříc sevastopolské flotě, která byla proti nim vyslána , s heslem  „ všichni proti jednomu, jeden proti všem …“

Ze sevastopolské floty, která byla vyslána do zálivu Tendra proti vzbouřenému křižníku, se  v Ejzenštejnově verzi ke vzbouřeným námořníkům přidala nejen posádka torpédového člunu, která jej měla potopit, ale dokonce i posádka dalšího křižníku (Georgij Pobedonosec) , ostatní se vrátili zpět do Sevastopolu, když jejich posádky v tiché válce odmítly proti vzbouřenému křižníku zasáhnout  …

Lenin z ústředí sociální demokracie vyslal do Oděsy svého muže, aby se s posádkami obou křižníků dohodl na podpoře revoluce, ale než sociální demokrat bolševik dorazil, posádka křižníku Pobedonosec se vzdala úřadům, a Potěmkin, který celému „civilizovanému“ světu  a všem evropským vládám oznámil,  že  je ve válce s carským režimem, odplul spolu s torpédoborcem bez zásob z Oděsy . Zásoby zamýšlel nabrat v přístavu Konstanca, což mu rumunská vláda neumožnila, a pomoci se nedomohl ani v přístavu Theodosie , proto se vrátil do Konstance, kde se vzdal rumunským úřadům , a rumunská vláda sice křižník vrátila carovi, ale  většině vzbouřených námořníků poskytla „azyl“ , námořníci poté přispěchali do Ruska hájit revoluci z 2/1917 …

Ejzenštejnova propagandistická verze zamlžuje, co se na  křižníku stalo doopravdy ( Japonsko v roce 1904 přepadlo Port Artur, který car získal 1896 od Číny , a ruské lodˇstvo v něm zničilo, ruské námořnictvo s Japonskem prohrávalo  jednu bitvu za druhou, a bylo zcela demoralizované , čehož ruská sociální demokracie zamýšlela využít, ale vzpouru z 6/05 v Oděse považovala za předčasnou ) …

Jisté je , že se kolem 700 námořníků v zálivu Tendra  na střeleckém cvičení spontánně vzbouřilo vůči svým důstojnickým tyranům,kteří námořníky často mlátili, a svoji odysseu ukončili v Rumunsku, kde se pro nedostatek paliva a pitné vody vzdali . Rumunsko je vydalo Petrohradu, většina z nich, včetně jejich vůdce , byla oběšena, zbylí z nich byli posláni do vyhnanství na Sibiř …

Z hlediska technického a uměleckého Ejzenštejn natočil jeden z nejvýznamnějších filmů 20.stol. , první film, ve kterém byla použita pohyblivá kamera, a to mistrovským způsobem. Film je rozdělený jako antická tragédie do pěti dějství, obsahuje i motivy Starého zákona a Evangelia  …

Některé scény vstoupily do filmové historie, zejména brutální masakr civilistů ze strany povolaných kozáků na oděských schodech vedoucích k přístavu, který s nepokoji skoncoval .

Brutalitu kozáků  umocňují typy civilistů , které si Ejzenštejn vybral : matky/chůvy na vysokých podpatcích, mrzák bez nohou, staří lidé, děti, všichni prchají ze schodiště, které se táhne 142 metrů  : scéna s proutěným kočárkem nahoře na schodišti, který  matce, která se dítě pokoušela chránit, vyklouzl z ruky poté, co byla střelena do břicha, detail zabraný na zakrvácené šaty , a s plačícím dítětem se řítí mezi mrtvými , umírajícími a utíkajícími dolů, k hrůze jednoho studenta a odvážné ženy, která obrácena proti davu, zamýšlí  kozáky přemluvit, aby nestříleli, ale v okamžiku , kdy se kočárek převrhne, je sama popravena šavlí jednoho z nich  …

Zakrvácený chlapec, ušlapaný davem, bota vojáka mu drtí ruku ( brutalita versus nevinnost) , matka  pro něj běží po schodech v protiproudu,  vezme jej do náruče a kráčí směrem ke kozákům, volá „Nestřílejte, je zraněný !“ Kozáci však pochodují mechanicky jako odlidštění roboti, zabijáci bez duše, matka s dítětem padá po střelbě k zemi … Zraněná  chůva (detailní záběr na její zkrvavené oko, do kterého má vmáčknuté střepy z brýlí) , vzpínající se lvy na schodišti Voroncovova paláce v Alupce …

K 10.výročí revoluce z roku 1917, jejíž všechna dosavadní výročí národ oslavoval spíše apaticky,  byl v roce 28 do kin uveden němý film Oktˇábr/Říjen ( 10 dní, které otřásly světem) , na kterém , souběžně s Generální linií, Ejzenštejn pracoval od roku 26. Shrnoval události v Petrohradu od 2/17, kdy menševici/umírnění socialisté v čele s Kerenským provedli únorový přehrad/svrhli samoděržaví, do 11/17(října podle starého kalendáře) , kdy se vlády pučem zmocnili bolševici/radikální socialisté, podporovaní dělníky, námořníky a vojáky.

Třebaže rolníků se nikdo neptal, Lenin po puči prohlásil: “ Dělnická a rolnická revoluce zvítězila ... „ .

Poté co nespokojený Stalin do filmu Říjen necitlivě zasahoval, a požadoval jen strohou rekonstrukci událostí, Ejzenštejn si do deníku údajně poznamenal, že „Stalin je barbar vládnoucí barbarskými metodami“. Tuto stránku jeho manželka, novinářka Pera Attaševa, která jinak pečlivě schovávala všechny jeho věci, po jeho smrti, spolu s několika dalšími stránkami, údajně vytrhla .

Navzdory Stalinovým „paternalistickým " radám  Ejzenštejn chronologii filmu rozšířil, a do montáží zapracoval i skutečné zpravodajství /  obrazové komentáře , např. výstup Kerenského po schodišti do Zimního paláce .

Stavba filmu byla složitá, sovětské publikum film přijalo chladně, sály zely prázdnotou .

1929 Ejzenštejn , jenž musel plnit i bolševický úvazek v teorii, uveřejnil manifest Perspektivy, ve kterém tvrdil, že kino dokáže ztvárnit nejen příběhy, ale i abstraktní teorii (intelektuální kinematografie), a dal si za úkol zfilmovat Marxův Kapitál, stranický závazek však nedodržel.

V roce 29 Ejzenštejn dokončil film Generální linie (131 min.) , který ukazuje nejen jak se vyhublým živořícím rolníkům za cara žilo špatně, rozkouskovanost políček, jejich nesvéprávné postavení vůči přetloustlým vesnickým boháčům /kulakům, kteří s nimi jednali jako s otroky, ale ukazuje i jejich vlastní zpátečnické tradice a náboženské tmářství, které jim životy ztěžovalo …

Na statečné vesničance Marfě  (hrála ji skutečná kolchoznice, Ejzenštejn do svých prvních filmů neobsazoval profesionální herce, protože jeho filmy nebyly o jednotlivcích, zrcadlily jen třídní boj, potřeboval jen „stereotypy“ , zde poprvé učinil výjimku ) , která pokorně a marně  žádá o vypůjčení koně kulaka, jenž do sebe cpe jídlo, až mu oči lezou z důlků, i počátky „sociálního uvědomění“ rolníků …

Stalin nejprve požadoval změnu názvu na Staré a Nové , některé záběry nařídil vyjmout, změnil podtitulky,  zakrátko po jeho uvedení do kin v 11/29 však film zakázal celý pro „ideologické nedostatky“ …

V 8/29 Ejzenštejn , spolu s kameramanem EdvardemTisse  a Grigorijem Alexandrovem, odcestovali na „stáž“  do Berlína, Zurychu, Paříže a Londýna, oficiálně, aby si osvojili know-how zvukového filmu …

Tisse proslul jako chrabrý válečný kameraman pro filmové týdeníky již za 1.sv.v. , za občanské války fotografoval z tzv. agitvlaků . Zatímco Ejzenštejn měl umělecké vize (emocionální montáže) , o rok starší Tisse bravurně ovládal technické know-how , a  geniálně jeho filmy točil (zemřel v roce 61 (64).

Grigorij Alexandrov, o pět let mladší než Ejzenštejn, mu původně dělal asistenta režie, scénáristu a herce,  po US návratu se osamostatnil a režíroval úspěšné stalinské muzikály , ve kterých hlavní roli hrála jeho pozdější manželka, první sovětská filmová hvězda a první žena, která obdržela titul „lidová umělkyně“,  talentovaná Ljuba Orlová, kterou Stalin obdivoval, a proto jejího prvního manžela, ekonoma Andreje Berzina, nechal v roce 1930 zatknout.

Stalin poté dvojici Orlová / zemřela v roce 75 -  Alexandrov /zemřel v roce 83,  neustále šikanoval, udílel jim  Leninovy a Stalinovy řády , zatímco pravidelně popravoval a vsazoval do žalářů jejich blízké přátele. Naposledy si Orlová zahrála ve své autobiografii z roku 74, film zůstal v trezoru .

V 4/30 US režisér Joseph/Jonas Sternberg (Paramount Pictures) Ejzenštejna pozval do Hollywoodu, tento mu  nabídl tři scénáře - životopis zbrojařského magnáta Sira Basila Zaharoffa, Zbraně a hrdina od G.B. Shaw, Sutterovo Zlato od Jacka Londona , ale  Sternberga ani jeden scénář nezaujal.

Nakonec Ejzenštejn podepsal kontrakt za 100.000 dolarů na natočení Americké tragédie Theodora  Dreisera, kterou navrhl Sternberg (z chudé rakouské židovské rodiny, jako režisér spolupracoval s Marlene Ditrichovou).

Ejzenštejn nadšeně napsal scénář (s Dreiserem se kdysi setkal v Moskvě), ale  když jej v 10/1930 předložil, Sternbergovi se „nekomerční“ scénář vůbec nelíbil, ve skutečnosti  byl již pod vlivem ostré  protibolševické kampaně, kterou proti Ejzenštejnovi v Hollywoodu rozpoutal Frank Pease, ředitel Hollywood Technical  Director´s Institute …

Obě strany se v tichosti dohodly na zrušení smlouvy, a Paramount Pictures nabídl Ejzenštejnovu týmu zpáteční letenky do Moskvy .

Mezitím bolševický filmový průmysl řešil techniku zvukového filmu bez Ejzenštejna, a jeho filmová teorie byla bolševiky cupována jako protibolševická a formalistická .

Pro Ejzenštejna by to byl návrat více než ostudný …

Charlie Chaplin však Ejzenštejna seznámil se spisovatelem Uptonem Sinclairem, kterého bolševici uznávali a jehož díla vydávali, jenž přes své známé v Moskvě zařídil Ejzenštejnově týmu prodloužení pobytu v USA .

Na přímluvu Charlieho Chaplina socialista a milionář Upton Sinclair, jehož US a SU bolševici označovali za „kapitalistu“ a US konzervativci  za „ skalního bolševika“, slíbil  Ejzenštejnovi, že  spolu se svoji manželkou budou ve výši 25.000 dolarů financovat jeho polofikci/částečně zdramatizovaný dokument Atˇžije Mexiko/Da zdrastvujet Mexiko(90 min., historie od diktatury Porfiria Diaze do revoluce 1910-16,  v prologu se oživují kameny, bohové, ruiny a pyramidy, lidé Jukatánu a  Mayové, tancující fresky), jehož kontrakt pro Mexican Film Trust mu v 11/30 zprostředkoval.

Jediné podmínky, které Ejzenštejna ve smlouvě omezovaly, byly, že film bude nepolitický, bude celý natočen do 4 měsíců, a bude dlouhý na 60 minut .

Ejzenštejn však film včas nedokončil, navíc Stalin v telegramu naléhal, aby se „okamžitě“  vrátil do MOW , jinak že ho bude považovat za dezertéra , a  vyhrožoval odvetným opatřením, pokud se nevrátí ….

Ejzenštejn doufal, že mu Sinclairovi u Stalina vyjednají další prodloužení, avšak Sinclairovi byli jednak pod tlakem nového šéfa sovětského filmu Borise Šumjatského, který je žádal, aby s Ejzenštejnem  smlouvu ukončili, a jednak byli Ejzenštejnovým nedisciplinovaným nekomerčním  přístupem k natáčení rozzuřeni :  nedokázal stanovit ani dodržet jasný harmonogram natáčení, natáčel nazdařbůh, takže dokončování filmu se protahovalo a prodražovalo, navíc se jednostranně rozhodl, že natočí dvě verze – jednu pro dospělé,  jednu pro děti …

Ejzenštejn tleskal znárodnění kinematografického průmyslu, počítal s tím, že umělec, oproštěný od starostí o náklady na film,  se bude moci věnovat jen natáčení, nebyl zvyklý zabývat se rozpočtovým aspektem , ale přepočítal se i u bolševiků, kteří mu nedisciplinovanost vyčetli u natáčení Běžin luh , a natáčení Alexandra Něvského již nenechali v jeho rukou.

Sinclairovi proto producentovi filmu ,kterého poslali do Mexika s Ejzenštejnem ( byl jím mladší bratr paní Sinclairové) , nařídili, aby natáčení ukončil , a vrátil se zpět do USA.

Ejzenštejn bratra paní Sinclairové obvinil z intrik, ale nezbývalo mu nic jiného, než nasednout do vlaku  a vyrazit směrem k americkým hranicím, při jejichž přejezdu mu celníci zabavili kresby a karikatury Ježíše  „pornografické“ povahy … Ejzenštejnovu týmu vypršela i  US víza, takže na US-mexických hranicích strávili měsíc, než jim byla vystavena 30denní propustka, aby z Texasu přejeli do NYC za účelem odjezdu do MOW, zatímco bratr paní Sinclairové dorazil s filmem do Los Angeles.

Sinclair údajně Ejzenštejnovi slíbil, že za ním natočenou metráž pošle do MOW, ale místo toho metráž natočenou v letech 31-32 v Mexiku prodal hollywoodským producentům ( ve smlouvě stálo, že veškeré snímky, negativ filmu, veškerý scénář  bude ve výlučném vlastnictví paní Sinclairové, ale že sovětská vláda bude moci film zdarma promítat v SU …)  . V roce 33 z natočené metráže  po úpravě ze strany Sola Lessera, producenta filmů o Tarzanovi , aniž by byl Ejzenštejn konzultován, vznikly dva krátké filmy,  které byly v NYC promítány  na podzim 33/jaro 34. S původním záměrem autora neměly nic společného, Ejzenštejn tyto verze nikdy neviděl , a po zbytek života se k tomuto svému filmu odmítal vyjadřovat ( až 10 let po smrti Sinclaira, US Moskvě v roce 78 „věnovaly“ natočenou metráž , ze které však 15.000 metrů filmu chybělo, montáž z původní verze poté sestavil v roce 79 Alexandrov ) .

„Americké dobrodružství „ skončilo pro Ejzenštejna tragicky nejen pro  Stalinovu odplatu, kdy mu stranická nomenklatura zakázala natáčet , ale  také pro  „ukradenou“  metráž z Mexika, na které tolik lpěl .

Po příjezdu do Moskvy se po výsleších z celkového psychického stresu zhroutil, a strávil nějakou dobu na psychiatrii v nemocnici v Kislovodsku .

Po návratu z kapitalistického ráje zůstal Ejzenštejn  navždy podezřelým z „buržoazní“ úchylky , a většinu času strávil jako šéf katedry režie výukou v Národním kinematografickém institutu, přičemž jeho oficiální „asistent“ / politruk dohlížel nad každým jeho krokem …

V 10/34 se Ejzenštejn oženil s přítelkyní Perou Ataševou (1900-65), novinářkou a spisovatelkou. Právě jí a příteli z dětství Maximu Štrauchovi z Rigy, jenž hrál v jeho filmech, psal melancholické dopisy z Mexika, které byly později zveřejněny.

Ejzenštejn a jeho tým  dostali od Sinclairových kontakt  na  mexickou malířku Fridu Kahlo (otec Němec,matka španělského původu, v 18 letech utrpěla těžká zranění z havárie autobusu, podstoupila 35 operací, ve 22 se provdala za známého mexického malíře Diego Rivera, bisexuální Frida měla vztah i s Josephinou Bakerovou ) .

1937 Kahlo a Rivera u sebe v Coyoacán ubytovali Trockého s manželkou, Kahlo s Trockým údajně měla poměr, poté se Trockij přestěhoval do jiného domu v Coyoacán, kde byl 1940 zavražděn ( jediný ze SU, který si s Fridou dopisoval, a věděl, že zde žije Trocký, byl Ejzenštejn  a jeho tým  …).

Kahlo, které rok před smrtí amputovali nohu, zemřela v roce 54(47 let), pravděpodobně na předávkování prášky proti bolesti, před smrtí napsala :“Doufám, že odchod bude bezbolestný , a že se již nikdy nevrátím…“ .

V roce 35 Boris Šumjatský na neustálé žádosti Ejzenštejna o povolení natáčet , se obměkčil, a předložil mu scénář třídního boje z kolektivizace , založený na skutečném zabití pionýra Pavlíka Morozova , kuriózně Ejzenštejnova  vlastního  „freudovského „ příběhu Oidipa  „jak zabít otce“  , ale naruby : o otci kulakovi , jenž zabil syna za to, že místní kolchoz varoval o chystané sabotážní akci, se slovy :“ Zradí-li syn vlastního otce, pak zemře jako pes  … " .

26 let po smrti svého otce si Ejzenštejn do svého deníku poznamenal :“ Nikdy jsem otce neměl rád, a neřídil jsem se biblickým přikázáním „cti matku svou a otce svého, a budeš dlouho živ „, což je odměna pochybné kvality … „.

Ejzenštejnova natočená verze Běžin luh/louka (36 min., nedokončený) z roku 35 se Stalinovi vůbec nelíbila, a nařídil film předělat. V 8/36 druhou verzi scénáře napsal společně s přítelem Babelem (v roce 24 vydal Rudá jízda o armádě Budˇonného,své první romány psal francouzsky), ale také pojetí druhé verze filmu Běžin luh, dokončené až v roce 37, Stalina rozlítilo, protože nebylo demagogické podle jeho doktríny socialistického realismu vyhlášené v roce 1934,  ale anticky nadčasové , zaměřené na filozofické aspekty přibližující se biblickým příběhům.

Proto film v roce 37 bolševici částečně zničili, zdeprimovaného Ejzenštejna obvinili z dekadentního buržoazního formalismu, a tento se musel v novinách veřejně přiznat k  „závažným nedostatkům „ ve své tvorbě  … (  Boris Šumjatský neúspěch filmu Běžin luh odnesl ještě hůře – byl v 1/38 na udání zatčen, a v 6/38 popraven (52) za sabotování sovětského filmu – nezvládl produkovat naplánované množství filmů v objemu zhruba 100 filmů ročně, zvládal jen 30, i malé státy točily více filmů než SU, navíc po návratu z Hollywoodu Šumjatský navrhl přenést ústředí filmu do Oděsy s příznivým podnebím pro celoroční natáčení, a vybudovat zde  sovětský Hollywood ) .

Jakmile se Stalin zbavil politických konkurentů, rozdrtil i sovětskou uměleckou avantgardu, mj. Vsevoloda Meyerholda německého původu, jednoho ze zakladatelů moderního divadla, který ovlivnil Ejzenštejna. V 1/38 Stalin nechal zavřít jeho divadlo,které 1922 založil, protože revolucionář Meyerhold , jenž spolupracoval s Majakovským, se  nedokázal přizpůsobit Stalinově socialistickému realismu .

Churavějící Konstantin Stanislavský nabídl Meyerholdovi pomocnou ruku a požádal jej, aby řídil jeho petrohradské  divadlo, Stanislavský zemřel v 8/38, v 6/39 byl zatčen 65letý Meyerhold a krutým mučením donucen k přiznání, že pracoval pro britskou a japonskou rozvědku  (bičovali mu opakovaně rozsekaná chodidla, která „ bolela tak, jako kdybych měl nohy neustále ve vařící vodě, vyl jsem bolestí , vyslýchali mne 23 hodin denně „ , napsal po přiznání v dopise z 1/40 Molotovovi, ve kterém přiznání odvolal s tím, že bylo vynucené.Hned po tomto dopise byl v 2/40 popraven  …

Ejzenštejn napsal omluvný a kajícný dopis Stalinovi, v němž jej prosil, aby mu ještě poskytl důvěru, a dovolil mu natočit další film , což mu bylo v roce 38 milostivě povoleno, ale tentokrát , aby v natáčení byla zajištěna disciplina, dostal přiděleného spoluscénáristu, profesionální herce, a pomocného režiséra …

Dostal za úkol natočit vlastenecký film k povzbuzení národního sebevědomí a k varování vnějších nepřátel : mohl si vybrat ze dvou postav, vybral si knížete Něvského, protože s babičkou z matčiny strany často navštěvoval klášter a kostel Alexandra Něvského . Babička se v kostele dostávala při modlení do transu ( a při modlení v kostele také zemřela na krvácení do mozku) , a Ejzenštejn tuto její náboženskou extázi teoreticky „řešil“  celý život …

Ejzenštejna od dětství přitahovala nejen kostelní mystika, ale i hypnóza ,horory,  a utrpení …

V jeho krvavých filmech jsou lidé stříleni po stovkách, rolníkům drtí lebky kopyta koní, jsou chytáni do lasa a zaživa pohřbíváni do země s hlavou trčící ven ( film Atˇžije Mexiko) , brutální masakr na oděských schodech Richelieu v Křižníku  Potěmkin, lidé jsou házeni ze střech (Stávka), jsou upalováni na plápolajících hranicích (Alexandr Něvský),  propichování šípy před obléhanou Kazaní (Ivan IV) , ve svých filmech ukazuje otrávené býky (Generální linie), býky umučené k smrti matadorem ( Atˇžije Mexiko) , zastřeleného koně, který visí z mostu ( Říjen) , či timurskou zedˇ, budovanou z umučených těl „otroků –třídních nepřátel“ , kteří kanál budovali holýma rukama v plánovaném filmu Ferganský kanál, z jehož natáčení byl Ejzenštejn odvolán a projekt byl zrušen (  jeho budování  otroky za  podmínek horších osvětimských výstižně líčí Solženicyn *1918-2008) …

Ejzenštejn uvedl, že jeho nejoblíbenější scénou v Křižníku Potěmkin nebylo vztyčování rudé bolševické vlajky, ale homoerotický záběr mladíka, jenž ze sebe vášnivě serve košili a obnaží svoji hrudˇ , aby vyjádřil svůj hněv nad  tím, že velitel zastřelil mluvčího námořníků Vakulinčuka  … Stejný motiv se objevuje v Ivanu IV Hrozném, kdy strhnou háv z mladého mnicha, podezřelého z úmyslu zavraždit cara,  a obnaží jeho hrudˇ …

Filmový historik Ronald Bergan v listu The Guardian z 18.2.05 o Ejzenštejnově škodolibém homoerotismu poznamenává  :“ Ve Španělsku exilovaný slavný kubánský kameraman Nestor Almendros (Kramerová versus Kramer) v 80.letech napsal : „ V samotném úvodu filmu vidíme urostlé námořníky , jak s obnaženou mužnou hrudí odpočívají v houpacích sítích . Kamera je zabírá  smyslně podrobně a dlouho, a v okamžiku, kdy jsou děla pomalu zvedána ke střelbě, je zcela zřetelně vidět vizuální „balet“  mnohonásobných vibrujících erekcí … “

V roce 38 natočený Alexandr Něvský (1220-1263, vpád Tatarů využili Švédové a řád německých rytířů, obsadili Pskov a Novgorod a všude rozsévali zkázu . Švédy porazil 1240 na Něvě, odtud Něvský, Němce 1242 na Čudském jezeře) , Ejzenštejnův druhý zvukový film (prvním byl zničený Běžin luh) s dokonale sladěnou hudbou Prokofjeva, vynesl Ejzenštejnu  Leninův řád a Stalinovu cenu. Promítaný od 12/38, měl podle sovětské propagandy , „ohromný“ divácký úspěch, ale v důsledku německo-sovětského paktu ze 8/39, nesměl být od 9/39-7/41 promítán …

Úspěch Alexandra Něvského u bolševických bossů Ejzenštejnovi umožnil natočit jeho vytoužený film o carovi, kterého považoval za největšího ruského hrdinu , a ke kterému v mládí vzhlížel – byl jím Ivan IV Hrozný.

V letech 44 - 45 Ejzenštejn natočil podle svého scénáře z roku 41, a po dvou letech dalších historických studií , při kterých k  filmu nakreslil přes 2.000 kreseb , v kazachstánské Alma-Atě , kam byli filmaři z Mosfilmu evakuováni z bombardované Moskvy, první díl Ivana IV. Hrozného (hrál jej Nikolaj Čerkasov, jenž při natáčení dobývání Kazaně na sobě celé hodiny nosil těžké kovové brnění při teplotách 60 stupňů Celsia ), za který v roce 45  Ejzenštejn dostal Stalinovu cenu …

V roce 45 někteří (Charlie Chaplin, New York Times ) tvrdili, že je to film formálně dokonalý, „ nejlepší historický film, který byl kdy natočen“ , většina kritiků jej v té době považovala za afektovaný a teatrální.

Hudba Prokofjeva ve filmu hraje  dominantní roli, film vyznívá jako opera …

Ve filmech o Ivanu IV  se Ejzenštejn oprostil od svých revolučních montáží, které audiovizuálně válcovaly masy diváků : film je „divadelnější“, má rozvinutější zápletku a složitou filozofickou dimenzi : cara Ivana nelíčí jako abstraktní despotické monstrum, ale jako mnohostrannou osobnost denodenně neúnavně bojující s legiemi nepřátel, jenž se může spolehnout jen na svoji manželku a  osobní gardu (1.000-6.000 mužů) , která plnila  i úlohu tajné policie (opričníci) , a konfiskovala majetek skutečných i domnělých spiklenců …

Ivan IV Hrozný, přes svoji krutost a snahu o absolutistickou moc/despocii, byl do té doby nejvzdělanějším a nejschopnějším ruským panovníkem, a pro Ejzenštejna , jak sám přiznal, dlouhou dobu největším hrdinou …

1547 je moskevský velkokníže ve svých 17 letech svými stoupenci korunován na cara ve zlověstné atmosféře intrik a úskoků poté,  co ve svých 13 letech se svými „rádci“ provedl převrat, při kterém nechal zavraždit svého hlavního oponenta , jenž se po smrti jeho matky (kdy Ivanovi bylo 8 let) v roce 1538 zmocnil vlády.

Mezi jeho spojenci je však i zrádce Kurbský, jenž usiluje nejen o moc, ale i o ruku carovy krásné ženy Anastázie, se kterou se Ivan oženil den po korunovaci .

Bojarové (vyšší šlechta), které vede jeho intrikánská teta, „černá vdova“ princezna Eufrosinia Starickaja,  se bojí o svá privilegia, protože car pod vlivem své první ženy vyhlásil reformy vedoucí k centralizaci státní správy (  herečku, která černou vdovu hrála, Ejzenštejn  úmyslně , pro věrohodnost, nechal přes noc zavřenou v rakvi )  …

Zahraniční vyslanci se obávají rostoucí mocí Ruska, protože car při korunovaci prohlásil, že sjednotí celou Rus pod jednu vládu.

Naštěstí pro Ivana IV v Ejzenštejnově filmu  negramotný a pověrčivý lid stojí za carem, stejně jako nižší šlechta, a tento, když 1552  (22) dobyje na Tatarech Kazaň (kazaňský chanát) , zdánlivě má všechny karty ve svých rukou …

Po smrti své první ženy v roce 1560 (30)  se Ivan IV  propadal do paranoidních stavů, pronásledovaný oprávněnými obavami o svůj život ( vzpupné bojary nechával opričníky vyhlazovat nejen s celými rodinami, ale i s jejich poddanými, obvykle při těchto trestních výpravách lehlo popelem celé údajně zrádné město či celý újezd , 1570 v Novgorodu takto povraždili na 4.000 lidí), kdy se přestával ovládat a stával se nepředvídatelným.

1572 car opričninu/správní útvar zrušil, když zjistil , že jeho opriční vojsko sice umí terorizovat obyvatelstvo, ale ve válkách proti vnějšímu nepříteli je mu nanic (války s Polskem/Litvou,Švédskem, v roce 1571  Krymští Tataři bez problému vypálili Moskvu) .

Zatímco s vnitřní opozicí se Ivan IV bez milosti vypořádal, jeho snahy vytvořit protitureckou alianci s císařem Rudolfem II a s papežem , nebyly úspěšné, a Rusko zůstalo v mezinárodní izolaci.

Ejzenštejn bezesporu film natočil jako alegorické srovnání s bolševickým Ruskem (obrovské území s gigantickými kulturními rozdíly,  bezohledné intrikánství Stalina , masové vyhlazování rolníků  a oponentů s celými rodinami, včetně kojenců ) .

Druhý díl  Ivana Hrozného , dokončený v roce 46,  Stalina rozlítil, a byl mu zkonfiskován, protože Ivan IV již nebyl líčen jako hrdina a budovatel vlasti, ale jako paranoidní tyran, jenž všude kolem sebe viděl spiknutí, a stínal hlavy na potkání,  i ve vlastní rodině : 1581 Ivan IV v záchvatu hněvu ,údajně proto, že  „nebyla dostatečně oděná“ ,zbil svoji snachu v pokročilém stupni těhotenství , která nato potratila, a svého syna, který ji chránil, udeřil železnou holí do hlavy tak, že se skácel mrtev na zem, načež se psychicky zhroutil , a „celou noc kvílel“ …  1584 (54) zemřel, pravděpodobně byl otráven .

Nastoupil po něm jeho mladší neambiciózní syn, za kterého de facto vládl Boris Godunov, bratr synovy manželky , jenž v roce 1591 nechal podříznout hrdlo  Ivanovu nejmladšímu  synovi (9 let) …

Zatímco Stalin tímto filmovým projektem sledoval celonárodní rehabilitaci Cara Tyrana, který všechny masakry páchá  „ jen  pro dobro vlasti“ , a vkládal do tohoto projektu velké naděje na svoji vlastní historickou rehabilitaci , Ejzenštejn  příběh pojal jako tragédii svědomí  - Ivan IV (jako Stalin /Saddám Husajn)  prožil traumatické dětství plné brutality,  cara do brutality jako mladíka naváděli i jeho rádci, z druhé strany na něj od mládí měl vliv jeho fanatický zpovědník, který mu vykresloval nejhrůznější pekelná muka, takže Ivan se podvědomě odplaty za své hříchy bál …

2.díl Ivana IV obsahoval i barevné scény, protože u Stalingradu byl Němcům zabaven barevný film Agfakolor …

Ejzenštejn v roce 46 začal točit třetí díl, ale natočená metráž mu byla zkonfiskována, a částečně zničena , a natáčení mu bylo nadosmrti zakázáno, matka zemřela, Ejzenštejn dostal první infarkt …

O rok později dostal v 50 letech druhý infarkt, a zemřel po několika měsících na krvácení do mozku  v 2/48 , ke smrti mu mohl dopomoci i Stalinův pochop Berija  …

Ejzenštejn s oblibou vyprávěl jeden riskantní vtip :“ Stalin očekával důležitou návštěvu z Polska, které se rozhodl darovat obraz Lenina v Polsku v životní velikosti, a proto rozkázal, aby jej namaloval jeho oblíbený malíř, kterého však omylem poslali do gulagu.  Proto vychrtlého ubožáka posadili do letadla, nakrmili ho a rozkázali mu namalovat obraz Lenina v Polsku. V den příjezdu polské delegace se všichni shromáždili před zakrytým obrazem, který Stalin slavnostně odhalil, a všichni strnuli, protože zobrazoval muže a ženu v choulostivé situaci, co bylo ještě horší, mužem byl Trockij a ženou Leninova manželka. Šokovaný Stalin se obrátil k malíři a zařval :“ Kde je Lenin?“  „ Přeci v Polsku,“ pokrčil ubožák rameny.“

Zatímco Alexandrova zachránily muzikály, Dziga Vertov, zakladatel sovětské dokumentaristiky ( po 10/1917 jezdil v agitvlacích a točil dokumenty o vojácích Rudé armády pro filmové týdeníky), Stalinovy represe rovněž přežil (zemřel v roce 54 (58) na rakovinu , filmaři byli i jeho dva bratři, a také jeho žena ), třebaže byl původem německý Žid z intelektuálské rodiny : po vyhlášení doktríny socialistického realismu avantgardní umění prostě pustil k vodě ….

Převzato z blogu autorky na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.září 1370 – Svatba Václava IV. s bavorskou princeznou Johannou. Svatba byla zpečetěním úmluv Václava IV. a bavorského vévody Albrechta o spojenectví proti jiné větvi bavorských vévodů a proti Habsburkům.

29.září 1938 Byla podepsána mnichovská dohoda předložená Italským vůdcem Mussolinim, v níž bylo rozhodnuto o podstoupení československého pohraničí Německu, Polsku a Maďarsku.