ARMÁDY A HISTORIE

Typologie diktátorů: Darebáci a Blázni

(listopad 2007)

Mezí mé politologické zájmy se řadí též nedemokratické režimy. Vedle samotných režimů se zabývám také konkrétními osobami stojícími v čele těchto zřízení, tedy diktátory. Tak jako se liší jednotlivé režimy, tak se liší i jednotliví diktátoři. A pro snazší orientaci jsem vytvořil jakousi jednoduchou a podle mě celkem srozumitelnou typologii, resp. dělení diktátorů na dva základní typy, které jsem v zájmu snadného pochopení pojmenoval Darebáci a Blázni (dále to budu psát s velkými písmeny, aby to bylo zřetelnější).

Darebák je duševně zcela zdravý člověk, který ani nemusí být v jádru „zlý“, ale má nízkou míru tolerance a sklon užívat násilí. Někdy může být ke svým činům prostě donucen nepřáteli nebo okolnostmi (jako např. Franco či Pinochet). Darebák jedná racionálně a předvídatelně a sleduje víceméně realistické cíle (ačkoli rétoricky může deklarovat i cíle nereálné). Důležité také je, že Darebák pozná, kdy je poražen či zahnán do kouta, a pravděpodobně bude ochoten spolupracovat nebo se podřídit. Dodržení daného slova nebo dohody sice není pravidlem a přece jen se na něj nelze spoléhat, ale na druhou stranu není zase úplnou výjimkou; v tom se jednotliví Darebáci liší. S většinou Darebáků se každopádně lze nějak domluvit a v omezené míře spolupracovat, i když to samozřejmě není bez rizika. Občas se stává, že se Darebák vzdá moci víceméně dobrovolně; výborným příkladem je Augusto Pinochet, který po neúspěšném referendu o pokračování své vlády skutečně odstoupil (což je mimochodem i jeden z důvodů, proč si jej mezi Darebáky vážím asi relativně nejvíce).

Naopak Blázen je všechno možné, ale rozhodně ne duševně zdravý. Trpí některou vážnou psychickou nemocí, nejčastěji megalomanií, paranoiou nebo mesianismem, ve většině případů několika současně. Jeho chování může být zdánlivě racionální, ale častěji bývá spíše naprosto iracionální, nepředvídatelné a nevypočitatelné. Blázen si klade nereálné až mystické cíle, jako je např. dobytí a ovládnutí celého světa. Pohrůžka násilím proti Bláznovi nepomáhá, ba spíše jej dokonce provokuje. Blázen odmítá uznat porážku a bude bojovat až do úplného konce, což může být jeho vlastní smrt, ale problém je v tom, že Blázen je ochoten odsoudit k smrti i celý svůj národ nebo stát. Zpravidla se s ním totiž identifikuje do takové míry, že je zcela odhodlán vzít všechny své „poddané“ s sebou na onen svět. Na jakékoli jeho slovo nebo dohody se ani v nejmenší míře nedá spoléhat. S Bláznem je proto naprosto nemožná dlouhodobá spolupráce nebo nějaké kompromisy. Nelze mu ustupovat a nemá smysl se s ním rozumně bavit. Blázny lze porazit jedině nasazením síly. Jakýkoli jiný prostředek je kontraproduktivní.
Bláznů je – zaplaťpánbůh za to – podstatně méně než Darebáků. Velmi hrubě se dá říci, že pro Darebáky jsou typické režimy autoritativní (tedy politické diktatury, které však nechávají obyvatelstvu relativní volnost v ekonomice, kultuře apod. a neusilují o totální ovládnutí všech aspektů života), zatímco Blázni obvykle vládnou v režimech totalitních (kde je pomocí určité „vševědoucí“ ideologie usilováno o totální ovládnutí všech stránek člověka i společnosti). Ale existuje i řada výjimek. Např. Vladimir Iljič Lenin, který vytvořil první moderní totalitní stát, byl přece jen spíše Darebák, nikoli Blázen. Naopak jeden ze současných Bláznů, venezuelský prezident Hugo Chávez, vládne v systému, který se z jakési „omezené demokracie“ postupně mění v autoritativní režim, avšak k totalitě má velmi daleko.
 
Typickými příklady Bláznů jsou samozřejmě dva nejvýznamnější diktátoři první poloviny 20. století, tedy Adolf Hitler a Josif Vissarionovič Stalin. Zatímco o Hitlerovi se dá říci, že to byl emotivní člověk permanentně na hranici nepříčetnosti, Stalina lze popsat spíše jako děsivě příčetného člověka, který téměř postrádal většinu emocí. Hitler zabíjel, protože své nepřátele nenáviděl, zatímco Stalin zabíjel, protože svým brutálním chladným rozumem prostě určil, že jistá osoba nebo skupina osob by pro něj mohla představovat jakousi hrozbu. Přestože v tomto byli oba diktátoři diametrálně odlišní, výsledek jejich působení byl tentýž. Jako další příklady historických Bláznů se nabízí např. haitský prezident Papa Doc Duvalier, kambodžský vůdce Pol Pot nebo ugandský prezident Idi Amin. Dnes jsou nejdůležitějšími Blázny severokorejský vůdce Kim Čong-il, íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád a venezuelský prezident Hugo Chávez. Vedle této „velké trojky“ lze k Bláznům celkem spolehlivě zařadit i některé exotické vůdce, jako je zimbabwský prezident Robert Mugabe a svazijský král Mswati III.

Mezi významné historické Darebáky patří (kromě uvedeného V. I. Lenina) např. Francisco Franco, generální tajemníci ÚV KSSS po Stalinovi (tj. především Nikita Sergejevič Chruščov a Leonid Iljič Brežněv), Josip Broz Tito, Ho Či-min, Gamal Násir, Augusto Pinochet a ostatní jihoameričtí vojenští diktátoři, Slobodan Milošević a celá řada dalších. Z dnešních důležitých Darebáků si zasluhují zmínku mj. Alexandr Lukašenko, Parvíz Mušaraf, Muammar Kaddáfí, Omar al-Bašír (Súdán), Bašár Asad (Sýrie) či Than Shwe (Barma). Záměrně jsem uvedl první dva Darebáky jako ukázkové příklady „našich darebáků“ neboli diktátorů, které si „vydržují“ supervelmoci (Lukašenka Rusko a Mušarafa USA) coby své „zlé hochy“.

A někde v „šedé zóně“ mezi Darebáky a Blázny je několik jmen, u kterých si nejsem úplně jistý, do které z kategorií je zařadit. Jsou to např. Benito Mussolini, Mao Ce-tung, Kim Ir-sen, Rudolláh Chomejní, z dosud žijících především Fidel Castro. Ještě musím poznamenat, že je možný přesun z jedné kategorie do druhé, i když pravděpodobně jen od Darebáků k Bláznům, protože samovolné vymizení duševní choroby se nevyskytuje. Zcela učebnicovým příkladem je Saddám Husajn, který byl zhruba do poloviny 80. let typickým Darebákem, ale postupně se začal měnit v Blázna. Na přelomu století už byl Bláznem nejhoršího druhu. Pokud bych měl uplatnit striktně psychologický pohled, pak bych měl konstatovat, že předpoklady pro duševní choroby jsou vrozené, takže Saddám vlastně ve skutečnosti nikdy nebyl Darebákem, ale vždy „latentním Bláznem“, který se ovšem dočasně choval jako racionální Darebák. Ale jelikož mé rozdělení je poměrně schematické, nemůže obsáhnout všechny případy. A těch přesunů mezi Darebáky a Blázny přece jenom není zase tolik; jiným příkladem by pravděpodobně mohl být „africký Stalin“, bývalý etiopský diktátor Mengistu Haile Mariam.

Závěrem bych dodal už pouze tolik, že politika supervelmocí se (realisticky vzato) nemůže obejít bez jisté spolupráce s Darebáky. Proto USA příliš nevyčítám spojenectví s Mušarafem, stejně jako chápu ruské „vydržování“ Lukašenka. Co je naopak velmi nebezpečné, je jakákoli spolupráce či snaha o dohodu s Blázny. To dokládá nejen (z dnešního pohledu tragikomicky naivní) důvěra Západu vůči Hitlerovi a Stalinovi, ale do jisté míry rovněž americká podpora „latentního Blázna“ Saddáma Husajna. A proto si myslím, že současné Rusko dělá obrovskou chybu, když podporuje evidentní Blázny, zejména Ahmadínedžáda a Cháveze. Tato podpora se může vražedně rychle obrátit proti Rusku.