Kdo je online

Přihlášení uživatelé 2
Hosté 14

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Thajsko obdrželo své první Strykery First Stryker Delivery Puts US-Thailand Military Ties into Focus The transfer of th...
Video z prohlídky interiéru Avro Lancaster MK.VII NX611 'Just Jane'
https://www.youtube.com/watch?v=BZtmG-vTxYY
Duke - Komentář v B-2 Spirit
Youtube: B2 COCKPIT TOUR & AERIAL REFUELING
U.S. Clears Sale of F-16 Jets to Taiwan https://freebeacon.com/national-security/u-s-clears-sale-of-f-16-jets-to-taiwan...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 21. 5. 2014 12:00 Napsal Edus
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: TERORISMUS

Černé vdovy a kavkazské gandrové stereotypy

V pondělí 29. března 2010 bylo v ranní špičce moskevské metro plné cestujících. Jedni spěchali do práce, jiní tu byli pouze tranzitně, někdo tu byl na návštěvě. Jedná se o jeden z největších a nejvíce využívaných prostředků podzemní hromadné dopravy na světě. Nejspíš i proto nevyvolávaly dvě ženy, které onen den cestovaly také, žádnou pozornost. Tyto mladé ženy však nepřijely cestovat, přijely vykonat akt krevní msty za své blízké z Čečenska. V 7 hodin 57 minut moskevského času teprve sedmnáctiletá Džanet Abdurachmanovová na stanici Ljubjanka (tedy pod sídlem centrály FSB a její dřívější předchůdkyně KGB) přivedla k výbuchu nálož, kterou nosila na těle. Po více než půl hodině se v 8 hodin 37 minut na stanici Park kultury dochází k dalšímu výbuchu, jehož původcem je dvacetiletá Marcha Ustarchanovová. Obě ženy jsou na místě mrtvé a spolu s nimi je zabito 39 cestujících a více než 100 lidí je raněno. Celý svět byl šokován a žurnalisté i politici začali hromadně hovořit o nové vlně kavkazského terorismu, který se neštítí používat ke svým zákeřným účelům i ženy. Nikdo však nevěnoval příliš pozornosti tomu, že tento problém se nezrodil toho březnového rána, nýbrž takřka o dvacet let dřív a cesty k němu byly mnohem méně přímočaré, než by se mohlo zdát.

Čečna

Oblast dnešního Čečenska, nebo i obecněji celého severního Kavkazu byla odjakživa značně odlišná a svérázná oproti svým sousedům. Nikdy zde historicky neexistovalo pevné feudální zřízení, ani ve větší míře fungující represivní aparát, který známe z našeho prostředí. Jednalo se o do morku kosti tradiční klanovou společnost s jasně danými pravidly, ale také s velkou mírou svobod pro své jedince, společnost přísně uzavřenou cizím vetřelcům a společnost s pevně danými genderovými rolemi. Tyto tradice se pak staly spolu se súfickým islámem jediným jednotícím prvkem, který udržoval existenci národa v době, kdy byl region vojensky opanován a za cenu nesmírného krveprolití připojen k carskému Rusku. Samostatnost „horských klanových republik“ byla navždy ztracena, o to více se však udržovaly tradice – „adat“. V prakticky nezměněné podobě se pak tyto tradice mezi Čečenci uchovávaly i za dob Sovětského svazu, byť byly oficiálně zakázány a jejich praktikování nebylo příliš tolerováno.

Ani Sovětům se však nedařilo změnit tradiční výchovná schémata. Chlapci byli od útlého věku vychováváni jako bojovníci a fyzicky zdatní muži, kteří musí zabezpečit rodinu a ochránit své blízké. Prakticky všichni čečenští muži proto holdují bojovým uměním a sebeobranným technikám. Výchova je dosti přísná a má chlapce připravit na těžký život plný překážek a konfliktů. Kolem dvanácti let už jsou chlapci vnímáni jako dospělí a jsou plnoprávně přijati do společenství jako muži. Očekává se od nich, že svou prací zajistí rodinu a své rodiče. Pro Čečence není větší hanbou, než se nedokázat postarat o své staré rodiče a nebýt schopen svou prací uživit celou rodinu. Dívky jsou oproti tomu vychovávány k rozhodnosti a praktičnosti, s jakou mají vést svou domácnost. Výchova není o nic snazší než u chlapců, také je to ovlivněno těžkostmi, které život přinese. Krom toho jsou vychovávány ke zdrženlivosti, cudnosti a pohostinnosti. Do sovětských dob bylo zcela nemyslitelné, že by Čečenky chodily do práce, vždy se staraly o rodinu a muž by vnímal jako pohanu, kdyby jeho žena musela pracovat jako on. Za sovětských dob se našla řada žen, které sovětské rovnostářství vítaly a emancipovaly se. Bylo to do jisté míry narušení tradičních ganderových schémat, nicméně emancipace probíhala víceméně v souladu s dalšími tradicemi, a tak  ženy, které do práce chodily, další genderové stereotypy uchovávaly, kupříkladu to, že nosily tradiční šátky (žena bez šátku ve vlasech je považována za necudnou) a nikdy by na sebe neoblékly kalhoty, tradiční atribut mužů.

Byť se může zdát, že dle tradičních výchovných schémat byla ženám přisuzována spíše pasivní role, není to přesné a toto označení by bylo zavádějící. V obecné známosti je kupříkladu zvyk únosu dívek a následujících svateb s unesenými. Známo však již není, že aby byl sňatek platný, musí s ním unesená sama souhlasit a pokud nesouhlasí a prokáže, že se k ní únosci chovali necudně, vztahuje se na takovéto násilníky krevní msta, která je všeobecně uznána jako oprávněný trest. Kdokoliv z rodu unesené proto má právo a povinnost zabít vinníky, aniž by za to měl být potrestán. Tím jsme se dostali ke krevní mstě, která je s Kavkazem neodlučitelně spjata, přestože její existence byla dříve platná prakticky ve všech lidských společenstvích a stýkáme se s ní i dnes (Korsika, Sicílie, Balkán...). Krevní msta mezi rody se vztahuje na všechny mužské a dospělé příslušníky rodu. Z krevní msty jsou tak vyňaty ženy, děti a starci. Avšak jsou to pouze ženy z rodu, kdo má možnost krevní mstu ukončit. Po iniciativě žen ke konci krevní msty následuje dohoda vážených starších z obou rodů, která může spor ukončit. V takovém případě se nezřídka stává, že je kupříkladu do rodu, kde byl některý z mužů zabit přijat muž z „konkurenčního“ rodu a je přijat jako právoplatný syn. Jeho „matka“ v takovém případě pronese posvátnou formuli: „Neztratila jsem syna, nýbrž jsem ho právě našla.“ a spor je ukončen. Co se týče sňatků, ty byly většinou záležitostí dohody mezi rodiči ženicha a nevěsty, což se týkalo i oněch „sňatků z únosu“, tedy za předpokladu, že nevěsta souhlasila. Poslední z význačných a známých tradic je zákon pohostinnosti, kdy má hostitel povinnost svého hosta chránit a být mu pohostinným. Všechny tyto tradice a prvky zcela kompletně formovaly čečenskou společnost a její chod. A všechna měla přijít k zániku.

Tím důvodem byla válka, která trvá od odtržení Čečenska ze SSSR v roce 1992 s jednou krátkou přestávkou až do současných dní. Tato válka, která zahubila podle odhadů zahraničních zpravodajů až 100 000 čečenských mužů, žen a dětí ve velké míře zardousila i po staletí pečlivě uchovávané tradice a genderová schémata. Většina mužů se zapojila do odbojové činnosti a to včetně velmi mladých chlapců. Kdo mohl, ten se snažil evakuovat své blízké do odlehlejších horských oblastí. Proti soustředěnému náporu mohutné ruské armády nemohli Čečenci v konvenční válce obstát, přesto však kladli rozhořčený a srdnatý odpor, do kterého se zapojilo i mnoho žen, především jako pomocného zdravotního personálu. Právě tuhý a houževnatý odpor, který stál Rusy tisíce mrtvých měl za příčinu rozběsnění ruských vojáků, kteří se pak na civilním obyvatelstvu mstili jak nejhůře mohli. Vypalování vesnic, vraždění a znásilňování žen byly na denním pořádku a všechna tato bezpráví vypalovala do duší lidí hluboké a nezacelitelné rány. V obsazených oblastech byli preventivně vystaveni všichni muži mučení, neboť byli bez rozdílu podezíráni za odbojovou činnost. Mnozí z nich byli i zavražděni a ti co přežili byli okupačním aparátem vystaveni velkým perzekucím. K „usvědčení“ z teroristické činnosti stačilo, aby byla zadrženému muži do kapsy vsunuta kupříkladu prázdná patrona, nebo byl u něj nalezen kapesní nůž a již to bohatě stačilo k tomu, aby byl dotyčný zadržen a mnohdy beze stopy zmizel. Ti, kteří se chtěli vyhnout takovýmto hrůzám tedy museli být zcela pasivní a málokterý z mužů mohl najít práci, aby zajistil svou rodinu. Byly to tedy čečenské ženy, kdo v těchto časech projevil aktivitu a zajišťoval rodinu. Často s rizikem znásilnění opilýmu ruskými vojáky a na hranici sebeobětování vykonávaly ženy těžkou práci, aby alespoň částečně zajistily existenci. Muži tuto situaci nikdy dříve nazažili a stávali se stále apatičtějšími a rezignovanými, neboť se nedokázali přizpůsobit takovému ponížení. Ženy se přizpůsobit dokázaly a obzvláště u těch, které měly traumatické zážitky se objevila i vůle po pomstě.

Tak se poprvé v dějinách čečenského národa ženy staly i vykonavatelkami krevní msty. To co bylo dosud neslýchané se v návalu hněvu a zoufalství stalo přijatelné. Už během diverzního nájezdu komanda Šamila Basajeva na nemocnici v jihoruském Buďonnovsku v roce 1996 se akce zůčastnily vedle 22 mužů také 3 ženy. V následujícíh letech počet aktivně zapojených bojujících žen stoupal. Často se jednalo o ženy, či spíše dívky, které mstily své zabité rodiče, syny, bratry, či se mstily samy za sebe. Poprvé o nich svět mohl slyšet v souvislosti s obsazením divadla Dubrovka v Moskvě v roce 2002, kdy celý svět viděl záběry ženských postav v černých oděvech opásaných výbušnými opasky. Dostaly proto označení „černé vdovy“ a byly vycvičeny jako sebevražedné atentátnice. Není však správné domnívat se, že sebevražedné atentátnice – šáhidky – z nich učinil pouze islám, neboť jak jsme se už mohli dočíst, čečenské tradice vždy ženy a ženské životy nadevše chránily. Atentátnice se z nich staly vlivem bezpráví a krutosti, jaké se jim dostalo od ruských vojáků. V současné době jsou právě ženy tím, kdo provádí valnou většinu bombových atentátů na ruské pozice a vojenská uskupení.

O šáhidkách koluje řada polopravd a záměrných mystifikací, které utvářejí obecné světové podvědomí. Jsou předkládány jako vrcholná ukázka kavkazské zákeřnosti a úskočnosti, jako ukázka toho, jak radikální kavkazští islamisté neváhají brát ženy jako prostředek své pomsty.  Ale zkusme se zamyslet. Cožpak tyto ženy, které mnohdy prošly neuvěřitelným utrpením, tyto ženy, jejichž mužové byli zavražděni okupanty a ony musely těla svých manželů vykupovat na „bazarech s mrtvými“, cožpak potřebují vůbec být někým k takovýmto činům zmanipulovány? Lze se divit té žízni po pomstě, která vede i k tomu, že tyto ženy z tradičního společenství překročí v rámci svého zoufalství genderové schéma a stanou se vykonavatelkami krevní msty? Nelze.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.září 1576 byl Rudolf II. Habsburský korunován českým králem (vládl 1576 – 1611)

22.září 1980 začala Irácko-íránská válka