ARMÁDY A HISTORIE

Mezinárodní postavení polsko-litevského státu za Vladislava IV. (1632-1648)

Vladislav IV. Vasa

V polských dějinách 17. století nalezeneme dvě dosti odlišné zahraničně-politické tendence. Zatímco Polsko počátku 17. století vede velmocenskou expanzivní politiku plynoucí z velké síly Polsko-litevské unie zvané „Rzeczpospolita“. V příkrém kontrastu s touto expanzivní tendencí je pozice Polska v polovině 17. století, kdy místo dravé expanze nastupuje defenzivnější politika a polský stát je oslaben.

Za posledních desetiletí vlády Jagellonské dynastie je Polsko na velmocenském stupni. Potvrzují to územní zisky v Livonsku, které jsou vydobyty ve válce s Rusy, a především vytvoření Lublinské unie s Litvou z roku 1569, kdy je Litva zahrnuta v rámci personální unie přímo do Polského království. Tento rozsáhlý stát je jedním z největších v tehdejší Evropě a jeho državy se rozkládají kolem řeky Visly, pobřeží Baltického moře, povodí Dněpru, Dněstru, hřebenech Karpat a oblasti Čudského jezera. Politické problémy má stát s Ruskem, Krymským chanátem, Tureckem a Švédskem. V oblastech Valašska a Moldavska Poláci soupeří o moc s Tureckem. Se Švédskem a Ruskem vede Polsko dlouhé války o lokalitu Pobaltí.

Rozsah Rzeczpospolité v r. 1635

V období mezi léty 1587 a 1632 vládne polskému státu král Zikmund III. Vasa, jehož dynastie Vasa pochází ze Švédska a je dynasticky spřízněna s polskými Jagellonci. Zikmund se snaží dosáhnout polsko-švédské unie, ale Švédové tento návrh nepřijmou a ze švédského trůnu Zikmunda III. dokonce sesadí. Tímto sesazením také začíná dlouhodobý spor Polska a Švédska, neboť polští králové se nechtějí zříci  nároku na švédský trůn. Na počátku 17. století je Rzeczpospolita na vrcholu moci a Poláci se účastní intervence do Ruska. V Rusku je v té době v období „velké smuty“ a dochází tam k neutuchajícím mocenským bojům o carský trůn. Zikmund se snaží dosadit na carský trůn v Moskvě svého syna Vladislava, což se sice nepodařilo, ale v mírové smlouvě mezi Polskem a Ruskem je Polsku přiřčeno rozlehlé území Smolenska, severních oblastí a Černigova. Byť nemá polská šlechta v oblibě Habsburky, vysílá král intervenční síly proti sedmihradskému knížeti Gáboru Bethelenovi, který povstal proti Habsburkům a spojil se s řadou uherských magnátů do Uher. Z tohoto tažení Polsku nepřibyly žádné územní zisky, naopak ještě téhož roku iniciuje Bethelen tažení Turků proti Polákům v oblasti Moldavska a Valašska. Je dobré mít na vědomí, že sedmihradská knížata byla přímými vazaly Turků. Boje s Turky ve dněsterském regionu trvají až do roku 1621, kdy je s Turky podepsána mírová smlouva, která stanovuje pevné hrance obou mocností na řece Dněstru. Tohoto napětí a zaměření Poláků na jihu využívá záhy Švédsko a roku 1621 zahajuje své válečné tažení v Pobaltí. Během krátké doby tak Švédové obsazují Rigu, východní Prusko a neúspěšně obléhají Gdaňsk. V roce 1627 se střetne švédské loďstvo s polskou flotilou a císařskými posilami v podobě Valdštejnova sboru v námořní bitvě u Oliwy, kde jsou Švédové poraženi a roku 1629 je se Švédy uzavřeno příměří v Altmarku. Napětí se Švédskem však stále trvá, Švédové podporují separatistické tendence magnátských rodů, především v Litvě. Tato podpora se bude projevovat i v dalších letech, kdy především Radziwilové budou Švédy aktivně podporovat v taženích proti Polsku v 50. letech 17. století. Navíc Polsku chybí silný společník, jediný s kým mají jakés takés spojenectví je Habsburská říše, kdežto Švédové spřádají plány na koalici Ruska, Turecka, Švédska a Sedmihradska proti Polsku a Habsburkům.

Roku 1632 král Zikmund III. Vasa umírá a na trůn nastupuje jeho syn Vladislav IV.. V této době se Rusové snaží osvobodit v takzvané smolenské válce Smolensk. Smolensk se deset měsíců brání obležení Rusů, poté přichází polská armáda s Vladislavem IV., které Rusy obklíčí a roku 1634 donutí ke kapitulaci. Mír podepsaný s Rusy v Polanově jasně prokazuje Vladislavův záměr – odstupuje menší nároky Rusům, aby zamezil uskutečnění švédského plánu na Velkou alianci. Pokouší se dokonce neúspěšně o koalici s Ruskem, aby mohl oponovat Švédům a Turkům, což zahrnovalo i dosti kuriózní plán na spojení polského krále, římského papeže a ruského cara v jednu alianci, která by bojovala proti Turkům. Roku 1635 je uzavřena další mírová dohoda se Švédy ve Sturmdorfu, kde je zaručena mírová dohoda se Švédskem garantovaná na 26 let, dále jsou Polsku odstoupeny menší úuemní nároky. Je dobré mít na paměti, že Švédové byli přístupni k míru, protože byli předtím poraženi císařskými v bitvě u Nördlingenu a potřebovali mít jisté, že se proti nim do války nevloží také Poláci, což stále hrozilo, protože Vladislav IV. se ani nadále nevzdával nároku na švédský trůn. Celkově se jedná o dobu stabilizace a snah o silnější pozici na mezinárodně-politickém dějišti. Polský kancléř Jerzy Ossoliński vede tyto diplomatické snahy a poselstva do západní Evropy. Dále je provedena reforma polské armády, která zahrnuje zvětšení vojska, větší zahrnutí mušket a děl, budování silnější flotily, vylepšení výzbroje těžkých jízdních husarů a velké verbování lehkých jízdních kozáků ze Záporožské Siče. Kvůli sporu s městem Gdaňsk, které požádá o pomoc Dány dojde k menší srážce mezi polským a dánským loďstvem, ale jinak je vláda Vladislava IV. provázena takřka 15 let trvajícím mírem. Vladislavovy snahy o připojení Pomořanska a Slezska se však nezdaří, kromě Švédska a Ruska je silným hráčem také Braniborsko, které si nepřeje polskou expanzi tímto směrem. Aby se Vladislav IV. vyhnul vnitřním sporům a povstáním, neprosazuje příliš důrazně protireformační tendence, neboť perzekucí polských luteránů by pobouřil luteránské Švédsko, stejně tak by perzekucí pravoslavných kozáků pobouřil pravoslavné Rusko. Roku 1648 Vladislav IV. umírá.

Po Vladislavově smrti dochází k řadě pro Polsko velmi nepříznivých událostí, které započne roku 1648 povstáním Bohdana Chelnického a končí  švédskou „potopou“ v 50. letech 17. století.