ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 29. 5. 2013 16:21 Napsal Duke

Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

1913: Když Hitler, Trocký, Tito, Freud a Stalin všichni žili na jednom místě

Od Andyho Walkera
Dnešní program, BBC rádio 4

V lednu 1913 vystoupil z vlaku z Krakova na stanici Vídeň Sever muž s pasem na jméno Stavros Papadopoulos.
Měl tmavé vlasy, velký venkovský knír a nesl velmi levný dřevěný kufr.

Muž kterého přijel navštívit o tom po letech napsal: "Seděl jsem u stolu, když se se zaklepáním otevřely dveře a vešel neznámý muž. Byl nevysoký, hubený, s šedohnědou kůží pokrytou pupínky...v jeho očích jsem neviděl nic, co by přpomínalo přátelskost."
Autor těch řádků byl ruský intelektuál v disentu, editor radikálních novin Pravda. Jeho jméno bylo Lev Trockij.Muž, kterého popisoval, ve skutečnosti nebyl Papadopulous.

Narodil se jako Josif Vissarionovič Džugašvilli, ořátelé ho znali jako Kobu a dnes je známý jako Josef Stalin.
Trockij a Stalin byli jen dva z mnoha lidí, kteří žili v centru Vídně v roce 1913 a jejichž životy později formovaly a rozbíjely dvacáté století.
Byla to různorodá skupina. Ti dva revolucionáři, Stalin a Trockij, byli na útěku. Sigmund Freud už byl tou dobou dobře zaveden.
Psychoanalytik, oslavovaný následovníky jako muž, který otevřel bránu k tajemstvím lidské mysli, žil a ordinoval na Bergstrasse.
Bladý Josif Broz, který se později dobral slávy jako jugoslávský maršál Tito, pracoval v automobilce Daimler ve Wiener Neustadt, městě na jih od Vídně, a sháněl práci, peníze a zábavu.

Pak tu byl čtyřiadvacetiletý muž ze severozápadního Rakouska, jehož sny o studiu malířskí na vídeňské akademii byly dvakrát zničeny a který teď obýval levný nájem v domě na Meldermannstrasse poblíž Dunaje: Adolf Hitler.

Vídeň 1913-1914

Ve své majestátní připomínce tehdejší Vídně, Hrom za soumraku, Frederic Morton si představuje Hitlera jak se hádá s ostatními nájemníky o etice, rasové čistotě, úkolu všech Němců a zradě slovanů, o Židech, jesuitech a svobodných zednářích*.
"Jeho patka by sebou házela, jeho skvrnité [od barvy] ruce se cukaly ve vzduchu, jeho hlas stoupal do operních výšek. Pak, tak náhle jako začal, by se zarazil. Posbíral by si s rachocením svoje věci a zmizel k sobě.
Vládnoucí nade všemi, v pomalu se rozpadajícím Hofburském paláci byl zestárlý císař František Josef, který vládl už od doby revolucí v roce 1848.

Arcivévida Franz Ferdinand, jeho předpokládaný následník, sídlil v blízkém Belvederu a s nadšením čekal na trůn. Jeho vražda o rok později spustila první světovou válku.

Vídeň byla v roce 1913 hlavním městem habsburské monarchie, která se skládala z patnácti národů a více než padesáti milionů osob.
"Ačkoli to nebyl úplně tavící kotlík, Vídeň měla svůj vlastní druh kulturní polévky, který přitahoval ambiciózní lidi ze všech koutů říše", říká Dardis McNamee, hlavní editor Vienna Review, jediného rakouského anglickojazyčného měsíčníku, který ve městě žil 17 let.
"Méně než polovina z dvou milionů obyvatel se tu narodila a zhruba čvtrtina přišla z Čech a Moravy, takže na mnoha místech se mluvilo česky stejně jako německy.
Poddaní v říši mluvili tuctem různých jazyků, vysvětluje.

"Důstojníci v Rakousko - Uherské armádě museli umět vydávat rozkazy v jedenácti jazycích kromě němčiny a každý z nich měl svůj vlastní překlad státní hymny."
Tahle unikátní míchanice vytvořila svůj vlastní kulturní fenomén, vídeňskou kavárnu. Podle pověstí vznikly díky pytlům kávy, zanechanými údajně tureckou armádou po neúspěšém obléhání v roce 1683.
"Kavárenská kultura, debaty a diskuze v kavárnách, je velmi důležitou částí vídeňského žiota dnes a bylo to tak i tehdy." vysvětluje Charles Emerson, autor knihy 1913: hledání světa před světovou válkou a starší člen zahraničněpolitického think - tanku Chatham House.

"Vídeňská intelektuální komunita byla vlastně dost malá a každý znal každého a...to umožnilo výměny přes kulturní hranice."
Navíc, dodává, to pomohlo politickému disentu a lidem na úteku.
"Nebyl žádný supersilný centrální stát. Možná to bylo trochu riskantní. Když jste potřeboval v Evropě místo, kde se dalo potkat hodně zajímavých lidí, Vídeň byla správnou volbou.

Kavárna Landtmann

Freudovo oblíbené místo, kavárna Landtmann, pořád stojí na Ringu, známém bulváru, který obklopuje městskou historickou oblast Stadt.

Trockij a Hitler byli často v Cafe Central, jen o pár minut chůze dál, kde byly největšími vášněmi koláče, noviny, šachy a zejména debaty.
Jeden z důvodů, proč byly kavárny tak důležité, spočíval v tom, že tam chodil každý." říká McNamee. "Bylo to mezioborové plénum napříč zájmy a ve skutečnosti byly hranice, které se později staly v západní Evropě pevnými, stále průchozí.
Krom toho dodává: "Navíc tu byla vlna energie od židovské inteligence a nové industriální třídy, kterou umožnilo pžiznání plných občanských práv (Židům, ne továrníkům - pozn. překl.) Františkem Josefem v roce 1867 a plný přístup ke školám a univerzitám."
A, ačkoli byla společnost stále ovládána předevšim muži, několik žen se na ní také podepsalo.
Anna Mahler, jejíž manžel (skladatel) zemřel v roce 1911, byla také skladatelkou a stala se můzou a milenkou Oskara Kokoška a architekta Waltera Gropia.

Ačkoli Vídeň byla a je synonymem hudby, velkých bálů a waltzu, její tmavá strana byla velmi temná. Obrovské množství obyvatel žilo ve slumech a v roce 1913 téměř 1500 Vídeňanů spáchalo sebevraždu.
Nikdo neví, jestli se Hitler srazil s Trockým, nebo jestli se Tito sešel se Stalinem, ale díla jako Doktor Freud vás teď přijme, pane Hitlere, jsou živými představami takových možných setkání.

Hrůza, která začala hned následuzjícího roku, zničila mnoho z vídeňského intelektuálního života.
Monarchie se rozpadla v roce 1918 a zároveň tím poslala Hitlera, Stalina a Tita na jejich dráhy, které navždy změnily historii.

Poznámka překladatele:

Za prvé, je do nebe volající ptákovina že by c.k. důstojník musel mluvit dvanácti jazyky, jak článek tvrdí - předpokládám, že jde spíš o nepřesné vyjádření než faktický omyl. Důstojníci povětšinou mluvili svým rodným jazykem a německy nebo maďarsky. Pokud bylo obé jazykem jedním, pak většinou znali jen ten jeden.

V článku uvedený výraz "national anthem" překládám nepřesně, ale fakticky lépe jako "státní hymnu". Rakousko - Uhersko mělo k jednonárodnostnímu státu daleko.

15 národností je sice dobrý odhad, ale stále jen odhad. Je třeba chápat, že se pohybujeme v době, kdy pojem národnost byl daleko méně jistý a jednoznačný než dnes. Patnáct není špatné číslo, ale je to přeci jen spíš volnější odhad než přesné určení.

Tyrlandhas

Původní článek i obrázky převzaty a přeloženy z http://www.bbc.co.uk/news/magazine-21859771

913: Když Hitler, Trocký, Tito, Freud a Stalin všichni žili na jednom místě
Od Andyho Walkera
Dnešní program, BBC rádio 4

V lednu 1913 vystoupil z vlaku z Krakova na stanici Vídeň Sever muž s pasem na jméno Stavros Papadopoulos.
Měl tmavé vlasy, velký venkovský knír a nesl velmi levný dřevěný kufr.
Muž kterého přijel navštívit o tom po letech napsal: "Seděl jsem u stolu, když se se zaklepáním otevřely dveře a vešel neznámý muž. Byl nevysoký, hubený, s šedohnědou kůží pokrytou pupínky...v jeho očích jsem neviděl nic, co by přpomínalo přátelskost."
Autor těch řádků byl ruský intelektuál v disentu, editor radikálních novin Pravda. Jeho jméno bylo Lev Trockij.
Muž, kterého popisoval, ve skutečnosti nebyl Papadopulous.
Narodil se jako Josif Vissarionovič Džugašvilli, ořátelé ho znali jako Kobu a dnes je známý jako Josef Stalin.
Trockij a Stalin byli jen dva z mnoha lidí, kteří žili v centru Vídně v roce 1913 a jejichž životy později formovaly a rozbíjely dvacáté století.
Byla to různorodá skupina. Ti dva revolucionáři, Stalin a Trockij, byli na útěku. Sigmund Freud už byl tou dobou dobře zaveden.
Psychoanalytik, oslavovaný následovníky jako muž, který otevřel bránu k tajemstvím lidské mysli, žil a ordinoval na Bergstrasse.
Bladý Josif Broz, který se později dobral slávy jako jugoslávský maršál Tito, pracoval v automobilce Daimler ve Wiener Neustadt, městě na jih od Vídně, a sháněl práci, peníze a zábavu.
Pak tu byl čtyřiadvacetiletý muž ze severozápadního Rakouska, jehož sny o studiu malířskí na vídeňské akademii byly dvakrát zničeny a který teď obýval levný nájem v domě na Meldermannstrasse poblíž Dunaje: Adolf Hitler.
Ve své majestátní připomínce tehdejší Vídně, Hrom za soumraku, Frederic Morton si představuje Hitlera jak se hádá s ostatními nájemníky o etice, rasové čistotě, úkolu všech Němců a zradě slovanů, o Židech, jesuitech a svobodných zednářích*.
"Jeho patka by sebou házela, jeho skvrnité [od barvy] ruce se cukaly ve vzduchu, jeho hlas stoupal do operních výšek. Pak, tak náhle jako začal, by se zarazil. Posbíral by si s rachocením svoje věci a zmizel k sobě.
Vládnoucí nade všemi, v pomalu se rozpadajícím Hofburském paláci byl zestárlý císař František Josef, který vládl už od doby revolucí v roce 1848.
Arcivévida Franz Ferdinand, jeho předpokládaný následník, sídlil v blízkém Belvederu a s nadšením čekal na trůn. Jeho vražda o rok později spustila první světovou válku.
Vídeň byla v roce 1913 hlavním městem habsburské monarchie, která se skládala z patnácti národů a více než padesáti milionů osob.
"Ačkoli to nebyl úplně tavící kotlík, Vídeň měla svůj vlastní druh kulturní polévky, který přitahoval ambiciózní lidi ze všech koutů říše", říká Dardis McNamee, hlavní editor Vienna Review, jediného rakouského anglickojazyčného měsíčníku, který ve městě žil 17 let.
"Méně než polovina z dvou milionů obyvatel se tu narodila a zhruba čvtrtina přišla z Čech a Moravy, takže na mnoha místech se mluvilo česky stejně jako německy.
Poddaní v říši mluvili tuctem různých jazyků, vysvětluje.
"Důstojníci v Rakousko - Uherské armádě museli umět vydávat rozkazy v jedenácti jazycích kromě němčiny a každý z nich měl svůj vlastní překlad státní hymny."
Tahle unikátní míchanice vytvořila svůj vlastní kulturní fenomén, vídeňskou kavárnu. Podle pověstí vznikly díky pytlům kávy, zanechanými údajně tureckou armádou po neúspěšém obléhání v roce 1683.
"Kavárenská kultura, debaty a diskuze v kavárnách, je velmi důležitou částí vídeňského žiota dnes a bylo to tak i tehdy." vysvětluje Charles Emerson, autor knihy 1913: hledání světa před světovou válkou a starší člen zahraničněpolitického think - tanku Chatham House.
"Vídeňská intelektuální komunita byla vlastně dost malá a každý znal každého a...to umožnilo výměny přes kulturní hranice."
Navíc, dodává, to pomohlo politickému disentu a lidem na úteku.
"Nebyl žádný supersilný centrální stát. Možná to bylo trochu riskantní. Když jste potřeboval v Evropě místo, kde se dalo potkat hodně zajímavých lidí, Víde%n byla správnou volbou.
Freudovo oblíbené místo, kavárna Landtmann, pořád stojí na Ringu, známém bulváru, který obklopuje městskou historickou oblast Stadt.
Trockij a Hitler byli často v Cafe Central, jen o pár minut chůze dál, kde byly největšími vášněmi koláče, noviny, šachy a zejména debaty.
Jeden z důvodů, proč byly kavárny tak důležité, spočíval v tom, že tam chodil každý." říká McNamee. "Bylo to mezioborové plénum napříč zájmy a ve skutečnosti byly hranice, které se později staly v západní Evropě pevnými, stále průchozí.
Krom toho dodává: "Navíc tu byla vlna energie od židovské inteligence a nové industriální třídy, kterou umožnilo pžiznání plných občanských práv (Židům, ne továrníkům - pozn. překl.) Františkem Josefem v roce 1867 a plný přístup ke školám a univerzitám."
A, ačkoli byla společnost stále ovládána předevšim muži, několik žen se na ní také podepsalo.
Anna Mahler, jejíž manžel (skladatel) zemřel v roce 1911, byla také skladatelkou a stala se můzou a milenkou Oskara Kokoška a architekta Waltera Gropia.
Ačkoli Vídeň byla a je synonymem hudby, velkých bálů a waltzu, její tmavá strana byla velmi temná. Obrovské množství obyvatel žilo ve slumech a v roce 1913 téměř 1500 Vídeňanů spáchalo sebevraždu.
Nikdo neví, jestli se Hitler srazil s Trockým, nebo jestli se Tito sešel se Stalinem, ale díla jako Doktor Freud vs teď přijme, pane Hitlere, jsou živými představami takových možných setkání.
Hrůza, která začala hned následuzjícího roku, zničila mnoho z vídeňského intelektuálního života.
Monarchie se rozpadla v roce 1918 a zároveň tím poslala Hitlera, Stalina a Tita na jejich dráhy, které navždy změnily historii.

Vyhledávání

Dnešní den v historii

19.dubna 1945 vypálily německé jednotky českou osadu Ploština na Moravě.

19.dubna 1713 – Pragmatická sankce. Karel VI. Habsburský v ní určil nástupnictví po ženské linii v případě, že vymře linie mužská. Přijala ji sice většina států, stejně však došlo k válce o Rakouské dědictví.

19.dubna 1848 – Vznik Konstitučního spolku. Spolek, který tvořili stoupenci myšlenky sjednoceného Německa, měl být protikladem Národního výboru, který byl proti této myšlence.