Kdo je online

Právě přítomno: 2934 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 3. 12. 2009 20:18 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

"Asanační" role turecké armády (1919-1982)

Mudroské příměří (1918) a Sevreská mírová smlouva oficiálně zrušily Osmanskou (tureckou) říši. Že se Turecko nestalo mandátním územím Velké Británie o to se zasloužil gen. Mustafa Kemal Atatürk svým povstáním z let 1919-1922, při kterém 1922 sesadil sultána, vyhlásil republiku a sebe prezidentem (oficiálně jej jmenovalo  ústavní shromáždění) .

Řecká a italská intervenční armáda musely z Turecka odejít,odešli i Francouzi, a nakonec i Britové, Lausannská konference 1922-23 zrušila platnost Sevreské smlouvy , a nezávislost Turecka uznala.

Atatürk Turecko diktaturou a násilím zmodernizoval ( kemalistické reformy,kdo se nepodřídil, toho zlikvidoval)  – jeho cílem byla laická republika západního stylu.

Vládnoucím feudálním statkářům sebral pozemky a zestátnil je , mollům sebral  nejen pozemky, ale i vliv ve státě a školství , a mešity jim nechal pod podmínkou,že se v kázáních podřídí státní kontrole. Ženám zakázal nosit čádory , a nomádským kmenům přikázal, aby se usadily ( když neposlechly, vyhladil je) . Rolníci, třebaže jim Atatürk zrušil desátek a dal jim trochu půdy, se však  pod vedením místních mollů bouřili, kteří jejich nespokojenost usměrňovali do náboženského fanatismu …

1926 bylo odhaleno spiknutí mladoturků , 1930 vypuklo na hranicích s Persií povstání Kurdů , státní pokladna  zela prázdnotou, protože vláda  splácela osmanský zahraniční dluh,  výkupovala  železnice od zahraničních společností , a  „hýčkala“ si armádu a policii .

Atatürk se proto rozhodl, že všeobecnou nespokojenost usměrní do neškodných forem, a 1930 povolil „loajální“ parlamentní opozici, Liberálně republikánskou stranu. Nová kosmetická strana nepokojům nezabránila, takže systém jedné strany (Lidové republikánské ) byl zachován.

6 základních principů kemalismu – republikánství,nacionalismus,lidovost,nadřazenost státu nad náboženstvím tj. princip laicity, a etatismus v hospodářství (intervence státu do ekonomiky) .

Atatürk získal rozsáhlé úvěry od tradičních „přátel“ Turecka,  Berlína a Moskvy. Úvěr mu poskytli i Britové, aby si zde zachovali vliv.

Smlouva o přátelství a neutralitě s Moskvou z roku 1925 byla prodloužena až do roku 1945. Moskva pomohla Turecku dosáhnout revizi  statutu černomořských úžin na montreuxské konferenci 1936, a ani turecká účast v Saadabadském paktu a v Balkánské dohodě (1934, zejména zmrazila spory mezi TR a Řeckem) ) neměla protisovětské zaměření, naopak, v době italské anexe Habeše (Etiopie) se Ankara významně angažovala na sankcích proti Mussolinimu.

Teprve po smrti Atatürka  v roce 1938 , kdy po něm nastoupil Izmet Inonü, Turecko nabralo ostře protisovětský kurz,  a na tenkém ledě manévrovalo  mezi Londýnem a Berlínem, se kterým 1939 uzavřelo spojenecké smlouvy politické i hospodářské: Turecko se stalo významným dodavatelem surovin (chrom aj.) pro německý válečný průmysl.

V době vojenských úspěchů Hitlera byli v Turecku populární tzv. panturkisté, kteří prosazovali přímou účast Turecka ve válce na straně Osy, aby  mohli anektovat sovětské území osídlené Turkotatary.

Washington a Londýn se marně snažily přimět Turecko ke společnému útoku přes Balkán. Inonü odmítl vrazit fašistům nůž do zad - teprve 23.února 1945 vypověděl Německu válku .

Po válce se Stalin domáhal vybudování sovětské válečné základny v tureckých úžinách, a předkládal územní požadavky, ale naštěstí Washington 1947 vyhlášením Trumanovy doktríny získal v TR rozhodující vliv .

Turecko 1952 vstoupilo do NATO ( se svými 500.000 muži ve zbrani je nejsilnější armádou NATO v Evropě ), a zúčastnilo se „na straně OSN „ korejské války.

Armáda a policejní složky „bděly“ zejména nad komunisty ( článek 141 a 142 trestního zákoníku zakazoval komunistickou činnost, KS Turecka vznikla  1920 v Baku jako bolševická odnož v Turecku – tím samým byla i KS Íránu ) , Kurdy, islámisty a studenty ( ti jsou nejslabším článkem jakékoliv diktatury) .

V roce 60 "levicová" skupina 14 důstojníků provedla státní převrat a svrhla režim  Bajára a Menderese – armáda pak vládla až do vypracování nové ústavy sama.

Premiér, ministr zahraničí a financí skončili na popravišti.

Premiérem  vlády "levého" středu se stal Izmet Inonü ,který jako v minulosti sliboval reformy, ale prováděl ultrakonzervativní politiku.

1965 po něm nastoupila vláda Sulajmána Demirela  ze Strany spravedlnosti, ale  byla svržena armádou v roce 71, třebaže formálně armáda donutila vládu jen k odstoupení,  a sestavením nové vlády pověřila civilistu, profesora Erima ( od zavedení pluralistického politického systému v roce 45  armáda zasahovala třikrát –1960,1971 a 1980 ).

 V 7/74 Turecko vpadlo na Kypr a anektovalo část osídlenou Turky :  Kongres musel odhlasovat embargo na US vojenskou pomoc Turecku, a oba státy se poté dlouhodobě handrkovaly o podmínkách nové smlouvy , upravující provoz US vojenských základen v TR na březích Černého a Egejského moře. US embargo bylo proto brzy zrušeno (v roce 78)  ….

1978 v Turecku propukly rozsáhlé nepokoje ( jako v sousedním Íránu proti šáhovi )  .

V 1/79 představitelé armády předali tureckému prezidentu Koruturkovi varovné poselství , aby předáci politických stran zanechali haštěření a udělali něco s výbušnou situací v zemi, kde únosy a vraždy různých ultrapravicových, ultralevicových a kurdských extrémistických skupin  byly na denním pořádku ( Washington v době, kdy utíkal šáh z Íránu, náčelníku genštábu Kenan Evrenovi slíbil modernizaci a přezbrojení turecké armády  výměnou za „ stabilizaci „ jižního křídla NATO … ) .

Vláda Ecevita (vůdce Lidové republikánské strany  ) podala demisi a Sulajmán Demirel nedokázal slepit novou vládní koalici, účast v jeho  pravicové vládě mu slíbila jen pravicová Strana národní spásy a fašistická Strana národní akce . Ale ani Demirelova vláda  s ultrapravicovou  extrémistickou  expoziturou přímo ve vládě  nezískala důvěru armády .

Jak dostat Turecko z krize  o tom přemýšlely US,UK,Francie a NSR již na schůzce  na Guadeloupu .

TR mělo dluhy ve výši 14 mld dolarů (vůči  „komunistické“ ČSOB bylo trvale insolventní ), 20% nezaměstnaných , nefunkční státní podniky  a zaostalé zemědělství  . Západní státy se dohodly, že půjčí Turecku 10 mld dolarů , ale  Bonn nejen odmítl hrát roli hlavního věřitele, ale taktéž  žádost Ankary o podporu při vstupu do EHS , protože se obával příchodu  dalších tureckých občanů.

V 8/79 v Ankaře otevřela svoji pobočku Arafatova OOP  a před vojenským soudem stanula 500členná skupina kurdských ultralevičáků z organizace Dev-Yol,která se pokusila ustavit kurdský stát  v jihovýchodním Turecku.

V 11/1979 přijal do Turecka na třídenní návštěvu papež Jan Pavel II. Mj. zde jednal i s představiteli řecké pravoslavné církve a  s cařihradským patriarchou Dimitriosem I. o ustavení smíšené komise, která by vedla dialog mezi  římskokatolickou a pravoslavnou církví.

V 3/80 byla konečně podepsána nová dohoda o obnovení  26 US základen v Turecku  a stovky dalších US vojenských objektů. Ve špionáži vůči Moskvě  Ankara povolovala přelety  US špionážních letounů U2 „ jen od případu k případu „ ( TR mělo s SU 1618 km společných hranic ) . US elektronická špionáž  byla zaměřena na sovětské letecké základny při tureckých hranicích , v jejichž dosahu ležela mj. íránská ropná pole  …

V 7/80 armáda vyjela do  zabarikádovaných ulic , kde různé  extrémistické skupiny jpod vlivem událostí v Íránu vypalovaly kina  a banky,  potlačila městské nepokoje a pozatýkala tisíce lidí . Vojenské soudy je pak odsoudily k dlouholetým vězením (15 -25 let ).

Ve velkých městech armáda vyhlásila na šest měsíců stanné právo.

12.9.80  vojáci pod vedením gen. Evrena definitivně vojenským převratem  převzali moc ,vyhlásili stanné právo a zrušili ústavu .Armádní špičky pak prezidentem jmenovaly gen. Evrena.

100 poslanců rozpuštěného parlamentu bylo zatčeno ( např. tajemník předsedkyně  Turecké dělnické strany Behice Boranové, Ahmad Kacmaze, předseda  Dělnické socialistické strany, Mihri Belli ,předseda  Strany pracujících , ale i šéfové ultrapravicových straniček, zejména Necmettin Erbakana a Alpaslan Turkeš,  šéfové  extrémistické muslimské  fundamentalistické Strany národní akce, na něhož gen. Kenan Evren nejvíce zaútočil s tím, že se pokouší obnovit vliv islámu v laickém Turecku ( muslimská Strana národní akce navíc popuzuje sunnitskou většinu proti  muslimským alávitům, které označuje za komunisty).

Celkem bylo zatčeno 39  prominentních politiků.

Úřadující prezident a předseda parlamentu v jedné osobě  Sabri Caglavangil, a  premiéři Demirel a Ecevit,  byli vsazeni do domácího vězení pod „ vojenskou ochranu „..Byli propuštěni až po měsíci zadržování – za své propuštění bývalý premiér  Bulent Ecevit  musel odstoupit z vedení  Lidové republikánské strany .

Vůdcové muslimských stran ( Erbakan ze Strany národní spásy,jenž dostal 4 roky vězení a 2 roky nuceného pobytu,  a Turkeš ze Strany  národní akce,  byli  postaveni před  soud za pokus o přeměnu Turecka v islámistický stát po vzoru íránských ajatolláhů  …

Turkeš  byl navíc obviněn z urážky vlády na tiskové konferenci  v roce 78 , žalobce pro něj a 400 příslušníků jeho strany žádal trest smrti .

Předseda turecké maoistické  Dělnické a rolnické strany  Dogu Perincek dostal 15 let za šíření podvratných tiskovin z Číny , třebaže se sám vzdal  úřadům  …

Behice Boranová  ze zakázané Strany práce dostala v nepřítomnosti  9 let vězení za šíření komunismu ( KS a komunistická propaganda  je zakázána od roku 1923) , a 300 dalších členů KS dostalo za členství v KS 15-36 let , dva z nich byli popraveni .

(Vojáci popravili čtyři extrémisty  , dva z ultralevice a dva z ultrapravice :  byly to první popravy  od roku 1972, kdy byl v Turecku zrušen trest smrti …) .

Navzdory ostrým protestům ze strany Francouzské KS a Světové odborové federace  (ale i např. dánského ministra zahraničí Kjold Olsena ) se konal soud  i s 52  předáky levicových komunistických odborů, Konfederace revolučních odborů DISK, jejichž zakladatel  Kemal Turkler byl zavražděn již před vojenským pučem) .

Vojáci se  „nemazlili“ s nikým na levici, ani na pravici – když hledaní uprchli, policie vzala do vazby jejich rodinné příslušníky, aby se sami přihlásili.

Při výsleších „extrémistů“  se v Turecku běžně  používá mučení – navíc vojáci převedli správu věznic pod ministerstvo obrany.

Postupně bylo zatčeno i 42 obhájců „odborářů“ za členství  ve Výboru obránců míru ( mezi nimi šest spisovatelů, např. ve světě známý  Jasar Kemal , v Turecku oblíbený spisovatel Azíz Nesin, a předseda výboru , bývalý turecký velvyslanec Mahmúd Dikerdem , později propuštěn , protože onemocněl rakovinou ).

Zatčen byl i  předseda istanbulské advokátní komory Orfan Apajdin – hodinu před začátkem líčení mu byla doručena obžaloba ze  „ slovního útoku na soud“ …

Jeden z největších procesů vojáci uspořádali s příslušníky extrémistických organizací Dev Sol a Dev Yol, hlavními původci politického teroru před vojenským převratem.

Byly zakázány levicové a centristické odbory, ponechány byly jen pravicové.

V zemi byla zakázána jakákoliv politická činnost :  byly rozpuštěny všechny politické strany, ženské a mládežnické organizace ,a místní politické kluby .

Majetek všech těchto stran a organizací byl zkonfiskován .

Když toto jejich nařízení zkritizoval v jednom komentáři i pravicový list Tercuman, vojáci zakázali vydávání i tohoto listu …

Byly uzavřeny turecké hranice a zastaven provoz na všech letištích – armáda pak intenzívně po celé zemi pátrala po příslušnících extrémistických skupin a skladech ilegálních zbraní, dílnách na výrobu zbraní, a  jen tak mimochodem likvidovala i tureckou narkomafii.

Převrat byl schválen Washingtonem, protože  byl proveden v době, kdy se v Turecku konaly rozsáhlé manévry NATO za účasti amerických, italských a belgických jednotek ( gen. Bernard Rogers, vrchní velitel vojsk NATO v Evropě , před pučem a po puči generála Evrena několikrát navštívil ). Belgická vláda však musela své jednotky ze cvičení odvolat kvůli veřejnému mínění, a negativní odezvě v médiích .

Řecká vláda počítala s tím, že na oplátku  za „ odkývnutí“ puče  Brusel a Washington vyvinou na Ankaru tlak, aby skoncovala se svým vetem v Radě NATO  proti opětovnému začlenění Řecka  do vojenské struktury NATO …

Zásah armády se dal očekávat – od dubna, kdy skončilo funkční období  prezidenta Koruturka, se parlamentu nepodařilo kvůli stranickému haštěření zvolit nového prezidenta, takže funkci úřadující hlavy státu vykonával předseda parlamentu.  

Kvůli uvěznění členů parlamentu funkci premiéra odmítla řada významných politiků , takže turecká Rada národní bezpečnosti, jejímž šéfem gen. Evren rovněž byl, musela vybírat mezi svými členy – nakonec předsedou vlády jmenovala „ umírněného „ penziovaného admirála Bulenta Ulusu , jenž působil na Maltě na velitelství  námořních sil NATO v jižní Evropě.  

Armáda dále rozhodla, že hospodářskou politiku vlády bude nadále řídit Turgut Ozal, jenž byl autorem hospodářské politiky Demirelovy vlády a sjednal  řadu velkých půjček západních zemí Turecku .

Po vojenském převratu docházelo k častým atentátům na turecké diplomaty v zahraničíí . Střídavě se k nim hlásily kurdské a arménské teroristické organizace , v 12/80 byl např. zavražděn turecký gen. konzul a jeho strážce v Sidney ( k vraždám tureckých diplomatů došlo i v Paříži, v Itálii a v Indii ) .

V 5/81 turecká ultralevicová organizace  Dev Sol unesla turecké dopravní letadlo  DC9  na lince  z Ankary do Istanbulu : 4 teroristé posádku donutili přistát v Burgasu. Žádali propuštění 50 svých souvěrců z vězení, zveřejnění svého prohlášení, a půl miliónu dolarů  za to, že  nenechají letadlo se 101 cestujícími + 5 členy posádky explodovat. Bezprostředně hrozili okamžitým zastřelením 5 US občanů na palubě.

Bulharská policie nakonec dva z nich vylákala  z letadla na tiskovou konferenci se zahraničními novináři, a cestující přemohli zbylé dva v letadle, několik z cestujících  však bylo postřeleno.

V 9/81 extrémisté  údajně z řad arménské menšiny v TR( Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie /ASALA )  obsadili budovu tureckého konzulátu v Paříži, kde zadržovali gen. konzula a 40 pracovníků konzulátu . Konzula zranili, ale nakonec jej propustili ( od roku 75  ASALA údajně podnikla 50 ozbrojených útoků na turecké diplomaty v zahraničí, 20 jich zabili) .

V 10/81 vojenský soud odsoudil ke čtyřem měsícům vězení bývalého tureckého premiéra Bulenta Ecevita za  porušení zákazu politické činnosti – vojenský soud jej shledal vinným z veřejné kritiky vládního rozhodnutí o zákazu a rozpuštění všech politických stran …

V 3/82  Rada národní bezpečnosti potvrdila rozsudek smrti  nad ultrapravicovým teroristou  Alim Agcou, který v 5/81 spáchal nezdařený atentát na papeže  Jana Pavla II.

V 4/82 se konal nový proces proti bývalému premiéru  Bulentu Ecevitovi za to, že poskytl rozhovory západoněmeckému týdeníku  Der Spiegel a  nizozemské TV, čímž opět porušil dekret č.52 vyjímečného stavu  zakazující  politickou činnost v zemi (byl obviněn z poškozování jména země v cizině ). Tentokrát dostal tři měsíce vězení .

Z porušení stejného dekretu obžaloval istanbulský prokurátor i šéfredaktora významného tureckého listu  Cumhuriyet O. Gonensina .  

Se zatýkáním všech jí nesympatických to turecká vojenská vláda během prvních dvou let svého panování skutečně přehnala, když  do vězení poslala  100.000 lidí  , takže  v 7/82 Francie, Nizozemí, Dánsko, Norsko a Švédsko podaly u Evropské komise pro lidská práva ve Štrásburku  žalobu na Turecko.

Jak se zachovala Moskva , jejíž turecké stoupence vojenská justice posílala do žalářů ?

Moskva využila toho, že se Ankara na EU naštvala, a okamžitě  s tureckými vojáky , lidská práva porušujícími, zahájila horečná jednání o hospodářské spolupráci … Do Moskvy okamžitě odletěla turecká hospodářská delegace : Turci měli velký zájem o sovětské elektrárny a sovětský zemní plyn .

Turecká vojenská vláda  pak Moskvě ochotně vydala tři pachatele leteckého pirátství, kteří 7.11.82  unesli do TR sovětské dopravní letadlo a přitom vážně zranili jednoho člena posádky a jednoho cestujícího .

Ankara dále pokračovala  ve hře na uraženého a  k uspokojení Moskvy odmítla US žádost o rozmístění 11 retranslačních stanic, které měly sloužit k vysílání  rozhlasových vysílaček Svobodná Evropa, Svoboda a Hlas Ameriky .

Turecký ministr zahraničí odletěl i na přátelskou návštěvu Sofie…

V 10/82 vojenská vláda zveřejnila návrh nové ústavy, která značně omezovala práva a svobody jednotlivců,  i politických a odborových organizací a sdružení.

Přesto se pro novou ústavu vyslovilo v referendu  98% obyvatel (zároveň zvolili generála  Kenana Evrena  prezidentem na příštích sedm let )  …

Výsledky referenda byly jednoznačné, protože neúčast v něm vojáci trestali odnětím volebního práva na pět let,  hlasovat proti se neodvážil nikdo (dva milióny voličů, kteří se nedostavili, tak  automaticky ztratily na 5 let volební právo ).

Ústava z roku 82 tak nahradila ústavu z roku 61 .  

V 11/82 extrémisté z organizace  Dev Yol  jako odvetu za proces se svými členy obsadili turecký konzulát v Kolíně nad Rýnem , a extrémisté z organizace Dev Sol  obsadili tureckou cestovní kancelář  v Amsterodamu .V 2/83 vybuchla bomba v turecké cestovní kanceláři v Paříži.

Převzato z blogu autorky na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.července 1744 – Pruský král Fridrich II. a německý císař Karel VII. uzavřeli tzv. frankfurtskou spojeneckou smlouvu. Císař souhlasil s připojením pravého břehu Labe k Prusku za vojenskou pomoc proti Marii Terezii.