ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 27. 1. 2010 20:48 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Henry Ford na svých pamfletech odkojil Adolfa Hitlera

(Vyrabování něm. patentů , a jak se něm. firmy postavily k fondu odškodnění )¨ John Nugent ve svém článku Velká spojenecká patentová loupež/ Der allierte Patent-Raub 1945 uvádí , že spojenci pod taktovkou prez. Woodrow Wilsona vykradli něm. patenty již v roce 1919, protože Versailleská mírová smlouva stanovila, že válečné reparace bude Německo splácet i formou intelektuálního vlastnictví, průmyslovými a vědeckými patenty …

Proto byly US pobočky firmy Bayer v rámci reparací v roce 1919 „vydražené“ , avšak firma Bayer v US disponovala jen monopolním právem na výrobu aspirinu po dobu 17 let/1900-1917, patent na aspirin nikdy nevlastnila  …

V 8/1897 Felix Hoffmann syntetizoval dvě chemické substance, aspirin a heroin ( záměrem bylo acetylovat morfium, aby z opia získal slabší derivát než morfium,  kodein, lék proti kašli  …

Salicylová kyselina, mírnící bolesti, byla získávána z kůry vrby, v roce 1859 byla syntetizována, prodávala se laciněji, ale dráždila žaludek.Hoffmann,jenž pracoval pro firmu svého profesora Adolfa von Bayer, ji acetyloval, vznikla kyselina acetylsalicylová, kterou firma Bayer prodávala pod obchodní značkou „aspirin“.

Avšak žádost o něm. patent byla zamítnuta, protože kyselinu acetylsalicylovou poprvé syntetizoval v roce 1853 franc. chemik Gerhardt, třebaže ne v čisté formě. Němci si nemohli patentovat ani heroin, protože byl již 1874 objeven anglickým chemikem Wrightem.

Než se přišlo ve 30. letech na to, že jde o vysoce návykovou drogu, a byl zakázán, byl  heroin prodáván jako lék proti kašli, jako lék zmírňující porodní bolesti ,a jako počáteční anestetikum.

Německé fenolové spiknutí v US

Američané tvrdí, že německá firma Bayer přes své US pobočky „kradla „ US fenol, aby mohla vyrábět více aspirinu k vlastnímu obohacení v době, kdy poptávka po aspirinu rostla , zatímco fenol se po vypuknutí 1.sv.v. stal nedostatkovým zbožím, protože se z něho vyráběly výbušniny, takže Británie  přestala fenol do US dodávat …

Proto Thomas Alva Edison postavil továrnu na výrobu fenolu, aby , mj., US mohly dodávat výbušniny i Britům (US byly sice do 4/1917 oficiálně  neutrální , ale Wilson  Brity aktivně podporoval, a čekal jen na záminku pro vstup do války).

Nicméně i v US byla vlivná skupina, která podporovala Berlín.

Něm. velvyslanec v US von Bernstorff zorganizoval v US sítˇ, která  za něm. peníze skupovala Edisonův fenol, jak pro výrobu aspirinu pro firmu Bayer. tak na výrobu výbušnin pro BER … což Američané odhalili v 8.1915.

Němci od konce 19.stol. nepochybně vedli v průmyslové revoluci.

Gottlieb Daimler (zemřel 1900) a Karl Benz (zemřel 1929) vynalezli benzínový motor, Claude Dornier(zemřel 1969) stavěl výkonná letadla (třebaže Versailleská mírová smlouva Němcům voj. letecký průmysl zakázala, Němci po 1.sv.v. vlastnili 35 továren na výrobu letadel ,20 továren na výrobu leteckých motorů, a měli 18.500 letounů) , Rakušan Oberth budoval raketový motor, von Braun vyvíjel řízené střely  (Hitler navštívil první armádní raketové středisko v Kummersdorfu u BER v 9/33, a štědře přidělil raketovým inženýrům tolik financí, že tito  „žasli“ a byli Hitlerovi nesmírně zavázáni …

Hitlera milovali ti, kterým poskytl práci při stavbě superdálnic, ve zbrojovkách, a jinde, přičemž jim , po vzoru Henryho Fonda, poskytl pětidenní pracovní týden, a jiné sociální vymoženosti,  které po okupaci dostali i čeští dělníci, pracující pro něm. zbrojní průmysl, proto si prez. Beneš před Janem Masarykem postěžoval, že „ se čeští dělníci Heydrichovi zaprodali za jeden pár bot , které zdarma dostávali jako pozornost od zaměstnavatele … „   ) .

Němci mj. vynalezli katapultovací sedadlo, infračervené zaměřování, magnetofonové pásky (viz Michael Chanan History of Recording, na D-Day spojenci na „plné pecky“ pouštěly bojové hity, aby Němce vyvedli z míry, hannoverská firma Deutsche Gramophon Gesellschaft  byla založena 1898) .

Koncem roku 44 jistý  „šéfounek“ malé kalifornské firmičky Ampex v US uniformě, jenž pomáhal dobýt rozhlasovou stanici Radio Luxembourg , obsazenou Němci, „zakopl“ o magnetofonové pásky, ze kterých si v Kalifornii udělal zlatý důl, viz John Nugent ).

V soukromém plenění vynikl „finančník“ Robert Maxwell, alias Jan Hoch, narozený v ortodoxní židovské rodině v Československu, jenž pod dohledem MI6 v poválečném Německu vyplenil něm. vydavatelské „Springerovo knowhow“ (v cestě mu stála jen Springerova vdova,se kterou si hravě poradil) , na jehož základě v Británii založil své impérium Pergamon Press, po roce 48 významný spolupracovník Mossadu, viz John Nugent.

Němci tvrdí, že Hochovy „hrdinské“ činy, za které byl vyznamenaný samotným Montgomerym (Montgomery a Eisenhower se navzájem prohlásili za pitomce), byly smyšlené, a  Hochovi vyčítají, že se v týdeníku Der Spiegel „chlubil“, že zastřelil jistého vzdávajícího se něm. starostu, který mával bílým praporem,  …

Hoch skončil jako nejnenáviděnější muž v Británii,když vyplenil penzijní fondy vlastních zaměstnanců v částce 94 miliónů liber …

Poté, co obral o 250 mil. dolarů i US finančníky ze společnosti Goldman Sachs přes svého hlavního komplice v US , Roberta Robina, bývalého zaměstnance Goldman Sachs, vylovil Hochovo tělo z moře v roce 91 zděšený španělský rybář …

Hoch alias Maxwell byl s poctami pohřben v Izraeli s přáním,aby na něj veřejnost co nejdříve zapomněla, zatímco Robert Robin se stal US ministrem financí … (The Spotlight z 18.11.91,ze 16.5.94, z 10.4. + 1.5.95, + ze 3.2.97).

British Inteligence Objectives Subcommittee uvedl, že „ ztráta výrobních tajemství, které si rozebrali vítězové 2.sv.v. , Německu uškodí více než ztráta Východního Pruska …“  Australský premiér  Chifley ve svém rozhlasovém projevu ze 9/46 prohlásil, že „ Austrálie za svoji účast ve válce obdržela od svých spojenců 6.000 něm. průmyslových technologií a 46 Hitlerových vědců, což jí umožní sehrát prominentní roli ve světové průmyslové výrobě …“

US Office of Technical Services  dostala přes Field Information Agency/FIAT, která měla rabování něm. patentů na starosti, přes 3.000 tun vědecké dokumentace, z toho největší část obdrželo US Air Research and Development Command na Wright-Patterson AFB v Ohio, celkem 1.554 tun …

Britové tvrdí, že některé britské firmy, např. chemická firma ICI, které na základě Versailleské mírové smlouvy využívaly mnohé něm. průmyslové patenty, po 2.sv.v. „přispěly“ Německu na jeho poválečnou obnovu tím, že mu vyplatily zadržené autorské honoráře z průmyslových patentů …

Zda autorským honorářům podléhala i konstrukční technologie krematorií z nacistických vyhlazovacích táborů, kterou používala např. US prominentní pohřební společnost Forest Lawn, Memorial Parks and Mortuaries,  nikdo nezmiňuje …

John Nugent tvrdí, že součástí válečného „lupu“ Washingtonu byly i průmyslové technologie, které až o 1.000 % umožnily zvýšit US výrobu ocele , výrobní tajemství na 50.000 syntetických barviv, konzervaci mléka a másla bez chemických přísad ( něm. ponorky doplňovaly pitnou vodu až po dvou měsících), aj.

O spojenecké válečné kořisti jako první napsal C. Lester Walker v článku Secrets by the Thousands v časopise Harper´s Magazíne v 10/46.

Článek uvádí, že Hitler potřeboval ještě zhruba půl roku , aby válku novými zbraněmi vyhrál , stačilo, aby spojenci odložili invazi do Normandie o pár měsíců, a na jejich území by dopadaly balistické střely ve srovnání s nimiž střely V2, které od podzimu 44 zasypávaly LON, byly jen neškodné hračičky  …

Hitlerovi raketoví inženýři měli 138 modelů řízených střel v různých stadiích vývoje a výroby, které využívaly nejrůznější způsoby dálkového navádění  (rádiové, radarové, akustické, infračervené, světelné paprsky, magnetismus) , byly nedostižně vepředu v pohonných tryskových systémech jak pro podzvukové, tak nadzvukové rychlosti, vyvinuli tryskový vrtulník.

Rakety nacisté testovali u polského Blizna, kde „ číhali“ polští zpravodajci v čele s Romanem Traeger (jako první informoval Brity o Peenemünde) , kteří fotografovali, sbírali úlomky, vyteklé palivo, které bylo analyzováno polským profesorem Marcelem Struszynskim, a získané technické informace o raketách byly z okupovaného Polska předávány do Británie  .

Němci vybudovaly podzemní raketová sila v roce 43 v oblasti Pas-de-Calais u St.Omer, ale Britové jej hned rozbombardovali, rovněž další silo v této oblasti v obřím kamenolomu, nakonec Němci začali budovat silo na jihu u Cherbourgu, které Britové rozbombardovali, ještě když beton byl mokrý … Poté, Hitler od pevných sil upustil, a rakety se umístˇovaly na malé mobilní transportéry Meilerwagen, které mohly rakety odpalovat odkudkoliv. Přesně cílené rakety nezpůsobily škody jen v LON, ale např. i v Antverpách, zejména ve zdejších strategických docích .

Na US města nacisté chtěli rakety V2 odpalovat z ponorek, projekt Prüfstand XII.

Jelikož střely, zejm. V2, letěly nehlučně , civilní obyvatelstvo před nimi nemohlo být varováno, britská vláda se o nich proto zásadně nezmiňovala, výbuchy byly přičítány jiným příčinám, a nacisté se tak ani nedozvěděli, zda střely doletěly ( 13.6.44 něm. raketa V-89 dolétla do Švédska, 350 km)  …

Proti V1 a vylepšené V2 žádné protiopatření nefungovalo, maximálně šlo dezinformovat německou zpravodajskou sítˇv Británii, kterou Britové kontrolovali, ohledně míst dopadu raket, aby Němce zmátli při jejich cílení. Podzemní továrnu v horách Harz Britové nikdy nebombardovali …Program V2 stál BER , v kurzech roku 05, 21 mld dolarů .I první bolševická raketa byla přesná kopie V-2.

Němci v budování raket předstihli zbytek světa také z důvodu, že Versailleská mírová smlouva Německu zakazovala výrobu tanků, dělostřelectva, ponorek, a letounů, ale nezmiňovala rakety ani kluzáky, proto se Reichswehr na raketovou techniku i obří kluzáky (obří Me-321 byl později motorizován pod označením Me-323)  soustředil …

Američané s Hitlerovými raketovými vědci počítali od 11/44 v Hermes Project s účastí US proněmecké General Electric, projekt byl zrušen  v 12/54 .

O něm. patentech viz také  US fyzik Jerry Leopard a jeho články, John Gimbel : Science Technology and Reparations, Exploitation and Plunder in Postwar Germany z roku 90, a Matthias Judt :Technology Transfer Out of Germany after 1945 z roku 96.

Klaus Barbie, jmenovaný Hitlerem šéfem Gestapa v Lyonu v roce 42, jehož prvním činem bylo vyhlazení zbylých místních  4.000 Židů, byl zachráněn před popravištěm v Norimberku, a před soudem 970. jednotky CIC v Oberamergau, stejně tak jako před francouzskou šibenicí, US vysokým komisařem pro Německo Johnem McCloy, výrazně proněmeckým politikem, jenž byl v letech 41-45 náměstkem US ministra války (odmítl dát svůj souhlas k bombardování železničních tratí, které vedly do Osvětimi-Birkenau, a rovněž odmítl odsouhlasit svržení atomové bomby na Hirošimu, nicméně prezidentu Trumanovi sloužil jako významný poradce  (odmítl také požadavek japonských Američanů na odškodnění za jejich internaci …) .

Americké CIC Klaus Barbie poté sloužil v Německu pod jinou identitou až do roku 51, kdy jej US voj. kontrarozvědka již déle před  20 francouzskými žádostmi o vydání nemohla skrývat, a proto mu s pomocí Vatikánu zařídila přes Rakousko a Itálii vycestování do bolivijského La Paz, kde proamerickým diktaturám prokázal nesčetné služby  …

V letech 47-49 John McCloy byl prezidentem Světové banky, v letech 49 -52 US vysokým komisařem pro Německo, v kteréžto funkci zahájil agresivní kampaň  za  „všeobecnou amnestii „ pro nacistické válečné zločince, nebo alespoň za zkrácení jejich pobytu za mřížemi, zejména prominentních průmyslníků v Norimberku odsouzených, kteří Hitlera přivedli k moci tím, že NSDAP  od 20.let financovali  : Alfred Krupp von Bohlen und Halbach (1907-1967, dnes firma Thyssen-Krupp), a Friedricha Flicka (1883-1972), zbrojaře, člena a finančníka NSDAP, společně s Kruppem odsouzeným na sedm let žaláře za využívání otrocké práce polských, běloruských a ukrajinských Židů  (80% jejich otroků , často ještě mladiství, ve zbrojovkách těchto miliardářů zemřelo) .

Jak NSDAP, tak oba průmyslníci podstatně zbohatli i na zkonfiskovaném židovském majetku svých obětí , včetně uměleckých děl  … ( Uměleckou sbírku jeho syna Friedricha Christiana Flicka curyští radní odmítli vystavit, prostory pro výstavu v 9/04 poskytl BER, Oxfordská univerzita v roce 97 zamítla dar ve výši 350.000 liber od jeho syna Gerta Rudolpha Flicka).

John McCloy jako US vysoký komisař pro Německo zařídil, aby byli Krupp a Flick v roce 51 „omilostněni“, a aby jim byl navrácen veškerý jejich zkonfiskovaný majetek ….

Těsně před svou smrtí v roce 72 Flick, a celá jeho rodina ( zaplatila  pouze jeho dcera , hraběnka Dagmar Flick Ottmann) ) odmítli zaplatit odškodnění do něm. fondu pro oběti holocaustu … Jeho impérium přešlo na jeho syna Friedricha Karla Flicka, jenž v roce 83 způsobil skandál ,když vyšlo najevo, že uplácel něm. politiky, aby mu snížili daně,  poté se kvůli menším daním v Rakousku do Rakouska  odstěhoval, když si koupil  rak. občanství , nakonec před svým odchodem do důchodu  průmyslovou část svého impéria v roce 85 odprodal Deutsche Bank, v roce 06 zemřel .

McCloy omilostnil i barona Ernsta von Weizsäckera (1882-1951), Hitlerova ministra zahraničí v letech 38-43, kariérního diplomata, jenž byl jmenován ministrem poté, co v roce 38 vstoupil do NSDAP a bylo mu uděleno čestné členství v SS ( v 1/42 byl povýšen na SS-Brigadeführera) , z funkce ministra odešel na vlastní žádost po porážce u Stalingradu v roce 43, a stal se v letech 43-45  nacistickým velvyslancem ve Vatikánu ( odkud se do Německa vrátil až v roce 46) …

V BER von Weizsäcker/von W.  odmítl přijmout papežskou diplomatickou nótu, kterou Vatikán protestoval proti okupaci Polska, a během německé okupace Říma neučinil nic, aby zabránil deportaci Židů, avšak jsou známy případy, kdy pomohl jednotlivcům, a naléhal na  něm. ministerstvo zahraničí, aby italští Židé nebyli deportováni z Itálie, ale aby byli internováni v pracovních táborech na území Itálie, a také se postaral o to, aby z Říma něm. vojáci odešli, aby město nebylo bombardováno spojenci …

Někteří tvrdí, že von W. sdílel názor diplomata Ulricha von Hassella (Hitlerem popraveného 8.9.44) , že „ konečné řešení „ je  „nezodpovědnou osudovou chybou“ …

Jsou však dochovány i dokumenty, které prokazují, že von W. Vatikánu vyhrožoval, zejm. zpochybnil právo Vatikánu poskytovat na církevní půdě ve Vatikánu azyl stovkám uprchlíků, jež se ukrývaly před nacisty, a hrozil vojenskými represáliemi proti všem katolickým institucím, klášterům a farnostem, které praskaly ve švech, protože ukrývaly  „ hordy Židů, socialistů, a domácích a zahraničních antifašistů … „ .

Von W. hrozil převzetím voj. kontroly nad Vatikánem, což dokládá, že ve své funkci měl značnou politickou moc, třebaže po válce tvrdil opak .

Když vatikánský list Osservatore Romano v 2/44 protestoval proti raziím v církevních institucích, von W. obvinil katolické instituce, že si pro sebe, na úkor obyvatel, hromadí zásoby potravin, včetně tun šunky …

Von W. ve své diplomatické funkci také v 1/44 tlačil na papeže, aby „okamžitě zahájil mírovou iniciativu, a donutil západní spojence, aby svoje voj. akce proti Německu zastavili, aby Německo mohlo vojensky skoncovat s bolševismem na východě , protože jestliže Německo padne, bude celá Evropa bolševická  …. „ Vatikánský „ ministr zahraničí“ kardinál Maglione odpověděl, že „na to by nacistické Německo muselo být méně protikatolické … „ .

Von W. byl jedním z Hitlerových pohlavárů, kteří se snažili vyjednat určitou kontinuitu vlády s jistými „umírněnými“ nacistickými funkcionáři, aby Německo nemuselo bezpodmínečně kapitulovat … V 7/47 byl von W. zatčen Američany a byl jimi souzen v kauze „Hitlerových ministrů“ /v procesu „Wilhelmstrasse“ /ministerstvo zahraničí  …

Američané jej odsoudili k sedmi letům vězení za deportaci francouzských Židů do Osvětimi, jeho obhájcem byl jeho syn Richard, jenž práva teprve studoval (Američané je asi moc netrápili, protože se oba  na fotografii při rozhovoru  v soudní síni spokojeně smějí ) . US soudci jej v roce 49 potrestali sedmi lety vězení, ale vzápětí rozsudek změnili na pět let ( Churchill proti odsouzení von W. protestoval) , 1951 byl  von W. McCloyem „omilostněn“ , krátce na to zemřel na infarkt.

Richard von W., pozdější něm. prezident, v roce 78 udělil McCloy za jeho proněmecké zásluhy čestné něm. občanství …

Albrecht von Kessel, spolupracovník von W., tvrdil, že Weizsäckerovy zprávy z Vatikánu pro BER byly samé lži, jen aby Berlínu zabránil obsadit Vatikán, kdy by byl papež zcela určitě zastřelen „ na útěku“, což by v Itálii vyvolalo ostré protiněmecké nálady (téhož názoru byl Waffen SS generál Karl Wolff) . Proto, údajně, líčil Hitlerovi papeže Pia XII jako proněmeckého diplomata …

John McCloy měl pro „omilostnění“ nacistických válečných zločinců dobré důvody : byl dlouholetým US právníkem německé chemické společnosti IG Farben,  jejíž představitelé byli obžalováni v Norimberku, a taktéž právně zastupoval Standard Oil and Chase Manhattan Bank, US společnosti,  které byly významnými investory nacistických podniků, francouzská pobočka Chase Manhattan Bank za šéfování Carlose Niedermanna na žádost něm. okupačních úřadů zmrazila účty svých židovských klientů  …

Od roku 53 do roku 60  McCloy šéfoval Chase Manhattan Bank, od roku 58-65 šéfoval i Ford Foundation, byl členem správní rady Rockefeller Foundation, v letech 54-70 byl prezidentem prominentní politické instituce Council of Foreign Relations, která  „šéfuje „ US prezidentům, v kteréžto funkci jej v roce 70 vystřídal David Rockefeller, jenž s McCloyem úzce spolupracoval již v Chase Manhattan Bank, a jehož přibral za partnera do své prominentní newyorské právní firmy MilkBank,Tweed, Hadley , která hájila zájmy US firem především na BV …

McCloy (zemřel v roce 89 ve věku 94 let) byl poradcem všech US prezidentů, od Roosevelta až po Reagana …

Jeho dlouholetý přítel Allen Dulles McCloye přemluvil, aby se stal členem tzv. Warrenovy komise, která „vyšetřovala „ vraždu JFK z 11/63, a jejímž členem Allen Dulles rovněž byl … Právě McCloy vyjednal závěrečnou verzi o osamělém střelci Oswaldovi , a zabránil tomu, aby se v ní promítly nesouhlasné názory čtyř ze sedmi členů komise … Svůj „skepticismus“ ohledně této zprávy vyjádřil i prez. Lyndon Johnson, kterému zpráva byla předložena , nemluvě již o rodině Kennedyů, která ji nazvala snůškou lží ( dnes má zpráva Warrenovy komise silnou konkurentku ve zprávě o 9/11 ) …

V roce 98 US ministerstvo spravedlnosti bylo nuceno , po soudních žalobách u US soudů od obětí nacismu s US pasem , odtajnit dokumenty o 300 US firmách, které obchodovaly s nacisty, přičemž některé US firmy, např. Ford Motors, General Motors , Chrysler,  povolily svým něm. pobočkám , aby využívaly otrockou práci lidí nacisty zotročených ( v Norimberku pro využívání otrocké práce bylo obžalováno na 50 firem, mj. farmaceutická Bayer, mnichovská BMW, Daimler, VolksWagen , Opel …) …

Teprve v 12/99 tyto provinilé firmy souhlasily se založením fondu, ze kterého měly vyplatit svým přeživším obětem odškodnění …

Ford Motors

První německou pobočku Ford otevřel v Berlíně/BER až v roce 1925 , druhou v roce 31 v Kolíně nad Rýnem .

S Hitlerem měl Henry Ford ( 1863-1947), společný antisemitismus ( po otci byl Ir) , a úspěšně Hitlera odkojil na článcích svého časopisu , které pod jménem Mezinárodní Žid, světový problém číslo jedna, od 20.let vycházely  v Německu, a Hitlera velice ovlivnily   …

Hitler měl portrét Henryho Fonda v životní velikosti ve své kanceláři, a 1931 se jednomu  detroitskému listu svěřil, že „Forda nesmírně obdivuje za to, co dokázal , že se vynasnaží Fordovy názory uvést v život v Německu, a že Fordův lidový automobil T v Německu  napodobí Volkswagenem … „ .

Hitler Henryho Forda jako jediného Američana zmiňuje ve svém pamfletu Mein Kampf …

Henry Ford v letech 1920-27 vlastnil obskurní týdeník (šéfredaktorem byl jeho osobní tajemník , stejně obskurní Ernest Liebold) , ve kterém publikoval  Protokoly sionských mudrců, které londýnské Times zdiskreditovaly jako podvrh, a další antisemitské výpady, takže se stal prominentním mluvčím US pravicového extrémismu … Za tyto články čelil mnohým soudním žalobám ze strany Anti-Defamation League, nakonec se v roce 1927 za všechny články omluvil (s tím, že je nepsal, ani nečetl , což vyvrátili někteří jeho zaměstnanci ), a přísahal, že se sborníkem jeho článků ,který vycházel v Německu,  nemá nic společného ( v roce 42 soudní žalobou dosáhl, že se tento sborník přestal v Německu vydávat, nicméně , jeho blízký spolupracovník tvrdil, že si během války nechal od svých nacistických přátel promítnout filmový dokument z vyhlazovacího tábora ) , a svoji „ vydavatelskou“ činnost ukončil  … Když se jej novináři tázali, jak to , že se jako antisemita kamarádí s detroitským soudcem Kejdanem, prohlásil, „protože to je jen poloŽid …“

1.2.24 Henry Ford přijal ve svém sídle  Hitlerova emisara Kurta Ludecke, kterého do jeho domu uvedl Siegfried Wagner, syn slavného skladatele Richarda W.,  a jeho žena Winifred, oba horliví vyznavači nacismu  … Všichni tři se snažili dostat z Henryho Fonda „příspěvek“ na NSDAP, ale byli odmítnuti ( prez. Wilson  svého času nutil Henryho Forda, aby kandidoval do senátu a jako „mírotvůrce a pacifista“ podpořil vytvoření Ligy národů, na což mu Henry Ford odpověděl, že kandidovat může, ale na ovlivnění voličů nedá ani vindru, a tak nebyl zvolen jen o pár hlasů …) .

Ford v 16 letech odešel z rodné farmy, ze které chtěl odejít již ve 13 letech, kdy mu zemřela matka, a nechal tak otce na farmě samotného se čtyřmi dětmi předškolního věku.

V Detroitu se vyučil zámečníkem, každý den chodil sedm km pěšky do svého episkopálního kostela za svým reverendem Marquisem (kterého později zaměstnal) , a nastoupil jako opravář u firmy Westinghouse .

Když se v 25 letech oženil, vrátil se na farmu, ale o 3 roky později nastoupil jako technik do firmy Illuminating Co.  Thomase Alva Edisona .

Ve volném čase experimentoval s benzínovými motory, v čemž jej Edison podporoval,  svůj první automobil, „Čtyřkolku“ , sestrojil v roce 1896, v roce 1899 od Edisona odešel, aby si založil vlastní firmu, která v roce 1901 finančně zkrachovala, protože „Čtyřkolka“ ještě nebyla dokonalá, zato byla drahá.

V roce 1903 založil Ford Motor Company, která svými lacinými a spolehlivými vozy ovládla US trh (jako prvý zavedl pásovou výrobu, inspiroval se  pásy na jatkách).

Pro své dělníky v roce 1914 zavedl rozsáhlý stimulační sociální program, velké platy, minimální mzdu a 40hodinový pracovní týden, odbory však zakázal, a na duchovní život jeho zaměstnanců, aby nechodili do hospody a nehráli hazard,  dohlížel jeho „zpovědník“ .

Za jeho  „socialistický“/či spíše paternalistický kapitalismus, ve kterém nemluvil o mzdách, ale o podílu na zisku,  jej nenáviděli ostatní US průmyslníci, celá Wall Street jej ostře kritizovala  …

Za 1.sv. v. musel Ford , tak jako všechny automobilky, vyrábět letecké motory, po válce Ford začal úspěšně stavět i civilní letadla , v 6/26  jeho 4AT Trimotor (údajně okopírovaný Fokker V), poprvé vzlétl na pravidelné lince, v roce 27 se Henry Ford nechal vyfotit s Charlesem Lindberghem, dalším „mírotvůrcem a pacifistou „ ( tj. propagovali spolupráci mezi Anglosasy a Německem, aby Německo mohlo skoncovat s bolševiky, ale když Stalin  počátkem roku 1929  Henryho Forda vyzval, aby automobilku  postavil i bolševikům , Henry Ford s radostí přiběhl a automobilku mu  v 5/29 ve městě Gorkij vybudoval  (dnešní GAZ) …

Také Hitler měl patologickou představu, že je „mírotvůrce a pacifista“ , a od loutkových představitelů okupovaných států „vybíral“ prohlášení, že proradně napadli Německo, takže se Německo muselo bránit …

Ještě před 1.sv.v. Henry Ford otevřel pobočky v UK, CAN, v Austrálii, Indii, Itálii (spolupracoval s Fiatem) , ve Francii,  pronikl do Brazilie, kde však odmítl stavět pro své místní zaměstnance katolické kostely, zato však zde stavěl silnice a skupoval plantáže    …

1915 se Henry Ford  nechal přemluvit madˇarskou Židovkou Rosikou Schwimmerovou, pacifistkou  a feministkou mezinárodního formátu, která přijela do US přemluvit prez. Wilsona, aby svolal mez. konferenci, která by ukončila válku,  aby financoval tzv. Fordovu lodˇ  míru, která vyplula s Fordem, jeho „zpovědníkem“ reverendem Marquisem, a 170 dalšími prominentními pacifisty  na „mírovou „ misi do Nizozemí a Švédska na setkání s dalšími pacifisty .

Ale protože anglosaský tisk jeho „mírovou“ misi satiricky zesměšňoval, opustil lodˇokamžitě po jejím doplutí do Švédska .

Chesterton v 12/1916 pro Illustrated London News  výsměšně napsal, že „Henry Ford musí být naprostý idiot, když se domnívá, že britský zaoceánský parník Lusitania nebyl v 5/1915 potopen torpédem něm. ponorky nedaleko irských břehů , a třebaže se k jeho potopení Berlín přiznal, Ford stále tvrdí, že jej potopily anglosaské bankovní kruhy, které chtějí vehnat US do války s Německem … „ ( paradoxně, potopení tohoto parníku zůstává dodnes záhadou na způsob potopení US lodi Liberty, sestřelení KAL 007, či 9/11 , údajně po výbuchu něm. torpéda došlo ještě k jednomu, osudovějšímu,  výbuchu, pravděpodobně výbušnin záměrně na lodi umístěných britskou tajnou službou ((po 2.sv.v. válce byla přistižena, jak se parník v hloubce snažila rozbombardovat, když se jej snažili odkoupit a vytáhnout nejrůznější bohatí tohoto světa)) , která potřebovala, aby Washington vstoupil do války, které byl nakloněn i prez. Wilson, ale potřeboval záminku pro US veřejné mínění) .

Spisovatel H.G.Wells o Fordovi napsal, že když US do 1.sv.v. nakonec vstoupily, "pacifista" Henry Ford se horlivě do státních zakázek zapojil a nesmírně na prodeji munice vydělal …

Počátkem 30.letech Ford vyráběl již v jedné třetině světa …

Německé pobočky Ford Werke chrlily pro Hitlera vojenské nákladní vozy již před válkou, a pro případ něm. mobilizace byly , na příkaz samotného Henryho Forda, připraveny pro potřeby Hitlera 24 hodin denně ( Henry Ford tvrdil, že „mez. obchod udržuje mez. mír „ ) …

Hitler však neváhal v roce 36 Forda vydírat : zablokoval dodávky kaučuku do jeho dvou něm. továren, dokud se s Fordem nedohodl, že 25% z kaučuku dodaného Fordem, dostanou i  něm. automobilky ( výměnou za určité náhradní díly jimi vyráběné) …

V 7/38  Henry Ford za své zásluhy získal od Hitlera Velký kříž Řádu německé orlice ( tím samým řádem Göring 28.7.36 dekoroval za zásluhy v letectví a za přátelství k Německu plukovníka Lindbergha, silně ovlivněného francouzským fašistou a nositelem Nobelovy ceny, chirurgem Alexis Carrel, s nímž Lindbergh v roce 38 napsal knihu The Culture of Organs , po  protižidovských pogromech v Německu za křišt´álové noci v 11/38 Lindbergh odmítl žádost Roosevelta, aby medajli vrátil, a  raději v roce 39 rezignoval na funkci plukovníka, kterou mu po Pearl Harbour Roosevelt odmítl vrátit, takže Lindbergh se účastnil leteckých bojů v Tichomoří jen jako civilista dobrovolník …

V 4/39 dostal Hitler od  ředitelství Fordových poboček v Německu k narozeninám  dárek ve výši 35.000 říšských marek s dopisem, ve kterém se Fordovy závody „ zavazovaly nadále přispívat k Führerovu celoživotnímu úsilí o blaho nejen celého Velkého Německa, ale i  celé Evropy …“ .

Poté, co Hitler vtrhl do Polska,  se Fordovy německé továrny staly největšími dodavateli voj. vozidel německé armády, obchodní smlouvy na vozidla měly i s německou policií a SS , Ford dodával nákladní vozy i japonské armádě   …

V roce 1940 Ford, nesnášející se s Rooseveltem, ostentativně odmítl vyrábět zakázky pro US armádu, která se chystala na vstup do války ( dopis ředitele Fordovy továrny v Kolíně uvádí, že „ veřejné popření Henryho Forda, že se podílí na válečných zakázkách od Velké Británie, nám hodně pomohlo …“ ) , protože se  obával, aby Hitler v odvetu nezkonfiskoval jeho něm. pobočky …  Vedení Fordových závodů v Německu se nakonec Hitlera přímo dotázalo, zda Fordovy továrny zkonfiskuje jako nepřátelský majetek, vstoupí-li US do války, a Hitler odpověděl, že „ jelikož Fordovy závody v Německu plní své závazky vůči nacistické armádě , policii a jednotkám SS na 200% , bude Hitler Fordovy automobilky v Německu , navzdory jejich US majoritnímu akcionáři,  považovat i v tomto případě za „ proněmecké „ …

V té době rodinný podnik řídil již Fordův syn, který se  po  tomto ujištění ze strany Hitlera státním zakázkám Washingtonu nebránil ( současně v dopise chválí něm. pobočky za jejich obdivuhodný výkon pro něm. armádu, policii a SS …) , takže  od 4/41  Fordova továrna Willow Run ukázala světu, jak vyrábět jeden špičkový bombardér B-24 za hodinu 24 hodin denně …

Ve stejné době, na jaře 41 , dostalo vedení Fordovy továrny v Kolíně  děkovný dopis od vedení NSDAP za to, „ že jste nám zajistili vítězství nejen v našem voj. tažení , ale i v naší snaze vybudovat  příkladný sociální stát blahobytu …“ .

( Ze 350.000 nákladních vozů , které v roce 42 měla něm. armáda k dispozici , jednu třetinu z nich vyrobila Fordova automobilka v Kolíně , oba závody od roku 40 přešly jen na vojenskou výrobu  … ) .

Když US vstoupily do války, Hitler Fordovy závody převzal do čistě formální         „ státní“ správy , konfiskovány nacisty nebyly, Henry Ford v nich po celou dobu války  měl 52 % akcií  a hlavní slovo …

Tajná zpráva rozvědky US letectva z roku 44 uvádí, že Fordovy něm. továrny s Hitlerem kolaborovaly přinejmenším do 8/42, třebaže ve US Ford prohlašoval, že nad něm. pobočkami, které byly Hitlerem „zkonfiskovány“, ztratil kontrolu …

( Z tohoto důvodu Ford odmítl po válce přispět do fondu na odškodnění obětí nacismu  …) .

Od roku 42 polovinu pracovní síly Fordových automobilek v Německu tvořily váleční zajatci, sovětští, francouzští, belgičtí ( pracovali 12 hodin denně za 200 g chleba a „kafe“ ke snídani, bez oběda, se třemi brambory a špenátem /či polévku z řepy k večeři ) .

Dokumenty dokládají, že Fordovy automobilky v Německu využívaly otrockou pracovní sílu ještě předtím, než byly formálně vzaty pod „státní „ správu, a to od roku 1940, kdy kvalifikovaná pracovní síla byla odvelena na frontu  …

Současně na chod továren, aby výroba nebyla sabotována, začalo přísně dohlížet Gestapo .

Henry Ford aktivně spolupracoval i s něm. okupačními úřady ve Francii, a do vedení své francouzské pobočky zásadně dosazoval jen prominentní místní kolaboranty, např. Maurice Dollfuse, který byl v čele továrny již od roku 1929 …

V 1/42  Dollfus poslal dopis Edselu Fordovi, že „ Fordova automobilka má největší výrobní produktivitu ze všech franc. průmyslových podniků, a v následných měsících Dollfus Edselovi v dopisech popisoval škody , které na automobilce napáchalo Royal Air Force , načež Edsel odpověděl, že „ naštěstí US noviny cíl britského bombardování neidentifikovaly jako automobilku Ford … „ .

Když v 5/43 jeho syn Edsel zemřel (50) na rakovinu, Henry Ford se vedení podniku opět ujal. Výroba pro US vládu začala pod jeho vedením stagnovat takovým tempem, že prez. Roosevelt začal vážně zvažovat válečnou konfiskaci  Fordových závodů …

V 9/45  podnik převzal jeho vnuk, a na přání Henryho Forda  přijal do pracovního poměru zpět šest Fordových manažérů, kteří byli v roce 45 zatčeni US armádou pro svoji spolupráci s nacisty …

Nacistické Německo, ještě před svojí kapitulací , obě Fordovy německé automobilky odškodnilo za spojenecké nálety, což Automobilce Ford nestačilo, a v roce 1965 požádala US vládu o odškodnění v částce sedm miliónů dolarů …

Dostaly jen 1.,1 miliónů, protože Komise pro odškodnění doložila, že nárok automobilky byl neopodstatněný.

„Menší“ problémy v roce 45 měl i John Foster Dulles, obchodní partner jedné z největších právních firem v US, Sullivan and Cromwell, která zastupovala firmu nacistických majitelů Bosch Corporation, která pro nacistický režim vyráběla náhradní díly k motorům.

V roce 45 proti firmě Bosch podalo návrh na trestní stíhání US ministerstvo financí s tím, že šlo o německou firmu, které firma Sullivan and Cromwell na příkaz JF Dullese opatřila fingovaného švédského vlastníka, aby mohla v US podnikat i za války …

S Hitlerovou vládou spolupracovala dnešní US firma Bertelsmann Corporation, původně německá firma, založená 1835 v Německu , dnes 3.největší vydavatelská firma obchodní literatury v AJ na světě. Vlastní noviny, časopisy, v US např. Random House, a je spoluvlastníkem  největší evropské  TV a rozhlasové stanice  CLT-UFA.

Celá 30. léta vydávala Goebbelsovi propagandistickou literaturu „hnědé“ knihovny , která oslavovala Hitlera a nacismus. V roce 36 např. vydala Volk ohne Raum/Národ bez prostoru  Hanse Grimma, zuřivého nacisty, která vysvětlovala, proč musí Německo vystěhovat okolní národy …

Protože čas od času vydala  i „jinou“ literaturu ,o kterou Goebbels nestál, nechal některé její  malé rybky koncem roku 43 postavit před soud pro „ ilegální odčerpávání papíru pro vlastní zisky „ , a v roce 44 je na několik měsíců nechal zatknout ( samozřejmě nikoliv jejího spolumajitele Heinricha Mohna, člena SS a významného sponzora HitlerJugend,  či nejvyšší management . Majoritní akcionář Bertelsmann  sloužil u Luftwaffe, a když byl v roce 43 zajat Američany, převzal vedení firmy Mohn. Bertelsmanna Američané propustili v roce 46 …).

V roce 45 Heinrich Mohn již nedostal od US okupačních úřadů licenci na vydavatelskou činnost . Proto v roce 47 Heinrich Mohn svá práva převedl na svého syna Reinharda, jenž licenci od Američanů  obratem dostal …

Teprve v 3/98 ti, co přežili Holocaust (či jejich dědici)  podali soudní žaloby proti firmám, které kolaborovaly s nacisty, a žádali na nich odškodnění.

Učinili tak hromadně na jaře 98 u soudu v New Jersey. Navzdory tomu, že právníci těchto firem oponovali nejrůznějšími námitkami, soud nařídil jednotlivá slyšení na konec roku 99 …

Proto jako první, aby se vyhnul skandálu před soudem, fond  ve výši 12 mil. dolarů na odškodnění těch, kteří pro něj nedobrovolně za války pracovali, založil v létě 98 Volkswagen, a vyplatil nezveřejněné částky svým 220 bývalým „ otrokům“ …

V 6/99  třináct prominentních něm. firem ( celkem se jednalo o 6.000 něm. firem) , které významně spolupracovaly s nacisty ( DaimlerChrysler, BMW, pojištˇovna Allianz , nakladatelství Bertelsmann, firma Hugo Boss, firma Manesmann, petrochemická firma BASF, farmaceutická Bayer, firma DeGussa, která dodávala  Zyklon B do plynových komor, Siemens, Deutsche Bank, Dresdner Bank, zbrojovka Thyssen-Krupp) , oznámilo vytvoření podobného fondu ve výši 1,.2 mld dolarů , což právníci obětí napadli jako porušení dohody z Washingtonu z 5/99, podle které nejprve měly s obětˇmi (s jejich dědici) jednat o jeho výši (částku považovali za malou) ….

Německé firmy přiznaly svoji morální zodpovědnost za nucené práce , ale zdůraznily, že fond vytvoří jen za podmínky, když ze strany obětí(jejich dědiců) obdrží záruku, že již tyto firmy nebudou žalovat u US soudů  ( na této podmínce trvaly zejména pronacistické pojištˇovny  - něm. Allianz, kolaborující francouzská AXA, švýcarská Winterthur a Curych, a italská Assiscurazioni Generali …) .

Peníze  náležely jednotlivcům ( jejich dědicům), v polovině případů nežidovského původu, kteří byli nuceni pro něm. či kolaborantské firmy pracovat jako vězni koncentračních táborů (většinou Židé)  či na nucených pracích , pro které byli deportováni  ( ne Židé, většinou Poláci ,Ukrajinci, Bělorusové aj., přičemž 100.000 z nich žilo v té době ve US … ) ..

Německá vláda (která  jménem něm . firem nabízela 4.2 mld dolarů)  se nakonec s Washingtonem na vyrovnání dohodla v 12/99, na základě kterého musely tyto něm. firmy fond na odškodnění obětí navýšit na částku 5.2 mld dolarů, což již odpovídalo představě obětí (5.7 mld dolarů, třebaže jejich právníci původně požadovali 30 mld dolarů ) …

Tyto něm. firmy však nehodlaly do fondu přispět vyšší částkou než 2.6 mld dolarů, takže zbytek musela zaplatit něm. vláda ( která od roku 45 vyplatila na odškodnění obětí holocaustu celkem 60 mld dolarů, ale nikdy neodškodnila otroky, které pro nacisty museli pracovat v něm. továrnách  …) .

V té době  se  počet oprávněných , především ve východní Evropě, odhadoval na 2.3 miliónů jednotlivců … (New York Times ze 26.4. 00).

Pět měsíců po dohodě mezi Washingtonem a něm. vládou, Washington oznámil, že bude požadovat vytvoření podobného fondu od stejně provinilých US firem , zejm. od automobilky Ford a  General Motors  … (New York Times  z 31.5.01, Los Angeles Times  z 9.7.01) .

V 7/00 byla konečně podepsána dohoda mezi všemi zúčastněnými (US,Německo ,Rusko,PL,Ukrajina,Bělorusko, ČR), kterou něm. parlament po průtazích nakonec schválil …

Tři roky po ustavení mez. komise,  něm. pojištˇovna Allianz  žádné oběti nevyplatila ani halíř, naopak, proti nárokům obětí zaútočila v rámci něm. konsorcia pojištˇovacích firem, které s nacisty spolupracovaly, a které do fondu na odškodnění nehodlaly nic platit. Toto konsorcium  u soudů v Kalifornii a na Floridě úspěšně napadlo právní ujednání, která měla vyplácení zjednodušit .

Pojištˇovna Allianz , v rozporu s dohodou, neposkytla seznam všech případných beneficientů (svých pojistníků), kterých bych se odškodnění týkalo ( podle hrubých odhadů mez. komise se odškodnění týkalo 1.5 miliónu židovských pojistníků, Allianz předložila k roku 02 jména jen 380 osob s cynickým prohlášením, že sepsání seznamu je „ časově náročné a odporuje zákonům EU o zveřejňování soukromých údajů … „) .

Tyto bývalé pronacistické pojištˇovny kromě toho požadovaly, aby se jim z nároků pojistníků odepsalo 25 mil. dolarů, kterými přispěly na provozní náklady mezinárodní komise , která projednávala nároky židovských pojistníků (jejich dědiců), obětí holocaustu  …

Převzato z blogu autorky na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.března 1941 byla zařazena do stavu Royal Navy letadlová loď HMS Victorious.

29.března 1848 – Druhá pražská petice císaři. Nesla zhruba stejné požadavky jako ta první (?19.3.). Císař odpověděl tzv. Kabinetním listem (?8.4.1848), kde uznával některé ústupky.

Poslední komentáře

přidal komentář v AGS-17 Plamja
U této zbraně jsem sloužil,jako střelec čtyřikrát za 5 a jednou za 4,ohodnocen při střelbách ostrými.Jo jo kde jsou ty č...
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
mozna si na mne pamatuješ
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
v roce 1973 jsem take byl na kurzu OT65 v Jihlave kasarna 25 unora pak zbytek vojny v caslavi
odpověděl na komentář #4803 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Pán se nejspíše přepsal. Měl na mysli pro "ně"
odpověděl na komentář #4800 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Zdravím,říkáte to dobře, zajímalo by mě ale, proč máte raději Ukrajinu nad ČR.Ne že bych nesouhlasil, jen mě zajímají va...