ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 8. 3. 2010 20:51 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Železnice a jejich podíl na holocaustu

S kolaborací státní správy s nacisty se po válce nevypořádal ani jeden stát nacisty okupovaný. V 12/01 u jednoho US soudu několik pozůstalých po obětech „ konečného řešení židovské otázky“ podalo žalobu na Francouzské železnice (SNCF), která je vinila z toho, že se dobrovolně, za účelem zisku, podílely na holocaustu : francouzské SNCF po celou dobu války kolaborovaly z vlastní vůle s nacisty tím, že jim poskytovaly a provozovaly vlaky pro deportaci Židů do vyhlazovacích táborů za účelem zisku.

Podle žaloby železničáři  SNCF na nádražích strhávali z deportovaných šaty, obírali je o všechno, co u sebe měli , a pak co nejvíce rodin natlačili do dobytčích vagónů  …

„ Peklo začínalo již na francouzských  nádražích, kde z deportovaných  zřízenci Francouzských drah strhávali šaty, šperky, a brali jim peníze. …“  stálo v žalobě.

Její železničáři, podle žaloby, pak dohlíželi nad tím, aby deportovaní po celou strašlivou jízdu, kdy byli ve stoje bez vody, jídla , a sanitárních potřeb, našlapáni v dobytčích vagónech po celou dobu až do Osvětimi Birkenau, bez ohledu na staré, nemocné, těhotné, či děti .

Do Osvětimi deportovaní přijížděli pološílení, nacpáni mezi těmi, co během jízdy zemřeli či zešíleli, ve výkalech, a mezi tím některé ženy porodily.

Další se zbláznili ze strachu při příjezdu .

Při zpátečních cestách těchto konvojů smrti, tito zaměstnanci SNCF, stálo v žalobě,  vagóny od výkalů,zvratků a krve uklízeli, a také právě oni se zbavovali mrtvol, které transport nepřežili  …

Proto se ,podle této žaloby, společnost Francouzské železnice dopustila zločinů proti lidskosti.

Stejná žaloba byla podána u soudu v Toulouse pozůstalými po Georgi Lipietzi, který byl  Gestapem zatčen  v Toulouse, a převezen do  sběrného tábora Drancy v 5/44 . Pozůstalí požadují na Francii a SNCF, spolupachatelům zločinu proti lidskosti, 400.000 euro .

 Známý advokát Arno Klarsfeld , vnuk deportovaného, a syn Serge a Beaty Klarsfeldových, kteří v 70/80.letech přispěli k zatčení nacistů, užívajících si v pohodě důchodu, jenž  se angažoval  na BV ve prospěch zadržovaných západních rukojmích, zastupoval SNCF u US soudu , kde připomněl i osud 1.647 Gestapem zastřelených železničářů, a zdůraznil,  že transporty byly organizované přímo Gestapem .

Podle něho takovéto žaloby „zředˇují“ odpovědnost německých úřadů a kolaborantského státu ve Vichy, pověřeného deportací Židů z Francie.

SNCF byly veřejnoprávním subjektem pod přímou kontrolou francouzského státu  a německých úřadů.

Ale, podle francouzských historiků , dobytčí vagóny byly pro každý transport Gestapem zabrány , tak jak Gestapo zabralo  všechna nákladní auta i jednotlivcům a soukromým firmám, aby židovské rodiny dopravily do regionálních sběrných středisek ,než je „ vyexpedovali“ do Drancy na poslední transport do Osvětimi Birkenau.

Tak tomu bylo např. v létě 42 při deportaci 10.000 Židů ze svobodné zóny.

Proti „zabavení“ jako úřednímu aktu se SNCF, podle těchto historiků,  nemohly bránit, stejně tak musely poskytnout lokomotivu, strojvůdce a mechanika.

Některé vlaky pro deportace poskytl wehrmacht, jak dokladuje záznam z 28.7. 42 gestapáka Heinz Rothke, odpovědného na Gestapu v Paříži za „ konečné řešení “ v letech 42-44  (po válce byl v PAR odsouzen v nepřítomnosti, zatímco se živil jako právník ve Wolfsburgu, zemřel v roce 66/54) :

“V srpnu 1942 bude třeba vypravit 13 židovských konvojů. Odbor dopravy wehrmachtu nám potvrdil, že nákladní vagóny opět zapůjčí .“

V korespondenci mezi odborem pro židovské otázky na Gestapu v Paříži a v Berlíně ( Adolf Eichmann) není nikde zmínka o SNCF, jen o říšském ministerstvu dopravy či vagónech wehrmachtu.

Převozy do sběrných táborů měli na starosti francouzští policisté, četníci , a francouzské ultrapravicové pronacistické milice , tzv. mobilní záložní gardy /Gardes mobiles de réserves, vlastní deportace příslušníci SS, němečtí četníci a němečtí vojáci.

Žádný člověk,který deportaci přežil, neobvinil ani SNCF ani její železničáře.

Jestliže z deportovaných někdo něco strhával, nebyli to železniční zřízenci, ale pravděpodobně příslušníci francouzské protižidovské policie , protože ve zprávě dotyčného Rothe se uvádí, že  „ před deportací musí být všichni Židi podrobeni  důkladné osobní prohlídce ze strany francouzské protižidovské policie ...“ .

Zřízenci SNCF nemyli ani dobytčí vagóny, ani neuklízeli mrtvoly deportovaných, protože vagóny při příjezdu do Osvětimi, či jiného vyhlazovacího tábora, myly čety vězňů, protože zaměstnanci SNCF nikdy nepřekročili francouzsko-německé hranice …

Podle přežilých, právě železničáři SNCF brali od deportovaných zprávy pro jejich blízké, a některým se i podařilo některé deportované zachránit, jako např. židovské děti v Rozan 12.9.42, či v 8/44, kdy se jim podařilo zařídit,  aby poslední vlak pro deportaci kapitán SS Alois Brunner, velitel sběrného tábora Drancy, jenž byl Eichmannem vyslán Paříži  „na pomoc“  v čele speciálního protižidovského komanda v 5/43,  nedostal  … (Brunner byl v roce 56 odsouzen ve Francii v nepřítomnosti k trestu smrti, žil spokojeně v Sýrii) .

Co podle těchto žalob zakládá zločin proti lidskosti ?

Obviněna z tohoto zločinu by musela být každá sekretářka, která napsala jméno na seznam, každý strážník, který dotyčného přišel zatknout, železničář, který vagón připravil, všichni ti byli články řetězu deportací, ale jejich chování nezakládá žádný trestný čin, natož zločin proti lidskosti, u kterého je nutno posuzovat stupeň osobní účasti, osobní odpovědnosti, stupeň autonomie (nezávislosti) jednání, 100% znalost dalšího osudu deportovaných.

Za zločin nenesou odpovědnost ti, jejichž role byla  sice pro zločin nezbytná, ale  neosobní (váleční zločinci jednali z titulu svých funkcí , a konečné řešení židovské otázky tvořilo náplň jejich funkcí – ve Francii mj. Helmut Knochen, Kurt Lischka, zástupce Knochena, Theodor Dannecker (spáchal sebevraždu v US vězení v 12/45), Heinz Rothke, Ernst Heinrichsoln (po válce právník a starosta Burgstadtu), Horst Ahnert (v roce 45 zmizel), Paul Touvier, Maurice Papon  - to samé platí pro zločinecké organizace NSDAP, SDSicherheitsdienst, Gestapo, SS, které tento cíl vyhlašovaly ve svých stanovách), protože byli v podřízeném postavení vůči vykonavatelům zločinu ( ti, co byli za tyto zločiny souzeni, měli moc tyto zločiny nařizovat, anebo z pověření své vlády měly operativní pravomoce jako Maurice Papon ) .

Právníci SNCF tvrdí, že SNCF byly podřízené státu,  a jako veřejnoprávní subjekt byly „zabaveny „ , proto jejich účast na deportacích  byla „automatická“  ….

Faktem však je, že k poskytování vagonů pro deportace  nebyly nuceny . Neexistoval žádný příkaz, ani žádná povinnost, která by jim poskytování vagónů nařizovala .

Francouzské dráhy deportace prováděly z vlastní iniciativy a pro vlastní zisk, třebaže jejich právník Arno Klarsfeld prokázal, že SNCF nedostaly za zabrání svých vagónů zaplaceno.

Zaplaceno sice od nacistů nedostaly, ale z důvodu, že se ve zprávě berlínského Ústředního bezpečnostního úřadu o rozhodnutí deportovat francouzské Židy do vyhlazovacích táborů  z 15.6.42  uvádí, že „ veškeré náklady na  jejich deportaci  ponese francouzský stát „  …

Ministerstvo vnitra jim proto za každého deportovaného , třebaže je v drtivé většině  převáželi v dobytčích vagónech, zaplatilo lístek třetí třídy …

Druhá bitva o vinu/nevinu státních Francouzských drah/SNCF se rozpoutala poté, co správní soud v Toulouse 6.6.06 odsoudil SNCF k tomu, aby každému členu rodiny europoslance za Stranu zelených, Alaina Lipietze , vyplatila 21.000 euro, protože Lipietze seniora ve svých vagónech deportovala do tranzitního tábora Drancy, třebaže věděla, že  „konečná“ z Drancy je v Osvětimi…

Po tomto „průkopnickém“  soudním rozhodnutí se u francouzských soudů objevilo 200 dalších žádostí na odškodnění od SNCF z Francie, Belgie, Kanady a Izraele,  od samotných deportovaných či od jejich příbuzných , jejichž hlavním požadavkem však je,  aby SNCF veřejně uznaly svoji odpovědnost za deportace desetitisíců Židů, což SNFC odmítají.

Právníci žadatelů prohlašují, že rozhodnutí z Toulouse se týkalo jen  přežilých, že však za své klienty budou vymáhat i odškodnění pro mrtvé …

Francouzský stát se 16.7. 95 ústy Chiraka  za deportace omluvil (+  o 2 roky později totéž učinil premiér Lionel Jospin) . Od roku 99 existuje správní procedura pro odškodnění přímých obětí protižidovských opatření, která  za Gestapo realizovala francouzská policie .

V 7/00 francouzská vláda rozhodla, že sirotkům vyplatí 27.440 euro na osobu, v 1/01 byla založena Nadace k uctění Shoah.

Logistika francouzského státu při deportacích  Židů sehrála rozhodující roli – do nejmenších podrobností pečlivě naplánované a provedené rozsáhlé protižidovské razie francouzské policie a četnictva, doprava a internace Židů  ve francouzských sběrných táborech ( ten poslední, z něhož vedla železniční přípojka do Osvětimi , Drancy, byl  francouzskými  úřady  zřízen již 1940), to vše byly akce tak gigantického rozsahu, které by německá okupační správa nemohla nikdy zajistit sama …

Francouzský policejní ředitel, ambiciózní playboy v kožichu René Bousquet,  sehrál při deportaci Židů z Francie do plynových komor klíčovou úlohu ( francouzským komisařem pro otázky konečného řešení na francouzském ministerstvu vnitra byl Darquier de Pellepoix ) .

V 5/42 Heydrich přijel osobně Paříži sdělit, že je na řadě s deportacemi  židovských apatrides (bez státní příslušnosti) z okupační zóny, a byl překvapen, když René Bousquet na Heydrichovi požadoval, aby francouzská policie mohla „připravit“ k deportaci také Židy internované již rok a půl ve sběrných táborech na území jižní svobodné zóny … nabídku, kterou Heydrich  rád přijal, takže od 17.7. 42  byly i v neokupované zóně každý týden vypraveny tři vlaky o 1.000 deportovaných …

Klíčové setkání mezi francouzským policejním ředitelem a šéfem pařížského Gestapa v otázce deportací se konalo 2.7. 42 – byly na něm dohodnuty razie  francouzské policie (četnictva) proti Židům v pařížském okrese ve dnech 16. a 17. 7. 42 .

Gestapu, kterému se ani nesnilo, že věci ve Francii půjdou takto dobře, opět stačilo, aby Bousquetovi poskytlo iluzorní zdání dohody : Gestapo provizorně přistoupilo na Bousquetův požadavek, aby deportace francouzských Židů byly ještě odloženy , výměnou za jeho návrh, že francouzská policie zatkne všechny zahraniční Židy na francouzském území ( šlo  především o německé, rakouské a československé Židy, kteří do Francie utekli před nacisty, ale po porážce Francie se zde ocitli v pasti v internačních táborech …).

Toto zplynění nefrancouzských Židů bylo odsouhlaseno ministrem Lavalem – Francie se tak stala jedinou zemí v Evropě, ve které byli deportováni i Židé z území neokupovaných německou armádou (o další raritu se postaral Slovenský stát, který za deportaci svých Židů Říši ještě zaplatil ) …

Protižidovské razie v pařížské oblasti, které prosluly zejména srdceryvnými scénkami tisíce dětí oddělených francouzskou policií od jejich rodičů ve sběrných táborech  Pithiviers a Beaune-la-Rolande, však nakonec nebyly tak plodné, jak Bouquet  Gestapu nasliboval : někteří Židé unikli díky varování,které přišlo od některých francouzských policistů či od židovského odboje.

Navíc se mnoho židovských rodin po příchodu nacistů přestěhovalo z Paříže do menších měst, např. v Lyonu počet Židů v důsledku toho vzrostl ze 3.000 na 75.000, proto sem Němci 1942 poslali osvědčeného kata z Nizozemí a Ukrajiny Klause Barbie, a učinili jej šéfem lyonského Gestapa.

Protože v okupované zóně mnoho Židů uniklo, musel se Bousquet lépe snažit  při protižidovských raziích v jižní svobodné zóně 26.8.1942  - z vlastní iniciativy proto poslal všem příslušným prefektům instrukci, ve které rušil předchozí směrnici, která ze zatčení vylučovala židovské děti pod pět let, a navíc prefektům nařídil, aby zatkli každého, kdo by zatýkání Židů bránil, či jinak policejní protižidovské razie sabotoval.

Pár katolických francouzských biskupů a kardinálů proti raziím  sice protestovalo, ale Bousquet je umlčel tím, že ministru Lavalovi poradil, aby jim odejmul státní dotace, a katolickým školám fiskální privilegia, což Laval učinil v 10/42.

Jeden ze tří francouzských klíčových válečných zločinců (všichni byli vysokými úředníky státní správy před válkou i po válce, šéf francouzské policie René Bousquet, jehož „pracovitostí,inteligencí a loajálností  byl „oslněn“ sám Hitler, uzavřel v 8/41 se šéfem francouzského Gestapa  Karlem Obergem tzv. Obergovy –Bousquetovy dohody, ve kterých Oberg  dekorativně uznal teoretickou nezávislost francouzských policejních složek ( Bousquet tvrdil, že jako nezávislé budou říši sloužit věrněji ) , podle kterých francouzská policie již nemusela dodávat civilní rukojmí za protiněmecké akce , ani nemusela Gestapu předávat jí zatčené osoby, pokud nespáchaly protiněmecké akce  …

Šlo však jen o iluzorní „dohody“,které Gestapo nebrálo vážně : již 3 dny po těchto dohodách byl spáchán atentát na osm německých vojáků – francouzská policie musela „dodat“ 70 civilních rukojmí, kteří byli okamžitě zastřeleni ( „dodala“ odbojáře, komunisty či lidi podezřelé ze sympatií k nim, osoby pomáhající Židům, svobodné zednáře,homosexuály, prostitutky ) . 21.9.41 francouzská policie „dodala“ Gestapu na „odstřelení“ dalších 117 zatčených rukojmí  …

V 11/41 policie v Reims vydala Gestapu komunistické odbojáře, zatčené na udání jednoho z nich.

21.6.43 se Klausi Barbiemu, šéfovi Gestapa v Lyonu, podařilo na udání zatknout na schůzi odbojářské velitele, kteří se jí zúčastnili, včetně emisara de Gaulla Jeana Moulina (Didiera alias Maxe), který měl na příkaz de Gaulla sjednotit francouzský odboj … Klaus Barbie po Moulinovi šel velmi dlouho, a krutě mučil všechny zatčené, jen aby o něm dostal nějakou informaci .

Pro francouzské poválečné politiky kolaborace státního aparátu byla velmi nepříjemná –  ze tři prominentních válečných zločinců , arogantně ambiciózních 30letých bývalých medializovaných vzorových technokratů republiky, dva byli radikální předváleční socialisté , kteří podpořili tzv. lidovou frontu ve Francii 1934, a právě kolaborace této parlamentní radikálně-socialistické kliky způsobila Francii největší rozpaky .

De Gaulle zaujal pragmatický přístup, a z důvodu „rekonstrukce“ národního sebevědomí udělal za minulostí tlustou čáru , tj. uzavřel  s francouzskou  politickou elitou tacitní dohodu o promlčení  jejich kolaborace , a jakmile vstoupil v 8/44 do Paříže, prohlásil :“ Režim ve Vichy byl a vždycky bude nulitní (neplatný) od samého počátku.“

Francouzi se tak celá desetiletí tvářili, jako by pétainistický režim ve Vichy byl jen prchavým, nevýznamným obdobím , bagatelizovali  a banalizovali jej.

Mea culpa nepřiznal nikdo, ani vláda, ani univerzity, ani soudy , ani katolická církev ( která naopak největší válečné zločince po válce chránila, protože většinou pocházely z ultrakatolických , tj. antisemitských rodin ).

Dědici de Gaulla , Pompidou a Mitterrand, chtěli učinit za režimem ve Vichy definitivní tečku, protože ani Mitterrandova, ani d´Estaingova  vichistická minulost nebyla bez poskvrny , a jen díky soukromým lovcům nacistů, jako byl Simon Wiesenthal a manželé Serge a Beata Klarsfeldovi, se jim to nepodařilo.

Klaus Barbie byl nejprve Klarsfeldovými vypátrán v 70.letech v Bolivii (do roku 47 pracoval pro Brity, poté pro Američany), a  byl Francii na starou žádost Pompidoua vydán až v roce 83 ( proces  s ním začal až v roce 87 ) .

Skutečný politický skandál kolem kolaborantů za okupace vypukl až  6.5. 81, kdy satirický týdeník Le Canard enchainé uveřejnil článek o aktivní účasti Maurice Papona, ministra de Gaulla a d´Estainga , na deportaci francouzských Židů, a rozpoutal první vážnou diskusi o této temné stránce francouzské minulosti .

Papon se veřejně obhajoval tím, že jako on kolaborovala celá státní správa , proto se mnozí vysoce postavení francouzští úředníci a politici jeho procesu velmi obávali , proto všechny čtyři procesy francouzská justice odkládala, a  zoufale doufala, že všichni obžalovaní mezitím zemřou na věk ( jako na výsměch svým obětem se však nacističtí  masoví vrazi většinou dožili vysokého věku 80, 90 let ) …

V poválečných letech se režim ve Vichy nerozebíral, ani nepropíral na veřejnosti, třebaže čistky mezi kolaboranty se konaly, ale rozhodně se nedá říci, že si Francouzi pročistili svědomí .

Tři největší kolaboranty a francouzští váleční zločinci, Maurice Papon, tajemník prefekta v Bordeaux , René Bouquet, a Paul Touvier, šéf ultrapravicových milic, francouzský stát po vzoru ostatních států převzal do svých služeb  - pomohli mu významně při potlačování alžírských a marockých nacionalistů v 50. a 60. letech …

O kolaboraci státní správy ve Francii pojednává autobiografický příběh Liona Feuchtwangera Dˇábel ve Francii z roku 42 (vyšel v roce 54) , který se dotýká i tématu US imigrační politiky po vypuknutí 2.sv.v. :

od září 39  US konzuláty, např. v Marseille, vydávaly víza jen prominentním či zámožným Židům, obyčejné židovské rodiny neměly šanci vízum dostat, třebaže to znamenalo jediné : plynové komory.

 Již v roce 39 návrh zákona o pomoci německým židovským dětem se v Kongresu setkal s absolutním odporem, zatímco stejný návrh zákona o pomoci britským dětem byl přijat.

Za války US nemilosrdně odháněly od svých břehů lodě s židovskými uprchlíky, a poslaly je tak do plynových komor, pokud nebyly nacistickými loděmi potopeny na širém moři …

US shazovaly potravinové balíčky Řekům pod nacistickou okupací, ale nikdy je neshodili hladovějícím Židům v nacisty neprodyšně uzavřených ghettech …

Další ožehavé téma je otázka, proč spojenci v létě 44, kteří v té době pomáhali Polské armádě krajowej/zemské AK  při varšavském povstání,  nebombardovali koleje vedoucí do Osvětimi Birkenau , odmítl to náměstek US ministra obrany (viz Henry Ford) , ale oficiální vysvětlení US  nepodaly nikdy …

Převzato z blogu autorky na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.března 1848 – Druhá pražská petice císaři. Nesla zhruba stejné požadavky jako ta první (?19.3.). Císař odpověděl tzv. Kabinetním listem (?8.4.1848), kde uznával některé ústupky.

29.března 1941 byla zařazena do stavu Royal Navy letadlová loď HMS Victorious.

Poslední komentáře

přidal komentář v AGS-17 Plamja
U této zbraně jsem sloužil,jako střelec čtyřikrát za 5 a jednou za 4,ohodnocen při střelbách ostrými.Jo jo kde jsou ty č...
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
mozna si na mne pamatuješ
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
v roce 1973 jsem take byl na kurzu OT65 v Jihlave kasarna 25 unora pak zbytek vojny v caslavi
odpověděl na komentář #4803 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Pán se nejspíše přepsal. Měl na mysli pro "ně"
odpověděl na komentář #4800 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Zdravím,říkáte to dobře, zajímalo by mě ale, proč máte raději Ukrajinu nad ČR.Ne že bych nesouhlasil, jen mě zajímají va...