ARMÁDY A HISTORIE

Sýrie za Háfize Asáda, historie plná paradoxů

Francie úmyslně ve 20.a 30.letech Sýrii rozdrobila konfesně (sunnité, šíité, alávité - 11% syrského obyvatelstva, jsou odnoží šíitské větve islámu a žijí v Alávitských horách, z alávitů pocházel i Háfiz Asád,  drúzové, křestˇané),  etnicky a regionálně  ( nejznatelněji se regionalismus projevuje kolem Damašku a Alepu ) .  

Syrské národní elity v letech 36-42 intenzívně usilovaly o sjednocení,  nakonec však, aby zabránily vzniku libanonského státu s maronitskou většinou,  souhlasily s vytvořením samostatného Libanonu v hranicích i čtyřech původně syrských oblastí …

Strana BAAS,která v Sýrii vznikla, byla vytvořena na základech arabského nacionalismu a populismu , nebyla však postavena na konfesionalismu a regionalismu, což byl pokrok.

Během 65 let nezávislosti zažili Syřané 10 let občanských svobod, jinak samé puče a diktatury, ale také neúspěšný státní útvar s násirovským Egyptem (58-61) .

Období státních převratů na chvíli  ukončil kongres v Homs v roce 53, na kterém se sešli významní političtí i vojenští představitelé , a kde "poděkovali"  levicovému diktátoru Adibu Šišaklimu (49-53), že odstoupil a umožnil zorganizovat svobodné volby, v té době mezi arabskými státy zcela unikátní .

V těchto volbách po jednom křesle obdrželi i Muslimští bratři a komunisté …

Tato demokracie však nepřežila studenoválečnickou rivalitu mezi mocnostmi, díky které se především, pod vlivem hlásané třídní a protiimperialistické demagogie, zpolitizovala armáda .

V roce 1970 pak již stoupala hvězda diktátora Háfize Asáda, který politickou situaci v Sýrii  svým " nápravným " hnutím  "stabilizoval"  autoritářským policejním režimem.

Za tuto "stabilitu" Sýrie zaplatila draze .

Háfiz Asád  se k moci vyšvihl provoláváními o národní jednotě, a také tím, že v počátečním období toleroval městskou buržoazii a politické strany sdružené  v Pokrokové frontě, které mu tak „ naletěly“ .

Na „vřelá“ , ale „ důrazná“  doporučení sovětských vojenských poradců se Háfiz Asád připojil  k Egyptu ve  třetí  arabské válce proti Izraeli (1948,1967,1973) , kdy armády obou států vtrhly do Izraele na  židovské svátky jóm kippúr (jóm kippúrská válka / Araby nazývaná ramadánská válka) , která Sýrii stála Golanské výšiny.

Národní jednota zmizela v 6/76, kdy Háfiz Asád, který po ztrátě Golanských výšin na Moskvu silně zanevřel a stále intenzívněji se vtíral do přízně Washingtonu, se chtěl Američanům zavděčit, takže s jejich tichým souhlasem v 6/76 vtrhl do občanskou válkou rozvráceného Libanonu, kde rozprášil palestinské milice a jejich spojence z libanonské levice …

Zároveň tvrdě zakročil na vnitropolitické scéně - jednak proti politickým stranám, které nevstoupily do Národní fronty, jejichž vůdce uvrhl na mnoho let do vězení, a jednak proti občanským hnutím, profesním svazům, které požadovaly zrušení výjimečného stavu, platícího již od  roku 63 …

Sunnitská buržoazie nejprve proti Asádovi stávkovala, nakonec se s ním dohodla.

Třebaže se Háfiz Asád připojil k arabské exkomunikaci Egypta poté, co Anvar Sadat v roce 78 po své historické cestě do Tel Avivu z podzimu 77 podepsal pod patronátem Washingtonu separátní mírovou smlouvu s Izraelem v Camp Davidu, Sýrie zůstala se svým baasistickým režimem v izolaci .

Vnitropolitická situace se zhoršila po svržení šáha v Íránu, kdy převzetí moci ajatolláhy v 2/79 přivedlo do eufórie všechny islámisty na Blízkém i Středním východě.

Saddám Husajn a Háfiz Asád ( kteří se dostali k moci takřka ve stejnou dobu - Husajn 1969, Asád 1970) se nenáviděli , ale měli jedno společné - laickou stranu BAAS, která popravovala islámské radikály …

Saddám Husajn po roce 79 hromadně popravoval předáky iráckých šíitů, protože se cítil ohrožený "vývozem" íránské islámské revoluce, současně však významně finančně a materiálně podporoval proti Asádovi jak syrské islámistické extrémisty, tak libanonské křestˇany, takže počátkem 80.let Sýrie zažila sérii islámistických atentátů Saddámem Husajnem zaplacených , které měly zemi uvrhnout do občanské války .

Háfiz Asád  v odvetu  prováděl trestní výpravy ( 1980 masakr v Palmyre a 1982 masakr v Hama ).

Třebaže Háfiz Asád udržoval domácí islámisty v mezích, jako jediný z arabských zemí (později se k Teheránu připojil i plukovník  Muamar Kaddáfí z Libye) podporoval revoluci teheránských ajatolláhů , čímž na sebe přivolal hromy a blesky Washingtonu ( který odmítl Asádovy námluvy v letech 73 -76 ), takže za své hluboké izolace v arabském světě byl definitivně vehnán do vlivu Moskvy (smlouva o přátelství z roku 80, kterou Háfiz Asád Moskvě dlouhá léta odpíral).

V této době v Asádově rodinném klanu vypukly boje o moc především mezi Háfizem a jeho bratrem  Rifátem .

První rozhodující prozápadní obrat nastal v roce 86, kdy Asádův režim finančně zbankrotoval - Asád musel svoji "průmyslovou revoluci"  poslat do pekel, a znovu začít podporovat a dokonce subvencovat zemědělství, traumatizované jeho agrární reformou, a současně musel s pokorou obnovit kontakty se syrskou „buržoazií“ , což znamenalo, že povolil menší liberalizaci zahraničního obchodu pro menší rozkvět soukromého sektoru.

Ve stejnou dobu Háfiz Asád  dobrovolně  a "soukromě " prosadil program strukturálních reforem dle doporučení MMF, ale „veřejně „ odmítl jakoukoliv finanční pomoc od mezinárodních bankovních institucí …

Tímto pragmatickým ústupkem Asád zajistil potravinovou soběstačnost země, která jako jediná v oblasti nemusela dovážet potraviny .

Brzy na socialistické Sýrii byla socialistická jen její jediná politická strana BAAS a její byrokratický státní aparát.

V roce 89 Háfiz Asád s US podporou přiměl libanonské politiky zasednout se Syřany k jednacímu stolu v Taifu, kde byla, za tichého souhlasu Izraele (jako odměna za rozprášení milic OOP v 6/76 + v 8/82) , mezinárodně stvrzena syrská nadvláda nad Libanonem …

Washington poté neúspěšně naháněl Izrael do jednání s Háfizem Asádem  o Golanských výšinách.

V Libanonu se mezitím syrská nomenklatura, pod vlivem extrémního úsilí premiéra Rafika Hariri (pověřence Rijádu) rekonstruovat ku svému obohacení Libanon, zcela propadla do korupce .

Druhým zásadním prozápadním krokem byla  po pádu berlínské zdi v roce 89 Asádova aktivní účast ve válce v Zálivu na straně spojenců 90/91 , a to navzdory bouřlivým protestům samotných Syřanů …

Tím však vzájemný průlom ve vztazích skončil - jednání s Izraelem (premiér Ehud Barak) k ničemu nevedla, taktéž jednání " poslední šance " mezi Clintonem a Háfizem Asádem v 3/00 v Ženevě – možná, že si Clinton uvědomil, že je již Háfiz Asád příliš starý na to, aby mírovou smlouvu podepsal, takže bude lépe ponechat její vyjednání na jeho nezkušeném nástupci , či americkým zájmům lépe vyhovovalo udržování politiky pozitivní nestability …

Brzy po tomto setkání Háfiz Asád zemřel - 10.6.2000 .

Do prezidentského křesla nastoupil jeho syn , a to prostřednictvím narychlo pozměněné ústavy, která nepočítala s tak mladým nástupcem …

Nikdo z mezinárodního společenství se nad přes noc změněnou ústavou nepodivil, a Madelaine Albrightová ,ministryně zahraničí, dokonce diktátoru přijela na pohřeb a feudální nástupnictví jeho syna osobně schválila ( nebyla sama, taktéž Chirak, oba dva očekávali od  Bašíra Asáda , očního lékaře vystudovaného na západních univerzitách, povolnost)  …

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.