Kdo je online

Právě přítomno: 2065 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 3. 1. 2012 18:25 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Apokalypsa jménem komunismus a nacismus

Apokalypsa vyhlazovacích gulagů a Osvětimí, které vyhlazovaly celé národy, společenské třídy, či rasy – děti „kulaků“ umírající během bolševiky uměle vyvolaných hladomorů na Ukrajině vystřídaly židovské děti umírající hladem ve varšavském ghettu, které nacistická okupační správa neprodyšně uzavřela, stejně jako bolševici neprodyšně uzavřely ukrajinské vesnice, ze kterých předtím odvezli veškeré zásoby potravin.

Komsomolské hlídky se poté dobře bavily sledováním , jak vychrtlí a nemocní vesničané pojídají trávu a kůru ze stromů, stejně dobře se bavily hlídky Hitlerjugend , které pro své obveselení pořádaly ve varšavském ghettu hony na vychrtlé a nemocné Židy.

Krvavá podstata vyhlazovacího komunismu a nacismu se navzájem překrývá, třebaže pro přesnost je nutné uvést, že bolševici deportovali do gulagů rodiny svých třídních nepřátel (zhruba 60 - 85 miliónů lidí) od novorozenců po nejstaršího člena rodiny, zatímco u nacistů tato vyhlazovací důkladnost „ do posledního rodinného příslušníka “ politických nepřátel nebyla stranickou „ generální linií“  ( mj. genocidní deportace nepřátel z baltských států z roku 40 pokračovaly i v letech 45,47,49 až do roku 54) ...

Pokus čsl. „ revizionistů“ z řad politiků  (mj. Alexandr Dubček, Josef Smrkovský) a z obce spisovatelské a novinářské z poloviny 60.let o totalitní režim „ s lidskou tváří „ rozvinul o 10 let později Teng Siao-pching , jenž otevřel Čínu světu a pod vedením Strany přešel na tržní způsob hospodaření ( ekonomickými úspěchy donutil Andropova/Syslova/Gorbačova učinit totéž pěrestrojkou ) , ale lidská práva totalitní strana nepřestala pošlapávat, stejně jako za „obrodného“ procesu čsl. komunistů, kdy byl totalitní režim i v letech 66-68 stále prohlašován za „statek nejcennější“, který byl zneužit „ režimem osobní moci a zvůle“ – viz lednový sjezd ÚV Strany a čsl. jaro 1968 …

 „Obrodný“ proces čsl. komunistů z poloviny 60.let řešil spíše „ čest“ jedenácti čelných představitelů Strany, kteří byli popraveni ve skupině „protistátního centra“ Slánský a spol., než čest skutečných čsl. hrdinů  ( mj. byl v roce 63 Kolderovou komisí rehabilitován komunistický vrah Bedřich Reicin, agent NKVD působící jako informátor u čsl. pluku v Buzuluku, po roce 45 šéf 5.odd. hlavního štábu ministerstva obrany „nezávislého“ gen. Ludvíka Svobody, v této době byl jeho obětí se vší pravděpodobností gen. Vojtěch Vladimír Klecanda, jenž „ vyskočil“ z okna svého bytu 22.4.47 v době, kdy se ráno holil, jenž si stěžoval, že jej Reicinovo odd. sleduje, jeho nemocná manželka potvrdila, že před oknem stálo auto Reicinova odd. ,  po Únoru byl  Reicin realizátorem věznění, mučení a  poprav členů zahraniční armády, včetně jejich rodinných příslušníků – jeho obětˇmi mj. byli  gen. Heliodor Píka, gen. Karel Janoušek, gen. Karel Kutlvašr, organizátor a velitel pražského povstání z 5.5.45, v 5/49 odsouzen za „velezradu“ na doživotí, v Leopoldově se setkal s dalším vězněm - s exvelitelem pražského wehrmachtu gen. Rudolfem Toussaintem, kterého 8.5.45 přiměl k podepsání kapitulace ) , následně v 12/52 byl Reicin jako nepříjemný svědek pro Stranu rovněž popraven v rámci procesu se Slánským , zatímco gen. Kutlvašr, legionář a účastník bitvy u Zborova (6/1917), byl po 11 letech věznění  těžce nemocný propuštěn na amnestii v 5/60 bez nároku na důchod , který mu komunisté nakonec přiznali ve výši 230 Kč …

Zemřel jako noční hlídač v 10/61 .

V 12/68 byl  „rehabilitován“/zproštěn všech obvinění gen. Heliodor Píka , popravený pro nic za nic výše uvedenými komunisty Reicinem, Slánským a spol.

V 12/68 začal před Vyšším vojenským soudem v Příbrami proces se sedmi profesionálními několikanásobnými vrahy  „Státní bezpečnosti“ /STB, kteří se v roce 49 podíleli na brutálních vraždách, mj. tajemníka Národně-socialistické strany ing. Petra Konečného a důstojníka SNB Františka Novotného ( mj. kpt. STB krejčovský dělník Miroslav Pich-Tůma * 1919, podezřelý i ze zavraždění Jana Masaryka/vyhození z okna , protože v době jeho zavraždění se pohyboval na místě činu, což nikdy nevysvětlil,  Klen, Tichter, funkcionář STB dr. Štěpán Plaček, jenž k vraždám vydával povolení )  …

27.5.48 byl ve svém pražském bytě v rámci mocenského boje dvou bolševických rozvědek zastřelen major Augustin Schramm, ex-sudetoněmecký komunistický funkcionář .

Na vyšetřování vraždy majora Schramma osobně dohlížel dr. Štěpán Plaček, šeptalo se, že major Schramm shromaždˇoval kompromitující materiály na jisté komunistické funkcionáře …

STB z tohoto vlastního gangsterského boje učinila „rozsáhlé spiknutí v Únoru poražených třídních nepřátel  – do  mlýna mučíren čsl. komunistů se dostali samozřejmě jenom nevinní lidé, kteří se však k velezradě/ke spolupráci s cizí rozvědkou ani po mučení nepřiznali, a protože byli svědkové mučících praktik, STB vyšetřovatelé ( expolitruci NKVD či konfidenti Gestapa) je zlikvidovali ( ti, co se dostali až k soudu byli usvědčováni agenty STB, kteří se předtím chtěli vetřít do jejich přízně pod identitou důstojníků USA či jiné rozvědky) …

Za vraha majora Schramma bolševici prohlásili studenta Miloslava Choce, národněsocialistického aktivistu, jenž se se svými kamarády ani ne po měsíci vrátil z emigrace z německého utečeneckého tábora, a jako takový byl v 6/48 zatčen STB,  a technika Slavoje Šádka, žádný z nich se však k zastřelení Schramma nepřiznal ani při mučení, ani při procesu s „ jejich skupinou „  ( jeden z prvních zinscenovaných procesů  ze 3.11.48, politické procesy se konaly až do roku 54 ), ani zpovědníkovi před popravou v 2/49 ( Schramma zastřelil někdo, koho znal, jeho manželka vypověděla, že  dokud nepadl výstřel, Schramm se s ním přátelsky bavil, a že na chodbě zahlédla prchajícího tmavovlasého muže, Choc byl světlovlasý)  …

Pich-Tůmovi a jeho vraždícímu STB gangu  byla prokázána vražda ing. Konečného, uneseného hned po Únoru z jeho bytu do mučírny STB ve vile v Dejvicích , přezdívané „ Statek“  - když se  ani po mučení nepřiznal k velezradě, naložili jej svázaného drátem s poloodumřelými dolními končetinami do kufru auta, a odvezli na Slovensko, kde si musel v lese vykopat hrob, načež profesionální vrah STB, vyškolený NKVD k likvidaci partyzánských velitelů, kteří odmítli slepě poslouchat politruky (do SU odjel roce 40), a poté k téže činnosti byl jako politruk NKVD v 10/44 vysazen s 12člennou partyzánskou  skupinou na Českomoravské vrchovině ( kde měl rovněž oddělovat zrno/gottwaldovce od plev/ti, kteří nebyli ochotni špehovat a udávat své spoludruhy v boji), kpt. Miroslav Pich-Tůma ukončil jeho život dvěma ranami do týla ( třetí vyslýchaný Wiesner zemřel při mučení, podle zprávy STB „ spadl ze schodů“ )  …

Pich -Tůma byl po válce vyšetřovaný pro spolupráci s Gestapem – mj. z jeho iniciativy a z iniciativy dalších československých konfidentů Gestapa, Gestapo zlikvidovalo sedmičlenný ruský ( + jedna neznámá Češka)  štáb partyzánské skupiny majora Fomina , se kterým jako politruk Pich-Tůma přiletěl …

Jediný Pich Tůma, osmý člen partyzánského štábu, při zátahu Gestapa  pobýval „ zrovna někde jinde“ , a poté  se prohlásil za velitele partyzánské brigády Mistr Jan Hus sám – konfidentka Gestapa z donucení, zatčená partyzánka Věra Pilařová, která byla po válce vyslýchána ohledně konfidentské činnosti Pich-Tůmovy, spáchala zvláštní sebevraždu, stejně jako někteří další konfidenti Gestapa  …

Ochránci lidovědemokratického režimu nacpali do kufru i živé a zmučené tělo důstojníka SNB Františka Novotného , se kterým zajeli na Kladno, kde v martinských pecích svoji obětˇspálili ( soudruhům dělníkům namluvili, že musí spálit přísně tajné stranické dokumenty, a poslali je pryč ) …

Sedm vrahů z procesu Miroslav Pich-Tůma a spol. před soudem vraždy přiznali, ale uvedli, že se „ necítí vinni“ v žádném bodě obžaloby, protože vraždami chránili bolševický režim, vrah a mučitel kpt. STB Pich-Tůma, mj. předseda Čsl. svazu partyzánů,  u soudu prohlásil :

“  Nejvyšším zákonem byl pro mne zákon třídní, pokyny svých nadřízených jsem plnil do puntíku bez nejmenšího zaváhání. Při nebezpečí z prodlení jsme měli Stranou povoleno používat i mučení a likvidaci člověka . Každý zatčený byl pro nás vinen, protože o jeho zatčení rozhodla vyšší místa  „  …

Hrůzné vraždy a mučení komunisté používali ve jménu  komunistických ideálů, pro třídní lásku ke komunistickému slepě poslušnému člověku.

Přesto čsl. veřejnost již sto let řeší jedině skutky bratří Mašínů, kteří proti takovýmto komunistickým profesionálním vrahům bojovali …

Již v roce 53 byl Pich-Tůma odsouzen pro porušování „ socialistické zákonnosti“ na 15 let, v témže roce mu byl trest po odvolání snížen na 11 let, v roce 56 byl trest přeměněn na podmíněný, a v roce 60 mu byl zbytek trestu po amnestii prominut, v roce 64 inspekce ministerstva vnitra potvrdila, že  Pich-Tůma a dalších sedm osob zlikvidovaly tři osoby, proto proces z 12/68, v 6/91 byl  profesionální vrah Gestapa/ NKVD/STB Pich-Tůma vojenským soudem v Příbrami rehabilitován ( !) , v roce 95 se údajně oběsil  …

Sedmi nejznámějším profesionálním vrahům komunistického režimu, kteří byli Stranou při „obrodném“ procesu čsl. komunistů  obětováni , byly vraždy před soudem prokázány, desítky dalších svoji profesi provozovalo dál, a mnuli si ruce, když jejich zločiny byly oficiálně Stranou promlčeny ( mj. v kauze záhadné smrti čihoštského faráře Toufara, třebaže jako zločiny proti lidskosti neměly být nikdy promlčeny) .

Kocourkovský dopis vedoucího sociálního úseku Hlavní vojenské prokuratury podpluk. dr. A. Šaldy ze 8/67 jednomu z rehabilitovaných dokladuje, jak beztrestnost komunistických vrahů pokračovala i v době „ obrodného“ procesu ze 60.let :

„ K vaší stížnosti na pana XX zaslané Hlavní vojenské prokuratuře, sděluji, že Hlavní vojenská prokuratura  přezkoumala Vámi uvedenou stížnost a zaujala stanovisko k eventuální trestní odpovědnosti pana XX.

I kdyby pan XX  a další příslušníci SNB používali při výsleších fyzické násilí, bylo by možno jejich jednání kvalifikovat jen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele. Trestnost tohoto činu však zanikla po 10 letech , přičemž desetiletá lhůta běžela od právní moci rozsudku ve vaší trestní věci, nikoliv od doby, kdy jste byl obžaloby zproštěn.

K Vašemu názoru, kdy uvádíte, že o promlčení trestní odpovědnosti u zločinů proti lidskosti jít nemůže, uvádím, že Váš názor je nesprávný, protože SNB zločiny proti lidskosti nepáchala.

Trestní stíhání Vašich údajných mučitelů nelze zahájit ani pro další překážku, kterou je rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 9.5.1960, která se týká i trestných činů zneužití pravomoci veřejného činitele. Proto Vaši stížnost odkládám.“

V době „obrodného“ procesu komunismu s „lidskou tváří“ byli rehabilitováni především vykonavatelé komunistické zvůle, rehabilitace nevinných lidí většinou probíhala s velkým zpožděním, anebo byla odložena ad acta .

V roce 67 byla Nejvyšším soudem „rehabilitována“ patnáctičlenná skupina spisovatelů a publicistů, kteří byli v roce 52 odsouzeni celkem k 220 letům žaláře  ( mj. Zdeněk Kalista 1900-1982, dr. Bedřich Fučík, Jan Zahradníček 1905-1960) …

Především se však nekonala „ rehabilitace“ československého soudnictví, vrazi z jeho řad  nikdy potrestáni nebyli, stejně jako komunističtí funkcionáři, z nichž vůně moci učinila vraždící šelmy …

Příběh paní Libuše, narozené v roce 1900 :

Paní Libuše měla tři syny, 16letý Ilja padl při květnové revoluci 1945  na barikádách v Praze, její syn Milan v 19 letech po návštěvě agentů STB uprchl v 3/48 do Austrálie poté, co se zúčastnil demonstrace nekomunistických studentů pochodujících 25.2.48 za Benešem na Hrad, takže „ dostudoval“ …

V roce 50 zavřela STB jejího 24letého syna Luboše , jejího manžela a jí samotnou, protože do její dílny, ve které šila kabelky, chodila další drobná živnostnice, paní Švestková, které živnost komunisté sebrali hned po Únoru, a vystěhovali ji i s manželem z vlastního bytu, který zabrali komunističtí funkcionáři, její muž spáchal vzápětí sebevraždu skokem pod vlak …

Také další drobní živnostníci, a to i ti, kteří naletěli sladkým poválečným slovům KSČ, a volili KSČ v roce 46, se oběsili či zastřelili, navíc jejich synové byli ze škol odveleni do lidové armády, kde v trestních praporech  nepřátel lidu i oni páchali sebevraždy .…

Paní Švestková jen plakala, a stále říkala, že by chtěla utéci do zahraničí, zda Luboš někoho nezná, kdo by ji převedl – Luboš ji odkázal na svého kamaráda z vojny ( jejich velitele, vzdělaného člověka, který bojoval již na barikádách ve Španělsku 36-39, a vybudoval v Čechách parašutistickou školu, komunisté, jako všechny španělské interbrigadisty, zavřeli vzápětí po Únoru) …¨

Luboš dostal 10 let, jeho otec (*1896)  11 let. 52letou upracovanou Libuši komunisté strčili do tábora převýchovných prací, povětšinou mezi prostitutky.

Luboš pracoval v uranových dolech, vězni měli strašlivý hlad, voda v lágrech netekla, spali na slámě ve smradu se štěnicemi, v zimě umírali zimou.

V roce 57 Luboš v muklovských hadrech z lágru utekl, 9 měsíců se skrýval v Praze.

Mezitím jeho nervově zcela vyřízenou maminku převezli do Bohnic, a protože byla stále „jen“ ve vazbě,, drželi ji na uzavřeném oddělení mezi živořícími  lidskými „hmotami“  přivázanými v klecích , zatímco jeho otce, který již na práci v uranových dolech nestačil, jako fyzickou trosku propustili – první, co udělal, bylo, že si na revers vyzvedl z Bohnic maminku, která celé dny jen nehybně seděla a plakala – čekala totiž policejní prohlídky …

Nervy měla zničené již z okupace, kdy Němci 3x vyslýchali jejího manžela jako příslušníka sokolského odboje , naposledy jej přivezli zbitého do bezvědomí  …

STB rodičům sdělila, že Luboš utekl, že jej zabijí, až jej chytí, a že zatknou i jejich synovce.

Otec pro Luboše, který mu posílal letáky žádající, aby mu sehnal převáděče přes hranice, takového člověka sehnal – uhlíře, jenže agenta STB .

Luboše zatkli podruhé a odsoudili na 16 let do Leopoldova, zatkli také jeho těžce nemocného otce, a Lubošovu snoubenku  ( Deklarace lidských práv OSN, článek 13, odst.2 uvádí :“ Každý má právo opustit kteroukoliv zemi, i svoji vlastní,, a vrátit se do své rodné země zpět“ – ani do SU nešlo svobodně vycestovat – jen na pozvání s výjezdní doložkou a vízem  ) .

V Leopoldově měli političtí ještě větší hlad než v Jáchymově, byli zavření, polonazí i v mrazech ( houfně poté umírali na zápal plic) na samotce, po každém zabušení bachaře museli udělat 400 dřepů, včetně 87letého kanovníka z chrámu sv. Víta, kterého, když již nemohl, bachař zkopal …

Nervově vyřízená maminka za ním do Leopoldova jezdila na povolené návštěvy, a vracela se psychicky ještě mrtvější.

Pokud šlo o manžela, celé tři roky nevěděla, zda ještě žije, přivezli jej domů v roce 60 – mohl jen ležet. Byl zavřený v pověstném pavilónu 17 v Bohnicích, kde mu přerazili obratel, ochrnul na nohy.

Místo maminky začal o nocích křičet tatínek – křičel, že jej lámou přes vanu. Vůbec nevěděl, kolik let v Bohnicích byl, celou dobu viděl jen zabílené okno.

 V roce 60 dostal milost i Luboš, jenž se oženil s propuštěnou snoubenkou , narodila se jim dvojčata, bydleli všichni v malém bytě u rodičů, a všechny Luboš z jednoho platu elektromontéra  (1.800 Kč)  živil ( rodiče brali dohromady 450 Kč penze)  …

V roce 66 byl odsouzen za pokus přejít hranice se ženou a malými dětmi potřetí, z kriminálu se vrátil v 1/68 …

Byla to poválečná krize hodnot a pojmů, která vedla zaslepené lidové masy v roce 48 na Václavské náměstí, aby s jásotem pozdravily „velkolepý humánní „ program Klementa Gottwalda ? V 60.letech  „obrození „ komunisté tvrdili, že „ tenkrát to levicově smýšlející občané ještě nemohli vědět, co jsou komunisté zač, ale přesto i  někteří nemajetní občané to již tehdy dobře věděli, např. legionáři či členové sokolské obce, ale také Julius Fučík, jenž na okraj svých reportáží o zemi sovětů psal soukromé dopisy plné zklamání …

Na okraj trochu mírného humoru : v letech 65-67 v Praze jako dopisovatel deníku italské Komunistické strany l´Unita působil  dr. Ferdi Zidar (zemřel v roce 03 v 88 letech) , člen KSI od 30.let, v protifašistickém odboji vězněn  v koncentračním táboře Buchenwald.

Protože jeho články o „obrodném“ procesu v ČSR obsahovaly čistou pravdu, ÚV se jej potřeboval zbavit, a pověřil tímto úkolem svého dvorního ideologa Kouckýho, jenž odcestoval do Říma, kde italské soudruhy požádal o odvolání pravdomluvného Zidara s odůvodněním, že „ po dobu svého pobytu v Praze nenapsal ani jediný článek, který by se ÚV líbil“ …

15.10.010 Německo porušilo tabu a v Historickém muzeu umístěném na bulváru Unter den Linden uspořádalo světovou premiéru – rozsáhlou výstavu věnovanou německé posedlosti Hitlerem, tématem výstavy byl „Hitler a německý národ“.

Jediným precedentem byla výstava v Mnichově s tématem Führer a Heinrich Hoffmann, jeho dvorní fotograf, jenž Hitlera seznámil se svojí asistentkou Evou Brownovou, z roku 94.

Posedlost německého národa Hitlerem dokladovaly dobové fotografie z let 33-45 z dílen drobných živnostníků, jejichž živnost spočívala v produkci Hitlerových bust či nejrůznějších suvenýrů s podobiznou Hitlera, na pivních táckách, na cigaretách či balíčkách karet.

Německý národ je Hitlerem posedlý i po 65 letech, proto podle odborné veřejnosti se německému národu vzpomínky na Hitlera  musí předkládat jen po kapkách, což potvrzuje i skutečnost, že výstavu nenavštívil žádný vládní představitel, ale ani žádný historik, a trvalo 6 let, než se ji organizátoři odvážili uspořádat – původně měla být zahájena k promítání filmu o posledních dnech Hitlera z roku 04  „Pád“  …

Ze strachu, aby německá veřejnost nebyla výstavou fascinována, výstava nezahrnovala ani jeden předmět z Hitlerových osobních věcí, lidé jej viděli, jak na řečnické tribuně manipuluje s davy, ale neslyšeli jej, na výstavě nebyly žádné nacistické symboly, byly jen promítány propagandistické filmy nacistické ikony Leni Rienfenstahlové (1902-2003), která v roce 35 během nacistického sjezdu v Norimberku natočila dokument Triumf vůle .

Po válce rakouský  režisér Georg Wilhelm Pabst ( 1888 -1967)  natočil „Hitlerův konec“ , v roce 77 Hans-Jürgen Syberberg natočil  „Hitler, film z Německa“  šestihodinový barokní horor, ve kterém je Hitler loutkou.

„Humoristicky“ Hitlera zpracovali Helmut Dietl ve filmu Schtonk z roku 92 a Dani Levy ve filmu Můj Führer z roku 08 , zatímco Oliver Hirschbiegel se ve svém filmu Pád se svým monstrem Führerem vrátil k realitě jeho posledních dní v bunkru.

Nejznámější a zcela první film o Hitlerovi však natočil a ztvárnil Charlie Chaplin s názvem Diktátor z 10/40, kterým svět před Hitlerem varoval, stejně jako např. Eduard Beneš a Karel Čapek. Chaplin film průkopnicky natočil v době, kdy v důsledku US politiky "appeasementu" bylo strastiplné postavení Židů v Evropě pro Hollywood naprostým tabu ...

Pro Marlen Dietrichovou, která rovněž neocenila Hitlerovy kvality, se přístup do kabaretů, ovládaných Hitlerovými pohůnky, uzavřel již v roce 28 …

Filantrop Thomas Mann (1875-1955) dostal Nobelovu cenu za literaturu v roce 29 za rodinnou ságu  „ Buddenbrookovi“,  18.3.32 ve svém projevu v Berlíně/BER na Pruské akademii umění vyzval duchovní dědice Goetheho k obraně demokracie proti nacistům ( viz Thomas Mann : Ein Appell an die Vernunft / Apel na rozum ) .

Když se jej jeden vídeňský novinář zeptal, co si myslí o opětovném zvolení stařičkého maršála von Hindenburga prezidentem ( 1932 i s hlasy SPD), prohlásil, že je „ velmi rád, že Hitler jako prezidentský kandidát na jaře 32 prohrál ( získal však 14 mil. hlasů (!) , z toho všech sedmi miliónů nezaměstnaných ) , a že po prohře Hitlera se co nejdříve musí provést detoxikace německé politické scény „ ( jeho knihy však nacisté v 5/33 nepálili na veřejných prostranstvích  jako knihy jeho bratra Heinricha či jeho syna Klause , asi proto, že byl nositelem Nobelovy ceny )  …

Kancléř Brüning se v 4/32 vskutku konečně odhodlal k zásahu proti NSDAP, a vydal spolu se šéfem Reichswehru generálem Groenerem zákaz úderných oddílů SA a SS, v nichž v té době již bylo na 300.000 mužů , současně se však pohádal s „junkerem“ Hindenburgem, když chtěl parcelovat junkerské velkostatky, které za hospodářské krize nešlo zachránit před bankrotem ani obřími státními dotacemi, Hindenburg se naštval a v 6/32 v tragickém tahu jmenoval nového kancléře von Papena, v jehož vládě většinu křesel obsadila šlechta.

Von Papen před NSDAP zcela kapituloval, ještě v 6/32 zrušil zákaz SS a SA, a vypsal na přání Hitlera nové volby, které, protože se konaly v ovzduší teroru SA, přinesly NSDAP přesvědčivé vítězství ( dostala 38% hlasů proti 22% SPD  a 15% KSN, v dalších listopadových volbách však NSDAP 2 milióny hlasů ztratila, zatímco KSN získala 1 milión hlasů navíc – SPD se však odmítla s komunisty spojit, a KSN poslechla příkaz Kremlu za žádnou cenu se sociálními demokraty, které Kreml označil za „ sociálfašisty“ , nespolupracovat, takže  si němečtí komunisté, propagující „ sovětské Německo“ ,  naposledy zazpívali milovanou Internacionálu …

Místo detoxikace tak přišla další vlna nacistické intoxikace, když 30.1.33  zapřisáhlý monarchista maršál von Hindenburg jmenoval Hitlera na nátlak velkokapitálu říšským kancléřem, třebaže jím opovrhoval ( o rok později maršál zemřel)  .  

Na divadelních prknech excelovala hra Bertolta Brechta (1898-1956) z roku 41  „Nevábný vzestup Artura Ui“,  kterou Hitlera americké veřejnosti představil „ v prostředí, které US publikum dobře zná „ - hra se tudíž odehrává v roce 32 v Chicagu , kde se Hitler, malý gauner všeho druhu, přidá k zelinářskému kartelu, a ovládne přes něj město. Brecht v této hře varuje – „ patologického gaunera vynesly k moci finanční elity, kterým Hitler slíbil, že se zbaví „rudých odborů “ a jejich sociálních požadavků  …

Další divadelní hrou o Hitlerovi je Mein Kampf z roku 86, kterou napsal madˇarský Žid a humorista George Tabori (1914-2007, po válce Kremlu nikdy nevadilo každoroční vydávání Mein Kampfu u jeho arabských spojenců s podporou tamějších vlád , Brežněv se líbal se syrským ministrem obrany Mustafem Tlasem, jenž veřejně vybízel k novému zplynění všech Židů – arabské státy přijaly do řad své tajné policie mnoho členů SS a Gestapa ) …

Hitler v této hře vystupuje pod svým jménem jako chudý malíř, kterému se nedaří prodat ani jeden obraz, a skončí v útulku pro bezdomovce, který spravují dva Židé, z nichž jeden káže slovo Boží, a druhý prodává bible, a chtěl by napsat knihu s názvem Mein Kampf, kteří se Hitlera ujmou a snaží se jej vzdělat – marně. Hitler své dva ochránce zradí a vrhne se do náruče madam Smrtky, přičemž při prvním setkání Smrtka pronese :“ Jde o začátek našeho velkého přátelství“ , na což Hitler odvětí „ Nezklamu vás, má zlatá“  …

Malířská díla Hitlera nikdy neztvárnila – až na jednu výjimku, „Velkou noc ve vědru“ Georga Baselitze , ve kterém se typický mladík z Hitlerjugend oddává rozkoši svého přirození – v roce 05 Baselitz namaloval druhý obraz přímo s kancléřem Hitlerem, jenž ve vědru provádí stejnou manuální tvořivost.

Historici výstavu nijak veřejně nekomentovali, přesto se podíleli na části její expozice s názvem „ Hitler, nekonečná sága, nadále perverzně fascinuje další pokolení „ …

Důkazem toho byl i zájem o výstavu ze strany týdeníku Der Spiegel, který se jí věnoval 45x, a několikrát týdně i německá TV …

Nadace Friedrich-Ebert (SPD) k výstavě uspořádala průzkum o postoji občanů k německé ultrapravici, a dotazovala se lidí, zda by Německo potřebovalo Führera, který bude věci veřejné řídit tvrdou rukou pro dobro všech – údajně 51% odpovědělo „ne“, 20% „asi“ ne, 10% „ bylo by to lepší “ , 4% „rozhodně“ ano , zbytek neměl na věc žádný názor.

Podobně se dotázaní vyjádřili k myšlence, že „ kdyby Hitler nevyhladil milióny Židů, byl by dnes uznávaným světovým státníkem“ …

Nadace upozornila, že identický průzkum prováděla opakovaně během každých dvou let, a pokaždé počet přívrženců Hitlera narostl.

Třebaže ultrapravice není žádným německým specifikem, a třebaže Německo je dnes demokratičtější než všichni jeho sousedi dohromady, Osvětim navždy zůstane Osvětimí, a německý národ za vyhlazování „podras/UnterMenschen“ odpovědný …

Většina tehdejšího německého národa tacitně a lhostejně přijala drakonická opatření nacistů proti sociálním demokratům, komunistům, svobodným zednářům, homosexuálům, mentálně či tělesně postiženým,  posléze proti Židům a cikánům.

Po vyhlášení represí proti sociálním demokratům a komunistům v 2/33, po pozatýkání všech Hitlerových odpůrců, a po vynucené emigraci německých intelektuálů, německý národ veřejně neprotestoval - Hitler 8 miliónům nezaměstnaných Němců rozdal práci, a třebaže dělníkům zrušil odbory, zavedl paternalistický kapitalismus Henryho Forda, stejně jako Tomáš Batˇa na Zlíně .

Ani Rakušané se nepřipravovali na odpor proti budoucímu Anschlussu, naznačený již zavražděním fašistického kancléře Engelberta Dollfusse v roce 34, přítele Benita  Mussoliniho ( italský a rakouský korporativní fašismus nebyl spojencem Hitlera, Mussolini se s Hitlerem sblížil až po italské anexi Habeše v roce 35, a zejména po vypuknutí občanské války ve Španělsku v roce 36, kdy se s Hitlerem dohodl na vojenské pomoci generálu Frankovi) .

Svatá aliance mezi totalitními režimy Stalina a Hitlera vyplula na povrch podepsáním paktu o neútočení ze 23.8.39, kterým si oba diktátoři rozdělili Polsko.

Pro bolševicko-nacistickou alianci se francouzští internacionální  komunisté nezapojili do boje proti německé armádě při jejím vpádu do Francie v 5/40, a pro boj proti německým okupantům čekali na povolení od Stalina až do 22.6.41  …

Hitler zůstal u německého národa populární do samého konce, i jako poražený.

Přístupem německého národa k nacismu se zabývá kniha Henry A. Turner German Big Business and the Rise of Hitler,Oxford 1985, a Davida Schoenbauma Hitler´s Social Revolution 1933-39, LON,1966 , kdy Hitler,stejně jako bolševici, zrušil společenské třídy, včetně německé  nejvyšší společenské smetánky, kterou nahradila smetánka „árijská“  …

Zatímco demystifikátorem Hitlera byl ve 30.letech např. Charlie Chaplin,  demystifikátorem Stalina byl ve stejné době mj. statečný Izák Bábel (1895 -1940 ) , přítel mj. geniálního filmového tvůrce Sergeje Ejzenštejna, jenž rovněž nepocházel z „ nuzných“ poměrů .

Bábel v 11 letech přežil smrt celé své rodiny při pogromech na Židy v oděském ghettu, schovaný ve skříni , jako mladistvý bojoval u kozáků „ bílých“ i „ rudých“ , ve 20.letech byl protežencem Gorkého, kdy tento ještě měl svoji duši, a nebyl jen pochopem Stalina ( Gorkij na přání Stalina navštěvoval gulagy a psal o „nadstandardních“ životních podmínkách v nich) , dvakrát byl NKVD zatčený a bestiálně mučený, při druhém zatčení byl v 1/40 NKVD zastřelen …

Jako „permanentně perzekvovaný“ byl mimořádně ironický a skeptický, přesto věčný a nepoučitelný idealista, ve svých povídkách, které trhají srdce ,  neúprosný realista. Zejména maršál Budˇonnyj mu jeho  „ zmijí jazyk“ neodpustil, když ve své knize Rudá jízda pravdivě z masakrů civilistů obvinil jeho rudé kozáky, třebaže Budˇonnyj tvrdil, že masakry spáchali „ bělogvardějci“ či „ anarchisté“ …

Přítelkyně Bábela Naděžda Mandelstamová vyprávěla, že zemřel se slovy „ nenechali mě domluvit“ / převyprávět ve svých příbězích všechno zlo, které viděl …

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.července 1822 se narodil Johann Georg Mendel, opat augustiniánského kláštera v Brně, zakladatel genetiky a autor tří genetických zákonů o dědičnosti

22.července 1937 byla spuštěna na vodu italská bitevní loď Vittorio Veneto.