Kdo je online

Přihlášení uživatelé 2
Hosté 15

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Turecké F-100 Super Sabre si zabojovali při invazi na Kypr.
Gray Fox - Komentář v Su-27 Flanker
V úterý 22. září ruská stíhačka Su-35 sestřelila kanonem při cvičení Su-30. Přesná příčina proč k tomu došlo není zatím ...
V Československu po válce také vyvíjeli plamenomety. Inspiraci nalezli z německých vzorů i sovětských a amerických.
Pro jednou uvádí pohled na Švédsko, sic hodně opatrný. https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/svedsko-covid-pandemie-stock...
Michal Kroužek - Odpověděl na komentář # 4657 v Canon de 75 Modèle 1897
Děkuji za pochvalu. Uvažuji nad rozšířením článku o další využití tohoto kanonu např. v pevnostech apod a jeho další mod...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 23. 2. 2012 18:50 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Sýrie, politická metafyzika generála Asáda

Sýrie má kolem 23 miliónů obyvatel ( menšiny : Kurdové (550.000), Arméni, Čerkesové,Turkmeni,Turci), říkalo se jí Brána Asie, protože k ní patřil i Libanon, Jordánsko, a dnešní území Izraele … Vytvoření Libanonu připravilo Sýrii o její tradiční přístavy Bejrút a  Tripolis , vznik Turecké republiky ji odřízl od přístavu Alexandretta ( nyní Iskenderun, významná základna NATO) …          

Po pádu osmanské říše si státy Dohody Sýrii v tajných smlouvách formou mandátu Společnosti národů,který získaly na konferenci v San Remo v roce 20, rozdělily : Británie dostala Palestinu (Jordánsko a dnešní území Izraele ) , Francie Sýrii a Libanon (Libanon, klíč k ovládnutí celé Sýrie, Francie od Damašku odtrhla v roce 25, záminkou jí byla ochrana zdejších zámožných křestˇanských maronitů, ponejvíce vystudovaných v PAR, kteří se vždy od arabské Sýrie ostentativně separovali) …

1925-27 velké povstání proti Francouzům, zahájené Drúzy, vedlo k tomu, že byl „mezinárodní mandát“  v roce 36 nahrazen  „spojeneckou smlouvou“ …

1940 zdejší vichystická francouzská správa poskytla syrská letiště německé Luftwaffe, což dalo Britům záminku k vojenskému zásahu v roce 41 - správa poté zůstala Francouzům, ale z de Gaullovy „Svobodné Francie „, zatímco  vojenskou kontrolu převzala Británie/UK, která však vychytrale podporovala protifrancouzské nálady, takže ještě v roce 41 musel CHDG formálně vyhlásit zrušení francouzského mandátu , a proklamovat nezávislost Sýrie …

Ihned po skončení války v roce 45 se CHDG pokusil  vojenským zásahem o obnovu koloniálního režimu, a nechal uvěznit celou syrskou vládu v čele s prezidentem, ale po francouzském bombardování Damašku v 5/45 vojensky a diplomaticky zasáhla Británie, a vynutila si („Churchillovo ultimátum“ ) návrat ke statu quo. Poté se CHDG a Churchill chtěli dohodnout na rozdělení Sýrie mezi sebou, ale  nevyšlo jim to : v roce 46 musela jak francouzská , tak britská vojska ze Sýrie pod tlakem US a Kremlu odejít, a nezávislost Sýrie byla zajištěna – nikoliv však politická stabilita ( odtržení Libanonu  z ní učinilo chudou, okleštěnou parlamentní republiku , ovládanou 50 bohatými rodinami obchodníků ) …

Do nástupu Háfize Asáda k moci se v Sýrii odehrával jeden vojenský převrat za druhým ( během jednoho roku byly až tři převraty) – poté, co arabské armády utrpěly v roce 48 od „mladého a nezkušeného“ Izraele zdrcující porážku, vznikla v Sýrii pod heslem „Jednota, svoboda, socialismus „  Socialistická strana arabské obrody (BAAS) jako hlavní opoziční síla.

Západ  měl o syrské straně BAAS nesprávnou představu, že chce obnovit Velkou Sýrii, ale pro stranu BAAS tento požadavek nikdy nebyl základním pilířem jejího politického programu, Velká Sýrie byla heslem někdejší Lidové strany (PPS), která snila o zemi , rozprostírající se od pohoří Taurus v TR až k Suezu, Kypru , a k Perskému zálivu …

V 50.letech se Sýrie definitivně díky mladým důstojníkům, kteří obdivovali arabský nacionalismus Násira, a velmi aktivní a ilegální  KS , přesunula doleva, co udělal Násir, učinila i Sýrie (nakoupila zbraně v kremelském bloku, projevila  solidaritu s Káhirou v době suezské krize 56 proti Francouzům a Britům ) …

Británie se marně snažila přimět Sýrii ,aby se připojila k Bagdádskému paktu, jehož členy byly hášimovské Jordánské království, Írán,Turecko, Pákistán.

Syrské vedení odmítlo, protože podezíralo Británii, že se podílela na prvním syrském převratu  v roce 49, a že podněcuje intriky jordánských Hášimovců vůči Sýrii.

Do Sýrie začaly ve velkém proudit SU zbraně, a aby se syrská vláda nemusela  obracet s žádostí o půjčku na Světovou banku, raději podepsala  Smlouvu o hospodářské spolupráci s Moskvou …

V roce 57 se CIA prostřednictvím US ambasády pokusila zvrátit vývoj doprava, ale právě toto odhalené  „ CIA spiknutí „  posílilo vývoj  doleva, takže US vyhlásily Sýrii za obětˇkomunistické agrese , a na základě Eisenhowerovy doktríny se pokusily o zásah zvenčí prostřednictvím Turecka/TR , načež MOW soustředila na TR hranicích 55 divizí, takže TR raději nic nepodniklo, zato se v Sýrii vylodilo egyptské vojsko, a Násir poté vyhlásil Sjednocenou arabskou republiku SAR ( přidal se k ní i Jemen ) …

Nadšení pro Egypt a panovačného Násira, jenž si ze Sýrie učinil provincii, rychle ochladlo, takže v roce 61 strana BAAS, která  „ sjednocení“ s Egyptem vyjednala, svazek vojenským převratem zpřetrhala.

Následoval opět jeden vojenský převrat za druhým, a vztahy s Egyptem se prudce zhoršovaly až do 6/67, kdy Násir a spol. podnikl další tažení vůči  Izraeli, jehož výsledkem bylo, že Sýrie ztratila část svého území.

Válka s Izraelem znovu sblížila Sýrii s Egyptem, kteří spolu s Libyí  v roce 71 vyhlásily Federaci arabských republik, která fungovala až do Sadatovy cesty do Jeruzaléma (1977) …

Sýrie a její kremelský chomout

Sblížení mezi Damaškem a Moskvou/MOW spadá do poloviny 50.let , kdy si MOW podporou egyptského prezidenta Násira získala sympatie všech blízkovýchodních nacionalisticky smýšlejících důstojníků, kteří byli „ modernějším“ elementem (nezaměňovat „moderní“, „levicový“  a „pokrokový“ ) arabské konzervativní společnosti .

První syrsko-sovětská vojenská smlouva pochází z 5/56, první návštěva syrského prezidenta v MOW (která byla zároveň první návštěvou hlavy arabského státu v MOW) se konala v 11/56 ( premiéru syrské vlády Chálidu Azámovi se od té doby říkalo „ Rudý Bej „) .

Moskva ve svých námluvách musela zcela ignorovat neúspěchy vojenské vlády na domácí politické scéně (jeden převrat za druhým), a ve jménu státních strategických zájmů musela úplně zavřít oči nad tím , že Komunistická strana Sýrie, jedna z nejlépe organizovaných na BV, byla vojenským režimem tvrdě pronásledována (jako ve všech arabských státech – nejen syrští, ale i iráčtí komunisté by mohli vyprávět o podzemních mučírnách tajné policie, na které Kreml vojenským i civilním arabským „juntám“ přispíval) …

Se Sýrií Moskva spolupracovala ve třech oblastech : zbraně , ropa, a přehrada na Eufratu, kterou budovala.

V 6/67 v tzv. šestidenní válce s Izraelem Kreml zastavil totální zkázu arabských zemí, a upevnil své pozice v Sýrii, takže když armádní generál Háfiz Asád usedl v roce 70 do prezidentského křesla, spojenectví s MOW již zdědil …

Navzdory masivním dodávkám SU zbraní v 6/72, a příchodu tisíců SU poradců v roce 73, Háfiz Asád prosadil omezení jejich pohybu, a zkritizoval podmínky, za kterých byla MOW ochotna dodat stíhačky MIG-23, a protiletecké střely.

Pro jómkippúrskou válku v 10/73, kterou Sýrie na ponoukání Kremlu neochotně rozpoutala, dostal Damašek další novou SU bojovou techniku, kterou kompenzoval značné ztráty, které ve válce utržil, navíc Izrael jako válečnou „kompenzaci“ obsadil syrské Golanské výšiny …

Třebaže Háfiz Asád bral ohled na dekorum Moskvy, tragický výsledek jómkippúrské války, vedené za Damašek SU vojenskými poradci a SU zbraněmi, vehnal Háfize Asáda do náruče US.

Henry Kissinger v roce 74 prosazoval dohodu o stažení izraelských vojsk z Golanských výšin, a Damašek byl očividně připraven za navrácení Golanských výšin dospět pod US patronátem k přijatelnému separátnímu míru s Izraelem (který o pár let později realizoval Anvar Sadat)  …

Sýrie a libanonský soudek prachu

Politický systém Libanonu je založen na nepsaném Národním paktu z roku 43 o dělbě moci mezi jednotlivými náboženskými skupinami : prezident je vždy křestˇanský maronita, předsedou vlády je sunnita, a předsedou sněmovny šíita .

V roce 52 prezident Kamil Šamún  přijetím Eisenhowerovy doktríny svázal Libanon s US , ale v roce 58 po zavraždění jistého levicového novináře vypukla občanská válka, v níž armáda zaujala neutrální postoj, takže se vláda musela spolehnout jen na krajní pravici (  maronitskou falangu a fašistickou Národní sociální stranu  ) .

Když chtěl Šamúnovi Washington poslat na pomoc námořní pěchotu, libanonská armáda pohrozila, že bude klást odpor, takže Šamún byl svržen .

V 50. a 60. letech se Libanon stal nejvýznamnějším  BV obchodním a finančním centrem , protože si v jeho bankách ropní šejkové ukládali petrodolary , takže v zájmu prosperity stál Libanon v roce 67 mimo arabsko-izraelský konflikt …

V polovině 70.let palestinské uprchlické ( výcvikové ) tábory na území Libanonu, které produkovaly nové a nové teroristické bojovníky, uvrhly Libanon do občanské války, která s prosperitou skoncovala. V 6/82, kdy se z těchto táborů  již nepokrytě staly vojenské základny, včetně raketových, které denodenně  ostřelovaly izraelské území, Izrael podnikl překvapivý úder  s cílem tyto vojenské palestinské tábory v Libanonu zničit  - Sýrie se mu vojensky postavila , avšak nikoliv pro obranu OOP , ale protože bránila  zdejší prosyrská hnutí  ( sunnitské OOP v čele s Arafatem nebylo prosyrské, ale proirácké ) …

V roce 77 po syrské intervenci v Libanonu, kde kvůli zuřící občanské válce mezi libanonskými frakcemi, a zejména mezi jednotlivými palestinskými frakcemi, panoval naprostý chaos , kterou Háfiz Asad v 11/76  podnikl proti vůli MOW, a s rizikem krvavého střetnutí s Palestinci, si syrský režim zajistil  trumfy nezbytné k zahájení jednání pod záštitou Washingtonu, a Háfiz Asád si vyzkoušel, kam až daleko je MOW ochotna zajít, aniž by obětovala své spojenectví se Sýrií …

Když Syřané v Libanonu všechny palestinské frakce zpacifikovali, navštívil Háfiz Asád MOW, a poté se v Ženevě setkal s prezidentem Jamesem Carterem  - Tel Avivu však na strategických Golanských výšinách záleželo, takže Háfiz Asád se svým požadavkem na jejich vrácení neuspěl .

Tento neúspěch vrhl Háfize Asáda proti jeho vůli zpět do Kremlu, který se ho bez větších výčitek opět ujal.

Separátní egyptsko-izraelská mírová smlouva z Camp-Davidu z 25. 3.79  byla  definitivní tečkou za zhroucením syrského křídla amerického blízkovýchodního míru.

MOW konečně sklízela plody, které jí byly po léta odpírány : smlouvu o přátelství a spolupráci se Sýrií , podepsanou 8.1.80 …

Poté, co izraelská armáda v Sýrii  na podzim 82 zničila všechna SU letadla a rakety, Moskva v roce 83 bez mrknutí oka financovala přezbrojovací program Damašku …

Vpád Izraele do Libanonu v 6/82 vyvolal další vojenský neúspěch Sýrie ( který Damašek v soukromí připisoval „kvalitě „ SU zbraní, zatímco Kreml těm, kdo s nimi „neuměli“ zacházet), a  učinil syrsko-sovětské spojenectví ještě nezbytnější. MOW poskytla Sýrii nové zbraně,včetně raket SAM5, a ještě více vojenských poradců (údajně 14.000, z toho 6.000 v údolí Bikáa) …

Palestinský odboj nepochopil dost rychle, že Kreml, bude-li ve slepé uličce, podpoří Damašek, nikoliv OOP … Palestinské vedení to nepochopilo ani v průběhu bojů v Libanonu, kdy Sýrie jménem odpadlíků z al-Fatah pronásledovala Arafatovy stoupence v údolí Bikáa …

MOW si palestinských fidájínů příliš necenila - nejprve se stavěla k palestinskému odboji zdrženlivě, poté obezřele : Arafatova al-Fatah byla založena v roce 64, ale ještě v roce 69 list Pravda popisoval palestinské fidájíny jako „ extrémistické dobrodruhy a strategické spojence imperialismu „  …

Teprve Násirova podivně náhlá smrt v roce 70 navodila sblížení MOW s palestinskými předáky - bylo však zapotřebí dalších tří let, aby Kreml od slovní podpory přešel k „finanční“  spolupráci …

Teprve 3.8.74 uznalo sovětské komuniké OOP za „ jediného zákonného představitele lidu Palestiny „ …

Tyto vztahy nabývaly na síle vlivem Sadatovy usmiřovací politiky s Izraelem (1977-78 ) …

Ale ani v 11/76 ani v roce 82 neobětovala MOW své spojenectví se Sýrií, aby přišla na pomoc palestinským bojovníkům ,které Sýrie jménem Arafatových konkurentů v Libanonu  pronásledovala (Jásir Arafat byl dlouholetým  osobním nepřítelem Háfize Asáda ) …

Arafat již dříve trpce prohlásil, že „ mezi státem a osvobozeneckým hnutím volí Kreml vždy stát .“

Mezi těmito podezřívavými vztahy mezi MOW a jejími arabskými pronacistickými bratry bylo jen jediné spojenectví upřímné, a to spojenectví s jižním Jemenem, kterým neotřáslo ani odstranění kremelské loutky v Adenu  Abdala Fattáha Ismáíla v 6/78 .

Tuto malou zemi , neplovoucí na ropě, mnozí považují za druhořadou, ale opak je pravdou : je velmi významná ze strategického hlediska , což  učinilo z Adenu jednu z hlavních britských základen v době imperiálního rozkvětu.

Ve vojenském režimu v Damašku se v 70. a 80.letech  neutralizovaly dva proudy

a)     proud důstojníků stojících za Háfizem Asádem , tj. vlažně promoskevský a totálně protiarafatovský , vedený Háfizovým bratrem  Rifátem Asádem , který již od prohrané jómkippúrské války v roce 73 systematicky odstraňoval z armádních a vládních funkcí  důstojníky absolutně promoskevské  či proarafatovské

b)     proud důstojníků absolutně promoskevský a proarafatovský, vedený v 80.letech generálmajorem Hikmatem Šihábím

Nicméně poté, co Háfiz Asád nekompromisně využil nesnází Arafatových bojovníků a celého Arafatova vedení v létě 82 v  Libanonu , kdy je z jedné strany  bombardovalo izraelské letectvo, a ze strany druhé na ně syrská armáda pořádala hony v údolí Bikáa, se Háfizova armáda rozpoltila, a vypukl v ní boj mezi stoupenci a odpůrci Arafata, např. se vzbouřila posádka v Katana jižně od Damašku .

V 11/83 byl s velkou pravděpodobností z výše uvedených důvodů na Háfize Asáda spáchán atentát (13.11.83 měl být v prezidentském paláci čtyřnásobně postřelen vojenským komandem složeném z pěti důstojníků) , což však syrská vláda tehdy veřejně nepřipustila, a jako důvod, proč se Háfiz Asád nesetkal v domluveném termínu s libanonským prezidentem, vysvětlila náhlou operací slepého střeva ( které mu však lékaři vyooperovali již v roce 68) …

Vláda oznámila, že za něj vládne „ Rada pěti „ , a když už se veřejnost domnívala, že je s ním konec, vystoupil  30.11.83 v TV (pár dní nato výbuch zničil třípatrovou budovu používanou OOP ve východolibanonské Stauře ) …

Jak vysvětlit alianci Damašku a Teheránu, když íránský panislámský šíitský integrismus, a syrský laický socialistický panarabismus jsou naprosté protipóly?

Velmi lehce, a to  „ švagrovstvím „ mezi sektou alávitů  (ke které Háfiz Asád patřil, a která je v Sýrii menšinová oproti většinovým sunnitům ), a sektou šíitů , které obě mají dva stejné nepřátele :  sunnity a Irák  …

Příčinou neshod mezi MOW a Irákem v letech 78 –81  byly Eritrea, searatistická provincie v Etiopii (78), Afghánistán (79), a ženevská konference o BV.

Co však Saddám Kremlu nikdy nezapomněl bylo, že poté, co v 9/80 napadl Írán (MOW a EU tehdy označily za agresora Írán, pouze Washington ironií osudu pravdivě  za agresora označil Irák, třebaže na bitevním poli Iráku pomáhal), mu Kreml vrazil dýku do zad, a zastavil Bagdádu dodávky SU zbraní , údajně ve jménu neutrality, což však bylo v rozporu  se smlouvou o přátelství a spolupráci z roku 72 …

Zato si Saddám nemohl vynachválit Paříž/PAR, která i po napadení Teheránu své spojenecké závazky vůči Bagdádu plnila na 200%, a poskytla Saddámovi 4 bitevní letouny Mirage F1 …

Přestože vztahy mezi Kremlem a Bagdádem byly od té doby velmi delikátní, smlouva o přátelství přežila, a její desáté výročí  bylo provázeno výměnou gratulací v roce 82 , kdy do MOW přicestovali 2 náměstkové předsedy irácké vlády, a již v 1/83 se britský tisk zmínil o opětovných dodávkách SU zbraní Iráku …

Obrovské zklamání zažila MOW v Somálsku : od prvních dohod v roce 61 až ke smlouvě o přátelství a spolupráci v roce 75 , se Moskva snažila obklíčit tuto oblast, a stát se jejím pánem s námořní základnou v Berbeře (měla zde i zařízení na údržbu raket).

V roce 77 po sblížení Moskvy s Etiopií , se však MOW stala pro Mogadišo veřejným nepřítelem číslo jedna, smlouva o přátelství byla vypovězena, a Berbera se stala US základnou … Tato změna „orientace“ byla provázena  štědrými šeky ze Saúdské Arábie na bankovní účet Mogadiša …

Proto si MOW tolik cenila Háfize Asáda, třebaže i on dvakrát málem „ změnil barvu „ - nejdříve v roce 74, kdy byl v Damašku po prohrané jómkippúrské válce s velkými ovacemi přijat prezident Richard Nixon, a poté v roce 77 po syrské vojenské intervenci v Libanonu …

Tehdy stačilo, aby Washington odpověděl na syrské nabídky alespoň přijatelně lákavými návrhy, Izrael však sblížení mezi Washingtonem a Sýrií zmařil, čímž  zachránil syrsko-sovětské spojenectví …

Cesta k moci Háfize Asáda

Alávita Háfiz Asád pocházel z chudých poměrů, v roce 63 se účastnil puče, který vynesl k moci stranu BAAS, v roce 64 se z hodnosti majora stal rovnou generálem, když se mu stranická linie nezamlouvala, dalším pučem linii strany „ po-opravil“, k vlastnímu režimu se dopracoval dalším vnitrostranickým pučem v roce 70, ve stejné době jako Saddám Husajn .

Syrské vedení pod  Háfizem Asádem se vyznačovalo velkým „ pragmatismem“ – např. v 10/73 o židovských svátcích Jom Kippúr Háfiz Asád na naléhání Kremlu zahájil spolu s Egyptem další marnou válku proti Izraeli, a v 6/74 již  v Damašku vítal prezidenta Richarda Nixona …

Háfiz Asád, pilot stíhačky, vstoupil do strany BAAS jako většina tehdejších mladých důstojníků v roce 46, v roce 64 byl velitelem letectva, v roce 66 a za šestidenní války s Izraelem byl ministrem obrany, v roce 70 předsedou vlády,  od roku 71 prezidentem.

Historicky první cesta arabského představitele do Jeruzaléma – egyptského prezidenta Anvara Sadata na podzim 77, a následné podepsání separátního příměří  Egypta s Izraelem v Camp Davidu v 3/78  sblížily Sýrii s Irákem, kde rovněž vládl baasistický režim.

Generál Háfiz Asád, prezident Sýrie a gen.tajemník strany BAAS od roku 70 (1973 ústava zakotvila vedoucí úlohu této strany ve společnosti, vládnoucí stranou je od roku 63 ), navštívil v roce 78 Bagdád, aby zde podepsal spolu s iráckým předsedou strany BAAS a s prezidentem v jedné osobě s generálem Bakrem (bratrancem Saddáma) Chartu společné národní akce, načež v 6/79  oba prezidenti vyhlásili  Sjednocenou republiku Sýrie a Iráku …

V 7/79 se však „bratrancovraždou“ Bakra stal prezidentem Saddám Husajn, jenž v 9/80 vyhlásil válku Íránu.

Šíitský alávita Háfiz Asád se jako jediný arabský stát postavil na stranu Íránu ( později i pluk.Kaddáfí a Jásir Arafat), takže Saddám Husajn vypověděl syrské diplomaty ze země, a Sjednocená republika Sýrie a Iráku přestala existovat.

Háfiz Asád se postavil na stranu Teheránu, třebaže Sýrie byla vždy islámským státem jen podle jména, ve skutečnosti byla sekularizovaným státem, ve kterém se náboženští činitelé  nesěli podílet na politickém životě …

Náboženské zákony Asádova vláda nikdy neprosazovala, právě naopak, Asád byl vůči islámistům velmi podezíravý, a bez rozpaků potlačoval  sunnitské Muslimské bratrstvo, které proti jeho vládě vedlo partyzánský boj …

8.10.80 Háfiz Asád podepsal v MOW Smlouvu o přátelství a spolupráci na dobu 15 let  , když předtím  v roce 78 Sověti vybudovali obří přehradu  na Eufratu, a postavili strategickou železnici, spojující všechna severosyrská města Tartuz, Haláb, Rakka, Derzor ,Kamyšle .

Druhá strategická železnice vede z Damašku do Homs (3.největší město,kde je proslulá syrská vojenská akademie ), 180 km.

Touto smlouvou Háfiz Asád skoncoval s obdobím, kdy lavíroval mezi Východem a Západem  - západní diplomaté působící v blízkovýchodní oblasti se však shodovali v tom, že vliv Kremlu na Sýrii byl velmi malý, a omezoval se jen na otázky vojenské strategie …

Po zavraždění Anvara Sadata v roce 81 do prezidentského úřadu nastupující  proamerický Mubarak prohlásil, že „ si Háfize Asáda váží, a chce se Sýrií spolupracovat „

Atentáty syrského Muslimského bratrstva  proti baasistickému režimu :

(tato ortodoxní sunnitská organizace byla založena v roce 28 v Egyptě k boji proti kolonizátorům, kde  byla zakázána poté, co zorganizovalo atentát na prezidenta Násira v roce 54 ) …

V 6/79 islámisté zmasakrovali 50 kadetů vojenského učiliště v Halábu na severu a dva  zdejší SU vojenské poradce, v 9/79 zavraždili představitele  šíitské sekty alávitů v severosyrském městě Lázíkíji , v 12/80  byl  v Damašku zavražděn významný politický činitel Darviš Zúní, v 8/81 následoval výbuch v sídle vlády, v 10/81 výbuch ve čtvrti SU poradců v Damašku, v 12/81 další výbuch v Damašku, při kterém zemřelo 150 lidí , načež  Háfiz Asád nechal v 2/82  armádou zmasakrovat islámské  sunnitské radikály , údajně 10.000 -.20.000 lidí , ve městě Hamá, poté co zde tito vyvolali  krvavé nepokoje, popravovali vládní činitele a obsadili část města …

Ani zájmy Teheránu a Damašku nebyly vždy shodné : rozcházeli se ve třech otázkách    

a) politická kontrola nad libanonskými šíity ( Asád podporoval prosyrské šíitské hnutí Amál , Teherán proíránský libanonský Hezbolláh, Alláhovu stranu, která sdružuje nekompromisní přívržence íránských ajatolláhů, provozuje svoji vlastní TV, je na US seznamu teroristických organizací, nikoliv však na seznamu EU)

Sýrie umožňuje Teheránu zajištˇovat logistickou podporu libanonskému Hezbolláhu, včetně těžkých zbraní. Od roku 86 však syrská vláda nebyla do žádného teroristického útoku přímo zapletena, a významně spolupracovala  s US v boji proti  „al-Kajdě“ a Talibanu ( vojenská junta v Sýrii vždy byla ochrannou zdí proti islámistům, např. v syrských mešitách a sdělovacích prostředcích se nesměly ani náznakem projevit sympatie s těmito hnutími) ...

b) postoj k OOP (Teherán odsoudil útoky Amálu prováděné se souhlasem Damašku  v roce 82  proti tehdejším palestinským základnám v Bejrútu )                   

c) Háfiz Asád zase  s nevolí sledoval snahy proíránských šíitských radikálů upevnit spojenectví  se skupinami sunnitských radikálů , kteří v letech 78 –81  vyvolali krvavé bouře v samotné Sýrii, a nadále Háfizovi vzdorovali  v Tripolisu na severu Libanonu …

V 11/83  poté , co byl s největší pravděpodobností v atentátu Háfiz Asád  mnohonásobně postřelen , Damašek kompletně přeorganizoval vládu , jen prominentní gen. Mustafa Tlas , jeho věrný lokaj ze všech vnitrostranických pučů, zůstal nadále ministrem obrany. Mustafa Tlas vydal na BV velmi ceněnou učebnici o strategii partyzánské války, a pro časopis Stern v interview zdůraznil, že lituje, že Němci nedokonali své dílo, a nevyvraždili všechny Židy ( syrské orgány státní moci recyklovaly  na BV nejvíce nacistických válečných zločinců ) ...

Třebaže byl Háfiz Asád v roce 82 Izraelem opět vojensky drtivě poražen, Sýrie z tohoto konfliktu vyšla politicky silnější a stabilnější ,než byla za celá desetiletí, protože Háfiz Asád obratným politickým manévrováním zničil nezávislou libanonskou vládu, která od té doby byla více či méně závislá na syrských poradcích - jinak řečeno, syrská okupační armáda si po své porážce vedla v Libanonu dobře :  nemusela bojovat, jen svým  drúzským a šíitským spojencům poskytovala dělostřeleckou palbu proti libanonské armádě a křest|ˇanským falangám, taktéž proti znesvářeným Palestincům v jejich občanské válce proti Jásiru Arafatovi …

Háfiz Asád geniálně rozštěpil OOP, když Arafata poté, co se jej konečně uvolil z bombardovaného Bejrútu evakuovat, vyhostil až do Tunisu, zatímco protiarafatovou frakci OOP ubytoval v Damašku pod svým vedením , a  navíc spokojeně přihlížel, jak Izrael a US  v Libanonu zabředávají do bahna nepřehledných násilností .

Zatímco se izraelská okupační armáda na jihu Libanonu krčila za svými děly, neustále ostřelovaná,  pro syrské vojáky služba v libanonském údolí Bikáa  znamenala dlouhé nudné dny na stráži, a příležitost bezcelně nakupovat ve velkém cigarety, alkohol a spotřební zboží nejrůznějšího druhu  …

Asád se pragmaticky spokojil s vědomím, že izraelskou armádu nemůže porazit, ale může ji značně škodit.

Háfiz Asád tak za žádného tlaku na svoji armádu v Libanonu  s přehledem získal v této oblasti vedoucí postavení.  US, když vyjednávaly dohodu  o stažení izraelských jednotek z jižního Libanonu , jej chtěly ignorovat, ale Asád jejich úmysl zmařil  pouhým rozeštváváním libanonských opozičních skupin …

Navíc Kreml Asádovi , aby o něho nepřišel, financoval jeho přezbrojovací program ve výši dvou mld dolarů (aby Asádovi vykompenzoval, to, že mu 10.000 SU vojenských poradců, kteří obsluhovali SU rakety, v roce 82 válku opět prohráli), takže Asád dostal modernější letouny, modernější protivzdušné systémy a modernější  rakety  (Sýrie na podzim roku 82 mj. přišla o všechny své ruské rakety SAM 6  rozmístěné v údolí Bikáa, a o stovku SU letounů - zastaralý raketový systém Frog -7 MOW slíbila nahradit raketami SS 21 i se sovětským personálem, a raketami SAM 5, které  nejsou tak snadno sestřelitelné jako SAM6, protože mají vlastní systém pro řízení palby a nejsou závislé na pozemních radarových stanicích )  …

Na domácí scéně Asád popravami a vězněním ochromil politickou opozici, a současně tajná policie a speciální jednotky k šikanování jeho odpůrců, vedené jeho bratrem  Rifátem, zabránily tomu, aby se z tohoto „ problému „  stala politická záležitost …

Politická stabilita Háfizovy  „trvalé“  diktatury byla zejména umožněna „trvalým stavem vojenského obležení“, který strana BAAS vyhlásila v roce 63, kdy se dostala k moci, znamenal věznění bez soudu na neomezenou dobu, ale i možnost být povolán do armády na neomezenou dobu (bylo možno se vykoupit penězi) …

Většina Syřanů, včetně syrských křestˇanů, generála Asáda a jeho tvrdou vojenskou dikaturu  podporovala – neměli sice žádná politická práva, ale byli na tom ekonomicky lépe než předtím, v zemi nikdo nehladověl .

Největší syrská města, včetně 4.000 let starého Damašku, jsou lemovány půvabnými kamennými domy, noční kluby a restaurace v západním stylu byly otevřené až do rána, soukromí obchodníci v Sýrii vždy prosperovali.

Ústřední tržnice v Damašku je jednou z nejznámějších na BV -  ve stovkách drobných obchůdků se prodávají výšivky, hedvábí, ručně vyrobené šperky. Nejvíce turistů přijíždí do spřáteleného Damašku z Íránu, včetně jejich žen v černých čádorech .

Starý Háfiz Asád zemřel v 70 letech v 6/00, mladý Bašír Asád otce vystřídal.

V roce 02 Bush II nazval režim mladého „očního lékaře“  Bašíra Asáda dalším článkem Osy Zla, a po US invazi do Iráku jej obvinil , že dodávkami zbraní  pomáhá irácké baasistické gerile při vytváření chaosu v Iráku, a že slouží jako logistická základna pro nejrozličnější protiamerická diverzantská a teroristická hnutí.

Bush si vymýšlel,  Saddám Husajn byl úhlavním nepřítelem jeho otce, navíc šíitský alávita podporuje sunnitu leda s velmi nekalými postranními úmysly …

Se Saddámem měl Háfiz Asád společnou jen brutalitu – Saddám mj. shazoval na irácké Kurdy nervový plyn, Háfiz Asád nechal v roce 82 vybombardovat syrské sunnity při vzpouře Muslimského bratrstva ve městě Hamá.

Do Damašku samozřejmě uprchlo mnoho iráckých baasistických prominentů, ale Damašek se snažil spolupracovat i s Wahingtonem, leč nebyl pochválen – např. je jisté, že Američané v 4/ 03 nezatkli  abú Abbáse, hlavního únosce lodi Achille Lauro, jen sami od sebe – Bašír Asád se zdráhal přijmout tak zkompromitovanou osobu, takže se abú Abbás pokoušel proniknout do Sýrie neúspěšně.

V 5/ 03 navštívil Damašek Colin Powell, aby syrského prezidenta Bašíra Asáda osobně varoval před podporou teroristických hnutí .

Nechal Damašek skutečně zavraždit v 2/05  bývalého libanonského premiéra Rafika Hariri ?

Byla by to politická sebevražda v době, kdy jej měl pod drobnohledem celý svět, vrahové spíše chtěli tuto výraznou syrskou stopu veřejnosti jen předhodit, navíc destabilizaci Libanonu si nepřeje ani Sýrie (bývalý šéf mezinárodní vyšetřovací komise soudce Detlev Mehlis, která vyšetřovala vraždu Harariho, zamýšlel povolat k výslechu i Šáreha a Bašíra Asáda,jeho nástupcem se v 1/06 stal Serge Bramertz).

 „Mezinárodní tisk“  je však o syrské vině přesvědčen  z následujících důvodů :

a)     Damašek ještě před  Haririho vraždou naznačil , že hodlá Zemi Cedrů udržet pod svojí kontrolou i po květnových volbách

b)     Damašek Haririho obvinil z financování a ze zorganizování protisyrské fronty (křestˇansko–drúzsko-sunnitské )

c)      Damašek Haririho obvinil i z toho, že na půdě OSN zmobilizoval své přátele, zejména Chiraka, aby v 9/04 hlasovali pro rezoluci RB OSN č.1559, která požaduje uspořádání svobodných prezidentských voleb v Libanonu,  a odchod všech   „ zahraničních „ sil z této země

d)     Hariri byl jedním ze tří poslanců, kteří v 12/04 hlasovali proti změně ústavy ve smyslu, aby současný prosyrský prezident mohl být zvolen ještě jednou

Pro útok na Sýrii tak Bush pádný důvod nesehnal – invaze do Iráku se sice odehrála bez posvěcení OSN , ale na bázi nesplněných rezolucí RB OSN  …

Izraelsko-syrské vztahy za posledních 20 let

10.9.92 Jicchak Rabin na návštěvě Damašku navrhl, že Izrael výměnou za “mír” navrátí Sýrii část Golanských výšin, obsazených 73, anektovaných v roce 81.

16.1.94 Háfiz Asád před Billem Clintonem, jenž jako všichni US prezidenti doufal, že právě jemu se podaří smířit  Izraelce se svými BV sousedy, tvrdil, že Sýrie usiluje o normalizaci vztahů s Izraelem …

27.12. 95 pod záštitou Billa Clintona se ve Wye Plantation konaly izraelsko-syrské rozhovory, které však byly přerušeny poté, co Izrael postihla vlna sebevražedných atentátů ( touto vlnou je Izrael „napaden“ vždycky, když jeho delegace zasedne za jednací stůl)  - v 9/95 Madelaine Albrightová s Clintonem za zprostředkování jordánského krále Husajna (zemřel v roce 99) zorganizovali neplodné rozhovory mezi premiérem Benjaminem Netanjahu (spíše přiletěl, aby dostal z Clintona příslib omilostnění izraelského agenta Jonathana Pollarda, o čemž nechtěl slyšet šéf CIA George Tenet ) a výrazně unaveným Arafatem, na závěr oba pánové, nesmiřitelně od sebe odděleni Albrightovou, připojili svůj podpis na tzv. Wye River Memorandum ( kdyby se izraelsko-palestinská otázka vyřešila, arabské státy by přišly o jedinou kauzu, která je tmelí) …

24.3.96 Izrael na Háfizi Asádovi požadoval, aby v Damašku uzavřel kanceláře extrémistických palestinských hnutí Hamás a Islámský džihád, která arabské vlády považují za „ národněosvobozenecká“ , nikoliv terorisitická  .

15.12.99 byla po čtyřech letech obnovena izraelsko-syrská jednání , aniž by cokoliv bylo vyjednáno.

7.2.01 nástupce Háfize Bašír Asád  prohlásil, že je ochoten zasednout k jednacímu stolu s Arielem Šaronem, a jednat o „ výměně půdy za mír“, Ariel Šaron však na jeho nabídku nereagoval, naopak 16.4. a 1.7. 01 Izrael bombardoval syrské radarové stanice v Libanonu.

24.12.02     Ariel Šaron prohlásil, že Irák převedl do Sýrie „zbraně hromadného ničení“

5.10.03          Izraelci po atentátu palestinských sebevražedníků v Haifě  bombardovali výcvikový tábor palestinské Lidové fronty osvobození Palestiny – všeobecné vojenské velení (FPLP–CG) Ain Sáleh v Sýrii .

Izraelský velvyslanec Dan Gillerman na zasedání RB OSN , kterou kvůli izraelskému bombardování Sýrie požadovala svolat, se podivil, že  RB OSN ještě nikdy nebyla svolána po masových útocích  palestinských extrémistů na izraelské civilisty.

Také upozornil na to, že Bašír Asád po zničení palestinského “uprchlického” tábora v Jeninu v roce 02 v odvetu za vražedné atentáty palestinských kamikaze, veřejně vyhlásil svoji podporu palestinským útočníkům : ” Tuto podporu palestinským teroristům nevyhlásil ani Usáma bin Ládin, ani Saddám Husajn, ale představitel státu, který je členem (nestálým) RB OSN.”

Arabské státy se rozčilují nad  “kolektivními trestními výpravami “ izraelské armády, ale odvetná kolektivní  trestní opatření podnikají především Arabové atentáty sebevrahů či ostřelováním izraelského území , jak potvrdil šéf Hezbolláhu Sajíd Hasan Nasralláh 3.2.06, jenž  nařídil ostřelovat z těžkých zbraní  pozice izraelské armády na nejjižnějších hranicích Libanonu poté, co byl v oblasti nazývané SamotyŠebáa (Hameaux de Chebaa), kterou izraelská armáda okupuje od  červnové války z roku 67, a které Hezbolláh hodlá dobýt zpět,  nalezen zastřelen jeden mladý libanonský pastýř, údajně kulkou izraelské armády.

Ostřelování, které zranilo jednu izraelskou ženu, nazval Nasralláh “ vzkazem nejen pro Izrael, ale také pro ty, co jej v RB OSN podporují …

Byla to rána zasazená rezoluci 1559 RB OSN ze 9/04, která požaduje odzbrojení libanonských (Hezbolláhu) a nelibanonských (palestinských)  vojenských uskupení v Libanonu”.

Hezbolláhu se dostalo zastání v libanonském parlamentu, když libanonský premiér Fuád Siniora prohlásil, “ že Libanon bude na hnutí národního odporu vždy hledět jako na hnutí odporu, a nikoliv jako na hnutí teroristické”.

Touto magickou formulkou libanonský premiér překonal sedmitýdenní trucování  pěti šíitských ministrů, kteří se jako představitelé  obou velkých libanonských šíitských formací Hezbolláhu a Amálu,  přestali zúčastňovat zasedání vlády.

Samoty Šebáa spadají pod rezoluci 242 RB OSN, nikoliv pod rezoluci 425, na základě které Izrael evakuoval v roce 00 svoji armádu ze zóny o rozloze  800 km podél jiholibanonských hranic , kterou okupoval od roku 78. Po  izraelském stažení se Samoty Šebáa ocitly na izraelské straně “modré linie” vytyčené OSN mezi Izraelem a Libanonem. Damašek verbálně uznává “ libanonskost” této zóny při syrsko-izraelsko-libanonských hranicích , ale zdráhá se tento libanonský nárok stvrdit de iure , dokud nebudou mírovou smlouvou vyřešeny všechny otázky v této oblasti .

Libanonská šachovnice se vyznačuje uzavíráním konjunkturálních neuvěřitelných spojenectví,  jak 6.2.06 předvedli křestˇanský gen. Michel Ajún (koncem 80.let musel odejít do exilu, protože odmítl syrská vojska v Libanonu), a proíránský Hezbolláh, kteří vyhlásili „koalici“ ( Hezbolláh a Ajúnův Svobodný vlastenecký proud), aby spolu čelili libanonské vládě , jejíž páteří byla Pokroková socialistická strana/PSP Walída Džumbláta a Hnutí budoucnosti Sajída Haririho.

Ve skutečnosti šlo o reprezentativní zastoupení křestˇanů a šíitů, a obě formace si učinily velké ústupky – Hezbolláh připustil delimitaci hranic mezi Sýrií a Libanonem, a vzájemnou výměnu diplomatických zástupců, zatímco gen. Ajún, jenž usiloval o funkci prezidenta,  ustoupil ohledně odzbrojení Hezbolláhu, „protože jako samostatný stát musí mít Libanon silnou národní armádu“ ( že by se v ní Hezbolláh byl ochoten někdy rozpustit ?), kterou bude mimo jiné potřebovat k opětovnému dobytí Samot Šebáa, jak výslovně zmiňovala jejich koaliční dohoda.

Šíitská hnutí Hezbolláh a Amál již předtím uzavřely spojenectví i s protisyrskou PSP a Proudem budoucnosti Sáda Haririho, a to v 5/05 před parlamentními volbami. Poté vzájemné spory převážily, a aliance se rozpadla – spojenci zůstaly jen tyto dvě šíitské formace.

14.2.06 nejen příznivci sunnitské rodiny Hariri si na náměstí Mučedníků  připomněli otevřenými deštníky roční výročí zavraždění expremiéra Ráfika Hariri, a jeho sedmi osobních strážců, ale dostavili se v hojném počtu i křestˇané ( 5.2.06 byla prosyrskými provokatéry v Libanonu zpustošena křestˇanská čtvrtˇ Ašrafíja, zatímco jiní muslimové protestovali proti křestˇanským karikaturám Proroka) …

K osmi hrobům se odebral i US velvyslanec Jeffrey Feltman, a k davu promluvil syn zavražděného Sád Hariri, jenž zkritizoval Damašek i libanonskou politickou scénu za to, že se haštěří, místo aby zasedli k jednacímu stolu, tak jak politické představitele vyzval předseda parlamentu Nabih Berri.

Sád Hariri, saúdskolibanonský miliardář ( v letech 09-011 byl libanonským premiérem),který z bezpečnostních důvodů v Libanonu trvale nežije, prohlásil : ” Nepřišli sem ani muslimové, ani křestˇané, jen Libanonci, kteří mají na mysli v prvé řadě Libanon , a nikoliv své konfesní či regionální zájmy” ( v letech 09-011 byl libanonským premiérem) …

Po tomto projevu však jeho vlastní spojenec Walíd Džumblát, předák Drúzů, a šéf  PSP, s několika vojenskými mapami v ruce, začal prohlašovat, že Samoty Šebája, které se Hezbolláh na Izraelcích chystá dobýt, Libanon minimálně od roku 62 považuje za syrské území, stejně jako mezinárodní společenství ( důkazem čehož je, že byly obsazeny Izraelem jako syrské území po válce 67, které se Libanon nezúčastnil ) . Džumblát prohlásil, že byly opět zaneseny do seznamu libanonských požadavků v roce 01 jen proto, aby Hezbolláh nemusel odzbrojit  …

26.3.06 přijel do Libanonu zvláštní vyslanec gen.tajemníka OSN Roed Larsen, pověřený dohledem na plnění rezoluce RB OSN  č.1559 ze 8/04.

Jednal se všemi libanonskými politiky, ale obloukem se vyhnul prezidentu Emilu Lahúdovi ,jehož mandát prodloužený o další tři roky ústavním manévrem režírovaným z Damašku v 8/04 , je s výše zmíněnou rezolucí,která předpokládá uspořádání svobodných prezidentských voleb v křiklavém rozporu .

Tato rezoluce předpokládá, že bejrútská vláda převezme kontrolu nad celým územím Libanonu, ale odzbrojí za to zdejší palestinská i nepalestinská vojenská hnutí.

Larsen vyzval Bejrút i Damašek k vzájemné delimitaci hranic, a k navázání diplomatických vztahů …

V Sýrii se 14.2.06 konalo již podruhé od smrti Háfize Asáda zemětřesení na všech ministerstvech , místopředsedsedou vlády pro zahraniční aspekty byl jmenován dosavadní ministr zahraničí Farúk Šáreh – nahradil Abdala Halima  Chaddáma, který v 6/05 poté, co otevřeně vystoupil proti režimu, odešel do exilu do Paříže.

Ironií osudu požadoval, aby právě Chaddám, jenž byl ministrem zahraničí po 22 let,  byl zbaven své funkce pro nekompetentnost, a to zejména v záležitostech Libanonu .

Ministrem zahraničí se stal bývalý představitel Sýrie u OSN Walíd Muallem,který, na rozdíl od Šáreha, zvládal zdvořilý diplomatický jazyk, ale byl jen figurkou v rukou Bašíra Asáda.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.září 1405 – Na útrapy v zajetí v klášteře zemřel mladší moravský markrabě Prokop. Po jeho smrti se stal jediným pánem Moravy jeho starší bratr Jošt.

24.září 1735 zemřel český barokní malíř Petr Jan Brandl

24.září 1940 podnikli bombardéry Vichystické Francie nálet na Gibraltar.

24.září 1893 se narodil francouzský stíhací pilot Jean Casale