Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 22

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Dezinfekce dokončena. Letadlová loď se po nákaze chystá znovu do služby: https://www.idnes.cz/zpravy/nato/letadlova-lod-...
Tento týden probíhal tréning spolupráce mezi letouny L-159 ALCA a předsunutými leteckými návodčími při přímé letecké pod...
What the USS Roosevelt Can Teach Scientists About COVID-19 https://www.popularmechanics.com/military/research/a32256110/...
Něco k přečtení: J. Šedivý: Armáda musí přehodnotit své plány, ale její rozpočet se nesmí stát trhacím kalendářem http:/...
Tak ani letadlová loď Charles de Gaulle nebyla ušetřena a musela se kvli koronaviru vrátit do přístavu. Nakažených členů...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 2. 8. 2012 19:51 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Luftwaffe a její tajný útvar KG200

Jeden z Ju390 odstartoval z letecké základny Mont de Marsan z francouzské Akvitánie, a na svém testovacím letu ze 27.8.44 doletěl k východnímu pobřeží Kanady, stočil se na jih, pořídil fotografie životně důležitých podniků těžkého průmyslu v michiganské oblasti, a 28.8. doletěl 20 km na dosah New Yorku/NYC, kde pořídil fotografie Long Island ( záhadná Anna Kreislingová, což může být i další identita Hanny Reitsch, líčila „ úžasných 12 minut nad NYC“ v rozhovoru pro jistého US publicistu jménem James Newsom ) …  

US letectvo letoun zaregistrovalo, až když mizel nad Atlantikem ( čas. Air Progress Magazine  11/12 z roku 65 + nahrané svědectví válečného zajatce poddůstojníka Wolfa Baumgarta /A.P.W.I.U. No.44/1945, doloženého svědectvím „ daleko vyššího důstojníka Luftwaffe“ , jenž dodal, že Ju-390 dokázal vydržet ve vzduchu 32 hodin, takže let tam i zpět v pohodě zvládl, což US i UK odmítly jako fantasmagorii, právě na tomto svědectví založil svůj článek z roku 55 i William Green) …

Wolf Baumgart, na rozdíl od CIA, neměl zapotřebí lhát, právě on potvrdil i lety  Ju-390 do Japonska ( které taktéž mělo s Kremlem podepsaný pakt o neútočení) , což tvrdí i uznávaný autor Václav Němeček ve své knize Vojenská letadla 3, v níž uvádí, že tři Ju-390 s přídavnými nádržemi doletěly do Mandžuska bez mezipřistání v rámci výměny technologie za suroviny, a co CIA a její autoři nepřiznávají Němcům, bez mrknutí oka potvrzují Italům, kteří tutéž trasu proletěli na letounu Savoia-Marchetti SM75 v 6/42 …

Byl to nejdelší průzkumný let 2.sv.v., o kterém se na obou stranách mlčí i po pádu berlínské zdi , tímto letounem pořízené fotografie nebyly nikdy zveřejněny …

Prvním pilotem byla údajně Flugkapitän Hanna Reitsch, druhým pilotem byla zkušená pilotka od Stalingradu, krásná a záhadná Anna Kreisling ( stejně krásné plavovlasé ženy byly členkami okultních společností Vril a Thule) , pro své plavé vlasy Stalinem přezdívaná Bílý vlk Luftwaffe .

Ve stalingradských ulicích přistávala s třímotorovým prostříleným Ju-52, většinou jen s jedním motorem, zatímco další byly v plamenech ( o Stalingradu prohlásila, že to bylo peklo, ale to, co se stalo Luftwaffe na Krétě, bylo ještě horší , přišla zde o 450 strojů Ju-52, které mohly být použity na východní frontě, nemluvě již o pilotech ) …

Tyto brilantní nacistické pilotky měly podle US History Channel z 6/012 pilotovat i plánovaný vražedný let na NYC s jadernou bombou na palubě.

Podle tohoto pořadu mělo nacistické Německo na podzim 43 dostatek těžké vody na výrobu jedné 30megatunové jaderné bomby,vyvíjené pro Heereswaffenamt / HWA vědci Erikem Schumannem  a Walterem Trinks, a vyzkoušené 3.+ 12.3.45 ( Mussolini údajně prohlásil, že „ jsou tři bomby“, v roce 92 Der Spiegel napsal, že na Japonsko byly svrženy 3 bomby, ale jedna neexplodovala, a byla Japonci předána Kremlu ( viz také zde Hirošima/Nagasaki – německé bomby?, šéfem nacistického jaderného programu byl Himmler, a pod jeho vedením Kammler) … Počátkem 7/44 US prostřednictvím Lisabonu údajně Hitlerovi pohrozily, že jestliže do 6 týdnů Německo nekapituluje, US svrhnou na Dráždˇany jadernou bombu (aviastar.com) …

Po jejich návratu z letu nad NYC v nacistickém ústředí v norském polárním městečku Bódó, zničeném při náletu Luftwaffe v 5/40 ( kde měl končit i let výzvědného letounu U2, kdyby nebyl 1.5.60 sestřelen nad SU územím, pilot USAF z Koreje, od roku 56 CIA pilot Francis Gary Powers *1929 ) nacističtí prominenti údajně uspořádali pro obě pilotky okázalý mejdan …

V 3/07 James Newsom na webové stránce aviastar prohlásil : “ Moje sousedka Anna Kreisling byla druhým pilotem i na letu Ju-390 z Norska do Ohio, který se poté přes NYC vrátil do Francie“ , na dotazy ohledně identity Anny Kreislingové neodpověděl.

Znamenalo by to, že Ju-390 uskutečnil přinejmenším dva lety nad NYC, a tvrzení „ Kreislingové“ by také objasnilo, proč východoamerické pobřežní radarové stanice německé letouny nezachytily (lety z vnitrozemí)  …

Nové svědectví nasvědčuje tomu, že nad US letěl i třetí Ju-390, jehož trosky se na území US našly 17.9.44 před majákem Owls Head Lighthouse, Maine, vyšetřovala US Coast Guard Rockland Maine Station, kde byl nalezen obří šestimotorový letoun tmavozeleného až černého nátěru .

28.9.44 byla nalezena i tři těla, přičemž jedno mělo uniformu kpt.Luftwaffe. Podle výpovědi místních pamětníků FBI, US tajná služba a vojenská rozvědka nejprve místním tvrdila, že šlo o ponorku, později jim bylo sděleno, aby na tento nález „zapomněli“ …

Potápěč vytáhl i značku letounu, na níž bylo RMZ WERKE Nb135?34 (Allgemiene),Junkersmotorwerkes (Agts.Haan),FWU WERKE Nb135?34 (Gbs:FliegeroberstkommandoRdt.), US vláda o nálezu mlčela,takže lze jen spekulovat, zda šlo o třetí Ju-390, který byl sestřelen díky vylepšené radarové ochraně po letu Reitsch –Kreislingové.

Let Ju-390 nad NYC potvrzuje i článek z 11.11.55  Williama Greena /1927-2010/, redaktora několika RAF časopisů, včetně Air Pictorial , v časopise RAF Flying Review, jenž o tomto letu veřejnost informoval jako prvý .

Green se v článku odvolává na dvě zprávy UK zpravodajské služby ze 8/45, které ale nemohly být podle některých jeho zdrojem, protože zprávy získané pomocí kódovacího stroje Enigma byly odtajněné až v roce 96 ( mj. protože UK vláda ukořistěné německé šifrovací stroje Enigma odprodala mnohým africkým vládám,  takže pomáhaly zpravodajským službám ještě za studené války )  …

Green se však opíral o jiný druh svědectví – o výslechy válečných zajatců ze 8/45 , kdy jeho zdrojem mohl být jistý důstojník/důstojnice Luftwaffe, jenž s Greenem vedl rozsáhlou korespondenci, která se později stala základem pro Greenovu velmi uznávanou knihu Warplanes of the Second World War (68) + Warplanes of the Third Reich (70) …

Duffy, propagátor oficiální linie, k tvrzení Greena o letu Ju-390 nad NYC, prohlašuje, že Green v roce 04/77 historikovi Kenneth Werrell řekl, že „ již tomu moc nevěří“, zatímco Werrell tvrdí, že let Ju-390 z Francie byl možný ke kanadským břehům/St.Johns,Newfoundland, ale dodatečných 3.830 km k NYC je tvrzení „ nepravděpodobné“  …

Green ve svém článku z roku 55 tvrdí, že nad NYC byly dva letouny Ju-390, a že fotografovaly po celou hodinu, nikoliv pouhých 12 minut …

V 3/56 časopis RAF Flying Review uveřejnil dopis jistého RAF důstojníka, jenž uváděl, že ohledně tohoto letu Ju-390 V1 nad NYC, zhruba 19 km od pobřeží, který se poté vrátil do Francie, vlastní německé letové záznamy.

S CIA linií se na 200% ztotožnili autoři Karl Kössler a Günter Ott, kteří tvrdí, že existoval jen jeden prototyp Ju-390, který navíc, podle nich a CIA,  v té době byl milióny km od Francie , a za druhé tvrdili, že by tento letoun ani nebyl schopen s takovým nákladem paliva odstartovat , že měl max. vzletovou váhu 38 tun a k letu nad NYC by potřeboval 65 tun ( 38 tun měl jen na svém prvním inauguračním letu v 8/43, později měl Ju-90V1  certifikát na vzletovou váhu 75.500 kg, a v 5/45 již 80.500 kg ), zatímco jiní, mj. Geoffrey Brooks , autor a spoluautor několika knih o Luftwaffe,  tvrdí, že Kössler a Ott jdou v rámci oficiální linie proti faktům, a že let tam a zpět Ju-390 hravě zvládl  …

Další obvyklou námitkou zastánců oficiální linie je, že Ju-390 měl příliš slabá křídla – Geoffrey Brooks uvádí, že  toto tvrzení má původ v tom, že pro let nad NYC měl Ju-390 nést ještě tři stíhačky Me-328, avšak v 9/44 bylo konstatováno, že na to jsou jeho křídla slabá, na let nad NYC bez stíhaček měl však křídla silná dost.

Brooks prohlásil, že Ju-390 měl o 20% větší pohonnou sílu než US B-29, a měl křídla o 80% s větší plochou než B-29, a přesto nikdo nezpochybňuje schopnost B-29 uskutečňovat podobné dálkové mise …

Ju-390 měl více společného s Convair B-36 Peacemaker, přičemž je jedno, s jakou verzí B-36 jej srovnáváme, protože podle Brookse jde o to,  že B-36 dokazuje, že samotná velikost a váha nebrání krátkému rozjezdu při vzletu, první verze dokázaly vzlétat i z dráhy pod 1500m, pozdější pod 1400 m .

Rolování při vzletu určuje zátěž nosných ploch a poměr mezi výkonem a váhou , a v tomto směru byl Ju-390 lepší než B-36 …

Kontrolu nad vývojem Ju390 po atentátu na Hitlera v 7/44 převzala SS , která na JU-390 neměla zájem, prosazovala vlastní projekt A-4b, na mise podobné misím suborbitálního bombardéru.

Anna Kreislingová  padla do zajetí Američanů, když testovala Horten V-9 ( o kterém spojenci neměli ani tušení) s dvěma tryskovými motory Jumo, se kterým se chystala vzlétnout, záhadou je kdy a kde, údajně při zadržení s letounem popojížděla po sněhu …

Poté co vypnula motory a sundala helmu, Američané s ústy dokořán se domnívali, že jim ústředí vyslalo filmovou hvězdu – v zajateckém táboře nestrávila ani jednu noc, OSS, tak jako dalších 65.000 nacistických vědců, letců a důstojníku SS ( viz zde operace PaperClip)  ji do US přivezla v roce 46,  v přísném utajení pracovala pro Američany na přísně tajných projektech na Wright Patterson AFB ( kam byl dopraven přinejmenším jeden Ju-390, který dodnes stojí v hangáru v přísně střežené  Area 51), žila v Los Angeles .

Další JU-390 odletěl koncem války z Bódó do Argentiny, jeden zůstal na výrobní lince, Kreml tvrdil, že sestřelil na nejrůznějších místech tři Ju-390, byly nalezeny letové deníky dvou JU-390, které operovaly v letech 43-45 na portugalských Azorech, a které údajně potvrzují lety Kreislingové na Antarktidu …

Německé ponorky o těchto letech věděly pro případ jejich nouzového přistání na moři, v roce 45 jeden JU-390 přes severní pól doletěl do Japonska, které na něj na podzim 44 dostalo výrobní licenci - veškeré technické plány dostal 28.2.45 japonský gen. Kotani (ponorka I-52, která vezla zlato jako platbu za technologie a za dodaný válečný materiál, ale nedoplula), o kterém se zmiňují pouze ruští historici,  s dalším Ju-390 čekala Kreislingová na rozkazy Martina Bormanna v Madˇarsku, den před smrtí Hitlera byla v jeho berlínském bunkru přijata spolu s Hannou Reitsch, a s osobním pilotem ( dalším upřímným přítelem Hitlera) a šéfem jeho vládní letky SS-Gruppenführerem Hansem Baur *1897-1993, padl do SU zajetí , po 10 letech v SU lágru byl předán  Francouzům, kteří jej uvěznili na 2 roky .

Göringa ve svých Pamětech Hans Baur nazývá „debilem“ …

Všichni tři se údajně snažili přemluvit Hitlera, aby s nimi odletěl (Hans Baur měl pro Hitlera připravený letoun Fieseler Fi2156 Storch na improvizované letecké RWY v Tiergarten u Brandenburské brány, ale apatický Hitler údajně odmítl.

Tuto letovou plochu použila Hanna Reitsch, když k Hitlerovi 26.4.45  pod protiletadlovou a dělostřeleckou palbou Sovětů dopravila nově jmenovaného šéfa Luftwaffe gen. Roberta Rittera von Greim, když Göringa na drogách abstinující Hitler na naléhání Martina Bormanna propustil, a z bunkru s von Greimem  a s Hitlerovou politickou závětí i odletěla.

Existují US dokumenty z roku 46 (kdy do US dorazila Reitsch), ve kterých se v souvislosti s Kreislingovou píše, že „ o tom, že jí US mají, se nesmí dozvědět Stalin“ , který po Kreislingové horečně pátral ( dochovalo se 32 Stalinových depeší, ve kterých zmiňuje Bílého vlka, a  „kde by asi mohla být“ ) …

Některé stopy po ní v US zůstaly – na leteckých dnech ji údajně viděli pilotovat DC3, v roce 58 se údajně provdala za US neidentifikovaného milionáře, podnikatele, jenž se setkával i s Clintonem.

Pobouření Američané tvrdí, že Anna Kreisling je smyšlenou osobou, protože její fotografie ani oficiální informace o ní nejsou na internetu, a  že Ju-390 měl palivo max. ke kanadským břehům ...

Žádná fotografie druhé nejslavnější nacistické pilotky po Hanna Reitsch prý zveřejněna nebyla, jiní tvrdí, že její fotku zveřejnil  v 10/11 65 časopis Air Progress Magazine, který s ní uskutečnil rozhovor, a v 4/01 přinesl její fotografii australský časopis Pacific Flyers.

Případnou změnu identity Reitschové lze vysvětlit nejvyšším stupněm utajení jak letu Ju-390 nad NYC, tak existencí speciální jednotky Luftwaffe KG200, v jejímž rámci se mj. testovaly tajné letouny, a prováděl se letecký zpravodajský průzkum, zejména dálkový .

Po válce na utajení dbala CIA, která veškeré stopy vedoucí ke Kreislingové /Reitschové vymazala …

Hanna Reitsch /1912-1979/ byla již před válkou držitelkou několika leteckých rekordů, některé nebyly překonány dodnes, létat začala od svých 20 let, a kvůli létání odešla ze studií medicíny ( její otec byl lékař ze Slezska) s tím, že původně chtěla být lékařem-misionářem v Severní Africe.

V 3/41 dostala od Hitlera jako jedna ze dvou žen pilotek Železný kříž (jediná ale s posázenými diamanty), předání byl přítomen Göring, a mj. gen. Karl Bodenschatz/1890-1979/, pobočník Manfreda von Richthofena a styčný důstojník mezi Hitlerem a Göringem, jenž zázrakem těžce zraněný přežil atentát na Hitlera ve Vlčím doupěti , po válce strávil ve vězení jen 2 roky, když na MVT v Norimberku vypovídal proti Hitlerovým soukmenovcům .

Již před válkou Reitschovou pro její výkony obdivoval Robert Ritter von Greim (1892-5/45) , poslední šéf Luftwaffe tehdy již bez Luftwaffe, jenž příponu „von“ získal za  letecké zásluhy v 1.sv.v., zatímco ve 30.letech pomáhal Göringovi tajně budovat Luftwaffe, a aktivně se podílel na přípravách bitvy o Británii a operaci Barbarossa .

Přes jeho zásluhy Reichswehr odmítl von Greima  zaměstnat, takže tento přijal pozvání Čankajška, aby Číně vybudoval letectvo, v roce 33 přijal nabídku Göringa, aby vybudovat letectvo pomohl i nacistům …

Od roku 42 byl nezvěstný jeho jediný syn, který byl sestřelen nad Tuniskem RAF, a strávil válku v US zajetí.

Za 2.sv.v. se gen. von Greim  vyznamenal v bitvě u Kurska 7-8/43.

Poté, co jej Hitler na návrh Bormanna po Göringově zradě (vyjednávání s LON) jmenoval šéfem Luftwaffe, kdy jej Hitler povýšil do hodnosti Generalfeldmarschall, von Greim s Hannou Reitsch 26.4.45 odletěli pod těžkou dělostřeleckou palbou z městečka Rechlin, kde měla Luftwaffe hlavní testovací letiště, na letiště Gatow u BER, kde přestoupili do letounu Fieseler Storch, ale dostali zásah na přiblížení,  von Greim byl těžce raněn do nohy, pilotování letounu převzala Hanna Reitsch, jeho přítelkyně od roku 36, která jej úspěšně za intenzívního nepřerušeného bombardování Berlína/BER , kdy RA byla již všude, do Hitlerova bunkru pod říšským kancléřstvím letem ve velmi nízké výšce dopravila ( jako únikovou cestu pro Hitlera si ji nacvičila již předtím s jeho osobním pilotem Hans Baurem) .

28.4.45  od drog odstřižený apatický Hitler údajně Reitschové nařídil, aby von Greima dopravila do Plön, aby zde pro zradu za vyjednávání s nepřítelem zatkl Himmlera. Reitschová před zraky vojáků RA, kteří se obávali, že odlétává Hitler, a marně se letoun pokoušeli sestřelit, v noci z 28/29.4. z Hitlerova bunkru  s von Greimem , údajně po marném přemlouvání Hitlera, aby letěl s nimi, odletěla  ve cvičném letounu Arado Ar96 .

8.5., v den kapitulace, byli oba zatčeni US armádou v Rakousku, při výslechu jen mechanicky opakovali, Reitschová v slzách, že litují , že nepoložili své životy spolu s Hitlerem na oltář vlasti nacistického Německa.

Na otázku, co míní oltářem vlasti, Reitschová překvapeně odpověděla, „ no přece Hitlerův bunkr“ …

Protože Američané v rámci sovětsko-amerického „ výměnného programu válečných zajatců“  hodlali vyměnit i von Greima za někoho pro ně užitečnějšího, zatímco bolševici jej chtěli potrestat pro jeho přípravu plánu Barbarossa, von Greim ze strachu před bolševickou NKVD spáchal v US vazbě v Salzburku sebevraždu kapsulí kyanidu, kterou jim oběma , podle tvrzení Reitschové, dal při jejich odletu z bunkru samotný Hitler …

Když polští komunisté vyhnali její rodiče z jejich rodného slezského města Hirschberg, otec, týden před kapitulací Německa,  zastřelil matku, sestru a její tři děti, poté sebe. Reitschová měla ještě bratra Kurta.

US tajná služba ji vyslýchala po 18 měsíců, kde byla poté je záhadou, údajně žila ve Frankfurtu, a lámala rekordy v letu na kluzácích, což první poválečný záznam potvrzuje v roce 52.

Od poloviny 50.let byla  „opět „ populární osobou, byla pozvána do Indie prezidentem Nehrú, v roce 61 ji do Bílého domu pozval i JFK …

V letech 62-66 žila v Ghaně, kde založila školu pro piloty kluzáků, rekordy lámala až do roku 79, kdy údajně ve Frankfurtu zemřela na infarkt, a kdy od ní obdržel dopis UK zkušební pilot Eric Brown, s nímž se znala ještě před válkou, jenž byl jejím dopisem velmi překvapen, v němž rekapitulovala jejich vzájemnou vášeň pro létání, a který údajně končil „ vše začalo v Bunkru, a tam vše i skončí „  - zda měla na mysli svůj románek s von Greimem, není zdaleka jisté …

Teprve poté, co Brown zveřejnil její údajný dopis, byla oznámena její smrt, pitva se nikdy nekonala.

Pár let před svojí smrtí v posledním video rozhovoru s jejím „ dvorním“ US novinářem Ronem Laytnerem, který ji byl vybrán ze strany CIA, prohlásila : “ Dnes je Německo národem bankéřů a výrobců aut, armáda je změkčilá, vojáci nosí bradky a zpochybňují rozkazy. Já se ani dnes nestydím, že jsem věřila v nacionální socialismus, a dodnes nosím železný kříž posázený diamanty, který mi Hitler dal, zatímco v dnešním Německu nenajdete ani jednu osobu, která vám přizná, že Hitlera volila …

Mnozí Němci stále cítí vinu, ano měli by cítit vinu, ale za to, že jsme prohráli …“ …

67letá Hanna Reitsch zemřela 24.8.79, 25.8.79 zemřel 89letý gen. Karl Bodenschatz.

KG200 disponovala nejrůznějšími letouny od obřího Blohm a Voss/Bv-222 Wiking až k Ju-52, Ju-90, Ju-188, He-111, + prototypy Ju-390 , a protože nacisté neměli mnoho letounů na velké vzdálenosti, používala i letouny spojenců, které ukořistila v boji, např. Consolidated B-24 Liberator či Boeing B-17 Flying Fortress …

Opravovány byly ze součástek, které nacisté hromadili z letounů zřícených v době spojeneckého bombardování , např. Boeing B-17F Phyllis Marie – po opravě mu jen namalovali na křídla maltézské kříže, a na kormidlo svastiku.

Jak Hanna Reitsch, tak Anna Kreisling byly členky této speciální jednotky Luftwaffe a mj. trénovali mladé nacistické „kamikaze“.

Od léta 43 bylo německé území bombardováno, ve dne US bombardéry, v noci britskými.

V roce 43 šéf SS Himmler schválil sebevražedné letecké mise , které měly potápět spojenecké lodě, v té době s tím Hitler (ani vedení Luftwaffe)  nesouhlasil, až v 1/44 na naléhání nacistických fanatiků Hanny Reitsch, Hajo Hermanna, prominentního pilota, šéfa noční letky, a Skorzenyho,  povolil Reitschové a Hermannovi vytvořit sebevražednou letku „bombardérů“ /Totenritt/Smrtonosná jízda ( třebaže oficiálně  se měli z monstra po navedení „bombardéru“ na cíl „sebekatapultovat“, ale bylo jasné, že to nikdo nedokáže, šance byla 0.5 % .

Navíc byla tato monstra velmi snadná k sestřelení, na rozdíl od super rychlé japonské kamikaze střely s raketovým pohonem Jokosuka MXY7 Okha/létající bomba, ale japonští kamikaze měli zase zašroubovanou kabinu, takže z ní nemohli vylézt ani teoreticky …

Letka byla v rámci KG200 známá pod jménem 2/KG200, 2.Staffel s insigniemi S.O./ SelbstOpher/Sebeobětování, ze 104 dobrovolníků pocházely dvě třetiny z Luftwaffe (jak zkušení veteráni - piloti trpící těžkou depresí či vážnou nemocí , tak čerství rekruti, jako první dobrovolník se zapsala Hanna Reitsch, poté Hajo Hermann ), cvičeni byli i pachatelé obecné kriminality, jedna třetina ze Skorzenyho komanda, který jednotce SS-Selbstopherkommando velel.

Poté byla vytvořena útočná kamikaze letka 5/KG200 „Leonidas Staffel“ ( starořecký král Sparty, jenž v roce 480 př.n.l. zastavil v průsmyku Termopyl na východě Řecka perskou armádu Xerxese I s pouhými 300 elitními válečníky/hoplity), jejíž velení bylo svěřeno autorovi myšlenky přeměnit letoun do bomby, veterán pilotovi známého útoku na belgickou pevnost Eben Emael z roku 40, Staffelkapitän Karl Heinz Lange, jenž jí navrhl již v roce 40, kdy prohlásil, že když mají jít němečtí piloti na jatka, atˇs sebou vezmou i něco pro nepřítele .

Projekt za technických potíží postupoval velmi pomalu, až na jaře 44 dostal nápad  Otto Skorzeny, jenž se o projekt k ničení důležitých nepřátelských objektů vojenských, průmyslových, elektráren či zásobníků s vodou, velmi zajímal.

SS-Hauptsturmführer Otto Skorzeny, jenž asistoval v 3/44  zkušebnímu odpálení V-1 střely, prominentní Reitschové v 4/44  navrhl, aby byla vytvořena pilotovaná verze střely s plochou dráhou letu V-1, vybavená malým kokpitem, poté přezdívaná Fieseler Fi-103 Re /Reichenberg ( v letech 38-45 oblast Reichsgau Sudetenland se střediskem Libercem, Liberec/Reichenberg) …

Tým projektu  „Kirschkern“ /Pecka z třešně, další krycí název V-1, takto upravil 24 kusů.

Do výšky 2000 m je vynášel speciálně upravený He-111 či Dornier  Do217, , monstrum mělo dolet zhruba 300 km, na cíl je navedl pilot, ve výšce 1000 m se měl pilot  oficiálně  „ sebekatapultovat“, tj. při rychlosti 800km/hod dolů se řítícího letounu musel otevřít poklop, který byl často nasán tryskou, čímž byl sebezáchranný manévr ještě nebezpečnější, měl se odpoutat od pásu, pracně se vysunout z velmi úzkého průlezu, což bylo nejobtížnější, a za pomoci paží se vymrštit a snažit se, aby jej o ně nepřipravily tryskové turbíny, a to všechno během 5 vteřin, proto každý dobrovolník podepsal prohlášení „ Jsem srozuměn s tím, že na konci mise zemřu“ …

 Proti fanatikům z kroužku Reitschové a Skorzenyho se postavil Albert Speer, jenž 28.7.44 poslal Hitlerovi dopis, v němž proti sebevražedným misím protestoval s tím, že „ je mrháním lidských životů i materiálu posílat tyto horlivce bombardovat spojence ve Francii, když je soudnější bombardovat elektrické elektrárny v Rusku „, ale i Werner Baumbach, šéf KG200, jenž prohlásil, že sebevražedné mise nezapadají do německých tradic morálky a etiky, ani do rámce ideálního německého pilota .

První dobrovolník (byli cvičeni jen na kluzácích) se v tomto „bombardéru“ při jeho zkušebním letu v Rechlin  31.8.44  zabil, když se s ním zřítil, také druhý dobrovolník následující den v 9/44 přišel o život, když se pilot předčasně „katapultoval“,  teprve Hanna Reitsch jako první dokázala s tímto monstrem na nosiči Dornier Do217 letět, po ní 5. 11.44 zkušený pilot Heinz Kensche, třebaže se s ním několik těchto monster zřítilo, nicméně oba dokázali, že pilot může i přežít …

Tím byly zkušební testy ukončeny, a ministerstvo přikročilo k sériové výrobě ve 4 verzích, cvičné, proti pozemním cílům, proti námořním cílům, a proti spojeneckým bombardérům na způsob Ramm Flugzeug/ Ramjägger.

Heinz Kensche nepřežil zřícení na modifikovaném Fi-103 Re III 5.3.45, týž den Werner Baumbach kontaktoval Alberta Speera, a oba 15.3.45 navštívili Hitlera, na kterého naléhali, aby program Reichenberg byl ukončen ( Baumbach jej vlastním nařízením neoficiálně  ukončil již 5.3.45) s čímž Hitler souhlasil, což v praxi znamenalo, že Skorzeny nedostal 500m3 paliva, které na svůj program požadoval, a 175 z 520 monster Fi-103 Re padlo do rukou spojenců ...

Některé zdroje uvádějí, že navzdory rozkazu Baumbacha, v době, kdy letku Leonidas kontroloval kroužek Hanny Reitsch a Skorzenyho, 35  německých kamikaze s válečnými medajlemi na hrudi a se sluchátkami s hudbou v uších uskutečnilo sebevražedné mise 16.+ 17.4.45 v zoufalém pokusu uchránit BER před postupující RA zničením mostů přes Odru …

Byl by to však jediný případ, kdy sebevrazi byli použiti, protože Luftwaffe preferovala vražedné mise bez sebevrahů – „řízené střely“ Mistel/Jmelí , třebaže KG200 , její útvar KG-100, disponovala i klasickými řízenými střelami Hs-293, a řízenou střelou Fritz X .

Řízená střela Mistel byla nejtěžší a nejbizarnější zbraní Luftwaffe – byl to  opotřebovaný bombardér, většinou Ju-88, který byl přeměněn na obrovskou bombu tím, že jeho kokpit byl nahrazen čtyřtunovou hlavicí, řídící kontrolky bombardéru pak byly přepnuté na řídící letadélko s pilotem připevněným na jeho hřbetě, které se od bomby před střemhlavým letem oddělilo . Tato tajná bombardovací zbraň se používala proti odolným či rozlehlým cílům, mj. vojenské lodě, bunkry, přehrady,elektrárny, velké mosty.

Nakonec se onou „dvojkou“ letounu a jeho nosiče  stala Me-109 či Focke-Wulf Fw –190 nesené na bombardéru Ju-88, jehož nálož v čumáku dokázala prorazit i 8 m vrstvu ocele či 20 m vrstvu železobetonu …

První letouny Jmelí dostala v 5/44  2/KG101 – původně měla udeřit na Scapa Flow v severním Skotsku, po vylodění spojenců v Normandii dostala jiné rozkazy, kdy v noci 24.6.44 byly letouny Mistel poslány na misi proti cílům v zálivu Seiny v kanálu La Manche.

Třebaže jeden Ju-88 musel být uvolněn předčasně, zbylí 4 piloti úspěšně své Ju-88 navedli na cíl, a potopili několik lodí.

Letouny Mistel byly nakonec svěřeny KG200 pod velení pluk. Joachima Helbiga, zkušeného pilota Ju-88, jenž se svoji letkou dostal nelehký úkol – vyřadit SU zbrojní průmysl.

Tuto operaci Železné kladivo vymyslel v roce 43 prof. Steinmann z říšského ministerstva letectví – chtěl jedním rychlým efektivním útokem proti Achillově patě SU zbrojního průmyslu – turbínám vyrábějícím elektřinu, zlikvidovat celý bolševický zbrojní průmysl …

Bolševici se riskantně spoléhali na bizarní systém dodávání elektrické energie bez jakékoliv integrované sítě, která byla vyráběna v elektrárnách v okolí MOW ( eletrárny Rybinsk a Uglich + úder měl směřovat i na elektrárnu Volchovstroj na Ladožském jezeře) , které ze 75% dodávaly elektřinu zbrojnímu průmyslu …

Operace Železné kladivo byla oprášena v 2/45, tentokrát ze základen kolem BER a z baltského pobřeží, cílem bylo chopit se opět iniciativy na východě.

Poté, co by Mistel zničily SU výrobní centra, čerstvě vyzbrojené divize Waffen SS by počkaly, až RA dojdou frontové zásoby, a poté by udeřily ze západního Madˇarska , kdy by v přímém tahu na baltské pobřeží v kleštích sevřely předsunuté divize RA, čímž by před RA zachránily střední Evropu, takže by BER mohl se západními spojenci vyjednat ukončení konfliktu, a společně by mohly vyrazit i do Kremlu a svrhnout Stalina …

Operace Železné kladivo však neodstartovala, protože US denní bombardéry zničily 18 letounů Mistel na jejich základně v Rechlin-Laerz.

1.3.45 Hitler jmenoval pluk. Baumbacha šéfem operace, která měla RA zabránit překročit Nisu a Odru.

Pluk. měl několik letounů Mistel ( většina z nich byla při misi sestřelena) , a naváděné bomby Hs-293, z nichž jedna byla 6.3.45 shozena na most přes Odru v Goeritz. O dva dny později byl další most napaden pěti letouny Mistel s bombardéry Ju-188, oba mosty byly vyřazeny z provozu, a postup RA na BER byl zpomalen.

Přesto na samém konci války nacistický fanatik pluk. Hajo Hermann/1913-2010/ vymyslel ještě jednu kamikaze taktiku – zastavování útočících bombardérů vlastními letouny, což mělo činit stíhací křídlo  JG300, vybavené obyčejnými Me-109 a FW-190, několikrát tuto zoufale neefektivní taktiku „ kolizí“  zkusili.

Těch pár pilotů, kterým se podařilo s padákem vyskočit, bylo sestřeleno rozzuřenými kulometčíky z ostatních bombardérů.

V roce 45 pluk. Hermann padl do ruského zajetí, a do Německa se vrátil až po 10 letech, vystudoval právo a obhajoval zavilé nacisty, mj.  Otto Ernsta Remera /1912-1997/, jenž potlačil puč proti Hitlerovi v 7/44, a stal se poválečným kmotrem nacistického podsvětí, i neonacisty, britského negacionistu a podporovatele UK fašistů (Oswalda Mosley) Davida Irvinga (*1938) a Američana, experta na technologii poprav Fredericka Leuchtera, jenž se zvýraznil, když v roce 88 poskytl forenzní expertízu  ve prospěch německého negacionisty Ernsta Zündela(*1939).

Zatímco během apokalyptické bitvy o BER Reitsch převážela prominentní nacisty pod těžkou dělostřeleckou palbou RA z BER, Kreislingová údajně velela letce Leonidas…

Jak Reitsch, tak Kreisling měly možnost v 4/45 zachránit Hitlera a odletět s ním z jeho bunkru pod Říšským sněmem – zatímco Reitsch tvrdí, že chtěla s milovaným Hitlerem spáchat sebevraždu, ale že jí to zakázal ( zvláštní, Evě Brownové to povolil) , a nařídil ji, aby z BER posledním fungujícím letadlem vyvezla  spolu s Hitlerovou závětí a s jinými dokumenty čerstvě jmenovaného šéfa Luftwaffe gen. Roberta Rittera von Greim, což učinila, třebaže vzápětí padli do US zajetí , skutky Kreislingové z této doby zůstaly zcela utajeny.

KG 200 byla oficiálně zřízena rozkazem leteckého genštábu v 2/44, když Gartenfelddův útvar byl spojen s leteckým průzkumem Rowehla, a třebaže Gartenfeldova jednotka se stala nejdůležitější formací KG200, Gartenfeld byl nahrazen majorem Adolfem Kochem …

KG200 velel prominentní frontový pilot Werner Baumbach, jenž byl proti kamikaze letům, preferoval Mistel lety, ale stejně jako Hanna Reitsch zůstal fanatickým nacistou i po válce, kdy se odstěhoval do Argentiny, kde působil jako testovací pilot do roku 53, kdy ve věku 36 let při jednom letu záhadně zemřel, a vzal si všechna tajemství o KG200 do hrobu, přestože napsal autobiografii Zlomená svastika , ve které se však o KG200 na přání CIA ani slůvkem nezmiňuje …

V BER byl mezitím pluk. Baumbach nahrazen jiným důstojníkem, jenž 25.4.45 štáb KG200 rozpustil, někteří piloti se převlékli do civilu, a snažili se dostat se ke spojencům, zatímco jiní se probíjeli na velitelství Olga, které pro postup US armády bylo z Frankfurtu am Main  přemístěno do Stuttgartu, a posléze do Mnichova, kde se  zabarikádovali v letecké továrně Dornier, a pod velením Stahla v posledních dnech Germanie/,Flensburgské říše Hitlerova nástupce admirála Dönitze,  pokračovali v boji …

Po válce na utajení dbala CIA, která veškeré stopy vedoucí k této jednotce vymazala  …

Zato Stahl, aby vyvrátil kolující polopravdy, napsal paměti KG200: The True Story …

Na počátku KG200 stála letka Rowehl, podřízená abwehru – v jejím čele byl pluk. Theodor Rowehl, průzkumný pilot z 1.sv.v., jenž chtěl prověřit , zda PL skutečně na hranicích s Německem staví opevnění, proto jako civilista uskutečňoval fotografický průzkum nad PL v civilních letadlech , protože s vojenskými se nad touto oblastí nesmělo létat .

Abwehr byl fotografiemi Rowehla unešen, a platil mu další fotografický průzkum s kamerami zabudovanými v civilních letadlech.

PL rozvědka tušila, že nacistické Německo z civilních letadel provádí vojenský průzkum nad PL územím ( častá zpoždění jinak precizních německých pilotů) , ale nedokázala kamery ukryté v letadlech stojících na PL letištích, najít ...

V letech 30–34 létal v průzkumných letounech sám, poté s požehnáním abwehru založil průzkumnou letku, která pracovala pro 5.divizi abwehru, letecký průzkum.

Létala v nejrůznějších letadlech, vojenských i civilních nad celou Evropou, SU, severní Afrikou, ale pro Canarisovy protiříšské aktivity její spojení s abwehrem jí prestiž nevyneslo , proto kpt. Karl Edmund Gartenfeld, specialista na dálkový průzkum, jenž rovněž vysazoval výsadky špiónů hluboko v týlu nepřítele, založil v létě 42 vlastní zpravodajskou letku ( k roku 44 se jeho útvar skládal již ze 4 letek) .

Součástí letecké války byl letecký průzkum, snímky byly vyvolány, natištěny a interpretovány ještě během průzkumné mise.

Tato válka se odehrávala zejména mezi Luftwaffe a britskou  RAF, které používalo k letecké špionáži spolehlivé univerzální stíhací letouny Spitfire ( pro všechny výšky) a  spolehlivé univerzální bombardovací letouny Mosquito typu PR Mk34 + 34A ( jejich nejcennějším příspěvkem bylo objevení testovací rampy VII v Armádním výzkumném středisku v Peenemünde )  …

Letouny Mosquito měly přídavné nádrže na 1.192 gallonů paliva navíc (5.419 mil navíc) + další dvě shazovací nádrže o 200 gallonech pod křídly ( 3.600 mil navíc při rychlosti 300 mil/hod) , celkem  bylo vyrobeno 181 kusů těchto letounů.

Pro nejchoulostivější špionážní mise byly využívány i letouny ukořistěné nepříteli ( US bombardéry B-17 + B-24, a ruské Pe-2 a Tupolevy), a protože spojenci stále více využívali radaru a radarem vybavených nočních stíhaček, US dálkové bombardéry se hodily …

Létaly nejen dále, ale nacističtí piloti s nimi mohli ve dne v noci létat i nad těmi nejchráněnějšími zónami, protože vypadaly a měly zvuk jako spojenecké letouny, dokonale nahrazovaly kradmý letoun …

Jednoho vetřelce v ukradeném B-24 v 2/45 US letka, ke které se připojil s tím, že se 55. křídlu ztratil, odhalila, protože 55. křídlo toho dne nevzlétlo, a eskortovala jej s tím, aby se nepokoušel přistát v Jugoslávii  …

Na ukořistěných letounech, stejně jako letounech experimentálních, létali jen ti nejzkušenější piloti,kteří byli nadosmrti vázáni mlčenlivostí, zatímco v nacistickém Německu tyto supertajné mise a úkoly zajištˇovala  jednotka KG200, v poválečných US to byly nacistické experimentální letouny testované  v Area 51 , Nevada, letouny ukořistěné na Rusech, letouny,které létaly na mise v režii CIA (mj. výsadek agentů) , či letouny typu SR-71 Blackbird a kradmé letouny  …

V letech 41-42 byly používány zvláštní letky PRU Spitfires, které poskytovaly fotografické informace o radarových systémech Freya a Würzburg.

Nejdůležitější informaci PRU Spitfires přinesly v roce 43, kdy potvrdily existenci raket V-1 a V-2, zbraní pomsty/Vergeltungswaffen, když do detailů vyfotografovaly Peenemünde na břehu Baltského moře, které si po válce přivlastnili i s nacistickými inženýry především Američané, zatímco na Brity a bolševiky zůstaly z raketové technologie jen drobky.

Po vypuknutí války letecký průzkum převzala Luftwaffe i s civilními letadly, později si Luftwaffe vytvořila speciální jednotky pro letecký průzkum , dnes nejznámější a tehdy nejutajenější bylo Bombardovací křídlo Luftwaffe KG200 , které se skládalo z několika velkých letek, umístěných na nacistických základnách  po celé Evropě  ( o vytvoření KG200 pod velením Wernera Baumbacha , do které byly začleněny všechny doposud samostatné speciální letecké jednotky, bylo rozhodnuto v 2/44) …

1.letka KG200 se např. specializovala na výsadky špiónů a sabotérů, jejich zásobování a jejich zpětnou dopravu z mise ( vedle výsadků z ponorek ještě cestovali ke své oběti přes neutrální země ), rozkazy dostávala přímo od SD, zpravodajské služby NSDAP ( v roce 08 byl v PL jezeře objeven a vytažen letoun této letky Ju-188D) …

Nacisté používali speciální výsadkový válec bombového designu zavěšený na bombardéru, vybavený padákem a telefonem, aby agent/agenti mohli komunikovat s pilotem bombardéru, a také tlumičem nárazu, do kterého se vešlo několik týmů špionů i se „ zavazadly“ a „ výbavou“  -  nacističtí agenti si tak při dopadu nelámali nohy …

2.letka KG200 obstarávala  elektronickou špionáž, speciální bombardovací mise, průzkumné lety k východnímu US pobřeží, a mise se speciálním nákladem do Severní Číny okupované Japonskem.

Letka operovala z tajných provizorních letištˇ, většinou v blízkosti lesů, rozsetých po celé Evropě,mj. i v Oděse, viz Andrew J.Swanger Luftwaffe´s Secret KG200 in WWII ze 9/97 WWII Magazine .

Např. velení Carmen se sídlem v severní Itálii pokrývalo západní a jižní Středomoří, a severní a západní Afriku, předsunutá velení Klara a Toska pokrývala východní frontu, a velení Olga u Frankfurtu nad Mohanem  ( dva sruby v lese , hrubá RWY před lesem) s velitelem P.W.Stahl (létal na průzkumné mise přes FS hluboko do SU vnitrozemí) frontu západní, nakonec převzalo i úkoly velení Carmen.

Poté, co Francie byla od 8/44 v rukou spojenců, velení Olga odpovídalo za výsadky nacistických agentů do Francie …

Agenti KG200 byli cvičeni v luxusním opevněném hotelu obklíčeném strážemi, postaveném  na hoře v jihozápadním PL, který byl dostupný pouze lanovkou …

V 7/44 Ernst Kaltenbrunner, pravá ruka Himmlera, šéf všech zpravodajských složek SS, žádal na velení KG200 letoun, který by dokázal nepozorovaně doletět do MOW, přistát, a vysadit zde tým s nákladem – byl vybrán letoun Arado Ar-232B, což byla čtyřmotorová verze letounu Ar-232A Tatzelwurm/Okřídlený drak/dragon, přezdívaný Stonožka/Tausendfüssler , protože pod trupem mělo 11 párů koleček k přistávání mimo RWY.

Mise se jmenovala Operace Zeppelin, a jejím cílem bylo zavraždit Stalina.

V noci 5.9.44 dva nacističtí agenti se zavazadly nastoupili na palubu, měli přibalený motocykl, dále vlastnili 428.000 rublů, 116 pravých a padělaných gumových razítek, a desítky prázdných dokladů, které jim měly zaručit přístup do Kremlu.

Letadlo se celou cestu neozvalo, ani v době, kdy již nemohlo mít palivo, bylo proto prohlášené za ztracené, když tu se ozval jeden agent s tím, že se letoun při přistání zřítil, ale nikomu se nic nestalo.

Rozdělili se na dvě skupiny, agenti na motocyklu jeli do MOW, posádka se snažila probít na západ – některým se to podařilo, poschovávaný zbytek čekal na konec války, zatímco oba agenti na motocyklu byli zatčeni při první silniční kontrole, kdy se hlídce nezdálo, že měli suché uniformy, když pršelo.

K bizarním trikům se uchylovaly obě strany – v 10/44 agent, kterého KG200 vysadila  v týlu nepřítele, hlásil, že narazil na německou jednotku o 2.000 mužích, vedenou pluk. Scherhornem, která se skrývá v lesnaté a bažinaté oblasti Berezino, asi 60 km od Minsku, kde se ocitla po ústupu Wehrmachtu v létě 44.

KG200 vzala historku za bernou minci a shodila jednotce plukovníka Scherhorna zásoby střeliva, aby se mohla probojovat k německým liniím, teprve v 4/45 Němci zjistili, že pluk. Scherhorn je bolševický operativec ...

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.května 1217 – Na žádost Přemysla Otakara I. zrušil arcibiskup mohučský klatbu nad Čechami. Klatbu na Čechy uvalil pražský biskup Ondřej, který rozvinul boj o dosažení nezávislosti církve na světské moci