Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 32

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Bedrník - Komentář v T-54/-55
Tanky této řady používají i separatistické území Abcházie, Podněstří nebo Náhorní Karabach.
Z mého pohledu velice kvalitní článek. Ve filmu Území nikoho pojednávajícím o občanské válce v bývalé Jugoslávii. Je vi...
Kde všude musíte mít roušku? Podívejte se na přehled všech aktuálně platných opatření https://radiozurnal.rozhlas.cz/kde...
Filipínci by si chtěli pořídit pět nových C-130J. https://newsinfo.inquirer.net/1332802/ph-air-force-seeks-funding-for-5...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 5. 6. 2013 19:21 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Francie, procesy s válečnými zločinci I.

( „Důstojnost člověka je jediné právo, u kterého není přípustná žádná výjimka „, René Cassin, pocházející z významné francouzské židovské rodiny, právník a poradce de Gaulla v Londýně, zemřel 1976/89let ). Historie zločinů proti lidskosti : Ještě za Ludvíka XIV tzv. černý zákoník definoval otroka jako „nábytek“  (čl.44), platil až do VFBR 1789.

V 19.stol. byla mezníkem bitva u italského Solferino 1859 mezi spojenou armádou Napoleona III a Viktora Emanuela II, sardinského vévody, kteří porazili rakouskou armádu.Po bitvě zůstaly na bojišti tisíce mrtvých a těžce zraněných, kteří na obou stranách byli doráženi bajonety …

Brutalita této bitvy vedla k jednáním v Ženevě o přijatelných způsobech vedení války, a k vytvoření Mezinárodního Červeného kříže. 1907 v Haagu pak byly dojednány Zákony a obyčeje pozemní války, které mimo jiné zakazují „dorážení“ zraněných, a zlepšují podmínky zajatých .

Po 1.sv.v. versailleská mírová smlouva z roku 1919 na nátlak Francouzů stanovila ustavení tribunálu pro proces s německým císařem Vilémem II, z jehož iniciativy byla válka zahájena, ale Nizozemí/NL odmítlo císaře Viléma vydat z důvodu, že nově stanovená pravidla ( za zločin uváděla, že se císař Vilém II německou agresí dopustil  „ nejvyšší urážky proti mezinárodní morálce a duchu jím uzavřených mezinárodních dohod“ ) nemohou působit retroaktivně.

Novinkou bylo, že císař měl být souzen před mezinárodním tribunálem s účastí veřejnosti s možností hájit se.

Francie poté na Nizozemí požadovala nikoliv vydání, ale „ un acte de complaisance / úslužnost“, samozřejmě marně.

Dalším mezníkem bylo zavraždění jugoslávského krále (1929-1934, od 1921 byl králem srbským, chorvatským a slovinským, syn srbského krále, jenž bojoval za 1.sv.v. na straně spojenců přímo na frontě, kdežto Chorvatsko a Slovinsko bojovali na straně Rakousko-Uherska) Alexandra  ( v Srbsku II, když se jeho bratr Jiří zřekl trůnu, 1918 se zrodila YU, koruna byla nabídnuta srbskému Petru I, po jehož smrti nastoupil Alexandr), 1922 se oženil s princeznou Marií Rumunskou, se kterou měl tři syny 1923,1928 a1929) v Marseille v 10/34 makedonským nacionalistou, spolu s ním kulka zasáhla i francouzského ministra zahraničí Louis Barthou (72).

Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho 11letý nejstarší syn Petr II, za něhož vládl Alexandrův bratranec, jenž se brzy přimknul ke státům Osy …

Tito pak z YU učinil republiku, a synové  Alexandra se do YU již nikdy z exilu nevrátili.

Po zavraždění krále Alexandra Společnost národů v roce 37 navrhla vytvořit Mezinárodní soudní dvůr, který by se zabýval akty mezinárodního terorismu.

V roce 43 spojenci vyjádřili ve společné deklaraci vůli soudit nacistické a japonské válečné zločince, 8.8.45 byl na základě londýnských dohod vytvořen mezinárodní vojenský tribunál/MVT, který od 14.11.45 do 1.10.46 zasedal v Norimberku.

MVT vykonal mnoho záslužné práce – definoval zločiny proti míru (zatímco Británie i Francie vyhlásily 3.9.39 válku Německu (2.9. ultimátum) , Hitler se vyhlášením války neobtěžoval ), válečné zločiny v užším smyslu (vraždy , mučení, braní rukojmích, plenění aj.), a především stanovil novou kategorii zločinů proti lidskosti ( např. von Schirach a Julius Streicher, zakladatel propagandistického antisemitského Sturmer, byli souzeni "jen" za válečné zločiny ) …

Oběti na procesu nemohli sami žádat o slovo, a nemohli se domáhat jakékoliv finanční náhrady.

Definice doprovázela dohoda o procedurálních otázkách – každá země byla povinna autory těchto zločinů, které jsou nepromlčitelné, vyhledávat a soudit . Francie ji však neratifikovala  ,protože hned po válce válčila proti nacionalistům v koloniích …

Až v roce 64 Francie uznala nepromlčitelnost těchto zločinů, ale jejich definice ve francouzském právu byla stále ještě velmi povrchní, protože se opírala o nařízení z roku 44, na základě kterého byl Pétain  odsouzen za velezradu a kolaboraci, nikoliv za zločiny proti lidskosti …

Apartheid byl uznán za zločin proti lidskosti, ale jen málo zemí jej za takový zločin ve svých zákonících definovalo.

Za zločiny proti lidskosti byly mj. uznány únosy organizované vládní juntou v Argentině .

V roce 46 zásady norimberského tribunálu uznalo OSN.

V 12/48 bylo rozhodnuto ustanovit Mezinárodní trestní dvůr, který soudil zločiny proti lidskosti .

Jeho zřízení umožnil až konec studené války, ustavila jej RB OSN v roce 93 v Haagu, války na Balkáně a rwandská genocida z roku 94 potvrdily jeho důležitost.

V důsledku válek na Balkáně byly za zločiny proti lidskosti vyhlášeny i nucená prostituce (viz dětské sexuální otrokyně v Africe), a násilná těhotenství (úmyslné hromadné znásilňování žen na zabraných územích, v Haagu v souvislosti s procesy s balkánskými válečnými zločinci byly v těchto kauzách vyneseny dva rozsudky ).

Tribunál pro Rwandu v tanzánské Arusha soudil za zvláštních podmínek, trest smrti váleční zločinci riskovali jen ve Rwandě, většina afrických států se připojila k dohodě o zákazu trestu smrti (ze 186 států ji nepodepsalo jen 7)  – místo trestu smrti však africké státy běžně vykonávají masové mimosoudní popravy/masakry …

Účinnost mezinárodních soudních tribunálů naráží na mnohé potíže, tribunály pro YU a Rwandu  byly ad hoc tribunály s časovým omezením .

17.7.98 byla sice v Římě podepsána dohoda o vytvoření stálého MTT, ale k roku 01 ji ještě neratifikoval minimální počet zemí (60), stanovený k řízení MTT.

Působnost MTT platí jen vůči těm státům, které dohodu o ustavení ratifikovaly, což např. neučinily US.

Pokud činnost MTT brzdí mírová jednání v zemi, může  RB OSN jeho činnost na jeden rok pozastavit.

Dalším faktem, který brání efektivitě MTT, je, že MTT je ustaven na základě subsidiarity, tj. je příslušný jen tehdy, jestliže se povinnosti soudit válečné zločince nezhostily národní soudy …

MTT, aby byl účinný, musí soudit jen odpovědné představitele, nikoliv  „menší rybky“  ( v JAR byly proto zřízeny komise spravedlnosti a usmíření ).

Zajímavý je případ Pinocheta, jehož zločiny proti lidskosti jej dostihly až v zahraničí, a po návratu do Chile se v řízení proti němu pokračovalo.

Procedura, kterou zavedli Američané např. v Etiopii, není vhodná k následování, protože svědci mohou být během procesu zastrašováni a diskreditováni.

SITUACE VE FRANCII byla velmi delikátní : po válce bylo vyneseno 1500 rozsudků v nepřítomnosti, většinou byli amnestováni či omilostněni prezidentem. Do roku 73 nebyla vznesena žádná žaloba pro zločin proti lidskosti .

Procesů bylo ve Francii  pět, ale kromě neFrancouze Barbieho, francouzský stát (vláda, ministerstvo spravedlnosti, prokuratura a jakýkoliv jiný státní orgán ) odmítal podat žalobu ze zločinů proti lidskosti  na své státní příslušníky, takže nebýt prokurátora Joe Nordmanna, jenž při  norimberském procesu 45/46 vystupoval jako žalobce za Francii, a na kterého se obrátili rozezlení odbojáři, váleční zločinci z řad Francouzů by zůstali veřejností nepovšimnuti – ve všech čtyřech francouzských kauzách žalobu podal jen Joe Nordmann …

Genocida Židů byla po válce dlouho tabu (antisemitská opatření  byla „výdobytkem „ mnoha evropských států, zejm. Ruska a Polska, na základě kterých řešily židovskou otázku již dlouho před válkou).

Spojenci na MVT v Norimberku, jak výše zmíněno, definovali tři typy válečných zločinů ( zločiny proti míru, zločiny proti lidskosti/genocida vedené proti obyvatelstvu před válkou i ve válce (deportace, uvržení v otroctví, částečné či úplné vyhlazení skupiny osob, etnika, z rasových, náboženských, politických či z jiných důvodů), a válečné zločiny v užším smyslu.

Důležité také bylo, že Ženevská úmluva o ochraně civilního obyvatelstva za války zahrnula poprvé  partyzány mezi kombatanty ( takže především v Kolumbii, kde partyzáni nosí uniformu, a vláda s nimi v 80.letech vedla jednání, a uzavřela s nimi dohody,tj. uznala je za partnera, nelze o partyzánech mluvit jako o teroristech ), zatímco předtím je Němci mohli beztrestně zabíjet jako teroristy .

Dále spojenci v roce 48 povolili vytvoření židovského státu, jehož chod v podstatě financovalo do počátku 70.let Německo, a tím se domnívali, že se s Židy vypořádali.

Až do počátku 70.let se o Holokaustu /Shoah vůbec nemluvilo, na čemž mělo velký podíl katolické Polsko, které odmítalo mluvit o 6 miliónech obětí v Osvětimi jako o Židech.

Dle polské oficiální teze byli v Osvětimi zplyněni hlavně Poláci, a  "pár" Židů.

V poválečných procesech se proto odsuzovalo za zradu, kolaboraci, represi odbojářů , nikoliv pro holokaust …

Příkladem za všechny je případ francouzského kolaboranta Xaviera Vallat, gen. komisaře pro židovské otázky.

Na svém procesu 46 se bezelstně hájil tím, že jako antisemita plnil vichystická antisemitská nařízení ze svého přesvědčení antisemity bez jakéhokoli tlaku z německé strany - dostal jen deset let.

Protože Charta OSN a statut MVT byl založen na anglosaském právu, které nezná institut promlčitelnosti, ani Charta ani Statut se nepromlčitelností válečných zločinců nezabývají .

Proto evropské kontinentální státy musely urychleně přijmout zákony o nepromlčitelnosti válečných zločinů, když začala končit 10 či 20 letá lhůta nutná k jejich promlčení .

Ve Francii byl takovýto zákon odhlasován v 12/64, ale nevztahoval se na válečné zločiny v užším smyslu spáchané za války .

Dalším problémem byla u válečných zločinů z 2.sv.v. retroaktivita – MVT stanovil odpovědnost za novou kategorii zločinů/zločiny proti lidskosti, ale nový zákon se zásadně nevztahuje na zločiny spáchané před jeho účinností.

Třebaže MVT jasně stanovil, že válečné zločiny z 2.sv.v. budou v tomto směru výjimkou, pro advokáty byla retroaktivita vítanou příležitostí,jak kauzu zpochybnit.

Ve Francii proto poslankyně za FKS Marie-Claude Vaillant-Couturier požadovala, aby k tomuto zákonu byl přijat dodatek, výslovně stanovující, že tento zákon platí retroaktivně, avšak ministr spravedlnosti Foyer ji na to odvětil, že „ retroaktivita tohoto zákona je samozřejmá „ – byla tak málo samozřejmá, že nejčastějším důsledkem bylo podávání zmateční stížnosti, a žádosti o obnovu procesu.

Marie-Claude Couturier (zemřela v roce 96/ve věku 84)  v Paříži platila za mimořádně krásnou ženu, byla dcerou významného pařížského nakladatele Luciena Vogela, jenž vydával první časopis na světě složený jen z fotografií - jeho dcera byla reportérkou fotografkou, pořídila např. v roce 34 ve svých 22 letech sérii fotografií s názvem Hitlerovo Německo ( Němci její archív za války zničili).

V roce 34 se seznámila se svým o 20 let starším manželem Paulem Vaillant-Couturierem, bohémským šéfredaktorem l´Humanité, básníkem a spisovatelem, kvůli kterému vstoupila do FKS, a který náhle 1937 (45let) zemřel, měli jednoho syna.

Paul-Vaillant Couturier pocházel z významné umělecké rodiny, za 1.sv.v.byl několikrát těžce raněn, 1916 (24), vstoupil do SFIO (Socialistické strany), 1917 za propukajících vzpour složil písničku Chanson de Craonne, která se stala hymnou pacifismu, a spolu s Henri Barbussem založil Republikánskou asociaci bývalých bojovníků .

Po válce byl novinářem Le Canard enchainé, po kongresu v Tours v roce 1920 přešel do nově založené FKS.

Marie-Claude Couturier od počátku okupace pracovala v odboji, pomáhala rodinám zatčených.

Sama byla francouzskou policií zatčena 9.2.42 (28), předána Gestapu, držena v pevnosti Fresnes, transportována nejprve do Osvětimi do pracovní čety (42-45), poté na jaře 45 do Ravensbrücku.

Po válce byla jedním z klíčových svědků na MVT v Norimberku  - popisovala, jak při práci v Osvětimi na ženy dozorkyně pouštěly psy, kteří z vězňů,  k zábavě dozorkyň, vytrhávaly kusy masa , někdy jim utrhaly i končetiny, vyprávěla, jak ti, kteří přišli při práci o dřeváky, a dostavili se na appelplatz bosi, byli okamžitě nahnáni do bloku 25, kde čekali odsouzenci na zplynění.

Každý den si opakovala slova ze Saint-Exupéryho Odyssea v Andách :“ Un pas, encore un pas/ Ještě krok, ještě jeden krok“ …

Dalším mezníkem po roce 1964  byl v otázce stíhání válečných zločinců rok 1973, kdy Joe Nordmann podal na žádost odbojářů ze Savojska žalobu na Paula Touviera, který byl dvakrát (v Chambéry v roce 46 a v Lyonu v roce 45) v nepřítomnosti  odsouzen k trestu smrti (do zahraničí mu pomohla katolická církev – pocházel z rodiny katolických extrémistů ), a po 20leté promlčecí lhůtě se vrátil domů do Chambéry ( byl souzen jen za válečné zločiny v užším smyslu, holokaust se ještě „nepočítal“ ), a nepokrytě se protestujícím odbojářům vysmíval …

V roce71 byl dokonce pod tlakem katolických kruhů  prezidentem Pompidouem omilostněn ( „jen“ v otázce navrácení státní příslušnosti a občanských práv) , takže se mohl v klidu vrátit do Chambéry, ale nebyl mu navrácen majetek, který mu byl zkonfiskován, a měl celoživotně zákaz pobytu v oblasti Lyonu.

Jeho válečné zločiny v užším smyslu byly promlčeny, proto nešlo nic dělat, jen jej obžalovat ze zločinů proti lidskosti, což Nordmann učinil, a byla to první obžaloba takového druhu ve Francii, navíc proti Francouzovi, což rozezlilo celý státní aparát s Vichy kolaborující …

Po podání této žaloby se zděšená francouzská justice a  politická scéna proti Nordmannovi semkla, a žalobu odmítala převzít – nejprve byla žaloba doručena soudům v Chambéry a v Lyonu, kteří Touviera odsoudily k trestu smrti.

Ale oba vyšetřující soudci žalobu na „radu“ ministerstva spravedlnosti zamítli.

Nordmann se poté proti rozhodnutí odvolal k odvolacím soudům v Chambéry a v Lyonu, které se prohlásily za nepříslušné ( rozhodnutí každému soudu trvalo nejméně rok) s tím, že Touviera mohou soudit jen zvláštní soudy – Soud pro státní bezpečnost nebo Válečná rada, z jejíž procesů jsou však vyloučeni občanskoprávní strany …

Žaloba se poté dostala ke Kasačnímu soudu, který zrušil všechna předchozí  soudní rozhodnutí, a stanovil, že porotní soudy jsou pro žalobu věcně příslušné.

Věc poté k vyřízení převzal Odvolací soud v Paříži, který však odmítl se žalobou zabývat jako nepříslušný …

Žaloba šla tedy podruhé před Kasační soud, který byl ve velkých rozpacích, a vymyslel si, že trestnímu stíhání podle této žaloby by mohla stát v cestě Evropská úmluva o lidských právech, a proto spis podstoupil ministerstvu zahraničí …

Ministr zahraničí po dvou letech oznámil svoji odpovědˇ: “Evropská úmluva o lidských právech nestojí v cestě takovému trestnímu stíhání“,takže po osmi letech od podání žaloby mohl být v roce 81 na Touviera vystaven mezinárodní zatykač …

V tomto okamžiku advokáti Touviera přišli již s obehraným záchranným kolem : zákon o nepromlčitelnosti zločinů proti lidskosti z roku 64  nemůže být aplikován na 2.sv.v., protože zákony nejsou retroaktivní.

Takže se v roce 85 znovu šlo před Kasační soud : jeho rozhodnutí v době kauzy Barbie ( který byl po extradici v 2/83 uvězněn v Lyonu ) bylo zásadní – Kasační soud podrobně definoval zločin proti lidskosti, a rozšířil jej o „ nelidské jednání a perzekuce, které byly páchány systematickým způsobem ve jménu státu uplatňujícím politiku ideologické hegemonie „ …

Trestní řízení proti Barbiemu mohlo být zahájeno jen díky cestičce, kterou vyšlapal Joe Nordmann, a protože se nejednalo o francouzského občana, bylo snadné, neexistovaly překážky pro jeho odsouzení .

Aféra Touvier však stále pokračovala, od soudů ji houževnatě smetal především Francois Mitterrand s ne čistým svědomím.

Generální pařížská prokuratura, které byla obžaloba předána k projednání, znovu zastavila trestní stíhání na základě čistě politického rozhodnutí na nátlak „ zeshora “  (gen.prokurátorem byl  Pierre Truche, jenž v 90.letech ze sebe začal dělat odborníka na zločiny proti lidskosti a holokaust ) …

V době kauzy Barbie bylo veřejné mínění, většinově tvořené již nekolaboranty/mladší generací, již posunuté dopředu, a proto rozhodnutí prokuratury vyvolalo skandál, kterého se chopila média.

Se žalobou se opět muselo jít ke Kasačnímu soudu, a poté znovu k trestnímu soudu, který konečně odsoudil Touviera k doživotí , což nebylo těžké vzhledem k jeho zarputilému členství ve Francouzských milicích až do konce jeho života v roce 94 …

Poté měli být souzeni další vysocí funkcionáři Francouzských milic – René Bousquet, policejní ředitel ve Vichy, a Jean Leguay,kterého Bousquet jmenoval šéfem policie v okupované zóně.

Jeana Leguay Nordmann obžaloval ze zločinů proti lidskosti v roce 79, ale po výše zmíněných stejných procedurálních tahanicích Leguay v klidu zemřel v roce 89, aniž by byl před soud postaven .

S postavením před soud Bousqueta, blízkého celoživotního přítele Mitterranda, který svědčil v e prospěch tohoto zločince již v roce 45 ( mj. proto CHDG  Mitterranda ostentativně ignoroval) , to bylo daleko složitější – Mitterrand dělal, co mohl , aby se Bousquet nedostal k soudu, a třebaže generální prokuratura prohlásila, že  „obžalovací spis není postaven na ničem, pro co by mohl být odsouzen „ (!) , přesto lišácky rozhodla (na přání FM) , že věcně příslušným soudem pro proces s Bousquetem  je Cour de justice de la libération , který existoval již jen na papíře, protože soudil jen do roku 49 …

Naštěstí pro Mitterranda a jiné francouzské prominenty byl Bousquet v roce 93 záhadně ve svém bytě zastřelen …

Zůstala však stejně nebezpečná kauza  „Maurice Papon“, jenž byl po 17letých procedurálních tahanicích konečně postaven před soud.

Pro Francouze to byl proces století, při kterém „objevili“  nejen francouzský fašismus, ale zejména francouzský nacismus …

Na posunu veřejného mínění se značně podíleli historici mladší generace – zatímco ti starší celou poválečnou dobu tvrdili, že maršál Pétain byl za okupace „štítem“ Francie, a de Gaulle „mečem „, ti mladší (Azema, Bédarida aj. ) se na Vichy dívali již střízlivě .

Zásluhu na tom měl i  US historik Paxton, který ve své knize o Vichy tuto francouzskou koncepci vyvrátil, a na základě faktů prokázal, že je zcela absurdní, protože Pétain to nehrál na obě strany, ale byl 100% ve službách Německa , protože chtěl získat pro Francii výhodný prostor v rámci německé Evropy …

Mladší generace se začala zajímat o Vichy, a na procesy s Touvierem a Paponem chodily celé školní třídy, veřejnost se jednoznačně vyslovovala pro jejich odsouzení – oba tak byli odsouzeni, ale zásluhu na tom měla veřejnost, ne prokuratura, která se do procesu vůbec nevložila, což znamená, že oba byli souzeni pouze za činy, ze kterých je obžalovaly občanskoprávní (civilní) strany (odbojáři a přežilí deportovaní), které se až tak moc nezajímaly o konvoje se Židy, kteří byli z Bordeaux deportováni do Osvětimi, a protože prokuratura ohledně konvojů nepodala obžalobu, u soudu se neřešily …

Veřejnost se zajímala  jen o Vichy jako celek, nikoliv o způsoby, na základě kterých Papon kolaboroval s Němci.

Přesto byl rozsudek z Bordeaux výjimečný ze třech důvodů : a) poprvé odsoudil za zločiny proti lidskosti                                                                                    b) výpovědi přežilých otřásly francouzskou veřejností, a ulevily obětem, kterým se 50 let po válce těžce žilo s pocitem, že strůjci jejich utrpení, a utrpení jejich nejbližších nebyli veřejně označeni, a postaveni před soud  - hodnoty lidskosti byly tak, alespoň částečně, pro budoucnost obnoveny.

                                                                                                  c) ukázal, že zločiny proti lidskosti nepatří do minulosti, ale že jejich iniciátoři mohou být kdykoliv souzeni.

Samozřejmě oběti nebyly spokojeni s výší trestů – oběti a veřejnost požadovali doživotí, ale prokuratura navrhla jen 20 let, a trestní porota vyslovila trest jen ve výši 10 let …

Papon i po vynesení rozsudku zůstal stále na svobodě, a nebyl zatčen.

Nordmann byl zklamaný, že soud zcela ignoroval instituci „spolupachatelství „ u zločinu proti lidskosti, ale byl uspokojen, že procesy byla definitivně uznána kriminální povaha vichystického režimu.

Kdyby nebylo Vichy, nebylo by Papona a dalších.

Vichy byl základ, kolem něhož se vše točilo – v tomto smyslu však při procesech žaloval pouze Nordmann …

PAUL TOUVIER

Nenápadný bigotní katolík Paul Touvier zahájil svoji kariéru vstupem do Francouzských milic, které jej poslaly do své Školy funkcionářů (l´École des cadres dela Milice), a učinily jej po jeho „stáži“ v Savojsku svým regionálním šéfem v Lyonu ( 10 departementů) .

Členství v Milicích poskytovalo zakřiknutému Touvierovi společenské postavení, sebedůvěru a značné finanční a majetkové výhody, nejen platové, ale především z rozkrádání židovského majetku …

Psychologické uspokojení mu poskytovalo brutální vyslýchání vězňů, které osobně prováděl, a materiální zabezpečení mu poskytovaly jím organizované protižidovské razie, při kterých si ( a jeho muži) nakradl (oficiálně „konfiskoval“ ).

Ještě 29.6.44  (bylo mu 29)  nechal zastřelit sedm Židů jako odvetu za  popravu kolaboranta Philippe Henriota.

V 8/44  neodešel s Němci, ale stále zůstával v sídle Milic v Lyonu, očividně si jistý, že se mu nic nemůže stát – jeho přítel abbé Stéphane Vautherin mu poradil, aby z vězení propustil odbojáře, což učinil.

Touvier se stýkal s kolaborujícími katolickými duchovními, zejm. s abbém Vautherinem, kterému vymyslel i oficiální funkci  u Milic – funkci „ zpovědníka „ nejen mučitelů , ale i mučených .

Abbé Vautherin byl po válce  se svojí společností Chevaliers de Notre Dame, kterou k tomuto účelu založil, prvním článkem „ekleziastické solidarity „ , na základě které se mnohým válečným zločincům podařilo z Francie uprchnout a která jim 50 let pomáhala žít poklidným životem utečence před spravedlností.

Teprve v hodině osvobození Lyonu pochopil, že jej chtějí soudit za vraždu univerzitního profesora Victora Bashe, předsedy Ligy lidských práv ,která bojovala proti antisemitismu, a jeho manželky (těmto původem madˇarským Židům bylo v době vraždy již přes 80 let), popravu sedmi Židů z 29.6.44 , deportace, zatýkání odbojářů apod.

Ze sídla Milic utekl nejprve k abbému Vautherinovi, který jej při prohlídce svého domu odbojáři, schoval za hromadou prken.

Poté se mu podařilo z lyonského regionu utéci na falešné doklady se zavazadlem, ve kterém pronášel nakradených půl miliónů franků …

Poté si koupil za 300.000 franků rodinný penzionát, který krátce provozoval pod falešnou totožností, dokud nebyla četníky zatčena jeho rodina -zatímco četníci zatýkali jeho rodinné příslušníky, o něho neprojevili zájem, protože se jim prokázal falešnými doklady …

Touvier pochopil, že bude muset znovu utéci – přes církevní otce mu nejprve poskytla azyl bigotně katolická rodina v Montpellier .

V 9/45 byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti v Lyonu, v 3/46 v Chambéry (za války zprvu okupovaná Italy).

V 7/47 byl na udání zatčen v PAR pro ozbrojené přepadení pekařství (vedl skupinu, které se podařilo uprchnout před „čistkami „, vedenými proti kolaborantům), ve kterém pracovala Monique Berthet, mladá žena, u které žil.

Při výslechu zradil všechny své přátele, mj. abbého Vautherina .

Avšak ještě předtím než měl být postaven před popravčí četu se mu podařilo znovu uprchnout, a začala jeho 43letá anabáze uprchlíka.

Nejprve klepal na dveře katolických kostelů, a všude byl vyslyšen, takže policie ztratila jeho stopu.

V jednom z nich se tajně v 8/47 oženil s onou Monique Berthet, dívkou z pekařství, které přepadl, a stal se  v roce 48 otcem dcery, a v roce 50 syna. Obě děti měly v rodném listu napsáno příjmení matky s tím, že " otec je neznámý" ...

V 50. letech se skrýval pod jinou totožností ve svém rodišti v Chambéry za pomoci zdejších vlivných katolických kruhů , zejm. vikáře zdejší katedrály abbého Tissot.

Když se mu policie opět dostala na stopu, odešel do Savojska, a skrýval se střídavě u dominikánů a benediktů.

Dočkal se 20letého promlčení, v 11/71 byl omilostněn, jak výše uvedeno, Pompidouem, pod silným tlakem Monseigneura Charles Duquaire, bývalého sekretáře lyonského kardinála Gerliera, v diecézi, ve které Touvier s vědomím Duquaireho páchal zločiny v letech 43-44, ale i pod tlakem jezuitského řádu..

Duquaire z prominentní právnické rodiny, jenž byl blízkým spolupracovníkem kardinála Jean-Marie Villot, si z omilostnění Touviera učinil „ hlavní náplň práce „.

Katolické lobby zvítězilo, ale média po uveřejnění této zprávy časopisem L´Express, rozpoutala proti Touvierovi ostrou kampaň.

Asociace odborářů za pomoci Nordmanna proti němu v 11/73 vznesly novou žalobu , tentokrát pro zločiny proti lidskosti, načež Paul Touvier zmizel znovu, zatčen byl až v 5/89, ale proces s ním začal až v 3/94, kdy v 79 letech dostal doživotí , při procesu vedle něj seděl " morální poradce" dodaný katolickou církví, žádost o milost podanou jeho dětmi Chirak v roce 95 zamítl, v roce 96 Touvier zemřel.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

18.září 1911 Velká Británie poprvé testuje dvoumotorové letadlo

18.září 1323 – Habsburkové uzavřeli mírovou smlouvu s Janem Lucemburským a odevzdali mu listiny, o které opírali své nároky na vládu v Čechách. Museli mu též vrátit některé statky na Moravě (například Znojmo, Břeclav, Podivín).