Kdo je online

Právě přítomno: 2514 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 11. 6. 2013 19:31 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Francouzské procesy VI, Maurice Papon

Samozřejmě, že za okupace bylo obtížné zařadit se – stát nalevo či napravo, být pro Východ či Západ, odbojář či kolaborant. Proto de Gaulle uzavřel výhodnou, ale nezbytnou tacitní dohodu, že „odbojáři byli všichni „ , protože potřeboval státní aparát, a státní aparát v té době to byli vichystičtí úředníci.

Nelze sice říci, že kolaboranté nebyli po válce ve Francii souzeni, ale také nelze říci, že Francouzi prošli zpytováním svého svědomí ohledně toho, jak se v letech okupace chovali.

De Gaulle po svém příjezdu do PAR v 8/44 prohlásil, že „ vichystický režim byl neplatný od samého počátku, tj. nikdy neexistoval „ nul et non avenu „ , čímž učinil tlustou čáru za minulostí.

Tato gaullistická banalizace vichystického režimu byla zpochybněna až v roce 97 při procesu s Paponem …

Mea culpa nepřiznaly nejen státní instituce, ale ani univerzity, a již vůbec ne katolická církev.

Maurice Papon při procesu tvrdil, že „kolaborovali všichni státní úředníci 3. republiky, zejména všichni prefekti“ , což nebyla pravda.

Ne všichni prefekti se sešikovali pod praporem Vichy – ve skutečnosti Pétain musel odstranit přes polovinu prefektů : 35 prefektů a podprefektů bylo okamžitě sesazeno v 7/40 podle nařízení ze 17.7.40.

O rok později bylo posláno do předčasného důchodu 104 vysokých prefekturálních úředníků, 94 jich bylo odvoláno, a 79 bylo přeřazeno do jiných funkcí, což znamená, že převážná většina prefekturálního sboru byla nahrazena mladými ambiciózními ctižádostivci/technokraty, ochotnými udělat pro svoji kariéru cokoliv ( Maurice Papon, René Bousquet).

Např. 29.8.42 gen. Robert de Saint-Vincent jako prefekt odmítl poskytnout četníky na deportaci Židů, a byl vichystickým režimem okamžitě propuštěn.

Podprefekt Raoul Hoff byl v 1/43 vichystickou vládou povýšen na prefekta, když funkci odmítl, byl degradován na pouhého úředníčka prefektury, v 1/44 byl zatčen Gestapem, a deportován do Buchenwaldu, kde byl 13.4.45 zastřelen při pokusu o útěk příslušníky SS při pochodu smrti po evakuaci tábora.

Podprefekt Raymond Moussinet byl předčasně penziován v roce 41, jeho adresa poté sloužila jako černá schránka pro odboj.

V 3/44 byl deportován do Buchenwaldu, kde zemřel.

Louis Tuaillon, tajemník prefektury Clermont-Ferrand, byl v roce 41 jmenován prefektem, ale současně se zapojil do odboje.

V 6/44 byl zatčen, a deportován nejprve do Neuengamme, a poté do Terezína, zemřel 1947.

Podprefekt Jacques Lespes byl 14.6.44 svědkem střetnutí kolaborantských  GMR/ Gardes mobiles de réserve s partyzány.

Byl pravděpodobně prvním vichystickým funkcionářem, který nařídil jednotkám GMR, aby složily zbraně.

Partyzáni jej chtěli převést do Švýcarska/CH, ale odmítl s tím, že „ odpovědnost za své rozhodnutí ponese až do konce“ - večer byl Gestapem zatčen, druhý den ráno zastřelen.

Paul Haag, ředitel zpravodajství/kontrašpionáže na prefektuře Rhone, dlouhodobě poskytoval odboji informace, a falešné osobní průkazy.

V 5/44 byl zatčen a deportován do Buchenwaldu, poté do pracovního koncentráku Dora, kde v 11/44 na vyčerpání zemřel.

André Vy byl šéfem kabinetu prefekta v Lille, spolupracoval s odbojem od počátku roku 43, a když byl v 3/44 jmenován šéfem STO/ Service du travail obligatoire/Nasazení na práce do Německa, veřejně odmítl.

Byl okamžitě zatčen Gestapem, ale 7.6.44 osvobozen partyzány ze sběrného tábora Evaux, ve kterém čekal na deportaci.

Stal se jejich zpravodajcem, ale byl znovu zatčen během rozsáhlé německé razie proti odbojářům v 7/44.

Byl mučen příslušníky pronacistické Francouzské lidové strany Jacques Doriota, a 3.8.44 deportován do německé podzemní továrny Swincherg-Langestein, kde zemřel na vyčerpání 11.4.45, dva dny po evakuaci tábora.

Claude Yever deLa Bruchollerie, šéf kanceláře prefekta v Loir-et-Cher úspěšně ve velkém sabotoval posílání mladých lidí na STO, a předával informace britské a US zpravodajské službě rádiem na prefektuře V 4/44 poté otevřeně přešel k partyzánům, padl v boji v 11/44.

Edouard Bonnefoy, prefekt z Mayenne, spolupracoval s odbojem od počátku okupace, a po celou dobu veřejně sabotoval akce místních Francouzských Milicí, které jej nakonec udaly Gestapu, takže byl v 5/44 zatčen a deportován do koncentráku Neuegamme, kde zahynul při evakuaci tábora.

Po 16 letých soudních průtazích ( Serge Klarsfeld podal k soudu žalobu proti Paponovi již v roce 81)  byl v roce 97 zahájen z iniciativy manželů Klarsfeldových proces  pro zločiny proti lidskosti s Mauricem Paponem, vichystickým generálním sekretářem prefektury v Bordeaux, jenž měsíc po svém jmenování Lavalem (6/42) zorganizoval v červenci a v listopadu 1942, + v březnu a v prosinci 1943 deportace 1680 Židů, včetně zde se schovávajících uprchlých řeckých Židů,  do sběrného tábora Merignac.

Exministra financí Maurice Papona /1910-2007/, doktora politických věd, syna významného notáře, Serge Klarsfeld mohl obvinit, až když proti němu v roce 81 nalezl klíčový dokument – Paponem vystavené faktury za náklady spojené s odjezdem každého konvoje dobytčích vagónů do Osvětimi, a písemnosti, které si Papon vyměňoval se šéfem Odboru pro židovské otázky, který si stěžoval, že Židé byli Paponem odtransportováni, aniž by o tom jeho odbor či německé velení bylo včas informováno, takže byly deportovány i osoby, např. váleční veteráni, kteří vyjednávali s jeho odborem a s Němci o odložení deportací …

Jak byl Maurice Papon horlivým vykonavatelem židovských deportací vyšlo  při procesu najevo nejen po předložení dokumentů, že v rozporu s Bousquet -Obergovými dohodami deportoval i osoby starší 80 let, a děti mladší dvou let, ale zejména v kauze prominentního lékaře Sabatina Schinazi, francouzského občana egyptského původu, otce devíti dětí, zatčeného v rámci nových německých protižidovských opatření francouzskými četníky v 6/43, a deportovaného v 12/43 do Osvětimi, a později do Dachau, kde v 2/45 zemřel, třebaže podle Bousquet-Obergových dohod nespadal do kategorie  “deportovatelných “, protože jeho manželka nebyla Židovka, a tyto dohody vylučovaly z deportací “ manželské partnery Árijců “ …

Jeho žena marně žádala v tomto smyslu  o přijetí u mladého Papona, a byla mnohokrát odmítnuta jeho podřízenými, třebaže Schinaziho by zachránila žádost podaná francouzskými úřady německé správě - přesto Papon  na procesu lživě , přes všechnu předloženou  dokumentaci, tvrdil, že se snažil Schinaziho zachránit, “ jak jen mohl “  …

Na procesu Papon také vážně tvrdil, že „ netušil, jaký osud čeká Židy v Osvětimi „ …

V 6/44 se Maurice Papon stal za pět minut dvanáct “ odbojářem “ , a nabídl své služby komisaři de Gaulla Gastonu Cousin ( jenž jako prominentní zaměstnanec ministerstva financí v roce 40 „propašoval“ z Banque de France na účty de Gaullovy France Libre 30 tun francouzského zlata ), jenž z Papona učinil šéfa svého úřadu, a třebaže Výbor pro osvobození protestoval, Komise pro očistu od kolaborantů Papona ve funkci v roce 45 potvrdila (!), a CHDG Papona dokonce vyznamenal ( na jedné poválečné fotce stojí na tribuně jako druhý od CHDG)  …

Papon zůstal v této funkci i za Cousinova nástupce významného odbojáře Jacques Soustelle .

V 10/45 Papon opět nastoupil na ministerstvo vnitra, které si od něj slibovalo, že za něj bude vykonávat „ špinavou“ práci – proto jej v roce 47 jmenovalo prefektem odbojné Korsiky, v roce 48 se stal Rytířem Čestné legie, v roce 49 se stal prefektem odbojné alžírské Constantine, v roce 51 se stal gen. sekretářem pařížské policejní prefektury, a v roce 54 byl jmenován gen. sekretářem marockého protektorátu, kde úspěšně potlačoval arabský nacionalismus, stejně tak jako v roce 54 v Alžírsku.

I ve funkci pařížského prefekta Papon vykonával „ špinavou“ práci , mj. 17.10.61 se souhlasem ministra vnitra (Roger Frey) a premiéra (Michel Debré) nařídil brutální potlačení „pokojného “ pochodu organizovaného alžírskou FLN (pár dní předtím alžírští nacionalisté z FLN zavraždili jednoho policistu, a Papon na jeho pohřbu veřejně prohlásil, že „ za jednoho mrtvého policistu zabijeme 10 alžírských teroristů“ ), výsledkem policejního zásahu bylo 131 mrtvých (131 prokázaných, někteří autoři uvádějí až 300 mrtvých, viz Le massacre du 17.10.1961) , Papon tento „ pochod“ nazval „ pokus FLN o puč“ …

Další brutální zásah nařídil 8.2.62, kdy bylo na útěku u vchodu do metra na zastávce Charonne policisty ubito osm alžírských demonstrantů z FLN protestujících proti akcím teroristické OAS, devátý zemřel v nemocnici brzy nato.

V 1/67 Papon z funkce pařížského prefekta odešel, a stal se prezidentem letecké společnosti Sud-Aviation, v roce 68 byl zvolen poslancem gaullistického UDR a jeho pokladníkem – CHDG to považoval za „ dobrý nápad“ ( všichni ministři CHDG zastávali za Vichy veřejné funkce).

V roce 71 byl zvolen starostou Saint-Amand-Montrond (Cher), a v této funkci komicky  položil základní kámen k lyceu Jeana Moulina, umučeného Klausem Barbiem …

Od roku 72 byl předsedou finančního výboru NS, v letech 71-81 byl za d´Estainga ministrem financí ve vládě bezpartijního ekonoma Rymonda Barre, jenž  při procesu s Paponem na něj pěl chválu, že byl nejlepším ministrem financí, kterého Francie měla …

Maurice Papon, jako většina francouzských válečných zločinců, tak na konci války zažil hvězdnou politickou kariéru “ vzorného funkcionáře “  - z generálního sekretáře se stal prefektem, členem parlamentu, a dokonce ministrem financí .

Papon jako „odbojář“

V roce 58 byl Papon jmenován pařížským policejním prefektem, a byl mu vystaven průkaz „ odbojáře“ .

Papon se hned po válce vykázal průkazem člena odboje, vystaveným 25.10.44, který v roce 52 Komise bývalých odbojářů z prefektury Gironde  2x odmítla uznat …

Odbojářský průkaz z 25.10.44 , který Papona „ zachránil“ , mu vystavil „pluk. Olivier“ , alias podpluk. Claude Arnould z voj. kontrarozvědky, jenž v prefektuře Gironde v regionu Bordeaux v 10/1940 spoluzaložil odbojovou sítˇ „Jade Amicol“ /40-44/, jednu z mála, kterou řídila MI6/parašutistické výsadky přes svého agenta Philippe Keun ( matka Američanka, otec Francouz), jenž od roku 39 sloužil ve francouzské Cizinecké legii, 1940 utekl z německého zajateckého tábora, a začal pracovat pro MI6 ( jade=vzácný kámen nefrit, a ami=přezdívka Keuna/“ l´amiral“, col= přezdívka Arnoulda/colonel) .

Byl zatčen Gestapem při jedné razii v 9/44 , a oběšen na psím vodítku v Buchenwaldu, zatímco postřelenému Arnouldovi se podařilo zatčení uniknout.

Keun byl mladším bratrem herce Jacques Tartiere, jenž v roce 39 rovněž vstoupil do Cizinecké legie, a spolu s ní se účastnil expedice v Norsku1940, a v 9/1940 neúspěšné de Gaullovy operace Menace, která měla připojit francouzskou západní Afriku k hnutí France libre ( nedobyli Dakar), padl v boji o Sýrii v 6/41 (28 let).

Podpluk. Arnould pocházel z bohaté a bigotně katolické rodiny, byl vyznamenaný válečným křížem z 1.sv.v., kdy na frontu odešel jako 18letý dobrovolník.

Ve 30 letech nastoupil do vedení rodinné firmy, která zbankrotovala – zachránila jej církev, do jejíž služeb přešel -  stal sel zpravodajským agentem Vatikánu, který papeži Piu XII obstarával informace  o Dálném východě.

Spoluzakladatelem „katolické“ sítě byl jezuitský kněz Antoine Dieuzayde s kontakty na  kolaborující katolickou hierarchii, mj. arcibiskupa z Bordeaux, a kardinála  Maurice Feltina /1883-1975/, či pařížského arcibiskupa a kardinála Emmanuela Célestina Suharda /1874-1949/, kterému CHDG po svém příjezdu do PAR zakázal sloužit mši Te Deum, a vystrnadil jej z Notre Dame (to, že se Suhard + Feltin v 7/41 veřejně postavili proti raziím + deportacím Židů, na CHDG nezapůsobilo), a na další katolické kolaboranty, kteří byli na pověstném seznamu CHDG, když Vatikán 26.7.44 žádal o jejich odvolání z funkce …

Sítˇ financoval katolický bankéř a monarchista Paul Baudouin/1894-1964/, efemerní vichystický ministr zahraničí do 1/41, kdy po neustálých útocích ze strany proněmeckého Lavala podal demisi, protože nesouhlasil s prohlubujícím se vazalstvím na Německu.

Baudouin, člen francouzské fašistické l´Action francaise ( francouzští a španělští fašisté byli monarchisté a bigotní katolíci, kteří „nevěreckými“ nacisty pohrdali ), a jako bigotní katolík antisemita, spolu s Pétainem, jehož „ národní revoluci“/návrat k tradičním „křestˇanským“ hodnotám, Baudouin podporoval, nenáviděli CHDG ( paradoxně rovněž celým srdcem monarchistu a katolíka ).

Baudouin podpořil Pétaina v jeho rozhodnutí uzavřít s Němci příměří, a postaral se o to, aby na schůzi genštábu, kde se rozhodovalo o tom, zda bojovat dál, de Gaulle nebyl. Toto příměří poté pomohl vyjednat.

Po své demisi začal Baudouin znovu šéfovat Indočínské bance, která  během války i po válce recyklovala prominentní francouzské kolaboranty i válečné zločince.

V roce 45 byl podpluk. Arnould obviněn, že „prodává“ osvědčení o odboji, protože  na sklonku války vystavil průkaz odbojáře nejen sjednateli kapitulace Paulu Baudouinovi, spoluzakladateli Opus Dei ve Francii, ale i kolaborantu arcibiskupu v Bordeaux Feltinovi.

Kardinál Feltin zemřel v roce 75 a rabín Joseph Cohen v témže roce, ale teprve o 20 let později se děti rabína u francouzské justice domohly, aby z knihy Reného Terrisse „ Bordeaux 1940-1944“  byl vypuštěn odstavec tvrdící, že velkého rabína Cohena v 12/43, když jej přišlo zatknout Gestapo, ukryl kardinál Feltin – ve skutečnosti rabín ještě stihl vyzvednout z nemocnice svoji ženu, a oba poté ukryli jejich přátelé …

Kardinál Feltin se po pádu vichystického režimu bez váhání přehoupl do služeb nového starosty Bordeaux – odbojáře Jacques Chaban Delmas, a v roce 49 byl povýšen na pařížského arcibiskupa, třebaže vichystický režim vynášel do nebes, zejména při oslavách  Johanky z Arku – ještě 4.7.44 za přítomnosti starosty z Bordeaux Adriena Marquet ( souzen za kolaboraci spolu s abbém Danielem Bergey, hrdinou z 1.sv.v. jenž své charisma vložil do šéfredaktorování kolaborantského časopisu Soutanes de France, abbé byl zproštěn viny, zemřel v roce 50) , prefekta Maurice Sabatiera, a generálního sekretáře prefektury Maurice Papona okázale sloužil v místní katedrále mši za ultrakolaboranta Philippa Henriota,vichystického ministra informací, zavražděného v jeho pařížském bytě odbojem 28.6.44  - o dva měsíce později se stejnou okázalostí sloužil mši Te Deum na oslavu vítězství za přítomnosti nových poválečných autorit prefektury …

Oportunismus kardinála Feltina, a potažmo katolické církve k jakékoliv etablované moci vystihl blízký spolupracovník kardinála, jenž se jako katolík aktivně angažoval v odboji :“ Za dobrou věc by se angažoval, jen kdyby byla v zájmu církve – i v roce 36 nás posílal do vlády lidové fronty, že je to „ hlavní“ proud, takže v něm nesmějí chybět ani katolíci „  ( katoličtí kněží odbojáři, jako páter Dieuzayde či Louis de Jabrun aj. ,  nesklidili po válce, na rozdíl od kněží kolaborantů, žádný potlesk) …

Arnauld průkaz odbojáře vystavil i pařížskému arcibiskupu kardinálu Suhardovi, ale i ultrakolaborantům Paponovi, Bousquetovi, šéfovi pařížského kolaborantského zpravodajství Lucien Rotté, popravenému 5.5.45, a „ vypral“ i známého kolaboranta z Bordeaux Henri Amouroux ( Arnouldova sítˇ samozřejmě udržovat styky s kolaborantskými funkcionáři musela, aby zpravodajské informace získala ) …

Podpluk. Arnould Baudouina, finančníka své sítě, se kterým jej seznámil páter Chaillet, zakladatel Křestˇanských svědků,  na sklonku války skrýval, a pokusil se zorganizovat jeho útěk do zahraničí, ale Baudouin byl  na příkaz de Gaulla zatčen i navzdory tomu, že se v jeho prospěch vyslovil britský/UK velvyslanec v PAR a UK ministr financí ( Baudouinova Indočínská banka probritskou sítˇ JadeAmicol financovala ) …

Baudouin dostal za “ činy vedoucí k destabilizaci státu”  5 let nucených prací, ale brzy byl omilostněn.

Pro tuto „katolickou“ sítˇpracovali katoličtí důstojníci z bývalého 2.zpravodajského oddělení francouzské armády, které Arnould po okupaci přejmenoval na Désiré 33.

Jezuita Dieuzayde do sítě naverboval svoje „ovečky“, např. Louise Marty*1891, několikrát vyznamenaného za statečnost za 1.sv.v., bývalého důstojníka 2.odd., dále mj. pátera Gorostarza, později zatčeného a deportovaného do Buchenwaldu, který zázrakem přežil.

Získané informace sítˇpředávala 2.oddělení v Toulouse, jehož tehdejší šéf velitel Robert Terres, jenž zachránil několik španělských republikánů, uvedl, že sítˇ dodávala informace převážně z katolických kruhů, ale také kreslila mapy z regionu Bordeaux s postavením německých jednotek.

V roce 43 sítˇpřevedla a vybavila falešnými doklady přes 30 britských parašutistů, v Paříži/PAR  měla sítˇ sídlo v klášteře Sainte Agonie ( Arnould vystavil kardinálu Suhardovi průkaz odbojáře, protože údajně o tomto úkrytu odbojářské sítě věděl, protože o úkrytu věděl jeho sekretář, ale ani to CHDG neoslnilo – Suhard se po válce sice po boku CHDG nesměl objevit, ale objevoval se po boku Arnouda ) …

Robert Terres ve své eseji Double jeu pour la France z roku 77 zpochybnil úlohu a upřímnost  Arnoulda /1898-1978/ v odboji, zatímco Bernard Violet po smrti Arnoulda nadhazoval tezi, že si Arnouldova  sítˇ přivlastňovala výsledky práce Lamiraulta ze sítě Jade-Fitzroy, důkazy však nepředložil.

V 7/44 byl Arnould hlavním vyjednávačem mezi Vatikánem a de Gaullem, kdy de Gaulle požadoval odvolání papežského nuncia Mgr Valerio Valeri, a demisi většiny francouzských biskupů …

Arnould  i po válce pracoval pro Vatikán, tentokrát pro papeže Pavla VI, který byl ještě jako kardinál Montini papežem Piem XII pověřen exfiltrací nacistických válečných zločinců z Evropy.

Arnould byl zapleten do mnoha politicko-ekonomických skandálů Indočínské banky, která prostřednictvím svých poboček sponzorovala místní katolické funkcionáře.

Arnould udržoval kontakty s Robertem McNamarou, šéfem Ford Motor Co., kterého si katolík JFK vybral za ministra obrany.

Papon tvrdil, že této síti prokazoval od 1/43 „ různé služby“ , zejména falešné průkazy totožnosti, což někteří členové sítě potvrdili , jiní odmítli.

Papon se údajně dostal do kontaktu s touto sítí přes Jeana Poitevin, bývalého úředníka ministerstva vnitra, svého exkolegu, jenž jej seznámil s malovýrobcem obuvi Gustavem Souillacem, jenž svoji činnost v odboji kryl kolaborací s Němci.

Gustav Souillac byl základním kamenem sítě Jade-Amicol.

Právě on u sebe v 2/44 ukryl US letce, jejichž letoun se zřítil, a v roce 45 napsal Paponovi dobrozdání, že Papon pro tyto letce sehnal civilní oblečení a potraviny.

Avšak v ústřední kartotéce sítě v Lyonu se jméno Papon nejen nevyskytovalo, ale ani členové sítě si na jméno Papon nevzpomínali, což šéfové sítě vysvětlovali tím, že Papona znali pouze tři lidé – podpluk. Arnould, Poitevin a Souillac.

Odbojáři této sítě se po válce většinově proti Paponovi postavili v čele se Suzanne Monniat, jejíž manžel řídil nejaktivnější buňku sítě.

Papona v roce 45 podpořila jen malá část v čele s veterinářem Alainem Perpezatem.

Vznik aféry Papon

Nehledě na aktivity manželů Klarsfeldových, Papon rozhodnou ránu ze strany tisku si na sebe přivolal sám, když jako ministr financí nařídil v roce 80 rozsáhlý finanční audit u satirického týdeníku Le Canard enchainé, který zlobí francouzské horní vrstvy poukazováním na jejich skandály .

6.5.81 v odplatu za audit týdeník uveřejnil článek svého redaktora Nikolase Brimo*1950, potomka slavného antikváře z nábřeží Voltaire Brimo de Laroussilhe, po němž zdědil vzácné rukopisy se zaměřením na surrealisty, Aragona a okupaci, a který již v roce 77 nastartoval kauzu „Hersant“ článkem, jakým nekalým způsobem/kolaborací přišel Robert Hersant ke svému tiskovému impériu …

Tentokrát Nikolas Brimo napsal článek s názvem „ Papon, aide de camps “ /pomocník sběrných táborů, v němž popsal Paponovu úlohu při deportacích Židů z Bordeaux …

Proto Papon na svoji „ očistu“ povolal ad hoc komisi složenou z odbojářů , kteří mu 15.12.81 potvrdili „ příležitostnou práci pro odboj“  ze sítě Marie-Madelaine Fourcade ( Jean Pierre Bloch, Jacques Soustelle, Daniel Mayer, Charles Verny, Maurice Bourgés-Maunoury) .

V roce 98, kdy byl Papon odsouzen, Jean Pierre Bloch, jediný žijící z této komise, prohlásil, že „ pro něho Papon odbojářem nikdy nebyl, a pokud byl, tak musel pro odboj pracovat „ mimořádně utajeným“ způsobem – osvědčení komise Paponovi 15.12.81 vydala na naléhání dvou morálních autorit odboje, Jacques Soustelle a Maurice Bourgés-Manoury“ .

Celých 14 let jej pak před soudem chránila ochranná ruka Francois Mitterranda se stejnou vichystickou minulostí .

Papon se na procesu choval nesmírně arogantně, a prohlašoval, že nevěděl, že deportovaní Židé skončí v Osvětimi.

19.2.04 poskytl rozhovor časopisu Le Point, ve kterém prohlásil, že „ neučinil nic, čeho by litoval“ …

Papon byl mj. obžalován z pokusu o vraždu 17letého Michel Slitinsky, který byl jediným Židem z Bordeaux, kterému se podařilo raziím  z 20.10.42 uniknout útěkem po střeše, třebaže po něm francouzský policista střílel, připojil se k odboji, a stejným způsobem utekl zatčení při razii z 19.10.44, která se konala v jednu hodinu v noci ( všechny razie se konaly v noci) …

Jeho otec se z Osvětimi nevrátil, těžce nemocná matka zemřela ještě před deportacemi, a sestra byla „ jen“ uvězněna, protože ji uznali za „ Francouzku“ …

Michel Slitinsky /1925-2012/ byl jedním z hlavních svědků při procesu s Paponem .

Obhajoba byla velmi aktivní, její obranou bylo usilovat o odpovědˇna otázku, do jaké míry může být jednotlivec odpovědný, tvoří-li součást „ odpovědnostního řetězce“ – nicméně nepřekonala dvě faktury za deportace, z nichž jedna byla za deportaci dětí, které Papon 25.8.42 vlastnoručně podepsal, a které v archívech nalezl Serge Klarsfeld.

V 4/98 byl Papon odsouzen na 10 let nepodmíněně.

Po vynesení rozsudku byl Papon hlídán pro svoji vlastní bezpečnost francouzskou policií, třebaže Serge požadoval, aby byl dán do vazby, nebo alespoň zbaven pasu, aby nemohl uprchnout do ciziny.

Soud jeho žádost zamítl, a Papon uprchl do Švýcarska, brzy však byl jeho úkryt odhalen, v roce 99 byl převezen do Francie a uvězněn. Podle francouzských zákonů se útěkem připravil o všechny možnosti podat proti rozsudku odvolání …

Vzhledem k věku byl z vězení propuštěn z rozhodnutí Kasačního soudu ze dne 18.9.02 (Paponovi bylo v roce 02 91 let, zemřel až v roce 07) …

Jeho propuštění na svobodu bylo v médiích velmi kritizováno, a bylo umožněno odhlasováním nového zákona, který byl 4.3.02 přijat jen pro blaho Papona – zákon umožňuje propustit na svobodu vězně s nevyléčitelnou nemocí, anebo vězně, kterému by uvěznění způsobilo vážnou újmu na zdraví.

Jeho propuštění po rozhodnutí Kasačního soudu ( zkoumá jen právní, nikoliv věcnou stránku věci)  nařídil tehdejší ministr spravedlnosti a předseda Ústavní rady Robert Badinter*1928, dlouholetý bojovník za zrušení trestu smrti.

Před jeho zářijovým propuštěním vydal své vyjádření 25.7.02 na žádost Papona i Evropský soudní dvůr pro lidská práva, který uvedl, že „ není v souladu s právními principy spravedlnosti uvěznit někoho ještě před prošetřením zmateční stížnosti“ (třebaže v trestních věcech nemá kasační stížnost odkladný účinek) …

Jaká paradoxní „ spravedlnost“ …

A protože zámožný Papon prokázal svoji „ insolventnost“ , vláda 12.4.02 rozhodla, že „ polovinu odškodnění, které měl podle soudu Papon zaplatit civilním stranám, za něho zaplatí francouzský stát, protože své skutky spáchal z poloviny na základě osobního provinění, a z poloviny z „ příkazu státní služby“ , která jej zaměstnávala“ …

Proces s Paponem měl již velkou publicitu, veřejnost již pochopila dřívější tabu, že v Osvětimi bylo vyhlazeno 6 miliónů Židů ( nikoliv „ Poláků“ ), a posun veřejného mínění byl znatelný – lékařské a právní asociace se veřejně omlouvaly za to, že za okupace  ze svých řad vyloučily své členy židovského původu, a policejní orgány se omlouvaly za zatýkání Židů francouzskou policií, a  jejich internaci ve sběrných táborech ( francouzským četnictvem však byly vyprovázeny i vlakové konvoje do Osvětimi) ...

Ve sběrném táboře Drancy Camp Memorial se francouzští římskokatoličtí biskupové omlouvali, a žádali odpuštění za to, že se římskokatolická církev nepostavila „rozhodněji“  na obranu Židů (v prohlášení se lišácky pravilo „ rozhodněji“ , ale ve skutečnosti deportace Židů přímo sponzorovala).

Serge zorganizoval v NYC Museum of Jewish Heritage výstavu fotografií  vyhlazených francouzských dětí židovského původu ( i česká skupina, která s manželi Klarsfeldovými spolupracovala, vydala v této době Memorial Book 70.000 Židů deportovaných z Československa - v předmluvě této knihy Serge vypovídá o absolutní neochotě čsl. komunistických úřadů poskytnout mu jakékoliv podklady )  …

V roce 99 byl Serge jmenován do tzv. Matteoli komise, jejímž úkolem bylo prostudovat konfiskace židovského majetku ve Francii, svoji studii komise ukončila v roce 00. Poté byla vytvořena další komise, která se zabývala konkrétními vznesenými nároky, a z iniciativy manželů Klarsfeldových byla založena Foundation for the Memory of the Shoah ve Francii .

Serge publikoval dva díly dokumentace o úloze švýcarského Červeného kříže při deportacích francouzských Židů ( když ještě byli v tranzitním táboře Drancy ) – Švýcarsko v kritické době odmítlo 25.000 židovských žadatelů o azyl ) …

Serge také vybídl sirotky deportací, aby psali o svém osudu francouzskému premiéru – Lionel Jospin tak dostal  přes 700 dopisů od lidí, ze kterých deportace učinily sirotky, vyprávějící o smutném osudu dětí, které byly po zatčení rodičů a příbuzných ponecháni na milost často u zcela cizích lidí.

Jospin poté oznámil, že vláda těmto židovským sirotkům ( židovské rodiny měly obvykle kolem šesti dětí ) bude s účinností od 1.7. 00 zpětně vyplácet penzi  - celkem tuto penzi přiznala 14. 000 sirotkům, kterým v této době bylo kolem 60 let …

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

24.července 1744 – Pruský král Fridrich II. a německý císař Karel VII. uzavřeli tzv. frankfurtskou spojeneckou smlouvu. Císař souhlasil s připojením pravého břehu Labe k Prusku za vojenskou pomoc proti Marii Terezii.