Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 18

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Michal Kroužek - Odpověděl na komentář # 4657 v Canon de 75 Modèle 1897
Děkuji za pochvalu. Uvažuji nad rozšířením článku o další využití tohoto kanonu např. v pevnostech apod a jeho další mod...
Bedrník - Komentář v T-54/-55
Tanky této řady používají i separatistické území Abcházie, Podněstří nebo Náhorní Karabach.
Z mého pohledu velice kvalitní článek. Ve filmu Území nikoho pojednávajícím o občanské válce v bývalé Jugoslávii. Je vi...
Kde všude musíte mít roušku? Podívejte se na přehled všech aktuálně platných opatření https://radiozurnal.rozhlas.cz/kde...
Filipínci by si chtěli pořídit pět nových C-130J. https://newsinfo.inquirer.net/1332802/ph-air-force-seeks-funding-for-5...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 2. 7. 2013 19:38 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Maršál Pétain zlobil i Hitlera

V roce 1918 ve svých 62 letech byl povýšen na maršála poté, co genštábu v roce 1916 vyhrál bitvu u Verdun, v 6/1940 však podepsal kapitulační smlouvu s hitlerovským Německem, a stal se šéfem loutkového francouzského státu kolaborujícího s nacisty, takže FDR, třebaže nepodporoval de Gaulla/CHDG ale Pétaina, považoval Francii za stát Osy, která po válce spadne do US okupační zóny …  

Henri Philippe Pétain pocházel ze zámožné katolické farmářské rodiny, matka zemřela při porodu svého pátého dítěte, otec se znovu oženil.

Pétaina ovlivnila kariéra jeho strýce v armádě Napoleona III (válka s Bismarckem 1870-71) , proto jej otec ve 14 letech přihlásil na vojenské gymnazium, poté studoval na vojenské akademii.

Za své vojenské kariéry se Pétain několikrát neohroženě postavil svým nadřízeným, a 1.sv.v. ukázala, že měl pravdu, např. vystupoval proti módní taktice totálního frontálního útoku vedeného za každou cenu, kterou prosazoval maršál Ferdinand Foch, protože francouzská generalita věřila, že válku s Birmarckem prohrála kvůli defenzívní strategii .

Pétain vyučoval na Vojenské akademii, a svými výroky typu  „ generál Gallet nám ukázal, jak se to dělat nemá“ , si vojenskou hierarchii proti sobě neustále popuzoval, proto mu před rokem 1914 nebyla udělena generálská hodnost …

Pragmatický pluk. Pétain navíc nebyl stoupencem revanšismu, naopak jeho oblíbeným úslovím bylo “ střelba zabíjí, proto je lepší vítězit chytrostí “ , čímž  francouzský generální štáb dvojnásobně rozčiloval, protože generálové poražení v roce 1870 se veřejně chvástali, že na Německo ještě dojde, ale zatímco Německo s Británií  soupeřilo v závodech ve zbrojení (letadla, ponorky,lodě), francouzská armáda viditelně technicky zaostávala.

1914 (58) se chystal odejít do důchodu v hodnosti plukovníka, ale po vypuknutí války jej genštáb urychleně povýšil na generála, a vyslal jej na frontu, kde gen. Foch v 9/1914 zadržel německý postup v první bitvě na Marně, poté co maršál Joffre (62) nařídil po napadení Belgie rozsáhlou sebevražednou ofenzívu v Alsasku a v Ardennách, kde Francouzi utrpěli těžké ztráty.

Aby byly ztráty na životech sníženy, Pétain 1915 požadoval, aby se boje zmrazily do zákopové války, s čímž generalita nesouhlasila, zejm. maršál Joffre.

Pétain ale k rozezlení Britů prosadil koordinaci spojeneckých (F,B a UK) jednotek ve Flandrech, aby německé armády neprorazily přes flanderské přístavy, kterou Joffre svěřil pod velení maršála Focha, jenž úkol v první bitvě u Ypres na jaře 1915 sice úspěšně splnil, ale za cenu obrovských ztrát, kdy odmítl počkat na zálohy, a stáhnout se do výhodnějších obranných linií …

Charismatický gen. Pétain životy svých vojáků neriskoval, čímž si získal jejich důvěru.

Právě jeho oblíbenost, stejně jako hrdinství velitele Raynala u Fort de Vaux , rozhodující měrou přispěly ke krvavému vítězství u Verdunu 1916, kde Pétain proslul výrokem “Ils ne passeront pas /Neprojdou” , který později v roce 1936 za občanské války ve Španělsku použila komunistka Dolores Ibauri .

Pétain v  3/1916  prosadil vytvoření první divize stíhacího letectva , které pak brázdilo oblohu nad Verdunem.

V  1/1916 byl maršál Joffre, kterému vyčetli, že podcenil obranu Verdunu, ve své funkci vrchního velitele  nahrazen gen. Nivellem, jenž na rozdíl od Pétaina nebral na své vojáky ohledy, zatímco Pétain se stal náčelníkem genštábu, ale v 5/1917 byl nahrazen na přání Britů Fochem (Joffre poté odešel do důchodu, třebaže právě on vymyslel důmyslné rozmístění záloh kolem Verdunu, které zásadně pomohlo Nivellovi a Pétainovi k vítězství) …

Nespokojenost a vzpoury vojáků nabíraly za Nivella obrátky, proto byl Nivelle odvolán, a k Verdunu byl poslán Pétain, který skončil s nesmyslnými, nekonečnými a špatně připravenými ofenzívami z roku 1915.

Zlepšil podmínky vojáků na frontě, a vzpoury a dezerce ukončil popravami jen několika hlavních vůdců, třebaže genštáb požadoval daleko rozsáhlejší popravy …

Jeho odpůrci tvrdili, že bitvu u Verdun nevyhrál žádným vojenským uměním, jen svojí oblíbeností u vojáků.

Druhá bitva na Marně/Ludendorffova ofenzíva z 7/1918 byla klíčovou pro vojenské ukončení 1.sv.v.

Spojenecká vojska pod velením generála Focha ji vyhrála mj. nasazením 1.000 letounů a 600 tanků  - 13.8.1918  maršál von Hindenburg a gen. Ludendorff požádali císaře Viléma II, aby válku diplomaticky ukončil …

Foch za tuto výhru získal maršálskou hůl, a dokonce se stal jako jediný zahraniční důstojník polním maršálem i britské armády …

19.11.1918 byl Pétain povýšen na maršála, ale ani poté se s vojenskou hierarchií nesnesl …

1920 v 64 letech se oženil s Evžénií Hardon, kterou marně požádal o ruku již v roce 1901 (45), protože její rodiče považovali 20letý věkový rozdíl mezi nimi za překážku sňatku ( provdala se za Francois de Hérain, se kterým se 1914 rozvedla, a se kterým měla jednoho syna ) .

Poté co se oženil, Pétain hospodařil na svém velkostatku, zatímco francouzský politik Georges Clemenceau /1841-1929/ v roce 1929 varoval, že “ za 10 let budou Němci zpátky ve Francii “ …

1934 (78) Pétain zastupoval v Bělehradě Francii na pohřbu jugoslávského krále Alexandra, zavražděného v Marseille, a stal se na pár měsíců do odstoupení vlády v 12/34 ministrem obrany, třebaže preferoval ministerstvo školství ( Pétain však jako voják neměl pochopení pro frakcionářský parlamentarismus, a další veřejné funkce až do roku 1940 odmítal) …

Ve své funkci 1934 učinil první hrubou chybu, když hned po svém nástupu podstatně snížil armádní rozpočet, zatímco Hitlerovo Německo horečně zbrojilo.

Dále jako předseda Nejvyšší válečné rady prosadil obrannou strategii, a odmítl útočnou koncepci plukovníka de Gaulla, jenž požadoval vyzbrojit armádu tankovými divizemi, takovými, jakými se vyzbrojovalo Německo.

V důsledku toho vláda od roku 29 vydala spoustu peněz na vybudování velmi nákladného pohraničního opevnění/ Maginotova linie (ministr obrany Maginot), jejímž smyslem bylo odstrašit Němce od překročení francouzských hranic přes Rýn, ale ponechala 300 km hranic s Belgií neopevněných, takže Němci tuto linii prostě obešli …

Naprosto nulový význam své hýčkané Maginotovy linie v bitvě o Francii maršál Pétain nikdy při své rekapitulaci toho, co vedlo k porážce Francie, nezmínil, a veškerou odpovědnost svrhl na nejednotné politické špičky země.

Přesto défetismus/poraženecké nálady genštábu (gen. Maxime Weygand), a zejména Pétaina (84), sehrál rozhodující úlohu …

1935 Pétain zastupoval Francii na pohřbu PL maršála Pilsudského (68), na kterém byl i Hermann Göring.

Pilsudski ( Tuchačevský a Beneš) byli jediní ,kteří od samého počátku rozeznali  nacistické nebezpečí – Pilsudski hned po převzetí moci Hitlerem v 1/1933 navrhoval Francii, aby  podnikla preventivní válku proti Hitlerovi, ta však odmítla – proto Pilsudský uzavřel v roce 34 "pakty" o neútočení s Německem a s Ruskem ( Beneš uzavřel ze stejného důvodu 1934 smlouvu o vojenské pomoci s Francií, a 1935, poté co 1934 jako poslední stát v Evropě Beneš diplomaticky uznal bolševické Rusko, když bylo přijato do Společnosti národů, na nátlak Francie i s Ruskem) …

 1936 ve Francii zvítězila vláda Lidové fronty, a Pétain opět odešel do ústraní, třebaže všechny předválečné francouzské vlády usilovaly o to, aby Pétain, miláček národa, byl na jejich straně …

2.3.1939 byl Pétain jmenován francouzským velvyslancem u generála Franka ve Španělsku, kde měl zlepšit vztahy republikánské Francie k monarchistickému generálovi, což se mu podařilo  -  gen. Franco slíbil zůstat po celou dobu případné války neutrální ( což k Hitlerově zlosti dodržel , třebaže mu Hitler 1939 k definitivnímu úderu proti vládě Lidové fronty poskytl podporu německé Luftwaffe), a Paříž  mu za to odblokovala španělské zlato uložené ve francouzských bankách …

V Madridu Pétaina zastihlo i vypuknutí 2.sv.v. (1.9.39) .

22.3.1940 prezident Lebrun jmenoval pravicového advokáta Paula Reynauda premiérem a ministrem zahraničních věcí. Ten však 9.5. 1940 v očekávání německé invaze a ze strachu z věcí nadcházejících podal demisi, Lebrun ji však nepřijal.

10.5.1940      německá armáda překročila francouzské hranice.

Německá armáda neměla žádnou drtivou převahu ani v počtu mužů, ani v kusech vojenské techniky, s vyjímkou letectva - 136 německých divizí se valilo proti 125 spojeneckým francouzským, belgickým a britským divizím.

Německo mělo 2.500 tanků, z toho polovinu velmi zastaralých, zatímco spojenci měli 3.600 tanků, z nichž některé francouzské byly ultramoderní, o kterých se Němcům ani nesnilo …

Rozdíl byl v tom, že Němci své tanky soustředili v 10 pancéřových divizích , zatímco spojenci je neúčelně roztrousili mezi nejrůznější jednotky pěchoty …

Němci měli převahu ve vzduchu (3.000 letounů, z nichž 2.000 bylo ultramoderních ), zatímco Francouzi měli 1.000 letounů, a Britové 400, převážně zastaralých, protože ty nejlepší si Britové nechali doma pro vlastní obranu .

Spojenci se nechali nachytat na jeden obehraný trik : Němci zaútočili, jak spojenci předpokládali, přes Belgii a Holandsko,takže právě na severu spojenci soustředili nejvíce svých jednotek.

Jenže hlavní útok s pancéřovými divizemi pod velením Guderiana  gen. von Mannstein/Mannsteinův plán poslal přes zalesněné Ardenny, a právě zalesněné Ardenny francouzský genštáb vyloučil jako hlavní vedení útoku ( tanky přece nepojedou lesy) - Ardenny proto nebyly téměř hájeny, a von Mannstein předvedl ukázkový příklad Blietzkrieg v praxi …

Do 14.5. 1940 Wehrmacht spojeneckou obranu prorazil v délce 80 km, a podporován střemhlavými bombardéry Junkers Ju-87 Stuka se valil údolím Sommy k La Manche.

Přesto to byl od von Mannsteina velmi riskantní tah, protože německé tanky v dlouhých kolonách za sebou měly podporu jen motorizované pěchoty, a byly tak velmi zranitelné před protiútoky ze severu a z jihu.

Avšak protiúdery spojenců se neuskutečnily, protože náčelník genštábu francouzské armády Gamelin byl německým tahem zcela psychicky ochromen, a musel být nahrazen stejně paralyzovaným generálem Weygandem, jenž již 12.6. 1940 poraženecky konstatoval nemožnost znovusjednotit armádu roztroušenou v nejrůznějších částech země, a navrhl uzavřít s Německem příměří, “ protože britská armáda, která je sama ohrožena invazí, odmítá poslat nám posily, a US, ústy svého prezidenta jen prohlašují, jak s námi soucítí ! ” .

Toto rozhodnutí kapitulovat podpořil i francouzský prezident Lebrun.

14.5. 40 padl Sedan, a Wehrmacht zaplavoval zemi.

16.5. 40  premiér Reynaud, který hrál na Pétainovu pověst oblíbeného politika,  vyzval Pétaina, aby se vrátil z Madridu do Paříže , ale gen. Franko Pétaina varoval slovy :” Neodjíždějte, jste vítězem od Verdunu, nespojujte svoje jméno s porážkou, kterou utrpěli jiní ! ” - Pétain mu na to prorocky odpověděl : ” Moje vlast mě potřebuje, možná, že je to to poslední, co pro ni mohu udělat”  …

Potápějící se Reynaudova vláda vsadila na Pétaina, na kterého se chystala svrhnout veškerou vinu za situaci, do které Francii sama dostala.

17.5.40 byl Pétain jmenován místopředsedou vlády Paula Reynada, třebaže jej gen. Franko opět varoval, aby do vlády nevstupoval …

20.5. 40 Němci dorazili na pobřeží La Manche, 28.5. do Calais, a odřízli tak spojenecká vojska na severu od zbytku francouzských vojsk.

Když se vzdala nizozemská a belgická armáda, a německé pancéřové divize postupovaly k francouzskému pobřeží, britská/UK vojska se přesunula do  severofrancouzského přístavu Dunkirk, odkud se Britům proti všem předpokladům za nepřetržitých náletů německého letectva podařilo po moři 27.5.-4.6. evakuovat do Anglie 338.000 vojáků z Britského expedičního sboru (BEF) …

Britským jednotkám napomohl příkaz von Rundstedta, jenž 23.5. zavelel zastavit postup pancéřových divizí, aby je mohla “dostihnout” pěchota,protože si byl jistý, že německá Luftwaffe evakuaci BEF znemožní …

Hitler vydal příkaz k opětnému postupu pancéřových divizí až 27.5., což Britům stačilo, aby se zreorganizovali.

Churchill byl přesvědčen, že se podaří evakuovat maximálně  50.000 mužů, 100.000 považovalo UK velení za zázrak.

Do Dunkirku odplulo 765  UK lodí, 2/3 z nich byla civilní plavidla, která nakonec nabrala 338.000 vojáků, z nichž 140.000 bylo Francouzů, kteří se nalodili jako poslední, protože akci, která spojence zachránila před vymazáním, vojensky zaštˇitˇovali,  takže utrpěli největší ztráty.

Třebaže zde Britové zanechali veškerou svoji vojenskou výzbroj, tato úspěšná evakuace britskou obranu před německou invazí významně posílila.

Weygand se snažil udržet linii podél Sommy a Aisne, ale již měl jen 45 divizí proti 95 německým.

V bitvě ve dnech 5.-9.6. tato poslední obranná linie byla prolomena, francouzská armáda prchala do údolí Loiry, a izolovala tak francouzská vojska, bránící Maginotovu linii …

V očekávání, že německá vojska vtrhnou do Paříže již 10.6., prezident, vláda a parlament prchli do Tours, a poté do Bordeaux.

Nejvyšší armádní velení se nemohlo shodnout, zda pokračovat v již prohrané válce  (Reynaud, Mandel, CHDG) či zda podepsat s Němci příměří (Pétain, Weygand).

Dnes nutnost podepsaného příměří není odborníky zpochybňována, viz Henry Amouroux La page n´est pas encore tournée.

Od svého vstupu do vlády 84letý Pétain prosazoval u Paula Reynauda, aby zabránil ztrátám na životech, příměří s Němci, a několikrát podal na protest proti pokračujícím bojům z francouzské strany demisi.

Kategoricky odmítl, aby vláda odjela do ciziny, a vedla odtamtud boj proti okupantům s tím, že se vlast neopouští – proto zavrhl de Gaulla a všechny vojáky, kteří se k němu přidali.

CHDG za odchod do ciziny nechal nejprve odsoudit k trestu  10.letého vězení, a když se v 9/40 gaullisté zúčastnili britského útoku proti Dakaru, k trestu smrti …

14.6.1940 vjela do Paříže německá vojska.

16.6. 40 po neúspěchu projektu Churchilla a de Gaulla spojit síly obou armád,   premiér Paul Reynaud a jeho vláda podala demisi, a po dohodě s předsedy obou komor parlamentu, a se souhlasem prezidenta republiky Alberta Lebruna, předal vládu Pétainovi, jenž 17.6.40 po poradě s gen. Maximem Weygandem, náčelníkem  genštábu,oznámil, že s Němci podepíše dohodu o příměří za jakýchkoliv kapitulačních podmínek, kteří již od 20.5.40 dosazovali do francouzských podniků s židovskými majiteli, své lidi ( tomu Pétain ve “svobodné” zóně v 8/40 zabránil ustavením průmyslových a obchodních komisí, které do těchto podniků jmenovaly vlastní vedení) .

22.6.40 podepsal s Němci v Rethondes dohodu o příměří, dodatečně schválenou vládou, a prezidentem Lebrunem.

Pétain navrhl Reynaudovi, jehož hlavu Němci požadovali, místo velvyslance ve Washingtonu, ale tento odmítl – proto jej Pétain sám nechal 5.9.40 “uvěznit” na zámku Chazeron, ale Gestapo si pro něho stejně přišlo, a deportovalo jej do koncetračního tábora Oranienburg, od roku 43 byl držen ve vězení v Tyrolech.

10.7.40 vláda ve Vichy svěřila Pétainovi úlohu hlavy státu s plnými pravomocemi. Novou “francouzskou “ vládu uznal Vatikán a SU, které do Vichy vyslaly své velvyslance …

Maršál  Pétain souhlasil, že se v říjnu setká s Hitlerem, aby zajistil  “ nezávislost “ svobodné zóny, dohodl způsob placení obrovských nákladů na okupační správu, “ochranu ” francouzské floty a francouzských kolonií, a aby vyjednal návrat válečných zajatců a uprchlíků …

Maršál Pétain prosazoval nikoliv nacistické či fašistické, ale tradiční patriarchální  hodnoty, zejména lásku k půdě .

Pétainova „ národní revoluce „ s devizami „Práce, rodina, vlast“ tak nahradila hodnoty francouzské buržoazní revoluce (1789)  „ Svobodu ,rovnost , bratrství „( na druhé straně režim ve Vichy zakázal kouření ve veřjných prostorech, zavedl svátek matek, a mládež se snažil „zaměstnat“  sportem – vytvořil Mládežnický pracovní a sportovní svaz – mnoho jeho členů však přešlo do protinacistického odboje, jako odbojář byl deportován i jeho samotný předseda ) …

Pétainovo sociální cítění odmítalo socialismus, ale když již měl ve  „ svobodné „ zóně pod tlakem německé okupační správy nějaký nový řád ( nacisté a fašisté byli naopak odpůrci tradic a tradičních hodnot, budovali „ nový světový pořádek „ ) zavést, vyhlásil v 10/41  italský korporativní fašismus, který zavrhl socialismus i kapitalismus, a přeorganizoval pracovní trh do korporací.

Nicméně novou ústavu s právem na práci odmítl ve svobodné zóně vyhlásit s tím, že svobodná zóna je jen prozatimním řešením – novou ústavu chtěl vyhlásit až ve svobodné Paříži …

Na přání německé okupační správy byly všechny politické strany a veřejné svobody v rámci nastolení centralismu "zmrazeny", odbory, ale i rolnické svazy, byly sjednoceny ve výše zmíněné korporace se závazným zákoníkem práce, a soudy byly vybaveny mimořádnými pravomocemi.

Na německé naléhání musel Pétain založit i proněmecké bojové jednotky, proto vznikla Francouzská legie bojovníků (LFC), a dvě organizace s ní spojené, Přátelé legie a Mládežníci legie -  tyto jednotky se však nikdy nezúčastnily žádného boje, a místo Němcům byly zcela oddány maršálu Pétainovi …

Němci trvali i na pořádkových silách, které by byly k dizpozici místnímu velení  SS a Gestapu –  proto z LFC vzešly Pořádkové síly legie (Service d´ordre légionnaire/SOL), které však byly velmi brzy z LFC zcela vyčleněny pod jménem Francouzské milice, jejichž velitelem Pétain jmenoval pronacistického Josepha Darnanda /1897-1945/, Obersturmführera SS, na přání Němců ministra veřejného pořádku, protože tyto milice spadaly pod velení německé okupační správy.

Jejich hlavním úkolem bylo likvidovat francouzské hnutí odporu (la Résistance), a pomáhat při deportacích Židů .

Hned v létě 1940 Pétainův režim na „přání“ Němců provedl velké čistky ve státním aparátu – museli z něho pryč všichni Židé ( příslušnost k „ židovské rase „ byla stanovena náboženstvím rodičů ), gaullisté a komunisté.

27.9.40 německé okupační úřady nařídily, aby francouzské úřady pořídily seznamy všech Židů v republice .

Pétain 3.10.40 po formálním protestu proti vměšování se  německých úřadů do francouzských záležitostí, podepsal svá první protižidovská nařízení, která  stanovovala limity/numerus clausus k přístupu Židů do určitých zaměstnání a na univerzity, či jim určitá zaměstnání zakazovala .

V říjnu před návštěvou Hitlera Pétainův režim ještě diskriminační zákony z vlastní vůle rozšířil i na svobodné zednáře, aby se Hitlerovi zavděčil, a narychlo zpřísnil i další aspekty denodenního života Židů ( hon na Židy ve Francii začal 1941, taktéž konfiskace jejich majetku ).

Protižidovskou politiku režim ve Vichy provozoval nejen v metropolitní Francii, ale i v afrických  koloniích, v nichž mj. byly židovské děti vyhnány ze škol  nařízením generála Maxima Weyganda ze 30.9.41 .

V každém případě byla protižidovská nařízení vydaná režimem ve Vichy daleko přísnější než ta, které vydal fašistický režim Mussoliniho ( ani bigotní katolík gen. Franko nepovažoval Židy za své úhlavní nepřátele ) …

Pétain proti nim později již neprotestoval, třebaže nošení žluté Davidovy hvězdy  Pétain v jižní svobodné zóně (do její okupace) nikdy nezavedl ( statečně se zachoval dánský král, který sám žlutou hvězdu dobrovolně ze solidarity k Židům nosil, a vyzval všechny své poddané, aby ji ze solidarity nosili také - nařízení o nošení žluté hvězdy Židy neuposlechl ani tuniský bej Moncef, který toto nařízení odmítl vyhlásit …

V 1/1942 německé úřady vládu ve Vichy informovaly, že se rozhodly deportovat  všechny Židy nacházející se na území Francie, tj. nejen uprchlíky z Rakouska, Německa a Československa v jižní „svobodné“ zóně, ale i francouzské Židy samotné - na protesty Pétainovy vlády odpověděly, že francouzští Židé budou ušetřeni, jestliže jim francouzská policie deportace ostatních Židů pomůže zajistit (v roce 1940 žilo ve Francii a v jejích koloniích  730.000 Židů, 400.000 v koloniích, 330.000 v metropoli) …

24.10.40 se Pétain setkal s Hitlerem v Montoire v dobré víře, že s ním vyjedná záležitosti k dobru Francie.

Protokolární stisk ruky s Hitlerem, který německá propaganda využívala ve filmových týdenících, byl po válce vydáván za důkaz jeho kolaborace, kterou mu Hitler „ v boji proti britskému impériu „ navrhl.

30.10.40 pronesl Pétain v rozhlase projev, ve kterém Francouze vyzval  ke  „ spolupráci „ s německými okupačními úřady, ovšem pro správnou představu je nutno si projev vyposlechnout celý : přiznává v něm, že si je vědom, že jeho setkání s Hitlerem vyvolalo u národa zneklidnění, a říká : “ Byla navržena spolupráce mezi oběma zeměmi, kterou jsem v principu přijal, její způsoby budou dohodnuty později „  …

Pozdější německý ministr Renthe-Finck uvedl : “ Dohoda s Pétainem v Montoire  byla velkým neúspěchem Německa, které v ní nic neobdrželo - Hitler chtěl od Pétaina jako dárek francouzské základny v severní Africe, ale nedostal je, což jej rozzuřilo, protože již předtím mu Frank odmítl přístup k Gibraltaru.

Kdyby nebylo této dohody s Pétainem, tak by se spojenci nevylodili v severní Africe “ (!) -to samé uvedl ve svých Pamětech Hitlerův tlumočník Paul Schmidt  „ Vítěz od Verdunu v Montoire diplomaticky zvítězil „  …

Také Göring na procesu v Norimberku uvedl, že „ příměří podepsané s Pétainem bylo největší Hitlerovou chybou „ …

Pétain zkřížil Hitlerovy plány ještě jinak : vyjednal s generálem Frankem, že Hitlerovi neposkytne souhlas ani podporu k útoku proti Gibraltaru, ze kterého se Hitler chystal přejít do severní Afriky „  -  Hitler proto od projektu Gibraltar ustoupil.

Pétain se zpočátku snažil zůstat v bojích mezi zeměmi Osy a spojenci neutrální (Pétain udržoval kontakty nejen s Frankem, ale i s Angličany přes mise Rougiera a Chevaliera, s Američany přes velvyslance admirála Leahy), ale brzy mu to Němci zatrhli, a přiměli jej k rozsáhlé kolaboraci.

Faktem je, že se Pétain zpočátku pokoušel hájit zájmy Francie  „ proti všem „ - neváhal popravit 42 špiónů zemí Osy, neváhal se postavit (vítězně) proti britské flotě v Dakaru, a na jeho příkaz admirál Robert neústupně odmítal americké požadavky, jejichž cílem bylo uloupit zlato Francouzské národní banky, které měla uložené v bankách na ostrově Martinique …

6.5. 41 ministr zahraničí admirál Francois Darlan, stanovený Pétainův nástupce ( viz můj článek militaria.cz Byl admirál Darlan hrdina nebo zrádce ? ) , podepsal První pařížský protokol, kterým vichystický režim převáděl na německé letectvo leteckou základnu v syrském Alep, a tři čtvrtě francouzského vojenského zařízení v Libanonu na iráckou armádu v jejím boji proti Britům . Maršál Pétain osobně dohlédl, aby tato dohoda s Němci byla bez výhrad realizována …

Když Němci 25.4.42 mobilizovali obyvatele Alsaska-Lotrinska,které prohlásili za německé občany, což bylo flagrantním porušením francouzsko-německé dohody o příměří, Pétainův režim protestoval jen velmi bázlivě.

V 9/42 Pétainův ministr gen. Bridoux vybavil falešnými doklady 280 německých policistů, a nechal je vstoupit do “svobodné zóny” , v níž měli vystopovat členy odboje .

Když se 8.11.42 angloamerická vojska vylodila v severní Africe, Pétain vydal rozkaz francouzským generálům v Alžírsku a v Maroku, aby se jim postavili, což  také učinili v třídenní krvavé bitvě .

V Alžíru tento rozkaz nebyl splněn jen z toho důvodu, že 19.francouzský armádní sbor byl neutralizován povstáním rebelů, jejichž puč z 8.11.42 spojencům umožnil, aby se v Alžíru bez boje vylodili, obklíčili jej, a zmocnili se jej během jednoho dne ( operace Torch).

Američané, kteří plukovníka de Gaulla přezírali, hráli kartu admirála Darlana, který jako Pétainův velitel severoafrické fronty byl jediný, který mohl ukončit severoafrické boje.

Ačkoliv Pétain vydal rozkaz pokračovat v bojích proti spojencům, admirál Darlan, kterého zástupce gen. Eisenhowera gen. Clark dostal do nepříznivé bojové  situace, podepsal jménem Pétaina 10.11.42 dohodu o příměří .

Oficiální reakce maršála Pétaina byla blesková : “Jste degradován a sesazen za zradu, zklamal jste mě. Nahradí vás gen. Nogues.”

Avšak 11.11.42 obdržel admirál Darlan z Vichy telegram s tajným kódem Němcům neznámým, ve kterém Pétain admirála ujištˇoval, že předchozí telegram “neodpovídá jeho osobnímu přesvědčení, a že má admirál stále Pétainovu důvěru”...

Proto Darlan potvrdil příměří uzavřené s anglosaskými spojenci, a neodstoupil z velení francouzských severoafrických vojsk.

Trestem za vylodění anglosaských spojenců v severní Africe a za uzavření příměří vichystického generála s nimi bylo 11.11.42 obsazení svobodné zóny v jižní Francii německými a italskými vojsky, přičemž Pétain osobně nařídil francouzským důstojníkům, aby nekladli odpor, aby nebylo obětí, a nařídil potopení francouzské válečné floty, která kotvila v přístavu Toulon - některá plavidla se však z Toulonu probojovala do severní Afriky, kde se připojila k admirálu Darlanovi .

Přesto nejen podle německých generálů, ale i podle historika Roberta Paxtona (kniha La France de Vichy 1972) nacisté režimu Pétaina nikdy nevěřili, a mnohokrát si u Hitlera stěžovali na maršálovu neochotu spolupracovat.

20.8.44 byl 88letý maršál Pétain Němci zatčen, a proti své vůli dopraven do německého Sigmaringen, kam uprchli před postupujícím CHDG hodnostáři jeho režimu, ze kterých nacisté vytvořili “ francouzskou exilovou vládu” , které se Pétain odmítl účastnit - 24.4.45 byl odvezen na švýcarské hranice, a o dva dny později se vzdal francouzským úřadům …

Hlavou této “ exilové vlády” se stal dlouholetý předválečný přítel Joachima von Ribbentropa markýz Fernand de Brinon/1885-1947 popraven za kolaboraci/, jehož židovská manželka dostala vyjímku z deportací …

PROCES s maršálem Pétainem 7/45

Hned první den bělovlasý 89letý Pétain prohlásil, že „ vždycky sloužil své vlasti a je odpovědný pouze Francii a jejímu lidu, nikoliv účelově fungujícímu Nejvyššímu soudu, a proto nebude odpovídat na žádné otázky „, čímž udělal benevolentní gesto vůči všem, kteří se na jeho „vládě“  podíleli, či s Němci kolaborovali – všem kolaborujícím spadl kámen ze srdce .

Také prohlásil, že byl de Gaullovým příznivcem, ale před Němci to nemohl dát v zájmu Francouzů, které na okupovaném území chránil, najevo. Na závěr řekl : “Na mém životě nezáleží, již jsem ho Francii obětoval, proto mě sudˇte podle svého svědomí – já mám své svědomí čisté  .“

Mezi svědky obžaloby figurovali mj. socialisté Eduard Daladier, Paul Reynaud, Leon Blum, předseda parlamentu Jeanneney, bývalý prezident Herriot - tedy ti pánové, kteří, aby se zbavili odpovědnosti za věci budoucí, které svoji několikaletou neschopností sami zavinili, stařičkého Pétaina horlivě povolali do čela hroutícího se státu, drceného německou invazí, aby za Němců zachránil, co se dá, přičemž jim bylo jasné, že to bude za cenu „spolupráce“ s okupačními úřady …

Tito pánové Pétainovi při procesu vytkli, že překročil své pravomoce a uzavřel s Němci příměří, vláda prý měla odejít do severní Afriky, a pokračovat v boji.

Mezi svědky obhajoby byl např. gen.Weygand, náčelník genštábu v době německé agrese, či pastor Boegner.

Obhajovací řeč ve prospěch Pétaina pronesl gen. Weygand ( se kterým Pétain otázku uzavření příměří konzultoval ) :

 „ Paul Reynaud zde tvrdí, že poté, co mě jmenoval vrchním velitelem, mě chtěl velení zbavit. Proč to neudělal ? Říká, že ve mne a v maršála nikdy neměl důvěru – tak proč nás oba přivedl do vysokých politických funkcí ? Reynaud spáchal nejhorší zločin, kterého se vládní představitel může dopustit – nedokázal se rozhodnout,vůbec nevěděl, co má dělat. Tento muž, který se v 6/40 zbavil své politické odpovědnosti , nám v roce 1945 bude vytýkat zradu !“  ( Paul Reynaud se přátelil s de Gaullem jen do roku 62) …

Generálním prokurátorem byl nechvalně proslulý Mornet, hlavní prokurátor procesů s vlastizrádci během 1. sv. války ( kauza Caillaux, Mata Hari, nizozemská proněmecká špiónka, kterou v 10/1917 přivedl na popraviště ).

80 „soudců“  bylo vybráno na základě politické protipétainovské  kvalifikace : polovina z nich byli poslanci, kteří 10.7.40 nehlasovali pro předání státních pravomocí Pétainovi, a další polovinu stanovili zástupci odbojových organizací …

Obžaloba Pétaina vinila z toho, že chtěl ve Francii zavést fašistický režim po vzoru generála Franka, jehož pomoci využil, za podpory Hitlera, který mu poskytl finanční pomoc …

Obžaloba končila obviněním, že „ konspiroval a spolupracoval s nepřítelem, aby zvýhodnil své vlastní podnikatelské aktivity „ ( Pétain však neměl potomky, aby byl téměř v 90.letech stimulován v tomto směru) …

Gen.prokurátor Mornet zakončil svoji obžalovací řeč slovy :“ Nikoliv bez emocí, ale vědom si své povinnosti, žádám pro maršála trest smrti … „ .

Nejvýstižnějším příkladem Mornetovy falzifikace obhajovacích řečí a dokumentů obhajoby, je jeho lživá interpretace Pétainova setkání s emisarem Washingtonu Tuckem z 8.11.42.

Tuck ve své zprávě pro US ministerstvo zahraničí ( Foreign Relations, 1942, vol 11, page 430-432 ) uvádí : “Když jsem se zvedl, abych se rozloučil, maršál vzal obě mé ruce do svých, vzpříma se mne podíval přímo do očí, a významně se na mne usmál. Doprovodil mne až do předpokoje, a poté se vracel pomalým krokem, a slyšel jsem, jak si prozpěvuje“ .

Bernard Ménétrel, člen US mise u Pétaina, prohlásil, že mu Tuck řekl : “ Pétain se mnou jednal velmi přátelsky – zdálo se, že po setkání se mnou omládl o 20 let“ , zatímco Jean Jardel, tajemník Pétaina, jenž setkání asistoval, uvedl : „Poté, co mu maršál tiskl ruce, Tuck odcházel se slzami v očích …“

Gen. prokurátor, který z Pétaina v obžalobě učinil „ komplice Hitlera“, však při procesu záměrně citoval jen zprávu Jardela, kterou lživě vyložil tak, že „ Tuck zklamáním z Pétaina brečel „  …

Dva svědci obžaloby vzbudili velký rozruch :

Francouzský velvyslanec Charles Roux, bývalý sekretář ministerstva zahraničních věcí, se po vstupu do soudní síně Pétainovi zdvořile uklonil, zatímco předvolaný velitel Loustaunau-Lacau, bývalý  Pétainův pobočník, jenž hned na počátku vstoupil do odboje, byl zatčen a deportován do vyhlazovacího koncentráku  Mauthausen, vyvolal v soudní síni skandál.

Do soudní síně jej přivezli přímo z koncentráku, byl příliš slabý na to, aby stál, a výpovědˇ tedy učinil v sedě.

Na konci své svědecké výpovědi na adresu některých svědků obžaloby pohrdavě prohlásil : „ Maršálu Pétainovi nevděčím vůbec za nic, ale dělá se mi špatně z teatrálních vystoupení některých svědků, kteří se v tomto sále snaží svrhnout odpovědnost za své vlastní chyby na hlavu jednoho téměř stoletého starce !“ …

Ve prospěch Pétaina vystoupil dále generál Laffargue, bývalý náčelník genštábu, a generál Lattre de Tassigny ( který byl den po své řeči obhajující Pétaina odstaven z funkce ), a dále princ Xavier de Bourbon-Parme, jenž byl rovněž do soudní síně přivezen rovnou z koncentráku, a který prohlásil, že mu Pétain řekl :

“ Snažím se zachránit z francouzského státu, co se dá. Po mně se Francie zcela určitě zase vrátí k republice“ …

Také Pétainův premiér (vyžádali si jej Němci) proněmecký Pierre Laval prohlásil :“ Maršál Pétain nikdy neměl diktátorské choutky, navíc na to neměl ani věk. Kromě toho, v nové ústavě, kterou jsem osobně redigoval, jsme záměrně ponechali slovo republika „ …

Ve prospěch maršála svědčili dále admirál Bléhaut a gen. Débeney, kteří byli Němci v 8/44 rovněž dopraveni spolu s maršálem do německého zajetí, a deset dalších generálů, mj. Bergeret, George, Héring, Lacaille, Picquendard, Picard, Serrigny,Vauthier. Dále v jeho prospěch svědčili ministři „ jeho vlády“ Jardel, Tracou, Lavagne, Estebe.

Dále ministři Yves Bouthillier,Marcel Peyrouton, Jacques Chevalier .

Gen. Juin, vítěz z Garigliano, a šéf francouzské africké armády, chtěl svědčit ve prospěch Pétaina, ale CHDG mu to nedovolil, a poslal jej v době procesu pod nějakou záminkou do Německa - alespoň v jeho prospěch napsal písemné prohlášení …

Obhájce Jacques Isorni, svoji závěrečnou obhajovací řeč ukončil slovy : „ Jste jen soudcové a soudíte jen člověka, ale v rukou máte osud Francie !“  ( Pétain výslovně nechtěl, aby jeho obhájci zmiňovali jeho zásluhy z 1.sv.v. ) …

Proces  nad tímto předem vybraným obětním beránkem ze strany zcela zbabělé  a nemorální francouzské vlády socialistů Daladiera, Lebruna, Lavala a Bluma, jejichž vláda podepsala mnichovskou dohodu 1938 ( viz názorná kniha Ilja Erenburg Pád Paříže ) skončil rozsudkem smrti pro Pétaina s tím, že vzhledem k jeho věku rozsudek vykonán nebude.

Byl uznán vinným z vlastizrady a z kolaborace s nepřítelem, a vedle trestu smrti  byl odsouzen k „ národní hanbě “,  a ke ztrátě majetku.

Pétain také přišel o své čestné místo ve Francouzské akademii, ale na rozdíl od jiných, jeho místo (křeslo č.18)  nebylo za jeho života nikým jiným obsazeno … Také nepřišel o maršálskou hodnost, která figuruje i na jeho úmrtním listě …

Vzhledem k jeho minulým zásluhám mu generál de Gaulle trest smrti změnil na doživotí ( Pétain zemřel až v 95 letech v roce 1951) .

Od srpna do listopadu 45 byl internován jako nejstarší vězeň na světě ve Fort Portalet v Pyrenejích, poté byl převezen na ostrov Yeu (ve Vendée), kam se odstěhovala i jeho manželka, která dostala povolení jej denně navštěvovat.

Na tomto ostrově je i pohřben.

Počátkem 70.let byly jeho ostatky „uneseny“ jeho příznivci, kteří požadovali, aby byl pohřben ve Fort de Douaumont(Verdun),kde jsou pohřbeny tisíce francouzských vojáků, tak jak si to ve své závěti přál.

Jeho hrob byl poprvé oficiálně ozdoben květinami ze strany prezidenta republiky  (de Gaulle) při 50.výročí bitvy u Verdunu v roce 66, a poté v roce 76 (George Pompidou). Za Francois Mitterranda byl hrob oficiálně udržován po celé jeho prezidentské období, dokud proti tomu nezačala protestovat francouzská židovská obec pod vlivem akcí manželů Beaty a Serge Klarsfeldových.

V rámci celosvětového poválečného tabu na procesu s Pétainem vůbec nepadla, ani nebyla posuzována  „ židovská otázka „  : ani ze strany gen. prokurátora, ani ze strany soudců, ani ze strany svědků obžaloby – vina by se totiž dotkla mnohých politiků, kteří po válce chtěli dělat na úkor Pétaina kariéru.

Rozsudek soudu v Toulouse z roku 06 prokázal ještě jednu prazvláštní skutečnost, kterou Francie chtěla udělat tlustou čáru za kolaborací většiny svých úředníků a politiků : uznal vinu francouzského státu a francouzských železnic SNCF za deportace Židů z celé ( nejen z okupované)  Francie do sběrného tábora v Drancy ( z Drancy do Osvětimi jezdily i německé vlaky ) : železničáři si stěžovali, že kauza zamlžuje odboj železničářů proti nacistům – ale je známý příklad jen jednoho strojvůdce, jenž odmítl řídit vlak s dobytčími vagóny deportovaných Židů ( Léon Bronchart), kterého SNCF okamžitě propustily.

Vichystický stát mnohá německá nařízení iniciativně sám předvídal, vyhlašoval je, a hlavně se jimi řídil.

Kolaboroval, diskriminoval a internoval, aby udržel zdání autonomní státní administrativy, a po válce se jeho funkcionáři vymlouvali, že šlo pouze o  nutné úřední papírování, a banalizovali svoji kolaboraci.

Kdyby SNCF byly jen pouhou odnoží státní správy jako např. pošta, nebyly by samostatně trestně odpovědné, jak je uznal soud v Toulouse.

Francouzské železnice však spadaly pod soukromé právo, nikoliv veřejné.

A stejně jako vichystický režim i vedení SNCF iniciativně předvídalo přání Němců, a deportace rozjelo „plnou parou“ , atˇjiž z antisemitismu či  z nepatřičného technokratického přístupu.

Arno Klarsfeld, jenž hájil zájmy SNCF v NYC, tvrdil, že SNCF byla jen malým kolečkem ve státním aparátu ( další právník SNCF, který dráhy hájil v Toulouse, tvrdil pravý opak : dráhy byly jen obchodní firmou), který neměl autonomii, natož aby mu za deportace Židů stát platil.

V Toulouse se však prokázal opak : prokázal jej historik Bachelier a Serge Klarsfeld ( viz Veřejný podnik ve válce, dokument z roku 01 ), jejichž tvrzení podepřel Kurt Schaechter v Toulouse fakturami SNCF, které prokázaly, že SNCF pečlivě vyjednala podmínky deportace s vichystickým státem, a nechala si za jejich nelidské deportace pravidelně zaplatit jako za třetí třídu - vrcholem magamentu SNCF bylo, když neproplacené faktury poslalo k zaplacení ještě po osvobození, a hrozilo penalizací za každý den prodlení …

SNCF během pětiletého procesu nedokázala objevit ani jedno německé či vichystické nařízení, které by stanovovalo, že Židé musí být převáženi v dobytčích vagónech, několik dní namáčkáni na sebe ve stoje bez jídla, pití a hygienických podmínek …

Někteří historikové ( Henri Rousso, Annette Wieviorka) tvrdí, že nároky obětí jsou již promlčené, a neměli by je již vznášet ( „Vaše slzy patří již historii !“ ) - historici by si však měli uvědomit, že oběti nejsou archeologické vykopávky, ale lidské bytosti s právem na odškodnění …

Komisař Jean-Christophe Truilhé (sehrál rozhodující úlohu při rozhodování soudu v Toulouse, viz lipietz . net ) prokázal, že zákony z roku 46 zakazovaly židovským obětem obracet se se svými nároky proti vichystickému státu na francouzské úřady pod záminkou, že vichystický stát ve skutečnosti právně neexistoval ( tak jako mnichovská dohoda byla neplatná od samého počátku ) …

Stát při procesu přiznal svoji vinu, ale banalizoval ji výmluvou na stále platné nařízení z roku 1831 o promlčitelnosti , které nezpochybnil ani Chirak při svém vstřícném projevu z roku 90, když prohlásil, že „ Francie se vůči svým Židům neskonale provinila, a svoji vinu nikterak neodčinila „  …

Po zatčení Pelletiera v roce 01 podal svoji žalobu na francouzský stát a SNCF  Lipietz, otec Heleny Lipietz, poradkyně Strany Zelených, a Alaina Lipietze, europoslance za Zelené, který však zemřel v roce 03.

Francouzská justice nařízení z roku 1831 dodnes nenahradila zákonem, který by vyhlásil nepromlčitelnost odpovědnosti státu vůči zločinům proti lidskosti ( tyto zločiny jsou sice nepromlčitelné, ale ve smyslu individuální odpovědnosti jednotlivce ) …

Při procesu v Toulouse byla podrobena kritice i taktika odboje komunistů a odboje vůbec, který se soustředˇoval na sabotáže vojenských vlaků, ale nikdy neuskutečnil žádnou akci proti deportacím …

Viz také můj článek Železnice a jejich podíl na holokaustu.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

23.září 1415 – Kazatel a Husův stoupenec Jeroným Pražský se pod nátlakem kostnického koncilu zřekl Viklefova i Husova učení, ale pak vše odvolal a setrval ve svých názorech. Poté byl 30.5.1416 popraven.

23.září 1253 zemřel Václav I. Jednooký, český král v letech 1228-1253

23.září 1938 vyhlašuje československá vláda všeobecnou mobilizaci.