Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 63

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Dezinfekce dokončena. Letadlová loď se po nákaze chystá znovu do služby: https://www.idnes.cz/zpravy/nato/letadlova-lod-...
Tento týden probíhal tréning spolupráce mezi letouny L-159 ALCA a předsunutými leteckými návodčími při přímé letecké pod...
What the USS Roosevelt Can Teach Scientists About COVID-19 https://www.popularmechanics.com/military/research/a32256110/...
Něco k přečtení: J. Šedivý: Armáda musí přehodnotit své plány, ale její rozpočet se nesmí stát trhacím kalendářem http:/...
Tak ani letadlová loď Charles de Gaulle nebyla ušetřena a musela se kvli koronaviru vrátit do přístavu. Nakažených členů...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 10. 7. 2013 19:40 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Francouzský odboj I., SOE a de Gaulle

Ve Francii existovaly 4 hlavní proudy odboje : a)     ozbrojený partyzánský boj, včetně sabotáží  b)     pomoz parašutistům a židovským uprchlíkům, c)      výroba a roznášení letáků a zakázaných časopisů d)     získávání zpravodajských informací pro spojence . Všeobecně lze říci, že v okupovaných zemích bylo v odboji jen mizivé jedno až dvě procenta obyvatel, třebaže po válce , zejména ve Francii, každý tvrdil, že byl členem odboje.

Ve Francii šlo o tři typy odbojových organizací .

a) tak jako v ČSR  první odbojářské sítě vytvořili vojáci ( mj. pluk. Alfred Touny /1886, převzal velení po zatčeném gen. Delestraint, sám byl zatčen v 2/44, zastřelen v 4/44 v pevnosti Arras, v 12/40 založil Organisation civile et militaire, zpravodajská sítˇ Bratrstva Notre-Dame pluk. Rémy s kontaktem na de Gaulla/CHDG, či zpravodajská sítˇ Shelburne v Británii/UK.

Tyto sítě měly maximálně 1000 členů (760 důstojníků zemřelo při deportacích, z toho 37 generálů).

b) hnutí, která měla několik tisíc členů, např. Combat, Libération, Franc-Tireur, Défense de la France  : pravidelně vydávaly a distribuovaly ilegální časopisy stejného jména (na severu Francie jich pravidelně vycházelo šest ) .

c) partyzáni  (les maquis/les maquisards, maquis je středozemní vegetace,slovo je korsického původu zhruba znamenající " mstitelé z lesa" ) v obtížně přístupných oblastech ( hory,lesy,močály), byli to lidé, kteří se skrývali před Gestapem - francouzští vojáci, kteří uprchli z internačních táborů (a většinou, než padli do zajetí, si někde ukryli zbraně), komunisté a sociáldemokraté.

Zajímavá je sociální struktura odbojářů – velmi četně jsou zastoupeni dělníci a střední vrstvy, zatímco rolníci se do odboje nezapojili (stejně tomu bylo např. v Polsku, kde rolníci Židy udávali ) …

Pokud jde o politické a hospodářské elity národa, ty v drtivé většině zůstaly  loajální režimu veVichy, anebo přímo kolaborovaly.

Ve francouzském odboji působilo mnoho španělských republikánů, italských, německých a polských antifašistů z řad židovských, komunistických a sociáldemokratických uprchlíků z Polska a z Německa - na ty se Gestapo soustředˇovalo zejména.

Drtivá většina zatčení odbojářů vyplynula z udání.

Ve Francii bylo v souvislosti s odbojem zatčeno 93.000 lidí, z toho 30.000 bylo popraveno, a 63.000 deportováno, z nichž  nepřežilo 26.000 …

Hon na odbojáře však nebyl výsostnou aktivitou Gestapa – pořádaly je i vichystickými kolaboranty založené polovojenské organizace, zejména Francouzské milice a Mobilní záložní skupiny (Groupes mobiles de réserve) .

Navíc od roku 41 byli v ohrožení všichni, protože německá správa prováděla na okupovaném území represálie : za každého v atentátu zabitého německého vojáka popravila až 50 rukojmích vybraných z internovaných komunistů či Židů ( na okupovaných sovětských/SU územích to bylo až 20.000 za jednoho vojáka, např. v Kaluga jižně od Moskvy v roce 42).

Vesnici Oradour Němci vyhladili, protože v okolí působili odbojáři.

V  7/06 vyšel v Le Monde životní příběh 92letého účastníka španělské občanské války Théo Francose, jehož rodiče se 1914 přestěhovali do Francie .

Po svém zatčení ve svých 25 letech v roce 39 ve Španělsku ( byl interbrigadistou od vyhlášení frankistického fašistického puče proti republice v 7/36), kdy frankistický gen. Millan  Astray, zakladatel a šéf  Španělské zahraniční legie , vyhlásil při popravách stovek republikánů heslo Viva la muerte !/ Atˇ žije smrt , popravčí četě utekl, a 1940 se mu podařilo na lodi odjet do Británie, aby se přidal k jednotkám de Gaulla v Libyii.

Účastnil se bojů v Tobrúku, osvobození Říma, ale v 9/44 v Nizozemí byl Gestapem s mnoha jinými postaven před další popravčí četu, střela mu  však uvízla mezi srdcem a aortou, takže opět přežil vlastní smrt.

Jak uvedl : “ Byl jsem odsouzen k životu” , protože vše, co prožil, se projevilo na jeho psychice, desítky let nemohl o svých zážitcích mluvit, v noci se probouzel ve vzpomínkách na své padlé kamarády .

2005 však ve spolupráci s novinářkou Christine Digerovou napsal neuvěřitelné Paměti (do Indočíny, kam jej po válce chtěla francouzská armáda poslat, však nejel : “ Bojoval jsem se zbraní proti fašismu - proti národu, který se chce jen osvobodit od kolonizátorů, jsem bojovat nemohl " ).

Taktéž odmítl Čestnou legii a vysoký důchod od španělské vlády : “ Jsem asi hloupý, ale mohl bych to přijmout, jen kdyby důchody zvýšily všem interbrigadistům, nikoliv jen důstojníkům.”

22.6.41          po napadení SU (plán Barbarossa) vstoupila do odboje další vlna komunistů/poté, co jim Stalin dovolil bojovat proti svému exspojenci Hitlerovi , a všechny komunistické odbojové odnože se  ve Francii spojily v jednu …

Hrůzné nakládání s Židy a nucené nasazení do Německa přivedlo do odboje další Francouze.

2006 zemřela Viviette Herman Samuel (88), která 1940 v důsledku vichystického nařízení musela jako Židovka odejít z univerzity.

1941 vstoupila do organizace na pomoc dětem OSE/Oeuvre de secours aux enfants, a dobrovolně ve 23 letech se nechala internovat ve sběrném táboře Rivesaltes u Nice, kde měla za úkol organizovat s pomocí odboje v Nice a izraelitských duchovních v táboře osvobození co nejvíce dětí pod 15 let ještě před zahájením deportací do  Osvětimi (1942).

Při osvobozování a umístˇování židovských dětí pomáhala i charitativní zdravotnicko-sociální hnutí jako Quakers, Unitarian Service Committee, církevní Cimade (pomáhající migrujícím cizincům v nouzi, tj. dnes ilegálním přistěhovalcům “sans papiers” , dále těm, kteří si zažádali o azyl či byli vyhoštěni ), a švýcarské Secours suisse .

1943 se navíc ještě stala i sociální pracovnicí hnutí Amitiés chrétiennes Pátera Chailleta v Lyonu, které pomáhalo v internačních táborech zahraničním dělníkům.

V letech 43-44 spolupracovala s odbojovými sítěmi v Chambery a Garel v Limoge, a spolu se svým manželem Julienem Samuelem, jenž byl čtyřikrát zatčen Gestapem a čtyřikrát utekl, pomáhali lidem, kteří u sebe skrývali židovské děti, jejichž tajný odchod Viviette ze sběrných táborů organizovala.

1995 vydala knihu Zachránit děti/Sauver les Enfants, protože tato činnost se jí stala životním posláním,věnovala se jí v OSE, jejíž ředitelkou v 80.letech byla, i po válce.

De Gaulle a jeho Svobodná Francie ( v létě 1940  měla jen 7.500 vojáků ) sehrál důležitou roli ( ve svém  projevu k národu z 18.6.40  mj. řekl “ Atˇse stane cokoliv, plamen francouzského odboje nesmí být uhasen, a nikdy nebude !” ) , třebaže jeho výchozí pozice byla zcela bezvýznamná : byl absolutní vojenskou i politickou nulou – i pro ty domácí odbojáře, kteří jej znali, byl pro svoji autoritářskou povahu velkou neznámou.

Roosevelt/FDR jej zcela ignoroval, měl podporu jen Churchilla .

Až 1942  se de Gaullův zahraniční odboj začal sbližovat s odbojem domácím . V 5/43  se osobnímu emisaru de Gaulla Jeanu Moulinovi podařilo přesvědčit osm odbojových hnutí, aby se sjednotily do Národního výboru odboje (CNR/Comité  national  de la résistence).

CNR poté výměnou za materiální podporu z Británie, shazovanou z letounů, politicky podporoval de Gaulla, mj. proti generálu Giraudovi při sjednocení francouzských zámořských sil pod vedením Národního výboru za národní osvobození v Alžíru (CFLN).

V 11/43 po obsazení svobodné zóny CHDG vyhlásil Prozatimní vládu francouzské republiky, která nahradiĺa Pétainovu.

Jeho hnutí Francie svobodná se přejmenovala na Francii bojující, která již měla 250.000 vojáků, kteří se v létě 44 zúčastnili vylodění jak v Normandii, tak v Provensálsku .

Odboj můžeme členit také podle toho, jaké centrále odbojové buňky podléhaly : některé francouzské odbojové buňky přímo řídila britská Special Operations Executive/SOE , francouzskou sekci řídil v SOE major a poté plukovník Maurice Buckmaster, jedním z jeho agentů byl Peter Churchill/1909-1972/ ( bez příbuzenského vztahu k W.Ch.), polyglot, do Francie vysazen 4x, 2x ponorkou, 2x letadlem.

První agent francouzské sekce SOE, radista a francouzský inženýr Georges Begue /1911-1993/, s kontaktem na agenta SOE barona Pierre de Vomécourt /1906-1986/, byl do severní Francie výsadkem shozen 5.5.41, zakrátko po něm byl shozen Vomécourt, a to v okolí zámku svého bratra, kterého rovněž zapojil do odboje.

Materiálně SOE podporovala francouzský odboj již od 11/40 - Britové shazovali zbraně, vysílačky, radisty a vojenské poradce.

Vedení britské SOE a  britských/UK zpravodajských služeb SIS všeobecně, de Gaulla naprosto ignorovalo, podporovalo jen negaullistické odbojové buňky, chtělo po nich, aby informace předávaly výlučně jen SOE, nikoliv CHDG, a o svých akcích na francouzské půdě CHDG neinformovaly ( stejně jako v ČSR a jinde ani domácí odbojové buňky spolu záměrně nespolupracovaly, a žárlivě si střežily svoje informace ) ...

Georges Begue potvrdil, že se v LON chtěl připojit k CHDG, ale Britové jej varovali, že je to „ jen bezvýznamný disident“ , aby jej nekontaktoval, tak skončil u SOE, stejně tak Gerry Morel /1907-1960/, André Bloch, všichni byli jako radisté vysazeni SOE a zatčeni četníky, Bégue uprchl přes převaděčskou sítˇ VIC do Španělska, kde byl internován.

CHDG až 10.10.41 dostal od Britů „ povolení“ k založení vlastní zpravodajské služby Bureau Central de Renseignements et d´Action (BCRA), kterou vojensky řídil André Dewavrin, alias pluk. Passy alias Arquebuse /1911-1998/.

V rámci sjednocení odboje byl pluk. Passy de Gaullem vyslán na misi do Francie ( mise Arquebuse-Brumaire/operace SeaHorse), kde již byli od 27.1.43  Pierre Brossolette /1903- 3/1944/ a Jean Moulin /1899-7/43/ .

Pluk. Passy byl vysazen spolu s Forestem Yeo-Thomasem alias „ Shelley“  , a jistým US důstojníkem 25.2.43, zpět odletěli o 2 měsíce později.

Forest Yeo-Thomas, syn  britského/UK obchodníka žijícího ve Francii, bojoval již na straně Poláků proti bolševikům v letech 1919-1920, a o vlásek unikl popravě, v 9/39 se přihlásil do RAF, ale vojenský atašé mu sdělil, že RAF piloty již nepřijímá, šel se tudíž přihlásit do Cizinecké legie, kde mu bylo sděleno, že Cizinecká legie nesmí přijímat britské občany …

Nakonec jej v roce 42 přijala SOE, do Francie byl vysazen 3x.

Během této mise novinář Brossolette, prokázal velkou odvahu, když zorganizoval útěk do bezpečí jednoho francouzského důstojníka, po kterém šlo Gestapo, a také US pilota Ryana, jenž neuměl ani slovo francouzsky.

Zatímco přátelství Dewavrina a Brossoletta rostlo, hádky mezi Brossolettem a Moulinem se prohlubovaly (  mj. se neshodli v postoji ke „ zkorumpované“ Třetí republice, kterou Moulin obhajoval, Brossolette, ač proteženec socialisty Léona Bluma, tvrdě kritizoval zejména její parlamentní systém a neschopnou centristickou levici, jejíž neschopnost nahrává komunistům, za což byl krátce před svým zatčením ze strany Gestapa vyloučen z centristické socialistické strany SFIO/Francouzská sekce Internacionály  ( mnohé jeho myšlenky realizoval CHDG v ústavě Páté republiky) …

Brossolette sehrál po okupaci nezastupitelnou úlohu při koordinaci prominentních odbojových skupin, načež si jej jako mluvčího pro svoji skupinu Confrérie Notre-Dame/CND, která byla nejdůležitější odbojovou sítí v severní Francii, najal Gilbert Renault /1904-1984/, alias pluk. Rémy, jenž jej v 4/42 seznámil s CHDG.

Nacionalista Gilbert Renault byl stejně jako CHDG sympatizant pravicové organizace Action francaise, Renault v CND spolupracoval s Louis de la Bardonnie/1902-1987/, jenž na hradě La Roque v 2/41 umístil první vysílač, který umožnil spojení s LON, v 11/41 byl Louis de la Bardonnie zatčen, po pár měsících propuštěn, na jaře 43 o vlásek unikl Gestapu .

Gilbert Renault z iniciativy Brossoletta spojil s CHDG i komunistický odboj.

Po válce však Gilbert Renault usiloval o rehabilitaci Pétaina, v roce 50 vystoupil na jeho obranu, CHDG Renaulta zavrhl, Renault z jeho strany vystoupil, a odešel do portugalského „ exilu“, odkud se v roce 58 po nástupu CHDG na politickou scénu vrátil, ale CHDG jeho služby odmítl.

Gilbert Renault napsal nejvýznamnější Paměti o odboji Paměti tajného agenta Svobodné Francie, které byly v roce 66 zfilmovány Claudem Chabrolem.

20.5.43 CHDG osobně poděkoval agentu SOE Forestovi Yeo-Thomas za to, že SOE podal hlášení, ve kterém jednoznačně uvedl, že domácí odboj je na cestě ke sjednocení a uznává  CHDG, ale je nedostatečně finančně podporován ( na přímluvu gen. Ernesta Swintona, propagátora a vynálezce tanků, rodinného přítele, Thomase 1.2.44 přijal sám Churchill, Thomas jej žádal o větší finanční podporu francouzského odboje, o totéž Churchilla žádal Lord Selborne a baron Emmanuel d´Astier de la Vigerie/1900-1969/, šéf odbojové sítě Libération-Sud, kterého CHDG v 4/42 vyslal k FDR do Washingtonu, aby získal pro gaullistický odboj podporu FDR, po válce byl baron d´Astier levicovým gaullistou a komunistickým sympatizantem) .

9.6.43 byl však Klausem Barbiem zatčen gen. Charles Delestraint /1879-4/1945 Dachau/, jenž vedl vojenský odboj v Lyonu,  přítel CHDG, který se 24.3.43 vrátil do Francie z krátké návštěvy LON, kde de Gaullovi odsouhlasil, že povede jeho Tajnou armádu/sjednocený odboj,  a 21.6.43 byl Barbiem zatčen Jean Moulin /1899-7/43/ - veškeré zpravodajství CHDG tak zůstalo na bedrech Claude Bouchinet–Serreulles /1912-2000/, jenž byl výsadkem shozen 16.6.43 jako tajemník Moulina, a jenž jako jediný na setkání v Lyonu v domě lékaře Frédérika Dugoujona /1913-2004/, kde byli hlavní šéfové odboje zatčeni, nedorazil.

Claude Bouchinet-Serreulles byl přítel z dětství barona Geoffroy Chodron de Courel/1912-1992/, diplomata a šéfa londýnské kanceláře CHDG do 8/41, kdy odešel na maghribskou frontu.

Delestraint, Moulin a spol. byli údajně zatčeni po udání „odbojáře“ spisovatele René Hardy /1911-4/1987/, jenž byl po válce byl 2x souzen za kolaboraci, ale nikdy nebyl uznán vinným, třebaže při prvním procesu se dopustil křivé přísahy.

V roce 87 byl znovu obviněn Klausem Barbiem, ale zemřel vzápětí poté, aniž byla proti němu vznesena nová obžaloba …

Na druhé misi „Marie-Claire“ byl agent SOE Forest Yeo-Thomas 18.9.43 vysazen spolu s Brossolettem, krátce po jejich příletu byla zatčena celá řada odbojářů, Forest Yeo-Thomas unikl náhodným zatčením celkem 6x.

15.11.43 se Forest Yeo-Thomas vrátil letadlem sám do LON s cennými dokumenty z archívů odboje řízeného SOE, které se mu podařilo dostat z domu, který hlídalo Gestapo, zatímco Brossolette ve Francii zůstal.

Brossolette byl 3.2.44 zatčen spolu s politikem Emilem Bollaertem „Beaudoin“ /1890-1978/, když se chtěli lodí, která kotvila na širém moři před bretaňským pobřežím, vrátit zpět do Anglie, ale protože se pro špatné počasí nemohli nalodit, museli přespat na adrese místního odboje, avšak byli zatčeni při běžné kontrole jejich nákladního auta na stanovišti Wehrmachtu, a vsazeni do vězení v Rennes v sídle zdejšího velitelství Wehrmachtu ( v noci ve stejný den Claude Bouchinet- Serreulles odletěl letadlem do LON).

Teprve 19.3.44 byla odhalena jejich pravá identita, když si je přijel prohlédnout Ernst Misselwitz ze Sicherheitsdienst, a okamžitě je nechal převézt na ústředí Gestapa v Paříži na 84 avenue Foch.

Emil Bollaert byl v 9/43 CHDG jmenován nástupcem Klausem Barbiem  umučeného Jeana Moulina, a zatímco byl po mučení na Gestapu deportován do vyhlazovacích táborů Dachau, Dora a Bergen-Belsen, Brossolette 22.3.44 o polední přestávce svého mučitele vyskočil z okna ze 4.patra, v nemocnici svým zraněním podlehl.

Dodnes není jasné, kdo jejich pravou identitu vyzradil.

Pár dní po jejich identifikaci byl 21.3.44  na stanici metra v PAR zatčen agent SOE ve Francii Forest Yeo -Thomas /1901-1964/, jenž zamýšlel zorganizovat jejich  útěk z vězení, proto byl do Francie na vlastní žádost 25.2.44 vysazen na své 3.misi Asymptote.

Byl zatčen po udání, protože jej na 84 avenue Foch přivedli s křikem „ máme Shelleyho“ – při prvním výslechu byl mučen celé 4 dny /ponořování do ledové vody, což následně vyžadovalo umělé dýchání, elektrošoky do genitálií, pouta se mu zařezávala do zápěstí tak, že přišel o levou paži, kterou zasáhla gangréna , výslechy trvaly 2 měsíce, poté byl měsíc v izolaci v pevnosti Fresnes, a nakonec byl v 8/44 deportován do Buchenwaldu, kde si přisvojil totožnost vězně, který zemřel na tyfus, v 11/44 byl převezen do tábora Gleina, v 1/45 do tábora Rehmsdorf, odkud utekl.

Při zadržení hlídkou tvrdil, že je francouzský důstojník, takže jej poslali do tábora pro válečné zajatce Marienburg, odkud 16.4.45 ve skupince 16 dalších uprchl, 10 z nich bylo zastřeleno.

Thomas se od zbylých odtrhl, a po 10 dní bez jídla pokračoval v útěku sám – byl německou hlídkou zadržen 700 m od US pozic …

Za pár dní utekl ve skupince 10 francouzských vězňů znovu, tentokrát úspěšně.

Kromě BCRA  pro de Gaulla a Girauda pracovala od 1943 zpravodajská sítˇ Direction Général des Services Spéciaux (DGSS, ředitelství zvláštních služeb), kterou společně ustavili, a kterou vedl výkonný šéf BCRA , francouzský etnolog Jacques Soustelle, který se 1940 pracovně zdržoval v Mexiku, kde jej de Gaulle 1941 pověřil, aby vybudoval a řídil jihoamerický Výbor pro podporu France libre …

Soustelle poté odletěl do Londýna/LON, kde se stal de Gaullovým ministrem informací, a jako takový šéfoval BCRA .

Jacques Soustelle byl po válce de Gaullem pověřen vytvořením de Gaullovy politické strany RPR, a stal se jejím prvním generálním tajemníkem, 1955-56 byl generálním guvernérem Alžírska, a 1958 se stal v de Gaullově vládě ministrem informací, avšak dostal se do neřešitelného konfliktu s de Gaullem ohledně tří francouzských maghribských kolonií, kterým nechtěl, na rozdíl od de Gaulla, udělit nezávislost.

Podal proto demisi, ale protože svojí činností šel nadále proti vůli de Gaulla , musel 1961-1969 odejít do emigrace (de Gaulle mu dal na vybranou – vězení za podvratnou činnost nebo emigrace), po smrti CHDG byl omilostněn …

Francouzské odbojové sítě byly napojeny na odbojové sítě v Belgii, Nizozemí a v Polsku - stály proti nim Wehrmacht, Abwehr (špionáž), Sicherheitsdienst (kontrašpionáž), Gestapo, a vichystické Francouzské milice Josepha Darmnanda .

Seznam nejdůležitějších odbojových organizací :

Agir

Interallié polského kapitána letectva Romana Sziarnowského/Czerniawského /1910-1985/, zpravodajská sítˇ.

Po okupaci Polska v 9/39  byl kapitán Sziarnowski s dalšími důstojníky evakuován  přes Rumunsko do Francie.

V 11/39 ve Francii dostudoval elitní École superieur de guerre se zaměřením na  organizaci a  sítě Wehrmachtu, a v 3/40, kdy školu dokončil, se stal členem pařížského štábu polského vojenského odboje.

Po okupaci Francie chtěl původně odjet do Londýna, ve městě Luneville Sziarnowski navázal známost s vdovou Renée Borni, která mu poskytla osobní doklady svého zemřelého manžela Armanda, které by mu umožnily z Francie vycestovat, v Toulouse však navázal kontakt s PL zpravodajským důstojníkem majorem Mjačeslavem Slowikovskym Zarembským, se kterým se dohodl na vytvoření  první spojenecké britsko- francouzsko-polské zpravodajské sítě s ústředím v Paříži, která začala fungovat od 11/40 jak v okupované , tak ve svobodné zóně …

Ještě předtím než odjel z evakuovaného Toulouse poznal v záchytném zdravotním středisku pro raněné francouzské vojáky půvabnou vdovu Matyldu(Micheline) Carré, ze které  učinil hlavní spojku ústředí své zpravodajské sítě pod kryptonymem Chatte/Kočka, třebaže s tím Zarembský zásadně nesouhlasil …

Sziarnowski však namítal, že potřebuje spojku, protože jeho Němci již znají (byl zatčen, ale utekl jim), zatímco Matylda studovala na Sorbonně, a měla proto v Paříži mnoho známých, s manželem odjela do Alžírska, kde jako důstojník padl v prvních dnech války.

Po pádu Paříže se v Toulouse potkala s Sziarnowskim, a stala se druhou Mata Hari s kontakty na zpravodajské sítě vichystického režimu generála Juina.

Nalákala do svých sítí nejen četné pařížské osobnosti z průmyslových a policejních kruhů, ale i nepříliš bystré důstojníky Wehrmachtu, kteří podlehli jejím půvabům.

Sziarnowski od 5/41 vysílačkou vysílal zprávy do LON z odstavených železničních vagónů  ( velmi cenná zpráva byla o tom, že se Němci nevylodí na Gibraltaru, ale Mathilda také velmi přesně zmapovala SS pancéřové divize a Luftwaffe u Bordeaux v Akvitánsku ).

Sziarnowski byl tak dobrým zpravodajcem, že jej Britové speciálním letounem z jednoho sportovního letiště ve svobodné zóně v 10/41 dopravili do LON, kde byl představen generálu Wladislavu Sikorskému, který jej vyznamenal vojenským řádem, a také se setkal se šéfem PL zpravodajské služby v Británii pluk. Stanislavem Gano, od kterého dostal další instrukce.

Na stopu Sziarnowského organizace, kterou v té době řídil pluk. Paul Achard , zpravodajský odborník s kontakty nejen na SOE, ale i na CHDG,  se však dostal díky neopatrnosti jednoho jejího člena Emila, a na udání vdovy Renée Borniové ,ve skutečnosti konfidentky Abwehru, důstojník Abwehru Hugo Bleicher .

Po zatčení Emila 16.11.41, který po mučení promluvil, byla 17.11.41 zatčena Mathilda Carré a další členové.

Mathildě Carré stačilo mučením jen pohrozit, a již poskytla kartotéku se jmény a adresami členů celé sítě, takže Hugo Bleicher přišel Romana Sziarnowského 18.11.41 osobně zatknout ( později ve spolupráci se zrádcem Henri Dericourtem zatkl i Petera Churchilla, Odette Sansom, a v roce 44 majora Henri Fragera) .

Mathilde Carré vydala Abwehru i kartotéku expozitury se všemi údaji o rádiovém vysílání do Londýna ( neprozadila jen plukovníka Acharda, svého velitele ) …

Zatímco Mathilde se stala milenkou Bleichera, a udávala pro Abwehr pod svým odbojářským jménem Victoria, majoru Sziarnowskému Abwehr přes pluk.Oskara Reile nabídl výměnou za život jeho a jeho spolupracovníků spolupráci, kterou Sziarnowský přijal, načež jej Abwehr vyslal do LON, když zinscenoval jeho útěk při převozu do jiné věznice …

Poté Sziarnowský v 8/42 přešel přes Pyreneje do Madridu, kde britskému vojenskému atašé sdělil, že  pracuje pro Abwehr, a informoval jej o osudu své sítě v Paříži.

Poté jako UK agent Brutus ( Francouzi kpt. Sziarnowského znali pod jménem Armand či Viktor, Poláci pod jménem Walenty) spolupracoval s Abwehrem ( vědělo o tom jen kontrarozvědka MI5, gen. Wladyslaw Sikorski, a válečný šéf PL vojenské rozvědky pluk. Stanislaw Gano/1895-1968 v marockém exilu v Casablance/.

Jeho zprávy byly Němci hodnoceny jako mimořádně cenné, pluk. Oskar Reile byl za získání tohoto agenta Canarisem povýšen.

S Abwehrem Sziarnowský navázal z Londýna rádiový kontakt v roce 43 ( členové B1A, mj. Guy Liddell, Sziarnowského „ dobrým úmyslům“ zpočátku nevěřili, a chtěli jej internovat, Sziarnowský byl ochoten se zastřelit, pokud by pluk. Gano shledal, že pochybil ) …

Prvním “dvojím” agentem MI5 byl PL pilot, kterého Němci sestřeli 1940 nad Francií, a Abwehr jej poslal jako svého agenta Huberta do LON, kde pracoval pro MI5 pod jménem Careless ( v 7/42 podpluk. Tar/Thomas Argyll Robertson , jenž v MI-5 vedl sekci double-agentů tvrdil, že zpravodajskou sítˇAbwehru v Británii " vede za Canarise ")   …

PL vojenská rozvědka pod velením pluk. Gano přispěla mj. k úspěšnému vylodění spojenců ve francouzské severní Africe/operace Torch, kdy FDR gen. Sikorskému a plukovníku Gano osobně poděkoval ( po válce pluk. Gano spolupracoval s gen. Wladyslawem Andersem/1892-1970/, ale v 9/46 komunistická prozatímní vláda oba + 60 dalších PL exilových důstojníků zbavila PL občanství, v roce 54 se pluk. Gano z PAR přestěhoval do Maroka, kde měl mnoho známých /spolupracovníků své bývalé sítě, v roce 64 jej gen. Anders povýšil na generála) …

Sziarnowski sehrál klíčovou úlohu v oklamání Němců ohledně D-Day, kdy a kde se spojenci hodlali ve Francii vylodit, kdy Abwehru naservíroval datum vylodění o 6 týdnu pozdější, než kdy k němu skutečně došlo, a  nepravdivě uvedl, že teprve po prvním vylodění přijde hlavní vylodění – této zprávě uvěřil Rommel i Hitler …

Po válce byl Sziarnowski povýšen na plukovníka, a zůstal Londýně, kde ve vší tichosti dožil, zemřel v roce 85 .

Nedochovaly se ani depeše, které posílal, jeho nadřízený pluk. Stanislav Gano je pro jistotu okamžitě pálil, aby se nedostaly do rukou bolševiků.

Jelikož zpravodajská sít Interallié  byla po zásahu Gestapa a Abwehru silně narušena a zkompromitována, LON  „stáhl“ výkonnou „odbojovou“ vyzvědačku Mathildu Carré do Londýna, kam ji doprovázel jeden z vůdců odboje baron Pierre de Vomécourt /1906-1986/, agent britské SOE, jenž šéfoval odbojové buňce SOE Autogiro + pařížské zpravodajské síti PROSPER ( kterou Bleicher infiltroval, a  25.4.42 pozatýkal i s Vomécourtem, jenž se právě vrátil z LON ).

Pierre de Vomécourt začal Mathildu Carré, která byla i jeho milenkou, podezírat v 1/42, a vyžádal si její odvolání v Londýně.

Když jí to rovnou řekl, přiznala se, a Vomécourtovi tvrdila, že přesvědčí Bleichera, že v Londýně infiltruje SOE, takže ji Abwehr do Londýna exfiltroval v 2/42, kam přijela na lodi společně s Vomécourtem.

SOE po nějakou dobu využívala  její rádiový kód, a poté ji vsadila až do konce války do vězení, kde k “ pobavení”  MI5 udávala své spoluvězně.

Po válce byla vydána Francouzům, kteří ji v tajném procesu odsoudili k trestu smrti ( na procesu ji obhajoval pluk. Paul Archard, jehož neudala, s tím, že francouzské armádě prokázala svými informacemi cenné služby: “Za co ji chcete odsoudit k trestu smrti ? Za to, že ji mimořádné okolnosti donutily, aby byla double agentem ?! “ -  brzy ji trest smrti změnili na doživotní žalář, a v roce 54 (44let) byla propuštěna.

Zemřela 1970 .

Baron Vomécourt byl spolu se členy své sítě  18 měsíců vězněn v pevnosti Fresnes, poté se ocitli před německým soudem, který Vomécourt přesvědčil, aby s nimi jednal jako s válečnými zajatci, načež byl v 10/43 deportován do německé pevnosti Colditz.

Po osvobození Američany Vomécourt Bleichera v 4/45 identifikoval podle stylu vyslýchání jako tajemného francouzského agenta SOE plukovníka Henriho (!) …

Další odbojové organizace :

Armée Secrete (AS), gaullisty Charlese Delestraint, zpravodajská sítˇ

Confrérie Notre-Dame gaullistického plukovníka Rémy z Action francaise , zpravodajská sítˇ

Organisation dela Résistance de l´Armée (ORA) založená stoupenci generála Girauda, Francois Mitterrand do ní údajně vstoupil 43

Organisation civile et militaire (OCM) založena v 4/42 plukovníkem Alfredem Touny, Němci popraven v Arras v 4/44

Ústředí leteckých operací (Bureau d´Operations Aériennes/BOA) zařizovala vše potřebné pro lety UK letounů nad severní Francií

Carte, organizace Andrého Girarda

Combat sabotážní organizace  Henriho Frenay založená 1942 jako umírněně levicová,která vydávala i stejnojmenný časopis – byl tištěn v Lyonu a distribuován v Paříži . Jejími členy byli i Jean-Paul Sartre,Louis Aragon,Tristan Tsara, Samuel Beckett, Gilbert Bécaud, Edit Piaf, Albert Camus.

Tento časopis byl úspěšně vydáván i po válce.

Libération založena Emmanuelem d´Astierem, Lucie Aubrac a Raymondem Aubrac , vydávala časopis stejného jména s podporou odbojářů ze Socialistické strany.

Comité d´Action Socialiste (CAS) založený v 1/41  Danielem Mayerem, členem Francouzské socialistické strany. Po něm byl řízen majitelem pařížského knihkupectví Pierrem Brossolettem.

Défense de la France studentská skupina na Sorbonně, která začala v 8/41 vydávat časopit stejného jména v nákladu 15.000.

Skupina vyráběla pro odbojáře falešné osobní doklady, zajištˇovala únikové cesty, a měla vlastní zpravodajskou službu.

Musée de l´Homme další pařížská skupina, která vydávala časopis stejného názvu, a pomáhala skrývat uprchlé spojenecké válečné zajatce .

Francs-Tireurs et Partisans (FTP), založená Komunistickou stranou , nakonec skončila jako vojenské křídlo Národní fronty.

Franc-Tireurs et Partisans dela Maind´Oeuvre Immigré (FTP-MOI) původně komunistická, složená z cizinců, která na rozdíl od les maquis prováděla výlučně městskou gerilu …

Národní fronta (FN), založená Komunistickou stranou v 5/42 ( s dnešní Frontou Le Pena nemá souvislost ), šéfoval jí Pierre Villon.

Combat, Libération a Francs-Tireurs se později spojili do jedné skupiny tzv. Movements Unis de la Résistance/MUR .

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.května 1217 – Na žádost Přemysla Otakara I. zrušil arcibiskup mohučský klatbu nad Čechami. Klatbu na Čechy uvalil pražský biskup Ondřej, který rozvinul boj o dosažení nezávislosti církve na světské moci