ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 16. 7. 2013 19:42 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Marie-Madelaine Méric, “princezna” v čele vojenského zpravodajství

List Le Monde svého času o Marii-Madelaine Méric-Fourcade k její knize vzpomínek “ Hérisson/Ježek” napsal, že lze jen těžko uvěřit tomu, čím tato křehká krásná intelektuálka, ověnčena nejvyššími vyznamenáními francouzskými, belgickými a polskými,  prošla, a že musela mít šestý smysl, že se ze všeho dostala …

V roce 45 napsala Paměti “ L´Arche de Noé, Réseau Alliance 1940-1945 “, věnované 483 členům sítě, kteří ( v drtivé většině po udání zrádců uvnitř organizace) nepřežili, vydané 1947 - bestsellerem se staly v roce 68, kdy je vydalo nakladatelství Fayard –  až 23 let po válce tak širší veřejnost Marie-Madelaine Méric-Fourcade objevila .

Alliance

Jedna z nejdůležitějších spojeneckých vojenských zpravodajských sítí, působící v okupované i neokupované části Francie již od 10/1940, Alliance, Abwehrem přezdívaná Noemova archa, protože podle nápadu Méricové, matky dvou dětí, měl každý z jejích agentů (2.407, z toho třetina žen) jako kryptonym zvířecí jméno (Méricová byla “ Hérisson/Ježek”, Méricová měla i jiné nápady, její depeše o vylodění zněla : “ Noc je plná zelených  slonů “ ...  ) …

Alliance byla jedinou francouzskou odbojovou organizací, kterou řídila  žena.

Druhou ženou, která řídila odbojovou organizaci, byla Belgičanka Andrée De Jongh /1916-2007/, pohledná zdravotní sestra přezdívaná Dédée, která se svým otcem  Frederikem vytvořila únikovou sítˇ “ Le Réseau Comete” pro spojenecké vojáky, které se nepodařilo evakuovat z Dunkirku, a kteří se skrývali, či utekli ze zajateckých táborů.

Celoživotním vzorem pro de Jongh byla britská/UK zdravotní sestra Edith Cavell /1865-1915/, dcera faráře, průkopnice moderního zdravotnictví, jejímž heslem bylo “ Vlastenectví je málo/Patriotism is not enough”, a proto za 1.sv.v. zachraňovala životy všech vojáků bez ohledu na národnost.

Navzdory mezinárodním protestům byla popravena Němci za to, že z okupované Belgie pomohla přejít do neutrálního NL 200 britským vojákům.

Britská válečná propaganda z Cavellové učinila nejprominentnějšího britského padlého.

Andrée De Jongh spojenecké vojáky ukrývala s otcem v Bruselu v “bezpečných domech” , a poté je členové sítě po dvou –po třech převáželi vlaky přes okupovanou i vichystickou Francii až ke španělským hranicím.

Pomohla 400 UK vojákům, osobně cestu až na UK konzulát v Bilbao podnikla 118x.

Gestapo ji zatklo v 1/43 poté, co její sítˇ infiltrovalo zrádcem.

Při mučení v pařížské pevnosti Fresnes se přiznala, načež byla deportována do Ravensbrücku, poté do vyhlazovacího tábora Mauthausen, kde zůstala až do jeho osvobození v 4/45 ( zatímco Belgie byla osvobozena již 1944) .

Její otec Frederik byl zatčen v 6/43 a popraven, stejně jako 23 členů její sítě.

Stovky jejích pomocníků byly v roce 45 prohlášeny za nezvěstné.

Nikdy se nevdala, po válce pracovala v Africe (Belgické Kongo, Kamerun) v nemocnicích ošetřující nemocné s leprou, v roce 85 byla povýšena do šlechtického stavu na hraběnku.

Marie-Madelaine Méric-Fourcade /1909-1989/

Pocházela ze zámožné rodiny, se kterou do svých 10 let žila na Dálném východě.

K přátelům rodiny patřili vysocí důstojníci z francouzské nacionalistické ultrapravice, atˇjiž monarchisté či fašisté,  mj. pluk. Georges Loustaunau-Lacau či podpluk. CHDG.

V 17 letech se provdala za charismatického pluk. Eduarda Mérica /1901-1973/, syna generála, jenž bojoval s de Gaullovými jednotkami v severní Africe,  vojenskou kariéru ukončil v roce 59 jako pobočník velitele francouzské okupační zóny v Německu.

Po válce se Marie-Madelaine se svým manželem, se kterým měla 2 děti, Christiana a Béatrice, v 6/47 rozvedla, a provdala se v 11/47 za de Gaullova generála Huberta Fourcade, velitele 13.brigády Cizinecké legie, jenž jí pomáhal při útěku do LON, se kterým měla 3 děti, Florence,Jacques a Pénélope.

V roce 36 jí pluk. Loustaunau-Lacau nabídl místo šéfredaktorky svého vydavatelství (mj. nacionalistického časopisu Spirála, antisemitského a protiněmeckého) .

Po okupaci 1940 tato matka dvou dětí a vynikající pianistka začala spolu s ním zakládat vojenskou sítˇAlliance z příslušníků pravicových vojenských kruhů.

Pluk. Georges Loustaunau-Lacau/1894-1955/,LL

se po uzavření příměří Pétainem sice tvářil provichysticky, dokonce se v 9/40 nechal kolaborantem Xavierem Vallat jmenovat  generálem Francouzské legie bojovníků, ale současně mezi nacionalistickými vojenskými kruhy ze své vlastní sítě Corvignolles organizoval vojenskou zpravodajskou sítˇ, která předávala informace britskému SOE, takže již v 11/40 jej Vallat z Francouzské legie bojovníků za “ nepřístojné protiněmecké chování” vyloučil ...

Předválečná tajná zpravodajská sítˇ les réseaux Corvignolles neměly s tajnou teroristickou organizací la Cagoule nic společného, jen cíl – zabránit komunistickému puči, metody ale byly absolutně rozdílné.

Pluk. LL svoji soukromou zpravodajskou sítˇ Corvignolles, složenou výhradně z důstojníků , založil v 12/36 s cílem eliminovat vliv komunistů v armádě, financovali ji monarchističtí cagoulardisté  generálové ve výslužbě maršál Franchet d´Esperey /1856-7/42/ - po puči cagoulardistů měl převzít moc, a generál letectva a velkokapitalista leteckého průmyslu Edmond Duseigneur, jeden ze šéfů la Cagoule, muž číslo dvě této organizace.

U obou však loajalita k Francii převažovala nad loajalitou k Bourbonům.

La Cagoule chtěla terorem dosáhnout svržení socialistické vlády a nastolit pravicovou diktaturu, zatímco Corvignolles jen sbírali vojenské informace, které byly určené pro armádní velení, a které se týkaly manévrů komunistů v armádě .

Propůjčit se k puči byly kruhy kolem Corvignolles ochotné jen na příkaz vlády – přesto když aféra s la Cagoule v roce 37 vypukla, levicová propaganda tvrdila, že Corvignolles jsou ozbrojené milice la Cagoule, a jméno pluk. LL bylo spojováno se šéfem Cagoule Evženem Deloncle, třebaže se oba bytostně nesnášeli …

Od 4/41  pluk. LL pracoval pro britskou SOE, v 5/41 jej gen. Weygand nechal pro protiněmecké aktivity zatknout a odsoudit na 2 roky vězení, ale pluk. LL utekl, a přidal se k partyzánům, v 7/41 byl znovu francouzskými četníky zatčen, a tentokrát již předán Gestapu.

6 měsíců jej vyslýchal ve dne v noci kpt. Waffen-SS Hugo Geissler/1908-6/44/, pluk. LL nepromluvil, byl proto odsouzen k trestu smrti, a v 7/43 deportován do Mauthausenu, kde přežil i 11denní pochod smrti ( Geissler, člen NSDAP od roku 33, začínal jako Kriminal-Kommissar Sipo-SD /Sicherheitspolizei -Sicherheitsdienst v 5/40 v Praze, působil i v kolínské pobočce Sipo-SD u Prahy, od 11/40 působil v pařížské centrále Sipo-SD na Avenue Foch, mj. na Vichy vymohl vydání německého průmyslníka Fritze Thyssena a jeho ženy .

Spolu se 6 německými vojáky byl v 6/44 popraven u Murat partyzány poté, co zde nechal postřílet rukojmí – o 12 dní později nacisté v odvetu deportovali 115 obyvatel Muratu do pracovního tábora Neuengamme jihovýchodně od Hamburku, původně pobočka Oranienburg- Sachsenhausen, kde zemřelo 75 z nich .

Razii provedli příslušníci Legie povolžských Tatarů/ Ost Bataillon du Freiwilligen Stamm Regiment, který byl součástí mobilní protipartyzánské brigády “Jesser” pod velením gen. Kurta von Jessera /1890-1950/, obviněného Francouzy z válečných zločinů, soud s ním se však nekonal, protože soud v Lyonu se prohlásil za “nepříslušný” ) .

O to větší překvapení pluk. LL čekalo po válce.

Na proces s Pétainem byl pluk. LL jako svědek přivezen na invalidním vozíku, ještě zesláblý z Mauthausenu.

Pluk. LL pronesl památná slova :” Nedlužím maršálu nic, ale jsem zhnusen divadlem, které tady předvádějí politici, kteří své vlastní chyby házejí na hlavu téměř stoletého starce” , výrok, za který jej CHDG odsoudil.

V 6/47 byl pluk. LL zatčen týmž policejním komisařem, který jej zatkl jako vichystický komisař v roce 41, a strávil 6 měsíců ve vazbě za příslušnost k “ ultrapravici” , proces se však nekonal, protože soud se prohlásil za “ nepříslušný” ...

Pluk. LL zemřel v den, kdy byl povýšen na generála .

Po zatčení pluk. LL  v 7/41 převzala řízení sítě, a udržela její soudržnost Marie-Madelaine Méric/MMM, která převzala i pragmatismus pluk. LL, stoupence Pétaina, jenž však po podepsání příměří uznal správnou orientaci CHDG.

Proto se MMM v 11/42 připojila pod pseudonymem Hérisson/ Ježek ke gaullistické síti BCRA.

Protigaullistického André Girarda /1901-1968/, spoluzakladatele zpravodajské organizace uměleckých kruhů Carte, v jehož  sektoru nacisté spáchali dva masakry – v Tulle  a v Oradouru, MMM v době zatýkacích vln vypravila v 2/43 letadlem do LON, zemřel v “ exilu” v US, kde v roce 47 vydal protibritsky a protigaullisticky zaměřené Paměti Peut-on dire la vérité sur la Résistance/Pravda o odboji, ve které vyvrátil některé významné “ mylné informace”, které o odboji napsal Pierre Guillllain de Bénouville /1914-2001/ ve své knize Pamětí z roku 46 Le Sacrifice du matin.

Monarchista Bénouville, člen mládežnické organizace monarchistické l´Action francaise/AF ( což byl deník francouzských fašistů ) Camelots du Roi, bojoval ve Španělsku na straně monarchistů, s AF se rozešel 1938 po podepsání mnichovské dohody, se kterou, na rozdíl od AF, nesouhlasil.

Bénouville, přítel Marcela Dassaulta a Mitterranda ( až tak velký, že před jeho prezidentskou kampaní mu nabídl písemné prohlášení svých bývalých spolubojovníků v odboji, že Mitterrand nekolaboroval, což Mitterrand odmítl s tím, že se za nic omlouvat nebude), se  stejně jako pozdější “ socialista” Mitterrand stýkal s některými cagoulardisty z OSAR/Organisation secrete d´action révolutionnaire, hanlivou přezdívku La Cagoule ji dal Pujo a Charles Maurras z deníku l´AF, protože nechtěli, aby tato “ teroristická” organizace, která vznikla  na základě dohody jejího vedení s Mussolinim a  gen. Frankem v 12/35 jako protiváha Lidové fronty, byla s monarchistickou a fašistickou l´AF spojována/  OSAR za dodávky zbraní  od Duceho a Franka prováděla na jejich objednávku vraždy jejich politických odpůrců, šéfoval a financoval jí francouzský velkokapitál, hlavní roli sehrál Eugene Schueller, mj. vlastník l´Oreal,  její sekci bombových útoků šéfoval syn majitele továrny Michelin Pierre Michelin.

Třebaže ji nakonec v 11/37 socialistická vláda po několika bombových útocích a politických vraždách zakázala, důvěru pro případ bolševického puče ji vyjádřila i celá řada pravicových důstojníků,  mj. gen. Henri Giraud ( na oplátku Jacques Lemaigre Dubreuil, sponzor čas. Povstalec OSAR, za okupace podporoval gen. Girauda )  …

Po okupaci se OSAR rozdělila na dva tábory – vlastenecké nacionalisty, kteří vstoupili do odboje ( mj. André Bettencourt, Jacques Correze, Claude de Boislambert/stal se blízkým spolupracovníkem CHDG, Maurice Duclos, jenž byl ve vězení za obchod se zbraněmi pro OSAR, byl jedním z prvních, kteří se v LON připojili k CHDG, Pierre Fourcaud založil sítˇ Brutus, Alfred Heurteaux založil sítˇ Hector, Claude Lamirault v 10/40 dorazil do LON, výsadkem se vrátil do Francie, kde založil sítˇ Jade-Fitzroy, Paul Dungler založil sítˇSedmá kolona Alsaska , Georges Groussard z vichystické ochranky Pétaina vytvořil sítˇ Gilbert )  a na francouzské nacisty (  Filliol, Deloncle, Déat, Darnand, Bassompierre, Bouvyer) .

Bénouville se chtěl jako uprchlý válečný zajatec k CHDG v LON připojit přes severní Afriku, ale byl v 1/41 zatčen vichystickou policií – v létě 41 jej vojenský tribunál zprostil viny, po propuštění se zapojil do odboje, nejprve jako agent SOE v Radio-Patrie, poté ve skupině Combat Henri Frenay.

Bénouville dělal současně spojku mezi CHDG a domácím odbojem, takže 53x překročil ilegálně švýcarské hranice.

Poté pomáhal vytvořit odbojovou sítˇ “pro Mitterranda” v rámci jeho recyklace . …

V 4/44, aby se vyhnul zatčení Gestapem, odjel do Alžíru, v 5-6/44 bojoval na italské frontě.

Po válce se aktivně účastnil politického života, v roce 67 porušil ve prospěch Izraele embargo vyhlášené na dodávky zbraní na BV de Gaullem.

Po jeho smrti Gérard Chauvy napsal v 2/010 článek Kdo zradil Jeana Moulina, aneb poslední žijící svědek Bénouville si své tajemství vzal do hrobu  ( z 8 zatčených 5 přežilo, někteří z nich byli po válce podezíráni, že vydání Moulina bylo komplotem domácího odboje) .

V roce 02 Grasset vydalo knihu rozhovorů mezi Bénouvillem a historičkou Laurou Adler pořízených v letech 98- 01 Avant que la nuit ne vienne, le dernier témoin/ Než padne noc, poslední svědek .

“ Před příjezdem Moulina Bénouville spolu s šéfem skupiny Combat Frenay kritizoval tlak CHDG na sjednocení odboje pod jednotným vedením jako monopolizaci odboje pod vedením LON, zatímco Moulin se obával, aby se Combat nepřidala ke skupinám gen. Girauda.

Pochybnosti o úloze Bénouville, jenž se o kauze Caluire z 21.6.43 vždy vyjadřoval velmi kuse a vyhýbavě, spočívají na třech otázkách :

1)      vyslal Bénouville svého spolubojovníka ze skupiny Combat spisovatele Reného Hardy/1914-1987/do vily Caluire dr. Frédérika Dugoujouna /1913-2004/ na jednání představitelů odboje o sjednocení pod taktovkou CHDG, třebaže nebyl do vily pozván ?

2)    věděl Bénouville , že byl Hardy nedávno zatčen, a Gestapem propuštěn, což se nikdy nestávalo “ zadarmo” , a přesto jej tam bez ohledu na základní pravidla konspirace poslal ?

3)    byl Bénouville a jeho okolí ovlivňován/klamán někým ze své skupiny ?

Kniha prominentního investigativního novináře Pierre Péana Život a smrt Jeana Moulina prokazuje, že v té době bylo vedení skupiny Combat infiltrováno agentem Abwehru jistým Raymondem Richardem.

Investigativní novinář Pierre Péan*1938 píše, že při představě, že sjednocený odboj zahrne i komunisty, dr. Ménétrel, osobní přítel Pétaina, požádal Raymonda Richmonda, bývalého cagoulardistu, aby založil zpravodajskou sítˇ, která bude monitorovat komunisty a jejich přátele.

Tato sítˇ Raymonda Richmonda, jemuž se podařilo pasovat se na spolupracovníka odbojové skupiny Combat, usnadnila i kontakt mezi Vichy a pravicovým odbojem.

Raymond Richard byl již od 7/40 agentem Abwehru, kterého řídil hrabě Alexander von Kreuz, a také agentem SD/Gestapa.

Nejen s Bénouvillem, ale i s ostatními veliteli skupiny Combat udržoval více či méně přátelské vztahy.

Na tuto otázku Bénouville 2 roky před svoji smrtí, místo aby historii objasnil,  odpověděl :

” Poté, co Péan svoji knihu vydal, se mne novináři nestoudně ptali, jaké jsem měl kontakty s Abwehrem. Ve skutečně jsem kontakty s Abwehrem měl, ale jiného druhu z důvodu mé lásky k jezevčíkům. Ještě před válkou jsem si jel jednoho vybrat k jisté baronce do Mnichova, která byla proslavena svým chovem jezevčíků, a také byla sekretářkou admirála Canarise “ …

Ad 1) Kdo z vedení vybral Hardyho ? O tom se Bénouville ve své knize Le sacrifice du matin nezmiňuje.

Bénouville jen uvádí, že “ krátce před konáním schůzky mne Hardy informoval, že se dozvěděl, že se schůzka organizovaná Maxem (Moulinem) po zatčení gen. Vidala (Delestrainta) bude konat zítra ve vile  Caluire.

Radoval jsem se, že na ní Hardy půjde, protože podporoval Henriho Aubry /1914-1970 právě Henri Aubry z Hnutí národního osvobození byl zpochybněn Baumelem a Bourdetem /, na kterém Max určitě nenechá nitku suchou “ .

Zatímco ve své knize z roku 46 uvádí přesné místo schůzky, 4.5.48 když byl na procesu s Hardym dotázán, uvedl :” Setkal jsem s Hardym krátce před schůzkou, aniž uvedl, kde se bude konat. Podle mého názoru mne o místu schůzky musel říci Aubry, jakmile se jej sám dozvěděl.

Když se Hardy mezi nás vrátil, bylo nutné, aby se schůzky zúčastnil, a aby na ní prosadil naše názory, protože cílem schůzky bylo zvolit nástupce zatčeného gen. Delestrainta, což se mne jako šéfa jeho kanceláře osobně dotýkalo. Potřebovali jsme velitele, ne jen technického přidělence z LON.

Nevzpomínám si, že bych Hardyho požádal, aby se schůze zúčastnil, i setkání s ním mně zprostředkoval Aubry “ …

Když se jej Adlerová zeptala, KDO na schůzku Hardyho pozval, opět odpověděl vyhýbavě : “ To byli jiní, vyplynulo to samo od sebe” …

Když byl Adlerovou dotlačen k tomu, aby se vyjádřil ke skutečnosti, že Hardy nebyl na schůzku pozván, Bénouville odpověděl “ Mne to připadalo normální, aby tam šel” …

Na otázku :” Vy sám jste nechtěl jít ?” Bénouville odpověděl :” Ne, z jednoho prostého důvodu – jen jsem zastupoval Frenaye, nebyl jsem prominentem jako byli oni “ …

Na otázku, zda věděl o zatčení Hardyho v noci ze 7. na 8 .6.43 v Macon ve vlaku, kterým jel Hardy do PAR, byl ještě vyhýbavější.

Ve svých Pamětech z roku 46 uvedl, že se s Hardym setkal “ náhodně” , a že Hardy jej zarazil svým vzhledem – byl špatně oholený, šaty zmačkané, jako kdyby v nich několik týdnů spal, oči mu roztržitě těkaly – “ Vysvětlil mi, že ještě před odjezdem vlaku se potkal s neblaze proslulým zrádcem Lunelem (Multonem), ale přesto do vlaku nastoupil. Kolem Macon mu však ruply nervy, a z vlaku vyskočil. Poté, aby zahladil stopy, jezdil všemi vlaky nazdařbůh “ …

Adlerová se jej zeptala : “ Proč vám Hardy lhal, že byl zatčen Gestapem ? Lhal všem ve vaší skupině “ .

Bénouville : “ Ano, lhal, ani mne to nechtěl říci, ale nakonec mi to řekl, a to ještě předtím, než se zmínil o schůzce v Caluire” .

Když Adlerová poznamenala, jaké to bylo velké riziko jej na schůzku poslat, když jej Gestapo propustilo, Bénouville jí skočil do řeči :” Tehdy jsem to ještě nevěděl ! Nevzpomínám si již, kdy mi to řekl “ …

Ve skutečnosti existují dokumenty BCRA, dokládající, že vedení skupiny Combat vědělo, že Hardyho zatklo Gestapo.

Bénouville v telegramu ze 17.6.43 informuje své nadřízené ve Švýcarsku, že “ Didot (Hardy) byl zatčen “, totéž prohlásil Henry Frenay 30.6.43 při výslechu v LON  - “ Hardy byl zatčen mezi Clermontem a Paříží, víme, že si koupil lístek, a nastoupil v Clermontu.

Na nádraží jej vyprovázela jeho snoubenka Lydie Bastien /1922-1994/, do PAR, kde byl počátkem června očekáván, nedorazil” …

Lydie Bastien/Démonka z Caluire, je mnohými považována za hlavního viníka zatčení gen. Delestrainta a Jeana Moulina. Ti tvrdí, že byla milenkou Harryho Stengritta, pobočníka Klause Barbieho, a byla pověřena stát se milenkou Hardyho.

Stengritt svědčil na procesu s Hardym ve prospěch Hardyho, ale navzdory ujištění francouzských úřadů byl v PAR, kam se dobrovolně dostavil, zatčen, a odsouzen k trestu smrti, po 15 letech byl omilostněn.

Podle Péana byli Stengritt a Hardy/či ti, kteří stáli za Hardym,  vzájemně  dohodnuti, že když Stengritt bude svědčit pro Hardyho, ten se zase postará o Stengrittovo předčasné propuštění.

Péana kontaktoval po smrti Bastienové vykonavatel její vůle Victor Conté, kterému se krátce před smrtí svěřila o své roli za okupace.

Conté uvedl, že jí Abwehr platil ve špercích, Péan o ní napsal knihu v roce 99 Démonka z Caluire, která i po válce se živila jako zlatokopka u mocných a bohatých mužů, mj. byla přítelkyní i kněze a spisovatele Ernesta Gengenbacha, jenž o ní v roce 49 napsal knihu Démonická zkušenost.

Koncem 60.let žila v Indii s mahažrádžou, poté prosperovala v US v různých  kurzech indického stylu života, do Francie , kde rovněž měla své podniky, se vrátila zemřít.

MMM byla vichystickou policií zatčena 2x, poprvé 7.11.42 v Marseille s celým svým štábem, pokaždé utekla ( poprvé jí pomohl utéci při převozu do Castres policejní komisař, který pracoval pro její sítˇ, schoval ji do poštovního pytle ) ...

MMM měla kontakty i na  spiklence kolem hraběte Clause von Stauffenberga.

Její Alliance fungovala jako “ spojenecká pobočka anti-abwehru “ , členové Alliance byli proto po zatčení většinou okamžitě popraveni.

MMM nikdy úlohu SOE, pro kterou pracovala, nezpochybnila, ke zpravodajské síti Francie bojující CHDG se její sítˇpřipojila až v 4/44 …

Sítˇsbírala a předávala strategické informace o transportech německých jednotek a bojové techniky na západním pobřeží, o pohybu ponorek v Atlantiku, raketách V-1 aV-2, dodávala podrobné mapy francouzského pobřeží.

Její skupina zorganizovala odchod do severní Afriky gen. Girauda.

Vojenským velitelem Alliance byl od 5/42-9/43 velitel Léon Faye /1899-1/45 Sonnenburg/ s kryptonymem „Aigle/Orel“ , rádiovysílačka byla  „Straka“ .

Nejprve byl zatčen vichystickou policií v 5/43, ale utekl – vichystická justice jej vzápětí odsoudila k 10 letům vězení.

Podruhé byl zatčen na nádraží v 9/43 nacistickou SD, převezen na 84 Avenue Foch, odkud se v 11/43 pokusil utéci společně s indickou muslimskou princeznou a agentkou SOE Noor Inayat Khan, po zadržení byla Noor deportována do Dachau, kde byla zavražděna, zatímco Faye byl na příkaz Himmlera jako jeho rukojmí 8 měsíců držen v kobce pevnosti Bruchsal, v 6/44 byl odsouzen k trestu smrti, 3.1.45 byl převezen do Sonnenburgu, popraven 30.1.45, kdy se nacisté zbavovali svědků před blížícími se SU jednotkami.

Po zatčení Jeana Moulina 21.6.43 ve vile Caluire/ „ aféra Caluire“, a zejména po zatčení vojenského velitele své sítě Léona Faye v 9/43,  se MMM na žádost SOE uchýlila do LON, kde si změnila nejen jméno, ale i svoji vizáž, a zpovzdálí  bezmocně sledovala, jak Gestapo rozplétá její sítˇ.

Méricová sítˇ  řídila z LON, což jí umožnila UK tajná služba, která organizovala příjezdy a odjezdy členů její sítě .

15.7. 44 se vrátila do Francie, ale 18.7.44 byla zatčena Gestapem, podařilo se jí však utéci z kasáren Miollis, kam se měl dostavit jistý nacistický prominent, jenž ji měl druhý den vyslechnout.

V noci se jí podařilo prolézt mezi dvěma uvolněnými mřížemi a vyskočit z okna.

Útočiště našla mezi místními odbojáři.

Od té doby až do osvobození Francie vycházela jen v šatech zdravotní sestry Červeného kříže.

Po skončení války se starala o repatriaci těl mrtvých příslušníků sítě a jejich řádné pohřbení s veškerými poctami, o finanční zajištění vdov a sirotků, spolupracovala při vyhledávání válečných zločinců, a pomáhala vydat Paměti příslušníků sítě.

1945 člen její sítě obchodník Gilbert Beaujolin „Kajman“ a pluk. Paul Paillole ji veřejně vyčetli předválečné sympatie k síti La Cagoule, a během války její protidegaullovskou orientaci ( 1958 se svým přítelem André Girardem naopak vyzývala CHDG k návratu k moci )  ...

1947 vyšly její Paměti, a ve stejném roce ji bývalý příslušník sítě gen. Fernand Marcel Alamichel „Panter“  obvinil, že „ udala a zradila některé vlastní agenty“ ...

Od roku 62 předsedala Akčnímu výboru odboje, v roce 81 při procesu s Paponem předsedala čestné porotě, svědčila proti Klausi Barbiemu v Lyonu, když již předtím pro jeho vydání do Francie organizovala demonstrace, byla členkou LICRA/Mezinárodní ligy proti rasismu a antisemitismu.

1989 zemřela ve vojenské nemocnici, pohřbu se mj. zúčastnili členové vlády, maršál Leclerc de Hauteclocque a maršál De Lattre de Tassigny, UK velvyslanec v PAR, zástupci odboje a poslední žijící členové sítě Alliance, zejména pokladník sítě a její přítel André Girard /1909-1993/ s válečným kryptonymem  „ Pointer“ -

Projev pronesl její přítel páter Riquet.

Další vojenskou zpravodajskou sítí byla Tajná armáda/Armée Secrete (AS), založená gaullistou gen.Charlesem Delestraintem.

Gen. Charles Delestraint strávil 1.sv.v. jako německý válečný zajatec, tehdy v hodnosti kapitána.

1936 byl povýšen na generála, a společně se svým podřízeným podplukovníkem de Gaullem sdílel společnou vizi o moderních tankových divizích, které Pétain odmítl jako přebytečné, když má armáda Maginotovu linii. Společně s CHDG odmítl 1940 příměří .

1942 byl Delestraint de Gaullem pověřen, aby za spolupráce s Moulinem zorganizoval a velel Tajné armádě, která měla sdružit nejrůznější odbojová hnutí v jižní svobodné zóně (  zejm. Combat, Libération a Franc-Tireur ).

Gen. Delestraint pod kryptonymem Vidal se snažil rozšířit vliv Armée Secrete i v okupované zóně.

9.6.43 byl zatčen Gestapem, pár dní před zatčením Jeana Moulina, když šel na schůzku s Reném Hardy ( jenž byl zatčen Gestapem 8.6.43 a propuštěn).

Po dvouměsíčním mučení ve věznici Fresnes byl převezen do koncentráku v Alsasku Struthof, a v 9/44 do Dachau, kde byl zastřelen 19.4.45.

Confrérie Notre-Dame gaullistického plukovníka Rémy z Action francaise , zpravodajská sítˇ.

Organisation de la Résistance de l´Armée (ORA) založená stoupenci gen. Girauda, podporovaného Rooseveltem, Francois Mitterrand jí “pomáhal” od konce roku 1943.

Organisation civile et militaire (OCM) založena v 4/42 pluk. Alfredem Touny, Němci popraven v Arras v 4/44.

Ústředí leteckých operací (Bureau d´Operations Aériennes/BOA) zařizovala vše potřebné pro lety UK letounů nad severní Francií.

Combat  zpravodajská organizace  Henriho Frenay založená 1940 jako umírněně levicová, která vydávala i stejnojmenný časopis s  protiněmeckou propagandou – byl tištěn v Lyonu a distribuován v Paříži, vycházel i po válce.

Štábní kapitán Henri Frenay se zajímal o nacistické Německo již od 1934 (29), kdy se do Francie valil příval  uprchlíků z Německa.

1938 prošel kurzem Germánských studií, v 6/40 byl Němci zajat, ale ze zajetí uprchl. Do svobodné zóny dorazil pěšky v polovině  7/1940, a byl přiřazen k 2.oddělení (zpravodajskému) gen. Juina.

Henri Frenay ve Vichy nelenil, a založil zde na podzim 1940 odbojovou buňku, která po splynutí se sítí Libération změnila název na Combat.

V 1/41 požádal gen. Picquendara o propuštění z armády, protože “ ztratil důvěru v armádní velení”, jak napsal v dopise. Nicméně své četné kontakty jak v armádě ,tak ve 2.oddělení si pečlivě udržoval.

Začal vydávat časopis, jehož konečným jménem byl Combat ( orgán francouzského hnutí odporu měl uvedeno v titulu) .

Brzy byl hledán Gestapem a vichystickou policií – žil pod různými jmény, Britové jej znali jako Charvet.

Navzdory tomu se v létě roku 42 setkal s vichystickými představiteli ( v době těchto setkání byl zatykač pozastaven ), a to s vichystickým ministrem vnitra Pierrem Pucheu a ředitelem francouzské policie Rollinem, kteří jej přemlouvali, aby svoji sítˇpřipojil k vichystické zpravodajské síti (!), což Frenay odmítl .

Tato kuriózní setkání způsobila, že někteří šéfové odboje jako Jean Moulin ( se kterým se Frenay setkával od 10/41 ) a Emmanuel d´Astier, mu přestali věřit, a tázali se, jakou hru Frenay ve skutečnosti hraje ...

Situace se vyjasnila, až když kpt. Frenay šéfům odboje poslal vysvětlující zprávu k těmto setkáním přímo z Londýna, kam nakrátko 17.9.42 odjel spolu s Emmanuelem d´Astier, aby se setkali s CHDG  a s pluk. Passy.

Henri Frenay sehrál v jižní zóně roli sjednotile odbojových hnutí (Franc-Tireur, Libération Emmanuela d´Astiera ,Combat), která později, díky němu, splynula v MUR (Mouvements Unis de la Résistence) ...

Po obsazení svobodné zóny 11.11.43 se přesunul do Alžírska, kde byl jmenovám ministrem prozatímní vlády ( 44 – 10/45) pro vězněné, deportované a uprchlé Francouze, které měl repatriovat ( jen v US zóně jich bylo 1 milion 330.000 ,repatriace byla zvládnuta během 4 měsíců, repatriace ze SU zóny trvala několik let : francouzské úřady musely poskytnout seznam pohřešovaných, které poté v SU lágrech hledaly příslušné sovětské orgány, do SU lágrů nikdo ze zahraničí, ani Červený kříž, neměl přístup ) ...

Po válce Henri Frenay založil Demokratický a socialistický svaz odboje (UDSR) jako protipól KS, která mu prostřednictvím svého listu lˇHumanité nemohla přijít na jméno ...

Tyto útoky, které jej měly zdiskreditovat v očích odbojářů a v různých asociacích vězňů a deportovaných, byly tak brutální, že l´Humanité zažaloval, ale neúspěšně.

Tvrdil, že by odbojáři neměli končit s posledním výstřelem, ale měli by vybudovat novou skutečně demokratickou republiku – s obnovou činnosti politických stran a jejich žabomyších válek Henri Frenay budování nové republiky vzdal, přičemž se rozešel jak s gaullisty, tak s představiteli 4.republiky, a obrátil svoji pozornost k budování sjednocené Evropy – stal se předsedou Evropského svazu federalistů (UEF), ale z funkce odstoupil, když tato 1954 odmítla vytvoření Evropského obranného společenství.

1958 podpořil de Gaulla na úřad prezidenta, protože s ním souhlasil, že je nutné ukončit válku v Alžírsku, ale 1965 již hlasoval proti němu ...

Libération

sabotážní a zpravodajská skupina založena novinářem Emmanuelem d´Astierem, Jeanem Cavailles a Lucií Aubrac a Raymondem Aubrac (jeho rodiče zemřeli v Osvětimi), od 7/41 skupina vydávala časopis stejného jména s podporou  těch, kteří zbyli ze Socialistické strany .

Emmanuel d´Astier

Emmanuelův bratr Henri d´Astier, koketující s monarchistickou skupinou Action francaise,stejně jako de Gaulle či původně i Emmanuel (jenž vystudoval Námořní akademii, ale z armády odešel, po vypuknutí španělské občanské války se z tohoto monarchisty stal socialista) byl rovněž v odboji.

Po vypuknutí 2.sv.v. 1.9.39 se Emmanuel nechal opět zařadit do námořnictva, a stal se šéfem vojenského zpravodajství, ale po okupaci Francie byl propuštěn kvůli své socialistické  politické orientaci.

V 3/42 po setkání s Jeanem Moulinem souhlasil se sjednocením odboje pod de Gaullovými silami.

V 5/42 jej odvezla ponorka do LON, a z pověření CHDG v 6/42 odjel k FDR vyjednávat uznání de Gaullovy Svobodné Francie.

Po okupaci jižní zóny 11.11.43 odešel do Alžírska, kde se stal ministrem vnitra prozatímní vlády, a z titulu této funkce se setkal v 1/44 s Churchillem v Marakeši, aby u něj vyjednal dodávky zbraní pro francouzský odboj.

V 9/44 sám podal demisi, a odmítl post velvyslance ve Washingtonu ...

Po válce se 1947 (47) oženil s dcerou SU revolucionáře Lubou Krassovou, stal se  poslancem za KS, a byl jedním ze spoluzakladatelů Stockholmského výboru.

1957 dostal Leninovu cenu za mír, protože se postavil proti ratifikaci Římské smlouvy a blokádě Suezu 1956.

Nicméně po krvavém potlačení madˇarského povstání ruskými tanky1956 z KS vystoupil, a stal se levicovým gaullistou, což mu nebránilo, aby v TV ve svém 15 minutovém pořadu de Gaulla za jeho prezidentování nekritizoval.

Původně odbojový časopis Libération vydával až do roku 64, kdy jej KS odmítla dále podporovat, od té doby vydával l´Evenement .

Jeho posledním politickým výrokem bylo na jaře 1968 památné : “Volím šarlatána  Pompidoua .”

Zemřel 1969.

Dalším individualistou skupiny Libération byl známý francouzský matematik a filozof Jean Cavailles, kolega Raymonda Arona, jenž o něm prohlásil, že je “ nezvladatelným volným elektronem“ , se kterým studoval mj. v německém Goettingenu.

V 9/38 ostře vystoupil proti podepsání mnichovské dohody, a  již 15.3.39, když vjely německé tanky do Prahy, veřejně příslibil, že bude proti nacistům bojovat ...

V 6/40 utekl ze zajetí, a založil spolu s Aubracovými a d´Astierem Libération

.Poprvé byl zatčen v 9/42, když se snažil dostat do LON, z vězení uprchl, a do Londýna dorazil v 2/43, kde se setkal s CHDG.

Mezitím však Abwehr zatkl jednoho jeho spolupracovníka, a učinil si z něj konfidenta, takže Cavailles byl zatčen Abwehrem 28.8.43 v Paříži, a popraven v 2/44 v Arras.

Manželé Aubracovi (ona byla starší o 2 roky) pracovali v odboji od 1940.

Raymond pracoval pro gen. Delestrainta v Tajné armádě.

15.3.42 byl zatčen Francouzskými milicemi, ale následně byl propuštěn.

Podruhé byl zatčen 21.6.42, tentokrát Gestapem, na setkání s Jeanem Moulinem .

Komando vedené jeho ženou jej z vězení Gestapa vysvobodilo v 10/43 (po válce je proto někteří podezírali ze spolupráce s Gestapem) ...

V 2/44 byli oba odvezeni nejprve do LON, poté do Alžírska, a jako inženýr byl pověřen odminováním země.

Jeho manželka Lucie pocházela ze zámožné rodiny, ale jako studentka prodávala komunistické časopisy – odjet studovat do Moskvy však odmítla.

Nacismus Lucie jako profesorka historie studovala od samého počátku, a ověřila si jeho antisemitismus na olympijských hrách v Berlíně1936, a od německých studentů prchajících z Německa.

Po válce Lucie Aubrac odmítla politické funkce, a stala se profesorkou historie v Maroku a Alžírsku.

Comité d´Action Socialiste (CAS) založený v 1/41  Danielem Mayerem, členem Socialistické strany. Po něm byl řízen majitelem pařížského knihkupectví Pierrem Brossolettem.

Défense de la France  studentská skupina na Sorbonně, která začala v 8/41 vydávat časopit stejného jména v nákladu 15.000. Skupina také vyráběla pro odbojáře z řad maquis falešné osobní doklady, zajištˇovala únikové cesty, a měla vlastní zpravodajskou službu.

Musée de l´Homme další pařížská skupina, která vydávala časopis stejného názvu, pomáhala ukrývat uprchlé spojenecké válečné zajatce .

Francs-Tireurs et Partisans (FTP), založená Komunistickou stranou z cizinců , nakonec skončila jako vojenské křídlo Národní fronty, prováděla výlučně městskou gerilu.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Vyhledávání

Dnešní den v historii

29.března 1848 – Druhá pražská petice císaři. Nesla zhruba stejné požadavky jako ta první (?19.3.). Císař odpověděl tzv. Kabinetním listem (?8.4.1848), kde uznával některé ústupky.

29.března 1941 byla zařazena do stavu Royal Navy letadlová loď HMS Victorious.

Poslední komentáře

přidal komentář v AGS-17 Plamja
U této zbraně jsem sloužil,jako střelec čtyřikrát za 5 a jednou za 4,ohodnocen při střelbách ostrými.Jo jo kde jsou ty č...
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
mozna si na mne pamatuješ
odpověděl na komentář #4692 v OT-65 FÚG 4x4
v roce 1973 jsem take byl na kurzu OT65 v Jihlave kasarna 25 unora pak zbytek vojny v caslavi
odpověděl na komentář #4803 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Pán se nejspíše přepsal. Měl na mysli pro "ně"
odpověděl na komentář #4800 v O ukrajinské povaze a mentalitě
Zdravím,říkáte to dobře, zajímalo by mě ale, proč máte raději Ukrajinu nad ČR.Ne že bych nesouhlasil, jen mě zajímají va...