Kdo je online

Právě přítomno: 2064 hostů a žádný člen

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Za Varšavského povstání bojoval na straně povstalců také Hetzer s přezdívkou Chwat. Více o tom naleznete na odkaze: http...
V půlce dubna se uskutečnilo cvičení Nordic Fires 2019 v prostoru švédské letecké střelnice Vidsel za účasti českých Gri...
Štefánikova smrt byla nehoda. Nevyvážené letadlo při přistání sklouzlo po křídle, říká historik https://www.irozhlas.cz...
Fascinující, že se někomu po tomhle stýská. Když tam vidím fronty na toaletní papír, reportáže o nedostatku košťat apod ...
Corp. Anderson - Komentář v M2HB
U.S. Sailors Fire the M2 Browning and Twin M2HB https://www.youtube.com/watch?v=f8kcn_mdReY

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 20. 1. 2014 19:05 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Kolaborace francouzských intelektuálů versus Günter Grass

Ve významném politicko-kulturním časopise Je suis partout od roku 32 převládlo tvrdé jádro stoupenců Charlese Maurrase, v redakci časopisu byl mj. Bernard de Vaulx, bývalý tajemník Maurrase. Tento fašistický časopis propagoval Mussoliniho korporativní fašismus, Španělské falangy gen. Franka, rumunskou Železnou gardu, Britský svaz fašistů baroneta Oswalda Mosley/1896-1980/, a samozřejmě hnutí francouzského fašisty „Christus Rex“  Léona Degrelle /1906-1994/.

Od roku 36 se časopis Je suis partout stal pronacistickým a brutálně antisemitským ( dvě speciální čísla věnovaná likvidaci Židů : 1938/“Židé“ + 1939 „Židé a Francie“ , ve kterém časopis zaútočil i na nevinně odsouzeného kpt. Dreyfuse, politický skandál z let 1894-1906 ) …

Nakladatelství Fayard, které časopis vydávalo, se jeho nacismu polekalo, a v roce 36 jej prodalo milionáři argentinského původu Charlesi Lesca, jenž obdivoval Doriotovu fašistickou Frontu svobody, v níž byly hlavní hnutí ultrapravice a největší konzervativní strana té doby Republikánská federace .

Časopis byl 1939 zakázán, ale triumfálně se objevil po německé okupaci, kdy vyzýval k vraždám Židů a Berlínu neloajálních vichystických politiků ( Vichy se nazývala Ille République/Ostrov R. ), a stal se tak vlajkonošem bezvýhradné kolaborace s nacisty.

Vybroušený intelektualismus, který časopisu ve 30.letech získal mnohé prominentní čtenáře, za okupace vyměnil za nacistický anti-intelektualismus a fanatický nacismus.

1937 se šéfredaktorem časopisu stal známý fašistický spisovatel Robert Brasillach /1909-2/1945 popraven/, jenž byl šéfredaktorem do roku 43, kdy byl vyhozen jako „příliš měkký“ , třebaže 25.9.42 Brasillach napsal :“ Je třeba se zbavit všech Židů hromadně, ne jen po troškách ! “  …

Když byla v 9/44 zatčena Brasillachova matka, Brasillach se sám přihlásil na policii.

Byl popraven, třebaže mnozí francouzští intelektuálové ( mj. Albert Camus, jenž prohodil, že si je vědom, že Brasillach by v jeho prospěch žádnou petici nepodepsal,Paul Valéry, Jean Cocteau ) podepsali petici, v níž de Gaulla žádali, aby Brasillachovi změnil trest smrti na doživotí.

De Gaulle však žádost o milost zamítl se slovy : ” Brasillach spáchal intelektuální hřích. Jako intelektuál měl osvítit ostatní, a ne je vést do záhuby. Být intelektuálem je v tomto případě přitěžující okolnost ” …

Brasillacha, jenž byl paradoxně nacisty vyhozen za své neměnné přesvědčení francouzského fašisty, vystřídal recyklovaný ultralevičák Pierre-Antoine Cousteau /1906-1958/, bratr slavného mořského badatele „ velitele „ Cousteau.

Cousteau v časopise zavedl kolonku pro názory členů Waffen SS.

Také Cousteau byl v roce 46 odsouzen za kolaboraci, ale trest smrti mu byl změněn na doživotí, již 1951 byl propuštěn ze zdravotních důvodů na svobodu …

Třetím kolaborantem z významného tria novinářů kolem časopisu Je suis partout byl Lucien Rebatet /1903-1972/, jenž v 6/40 označil za viníky vojenského debaklu Francie především Židy a bolševiky, a poté politiky a generály „ demokratické“ Francie.

„Proto“, tvrdil, „ musí Francie spolupracovat s nacisty, aby ji od těchto podvratných živlů očistili.

Ještě 28.7.44 napsal článek, v němž apeloval na věrnost nacionálnímu socialismu.

Rebatet byl dopaden jako mnoho dalších kolaborantů v německém Sigmaringen, a v 11/45 byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí, z vězení vyšel již v roce 52 …

Živil se poté jako novinář, mj. byl redaktorem listu Valeurs actuelles, a ač do své smrti přesvědčený antisemita, antisemitské výpady si musel odpustit kvůli platnému zákonu z 21.4.39 zakazující provokace z důvodu rasové nenávisti, který byl obnoven v 9/44.

Zatímco Brasillach napsal v roce 35 uznávanou Historii kinematografie, Rebatet v roce 69 napsal uznávanou Historii hudby.

Dalším přispěvovatelem časopisu Je suis partout byl romanopisec a antisemita Pierre Drieu La Rochelle/1893-5/45 sebevražda, o sebevraždu se pokusil již v 7/44/, kterého ve 20.letech lákal surrealismus a ultralevicový bolševismus/stalinismus, ve 30.letech AF a ultrapravice, od roku 43 opět stalinismus.

V letech 36-39 byl Drieu La Rochelle členem Doriotovy pronacistické strany a redaktor jejího listu l´Emancipation nationale, již v této době se přátelil s Otto Abetzem, velvyslancem Říše v PAR.

V 10/41 spisovatelé La Rochelle a Brasillach, uznávaný literární kritik Ramon Fernandez ( člen výkonného výboru Doriotovy nacistické strany, pár týdnů před osvobozením 1944 se upil k smrti ) aj. odjeli na pozvání Goebbelse do Výmaru na knižní veletrh pod názvem Německá válečná kniha, který byl zároveň i konferencí o kulturní politice Nové Evropy ...

Jednání se zúčastnili literáti ze 13 zemí ( zájezd do nedalekého koncentráku Buchenwald nebyl na programu) ...

Když Wehrmacht prohrál bitvu u Stalingradu, La Rochelle, vyléčený ze svých iluzí nacistického aktivisty, se v roce 43 dopustil své poslední provokace : ve svém tajném časopise se vyznal ze svého obdivu ke stalinismu, a stal se opět sympatizantem FKS ...

Počátkem roku 45 mu přátelé z řad francouzských intelektuálů ( Rochelle byl přítelem nejen spisovatele André Malraux/1901-1976/, ale i básníka Louis Aragona, se kterým svého času vymetal veřejné domy ), nabídli exil ve Švýcarsku/CH, který již zařídil odbojář a ministr vnitra Emmanuel d´Astier (nacista La Rochelle v bytě své ženy lékařky Colette Jeramekové ukrýval komunistu Louise Aragona, jenž se mu za to odvděčil tím, že po osvobození své přátelství s ním popřel, a jako první začal jeho kolaboraci kritizovat ...

La Rochelle ukrýval i Aragonovu manželku odbojářku ElsuTriolet ( židovskou spisovatelku ruského původu, která překládala Majakovského /1893-1930 údajně sebevražda/, se kterým 1917-1923 chodila její sestra provdaná za spisovatele a čekistu Brika– je tak možné, že sama Trioletová byla kontaktem NKVD, Aragona, jenž se s ní, rozvedenou, oženil 1939, přiměla, aby vstoupil do KS, a stejně tak některé další intelektuály, včetně pravicové orientace, kteří s ní přišli do styku v odboji) , a 2x ze spárů Gestapa zachránil Jeana Paulhana /1884-1968/,předválečného i poválečného šéfredaktora prestižního časopisu La nouvedlle revue francaise/NRF.

Drieu La Rochelle exil ve CH odmítl, a v 3/45 spáchal sebevraždu (52).

Drieu je autorem četných skeptických děl, jeho Bludičku v roce 62 zfilmoval Louis Malle/Le feu follet.

Po okupaci Drieu otevřeně kolaboroval ve funkci nového šéfredaktora čas. La nouvedlle revue francaise ( první číslo NRF vyšlo 1908 v nakladatelství Gallimard ), ve které jako člen Doriotovy pronacistické strany provolával, aby se Německo stalo hlavou světové Fašistické internacionály.

Známý nakladatel Gaston Gallimard/GG ( otec GG sbíral vzácné knihy a obrazy impresionistů, byl přítelem Augusta Renoira ) si prý jen povzdechl :“ Jsou i horší než Drieu „ .

Gaston Gallimard/GG, jenž vydával i Židovskou revue ( komunistický tisk L´Humanité + Ce Soir, šéfredaktorovaný Aragonem, byl zastaven již v předvečer podpisu sovětsko-německého paktu o neútočení v 8/39) musel 1940 odjet z PAR, protože byl označen za židobolševika.

V jižní zóně se výkvět francouzské kultury ( mj. GG, Jean Paulhan, šéfredaktor NRF do 1940, Louis Aragon, Julien Benda, nositel Nobelovy ceny z roku 37 Roger Martin du Gard /1881-1958/, Pierre Seghers ) scházel v rodinné usedlosti nedaleko Carcassonne u básníka Joe Bousqueta, jenž po zranění z 1.sv.v. zcela ochrnul.

Do PAR se mohl vrátit až na podzim 41, poté co mu Drieu u svých německých přátel zařídil znovuotevření nakladatelství s tím, že GG bude vydávat především německé klasiky, což činil, ale občas „ ujel“ – u německé cenzury vyvolal zděšení, když 1942 vydal Válečného pilota Antoine de Saint-Exupéryho /1900-jeho letoun záhadně spadl v 7/1944 /, a téhož roku 42 Cestující Imperiálu Louise Aragona  …

V kancelářích nakladatelství GG se konala tajná sezení s redigováním levicově orientovaných Francouzských listů, která vedl prof. filozofie Jean Paulhan.

GG také odmítl publikovat pamflet Luciena Rebateta „ Trosky“ , na druhou stranu takticky neváhal při odkupu nakladatelství Calmann-Lévy zdůraznit, že  nakladatelství GG je „ nakladatelství árijské s árijským kapitálem „  …

Po válce mu spisovatelé, včetně spisovatelů v odboji, vyjádřili jednoznačnou podporu, takže v jeho nakladatelství se “čistky” nekonaly( 1960 se zabil při autonehodě Michel Gallimard, synovec GG, jeho oblíbený  “ spirituální” syn, takže nakladatelství musel předat svému synovi Claudovi, GG zemřel 1975(94) – Michel Gallimard nabídl svezení Albertu Camus, jenž s ním usedl do auta, třebaže měl již koupený lístek na vlak, Camus, jenž 1957 dostal Nobelovu cenu za literaturu jako 2. nejmladší po Rudyardu Kiplingovi, přišel rovněž o život ).

Gaston Gallimard od roku 1906 vydával vedle NRF i kulturní týdeník Comoedia, v době okupace s tím rozdílem, že z intelektuálního časopisu se stala vitrína nacismu - André Gide k tomu řekl: ” Vydávání NRF a Comoedia se musí chápat jako výraz odporu, nikoliv jako projev kolaborace „ ...

Kdo z intelektuálů tedy kolaboroval ?

Jean Cocteau v Comoedia 1942 publikoval svoji esej Pocta Brekerovi, německému sochaři, jenž svým talentem významně sloužil nacistickému režimu ...

Pravidelným přispěvovatelem byl Jean-Paul Sartre (!) a Beauvoirová, kteří si oba přivydělávali i články pro Radio Paris, vysílající německou propagandu.

Nezávislý intelektuál Raymond Aron redigoval Svobodnou Francii v Londýně, a současně vedl ostrou polemiku s levicovým intelektuálem Sartrem.

Přestože byl Sartre formálním členem odbojové skupiny Socialisme et Liberté, založené spisovatelem Maurice Merleau-Ponty, odbojáři Sartra nikdy za svého druha v odboji nepovažovali (!) ...

Malraux, pozdější ministr kultury, se na Sartrovu adresu ironicky vyjádřil, že “ Ještě nikdo nikdy nic neriskoval ani netrpěl za to, o čem přemýšlel u kafe v kavárně Flore nebo Deux-Magots “ ...

Na rozdíl od Sartra anarchista a absurdista Albert Camus/1913-1960/ řídil a šířil čas. Combat, spisovatel ing. Jean Bruller “ Vercors”/ 1902-1991/ se svým přítelem Pierre de Lescure a s prof. Paulhanem založili 1941  ilegální nakladatelství Editions de Minuit, v němž publikovali zakázaná díla.

Za okupace Jean Bruller vydával pod pseudonymem Vercors svoje romány (odboj vykreslil v poválečné knize Tichá bitva), ilustroval i dětskou knihu André Maurois Patapoufs et Filifers.

Do Editions de Minuit ilegálně přispívali mj. Paul Eluard, Louis Aragon, Elsa Triolet, Mauriac aj. - k velkému zklamání všech Jean-Paul Sartre nikdy žádným svým rukopisem nepřispěl ...

Když bylo Lescurovi v patách Gestapo, přeběhl 1942 k partyzánům, a jeho místo v nakladatelství převzal Eluard.

V jižní zóně básníci Aragon, Eluard a Pierre Seghers založili La Bibliotheque Francaise, za okupace známá pod zkratkou EFR (Editions francaises réunies), která se po válce stala nakladatelstvím FKS.

1942  malé nakladatelství Editions de la Main et Plume vydalo Eluardovu sbírku Poésie et la vérité s nádhernou básní Liberté, která byla ilegálně masově rozšiřována ...

Gestapo o této vydavatelské činnosti vědělo, ale považovalo ji v poměru k jiným odbojovým akcím za podřadnou.

Kdo kolaboroval a kdo ne ?

Francii na podzim 1944 vystihovalo heslo: ” Deník je mrtvý, atˇžije nakladatel !”

Třebaže AF byla oficiálně zakázána, již od  1954 vycházel týdeník Hebdomadaire  d´Action francaise neboli AF Hebdo, v němž publikovali mj. odbojář Jacques Perret z AF, či historik Robert Havard de la Montagne.

De Gaullovo poválečné heslo, že všichni Francouzi byli odbojáři ( 20.12.49 se konalo oficiální usmíření) vycházelo ze situace, kdy CHDG moc dobře věděl, že většina Francouzů si žádné otázky nekladla, a prostě jen chtěla udržet své podniky v chodu a přežít, takže bylo těžké rozhodnout, koho považovat za kolaboranta, a koho ne. Již v době podepsání příměří v Rethondes byla drtivá většina Francouzů pro maršála Pétaina a jeho Travail, Famille, Patrie.

Hrát dvojí hru se za okupace stalo základním pravidlem chování, zejména pro nakladatelství.

1940 německý velvyslanec v Paříži Otto Abetz byl pověřen dohledem nad kulturní politikou Třetí říše v okupované zóně – všem nakladatelům byl ihned rozeslán seznam zakázaných děl / „ Ottův seznam“ ( Otto Abetz proslul výrokem, že ve Francii je třeba dobýt tři pevnosti : časopis La nouvelle revue francaise, večírky, a komunisty ) …

Okamžitě stažena z prodeje musela být díla židovských autorů a německých emigrantů, na seznamu dále byli :André Malraux, Louis Aragon, Léon Blum, Julien Bendy, Sigmund Freud, Thomas Mann, Lion Feuchtwanger, Stephan Zweig ad.

Hlavní existenční otázkou každého nakladatelství se stal papír.

Od 4/41 byla jeho distribuce přísně kontrolována zvláštní Komisí pro kontrolu papíru ( mj. v ní seděli spisovatel Paul Morand, jenž skončil jako velvyslanec Pétaina v Bukurešti, po válce žil v exilu ve CH, a do Francouzské akademie mohl být přijat až po smrti CHDG, a historik René Grousset, jenž byl do Francouzské akademie přijat již 1946).

Nakladatelé museli zasílat výtisky každého vydaného díla Úřadu propagandy se sídlem na Champs Elysées, bez jehož povolení nesměli nic vydat.

1942 sem nastoupila známá Francois Mitterranda/FM, 27letá spisovatelka Marguerite Antelme-Duras, která se podepisovala pod romány, aby mohly být vydány.

Od 1939 provdaná za významného básníka Roberta Antelma, jenž byl jako odbojář spolu se svojí sestrou 1942 deportován do Dachau, Durasová téhož roku porodila mrtvé dítě (švagrová nepřežila, manžel s podlomeným zdravím přežil, z Dachau jej přivezl FM ).

Po válce se stala jednou z hlavních pařížských intelektuálek, bydlela v PAR vedle Sartra, zemřela 1996(82).

Po válce vstoupila do FKS, ze které vystoupila 1950, kolaborovala nebo nekolaborovala?

V bezvýchodné situaci byla nakladatelství židovských majitelů, která musela být “árizována” . Tato nakladatelství byla zachráněna díky profesní solidaritě – jejich kolegové založili různá sdružení a konsorcia, která tato nakladatelství naoko koupila, a změnila jejich jména.

Po válce je vrátili původním majitelům.

Nakladatel Bernard Grasset, sirotek, jenž byl vychován strýcem, a který 1913 vydal na náklady autora " jistého " Marcela Prousta, jehož rukopis 4 nakladatelství před ním odmítla, byl proněmeckým Lavalem pověřen, aby se stal mluvčím nakladatelů a vydavatelů.

Následně vydával tituly jako Hitler et moi ap., nebylo pochyb, že se dal do nacistických služeb.

Po válce byl obviněn z kolaborace, ale žaloba vyzněla do ztracena,1954 nakladatelství od něj koupilo nakladatelství Hachette.

Pozadu nezůstalo ani nakladatelství Belgičana Roberta Denoela, jenž v obrovském nákladu vydal Louise Fernanda Célina, proslulého antisemitu a nacistu, s názvy jako Maličkosti k vraždění či Škola mrtvol ( 1944 se mu podařilo z Francie utéci ).

Denoel za okupace převzal vydávání významného časopisu Je suis partout od nakladatelství Fayard, jehož ředitel se před Němci zachránil včasným útěkem do jižní zóny.

Nový pronacistický ředitel Victor Bassot okamžitě začal vydávat profil správné hitlerovské dívky Jeunes filles d´aujourdhui, ale pozor, veškerý náklad všech těchto časopisů byl během okupace okamžitě rozebrán (Francouzi žertovali, že si celý náklad vždycky odkoupí německé velvyslanectví ) ...

Francouzská nakladatelství se tak stala pobočkou německého Úřadu propagandy...

Robert Denoel byl neznámým vrahem střelen do zad 2.12.45, když měnil píchlou pneumatiku svého Peugotu 202 při cestě do divadla s Jeanne Loviton ( která se vzdálila, aby přivolala taxík ), se kterou žil, a kterou k překvapení manželky Cécile a svého syna, ustavil dědičkou svého nakladatelství.

Postup policie, která vraha  „ nevypátrala“,  byl nepochopitelný – přítele, se kterým Delanoe pár minut před smrtí půl hodiny mluvil, policie vyslechla až po 9 měsících, nikdy nevyslechla svědka, kterého dva dny po vraždě citoval s uvedením jeho jména Le Courrier de Paris, ap.

Cécile 5 let marně bojovala o navrácení dědictví a vypátrání manželova vraha .

Jednou verzí je, že Denoel, jenž měl být souzen za kolaboraci, si chtěl výsledek procesu zaplatit u jednoho komunistického advokáta, jenž měl velký vliv v soudním paláci, tak jako to udělala Jeanne Loviton „ Voilier“ /1903-1996/, advokátka a spisovatelka, jejíž postelí prošlo mnoho významných mužů i žen z uměleckého prostředí.

Podle této verze nešel do divadla, ale na schůzku, kde měl předat peníze a udání na ostatní nakladatele, jak komunistické kruhy vyžadovaly ...

Nejvíce jeho smrt prospěla Gastonu Gallimardovi/GG, protože Jeanne Loviton, která na policii vypovídala velmi zmateně, ani ne do roka všechny své akcie z nakladatelství Denoel převedla na GG.

V 9/44 nastala doba odplaty a vyrovnávání účtů – vznikl Výbor na očistu nakladatelství,,jehož členy byli Jean Fayard, Vercors, Seghers, Sartre a všichni z redakce Lettres francaises. Jediný Jean Bruller „Vercors“  a Raymond Aron odmítli nakladatele soudit (Aron : ” Nemáme právo soudit ty, kteří se rozhodli ve Francii zůstat ”) ...

Gaston Gallimard byl očištěn díky podpoře celé spisovatelské obce, ale musel obětovat La nouvelle revue francaise, která byla zakázána ( tehdy někdo vykřikl :” Revue je mrtva ! Atˇžije nakladatel ! ” ) ...

Jean Cocteau /1889-1963 pár hodin po smrti Edith Piaf /1915-1963/, kterou zbožňoval/, partner Jeana Marais /1913-1998/, byl z nařčení z kolaborace ( jeho přítelkyní byla Coco Chanel/1883-1971/, přítelkyně šéfa berlínského Gestapa, a jeho kontakt na spojence v Madridu ) očištěn jen proto, že dokázal, že se snažil pomoci svému rovněž homosexuálnímu příteli spisovateli Maxu Jacobovi/1876-3/44/, významnému francouzskému spisovateli, básníku, kritiku a malíři (jeho úspěšné výstavy1930 a1938 v NYC ), nejlepšímu příteli Picassa, příteli Amedeo Modiglianiho, Georges Braque, Apollinaira ...

Max Jacob konvertoval na katolicismus dle vlastních slov proto, že se mu líbil Kristus, a myslel si, že mu pomůže od homosexualismu.

Jacob byl spojovacím článkem mezi symbolismem a surrealismem ( básnická sbírka Le cornet á dés/Dice box 1917).

V umělecké bohémské komunitě na Montparnasse žil podle vlastních slov proto, “  aby si nezřízeně užíval života “ ( 1915 přijel na pohřeb Picassovy milenky zpitý do němoty, a snažil se svést řidiče pohřebního vozu ) .

Za okupace se ukrýval na francouzském venkově, jeho bratr a sestra, a jejich rodiny byly deportovány do Osvětimi, kde zahynuly.

Max byl Gestapem zatčen 24.2.44 (68), a odvezen do přestupního tábora Drancy, kde při čekání na transport do Osvětimi o 11 dní později zemřel na zápal plic.

Jean Cocteau se se 24letým Jeanem Marais ( s bratrem jej vychovala teta, matka odešla od otce, když mu byly 4 roky, kradla, byla často ve vězení)  seznámil 1937, stal se jeho milencem a obsazoval jej do hlavních rolí svých divadelních her, filmů, které režíroval, či ke kterým napsal scénář.

Oficiální pronacističtí kritici si z jejich „ manželství“ dělali srandu.

Jean Marais na poslední chvíli v 8/44  vstoupil do armády gen. Leclerka.

Cocteau se v 50.letech zamiloval do pohledného italského herce  „ s postavou řeckého Boha“ Eduarda Dermita /1925-1995/, kterého jako svého milence 1959 adoptoval, a učinil jej svým univerzálním dědicem (bisexuál Dermit se 1960 oženil s modelkou, měl 2 syny), zatímco Marais od roku 59 žil ve stejné vile s mladým tanečníkem, a 1963 také on adoptoval „ syna“ -  21letého Serge Ayla, introvertního heterosexuála, ze kterého se stal Serge Villain-Marais, a kterého si nastěhoval do vily, ve které žil s Cocteau.

Jako herci se Sergi nedařilo, ani jako podnikateli, s „ otcem“ si nerozuměl, definitivně se rozešli v roce 73, kdy se Jean Marais od něj odstěhoval.

Pár let před smrtí se Jean Marais sblížil s jistým manželským párem, a Nicole Pasquali odkázal veškerý svůj majetek, adoptivnímu synovi ani halíř.

Ten se poté o majetek dlouhá léta soudil, žil jako samotář jen se svými čtyřmi psy - když majetek v roce 2012 vysoudil, zastřelil se o 6 měsíců později svoji loveckou puškou.

1.8.44 zemřel v partyzánském boji v pohoří Vercors spisovatel a básník Jean Prévost, přítel Antoine de Saint-Exupéryho, jenž se den předtím 31.7.44  záhadně zřítil se svým průzkumným letounem do francouzských pobřežních vod.

Buchenwald v 4/44 nepřežil Benjamin Crémieux /1888–4/44/, blízký spolupracovník Gastona Gallimarda, a vůdčí osobnost jeho nakladatelství.

Němci byl popraven i historik Marc Bloch /1886-1944/.

Druhý den po osvobození zemřel v Terezíně dadaista, básník, autor knížek pro děti Robert Desnos /1900-6/1945/.

Ve světle nechutné kolaborace výše zmíněných vyspělých talentovaných literátů  je přiznání nositele Nobelovy ceny z roku 99, pacifisty a sociálního demokrata Güntera Grasse*1927 zcela nicotné a zbytečně zveličené ( rovněž v porovnání s minulostí Francois Mitterranda a šéfa FKS Georges Marchaise) ...

V typickém příběhu své generace ( kterou sám definoval při své návštěvě Izraele jako “narozena příliš brzy, aby nacismu unikla, a příliš pozdě, aby nacismu zcela propadla “) se Grass přiznal, že v 11/44 v 17 letech, když mu přišel povolávací rozkaz v době, kdy Goebbels učinil z obrany vlasti před postupující RA kategorický imperatif, si jako člen Hitlerjugend  “dobrovolně” vybral elitní bojovou jednotku Waffen-SS ( zařadili jej do 10.tankové pancéřové divize SS Frundsberg, umístěné v Dráždˇanech) .

V té době byl jako dítě doma ( pocházel z Východního Pruska s matkou polského původu) i ve škole živený nacistickou propagandou o národním hrdinství a absolutní loajalitě německému národu, takže si o Waffen-SS nemyslel nic špatného, údajně netušil, že jde o zločineckou genocidní organizaci ( nad umrlčí lebkou na čepici, symbolu smrti, prý moc nepřemýšlel) …

Od 15 let již jako gymnazista povinně sloužil v Reichsarbeitsdienst, a v 15letech z touhy po dobrodružství zažádal o službu na ponorce, ale námořnictvo ani letectvo v roce 44 již nenabíralo, spíše propouštělo, zato pozemní divize Wehrmachtu a Waffen SS braly v této době každého (předtím byly požadavky na rekruty přemrštěně náročné, ale těžké ztráty, které utrpěly, a to, že pod Himmlerem byl v této době i Wehrmacht, způsobilo, že se původně elitní Waffen SS rozrostly z původního stavu 30.000 v roce 38 na 500.000 v 1/45 ( v té době měly Waffen SS sloužit i k potlačení Hitlerových/Himmlerových odpůrců v případné občanské válce) ...

Mnozí evropští intelektuálové, kteří k němu vzhlíželi jako k morální autoritě, byli šokováni, zatímco německá pravice cítila velké uspokojení, že může konečně učinit kázání tomu, jenž jí dlouhá léta kázal o morálce.

Lech Walesa s neprůhlednou bolševickou minulostí, a polská vláda po Grassovi chtěly navrácení čestného občanství jeho rodného hanzovního města Gdaňsk/Dantzig, protože podle nich “ toto město, v němž byla prolita první krev 2.sv.v., nemůže mít za čestného občana člena Waffen SS”, což si však nemyslel starosta Gdaňska, ani Adam Michnik, bývalý oponent komunistického režimu, ani šéf polského episkopátu arcibiskup  Jozef Michalik, kteří naopak prohlásili, že k takovému pozdnímu dobrovolnému přiznání bylo třeba velké odvahy ...

Zatímco pražská pobočka Penclub taktéž požadovala navrácení své ceny ( což bylo spíše ostudné, protože celoživotní dílo GG nelze vážit touto mladickou epizodou ), k toleranci vůči GG vyzval Salman Rushdie .

Hned poté GG odmítl zhořeleckou literární cenu za své celoživotní dílo, přestože jej německo-polský nadační výbor přemlouval, aby cenu přijal, GG však nechtěl “ město ani cenu kompromitovat ” ...

Kvůli omylu z mládí nelze z významného a angažovaného spisovatele učinit paria, a to i za předpokladu, že je dost pravděpodobné, že GG nastoupil k SS dobrovolně a úmyslně.

Vstup mladých lidí v roce 44 do Waffen SS ( které byly nasazovány do první linie bojů, a měly tak největší ztráty, zapálené mladíky lákaly, o to více, že byly nacistickou propagandou předkládány jako symbol ctnosti Nového Německa) není důkazem žádné konspirace o spojenectví s dˇáblem .

Grass tento fakt poprvé přiznal až 12.8.06 ve svém rozhovoru pro list Frankfurter Allgemeine, pár týdnů před vydáním své autobiografie Při loupání cibule/ “paměti”/ Beim hauten der Zwiebel, ve které se o tomto faktu rozepisuje – právě to napadla prezidentka německé Ústřední židovské rady Charlotte Knoblochová  “ je škoda, že GG poté co 60 let mlčel, učinil toto přiznání jen v rámci  “ public relations ”  při propagaci své knihy ” -  GG jí na to řekl, že má na kritiku právo ,ale že doufá, že si najde čas, a knihu si přečte : ” Ti, co chtějí soudit, atˇsi nejprve přečtou knihu ” …

Do bojů jako “podavač” munice se poprvé dostal v 1/45 u polských hranic, kde byla jeho jednotka 20.4.45 rozdrcena gen. Koněvem.

GG byl zraněn, a poté, co se jeho jednotka v Marienburgu vzdala, byl zajat Američany.

Prohlásil, že vinu necítí, protože jej ještě předtím, než na někoho mohl vystřelit, zajali Američané, ale že od doby, kdy si uvědomil, kam vlastně vstoupil, jej pronásledoval pocit hanby, třebaže jak zdůrazňuje, Waffen SS nebyla vyhlazovací, ale frontovou jednotkou ( což platilo jen teoreticky, GG by si měl přečíst historii nasazení Waffen SS) …

GG tvrdí, že po jeho vstupu do jednotky šlo jen o drilování, takže otázkou pro něho nebylo, jak někoho zastřelit, ale jak drill přežít, proto si dvakrát vpíchl i žloutenku, ale po několika týdnech jej vyléčili, a poslali zpět.

Faktem je, že v životopisu, který v roce 99 předložil Výboru pro Nobelovu cenu, zmiňuje jen, že byl členem Hitlerjugend, a v roce 44 se povinně podílel jako pomocník na protiletecké obraně stejně jako jeho kritik historik a novinář Joachim Fest /1926-2006/ či bývalý papež  Joseph Ratzinger*1927 ( nepřetržité nálety spojeneckých létajících ” pevností” na německá města se dnes mnozí diplomaté již nebojí nazývat genocidou německých civilistů )  …

” Zprvu jsem si myslel, že tím, co jsem napsal jako spisovatel, a vykonal jako občan, jsem se vyvinil, ale svědomí mi nedalo spát – bylo mi jasné, že v autobiografickém románu tuto svoji životní epizodu přiznám ” …

Mnozí mu zazlívají, že se bál o svoji kariéru, měl to prý říci již při vyjití svého prvního obsáhlého rabelaiského románu Plechový bubínek (1959) z prostředí svobodného města Gdaňsk, kde se mísily německé, polské a pomořanské vlivy, ze kterého učinil fiktivní terén jako Kafka Prahu nebo Marquez město Macondo, a kterým zlikvidoval oficiální legendu, že Německo bylo do nacistické apokalypsy vtaženo bandou kriminálníků bez souhlasu zbytku národa.

Touto knihou si v Německu nadělal mnoho nepřátel, zejména mezi křestˇansko-demokratickou pravicí.

Spolu s dalším nositelem Nobelovy ceny (1972) Heinrichem Böllem /1917- 1985/, dalším spisovatelem morálního rozměru po básníku Heinrichu Heine a Bertoldu Brechtovi, bojovali za to, aby Němci uznali odpovědnost za svoji nacistickou minulost ( Böll mj. poskytl ubytování Solženicynovi/1918-2008, Nobelova cena z roku 1970, po jeho vyhnání z SU v roce 74 ).

Tepali do Adenauerovy republiky “ dobrých katolíků ”, kteří se vrátili ke svým čistě obchodním záležitostem s pocitem úlevy, že nacistická minulost byla omylem, k němuž se již nechtějí vracet.

GG se vysmíval tomu, že po válce bylo v Německu tolik “ odbojářů “, že je nutné se zeptat, jak se vůbec Hitler dostal k moci …

Die Welt, který Grasse nikdy neměl rád, jej obvinil z načasování přiznání tak, aby se jeho autobiografie dobře prodávala, Der Spiegel Grassovi vyčetl, že u mládeže rehabilitoval Waffen-SS, a že z Grassova pomníku “Svědomí Německa “  nyní zbyl jen podstavec, jak uvedl pravicový ministr kultury Bernd Neumann a šéf CDU Ronald Pofalla.

Stejně se vyjádřil i Grassův životopisec Michael Jurgs, a životopisec Adolfa Hitlera Joachim Fest, jenž zdůraznil, že zpětně je nechutné, že GG 1985 veřejně kritizoval Helmuta Kohla a Ronalda Reagana, že navštívili vojenský hřbitov Bitburg, kde jsou pohřbeni i vojáci Waffen-SS, zatímco dnes z nich GG dělá  “jen”  elitní řadové vojáky …

Joachim Fest se podivil, jak mohl GG ze sebe 60 let dělat “ špatné svědomí národa “ , když do nacistického zlořádu byl sám “ hluboce vtažen” – toto “ hluboce vtažen” zní od historika nacismu Festa komicky, když moc dobře ví, že od  roku 38 bylo členství mládeže v Hitlerjugend povinné, a že koncem roku 44 Hitler mobilizoval jak starce, tak 16leté chlapce, a expedoval je na frontu …

GG vzpomíná, jak nacisté v organizacích Jungvolk a Hitlerjugend mazaně kopírovali skautské vzory i se stanovými tábory a večery u táborových ohňů s písněmi a historkami o statečných nacistických hrdinech, takže chlapci se romanticky těšili na slibované válečné dobrodružství, v němž prokáží své nejlepší vlastnosti.

Svoboda a kamarádství mocně konkurovaly upjatosti školy a rodiny.

Němci, kteří se v té době chystali do FINUL v jižním Libanonu, nebyli zrovna nadšeni, že levičák GG a pravičák Joachim Fest si to “rozdávali” – Fest totiž vydal autobiografii “antiGrass”, kterou nazval “Já ne”, čímž narážel na Grassovu tezi, že drtivá většina Němců byla svedena nacionálním socialismem … Konzervativní katolík Fest odpověděl Evangeliem sv. Matouše “ Etiam si omnes, non ego/Třebaže všichni, já ne “  …

Festovo prohlášení nikoho nepřekvapí, protože je známé, že bavorští a rýnští katolíci si dokázali svoji psychi před rudohnědou ideologií nacismu  hermeticky uzavřít “ pasívní katolickou rezistencí”, ovšem nespojenou s absolutně žádnou odbojovou aktivitou (Widerstand) vůči režimu, třebaže po sociáldemokratech, komunistech a Židech, přicházeli na řadu konečného řešení právě katolíci …

Je však otázkou, zda je kronikář nacismu Fest morálnější než GG.

Festův životopis Hitlera z roku 73 je chrámovým dílem, na které se odkazuje – aby nebylo, když se mladý novinář Fest dlouhodobě přátelil s bývalým Hitlerovým architektem a ministrem zbrojení Alberem Speerem, kterému pomáhal redigovat jeho Paměti, a který mu na oplátku pomohl s životopisem Hitlera  …

Joachim Fest v roce 86 ve Frankfurter Allgemeine Zeitung zveřejnil dopis o původu holokaustu a nacismu antikomunistického a provokujícího německého historika Ernsta Nolte, který rozdmýchal vášně  historiků, a vyvolal v témže roce velkou historickou polemiku (aféra “ spor historiků “ ) …

Takže zatímco GG převzal roli Brechta a Thomase Manna, a napadal pokrytectví , kompromisy, a  “nechutný”  katolicismus kancléře Adenauera, Fest si pochutnával na čaji a koláčcích u nacisty Speera, a později ve válce německých historiků zastával názory sympatizanta nacismu a jeho obhájce Nolteho …

Nolte byl student jednoho z nejvlivnějších filozofů 20.stol. Martina Heideggera/1889-1976/, kritika Kanta, teoretika ateistického existencialismu.

Heidegger se v 4/33 stal rektorem univerzity ve Freiburgu, aby si místo udržel, stal se v 5/33 členem NSDAP, a ve své inaugurační řeči podpořil nacismus i Hitlera.

Do roka a do dne na svoji funkci rezignoval, ale členem NSDAP zůstal až do 5/45, v denacifikačním procesu byl označen za nejnižší kategorii nacisty, od roku 50 již na univerzitě ve Freiburgu opět přednášel.

Za své členství v NSDAP ani za svůj inaugurační projev se nikdy neomluvil.

Někteří intelektuálové židovského původu jej za tuto „ nerozvážnost“ či „chybu “ omlouvají ( Hannah Arendt, která byla jako jeho studentka jeho předválečnou milenkou), jiní v této skutečnosti vidí potvrzení „ děr“ v jeho učení.

Nolte do podvědomí veřejnosti vstoupil knihou Der Faschismus in seiner Epoche z roku 63/Fašismus tří tváří, ve které srovnával italský, německý a francouzský fašismus, a tvrdí, že fašismus jako negace modernity byl největším negativním anti-programem v dějinách – byl antiliberální, antikomunistický, antizednářský, antisemitský ,antiromský, antihomosexuální, antirovnostářský, antikapitalistický , antiburžoazní ...

Tezí totality Nolte vysvětluje jak bolševismus, tak nacismus, který byl “jen” odrazem bolševického teroru, pomineme-li „ drobné“  technické detaily – Stalin vyhlazoval prací, Hitler plynem …

Na základě Festovi další knihy byl v roce 03 natočen film Pád, který pohled na nacismus velmi zjednodušuje - postavy v Hitlerově Bunkru, třebaže zničily Evropu a zorganizovaly holokaust, jsou stále „lidmi“ s vlastními starostmi o rodinu, přátele, o své psy, haštěřící a milující se - nic poučného.

Také lidový deník Bild o GG urážlivě prohlásil, že tímto přiznáním GG potřeboval stimulovat svoje vydavatele, aby mu dílo vydali - asi mu uniklo, že vydání každého Grassova díla je vydavatelskou událostí roku.

Otázkou však je, zda by to s veškerým svým talentem GG dotáhl tak daleko, kdyby se přiznal hned na počátku – latˇku svého prvního románu již nepřekonal, v románech Potkanka 1986, Žabí lamento 1992 či Širé pole 1995 již nic nového nevynalezl, navíc od 80.let jeho provokativní věhlas pohasínal.

Grass na to reagoval tím, že německá média a němečtí intelektuálové z něho vždy  dělali jen persona non grata – nejslavnější německý literární kritik Marcel Reich Ranicky, rovněž z literární Skupiny 47 jako Böll a GG,  o GG vytrvale urbi et orbi prohlašoval, že píše špatně.

Knihy se v Německu již nepálí, ale hrobníci v médiích fungují stejně dokonale, tvrdí GG.

Když GG obdržel 1999 (72 let) Nobelovu cenu, list katolických konzervativců z CDU  Frankfurter Allgemeine Zeitung (jehož úvodníkářem byl Joachim Fest) jen suše poznamenal: ” Grass je již v propadlišti dějin, je to tečka za jeho dílem „ …

O to větší překvapení GG připravil v roce 02 románem Jako rak, v němž se německou minulostí zabývá ze zcela jiného pohledu, než mu byl vlastní – poukazuje  na provinění, jichž se na Němcích koncem války dopustili spojenci, a chválí některé vymoženosti Hitlerovy sociální politiky (Hitler a Batˇa přijali Fordův paternalistický kapitalismus) .

Pravice, které vyčítal její pokrytecké chování pod pláštíkem pobožnosti, mu nikdy neodpustila, že se jako obávaný polemik 1969 vydal ve svém VW přesvědčovat lidi v německých městech, aby proti pokryteckým katolíkům volili  ”jeho přítele”  Willyho Brandta z SPD/1913-1992/, ke kterému GG nostalgicky vzhlížel jako ke svému vzoru -  Brandtova Ostpolitik za zlepšení vztahů s Východem, kdy NSR obnovila diplomatické styky s ČR, Rumunskem a Jugoslávií.

1974 Brandt rezignoval, když jeho nejbližší spolupracovník Günter Guillaume /1927-1995/  byl 24.4.74 zatčen jako agent STASI, jenž v roce 56 do západního BER na příkaz STASI emigroval, jeho odhalení bylo největší chybou Markuse Wolfa, šéfa STASI, protože Kreml potřeboval Brandta ve funkci kancléře, v roce 81 byl Guillaume vyměněn za západní špióny  .

Willy Brandt byl již od studentských let ve Svazu socialistické mládeže, když se Hitler 1933 chopil moci, uprchl jako radikální socialista na lodi do Norska, válku prožil ve Švédsku, jako starosta Západního BER ostře vystoupil proti potlačení madaˇrského povstání (1956) ruskými tanky, a v roce 58 odmítl Chruščovův návrh, aby se BER stal „ Svobodným Městem“ - počátkem roku 61 JFK chtěl, aby po „ protiamerickém“ Adenauerovi nastoupil do funkce kancléře Brandt, kterého pozval do Bílého domu měsíc před Adenauerem, ale po postavení berlínské zdi v 8/61 Brandt proti JFK vystoupil s tím, že Německo od JFK očekává činy, nikoliv jen slova, od roku 64 až do roku 87 byl Brandt šéfem SPD, kancléřem se však stal až v roce 69 …

GG si podle svého tvrzení celý život kladl otázku, jak v 17 letech mohl být tak naivní, a věřit nacistické propagandě  -  jak to, že mu pravda nedošla, když byl jeho strýc zastřelen v Gdaňsku, anebo když ze dne na den zmizel jejich učitel latiny, jenž vyslovil pochybnost o konečném vítězství nacistů.

Vše mu prý došlo teprve při norimberském procesu 46/47 ...

“Morálně” se zachoval bývalý prezident Richard von Weizsäcker*1920, bývalý poručík Wehrmachtu a syn náměstka říšského ministra zahraničí, souzeného na MVT v Norimberku při procesu s Wilhemstrasse/zamini .

Po válce si to nejprve vyříkal sám se sebou, potom s otcem, poté veřejně se společností, a poté absolvoval věrohodnou dráhu mravní autority.

Jeho otec Ernst byl souzen za aktivní napomáhání při deportaci francouzských Židů do Osvětimi, při procesu se spolu se svým synem Richardem, studentem práv a pomocníkem jeho obhájců,  bezstarostně smáli, Ernst tvrdil, že “ vůbec netušil, k čemu vyhlazovací tábor Osvětim sloužil, a že se domníval, že deportací Židů na Východ Hitler sleduje jejich bezpečí “ …

1949 byl odsouzen na 7 let, 1950 mu byla udělena milost – vzápětí vydal Paměti, ve kterých ze sebe udělal významného odbojáře, 1951 zemřel.

Jeho bratr Heinrich padl v roce 39 v boji, starší bratr Carl Friedrich von Weizsäcker /1912-2007/ byl jaderným fyzikem, zorganizoval kontroverzní setkání jaderného fyzika Heisenberga s jejich profesorem Bohrem /1885-1962/ v Kodani v 9/41, Carl von W. po válce tvrdil, že po profesoru chtěli, aby zprostředkoval mezinárodní tajnou dohodu, že vědci nevyvinou jadernou zbraň, spíše však po něm chtěli spolupráci na německém jaderném programu.

GG pravici provokoval také tím, že s hlasitým vyřváváním prodával v ulicích levicový tisk, jezdil si jako člen Svazu spisovatelů po zemích Východu, a udržoval styky s východoněmeckými spisovateli.

V časopise „Šnek“ vyprávěl svým dětem o nacistické minulosti, o Křištˇálové noci v Gdaňsku v 11/38, o pádu Výmarské republiky, o tragédii Židů.

Varoval před terorismem jakéhokoliv druhu, ultrapravice i ultralevice, před revanšistickým Franz Josephem Straussem z CDU, a před francouzskými sartristy …

Znovusjednocení Německa ve stylu Helmuta Kohla považoval za uspěchanou anexi , podle GG by byla lepší federace.

Výslovnou podporu Francoise Mitterranda, kterou vyjádřil 1983 Helmutu Kohlovi v Bundestagu, GG považoval přímo za urážku.

15.8.06 Der Spiegel online publikoval tři dokumenty US armády z roku 46 potvrzující 1) členství Grasse od 10.11.44 v jednotkách Waffen SS  2) členství Grasse v SS ( podle GG se v roce 44 branci mohli zapsat místo do armády do Waffen SS, aniž by museli být členy SS ) od 10.11.44  3) jeho status válečného zajatce od 8.5.45, ze zajateckého tábora byl propuštěn 15.4.46

GG není první, jenž minulost přiznal až po mnoha letech, a většina je těch, kteří ji vůbec nepřiznali, a je záslužné, že o tom promluvil sám, aniž by k tomu byl donucen výpovědí třetích osob ( navíc z jeho spolubojovníků ve Waffen SS by si na nějakého výrostka určitě  nikdo nevzpomněl ) …

List Süddeutsche Zeitung napsal, že Němci nevytýkají Grassovi, že o své minulosti nemluvil, ale to, že  “ mluvil až moc “.

GG prohlašoval, že problémem Německa bylo, že kapitulaci 8.5.45 nechápali jako kapitulaci, ale jako zhroucení se jim vnuceného systému, který považovali za noční můru - předstírali, že ubohý německý národ byl sveden hordou hnědokošiláčů, lež, kterou si rádi vsugerovali.

“Vyrůstal jsem v tom, takže si moc dobře pamatuji, jak přeměna německého národa v hnědokošiláče probíhala za všeobecného potlesku a nadšení za bílého dne ” Ještě v roce 1944 jsme všichni věřili na vítězství a “zázračné “ zbraně, a ještě v roce 1945 ne všichni věřili na plynové komory, a na ukrutnosti páchané na civilistech zejména na východě.

Považovali to za propagandu, Němci taková zvěrstva nemohli páchat.

Když naše jednotka přestala existovat, nechápal jsem, proč po mne náš kaprál chce, abych si svlékl uniformu SS (za kterou se věšelo).

Ani v zajateckém táboře, kde jsem byl poprvé konfrontován se zvěrstmi SS, jsem nevěřil, že je Němci spáchali -  že je to všechno pravda, jsem pochopil, až když vůdce německé mládeže Baldur von Schirach svědčil v Norimberku “ …

“ Rozsah těchto ukrutností se vymykal dosavadním pogromům, které se pravidelně konaly proti Židům v Rusku a v Polsku, unikátní bylo jejich “vědecké” naplánování.

A poté přišel Franz Joseph Strauss, a zahřímal “ Už bylo dost sypání si popele na hlavu, koloniální mocnosti si jej také na hlavu nesypou “ – k tomu GG dodal:

 “ V zajetí jsme viděli, jak bělošští vojáci žijící odděleně od černých, s černochy pohrdavě zachází, přímo s nimi komunikovali málokdy ”.

“ Po propuštění z US zajetí jsem dva roky pracoval v dole, a učil se na kameníka, proto vím, že nebylo možné usmíření mezi třemi dělnickými skupinami : bývalými nacisty, komunisty, a sociálními demokraty “ .

K pádu Výmarské republiky přispěli rukou společnou a nerozdílnou nacisté a komunisté, kteří v duchu příkazů Kominterny místo, aby se proti nacistickému nebezpečí se sociáldemokraty spojili, je kriminalizovali nálepkou “sociálfašistů” , kteří jsou nepřítelem KS číslo jedna (po svém nástupu k moci se Hitler nejprve brutálně vrhl na sociální demokraty ,kteří se stali prvními vězni koncentráků již v roce 33 - jejich zatčeného předsedu nacisté vozili v káře po Berlíně s potupnou cedulí na krku ) …

“ Poválečná denacifikace Německa byla skvělá věc – založila ekonomickou velmoc se sociálním cítěním, demokratický právní stát – naneštěstí však tento skvělý základ nepoložili Němci sami, ale vítězní spojenci. Také  oficiální doktrínu, antifašismus a odklon od silné německé identity, si Němci nepředepsali sami .

Psychologické důsledky poválečné morální kocoviny, kdy po 12 letech nacionalistické pýchy následovala strašlivá hanba za vlastní národní identitu , a mnohaletou morální schizofrenii nikdo veřejně nezkoumal.

Pohodlnější bylo na veřejnosti předstírat špatné svědomí a v soukromí se vyjadřovat , že “ to za Hitlera nebylo tak špatné “ a že “ měl Hitler v hodně věcech pravdu”  …

Mnoho nacistů zastávalo po válce vrcholné funkce jak v Německu, tak v Rakousku : v letech 66-69 byl např. německým kancléřem právník Kurt Georg Kiesinger, člen NSDAP 33-45, ale kdo v Německu nebyl, po válce vstoupil 1947 do CDU.

Kiesinger však nebyl jen ledajakým nacistou, jako vynikající řečník pracoval na ministerstvu zahraničí jako šéf zahraniční rozhlasové propagandy pod dohledem Goebbelse …

Po válce byl několik měsíců internován v táboře Ludwigsburg, než byl propuštěn výrokem denacifikačního soudu, který mu vydal denacifikační potvrzení na základě dokumentu říšského RSHA  (Hlavní říšský bezpečnostní úřad vedený Heydrichem), že “ ve svém oddělení zabránil protižidovským akcím “ …

V letech 58-66 byl premiérem Bádenska-Württemberska, a v koalici CDU/CSU – SPD Williho Brandta byl zvolen spolkovým kancléřem …

V roce 68 byl Kiesinger ve Spolkovém sněmu veřejně zpolíčkován Beatou Klarsfeldovou, která ho nazvala nacistou, a aby odstoupil – Klarsfeldovou vyvedli, KGK si zakrýval červenou tvář, ale nikdy se k tomuto incidentu veřejně nevyjádřil – ve funkci kancléře jej 1969 vystřídal Willi Brandt.

GG je jen jeden z mála Němců, kteří se po válce uchýlili k psychoanalýze, aby se vyrovnali se stíny minulosti/se zločiny, které byly páchány jejich jménem  ( Vergangenheitsbewältigung), tak jako Alexander a Margarete Mitschcherlich, kteří 1967 vydali knihu Nezahladitelný smutek, která se stala biblí generace 68.

Vysvětlují v ní kolektivní vytlačování Třetí říše z německých myslí, kdy nacismus a příslušnost k NSDAP každého bylo veřejným tajemstvím, ale nepsalo se o něm ( výjimkou byl Heinrich Böll, ke kterému se 1959 k němu přidal o 20 let mladší GG románem Plechový bubínek, který se stal přes noc bestsellerem ) .

Významným pokusem o vyrovnání se s nacistickou minulostí byl proces ve Frankfurtu nad Mohanem s dozorci z Osvětimi v letech 63-66.

Mediálně zajímavější však byli různé nacistické aféry známých osobností, než pátrání po pachatelích skutečných zrůdností, kterému zasvětil svůj život rakouský Žid Simon Wiesenthal, jenž po přežitých hrůzách nerelevantní  nacistické prohřešky samozřejmě  přezíral, proto se koncem 80.let zastal  Rakušana Kurta Waldheima, gen.taj. OSN, jenž se stal z podnětu Washingtonu pro svoji “ náhle objevenou  nacistickou minulost ”  terčem obří mediální kampaně (  jako důstojník Wehrmachtu dělal tlumočníka při výsleších balkánských odbojářů) , zatímco někde v ústraní se klidného stáří dožívaly stovky nacistických masových vrahů …

Stíny minulosti budou Německo pronásledovat dál, jak dosvědčilo svého času prohlášení izraelského premiéra Ehuda Olmerta, který vyzval Bundeswehr k účasti na FINUL v jižním Libanonu s poznámkou, “ aby ale Německo nezapomnělo, čím je vůči Izraeli povinováno …”

Intelektuální a politická válka německých pravicových a levicových historiků /Historikerstreit 86-89 ohledně Holokaustu se vzájemnými útoky v médiích

Tato válka byla rozpoutána dopisem pravicového historika Ensta Noelta,který v 6/86 zveřejnil Joachim Fest ve Frankfurter Allgemeine Zeitung/FAZ, jehož redaktorem byl.

Zatímco neněmečtí historici tvrdí, že za nacismus si mohou Němci jako národ sami, a že nacismus byl vyvrcholením německé historie (Taylor), němečtí konzervativní historici jako Gerhard Ritter, zaujali v 60.letech krajně obranný postoj – nacismus jako totalitní režim na německý národ uvrhla nepočetná kriminální banda, která z německého národa učinila rukojmího, tudíž obětˇ (totalitní teorie).

Historici mladší generace ( Fritz Fischer) podporovali v 70.letech Sonderweg/ zvláštní vývojová cesta (geografické, sociální a kulturní faktory), tj. nacismus byl důsledkem zvláštních podmínek, ve kterých se německá společnost za Výmarské republiky vyvíjela, která nevyhnutelně vedla k nacismu (potvrzení Sonderweg by znamenalo, že i přednacistická historie v sobě nesla stín nacismu, což podrývalo Nolteho argument, že Holokaust byl obrannou reakcí na zločiny bolševismu ) .

Zastánci historického funkcionalismu zase tvrdili, že holokaust nebyl dílem jen malé kriminální bandy, protože mnoho Němců z nižších a středních vrstev rozkazy jen pasívně nevykonávali, ale iniciativně je sami prováděli, a aktivně se tak angažovali na všem, co Německo dovedlo až k holokaustu.

Konzervativní historici odmítli jak Sonderweg, tak historický funkcionalismus , směry, které podsouvali levicově smýšlejícím, a v polovině 80.let, kdy se východní blok začal viditelně hroutit, si již troufli přijít s novou oslavou německých dějin …

Byl to např. článek pravicového historika Michaela Stürmera z roku 86 Země bez historie, v němž Stürmer “naříkal” nad tím, že Němci nemají “pozitivní” historii, nad kterou by se mohli dmout pýchou.

Pikantní bylo, že Stürmer byl v té době poradcem Helmuta Kohla, brzkého sjednotitele obou německých států, a  muže “pevného” charakteru (raději odstoupil z funkce, než by prozradil sponzora své strany) .

Otevřená válka vypukla 6.6.86 uveřejněním výše zmíněného dopisu Nolteho ( jenž byl za svůj postoj v této polemice v roce 2000 vyznamenaný cenou Konráda Adenauera, kterou v podstatě uděluje vedení CDU – z vedení CDU se proti jeho vyznamenání postavila pouze Angela Merkerová (Selbst AM bemerkte sie habe “personliche Probleme” mit der Auszeichnung für Nolte ) …

Noltovy postoje vyjadřují dvě knihy : Schwarzbuch des Kommunismus a Der rote Holokaust und die Deutschen .

Dopis Nolteho ve FAZ vyšel pod názvem Vergangenheit, die nicht vergehen will/Minulost, která neodezní : Nolte v tomto článku ( který je jen slabým odvarem myšlenek, které pronášel ke studentům na univerzitě v letech 76-80 ) tvrdil, že rasová genocida, kterou nacisté páchali ve vyhlazovacích táborech, byla jen “obrannou reakcí”  na “třídní genocidu” stalinistického vyhlazovacího systému v gulazích ( gulagy pro třídní a politické nepřátele se začaly stavět již 1923, výnos k jejich zřízení podepsal Lenin ) …

Podle jeho názoru byly gulagy ještě větším zvěrstvem, zatímco Hitlerova rasová genocida byla pochopitelnou (zato jej CDU, strana, do které vstoupila po válce většina nacistů, vyznamenala ), třebaže neadekvátní reakcí na bolševickou hrozbu ( “ uberschiesende Reaktion “ ).

Na podporu svého tvrzení předložil dopis napsaný 3.9.39 Chaimem Weizmannem, prezidentem Světového sionistického kongresu, britskému premiéru Chamberlainovi, ve kterém mu vyjadřuje bezvýhradnou podporu ve válce proti Německu …

Dopis Nolte považuje za vyhlášení války Židů proti Německu, ale Chaim Weizmann tento dopis napsal za členy Kongresu, nikoliv za všechny Židy na světě, protože ne všichni Židé převzali sionistickou ideologii - na tento dopis lze pohlížet jako na součást podlézavého postoje Weizmanna k Chamberlainovi – také je více než pravděpodobné, že Hitler o tomto dopisu nic nevěděl, a i kdyby věděl, projekty na  “ konečné řešení”  byly již dlouho připravené …

Jako druhý důkaz předložil knihu US Žida Theodore N. Kaufmana z roku 1940 s názvem “Německo musí zhynout” ( po rasistických  zákonech Rosenberga z roku 35 a křištˇálové noci z roku 38 není divu, ale nacistům se tato kniha “až podezřele hodila do plánů” , možná byla na objednávku -  nechali ji přeložit do němčiny a rozdávali ji zadarmo, ale i tak názor jednoho Žida nemůže být brán za názor všech evropských Židů, a již vůbec není kniha důvodem ke genocidě ), v níž mj. navrhoval, aby byli všichni němečtí muži sterilizováni.

Podle Nolteho si chudák Hitler z toho vyvodil, že židovstvo vyhlásilo Německu válku, a ze strachu z židobolševiků (Stalin byl od mládí fanatickým antisemitou, Rusko bylo podle něho obětí invaze Židů z New Yorku ) přikročil k “ asijskému barbarství ” – k rasové genocidě.

Podle Nolteho Američané po vstupu do války internovali všechny americké Japonce či Američany japonského původu, takže i Hitler měl právo internovat Židy v koncentračních táborech ( Nolte si detenční tábory plete s vyhlazovacími, navíc s projekty na zplynování Židů Hitler již přišel do funkce kancléře 1933) .

Nolte v knize Der europaische Burgerkrieg 1917-45 /Evropská občanská válka z roku 87, tvrdí, že evropské dějiny jsou od počátku 20.stol. sledem genocid (  první byla genocida spáchaná Turky 1916 na Arménech ) ,totalitarismu a tyranie, ve které je holokaust jen “drobnou” mozaikou …

Evropskou občanskou válku odstartoval puč bolševiků v Rusku 1917.

Levicový filozof Jürgen Habermas tento postoj napadl v článku Současné apologetické tendence u našich historiků, kteří chtějí vybílit německou historii,  a ospravedlnit holokaust, který 11.7.86 otiskl die Zeit.

Válka pravicových  a levicových historiků byla rozpoutána.

Wehler byl tak rozhořčen Nolteho necitlivostí k historii, že napsal knihu Entsorgung der deutschen Vergangenheit, Ein polemischer essay zum Historikerstreit 1988, která obsahovala 20 polemických esejí ,které rozcupovaly názory Nolteho.

Za pravicové polemizovali Ernst Nolte, Joachim Fest, Klaus Hildebrand, Hagen Schulze, kteří se připojili k názoru Noelteho, zatímco pravicoví Michael Stürmer a Andreas Hillgruber sice s levicovými historiky polemizovali, ale od Nolteho názoru se distancovali, a nazvali jej neonacistou, což Nolte odmítl s tím, že je neoliberálem ( “se silným nacionálním cítěním“ ).

Nolte na svoji obranu uvedl, že mnohokrát nacismus a holokaust odsoudil, a že  vždycky odmítl pozvánku k přednáškám neonacistického Institutu pro historickou revizi - ale stejně tolikrát vyslovil sympatie k nacismu – např. se zasazoval o zachování některých nacistických řádů, a používá jazyk z nacistické literatury, mj. asijské hordy (Rudá armáda ),asijské barbarství ap.

Nolte provokoval již v roce 85 ve své eseji Mezi mýtem a revizionismem ve své knize Aspekty Třetí Říše, ve které prohlásil, že “ kdyby OOP zničila izraelský stát, také by jeho historii vylíčila v těch nejčernějších barvách”, tj. Nolte tvrdí, že důvodem k odsouzení nacismu byla jen prohraná válka …

Za Habermase se postavili historici Jürgen Kocka, Hans-Ulrich Wehler, Heinrich August Winkler, Eberhard Jackel aj.

Jediným historikem, jenž se snažil oba tábory usmířit, byl Karl Dietrich Bracher, který tvrdil, že srovnávání jednotlivých totalitních systémů je cenným intelektuálním cvičením, ale Holokaust nelze srovnávat s jinými genocidami, protože každá genocida ( mj. arménská, kambodžská ,rwandská, ugandská) je sui generis.

K této válce se připojili i zahraniční historici, např. britští historici Richard J.Evans a Ian Kershaw se postavili za Habermase, zatímco US historik Gordon Craig sice  odsoudil názory Nolteho, ale obhajoval vlivného vojenského historika Andrease Hillgrubera /1925-1989/, zatímco Taylor, Wehler a Fritz Fischer podpořili Sonderweg.

Celá válka se odehrála formou článků ve FAZ (pravicoví) a v Die Zeit (levicoví ).

1986 Hillgruber odstartoval důležité podtéma ve své knize Zweierlei Untergang/Dva druhy zkázy, ve kterém se zabýval i vyhnáním miliónů německých občanů ze střední Evropy, a srovnal tyto deportace německých civilistů s holokaustem  ( Hillgruber pocházel z Königsbergu) …

Deborah Lipstadt, zavilá Nolteho kritička, tvrdí, že Nolteho popírání holokaustu je nebezpečnější než popírání holokaustu ze strany Davida Irwinga, britského “samouka” v oblasti historie, který nepopřel zplynování, ale počet obětí, a byl za to rakouským soudem odsouzen do vězení.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

22.července 1822 se narodil Johann Georg Mendel, opat augustiniánského kláštera v Brně, zakladatel genetiky a autor tří genetických zákonů o dědičnosti

22.července 1937 byla spuštěna na vodu italská bitevní loď Vittorio Veneto.