Kdo je online

Přihlášení uživatelé 0
Hosté 13

Spřátelené weby

Poslední komentáře

Troubridge - Komentář v V-22 Osprey
Japnci začali provozovat své V-22 Osprey To make this happen, various members of the V-22 community came together inclu...
Australské F-111 už nejsou ve službě. Jsou doslova pohřbené. Viz článek níže. Here’s why Australia buried 23 F-111s aft...
28. prosince 2020 oslaví L-159 20 let služby ve Vzdušných silách AČR.
Bedrník - Komentář v Renault FT
Na internetu jsem narazil na fotku, kde je George S.Patton, Jr s tankem Renault FT a informací, že se stal prvním americ...
To potopení monitoru je pěkný úlovek. By mě zajímalo kolik lodí zhruba škodovácká děla potopila.Přecejen jich řada dříve...

ARMÁDY A HISTORIE

Zveřejněno: 20. 2. 2014 17:53 Napsal Andrea Kostlánová
Nadřazená kategorie: ARMÁDY A HISTORIE Kategorie: HISTORIE

Rosa Luxemburgová trochu jinak

Aneb historičtí vůdci německé levice se postavili proti bolševickému puči. V 1/1918 stávkovali dělníci z muničních továren. Ultralevičáci se pokusili o puč již v 10/1918, kdy se po neúspěšných ofenzívách na západní frontě ujal vlády koaliční kabinet liberálního prince Maxe Bádenského /1867-1929/, poprvé za účasti Ebertovy a Scheidemannovy sociální demokracie SPD.  

Úkolem prince bylo vyjednat dohodu o zastavení palby, ale prezident Wilson trval na tom, aby Vilém II nejprve odstoupil, což v Německu, kromě bolševiků ( v BER to bylo asi 100 spartakovců +  zhruba 80 odborových předáků, stojících mimo SPD/Revolutionäre Obleute) nechtěl nikdo, ani SPD, která se obávala bolševického převratu  …

Generalita se ještě pokusila o poslední hloupou akci, kdy chtěla vyslat válečné lodˇstvo, kotvící v Kielu, k marnému boji s Brity, a odstartovala tak 3.11.1918 kielské námořní povstání.

Císař Vilém II dlel v tehdejším ústředí vrchního velení v belgickém městě Spa v Ardennách, město se nazývá „Perla Ardenn „.

Když 9.11. 1918 generální stávka zachvátila Berlín/BER, princ Max von Baden, kterému se nepodařilo přimět císaře k abdikaci, neváhal nepravdivě oznámit, že císař Vilém II 9.11.1918 abdikoval, načež za všeobecného chaosu, kdy ozbrojení bolševici pobíhali po Berlíně, princ Max rezignoval ve prospěch Eberta, jenž se stal kancléřem.

Sociální demokraté Friedrich Ebert ( 2 synové mu padli na frontě) a Philipp Scheidemann měli v úmyslu po abdikaci císaře a vzdání se trůnu ze strany korunního prince vyhlásit konstituční monarchii v čele s vnukem Viléma II, ale protože hrozilo nebezpečí z prodlení –  že němečtí bolševici dříve vyhlásí bolševickou republiku, Scheidemann proto pro jistotu pár hodin poté, co se dozvěděl o údajné abdikaci císaře, o které jej informoval princ Max, z balkónu Reichstagu pronesl projev, který ukončil slovy :

“ Stará a prohnilá monarchie se zhroutila, atˇžije Německá republika ! „ …

Scheidemann měl pravdu, krátce po něm Karl Liebknecht na dělnickém shromáždění vyhlásil Německou dělnickou republiku …

Přesto mu Ebert jeho projev vyčetl s tím, že zrušit či nezrušit monarchii měl Reichstag, nikoliv Scheidemann, a ještě týž den večer požádal prince Bádenského, aby vládl jako regent, ten však odmítl.

9.11.1918 po „ teoretické“ abdikaci císaře a vyhlášení republiky náměstek ministra obrany Wilhelm Groener kontaktoval Eberta, a uzavřel s ním Ebert-Groenerův pakt :

Ebert slíbil ponechat armádu nezávislou, a učinit z ní hlavní pilíř republiky, Groener na oplátku přislíbil, že se armáda postaví za novou vládu, čímž si proti sobě poštval generály, kteří s vyhlášením republiky nesouhlasili – zvláštním případem však byli dva generálové, kteří měli největší důvěru císaře – von Hindenburg a von Ludendorff .

V roce 1918 bylo de facto vládcem Německa vrchní vojenské velení/OHL Oberste Heeresleitung, konkrétně gen. Erich von Ludendorff, jenž od léta 1918, kdy již bylo jasné, že porážce nezabrání, se snažil vinu za porážku svalit na politické strany, a  proto podporoval „ parlamentarizaci „ - 29.9.1918 Ludendorff náhle informoval německého ministra zahraničí Paula von Hintze, že  „ západní fronta padne každým okamžikem, a že je třeba vyjednat příměří „, avšak žádost o příměří by měla vzejít z nové vlády, složené dle zastoupení v parlamentu, proto bude nutná „revoluce shora“ ...

Císař i kancléř Georg von Hertling souhlasili, ale Scheidemann a většina sociálnědemokratických politiků se odmítla  „ na Titanik nalodit“ , Ebert však SPD přemluvil …

Teprve 28.11.1918 ve svém nizozemském exilu pruský císař Vilém II ( zemřel v NL exilu v 6/41 ) podepsal abdikační listinu, třebaže do NL odjel již 9.11.1918, když velením armády pověřil von Hindenburga, což jeho rival von Ludendorff těžce nesl.

Monarchie tak právně trvala až do 28.11.1918.

Německá generalita se ještě pokusila obnovit monarchii pučem ( Kappův puč), republiku však před pučisty zachránila všeobecná generální stávka svolaná SPD.

V době od 11/1918 do 1/1919 Německu hrozila spontánní revoluce „ z ulice „ , propukaly vzpoury řadových vojáků, kteří spolu s ultralevicí a levicovými studenty, kteří zaplnili bolševické dělnické rady + milice, nepokoje podněcovali .

Dělnické rady/„ sověty“ a milice de facto duálně vládly s panikařící buržoazií, kterou zachránily pravicové milice válečných veteránů/Freikorps, které se později staly jádrem fašistických a nacistických formací.

Prvním neúspěchem německé ultralevice byly volby z 1/1919, ve kterých drtivě zvítězili sociální demokraté z SPD  ( 38% hlasů proti 8% USPD, a  20% pravice).

1. prezidentem se stal Friedrich Ebert /1871-1925 /, kancléřem Philipp Scheidemann /1865-1939 v Kodani, kam emigroval po převzetí moci nacisty/. Scheidemann nesouhlasil s versailleskou mírovou smlouvou, proto v 6/1919 na svoji funkci rezignoval, na druhé straně v Reichstagu pranýřoval rozvracení Výmarské republiky ze strany armády ( 1. ústavodárné shromáždění zasedalo ve Výmaru) .

Předáci Freikorps Eberta zesměšňovali, a provolávali, že Německo prohrálo 1.sv.v. kvůli stávkám dělníků v letech 1917-1918 …

Třebaže sociální demokraté před vypuknutím války v roce 1914 oficiálně zastávali pacifistický postoj, ve Sněmu podporovali zákony na podporu zbrojení …

Ministrem obrany 1919-1920 byl sociáldemokrat Gustav Noske /1868-1946/po atentátu na Hitlera deportován do KL Fürstenberg/Havel, poté Ravensbrück/, profesí Mistr Řeznický, jenž se do politiky prodral jako odborář .

Jako ministr obrany potlačil v 1/1919 německou verzi bolševické revoluce tím, že proti nepokojům povolal nejen armádu pod velením gen. von Lüttwitze, ale i dobrovolnické jednotky z válečných veteránů Freikorps, do jejichž čela se postavil (Freikorps v 2/1919 bojovaly i s bolševickými dělníky a vojáky, kteří vyhlásili „ republiku rad/sovětů „ v Brémách, zatímco dělnické a vojenské rady/sověty v Porúří vyhlásily znárodnění dolů ) ...

3.3.1919  se gen. stávka změnila v živelný pokus části dělnictva a řadových vojáků o uchopení moci – Noske nezaváhal ani tentokrát, a nasadil armádu a Freikorps, bylo zastřeleno na 1.200 lidí.

V 4/1919 byla v Mnichově vyhlášena Bavorská republika rad.

Po podepsání Versailleské mírové smlouvy 28.6.1919 však byl již znát přesun doprava, zkompromitování ultralevice potvrdily i volby z 6/1920 ( KSN dostala jen 2% hlasů) ...

Při zásahu vládních jednotek a Freikorps v 1/1919 bylo zastřeleno několik prominentních levicových předáků, mj.  „spartakovci“ Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová, historičtí vůdci revolučního křídla předválečné SPD.

Rosa Luxemburgová /1870-1/1919/

V roce 09 zkouška DNA prokázala, že tělo pohřbené jako Rosa Luxemburgová/RL není RL.

RL byla pravděpodobně zavražděna samotnými bolševiky/kominternisty, protože kritizovala bolševickou revoluci z 10/1917, viz její pamflet Ruská revoluce 1917, v níž kritizuje nedemokratické rozpuštění Ústavního shromáždění z roku 1918.

RL se dále postavila proti tomu, aby „ spartakovci“ /Spartakus Bund ( ultralevicová frakce USPD vytvořená v roce 1916 na protest proti tomu, že se SPD vyslovila pro pokračování ve válce), vystoupili z USPD a přestoupili do KSN, na rozdíl od USPD menšinové dělnické strany (USPD/Unabhägige Sozialdemokratische partei/Nezávislá SPD byla frakce odtržená od SPD v roce 1915, kdy SPD „ pro národní obranu proti ruskému carovi “ odkývala císaři válečné půjčky).

RL nesouhlasila s přestupem do bolševické KSN navzdory tomu, že většina spartakovců byla pro přestoupení.

RL nesouhlasila ani s plánovanými „ uspěchanými“ protivládními akcemi z 1/1919, které zorganizovala čerstvě vzniklá KSN, založená zástupcem Kominterny v Německu, bolševickým diplomatem a agitátorem Karlem Radek ( kterého chtěl Erzberger, šéf Komise pro příměří, v 1/1919 vydat spojencům, ale armáda s tím nesouhlasila (!) ) …

Dle bolševické a oficiální verze ji zastřelili aktivisté z Freikorps na žádost berlínského policejního šéfa z SPD.

Konkrétně to byl štábní důstojník Waldemar Pabst /1880-1970/, kdo vydal příkaz k zastřelení Liebknechta a Luxemburgové, sám se tím chlubil s tím, že Liebknechta jako Němce chtěl nechat zastřelit, a Luxemburgovou jako Židovku chtěl nechat zlynčovat davem.

Pabstova „Mörden Zentrale“, v níž bylo zastřeleno několik komunistických předáků, sídlila v Hotelu Eden.

Dva Pabstovi vykonavatelé vražd nadporučík Horst von Pflugk-Harttung/1889-1967/, pozdější plukovník, a Kurt Vogel, kterého svědci viděli, jak se zbavoval údajného těla Luxemburgové, stanuli před vojenským soudem, ale Pabst zařídil, aby do čela tribunálu usedl spojenec a přítel nadporučíka Horsta, Wilhelm Canaris, takže oba nadporučíci dostali jen 2 roky vězení ( Horstův bratr, rovněž dobrovolník Freikorps zapletený do poprav spartakovců,  byl o dva roky později zavražděn) …

V roce 31 byl Horst Pabstem vyslán zakládat dobrovolnické oddíly Freikorps do Švédska a Norska, z obou států však byl vyhoštěn …

Poté se stal šéfem německé vojenské zpravodajské sítě v DK, zejména informoval o pohybu britských/UK lodí do/z Baltského moře.

V roce 38 jej DK úřadům udal šéf vojenské sekce KSN Ernst Wollweber/1898-1967/, jenž uprchl do DK poté, co byla KSN po požáru Říšského sněmu v 2/32 zakázána, a jenž v DK vedl bolševickou zpravodajskou sítˇ, která od roku 37 dodávala španělským republikánům SU zbraně ...

1940 byl Wollweber zatčen ve Švédsku, které jej chtělo deportovat do Německa, proto mu Kreml poskytl SU občanství, v letech 53-57 Wollweber šéfoval STASI.

Po válce Američané prohlásili, že Horst von Pflugk-Harttung nebyl nacistou, a vrátili jej 1947 do Německa.

Právník a svého času milenec Rosy Luxemburgové Paul Levi /1883-1930/, „Německý Lenin“, se po její smrti stal šéfem KSN, kterou v 12/1920 přetvořil do druhé nejmasovější KS v Evropě po ruské, když KSN na přání Kremlu spojil s levicovou USPD ( KSN se po sjednocení nazývala i VKPD- Sjednocená KSN ) ...

Avšak poté byl intelektuál Levy pro Kreml velmi problémový - z KSN vyhnal ultralevici, a ta vytvořila KAPD/Komunistickou dělnickou stranu, kterou Kominterna přijala do svých řad v rámci kategorie „ sympatizantů“, s čímž Levy nesouhlasil.

Paul Levy dále odmítl instrukci Kominterny/Zinověva, platící pro léta 20-21, že primitivními akcemi menšinové skupiny komunistů a jejich sympatizantů lze svrhnout kapitalistické režimy na Západě.

Levy jako jeden z mála marxistů na Západě dobře věděl, že svrhnout absolutistické feudální samoděržaví je něco zcela jiného, než se vrhnout do boje proti byrokratům parlamentní demokracie, v jejichž čele stáli dobře placení odboroví předáci …

Levy byl již v roce 1920 přesvědčen, že bolševická revoluce není v Německu již na pořadu dne, takže nesouhlasil ani s pozdějším výrokem Trockého, že „ němečtí bolševici měli ještě šanci na převrat v roce 23 “  po obsazení Sárska Francouzi, kdy zemi zasáhla hyperinflace ( junkeři se však zčásti zbavili svých obrovských dluhů a finanční oligarchie (zejména Hugo Stinnes) se valutovými machinacemi obohatila.

Po potlačení bolševického  „ hamburského puče“ z 10/23 byli němečtí bolševici definitivně poraženi – zejména proto, že  „ profesionální“/zkušené dělnické kádry zůstaly loajální USPD.

Porážkou německých bolševiků byla bolševická revoluce v Rusku definitivně izolována.

Levy byl zhrozen úlohou Kominterny při vytvoření KS Itálie.

Poté, co Italská socialistická strana/PSI v roce 1920 dobrovolně vstoupila do Kominterny, Kominterna z ní 1921 odtrhla radikály, a vytvořila menšinovou KS Itálie.

Na protest proti chování Kominterny, zejména její podpory ultralevice, a na protest proti její instrukci „ jít do přímého boje „ s Výmarskou republikou, Paul Levy a jeho stoupenkyně Klára Eissnerová alias Zetkinová /1857-1933 v MOW/ k radosti Trockého v 1/1921  odstoupili z vedení KSN, Zetkinová za Výmarské republiky zůstala poslancem za KSN, Levy znovu vstoupil do SPD.

V „přímém boji“  /v puči proti Výmarské republice v 3/21  ( stávky s obsazením továren, snaha o dobytí policejních stanic a vládních budov ) byla bolševická KSN na hlavu poražena, její výzvu ke generální stávce nikdo neuposlechl, a odešlo z ní 60% členů, kteří s pučem nesouhlasili  …

Puč jí navíc vynesl zákaz komunistického tisku, zatýkání jejích členů ( k 6/21 bylo 400 jejích členů odsouzeno k celkem 1.500 letům vězení a nucených prací, 8 jejích členů bylo odsouzeno na doživotí, 4 k trestu smrti ).

Desetitisíce stávkujících bylo propuštěno, a byli ze strany zaměstnavatelů zapsáni na „ černou „ listinu .

Kominterna místo aby ideology puče potrestala,  „ březnový puč“ líčila jako akci, ke které byla KSN  sociálnědemokratickou vládou přinucena …

Šéfem „ sjednocené“ pučistické  KSN se po rezignaci Levyho stal bolševik Heinrich Brandler, od 2/24 byl jeho zástupcem skalní stalinista Ernst Thälmann*1886, v 6/22 přežil pokus o atentát, když mu členové teroristické nacionalistické organizace Consul vhodili do bytu granát.

Thälmann, šéf vojenských milic KSN Rote Frontkämpferbund/RFB, byl jako šéf KSN od 10/25  odpovědný za „ stalinizaci „ KS , a za přijetí Stalinovy instrukce nespolupracovat s SPD, jít do přímého konfliktu s ní, a vyhlásit sociální demokraty za sociálfašisty, čímž KSN  uvolnila nacistům cestu k moci, zatčen byl již v 3/33, popraven nacisty v roce 44.

Zásahem vlády z 1/1919 skončila spolupráce KSN s SPD.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.

Přidat komentář
  • Žádné komentáře nenalezeny

Vyhledávání

Dnešní den v historii

5.prosince 1777 – Olomoucké biskupství bylo na žádost české královny Marie Terezie povýšeno na arcibiskupství. Zároveň bylo založeno biskupství brněnské, které podléhalo novému olomouckému arcibiskupství.

Translate